Poznámky k problému implicitní metajazykovosti v poezii

Irena Hroudová

[Články]

(pdf)

Заметки к проблеме имплицитного метаязыкового характера в поэзии / Observations on the problem of implicit metalingualness in poetry

Ptáme-li se po podstatě a smyslu poezie, po předpokladech, zdrojích a povaze této lidské aktivity, najdeme zřejmě nejadekvátnější odpověď přímo v jejích rezultátech; v těch textech, které již faktem své existence dokazují tvrzení z Holanovy skladby[*] Terezka Planetová, totiž že utajením svět se klene, / že pojmenovat bezejmenné, / toť před stvořením světa být (VII, s. 104). V jiné Holanově básni čteme: Člověk, sám otázka, / chtěl by být v otázce také odpovědí, / ale může jen to, / aby všechno tázavé uskutečnil (Na sotnách, s. 100). V tomto smyslu můžeme tedy poezii chápat jako jednu z nejvyšších forem uskutečňování onoho „tázavého“ — ale snad i jako odpověď: jako komplexní, intelektuálně-emocionální odpověď na lidské bytí.

A. F. Begiašvili v této souvislosti hovoří o „emotivním poznání“, zprostředkovaném básnickým obrazem; ten „se vytváří na základě určitého pojetí světa, na základě pochopení podstaty věcí“ (Begiašvili, 1979, s. 55). Jeho prostřednictvím se pak přisuzují jevům a jejich vzájemným vztahům nové emotivní charakteristiky, a obraz se tak stává specifickou syntézou kognitivních i emotivních složek lidského odrazu objektivní reality.

Z hlediska lingvistiky je zajímavé, do jaké míry a jakým způsobem může toto emotivní poznání souviset s jazykem; jak může být tato specifická reflexe širokého komplexu skutečnosti motivována a utvářena prostřednictvím reflexe jemných vztahů mezi elementy kódu přirozeného jazyka — složitě strukturovaného systému, tvořeného materiálními koreláty ideologických obsahů, které existují v lidském vědomí jako komplikovaně zřetězené a dynamicky se neustále zvrstvující odrazy jevů a vztahů v objektivní realitě.

Příznačným rysem každé poezie — pokud je opravdu poezií — je aktualizace konvenčního vidění a chápání reality; věci a jevy se zapojují do nezvyklých konfigurací a kontextů, ve specifické textové podobě autor názorně demonstruje jejich skryté, pouze potencionálně přítomné, ale dosud netušené, „neobjevené“ vztahy a souvislosti. Tento odraz skutečnosti v průběhu komunikace ještě dále dotváří (ev. přetváří) recipient. Výsledkem komunikace je pak jeho reflexe textualizovaného odrazu reality (tj. textu), zahrnující i konfrontaci s realitou „autentickou“. To se děje jednak v závislosti na zkušenostním komplexu recipienta, jednak na podkladě konotací, které je text schopen „nabídnout“. Srov.:

	***
	Stromy v zimě otvírají krajinu
	Vidíš sice mnohem dál ale
	jako skrze mříže a zatoužíš
	po olistěných stromech které zaclánějí (Černík, 1985, s. 9)
… Zde jenom ticho
	listuje ve sbírce stínových kreseb
	málokdy rušeno, aby vyhlédlo a pozorovalo
	kloboučky deště pod okapem dur akordu (Holan, I, s. 272)

[272]V Černíkově čtyřverší i v úryvku z Holanovy básně Bertramka je, jak vidíme, centrálním zdrojem poetického efektu překvapivé, nové usouvztažnění jevů, které spolu v relacích běžného, modelového chápání skutečnosti nijak nesouvisí:[1] jde o aktualizaci v rovině prostředků tematických.[2] Je pochopitelné, že tyto prostředky mohou vstoupit do komunikace pouze prostřednictvím jazyka a že je jazykové vyjádření specificky dotváří, nuancuje a někdy i velmi významně spoluurčuje. Primární je však svérázný výběr a usouvztažnění motivů (výseků objektivní reality, jež osobitým způsobem prošly vědomím produktora textu a později, vpojeny do komunikace, i vědomím receptora a byly faktem tohoto dvojího odrazu specificky „polidštěny“) a charakter napětí mezi nimi navzájem i mezi nimi a komplexem celé skutečnosti.

Povšimněme si však poněkud jiného typu poezie;[3] chápeme-li metajazykovost jako reflexi kódu,[4] můžeme tento typ nazvat poezií metajazykovou (srov. dále).

Problematika vymezení metajazykovosti je příliš složitá na to, abychom se na tomto místě mohli byť jen pokusit o její uspokojivé řešení. To ostatně ani nemáme v úmyslu. Je však nutné vyrovnat se s metodologickým problémem, který provází každou interpretaci: jde o vztah intence textu a jeho smyslu, o vztah aktivit produktora a receptora, o způsob, jak se tyto dvě aktivity promítají (doplňují — nebo kříží?) v textu a v jeho interpretaci. Vyvstává tedy zásadní otázka, kdo je vlastně (a do jaké míry) „tvůrcem smyslu“ textu, popř. garantem adekvátnosti interpretace. Tyto problémy, v naší současné lingvistice velmi diskutované, dosud nejsou (a snad ani pro svou subtilnost nemohou být) uspokojivě vyřešeny; žádný interpret je však nemůže obejít.

Otázce, která se nabízí v souvislosti s vymezením metajazykovosti jako reflexe kódu, totiž, „kdo reflektuje co?“, se lze úspěšně vyhnout formulací, v níž zůstane subjekt reflexe skryt za pasívní konstrukcí, např. „… v komunikátu se reflektují (jsou reflektovány) vlastnosti kódu“ apod. Tím ovšem nevyřešíme problém, zda je původcem oné reflexe primárně produktor, nebo receptor, popř. do jaké míry má reflexe receptora (a interpreta) intersubjektivní platnost; a zda je tedy to, co pokládáme za (explicitní nebo implicitní — srov. dále) metajazykovost, záležitostí geneze, nebo spíše recepce.

V této stati vycházíme z předpokladu, že smysl je kvalita vyrůstající výhradně v komunikaci: z naplněného vztahu produktora a receptora, ze součinnosti obou jejich aktivit.

Vysílatelem impulsu je ovšem produktor: ten konstituuje komunikát jako specificky hierarchizovaný soubor (více či méně explicitně formulovaných) předpokladů pro jistou interpretaci, pro konstituování jistého smyslu. Předpoklady pro konstituci smyslu jsou tedy spjaty s genezí komunikátu, s aktivitou produktora, s kódováním — a zakódováním — určitých, ať uvědomělých či neuvědomělých, obsahů jeho vědomí. Z tohoto hlediska je tedy uvedená fáze komunikace (fáze produkce komunikátu) vzhledem ke stanovení smyslu primární.

Ve fázi recepce a ve fázi interpretace (jako objektivizované recepční aktivity) by pak mělo dojít k dekódování konstituovaného, k naplnění předpokladů, které byly produktorem vytvořeny, aktivitou příjemce textu.

Situaci ovšem komplikuje skutečnost, že zejména u textů uměleckých může být míra explicitnosti v modelování těchto předpokladů značně nízká: „místa nedourčenosti“ (Ingarden, 1967, passim) mohou pak být různými interprety konkretizována různě, podle jejich individuálních zkušenostních komplexů, které pochopitelně nejsou identické se zkušenostním komplexem pro[273]duktora textu. Odtud plyne možnost interpretovat týž text několika různými (třeba i diametrálně odlišnými) způsoby. Přitom je ovšem nutné zvažovat míru objektivity jednotlivých interpretací: nakolik bylo (nově) explikováno to, co je „objektivně“ zakódováno v textu (a co je tedy oporou pro danou interpretaci, pro právě takovouto konkretizaci „míst nedourčenosti“), a nakolik byl interpretovaný smysl do textu subjektivně vložen autorem interpretace.

Protože každý z nás přistupuje k textu — jako interpret i jako posuzovatel interpretace — s vyšší či nižší mírou subjektivity, je stanovení toho, co je „subjektivní“ nebo „objektivní“, někdy velmi problematické. Na druhé straně se ovšem všichni snažíme dospět k co nejvyššímu stupni objektivity, tedy k dekódování toho, co bylo do komunikátu zakódováno. Přistupujeme tak k textu od jeho geneze, jak jsme ji schopni rekonstruovat v procesu recepce. Receptor totiž reflektuje, co podle jeho názoru v textu „je“, tedy co tam — ať už záměrně či nezáměrně — bylo vloženo nebo mohlo být vloženo.

Otázku „kdo reflektuje co?“, kterou jsme si v souvislosti s vymezením metajazykovosti jako reflexe kódu výše položili, můžeme tedy v tomto smyslu zodpovědět takto: (Interpret reflektuje skutečnost, že) v textu je (produktorem) reflektován kód.

Vyjádřeno ústředním obrazem následující básně, půjde nám o takové texty (popř. jednotlivá vyjádření), v nichž se „zaříkají slova“, aby jejich forma vydala v nečekaných kontextech nové významy, a aby tak byly s překvapivou samozřejmostí usouvztažněny entity zcela disparátní. Tato disparátnost se ovšem právě takovým usouvztažněním, zapojením do básnického obrazu mění v jakousi zvláštní sourodost; jeho prostřednictvím se ukazuje potenciální souvislost a usouvztažnitelnost všeho, tedy i jevů vybraných zcela náhodně, třeba podle klíče zvukové podobnosti jejich verbálních korelátů, pokud se tak ovšem děje v dimenzích specifické formy lidské komunikace, jakou je poezie (nebo přesněji všude tam, kde je exponována tzv. estetická funkce jazykového projevu).[5]

Zaříkání slov[6]
Rousali jsme se rosou,
oba s bílýma očima,
v sítinách.
Koně už dávno vypřáhli
a stíny stromů naproti na svahu
se prodloužily. Zvonilo k nešporám.
— Pojďme pryč — vykřikl jsem;
ale bylo už pozdě.
Na stezce v poli klečela jedna z jezinek.
— AMAJDAM — začala tak jako včera.
— Dneska si nebudem hrát na ptáčky,
ani na mrtvou rybu. Nechci tě ani
proměnit v kámen.
Budu tě trýznit daleko záludnějc,
budu ti zaříkat všechna slova.
GRIAU, GRIAU, klíčem tě zakleji,
AMAJDAM, nemáš v co doufat, „strunooký“.
Moře tě umoří,
ráno zraní,
upíři upijí,
[274]AMAJDAM, není v co doufat;
tešeš si stesky a hlad tě hladí,
stíny tě stínají a stud studí.
Budu tě trýznit, že trní se ustrne,
budu ti zaříkat …
	— Střez se, babo, střez,
přijde na tě běs,
halelujah! — zasykla Zenka jako včera
a jezinka zmizela. Kolem už zase
siváčka nebylo.
Vraceli jsme se prokřehlí
podél navršených vozů obilí,
po stejné stezce jako včera;
beze slov.		(Topinka, 1969, s. 20)

Je nesporné, že v uvedeném textu nalézáme dostatečnou oporu pro interpretaci vycházející z primárního uplatnění metajazykového aspektu. Zvláštní zřetel k jazyku a verbální aktivitě je — spolu s tendencí nazírat všechny ostatní podstatné lidské aktivity právě prizmatem činnosti řečové — implikován už v titulu básně. Tento titul naznačuje (mj. také parajazykovými prostředky — kombinací dvou typů písma) těsnou souvislost, ba v jistém smyslu až identitu „obyčejného“ „říkání“ slov (tj. pronášení slov — nebo vyjadřování se slovy)[7] a jejich „zaříkání“. To je pojato jako mystická aktivita, jejímž cílem je vyvolat — nebo naopak přemoci — zvláštními formulemi působení nadpřirozených sil, a současně jako „říkání toho, co je za“: za slovy, za jejich běžným významem. Komplikované vztahy mezi „světem jazyka“ a „světem mimo jazyk“ se pak obrážejí v tom, jakým způsobem je lidská percepce a reflexe skutečnosti modelována v textu básně.

Zjitřené individuální prožívání reality je výrazně promítnuto i do sféry verbální aktivity subjektu; mimořádně citlivá, a tím trýznivá schopnost reflektovat běžnému pohledu zastřený evokační potenciál slov je personifikována („jezinka“), její existence — jakýsi fantasmagorický výplod onoho „zaříkání“ — je tematizována a v závěrečné katarzi pak konfrontována s úlevným „beze slov“.

Implicitní reflexe kódu (moře tě umoří, ráno zraní …) je zde tedy vpojena do širších souvislostí reflexe „o kódu“, tematizována, explikována; specificky ztvárněnou povahu jejích vztahů k objektivní i subjektivní realitě mimojazykové je pak možno vyložit jako centrum smyslu básně.

Avšak i v takových případech, kdy podobná zásadní aktualizace sémantiky jazykových prostředků (moře tě umoří atp.) verbalizována není (explicitně se o ní nehovoří), míníme ji považovat za projev metajazykovosti, ovšem „pouze“ metajazykovosti implicitní, spjaté spíše s prostředky jazykovými než tematickými.[8]

[275]V básni „Zaříkání slov“ jsme se setkali s obojím typem metajazykovosti (explicitní — implicitní). Týž typ implicitně metajazykového vyjádření, jaký se objevuje v tomto textu devětkrát, najdeme též např. v závěru básně J. Wolkra „Únorová jitra“: zde ovšem implicitní reflexe kódu (v díle tohoto autora ostatně ojedinělá) není verbalizována, „zexplicitněna“ ani v náznaku:

…	Těch jiter bojím se, — těch jiter, kdy se vracím
	a nevím k čemu, nevzpomínám nač,
	kdy na dlažbách den nezrozený ztrácím
	a jara nedosáhna marně hledám pláč …
	…
…	kdy každý krok kus srdce pozutíná,
	kdy ráno raní, jitro bolest jitří
	a země pavouk jest a nebe pavučina.	(Wolker, 1958, s. 56,
		odlišný typ písma — I. H.)

Uvedené typy „metajazykových obrazů“ jsou založeny na homonymii morfémů v kořenech usouvztažněných pojmenování, která signalizuje jejich (fiktivní) významovou blízkost, a tudíž i (fiktivní) vnitřní spřízněnost jevů, které jsou jimi označovány (ráno — ranit, jitro — jitřit).

Implicitní metajazykovost se ovšem může v poezii (vůbec v aktualizované komunikaci) projevovat i jinými způsoby:

Nebyla tenkrát obloha tak sladká, že ses přeřekla v hlavním zvaní na ticho, řkouc: oblaha?

(Holan, IX, s. 183)

V novotvaru oblaha díky záměně jediného fonému interferují (a to je dokonce tematizováno, a navíc zvýrazněno proloženým písmem) dva významy, tj. významy substantiv obloha a blaho. Podobně je tomu např. v neologismech M. Horanského tvořících názvy jeho dvou básnických sbírek: lunovrat a textamenty, či v názvu jednoho z fejetonů R. Křesťana — Rozhoror (tématem fejetonu je rozhovor, který je současně hororem). V těchto případech se setkáváme se zvláštním druhem metafory; není příliš časté, aby byl básnický obraz (se dvěma interferujícími denotativními vztahy a s dvojím konotačním potenciálem) koncentrován do jediného slova.

Široké pole aktualizačních možností je dáno mj. také skutečností, že ve vývoji jazyka probíhá neustále „proces demotivace neboli formalizace“ jazykových prostředků (Fónagy, 1970, s. 111). Odhalování zastřené motivace, oživování formalizovaných metafor znamená nalézání jemných vztahů nejen v lexikálním systému, ale zároveň — a to je pro implicitně metajazyková vyjádření podstatné — i v realitě mimojazykové. V následujícím čtyřverší jde v tomto smyslu o přenesený význam adjektiva vyčerpaný, o upozornění na jeho souvislost s významem primárním, přímým — která se již nepociťuje:

sám bez ničeho naposled a marně
kdo za nás od včerejška všechnu pravdu má
trápí mne žízeň a jsem vyčerpaný
jak studna na návsi když hoří stodola	(Skácel, 1983, s. 103,
	odlišný typ písma — I. H.)

[276]Obdobně se demotivují frazémy, latentní, lexikalizované metafory, jejichž potenciální metaforičnost se realizuje jen prostřednictvím aktualizace, srov.:

Proč těžký je tvůj let,
proč se tak pozdí?
— Mluvil jsem patnáct let
do zdi.
A zeď tu vláčím sám
ze svého pekla,
aby teď ona vám
všechno řekla …	(Holan, III, s. 78,
	proložil autor básně)

Obraz latentně obsažený ve frazému mluvit do zdi je základem, z něhož se odvíjí celá báseň. Abstraktní význam frazému je konkretizován, rozložen na významy svých komponentů mluvit a zeď a za přispění dalších faktorů je v kontextu básně resémantizován a remetaforizován. Přitom ovšem dochází k oscilaci mezi běžným, lexikalizovaným významem frazému a významem „novým“, aktualizovaným — tedy i mezi běžným a aktualizovaným chápáním příslušného úseku reality.

Za prostředek implicitní metajazykovosti poezie je v mnoha případech možno považovat i rým. Podle V. Nezvala má rým mezi slovy „vynalézati podivuhodná přátelství“, má „sbližovat vzdálené pustiny, časy, plemena a kasty souzvukem slova“, má být „udicí na lovení fantazie a nových nebývalých básnických obrazů“ (Nezval, 1982, s. 38n.).[9] Fakt, že zvukové kvality slov mohou tvůrce inspirovat k nalezení zatím zastřených souvislostí v realitě, a přivést tak do básně nečekané motivy, je tematizován i v Nezvalově básni „Dopis Mukařovskému“, která v úvodních verších charakterizuje moderního básníka a moderní přístup k poezii:

…	Má fantazii místo citu
	Jak švec se vrací ke kopytu
	Tím kopytem je lidská řeč
	Dík rýmu voní senoseč[10]	(Nezval, 1933, s. 155)

Vzhledem k tomu, že hranice mezi „nemetajazykovým“ a implicitně metajazykovým vyjádřením je svou povahou nikoli ontologická, ale gnozeologická, bude zřejmě vhodné chápat přechod „nemetajazykového“ v metajazykové jako kontinuální a uvažovat v souvislosti s interpretovanými texty o větší či menší míře implicitní metajazykovosti. Touto mírou rozumíme (1.) míru vlivu jazykového materiálu, který je k dispozici v kódu, na genezi a podobu básnického obrazu (popř. šíře vyjádření s estetickou kvalitou) — kód jako zdroj obraznosti, jako inspirace, podnět k vytvoření nové emotivně-kognitivní charakteristiky jistých jevů a vztahů v objektivní realitě; (2.) míru sepětí textu s kódem[11] nebo z jiného aspektu míru sepětí tematických prostředků s jazykovými, vzájemnou spjatost vyjadřovaného a vyjad[277]řujícího. Tou je pak dána např. míra přeložitelnosti komunikátu do jiného kódu, popř. míra přeformulovatelnosti textu v rámci kódu téhož jazyka. V případě poezie „metajazykové“ se překladem vždy — v různé míře — deformuje konotační potenciál textu (popř. vyjádření); implicitně metajazykové vyjádření je však spjato s kódem do té míry, že je „nepřeložitelné“;[12] snaha o přeformulování by vedla k rozkladu sémantické koherentnosti komunikátu. Rozpojení vyjadřovaného a vyjadřujícího není možné, aniž by došlo k zásadnímu porušení nejen konotačního potenciálu textu (vyjádření), ale přímo jeho denotativní funkce.

Zatímco princip aktualizace ve sféře tematických prostředků (daleko běžnější) akcentuje především sémantickou dimenzi jazykových znaků (vztah znaku a jím označované entity), v textech s dominancí implicitně metajazykového aspektu — kde dochází k sémantické aktualizaci v oblasti prostředků jazykových — je primárně reflektována dimenze syntaktická (vztahy znaků mezi sebou); z ní pak vyrůstá, jsouc jí modifikována, ba přímo determinována, dimenze sémantická.

Metajazykové vyjádření tedy odkazuje svou vlastní strukturou ke struktuře jiného jazykového prostředku — a teprve potom, sekundárně, zprostředkovaně, obtíženo komplexem konotací, k danému úseku (či k daným úsekům) reality. Tento „mezičlánek“ je zdrojem neobvyklých asociací, které ukážou vztahy v realitě z nečekaného úhlu, obnaží jemné souvislosti mezi jevy mimojazykové skutečnosti a jejich jazykovými koreláty — a zároveň upozorní na složité předivo vazeb v jazykovém systému a jeho schopnost vést tvůrce i vnímatele k novému emotivně-kognitivnímu pojetí světa. Prvotní impuls ke zrodu básnického obrazu tak vzchází z reflexe kódu: právě díky jí mohou být nejrůznějším jevům a vztahům přisouzeny nové emotivní charakteristiky. Podoba a strukturace elementů jazykového kódu se tedy může stát důležitým zdrojem „emotivního poznání“, jež — uskutečňujíc se tím zároveň jako otázka i odpověď — zprostředkovává poezie.

 

LITERATURA

 

AUSTIN, J. L.: How to do things with words. Oxford 1962.

BEGIAŠVILI, A. F.: Filozofie a poezie. Praha 1979.

DVORSKÝ, L.: Repetitorium jazykové komiky. Praha 1984.

FÓNAGY, I.: Forma a funkce básnického jazyka. In: Dvanáct esejů o jazyce. Praha 1970, s. 8—123.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

INGARDEN, R.: O poznávání literárního díla. Praha 1967.

MACUROVÁ, A.: K různým kódům slovesného uměleckého textu, k jejich využití a funkcím. SaS, 49, 1987, s. 30—38.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z poetiky. Praha 1982.

 

[278]R É S U M É

Observations on the problem of implicit metalingualness in poetry

From the point of view of new tendencies used in contemporary linguistics, the article tries to analyze and explicate one type of manifestation of the aesthetic function of the literary text. The explication is concerned on the problem of “implicit metalingualness”: lingual means are specifically used — “things” (entities reflected) are put into unusual relations primarily on the basis of the form and semantic qualities of their “names” (their lingual correlates — i.e. the language code’s elements).

This problem is seen primarily in connection with the communicative function of the text and with the noetic function of literary works.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 4, s. 271-278

Předchozí Miloslav Bednář: K pojetí jazyka u Hegela

Následující Jasňa Šlédrová: Některé podmínky úspěšné realizace záměru v řečové činnosti