K jazyku a stylu českých esejistických textů

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

К языку и стилю чешских эссеистических текстов / On language and style of Czech essayistic texts

1. Rozvoj české esejistické tvorby je výrazně poznamenán osobností F. X. Šaldy. Šalda vtiskuje eseji jako svébytnému žánru i jeho stylu mnohé rysy, které můžeme v zobecnění pokládat za určující. V pokračující tradici se tyto rysy dále rozvíjejí a obměňují, přeskupují a vyhraňují, a to v souvislosti s rozvojem esejistické tvorby a s jejím rozrůzňováním podle typů i ve vztahu k autorským individualitám. Rozvoj české esejistiky i její složky tvárné, podněcovaný a ovlivňovaný v značné míře i vzorem a působením Šaldovým, se odrazil i ve vzrůstajícím zájmu o jazyk a styl eseje i esejistických textů.

O dnešní aktuálnosti žánru eseje v současné literární tvorbě, která se promítá i do zájmu o jeho tradici, počítaje v to i stylový charakter žánru, svědčí vypracování antologií, jejichž cílem je dokumentovat a v doprovodných studiích charakterizovat rozvoj české esejistické tvorby od jejích počátků. Zatím vyšly dva svazky: svazek „Experimenty“ uspořádaný E. Taxovou (1985), jehož podtitul „Český literární esej na přelomu 19. a 20. století“ určuje časové vymezení antologie, a svazek „Lehký harcovník“ uspořádaný J. Opelíkem (1986), zabírající desátá a dvacátá léta 20. století. Je možno připomenout i překladový výbor ze slovenské esejistiky z let 1948—1982 nazvaný „V souřadnicích umění“, pořízený L. Paterou (1983).

S pojetím a základním vymezením esejistického stylu jako relativně samostatného i s určením jeho místa v systému stylů funkčních se poprvé setkáváme v známém výkladu B. Havránka z třicátých let o funkční diferenciaci spisovného jazyka (1932). Esejistický jazyk není zde ovšem — podobně jako např. jazyk novinářský — uveden přímo mezi základními funkčními „jazyky”, ale je připomenut a stručně charakterizován v širším výkladu o aktualizaci (na s. 59n.). Jako charakteristická vlastnost je přitom vytčena polarita (dvojpólovost) esejistického stylu a jeho oscilace mezi odborností (věcností) a uměleckostí. Příznačné je, že se rys uměleckosti eseje, viděné v tehdejším vědeckém kontextu v aktualizační složce jazyka v rovině sémantické a gramatické, demonstruje právě na příkladu ze Šaldova eseje Spisovatel, umělec, básník z knihy „Boje o zítřek” (1905).

Chápání esejistického stylu jako pomezního mezi stylem odborným a uměleckým plně proniklo a vycházejí z něho i nové, prohloubenější charakteristiky. Jeho pomeznost se vystihuje také nadřazenými označeními styl sekundární (Miko, 1973) nebo styl komplexní (na rozdíl od stylů simplexních, u K. Hausenblase, 1972). Vedle uvedené základní polarity se nově připomínají ještě některé rysy, popř. styčné body, které mají esejistické texty společné se stylem publicistickým, pro nějž je určující funkce získávací, přesvědčovací. V nejnovějším zpracování slovenské stylistiky zařazuje J. Mistrík (1985) esejistický styl v schematickém (systémovém) zobrazení do skupiny stylů objektivně subjektivních. Tato skupina je vřazena mezi styly objektivní (věcné) a subjektivní (se stylem hovorovým a uměleckým). I při jisté diskusnosti Mistríkovy výchozí triády a jejího terminologického označení má vytčení skupiny stylů objektivně-subjektivních výhodu v tom, že se tak do jedné řady dostává trojice stylů (vedle stylu esejistického ještě styl publicistický a řečnický), mezi nimiž je jistá návaznost, popř. souvislost.

Podrobnější výklady o jazyce a stylu českého eseje (i šíře o stylu esejistickém) následující po základním vymezení Havránkově nenavazovaly na Havránkovu obecnou a metodologicky vyhraněnou charakteristiku, ale — zvláště také v soustředění, ev. omezení na individuální styl Šaldův — podávaly charakteristiku tohoto stylu ve vztahu k stylovým útvarům a prostředkům (Bečka, 1934, 1945; Erban, 1933, 1935), s kritickými výtkami impresionistické dojmovosti a v duchu dobové jazykově kritické praxe v čas. Naše řeč i s konkrétními výtkami „všelijakých [115]jazykových zvláštností a podivností“ a „uvolněného poměru ke spisovné jazykové normě“ i s výtkami nadměrného verbalismu a krasořečnictví (o stanovisku F. X. Šaldy k starším výtkám verbalismu jemu adresovaným srov. dále s. 116).

Podrobný a fundovaný rozbor jazykového stylu Šaldova podal v jubilejním Šaldově roce M. Jelínek (1967). Jeho studie signalizovala obnovení prohloubeného teoretického a materiálově rozborového zájmu o problematiku esejistického stylu v české a slovenské stylistice od počátku sedmdesátých let. S připomenutím podnětů B. Havránka i pokusu J. V. Bečky o určení stylově útvarové podstaty eseje vyzvedl autor tohoto článku (Jedlička, 1973) jako charakteristickou pro esejistický styl tendenci k odterminologizování (k oslabení terminologičnosti, terminologické nasycenosti textu) a vytkl dále podíl vrstvy prostředků knižních i prostředků dynamiky v esejistických textech.

Soustředěný zájem o esejistický styl se v těchto letech projevil také ve stylistice slovenské. F. Miko (1970) využil své podrobně propracované soustavy výrazových kategorií a podal na jejich pozadí charakteristiku esejistického stylu A. Matušky. Je to symptomatické i proto, že v A. Matuškovi můžeme vidět — v časovém posunu — slovenský protějšek k F. X. Šaldovi, pokud jde o Matuškovu úlohu při vytváření slovenského esejistického stylu, ovšem při vědomí specifického podílu individuálních rysů stylu autorského. Samostatnou pozornost věnoval esejistickému stylu také J. Mistrík (1974). Určil jeho pomezní charakter ve vztahu ke stylu odbornému, publicistickému a uměleckému a probral jeho určující rysy i výrazové prostředky (a to i s uvedením jejich kvantitativních charakteristik). V tom jej následuje z mladších slovenských lingvistů D. Slančová (1987) v řadě článků uveřejňovaných v čas. Slovenská reč.

Současná česká a slovenská stylistika, která podala v dílčích studiích i v syntetizujícím shrnutí charakteristiku stylu eseje jako žánru a podrobovala rozboru také šíře pojatý esejistický styl[1] neomezený jen na tento žánr, věnuje v současnosti pozornost určení a vymezení základních principů a rysů výstavby esejistických textů, ztvárnění „esejistického myšlení“ v nich (užijeme-li tohoto pojmu připomenutého a stručně charakterizovaného nedávno Vl. Štěpánkem, 1986). Jako hlavní se dnes určují a téměř obecně přijímají tyto principy a rysy:

a) princip několikanásobnosti, opakovanosti, paralelismu;

b) princip protikladu, opozice, kontrastu (v rovině významové i v rovině tvárných prostředků);

c) obecněji pojatý princip obraznosti, obrazného ztvárnění;

d) rys individuálnosti vázaný na autorský subjekt, jeho názory a hodnotící postoje (projevující se i v oblasti ztvárňování myšlenkových obsahů a manifestující se i vytvářením okazionalismů);

e) připomínají se i další rysy, např. rys subjektivnosti, emocionálnosti a expresívnosti, někdy i rys výrazové exkluzívnosti.

Je ovšem samozřejmé, že v míře uplatnění těchto principů a v zastoupení uvedených rysů existují rozdíly dobové, směrové (tj. souvisící s uměleckými směry), typové (vázané na typy esejů[2]), generační a individuální (jako znaky individuálního stylu). Setkáváme se přitom jak s maximálním zastoupením uvedených rysů v textech, tak s nepřítomností některých z nich.

 

2. Východiskem našich úvah o esejistickém stylu i našich ilustračních rozborových charakteristik učiníme stylovou autocharakteristiku, kterou podal Šalda (1905) v úvodním slově knihy „meditací a rapsódií“ Boje o zítřek; užívá v ní přímo i označení žánrové formy esej. V osobně polemickém vyhrocení se Šalda vyrovnává s vý[116]tkami „krasořečnictví, patetičnosti, verbalismu“, které byly vzneseny proti výrazové stránce některých jeho esejů, časopisecky uveřejněných už před jejich knižním vydáním. Podle Šaldy je strach z verbalismu „pověrou dneška, které se vysměje zítřek“. Je to strach „z kovově znícího slova, z šíré věty dobře organizované a silným rytmem zklenuté“, strach, který projevují, jak soudí Šalda, ti, kteří jsou posedlí po „životě“ a myslí, že jej zachytili, „píší-li špatně a nedbale, bez architektury a instrumentace, rozsekávají-li jazyk v tříšť jakéhosi telegrafního žargonu“.

V exkursu o stylové stránce Bojů o zítřek připomíná Šalda jako zásadní a závažný i rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem. Nemá zde ovšem na mysli jen rozdíl mezi těmito fenomény v tom smyslu, jak jej později teoreticky vymezila a vyložila česká lingvistika zvláště v pracích J. Vachka (1942) z hlediska samostatnosti obou jazykových typů jako soustav, ale také se zřetelem k rysům diferenčním. Jak ukazují ilustrační příklady, jde Šaldovi o rozdíly v rovině stylové, a to mezi stylem projevů literárně zformovaných a projevů bezprostředních, spontánních. Skutečnost, že se Šalda později znovu k výkladu svého chápání obou jevů a postoje k nim vrátil, a to v glose zahrnuté do svazku Kritické projevy 11 (1959, s. 120), potvrzuje, že přikládal této otázce velký význam. Šalda zde straní jednoznačně psanému jazyku (v glose píše už výstižněji a přesněji — z hlediska svého pojetí — o mluveném a psaném slově). Poměr mezi oběma pojmy vystihuje velmi přiléhavě a názorně, a to i s pomocí pojmově terminologického a obrazného vyjádření: „Slovo mluvené a slovo psané vždycky se rozcházelo a bude se vždycky rozcházeti; jest to jedno označení pro dvojí věc zcela různou. Obojí výraz má různý účel, různou optiku, různou perspektivu. V prvním případě jde o účelnost praktickou, o úspornost, v druhém o monumentálnost, o stavbu a členitost architektonickou.“ V obrazné charakteristice psaného slova: „Psané slovo bylo a jest pomník, … píše se pro věk, … ryje se rydlem do kovové desky, teše se do stěny skalní“ jsou obrazně a názorně vyjádřeny další důležité diferenční rysy psaného slova (trvalost, ale v Šaldově pojetí také monumentálnost). Pro nás pak může být i stylizace této krátké glosy dokladem toho, jak právě spojení pojmovosti a obraznosti proniklo hluboce a trvale do Šaldovy stylové praxe esejistické.

Klíčový význam Šaldova promýšlení otázek stylu, zvláště v konkretizaci na esej podtrhuje i skutečnost, že mnohé z toho, co nacházíme v úvodním slově Bojů o zítřek, bylo obsaženo už v podobných formulacích v korespondenci s E. Chalupným z r. 1904, tedy s jedním z těch, kteří s výtkami verbalismu vystoupili. V korespondenci formuloval Šalda (1937, s. 230) explicitně svůj funkční přístup k otázkám stylu: „Mně základem stylu byl vždy požadavek účelnosti (kurzíva Šaldova). Jinak musí se psáti meditace o posledních vývojových zákonech umění nebo o rytmickém dramatě vývojovém (kupř. „Nová krása“, „Problém národnosti“), jinak fejton, pouhá časová glosa atd.“ Na jiném místě polemizuje Šalda s konkrétní výtkou Chalupného a jako hlavní svůj argument uvádí účelnost a názorovost: „Není pravda, že by se to dalo říci polovicí nebo čtvrtinou slov — ke svému účelu, názorové plnosti potřebuji všech; každé z nich volil jsem s rozvahou a pro charakterizování“ (kurzíva Šaldova, s. 238).

Šaldova charakteristika stylové stránky esejů, formulovaná polemicky a obhajobně, stejně jako její podklad v korespondenci obsahuje některé pojmy-termíny, s kterými pracuje také současná stylistika. Jde přitom i o rysy, které se jako konstitutivní objevují trvale ve vymezeních stylu, totiž o rys volby, výběru (selekce) prvků a o jejich uspořádání (organizaci) v textech. O organizaci, uspořádání (jevů, prvků) mluví Šalda v rovině skutečnosti, myšlení i výrazu, stylu: „… jejich (esejů) myšlenkový a stylový rytmus organizoval se ve mně sám sebou z krásných divadel přírodních nebo společenských …“; podobně: „… jsou ideje a názory, které se organizují a vyslovují jen složitějším zvrstvením logickým a syntaktickým …“. [117]V Šaldových formulacích se dále objevují výrazy architektura a instrumentace textů, architektonická stavba věty ap. Ty zároveň dokládají Šaldův vztah k výtvarnému umění i na pozadí jeho tehdejšího pojetí syntetismu v umění.

V polemickém kontextu stylové charakteristiky Šalda zároveň odmítá tzv. vysoký styl: „Nechci psáti tak zvaným ‚vysokým‘ stylem … Toužím po stylu nutnosti“; podobně i v korespondenci s Chalupným: „Nechtěl jsem nikdy psáti stylem skvělým nebo oslnivým, nebo vysokým“ (Šaldův zápisník, 9, s. 232). Stylovým ideálem je mu styl nutnosti, jindy označovaný také jako styl organický. Je to styl, který je určován tématem, přístupem k jeho zpracování, ke ztvárnění myšlenky. Jako příklad realizace uvádí Šalda eseje Nová krása nebo Problém národnosti v umění. Má přitom ovšem na mysli, jak sám připomíná, nutnost, popř. účelnost uměleckou.

Z Šaldových výroků o stylu můžeme vyvodit i některé rysy, které lze v zobecnění přisoudit esejistickému stylu vůbec. Je to např. už uvedený rys opakovanosti, několikanásobnosti. Šalda jej spojuje s principem názornosti, se stylovým záměrem vzbudit názornou představu. Konkrétní příklad opakování v textu („Bojuješ s nepřítelem, který je v tobě, který tě prolnul a který sedí v tvé krvi“) obhajuje a vysvětluje Šalda takto: „… ani slova zbytečného z mého stanoviska názorovosti. Všech potřebuji k znázornění (kurzíva A. J.) hrůzy a zoufalství, bezvýchodnosti (kurzíva Šalda) ze situace“ (Šalda, 1937, s. 237). O určující rys esejistického stylu jako stylu organického, stylu nutnosti můžeme opřít i tezi, kterou dále doložíme, že základní stavební principy eseje a některá elementární textová schémata zjištěná analýzou esejistických textů (i Šaldových) vedou k využívání určitých typů prostředků jazykových, vymáhají si je, podporují jejich vytváření i jejich frekvenci v esejistických textech.

 

3. Východiskem rozborové charakteristiky stylu a jazyka esejistických textů učiníme analýzu krátkého textového úseku ze Šaldovy stati (1936) O krásné próze Máchově.

Stať vyšla v jubilejním máchovském sborníku Torzo a tajemství Máchova díla, v jehož podtitulu („sborník pojednání“) je jednoznačně vyznačena žánrová příslušnost a zařaditelnost statí do sborníku pojatých ke stylu odbornému, vědeckému. Většina statí jsou opravdu vědecká pojednání mající charakteristické rysy této žánrové formy. Taková je např. stať B. Havránka o jazyce Máchově nebo studie B. Václavka o společenských vlivech v životě a díle K. H. Máchy. Naproti tomu ve stati Šaldově jsou vedle rysů dokládajících žánrový charakter pojednání jako textu vědeckého (základní osnova pojmová a terminologická, složka dokladová, poznámkový a bibliografický aparát) výrazně zastoupeny i některé rysy a stavební principy, které Šalda sám už v počátcích své esejistické tvorby vyzdvihl jako charakteristické pro esej jako text psaný, rysy obecně žánrové i autorsky individuální.

V textovém úryvku, který budeme podrobněji analyzovat, podává Šalda esejistickou formou s uplatněním principů charakteristických pro výstavbu esejistického textu toto vymezení romantické prózy, do níž se krásná próza Máchova vřazuje (s. 182):

Smývá (romantická próza, doplňuji z kontextu, A. J.) hranice mezi sebou a poezií, ruší meze mezi žánry; // vystupuje neustále z břehů, zvlněná a pohnutá jest bičována touhou naprosté svobody a nekonečnosti; // znejasňuje obrys kresebný, propadá v malebnost, hudebnost, temnosvit; // živel smyslně obrazný nabývá v ní vrchu nad racionalismem a logičností.

Na malé ploše tohoto textového úseku jsou nahromaděny základní rysy a uplatněny stavební principy charakteristické pro esejistické texty. Textový úsek je „architektonicky“ rozčleněn na čtyři dílčí složky graficky vyznačené středníky; určujícím rysem výstavby je souřadné spojení složek i výrazů uvnitř nich. Jako celek je úsek zarámován pojmově-terminologicky: jsou zde termíny romantická próza (kontextově), poezie, žánry a termíny racionalismus, logičnost. S úvodní slož[118]kou nasycenou termíny kontrastuje rozvinutý umělecký obraz s prvkem personifikačním ve složce druhé; kontrast mezi pojmovostí a obrazností je realizován i uvnitř čtvrté složky (proti závěrečnému vyznění terminologickému stojí opisné vyjádření: živel smyslně obrazný; podobný je i vztah mezi trojčlenným terminologickým výčtem (malebnost, hudebnost, temnosvit) a opisem vlastnosti (znejasňuje obrys kresebný) ve složce třetí.

Že textový model vysledovaný z esejistické složky textu Šaldova, založený na výstavbových principech několikanásobnosti a protikladu, umožňuje mnohostrannou i výrazově zhuštěnou charakteristiku a osvětlení jevů, to dokládá i následující úsek stati lingvistické od P. Trosta (1935, s. 106):

Argot se snaží neustále odhalovat bezpodstatnost jazykové normy a klam jejího vnucování. Tak útočí argot na jazyk; jazykem vede útok na skutečnost: realita se jazykově rozrušuje, převrací, snižuje, deklasuje, zlehčuje, obrací v ireálnost groteskně nezávaznou.

Základní principy, na nichž jsou oba textové úseky vystavěny, se v podstatě shodují. V obou jde shodně o vymezení a výklad klíčového pojmu (romantická próza — argot) v dílčím textovém celku. U Trosta se složitost vztahu jazykového vyjádření a skutečnosti (s konkretizací na argotu) vystihuje několikačlenným řetězcem akčních sloves, rozpadajícím se vzhledem k jejich významu na dvě části: rozrušuje, převrací — snižuje, deklasuje, zlehčuje. Výrazně se ve výstavbě textu uplatňuje i princip protikladnosti výrazové. Především je to protiklad vrstvy pojmově-terminologické (argot, jazyk, jazyková norma; skutečnost, realita, ireálnost; groteskně nezávazný) a lexikálních prvků neodborných, stylově neutrálních a dále obrazných [personifikace: (argot) útočí, vede útok na jazyk]. K tomu přistupuje i vnitřní stylové napětí pramenící z využití protikladných prvků v rovině pojmenování: (slovo domácí — přejaté: skutečnost — realita; pojmenování jednoslovné — synonymní dvouslovné, analytické: útočí — vede útok). Ve výstavbě krátkého textového úseku je uplatněn i princip opakovanosti: koncové slovo dílčí výpovědní jednotky se opakuje (popř. v synonymní obměně) na počátku druhé: (argot útočí) na jazyk, jazykem vede útok na skutečnost: realita se jazykově rozrušuje. — Náš rozbor myslím prokázal, že vnesení rysů a prvků esejistické výstavby do odborného textu nemá snad funkci zdobnou, ale že takové stylistické propracování přispívá k názornosti výkladu a usnadňuje recepci a poskytuje možnost jeho hlubší interpretace.

Že takovýto postup nebyl v Trostových raných odborných textech ojedinělý, o tom svědčí i tento textový úsek z téhož článku:

Poválečné pražské argotizování se rychle šířilo mimo novou společenskou smetánku, když se veliká část ostatní buržoazie překotně zvelkoměšťovala a náhle se vymaňovala z tradice vázanosti a z vázanosti tradicí.

Rozbíraný úsek Šaldova textu reprezentoval poslední období jeho tvorby a spadal časově zajedno s textem Trostovým. Šaldova vlastní stylová charakteristika (srov. výše), v níž ovšem byly vyzdviženy i rysy pro esej obecněji platné, se vázala na období starší, které u Šaldy znamenalo výrazný nástup jak v odvaze a pronikavosti myšlenkové, tak v úsilí tvárném. Rozšíříme proto v dalším výkladu náš ilustrační záběr i o Šaldovy texty z různých období jeho tvorby a o doklady z textů jiných autorů. Pokud jde o Šaldu, je přirozené, že se jeho esejistický styl v průběhu vývoje proměňoval, že se i oprošťoval a že se zčásti oslabovala nebo přehodnocovala jeho obrazná složka. Některé rysy i prvky vztahující se k výstavbě esejistických textů byly však konstantní, jak to potvrzuje např. portrétní esej o Karlu Tomanovi spadající svým vznikem do mezidobí (1919); charakteristické rysy námi uváděné jsou v něm nahromaděny.

 

[119]4. V dalším výkladu se soustředíme především na ilustraci a charakteristiku dvou připomenutých rysů esejistického stylu, a to několikanásobnosti, opakovanosti a opozice, protikladu. Výstavbový princip několikanásobnosti realizuje se v esejistických textech v nejrůznějších obměnách dílčích textových schémat. Velmi častá je několikanásobnost jednotek slovních vyúsťující mnohdy v příznačné schéma výčtové. Šalda využívá tohoto způsobu nahromaděně např. v eseji Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy (1905, s. 63n.) zvláště k charakteristice osob i lidských typů:

Je (Jan Neruda) bezmála tak samozřejmý jako slunce, vzduch, voda, tok oblaků, zpěv ptačí, jiskření hvězd a vůně trav a všecky dobré, sladké a silné dary života. — Moderní člověk, úzkostný, horečný, neplodný, nepokojný a podrážděný, hledá, jak zabít tuto vnitřní zlost, marnost, trud, prázdno a pýchu. — Složité, sobecké, jednostranně vzkypělé, hořké a osamocené já tíží, trudí a bolí člověka. — Svět stává se v jeho (Nerudově) výkladě podivuhodně blízký, hmatatelný, samozřejmý, srdečný a bezpečný.

Propracování tohoto principu záležející v kombinaci substantivních synonym, opakujících se adjektiv a ve vyústění v dialektické popření představuje tento příklad (1949):

Život je změna, věčná změna, věčný tok, věčný pohyb, věčný zápor existujícího a minulého.

 

Poznámka. V některých starších stylistikách se takové zdvojení nebo hromadění výrazů, které podporuje účinnost vyjádření, označuje termínem amplifikace. Příkladovým materiálem ze Šaldových Bojů o zítřek doložil tento jev J. Filipec (1961).

Tak jako Šalda volí s oblibou tento prostředek — hromadění výrazů široce synonymních, „blízkoznačných“ ve výčtovém seskupení i Karel Čapek. U Čapka patří však k charakteristickému způsobu výstavby i v jiných žánrových formách (v pohádkách, cestopisech aj.). Formou výčtu osvětluje a charakterizuje některé pojmy v knize Marsyas (1931): Poezie je přepych, hojnost a bujná nádhera. — Tisková polemika na rozdíl od všech jiných druhů boje, zápasu, půtky, klání, šermu, šarvátky, zápolení, turnaje a vůbec mužného měření sil nemá žádných pravidel.

Formální obměny těchto dílčích textových schémat záležejí v tom, že jsou realizována v několikanásobnosti sloves, adjektiv, adverbií seskupovaných do dílčích celků i v kombinaci s vyjádřením obrazným. Zdá se, že je jejich užití příznačné zvláště pro texty literárněkritické, a to ze staršího období, srov.:

Tato nacionálně sociální tendence u něho (A. Slavíčka) krajinu vědomě zdrsňuje a zasmušuje, zkameňuje, zesiluje a plní hrubým těžkým životem beze vší sugestivní lyričnosti (Čapek, 1984).

Složitá organizace, „architektura“ následujícího textového úseku podávajícího Čapkovu dojmovou charakteristiku Básní K. Tomana je v rovině formy i významové výstavby vyznačena nadměrným nahromaděním několikanásobných prostředků — rozdílných slovních druhů a v závěru podtržena výrazným podílem kontrastních dvojic:

Každý verš je obestřen tklivostí a čistotou distance; jeho látkou není smutný a palčivý život přítomnosti, nýbrž jemná, pročištěná, zbystřená látka vzpomínky. Sevřeně, zdrženlivě a málomluvně vypravují tyto básně; // jsou jasné a matné, šedé a třpytivé právě jako perly; jsou rosně svěží a přece úhrnné, zajíkavé, i podivně definitivní. Mají prostotu zpovědi, ale také nezbadatelnou složitost zpovědi. Jsou lyrickou nápovědí i lyrickým součtem. (Čapek, 1985, s. 27).

Za tímto hromaděním výrazů významově blízkých nebo antonymních můžeme v esejistických textech Šaldových i Čapkových vidět úsilí dosáhnout co nejvýstiž[120]nějšího vyjádření podstaty jevu, osvětlit a hodnotit jevy a jejich vlastnosti z různých stránek a aspektů, v jemných odstínech.

 

5. Přejděme k vlastní jazykové stránce esejů, k volbě jazykových prostředků v těchto textech, k motivaci jejich užití. Využijeme při tom Šaldovy charakteristiky stylu „organického“, stylu „nutnosti“ a jeho tvrzení, že si úvahy o některých závažných otázkách, které jsou předmětem zpracování v esejistických textech, určitý styl vymáhají, rozšíříme i na vlastní složku jazykovou. Jak v esejistické tvorbě Šaldově, tak v rozvíjející se tradici pošaldovské i v esejistice současné můžeme zjistit zálibu ve využívání některých typů jazykových prostředků i vytváření neologismů, popř. textových okazionalismů podle určitých produktivních modelů. Připomenutý výstavbový princip několikanásobnosti a široké synonymičnosti má v realizaci za důsledek i zvětšování rozsahu textu, jeho „mnohoslovnost“ (tedy Šaldovi vytýkaný a jím odmítaný verbalismus). Proto esejisté někdy vyvažují (a příkladem nám může být i Šalda) tyto negativní důsledky volbou prostředků lexikální kondenzace právě také v několikanásobných členech. Umožňuje to např. slovotvorný typ sloves s významem synonymně vyjadřovaným analytickými opisy podle formule ‚učinit, stát se takovým, jak vyjadřuje základové přídavné jméno‘.

V elementárním textovém úseku „Jest tu úmyslné rušení pevných obrysů // a jejich zmlhavění, zešeření“ realizoval Šalda výstavbové schéma, které je pro něho příznačné: v první části rozvedený opis, v druhé kondenzované vyjádření částečně synonymní s významovou specifikací opřenou o základová jména mlhavý, šero. Ještě výraznějším dokladem Šaldova úsilí jazykově tvárného je tento příklad: „Detail neslouží Nezvalovi k zezřejmění věci, jejímu opsání nebo zkonkrétnění.“ Zde volí Šalda postup opačný: nejdříve slovesný kondenzační prostředek okazionálně utvořený, v druhé části jeho význam dvojnásobně specifikuje, přičemž jeden člen je rovněž vyjádřen slovesem daného typu. V první části měl ovšem Šalda možnost užít běžného slovesa ozřejmit, ale volil okazionalismus, snad i pod tlakem následné formace zkonkrétnit jako projev tendence po výrazové harmonii v textu.

Že se uvedený slovotvorný typ stal oblíbeným prostředkem esejistů i tvárně navazujících na šaldovskou tradici, toho dokladem je tento příklad z A. M. Píši: „Žíznivé hledání podstaty v každém jevu znamená a vyžaduje zmnožení, zživelnění a zintenzívnění života.“ Několikanásobné užití verbálního substantiva daného typu umožňuje osvětlení jevu z různých stránek zhuštěnou formou i v linii významově gradační. I další příklad, z eseje J. Mukařovského, dotvrzuje, že si volbu okazionálního prostředku „vymáhá“ výstavba esejistického textu v souladu s uplatněním principu protikladnosti v rovině sémantické: „Významovým zvratem se nepatrná věc pojednou monumentalizuje, významná znepatrňuje.“

Jiný způsob okazionálního slovotvorného novátorství, záležející v obměně předpon u téhož slovesného základu, poskytl Šaldovi možnost demonstrovat jazykové hledačství a pokusnictví s cílem slovně vyjádřit významy a významové odstíny dosud nepojmenované. I když bychom mohli v příkladu, který uvedeme, vidět snad jen hravou slovní tvořivost, domníváme se, že Šaldovi zde šlo o přiléhavé vystižení všech charakteristických rysů velké předkladatelské osobnosti Otokara Fischera: „U překladatele Otokara Fischera nesmí se myslit při překládání na nic těžkopádně nádenického, co se skrývá v tomto nešťastně voleném slově; správnější by bylo mluvit již o přebásnění, ačkoliv on i dobásňuje, a dovoleno-li tak říci, i zabásňuje a nadbásňuje.“ Za povšimnutí stojí i dvojí hodnotící metařečové vyjádření (o řeči) v uvedeném úryvku: první negativně hodnotí, zvláště ve vztahu k osobnosti O. Fischera, termíny překlad, překládání, druhé připomíná jako vhodnější náhradu výraz přebásnění a dále pak v omluvné vsuvce vyznačuje Šalda sám smělost okazionálního utvoření sloves a jejich výlučnost.

[121]Vraťme se však ještě k dynamickému charakteru sloves uvedeného typu zezřejmit, zkonkrétnit ap. z hlediska konfrontačního poukazem na jejich hojné využívání i v esejistice slovenské.

Je tomu tak výrazně v esejistické tvorbě A. Matušky a nově nápadně např. v kulturní publicistice P. Števčeka. Jejich častý výskyt u A. Matušky podtrhuje v jiné jazykové a stylové tradici esejističnost tohoto prostředku danou jeho komunikačně textovou motivovaností a nosností.

V Matuškově knize o K. Čapkovi Človek proti skaze (1963) nacházíme doklady na tento typ v celém textu, v nahromadění se však příznačně vyskytují zvláště v shrnující závěrečné kapitole. Jsou přitom zčásti zasazeny do stejných elementárních textových schémat, která jsme charakterizovali na příkladech z české esejistiky (zvláště z díla Šaldova): a) slovesné substantivum uvedeného slovotvorného typu je členem několikanásobného členu výčtového charakteru: „Metóda sa dokonáva iróniou, parodičnosťou, zgroteskňovaním, // nástrojmi nepravého realizmu“, b) zřetel k úspornosti podporuje volbu typu i ve dvojčlenném spojení sloves: „Bolo to u Čapka zvnútornenie a zopravdovenieˮ i s přitvořením okazionalismu (zopravdovenie); c) ke kondenzovanému vyjádření slovesnému je připojeno blízce synonymní vyjádření rozvedené s významem gradačním: „Hrdina sa zvnútorňuje a priam sa prepadá do vnútra.“

V překladu Matuškovy knihy do češtiny se zkušená překladatelka J. Kintnerová (1963) překvapivě vyhýbá paralelním prostředkům českým za slovesa uvedeného typu, ačkoliv by jejich užití bylo plně ekvivalentní i po stránce stylové vzhledem k jejich funkčnosti v esejistických textech i vzhledem k jejich hojnému výskytu u F. X. Šaldy a jiných českých esejistů. Volí za ně zpravidla vyjádření opisné: za „hrdina sa zvnútorňuje a priam sa prepadá do vnútra“ má pak dvojí analytickou konstrukci („hrdina se stahuje do svého nitra a přímo se do něho propadá“). Tím porušuje textový protiklad kondenzačního prostředku slovesného a následné konstrukce analytické (je třeba ovšem přiznat, že zároveň ještě zesiluje účin složky gradační). Na druhé straně však ponechává paralelní kondenzační prostředek v terminologickém výčtu (příklad a)), respektuje tedy textové schéma: „Metoda je dovršena ironií, parodičností, zgroteskňováním.“ Postup překladatelčin je možno vysvětlovat zčásti tím, že usilovala především o vystižení smyslu a pominula vnitřní stavbu textového úseku. Je však možné, že se v jejím postupu odráží i individuální negativně hodnotící postoj k uvedeným prostředkům kondenzačního typu.

Výrazové hledačství se v esejistických textech projevuje i vytvářením jiných okazionalismů podle produktivních slovotvorných modelů. Dosvědčuje to např. hojné tvoření jmen činitelských na -tel. Tak F. X. Šalda posměšně mluví v eseji Experimenty (z Bojů o zítřek) o krátkozrakém oku opakovatele a zevšedňovatele (v protikladu k objevným činům géniů); Jan Neruda je mu přiblížitel dálky a posvětitel všednosti, jindy volí z aktuální potřeby kontextu okazionální jednotky zdůvěrňovatel (tajemství) nebo zeslabovatel (vůle). Signálem esejističnosti jsou pojmenování tohoto typu i v jinak věcně laděném stylu úvah V. Mathesia (1925): „… pátrání po dílech, která by nám mohla býti rozjasňovateli a posilovateli v trpkých chvílích životních svízelů“.

Na pozadí dnešní výrazné tendence k pronikání adjektivních přívlastků v textech (zvláště publicistického stylu) jako konkurenčního prostředku k přívlastkům substantivním můžeme dnes hodnotit i uplatňování adjektiv tvořených od činitelských substantiv na -tel v textech esejistických. Jsou doloženy v starší tradici (u Šaldy: z pravomoci své královské vůle stvořitelské, vypravovatelský tok stále jest u Máchy přerýván a znejasňován; podobně u P. Trosta: pozorovatelský realismus K. Poláčka), nově u J. Peterky: objevitelská funkce nebo v doprovodné charakteristice k antologii [122]E. Taxové: úloha kritiky jako činnosti znovustvořitelské, myslitelská odvaha, vzdělavatelský záměr, zasvětitelské úsilí. Zvláště doklady, které se v nahromadění vyskytují v esejistickém podání E. Taxové, můžeme uvádět v souvislost s dnešní širší komunikační expanzí tohoto prostředku jako projevu dynamiky. Hodnotíme-li jej ve vztahu k problematice esejistického jazyka a stylu, nemůžeme přejít jeho jistou rozpornost, resp. stylovou dvojznačnost. Na jedné straně lze některé konkrétní formace určit jako individuální okazionalismy charakteristické pro esejistický styl, esejismy (v některých případech jsou okazionalismy už jejich základová substantiva; srov. zasvětitelská úloha, zasvětitelské úsilí, činnost znovustvořitelská), na druhé straně vystupuje do popředí charakter terminologický. Terminologičnost se opírá o obecný pojmenovací model adjektivní přívlastek — substantivum a je podtržena i lexikálním významem adjektivní složky v konkrétních formacích. Svědčí o tom jak uvedené příklady ze starší tradice (Šalda, Trost), tak ze současnosti (Peterka nebo E. Taxová při označení typů esejů: kulturně-prostředkovatelské eseje — ale i s adjektivem jiného typu: vyznavačský esej; dále označení terminologického charakteru jako vzdělavatelský záměr, úkol ap.).

Do roviny nominace, pojmenovacích prostředků se promítá i jeden ze základních rysů výstavby esejistických textů, rys protikladnosti, ev. kontrastu. Dokumentovali jsme jej už při rozboru textových úseků z F. X. Šaldy a P. Trosta (na s. 118). Dále nám půjde o to ukázat, jaké důsledky má realizace tohoto principu pro lexikální složku esejistických textů. Soubor pojmenování pro význam protikladu, opozice, rozporu je bohatý, vyznačuje se značným rozpětím v rovině významové i jemnou diferenciací významových odstínů. V esejistických textech mají proto značnou frekvenci pojmenování jako protiklad, rozpor, opozice, kontrast, polarita, svár, protiva, konflikt, neshoda, nesoulad i slova od nich odvozená. Repertoár těchto vžitých a ustálených pojmenování (rozlišených ovšem frekvenčně) je však v esejistických textech ještě rozšiřován o prostředky specifické, vytvářením individuálních okazionalismů. Tak podle slovotvorného modelu typu rozpor vznikají substantiva jako rozděl, rozlom, rozkyv; význam vyjadřovaný adjektivem dvojpólový bývá aktualizovaně vyjadřován adjektivy dvojdomý (a odvozeným substantivem dvojdomost), dvojlomný aj.

Ve výstavbě esejistických textů se pak tato obecná pojmenování polarity konkretizují několikanásobnými výčty jevů a vlastností. B. Václavek (1935) charakterizuje např. v knize Česká literatura XX. století J. Mahena takto:

Mahenova bytost byla od počátku dvojdomá: společenská i samotářská, průbojná i tradiční, soustředěná i roztěkaná, přirozená i umělkovaná, cynická i citlivá. Potácela se mezi věrou a skepsí, mezi smíchem a melancholií, kladem a záporem, vzmachem a depresí, energií a pasivitou. Podobně i jeho vývoj těká mezi dvěma póly a leckdy nečasově: mezi intonací v klíči Vrchlického a prostotou nerudovskou …

Fr. Halas navrstvuje při témž postupu protikladné jevy na okazionalismy jako rozkyv, rozděl: rozkyv mezi samotou a světlem, mezi pokorou a pýchou, mezi skepsí a vírou, mezi radostí a hořem; rozděl mezi životem a smrtí, snem a deziluzí, mezi léty plodnými a léty mlčení.

Pro jazykovou stránku eseje a esejistických textů (zvláště také pro jejich slovník) je charakteristický ještě jeden rys, který ukazuje k tradici šaldovské a který můžeme spojovat s připomenutým už Šaldovým straněním psanému slovu (v protikladu ke slovu mluvenému). Je to tendence využívat v esejistických textech prvky stylové vrstvy knižní. Tuto tendenci dosvědčují mnohé z dokladů v esejistických textech starších autorů (A. M. Píši, J. Hory, J. Taufra, V. Závady), ale také I. Skály, J. Pilaře, některé doklady v platnosti esejismů nacházíme pak i v textech autorů mladších (M. Blahynky, J. Peterky aj.). Výskyt knižních prvků — někdy vázaných i na stylovou normu dobově podmíněnou — bývá signálem esejističnosti [123]textů. Přitom bývají někdy tyto prvky záměrně vpjaty do výstavby textu v souladu se základními výstavbovými principy, popř. jsou na místech, která nesou smysl textu. Tak I. Skála užil v jubilejní charakteristice K. H. Máchy adjektiva předzvěstný („osobnost mnoha svými rysy předzvěstná, která předešla svou dobu“), které zároveň zhuštěně vyjadřuje to, co je v dalším sledu textu rozvedeno explicitním opisem. Podobnou funkci má v Skálově esejistickém textu i adj. dalekovidný (možná i ozvuk Šaldovy „dalekozornosti“), souznící s analogickým typem složenin v básnických textech Máchových. A tam, kde Skála určuje hlavní společenské příčiny nevraživosti a odsudků u současníků ve vztahu k Máchovi (jako zlovolnost a závist), užije v textu i knižního (později politicky aktualizovaného) výrazu souběžství.

Se základním principem protikladnosti a kontrastu uplatňovaným ve výstavbě esejistických textů souvisí i rozšíření a frekvence jednoho specifického prostředku syntaktického. Máme na mysli syntaktické konstrukce se spojkovými výrazy jestliže, -li a zčásti aby s významem kontrastně konfrontačním. Tyto konstrukce, hodnocené starší jazykovou kritikou převahou negativně, rozmnožily repertoár prostředků pro vyjadřování tohoto významu (starší čeština měla vedle původní spojky kdežto ještě nověji pronikající a zprvu rovněž odmítaný výraz zatímco). A právě esejistické texty (popř. šíře texty z kulturní publicistiky) byly sférou, která značně přispěla k jejich pronikání a rozšíření.

Dosvědčuje to např. jejich zastoupení v knize B. Václavka Česká literatura XX. století (1935), kde výskytem značně převyšují tradiční spojku kdežto a novější zatímco:

Kdežto R. Svobodová i B. Benešová líčily, jak se rodí rozklad měšťanské rodiny, vychází Tilschová z něho již jakožto z hotového faktu. — Zatímco Vrchlický bojoval za poezii svéprávnou a soběstačnou, vrostl Sládek do společnosti národní, podřaďuje se jí svým osobním hořem i vzdorem. — Je-li v tomto románě (v Dědicích) ještě protikladem měšťanstva zdravý prvek lidový, stává se jím v „Haldách“ sama dělnická třída. — Jestliže zde (v Pekaři Janu Marhoulovi) značnou roli hraje děj, otřásá Vančura do základu tradičním útvarem románu v „Polích orných a válečných“. — Naplniv touto knihou („Slezskými písněmi“) svůj básnický úděl, Bezruč zmlkl, aby se teprve po letech „Stužkonoskou modrou“ vyzpovídal i ze svých osudů vnitřních.

Marxistický literární vědec B. Václavek využívá těchto konstrukcí (zvláště s tehdy nově pronikajícími spojkovými výrazy) z potřeby adekvátně vyjadřovat rozpory jevů skutečnosti a charakterizovat autorské osobnosti a jejich díla na základě vytýkání protikladů. Dnešní široké uplatnění těchto prostředků v současné psané komunikační praxi stírá ovšem jejich dřívější specifičnost a oslabuje tak i jejich účinnost.

 

6. Současný rozvoj esejistické tvorby a na něj navazující prohloubený teoretický zájem o charakteristiku příslušné žánrové formy i o určení esejistického stylového typu (či podtypu) se odráží i v propracovávání složky pojmoslovné a terminologické. V pracích literárněteoretických i stylistických se objevují označení esejistika, esejismus, esejističnost ap. — některé z nich se v textech užívají po významové stránce nejednotně. Platí to především o výrazu s terminologickou platností — esejismus. V systému lingvostylistické terminologie jej můžeme přiřadit k vžitým termínům jako poetismus, publicismus, popř. k novějšímu slangismus. (Označení publicismus má charakter stylového kvalifikátoru v lexikografii.) Jako esejismy pak analogicky označujeme specifické prostředky, prvky, které jsou pro esej a esejistické texty charakteristické, které jejich esejistický charakter signalizují.

V pracích literárněteoretických se setkáváme s označením esejismus ve významech jiných. Tak např. v stati E. Taxové (1985) v kontextu „I tady (v starších pracích Šaldových před Boji o zítřek, dodáno mnou, A. J.) se již prosazoval esejismus jak stylem, tak stále připomínanou reflexivitou“ jde o význam ‚charakter [124]eseje‘, resp. v terminologické transformaci ‚esejistický charakter‘. V tomto významu je už ovšem poměrně ustálen výraz esejističnost s významem vlastnosti (tak i v slovenštině; esejistickosť, srov. A. Popovič a kol., 1983, s. 85: „esejistickosť vo vedeckom štýle“). — Negativně hodnotící významový odstín vkládá do pojmenování esejismus v doprovodných slovech k antologii J. Opelík (1986). Podává přitom i jeho vymezení a tím i naznačuje terminologický charakter: „subjektivně svévolné psaní, které vágnost svých soudů kamufluje, ale zároveň i umocňuje tzv. krásným, poetizujícím jazykem“ (s. 282).[3]

K esejismům (ve významu, který se přikládá tomuto termínu v lingvostylistice) můžeme tedy počítat některé knižní, zvláště lexikální prvky, často i okazionalismy (viz o nich výše), dále prvky expresívní, které jsou příznačné už pro styl Šaldův, ať jde o prvky s expresivitou kladnou, lichotnou, nebo jindy o prvky výrazně pejorativní. Funkci esejismů v tomto smyslu mají i prostředky obrazné, jejich přítomnost v textech se pokládá za jeden z konstitutivních rysů esejistického stylu.

Zmíníme se v této souvislosti ještě i o celé škále prostředků, které s bohatou dokumentací ze slovenských esejistických textů probrala a utřídila K. Buzássyová (1984). Společným jejich znakem je podle autorky kontrapunktické postavení výrazů v rámci elementární textové jednotky, kterým se zvýrazňuje sémantická diferencovanost dvou slov. Jejich stylistický účin vzniká pak korelací významové a výrazové složky. V české esejistické tvorbě sahá i tento prvek až k jejím kořenům v tradici šaldovské (srov. např. jeden jeho typ ve spojeních rozryvná a podryvná nenávist, vnitřní napětí a předráždění ap.).

Charakter esejismů bychom mohli v současných esejistických textech přiřknout např. i substantivům cizího původu na -ita (v konkurenci k jejich zčásti zdomácnělým podobám se sufixem -ost), srov. např. časté autenticita, modernita, fakticita (příběhu), (prostorová) plasticita aj.[4] Stírá se tak tendence k významové diferenciaci obou konkurenčních podob, která je zřejmá v takových případech jako atraktivnost (prostředí, povolání), ale (tatranské) atraktivity ap. Na esejistické texty jsou vázány i některé jiné lexikální prostředky, jejichž přímou motivaci cizím vlivem již nepociťujeme, např. rozkrýt, rozkrývat ve významu ‚odhalit, odhalovat‘ (srov. rozkrývat myšlenkový a citový život hrdinů).

 

7. Při charakteristice a výkladu určujících rysů a specifických prostředků vyznačujících styl esejistických projevů jsme stavěli do popředí přístup ze stanoviska autora. Přispěla k tomu i skutečnost, že jsme jako východisko našich úvah učinili Šaldovu vlastní stylovou charakteristiku (i polemicky zahrocenou), v níž Šalda právě ze stanoviska autora a jeho stylového záměru volbu prostředků vykládal a odůvodňoval. Ve výrocích Šaldových byl ovšem přítomen i zřetel k příjemci, ke čtenáři, jak je to podmíněno vztahem produktor — recipient textu (tak např. opakováním slov v textu chce Šalda vzbudit názornou představu).

Z hlediska recipienta je zřejmé, že princip opakovanosti jako charakteristický pro výstavbu esejistických textů umožňuje také hlubší porozumění obsahu. Totéž platí i o principu kontrastu a protikladu. Porozumění a názornosti slouží i podíl složky obrazné, volba aktuálních obrazných pojmenování, často doprovázejících, jak jsme doložili, základní vyjádření pojmově terminologické.

Na základě vztahu produktora a recipienta můžeme vykládat i oslabení terminologičnosti v esejistických textech. Ve vlastních textech vědeckých se autor obrací převážně ke specialistům daného oboru, u nichž lze počítat s bezporuchovou [125]recepcí terminologické složky textů. U odborných textů popularizačních usnadňuje recepci a přispívá k porozumění volba terminologických variant, existují-li, nebo posílení složky výkladové pomocí speciálních prostředků jazykově textových (i neterminologických). U textů esejistických je situace jiná. Vycházíme z jejich dnes obecně přijímaného pomezního postavení v systému žánrů, resp. stylů, při němž se klade důraz také na jejich poznávací funkci a na jejich naukově úvahový charakter. Autor, často specialista v určitém oboru, se v těchto textech obrací k širšímu společenství, a to zpravidla s otázkami, které mají značný kulturně společenský dosah. To má za následek i změnu perspektivy ve vztahu autor — příjemce (čtenář). Do popředí se dostávají i otázky percepce textu, jeho porozumění ze strany příjemce a také jeho získání pro myšlenky sdělované textem. Při oslabení složky pojmové a terminologické v esejistických textech (při jejich „odterminologizování“) přispívají k porozumění obsahu a smyslu právě ty specifické rysy a prostředky, kterým jsme ve výkladu o výstavbě esejistických textů věnovali pozornost. Ve vztahu k vrstvě pojmově terminologické jim můžeme přiřknout funkci substituční (kompenzační).

Vedle těchto prostředků, které slouží obecně percepci a usnadňují a podporují porozumění, setkáváme se v esejistických textech (zvláště také Šaldových) s užíváním specifických prostředků kontaktových. Ty slouží k navazování kontaktu se čtenářem (jde např. o různé formy oslovování čtenáře, často formou expresívní). Tyto prostředky dynamizují text tím, že „vtahují“ čtenáře do děje, činí jej účastným při řešení otázek a problémů i hodnocení skutečností a jevů.

Při realizaci připomenutých výstavbových principů sahají esejisté v různé míře (určované individuálními vlastnostmi a sklony, ale také typem esejů) k volbě výrazových prostředků neobvyklých, často okazionálních. Projevuje se v tom výrazové hledačství (až pokusnictví) a jazyková tvořivost. Ze stanoviska autora jde často o úporné úsilí o výraz co nejadekvátnější vzhledem ke sdělovanému obsahu a ke stylovému záměru, zároveň však za tím stojí i zřetel k zaujetí a získání čtenáře. U opravdových tvůrců — i jazykových —, jakým byl právě F. X. Šalda, nelze však pominout ani radost z tvůrčího aktu v rovině tvárné a výrazové.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Několik poznámek o Šaldově slohu. ČMF, 20, 1934, s. 232—242.

BEČKA, J. V.: O eseji a o esejistickém slohu. NŘ, 29, 1945, s. 53—61.

BUZÁSSYOVÁ, K.: Kontrapunkt významu a výrazu v esejistickom texte. SlR, 49, 1984, s. 337—349.

ČAPEK, K.: Marsyas čili na okraj literatury (1919—1931). Praha 1931.

ČAPEK, K.: O umění a kultuře I. Spisy XVII. Praha 1984.

ČAPEK, K.: O umění a kultuře II. Spisy XVIII. Praha 1985.

ERBAN, K.: O slovesném impresionismu a expresionismu. NŘ, 17, 1933, s. 233—246.

ERBAN, K.: O českém slohu kritickém. NŘ, 19, 1935, s. 129—139.

FILIPEC, J.: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (Oddíl II. Rozbor synonym z hlediska stylistiky, s. 78—91, 153n.). Praha 1961.

HAUSENBLAS, K.: Učební styl v soustavě stylů funkčních. NŘ, 55, 1972, s. 150—158.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 32—84.

JEDLIČKA, A.: K vymezení a charakteristice esejistického stylu. SlavPrag, 1973, s. 167—178.

JEDLIČKA, A.: Projevy synchronní dynamiky v současné češtině a slovenštině. In: Československé jazykovědné studie 2 (v tisku).

JELÍNEK, M.: Styl F. X. Šaldy. K stému výročí Šaldova narození. NŘ, 50, 1967, s. 257—278.

MATHESIUS, V.: Kulturní aktivismus. Praha 1925, s. 47—56.

MATUŠKA, A.: Človek proti skaze. Bratislava 1963.

[126]MATUŠKA, A.: Člověk proti zkáze. Přel. J. Kintnerová. Praha 1963.

MIKO, F.: Výrazové konštanty štýlu A. Matušku. Slovenská literatúra, 17, 1970, s. 33—55.

MIKO, F.: Od epiky k lyrike. Bratislava 1973.

MISTRÍK, J.: Esejistický štýl. SlR, 40, 1974, s. 321—332.

MISTRÍK, J.: Slovenská štylistika. Bratislava 1985.

OPELÍK, J.: Lehký harcovník. Antologie českého literárního eseje 2. Léta desátá a dvacátá 20. století. Praha 1986.

PATERA, L.: V souřadnicích umění. Ze slovenské esejistiky 1948—1982. Praha 1983.

POPOVIČ, A. a kol.: Originál — preklad. Bratislava 1983, s. 85.

SLANČOVÁ, D.: Príspevok k lexikálnej charakteristike eseje. SlR, 46, 1981, s. 149—156.

SLANČOVÁ, D.: O morfologických prostriedkoch esejistického štýlu spisovnej slovenčiny. SlR, 47, 1982, s. 268—280.

SLANČOVÁ, D.: O niektorých syntaktických prostriedkoch eseje. SlR, 49, 1984, s. 215—224.

SLANČOVÁ, D.: O kompozičných prostriedkoch súčasnej slovenskej eseje a jej štýlu. SlR, 50, 1985, s. 28—37, 93—97.

SLANČOVÁ, D.: Uplatnenie obraznosti a figuratívnosti v esejistickom texte. SlR, 52, 1987, s. 76—81.

ŠALDA, F. X.: Boje o zítřek. Praha 1922. (1. vyd. 1905, cit. ze 4. vyd.)

ŠALDA, F. X.: Kniha o Otokarovi Fischerovi. Šaldův zápisník, 5, 1932—1933, s. 438—444.

ŠALDA, F. X.: Z dopisů F. X. Šaldy E. Chalupnému. Šaldův zápisník, 9, 1936—1937, s. 229—245.

ŠALDA, F. X.: O krásné próze Máchově. In: Torzo a tajemství Máchova díla. Praha 1938, s. 181—200.

ŠALDA, F. X.: Kritické projevy 11 (1919—1921). Praha 1959, s. 22—28, 118—126.

ŠTĚPÁNEK, Vl.: O eseji a české esejistice z rozhraní století. Literární měsíčník, 15, 1986, s. 81—84.

TAXOVÁ, E.: Experimenty. Český literární esej na přelomu 19. a 20. století. Praha 1985.

TROST, P.: O pražském argotizování. SaS, 1, 1935, s. 106—108.

VACHEK, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942; kap. Jazyk psaný a mluvený, s. 235—250.

 

R É S U M É

Zur Charakteristik der Sprache und des Stils tschechischer essayistischer Texte

Die Tradition des tschechischen Essays ist insbesondere mit dem Namen der großen schöpferischen Persönlichkeit F. X. Šalda eng verbunden. Šalda prägt in dem ersten Drittel des 20. Jhds viele, als wesentlich und bestimmend angesehene Merkmale des Essays als Genre und des essayistischen Stils. Unter seinem Einfluß wurde auch das Repertoire mancher für den essayistischen Stil charakteristischen spezifischen Sprachmittel aufgestellt und erweitert.

Von Šalda selbst stammt eine treffende Charakteristik des Stils seiner Essays (im Vorwort zu Boje o zítřek, 1905). Für ihn steht als grundlegend im Vordergrund der funktionale Aspekt (die Forderung nach Zweckmäßigkeit) in seinem Bezug auf das Thema, Genre u. ä. m. Von Belang waren für ihn auch die Unterschiede zwischen dem gesprochenen und dem geschriebenen Wort — der Stil des Essays gehört nach seiner Auffassung zum Typus des geschriebenen Wortes. In Šaldas Charakteristik kommen auch einige grundlegende Begriffe-Termini vor, mit denen die Stilistik der Gegenwart arbeitet (so z. B. die Auswahl (Selektion), Organisierung der Elemente in der Äußerung, der architektonische Aufbau des Satzes, die Architektur und Instrumentation der Texte). Anregend war die von Šalda für sein Stil-Ideal postulierte Forderung nach einem organischen Stil, nach dem Stil der Notwendigkeit. Das ist der Stil, der bestimmt wird durch das Thema, durch die Art des Herangehens an seine Bearbeitung, an die Gestaltung des Gedankens — denn dies verlangt ja geradezu nach einem entsprechenden, bestimmten Stil.

[127]In der tschechischen Linguostilistik wurde der essayistische Stil aufgrund der Polarität zwischen dem wissenschaftlichen und dem künstlerischen Stil von B. Havránek (1932) ausgegrenzt. In der weiteren Entwicklung der Forschung wurden Prinzipien und Merkmale des Aufbaus essayistischer Texte aufgestellt: das Merkmal der Wiederholung und der Opposition, des Kontrastes, das Prinzip der Bildhaftigkeit und das Merkmal des Individuellen, des Subjektiven. — Die tschechische literarische Stilistik konzentriert sich auf die Charakteristik der Essay-Typen in der Entwicklungslinie. Das Prinzip der Wiederholung wurde bereits von Šalda in dem Aufbau seiner essayistischer Texte geltend gemacht. Er vertrat es vom Standpunkt des Produktors des Textes als ein Ausdruck der Bestrebung, das Wesen der Erscheinungen möglichst treffend auszudrücken, zu erläutern und von verschiedenen Seiten und mit feinen Nuancen zu werten. Seine stilistische Absicht war dabei, eine anschauliche Vorstellung zu erwecken und dadurch das vollständige Verstehen von seiten des Rezipienten zu fördern. Eine ähnliche Funktion mißt Šalda der Anwendung von Mitteln mit der Bedeutung des Gegensatzes bei. Als bestimmendes Merkmal der essayistischen Texte kann man eine Abschwächung der terminologischen Komponente oder ihr Ausgleich durch synonyme nicht-terminologische Mittel halten. Es wird beursacht durch den stärkeren Bezug auf den Rezipienten, der in der Regel auf das engere Gebiet der behandelten Problematik nicht spezialisiert ist. Allerdings ist auch in essayistischen Texten die Anwesenheit von einigen terminologischen Elementen schon deswegen notwendig, weil in den Essays gewichtige und aktuelle Fragen aus dem Bereich der Kultur, Kunst, Wissenschaft, Philosophie u. ä. m. behandelt werden.

Aufgrund des Postulats des sog. organischen Stils bei Šalda lassen sich auch Komplexe von den sprachlichen Mitteln ausgliedern, nach denen der Aufbau der essayistischen Texte gerade verlangt, die er sich „erzwingt“. Zu solchen gehört z. B. in den Texten von Šalda und seinen Nachfolgern (vor allem bei A. M. Píša) der häufige Gebrauch der faktitiven Verben als lexikalisches Mittel der Kondensation (im Gegensatz zur synonymen analytischen Ausdrucksweise durch Umschreibung ihrer Bedeutung „machen/werden zu etwas solchem, wie es das zugrundeliegende Adjektiv bezeichnet“). Das Essayistische dieses Mittels wird auch durch sein Aufkommen in slowakischen essayistischen Texten bestätigt, z. B. bei dem Begründer der slowakischen essayistischen Tradition A. Matuška. Als sprachliches Mittel des Essayistischen pflegt auch das Aufkommen einiger allmählich automatisierten Elemente des gehobenen Stils, insbesondere der lexikalischen. Die Realisierung des Prinzips der Opposition, des Kontrastes hat ihre Folgen auch auf der Ebene der Benennung. Es zeigt sich in der hohen Häufigkeit der für diese Bedeutung schon bestehenden Benennungen einerseits und in der Bildung von neuen, oft okasionellen Benennungen (wie z. B. rozděl, rozlom nach dem Modell rozpor) andererseits. Auf der syntaktischen Ebene ist ähnlich motiviert auch die Bereicherung des Repertoirs der verbindenden Ausdrücke in syntaktischen Konstruktionen mit kontrastiver Bedeutung um Ausdrücke jestliže, -li, aby.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 2, s. 114-127

Předchozí Ladislav Nebeský: Znaky a prostředí

Následující Alla Bémová, Jarmila Panevová, Petr Sgall: Znovu k významu prostých a předložkových pádů