Mezinárodní kongres o hamitosemitistice

Petr Zima

[Chronicles]

(pdf)

Международный конгресс хамитосемитистики / International congress of Hamito-Semitic studies

Charakteristickým rysem jednání 5. mezinárodního kongresu hamitosemitských studií, který se konal ve Vídni od 27. září do 2. října 1987 a jehož organizátorem byl čile se rozvíjející Afrikanistický ústav Vídeňské univerzity, byl důraz na výzkum afrických jazyků, u nichž se již delší dobu předpokládají genetická nebo areálová pouta k této jazykové velkorodině. Šlo tu především o příspěvky čadistické (bylo jich předneseno 10), kušitistické a omotistické (9) a berberologické (6). Současná světová bádání tohoto oboru dnes již klasického pociťují totiž velmi intenzívně potřebu překonat bariéry a předsudky, které je ještě nedávno dělily od zmíněných netradičních oblastí afrických. Jak správně ukázal ve svém úvodním příspěvku H. G. Mukarovsky (i v naší jazykovědě známý svou teorií afrických velkorodin), ignorování výsledků čadistických a kušitistických výzkumů třicátých a čtyřicátých let tradiční semitistikou připomínalo „zvyky praktikované středověkou scholastikou: nikdy nepřipouštěj fakta nepotvrzená tradiční autoritou …“. Svědčí nesporně o životnosti tohoto velmi starého filologického oboru, že se v současnosti s přílivem nových fakt a pojmů z netradičních oblastí dokáže nejen vyrovnat, ale snaží se najít s nimi i společnou řeč. To výrazně dokládají i výsledky předcházejícího podobného kongresu, jehož sborník právě vyšel (Proceedings of the 4th international Hamito-Semitic congress. Ed. Herrmann Jungraithmayr a Walter Müller. J. Benjamins v sérii Current trends in linguistic theory, sv. 44. Amsterdam 1987).

I přes poměrnou rozsáhlost a reprezentativnost vídeňských jednání (zúčastnilo se jich 76 badatelů, z toho 11 lingvistů sovětských, 2 z PLR a ČSSR, 1 z NDR) pořadatelé nedopustili, aby došlo k jejich roztříštění do sekcí, což často vede ke ztrátě linie podobných velkých mezinárodních vědeckých zasedání. O všech obecných i regionálních otázkách se jednalo v plénu a byla vyvinuta velká snaha, aby badatelé klasických oblastí oboru našli společnou řeč — a to ve smyslu terminologickém i metodickém — s badateli oblastí nově objevovaných. Intenzívně to cítil např. pisatel této zprávy při zasedáních věnovaných čadistice a kušitistice na straně jedné a na straně druhé takovým oblastem, jako jsou egyptologie nebo berberologie. Jistě k tomu přispěl i ten fakt, že na kongresu vystupovali vedle badatelů starší generace a známých jmen i přísluš[76]níci generace střední a mladší. Vedle tradičního přístupu k pramenům, který v textech vždy viděl především zdroj více či méně exotických informací, sílí tedy moderní přístup lingvistický, který vidí v textech starých i současných, psaných i mluvených, především jazykový materiál. Tak nebylo asi náhodné, že tu vlastně poprvé byly systematicky navázány kontakty a hledaly se souvislosti mezi takovými egyptologickými pracemi, jaké předložili např. A. Loprieno (Göttingen) nebo H. Satzinger (Vídeň), a příspěvky berberologickými, jejichž autory byli např. A. Ajchenvaldová (Moskva) či L. Galand a A. Leguil (oba Paříž), ale tyto souvislosti byly rozšiřovány i na pole čadistické. V diskusi se víceméně potvrdila myšlenka, že existuje pravděpodobný společný protosystém pádů ve všech třech oblastech; při tom společným metodickým východiskem bylo nejen tradiční hledisko syntaktických funkcí pádů a formálních prostředků k jejich vyjádření, ale především analýza formálních prostředků rozlišujících ve všech třech areálech tzv. fokalizovaná a topikalizovaná jména. V zásadě se tedy v nejširším kontextu prosazuje přístup, s kterým přišla naše čadistika (ovlivněna samozřejmě pražským učením o aktuálním členění větném) již na počátku sedmdesátých let (srov. Vl. Skalička v SaS, 35, 1974, s. 341).

Jestliže egyptologické a berberologické příspěvky, opírající se o moderní lingvistickou analýzu, v mnohém objasnily a podepřely práci čadistů, pak tomu bylo i naopak. Ne náhodou byla řada čadistických materiálů užita v příspěvcích zabývajících se diachronní rekonstrukcí celé rodiny, popř. podstatných jejích úseků. Významné byly např. rekonstrukce moskevských badatelů A. Militarjeva, V. Porchomovského, O. Stolbové aj., ať už vycházely z materiálů čadských nebo berberských. Dodejme, že sovětší lingvisté přijeli na kongres nejenom po všech stránkách připraveni, ale i technicky dobře vybavení: již na zasedání mohli rozdat rozpracovanou verzi svých příspěvků, kterou vydalo moskevské nakladatelství Nauka pod názvem Afrikanskoje istoričeskoje jazykoznanije (red. V. Ja. Porchomovskij, 567 s., včetně anglického shrnutí). Z ostatních komparatistických příspěvků připomeňme Mukarovského afroasijskou etymologii + g-r-p / + q-l-p — kůže, etymologický příspěvek C. T. Hodge (Bloomington), srovnávací pohled V. Blažka na afroasijské číslovky, přehledný referát W. Vycichla (Ženeva) o 100 letech hamitosemitských studií apod. Shodou okolností nezávisle u tří referátů (Nicolai, Mukarovsky, Zima) se projevil zájem o aktuální otázky vztahů okrajových jazykových větví k sousedním jazykům mimoafroasijským, především k některým jazykům tzv. rodiny nilosaharské, zvláště pak k songajštině. Francouzští badatelé D. Barreteau a V. de Colombel (Paříž) přišli s významnými popisnými pracemi o dosud málo známých čadských jazycích střední větve, Henry Tourneux (rovněž Paříž) pak konfrontoval nové materiály o jazycích skupiny Masa-Muzgu s dosavadními hypotézami o jejich klasifikaci. Zasáhli však podnětně i do jednání arabistických, především příspěvky dialektologickými. M. Cl. Simeone-Senelle (Paříž) referovala o výsledcích francouzské expedice do Jemenu a na Sokotru při výzkumu jihoarabských dialektů (i na tomto poli došlo k zajímavé výměně zkušeností s lingvisty sovětskými, kteří pro tuto oblast přišli se svými terénními zkušenostmi i vlastními výsledky); badatelka alžírského původu A. Boucheritová (Paříž) seznámila s výsledky výzkumu slovesných tvarů v alžírských dialektech arabštiny.

Některé další čadistické příspěvky se zabývaly rekonstrukcí důležitých lexikálních kořenů společných všem jazykům této větve: příspěvek H. Jungraithmayra (Marburg - Frankfurt) byl založen na rozsáhlé a záslužné práci jeho týmu, tzv. marburgském lexikálním katalogu čadských jazyků, dnes asi největším souboru lexikálních dat o genetické větvi jedné africké rodiny. Zajímavý textologický pohled na současné hauské frazeologismy přinesl St. Pilaszewicz (Varšava), arabskými výpůjčkami v hauštině a ve svahilštině se zabýval S. Baldi (Neapol).

Důraz na nové oblasti i pojmy ovšem zdaleka neochudil klasickou semitistiku, ba právě naopak. Z mnoha příspěvků vybereme např. referát V. Brugnatelliho (Milán) o plurálu feminin v aramejštině, St. Segerta (Los Angeles) o postvelárním g v severozápadních semitských jazycích, E. Lipinského (Lovaň) o sumersko-akadských výpůjčkách v biblické hebrejštině. Tradičně silná byla i etiopistika, ať už se zabývala klasickými tématy, jako je srovnávací výzkum starého etiopského jazyka gíz — W. Leslau (Los Angeles), nebo aktuálním [77]pohledem na sociolingvistiku současného amharského lexika v podmínkách socialistické Etiopie. Fundovaný příspěvek k této otázce, opřený o vlastní terénní výzkum, přednesla R. Richterová (Lipsko).

Jednání kongresu bylo tedy charakterizováno náročným střetáváním názorů, jež vyústily v moderní lingvistické syntézy.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 75-77

Previous Marie Těšitelová: Výbor statí z Časopisu Lužickosrbské matice

Next Jaroslav Hubáček: IV. plzeňská konference o slangu a argotu