Karel Horálek osmdesátiletý

Jiří Nekvapil, Otakar Šoltys

[Chronicles]

(pdf)

Карлу Горалку восемьдесят лет / The 80th birthday of Karel Horálek

K. Horálek patří k nepočetným vědcům, kteří se dnes v Československu zabývají texty a slovesnými výtvory vůbec bez zřetele k pevně fixovaným hranicím jednotlivých oborů. Jeho vědecké zájmy oscilují mezi lingvistikou (zejm. slavistikou, obecnou jazykovědou, ale i speciálně bohemistikou), sémiotikou, versologií, literární teorií, etnografií, folkloristikou a částečně i jinými obory. Příspěvky K. Horálka lze proto nalézt nejen v běžných jazykovědných časopisech, ale i v České literatuře, v Českém lidu, v Estetice, v Zlatém máji, pravidelně psal do Bulletinu Ústavu ruského jazyka a literatury; dlouhou řadu článků publikoval v zahraničí. Kdybychom uspořádali reprezentativní výbor Horálkových studií (což by bylo ostatně třeba), zjistili bychom, že jejich jednotícím základem jsou úvahy převážně sémiotické. Sféra odborných zájmů K. Horálka ovšem měla a má vývojovou dynamiku, jak už na to upozornil článek J. Petra a L. Řeháčka (viz SaS, 39, 1978, s. 177n.), věnovaný Horálkovým sedmdesátinám. V posledním desetiletí upozadil K. Horálek své zájmy lingvistické, přešel z ÚJČ ČSAV do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a začal se intenzívně věnovat folkloristice a literární vědě.

V r. 1979 vyšla v nakladatelství Academia rozsáhlá publikace K. Horálka Folklór a světová literatura, v níž autor zúročuje své dlouholeté zkušenosti z folkloristiky a přináší mnoho originálních postřehů a řešení; s obdivuhodnou erudovaností se zde suverénně pohybuje nejen v kulturním světě slovanském, ale i evropském a orientálním (viz zejm. obsáhlé výklady o orientálních a antických legendách ve vztahu k tradicím slovanským). Srovnávací rozbory syžetů se také objevily v jeho vystoupení na VIII. slavistickém sjezdu v Záhřebu a v několika časopiseckých příspěvcích. Folklórní téma v Horálkově odborné činnosti na konci sedmdesátých let tedy vrcholilo, zároveň však byla již rozpracována témata další. Jedním z nich byla fonologie, což nepochybně souviselo s autorskou účastí v akademické Mluvnici češtiny. K. Horálek usiloval o rozvinutí fonologické teorie v kontextu československé lingvistiky, napsal řadu přípravných studií (Aktuální otázky české a obecné fonologie, Fonologie a sémiologie, Dynamika fonologických systémů, Karl Bühler und die Phonologie der Prager Schule atd.), v nichž obnažoval nedořešené otázky fonologické teorie a usiloval vyvolat vědeckou diskusi o fonologii. Jeho snažení, ať už v rovině teoretické, či později hlavně v rovině praktické, však nenašlo ohlas. Širším rámcem pro vědecký popis jazykového systému je teorie znaku, protipólem elementárnosti fonému komplexnost textu. Má tedy vnitřní logiku, že se K. Horálek souběžně s fonologií zabýval sémiotikou a textovou lingvistikou. Bohaté zkušenosti s texty různého typu a filozofické školení bránily mu však v tom, aby se o sémiotických problémech vyjadřoval se zjednodušující samozřejmostí nebo aby opakoval poznatky známé. Horálkovy sémiotické příspěvky jsou koncipovány v rámci funkčního a strukturního vědeckého paradigmatu a integrují všechna fakta, k jejichž propojení dospěl. Příspěvky typu Sémiologie, jazykověda, poetika a folkloristika, Fonologie a sémiologie, Sémiotika a poetika, Funkční jazykověda, sémiotika a teorie prózy atd. nejsou uceleným výkladem známé koncepce a její víceaspektovou ilustrací, ale dílčími kroky na cestě k soustavnému odhalování základních zákonitostí znakového vztahu, který v těchto oborech funguje. Podobně přistupuje K. Horálek i k textové lingvistice. Jestliže však znakový vztah je v podstatě intuitivně zřejmý a každý interpret Horálkových textů má dostatek zkušeností se znakem a znakovým vztahem, aby se v neustálém negování kritizovaných koncepcí vyznal, pak v textové lingvistice, jejíž vnitřní soudržnost musí být neustále koncepčně prokazována, je tento kritický přístup pro interpreta Horálkových článků mnohdy dosti náročný. Nicméně i tady lze nalézt zajímavé poznatky a bystré postře[343]hy; viz např. stati K sémantickému pojetí věty a promluvy, Literární dílo jako artefakt a estetický objekt, Texty v jazykovém systému.

K tématům, která K. Horálek vědecky zpracovává se zaujetím, rozhodně patří pohádky. Také v průběhu osmdesátých let napsal několik studií věnovaných např. pohádkám B. Němcové (K textologii a typologii pohádek B. Němcové, B. Němcová jako překladatelka slovanských pohádek, K slovenským pohádkám B. Němcové), ale i teoretickým tématům z této oblasti (Fabule a syžet v lidových pohádkách, Schéma a text v lidové slovesnosti). Od zájmu o folklórní texty vede přímá cesta k zájmu o texty lidového čtení a populární literatury, které bývají tvůrci oficiální slovesné kultury podceňovány. V současnosti K. Horálek odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel text knižní publikace, kterou v posledních letech na toto téma připravil pro tisk.

Kontrapunktem k těmto odborným zájmům K. Horálka je několik témat, která soustavně promýšlí. Jsou to např. postavení spisovného jazyka v kulturním vývoji společnosti, otázka externích jazykových funkcí, problematika vnitřní řeči a ontologický status přirozeného jazyka. I k těmto tématům se v průběhu osmdesátých let vyslovoval průběžně v příspěvcích typu K teorii spisovného jazyka, Vnitřní řeč a psaný jazyk, Die Entstehung der funktionalen Sprachwissenschaft und ihr Beitrag zur Theorie der Sprachkultur, Jazykové funkce a významy ve slovníku a gramatice atd.

Ačkoli je K. Horálek vynikající znalec zahraniční odborné literatury, což mu umožňuje tvorbu velkých přehledových studií — připomeňme tu alespoň už starší studii o francouzském strukturalismu a novější obsáhlé příspěvky o sovětské sémiologii — věnuje pozornost i problémům ryze domácím: československé jazykové situaci (viz např. Poměr češtiny a slovenštiny, Konvergence a divergence ve vývoji češtiny a slovenštiny), české jazykovědné historiografii (např. Jan Gebauer jako teoretik české mluvnice) i české historiografii pojaté šířeji (např. Filozofie dějin v českém obrození).

Těžiště odborné činnosti K. Horálka není v koncipování vědeckých systémů; mnohé Horálkovy příspěvky mají v dobrém slova smyslu nehotový charakter. Dosažený stupeň poznání totiž velmi brzy u něho problematizuje další nápad, tušení nové souvislosti. Aktuálnost, dobovost, často také polemičnost a provizornost Horálkovy odborné činnosti dokládají mimo jiné velmi početné příspěvky otištěné příznačně v Jazykovědných aktualitách.

Připojíme-li k těmto několika vhledům osobní zkušenost, že K. Horálek se pravidelně objevuje, diskutuje a polemizuje na seminářích a přednáškách ze všech oborů a oblastí, které jsou v centru jeho pozornosti, a že sám přednáší, můžeme pak s radostí i obdivem konstatovat, že jeho vědecký vývoj není ukončen: K. Horálek pracuje stejně intenzívně, jako pracoval před desetiletími. Výsledky jeho vědecké činnosti byly např. v r. 1984 odměněny cenou Gottfrieda von Herdera. K. Horálek je tak druhým držitelem (první byl P. Trost), komu z řad československých lingvistů byla tato cena udělena.

Na závěr chceme prof. dr. Karlu Horálkovi, DrSc., členu korespondentu ČSAV, popřát, aby se mu podařilo uskutečnit vše, co chce ještě udělat v osobním i vědeckém životě.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 4, pp. 342-343

Previous Hana Prouzová: K pojmu rovina v českém lingvistickém myšlení (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Next Petr Sgall: Čítanka z české sociolingvistiky