Čítanka z české sociolingvistiky

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

Антология чешской социолингвистики / A reading-book in Czech sociolinguistics

Sociolingvistické aspekty jazykových jevů byly v české lingvistice odedávna soustavně studovány. Byla vypracována bohatá obecně lingvistická teorie stratifikace jazyka; bohemistika se totiž setkává s relacemi, které v mnoha jiných jazycích nemají obdobu a specifičnost jazykového rozvrstvení češtiny dává právě (ne zcela využitou) příležitost. Havránkovo zpracování teorie jazykového rozvrstvení uplatnilo tuto možnost důsledným rozlišením funkční klasifikace jazykových projevů a strukturní hierarchie jazykových variet, ve které zaujímá důležité místo pojem jazykového útvaru a zjištění koexistence a konkurence různých útvarů uvnitř národního jazyka.

Od sborníku anglicky psaných (nebo do angličtiny přeložených) statí z české sociolingvistiky — Reader in Czech sociolinguistics, red. Jan Chloupek a Jiří Nekvapil, Praha (Academia) a Amsterdam (Benjamins) 1987, 344 s. — lze podle našeho názoru očekávat, že mezinárodní vědecké obci představí naši sociolingvistiku v co největší šíři, se zdůrazněním [344]složek, které by mohly být zásadním přínosem.

Ve stručné úvodní stati (s. 7—18) oba redaktoři upozorňují, že česká sociolingvistika sice nemá své speciální instituce nebo souhrnné publikace, že však např. v sovětské sociolingvistice byl zdůrazněn podíl pražské lingvistické školy na vytváření některých dnes rozšířených sociolingvistických směrů. Funkčně-strukturní česká lingvistika se vždy do značné míry orientovala na mezioborový výzkum, a právě to činilo do jisté míry nadbytečným oddělování sociolingvistiky jako zvláštního oboru, neboť sociolingvistické aspekty lingvistiky tu nikdy nebyly zanedbávány. Je tu dále zachycena různost variet českého národního jazyka, přičemž J. Chloupek rozlišuje čtyři jejich druhy: mezi spisovnou češtinou a nářečími jsou jak (lokální) interdialekty, tak i obecná čeština, útvar specificky český (s. 12), který slouží jak „nižší funkci typu interdialektu (v Čechách a na západní Moravě), tak na druhé straně i vyšší funkci standard (koiné)“ (s. 15). Rozbor Havránkova pojmu jazykového útvaru tu však chybí; není také zcela nesporné považovat veleslavínskou češtinu za „jedinou spolehlivou“ základnu, kterou mohl Dobrovský vybrat pro své mluvnické dílo (srov. nyní A. Stich, On the beginnings of Modern Standard Czech, ve sb. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbeschreibung, XIV, MFF UK, Praha 1987).

V prvním příspěvku ve sborníku shrnuje Jan Petr (s. 19—28) marxistický pohled na sociální aspekty jazykové skutečnosti, vycházeje jak z prací klasiků a z obecných tezí marxistické filozofie, tak i ze sovětských publikací o základech sociolingvistiky, podle nichž např. třídí primární funkce jazyka. K vlastním autorovým postřehům patří zjištění, že se jazyk stává nejen pasívním „objektem“, nýbrž i aktivním činitelem („subjektem“) společenského vývoje (s. 20). Eliminace homonymie není považována za zdokonalení jazyka z hlediska jeho sdělovací funkce (která mezi základními funkcemi na s. 21 uvedena není, ve stati je však jako jeden ze základních faktorů jazykového vývoje traktována, viz zejm. s. 19n., 23, 26). V závěrečné úvaze o tom, že zejména za socialismu má společnost k vývoji jazyka vědomě aktivní přístup, by jistě bylo možné v kontextu české lingvistiky odkázat i na Havránkovu stať z 1. čísla Slova a slovesnosti, která programově žádá, aby vědecky podložená jazyková kultura vývoj spisovné normy předvídala a podporovala.

Obecným otázkám je věnována také rozsáhlá stať Vl. Barneta (s. 29—56), týkající se vztahů sdělovacích sfér a jazykových variet ve slovanských jazycích (přelož. z české verze ve Slavii, 46, 1977). Stejně jako úvodní stať a velká část ostatních příspěvků navazuje i Barnetova studie na tradici pražské školy. Po podrobném rozboru základních pojmů autor ukazuje na různost vztahů mezi spisovným jazykem, nářečími, interdialekty apod. v jednotlivých slovanských jazycích s tím, že situace češtiny je charakterizována stabilizací obecné češtiny v Čechách a jejím vlivem na moravské interdialekty; podobnou situaci spatřuje autor jen ve slovinštině.

Příspěvek Al. Jedličky (s. 57—82) je věnován otázkám normy; některé formulace tu nejsou dost jasné: Mluví se o různých „typech normy“, zejm. o normě jazykového útvaru (variety; tomuto termínu se plným právem dává přednost před termínem „norma jazyková“, s. 64n.), o normě sdělovací (a situační), o normě slohové, nedokládá se však, že jde o typy či druhy normy jako takové. Naopak, otázka, jak charakterizovat pojem normy, se ani neklade, takže zůstává nejisté, zda při uvedené trichotomii apod. nejde spíše o užití termínu „norma“ v různých významech. Velmi správně připomíná Al. Jedlička důležitost studia diskrepancí mezi normou a její kodifikací v příručkách (s. 65). Zejm. na s. 58, kde se píše o aktivním podílu kodifikace na vzniku a stabilizaci normy, měla však být připomenuta i prioritní stať z SaS 1, zmíněná výše. Stať je cenná zvláště upozorněním na práce četných zahraničních autorů různě užívajících termínu norma; nezdá se nám však dost přesné např. tvrzení, že zatímco dominantním útvarem veřejné sféry je jazyk spisovný, má v neveřejné a neoficiální sféře toto postavení jazyk „hovorový“ (s. 69). To lze říci o češtině (s nespisovným většinovým hovorovým útvarem), ale neplatí to o mnoha jiných jazycích (o slovanských viz ve sborníku stať Barnetovu, o slovenštině také příspěvek Budovičové, s. 166, srov. i Chloupkův odkaz na P. Iviće, s. 102n.), ve kterých se i v neoficiální verzi užívá jedné z podob jazyka (útvaru) spisovného. Ke koe[345]xistenci prvků různých útvarů v městské mluvě (a nejen v ní) by bylo vhodné připomenout (na s. 71) i bohemistické práce z doby před r. 1975 (Havránek, Vey, Kučera, diskuse v SaS z let 1961—1963 aj.). Spatřuje-li se v pojmu sdělovací normy prostředek umožňující adekvátněji osvětlit otázky obecné češtiny (s. 74), bylo by přesvědčivější doložit to jasnou charakteristikou. Ve veřejné sféře je sdělovací norma jistě také přítomná (i kdybychom opravdu považovali za její podstatný rys zahrnutí nejazykové složky, jak by vyplývalo z formulace na s. 69).

Problematiku funkčních jazyků probírá stať J. Krause (s. 83—93), velmi stručná; ukazuje originální přínos klasické lingvistiky i konkrétní směry jeho perspektivního zpřesnění do podoby schopné plodného uplatnění v lingvistice různých částí světa. Závažné je autorovo tvrzení, že žádný text není stylově neutrální (s. 83), i shrnutí Hausenblasova přístupu k hierarchii vztahů mezi stylotvornými činiteli (s. 87) a autorovy klasifikace funkčních stylů (s. 91). Některé nejasnosti najdeme ovšem i zde, zejm. formulaci o tom, že stylotvorné faktory „determinují text“ (i jeho obsah?), nebo nedostatečné přihlédnutí k rozmanitosti novinářských žánrů (zmíněné na s. 88) při klasifikaci funkčních stylů na s. 91; užití termínu „diglosie“ (místo „bilingvismus“) na s. 89 je nepřesné.

Sociolingvistické dílo Chloupkovo je ve sborníku bohužel reprezentováno jen statí o spisovnosti (s. 94—105), založenou na autorově příspěvku ke sjezdu slavistů r. 1983. Stať neobsahuje řadu pozitivních momentů známých z jiných Chloupkových prací. Z hlediska typicky moravského se tu pracuje s neopodstatněným předpokladem spojení nespisovnosti s lokálním omezením (s. 94 i s. 102 o návratech do rodného města aj.), který právě pro většinu českého území není charakteristický. Zvláštní postavení češtiny a její význam pro sociolingvistiku, o kterém svědčí existence obecné češtiny jako útvaru sui generis (viz Chloupkovu formulaci na s. 12), se zde neukazuje. Předpoklad o všeobecnosti spisovného vyjadřování při rozdílu věku nebo při odborném předmětu hovoru (s. 99) byl vyvrácen už před desetiletím (Kučerou i v diskusi v letech 1960—63; nově viz zejm. disertační práci L. Hammerové, Bloomington 1986) a je vzápětí i autorem popřen (s. 100n.).

Významný (i když také ne úplně nový) je příspěvek B. Dejmka (s. 106—122) o problémech výzkumu městské mluvy. Přesto, že některé obecné otázky jsou charakterizovány dost zběžně, dokládá tato stať, že česká sociolingvistika neztratila kontakt s vývojem předních světových center (upozorňuje na publikace Labovovy aj., alespoň v náznaku užívá i statistických postupů, které jsou pro doložení sociolingvistických hypotéz často nezbytné). Otevřeně se tu konstatuje, že i mimo středočeskou oblast (v Hradci Králové) je postavení obecné češtiny v běžném hovoru pevné a nadále se upevňuje.

Pokud jde o konkrétní situaci běžné mluvy v Brně, dokládá stať M. Krčmové (s. 123 až 137), že některé obecně české jevy se na Moravě postupně šíří (zejména koncové -ej), přičemž ovšem vedle vlivu obecné češtiny (označované autorkou za jeden z prestižních útvarů) je tu i zřejmý vliv češtiny spisovné a silná tendence uchovat některé tvary místního interdialektu, takže „smíšená struktura“ moravské běžné mluvy (s. 124) bude, jak je uvedeno v závěru, pravděpodobně existovat ještě dlouhou dobu, pokud se prestiž obecné češtiny nebude dál zvyšovat.

O jazykové geografii píše S. Utěšený (s. 138—155), který po shrnutí staršího vývoje mezinárodního bádání charakterizuje postupy nutné k zachycení územní i sociální variace v jazykových atlasech apod. Zdůrazňuje, že je třeba dokumentovat i dynamičnost vztahů mezi varietami, přičemž vhodně upozorňuje právě na specifický charakter situace v češtině, který vidí zejména v asymetrickém vztahu mezi obecnou češtinou a hanáčtinou na západní Moravě (s. 147).

Článek V. Budovičové (s. 156—175) je věnován kontaktům mezi češtinou a slovenštinou, především na úrovni jejich spisovných variet; mluví se tu o částečném pasívním bilingvismu, o vzájemné srozumitelnosti jako předpokladu i výsledku kontaktu, o převaze kontaktu nepřímého i o předvědecké povaze purismu. — Další speciální otázky jsou probírány v příspěvku O. Müllerové (s. 176 až 194) a v příspěvku J. Nekvapila (s. 195 až 205). O. Müllerová zkoumá vliv společenských rolí mluvčích na sdělování s dobrou znalostí [346]zahraniční literatury. Rozvláčné opakování výkladů však omezilo prostor pro autorčin vlastní příspěvek, v němž některá tvrzení, např. o větší míře spisovnosti v řeči vedoucího (s. 190), zůstávají bez kvantitativní či jiné specifikace. Článek J. Nekvapila o studiu slangu oprávněně klade důraz na rozmanitost problematiky, i když široké pojetí pojmu slangu patrně nebude obecně přijato.

Obecnějším otázkám je věnována rozsáhlá stať Fr. Daneše (s. 206—245), jejíž zařazení mezi speciálněji orientované příspěvky proto působí ne zcela organicky; jde tu o složitou problematiku postojů a hodnot ve vztahu k jazykové kultuře. Autor výstižně shrnuje průkopnické práce pražské školy včetně jejího vlivu v zámoří (Garvin, ale zčásti i Haugen a další) a podává kritický přehled vývoje názorů na spisovnost a jazykovou kulturu ve světě, zdůrazňuje společenskou povahu jazyka a z funkčního hlediska rozbírá základní otázky hodnotových soudů (co do možnosti jejich vědecky objektivní platnosti, i s využitím poznatků teorie hodnot a etiky) a postojů mluvčích. Připomíná se tu možnost působení lingvistů nejen ve smyslu kodifikace apod., ale i k převýchově mluvčích, tedy vědomého působení na „jazykové veřejné mínění“ (s. 234); to je pro dnešní jazykovou situaci češtiny, podle názoru recenzentova, věc zásadní důležitosti.

Zásadní význam pražské školy pro teorii jazykové kultury dokládá i Kuchařův příspěvek o regulaci jazyka (s. 246—256). Uvádějí se tu různé stupně vlivu jednotlivců (i skupin a institucí) na jazykovou normu, přičemž se patrně poněkud přeceňuje význam kodifikace, zatímco i např. vliv spisovatelů se považuje za nepodstatný (s. 249), ačkoli autor připomíná i existenci substandardních norem (které zpravidla kodifikovány nejsou, ale jistě se nevyvíjejí bez vlivu mluvčích). Je tu rozebrána i otázka obecných cílů jazykové regulace, zatím formulovaných spíše negativně, jako potřeba řešit nežádoucí asymetrie vedoucí ke konfliktním situacím.

St. Kavka a J. Skácel (s. 257—273) podávají přehled o výzkumu jazykové komunikace (i ve vztahu k výrobě) prováděném v Ostravě, spojený s úvahami o normativních a jiných aspektech sdělování. Navazují na tradici pražské školy, ovšem chápou např. pojem plánování i řízení značně široce, což při specifickém zaměření stati na podmínky socialistické společnosti patrně není nejvhodnější; zejména na s. 258 se jazyk vůbec považuje za část plánovaného a řízeného vývoje společnosti. Tyto úvahy ostatně jen volně souvisejí se studiem efektivnosti a cílů výuky ruštiny ve výrobních podnicích, jehož se týkají vlastní výsledky výzkumu.

Specifická témata mají i stati další, zejména J. Vachka (s. 274—286), která ukazuje, že i pro Bühlerovu apelovou funkci má jazyk prostředky centrální povahy, totiž zájmena sloužící k oslovení; jejich rozmanitý vývoj je tu probírán i z hlediska sociolingvistických činitelů, s plným využitím funkčního přístupu pražské školy. — Příspěvek I. Němce (s. 287 až 304) je věnován historické sociolingvistice a bohatě ilustruje, jak česká lingvistika zejména v diachronické lexikografii soustavně přispívá ke konkrétnímu poznání vývoje české kultury i k propracování metod interdisciplinárního výzkumu vývojových aspektů vztahu jazyka a společnosti. — P. Zima ve své stati (s. 305—320) ukazuje, že rozdíl mezi tradičním studiem jazyků na základě textů a novějším studiem dat získaných od informantů je relevantní jak pro cíle lingvistického výzkumu (např. tradiční indoevropeistika se tu jasně liší od zkoumání jazyků subsaharské Afriky), tak i pro mezioborové zpracování vztahů jazyka a kultury.

K obecným otázkám se v závěrečné stati sborníku vrací J. Kořenský (s. 321—342); přináší řadu zajímavých postřehů o vztazích mezi lingvistikou a sociologií v jejich vývoji. Vývoj lingvistiky však zachycuje do značné míry schematicky, bez přihlédnutí k tomu, že v každém jejím období existovala řada různých koncepcí; i dnes je procedurální lingvistika jen jedním z přístupů a neměly by být přehlíženy nebo zkreslovány názory jiné, např. ty, podle nichž lze o „pragmatikalizaci“ lingvistiky mluvit spíše v tom smyslu, že oblast systematického popisu se rozšiřuje a zachycuje vedle jazyka samého i stále širší úseky jeho fungování, chápané ovšem jako procesy.

Vcelku je sborník uspořádán tak, že příspěvky věnované obecným otázkám spojeným se sociolingvistikou jsou většinou soustředěny v části první (zakončené statí Dejmkovou), ale patří k nim i závěrečná studie Kořenského. [347]Druhá část sborníku soustřeďuje příspěvky převážně speciálnější. Přesto bude zásluhou zejména některých statí ze střední části sborníku (spolu s Úvodem a se statí Krausovou), ukáže-li čítanka českou sociolingvistiku zahraničnímu čtenáři jako neomezenou na stereotypní diskuse o jednotlivých pojmech, a úspěšně hledající nové možnosti lingvistických postupů, jinde ve světě často dosud ne dost známé. Nebyla tedy snad promarněna příležitost k tomu, aby česká lingvistika byla ukázána v tomto dobrém světle, ve kterém ji ostatně do značné míry ukazuje sovětská lingvistika, která účinně pomáhá seznámit i západní čtenáře právě se sociolingvistickými výsledky pražské školy a jejích následných směrů.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 4, s. 343-347

Předchozí Jiří Nekvapil, Otakar Šoltys: Karel Horálek osmdesátiletý

Následující Eva Hajičová: Nová učebnice transformační gramatiky