Osmdesát let profesora Josefa Vachka

Zdeněk Hlavsa

[Chronicles]

(pdf)

Профессору Вахеку восемьдесят лет / The eightieth birthday of Professor Josef Vachek

Dne 1. března 1989 oslavil své osmdesáté narozeniny významný český jazykovědec, univerzitní profesor dr. Josef Vachek, DrSc. Není nadsázkou, řekneme-li, že získal proslulost mezinárodní, a to především díky svým pracím z problematiky anglické fonologie, vynikajícím nejen znalostí věci, ale především metodologickým přístupem. K nim se čestně řadí studie o vztahu psaného a mluveného jazyka a početné příspěvky k další gramatické problematice. To přesvědčivě ukázaly již předcházející jubilejní stati v Slově a slovesnosti (M. Komárek, J. Macháček, K šedesátinám prof. dr. Josefa Vachka. SaS, 30, 1969, s. 105—111; J. Firbas, Profesor Josef Vachek sedmdesátiletý. SaS, 40, 1979, s. 248—251).

Vachkova cesta k anglistice začala již na gymnáziu, kde první zájem o tento obor v něm vzbudil jeho učitel. Dnes, kdy si často stýskáme na to, že mnoho lingvistů vydává své objevy za univerzálie, i když se opírají jenom o angličtinu, a že z konferenčních tribun není jiný jazyk skoro slyšet, si zejména příslušníci mladší vědecké generace těžko dovedou představit, že studium anglického jazyka bylo tehdy považováno za věc dost výjimečnou.

Na Karlově univerzitě, kde si Vachek r. 1927 angličtinu s češtinou zapsal, byla však situace příznivá i pro studenta s velkými ambicemi. Existovalo zde již specializované anglistické pracoviště, které vybudoval a vedl Vilém Mathesius; druhou pedagogickou silou byl tehdy docent B. Trnka. Jejich zájmy však daleko přesahovaly okruh anglistické problematiky; je dobré si uvědomit, že v průběhu prvních Vachkových semestrů oba jeho učitelé patřili k skupině vědců (Mathesius byl mezi nimi autoritou, i díky své profesuře a věku — blížil se padesátce, zatímco většině ostatních nebylo ještě čtyřicet), kteří vypracovali Teze Pražského lingvistického kroužku pro první slavistický sjezd v Praze r. 1929.

Nepochybujeme o tom, že ohlasy teoretických výbojů, které s mladistvým radikalismem negovaly mladogramatismus a požadovaly zásadně nové přístupy ke zkoumání jazyka, se musely ozvat i v univerzitní posluchárně — ostatně kontakt učitele a studentů byl jistě těsný, vždyť Vachkův ročník čítal pouhých dvanáct členů. Snadno se tak utvořil též kroužek žáků, kteří byli oddanými a zapálenými posluchači svého milovaného mistra v době, kdy ho nemoc dlouhodobě připoutala na lůžko a její následky ho později přinutily definitivně se vzdát univerzitních přednášek jazykovědných, takže tuto problematiku přenesl do soukromých debat. V tomto okruhu patřil Vachek k těm, kteří měli k Mathesiovi nejblíže, a vztah k svému učiteli projevuje stále — ať už tehdy, když jako vědec navazuje na jeho podněty (je výmluvné, že prvním Vachkovým tištěným článkem je příspěvek Daniel Jones and the phoneme ve sborníku k Mathesiovým padesátinám, Charisteria Guilelmo Mathesio quinquagenario oblata, Praha 1932, s. 25—33), nebo když jeho práce vydává; připomeňme tu z poslední doby rozsáhlý výbor z Mathesiových prací, nazvaný Jazyk, kultura a slovesnost (Praha 1982). Často pak i v komentářích, doslovech, vzpomínkových článcích atp. vyjadřuje svůj obdiv a vděčnost k Mathesiovi - člověku.

Již za svých studentských let Vachek osvědčuje schopnosti pro vědeckou práci. V r. 1931 vstupuje do Pražského lingvistického kroužku, po recenzích a zprávách se začínají objevovat i práce původní; záhy vychází jeho disertace (Über die phonologische Interpretation der Diphtonge mit besonderer Berücksichtigung des Englischen. Prague Studies in English, 4, 1933, s. 87—170). Jako šestadvacetiletý publikuje v zahraničí (Several thoughts on several statements of the phoneme theory. American Speech, 10, 1935, s. 243—255). Na odbornou činnost si najde čas i pak, když vyučuje — jako tehdy velká většina absolventů — na střední škole. A tak neudivuje, že po osvobo[169]zení se logicky nabízí využít jeho schopností na znovu otevřených vysokých školách.

Vachek sám uvažuje o tehdejší Vysoké škole obchodní v Praze. Nakonec však uposlechne výzvy B. Havránka, který byl tehdy děkanem filozofické fakulty univerzity brněnské, aby se tam habilitoval. Tak vznikne práce o negaci, prokazující nosnost konfrontační metody (Obecný zápor v angličtině a češtině. Prague Studies in English, 6, 1947, s. 9—73). Vachkovo brněnské působení, trvající téměř dvě desetiletí, přineslo bohaté plody. Stal se zakladatelem lingvistické anglistiky v Brně (jeho předchůdce, za války zemřelý F. Chudoba, byl zaměřen jednostranně na literaturu) a pozvedl ji na vysokou úroveň. Dokumentuje to známá série Brno Studies in English i řada žáků. Byli to anglisté, ale též jazykovědci s jinou specializací, kteří však díky Vachkovi získali během vysokoškolských studií výbornou výzbroj obecnělingvistickou. Vachek byl laskavým, ale náročným učitelem. Tato náročnost však vyplývala především z jeho osobního příkladu: celá Vachkova vědecká činnost se vždy vyznačovala mimořádnou soustředěností, kázní a důsledností a na takové pracovní zaujetí se nemůže reagovat jiným způsobem. Takového poznali Vachka i studenti anglistiky v Praze, když k svému brněnskému úvazku převzal ještě povinnost externího učitele na Karlově univerzitě.

V r. 1962 končí Vachek své působení v Brně a přechází do Prahy, do Ústavu pro jazyk český ČSAV. Tím se na devět let přesouvá těžiště jeho činnosti z oblasti pedagogické na badatelskou. I když jeho hlavní zájem se vždy soustřeďoval na anglistiku, bohemistická problematika mu nebyla nikdy cizí, jak o tom svědčí jednoznačně bohemistické stati (např. České předložky a struktura češtiny. NŘ, 19, 1935, s. 320—331; K problematice českých posesívních adjektiv. In: Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 171—189; An Old-Czech vowel shift. Wiener slawistischer Almanach, 4, 1979, s. 401—6), nepočítaje v to jeho juvenilii, středoškolskou učebnici češtiny, kterou napsal spolu s J. Kaňkou. Především však poučený zřetel k češtině uplatňoval při důsledném užívání konfrontační metody, když řešil problémy anglistické i obecnějazykové. Prokázal při tom nespornou užitečnost synchronního porovnávání jazyků geneticky nepříbuzných: vychází-li se z předpokladu, že každý jazyk je schopen uspokojovat všechny vyjadřovací potřeby společenství, které ho užívá, avšak prostředky formálně často odlišnými, poskytuje právě „analytické srovnávání“ objektivní základ pro charakteristiku jednotlivých jazyků a odhaluje jejich specifika. Zároveň umožňuje vyvarovat se arbitrérnosti v postulování funkcí (nebo významů), což je aktuální zvláště nyní, kdy se objevují pokusy vybudovat popis některého jazyka na principu nikoli formální, nýbrž funkční nebo sémantické klasifikace jevů.

V Ústavu pro jazyk český vznikla nejrozsáhlejší Vachkova bohemistická práce, Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (Praha 1968). Také v ní uplatnil na českém materiálu metodologické východisko, které znamená jeho nejpodstatnější přínos k vývoji lingvistického myšlení a další pokrok ve výkladu jazyka jako systému. Na tento systém nelze nazírat jako na jev statický, nýbrž jako na otevřenou, dynamickou strukturu, charakterizovanou stálým napětím mezi jeho prvky. (Proto též Vachek odmítá ztotožňovat synchronii a statiku.) Vyrovnávání tohoto napětí se z hlediska diachronního jeví jako pohyb v systému, jazyková změna. Změnám snáze podléhají prvky periferní, tj. takové, které nejsou v systému plně integrovány (zapojeny do více protikladů). Tyto interní podněty však často bývají potlačeny působením činitelů dalších, mimosystémových: funkčním zatížením, rozdíly ve frekvenci aj., proto některé periferní jevy přetrvávají. I když Vachek se skromností pro něj příznačnou vždy hledal pro toto pojetí předchůdce, patří mu zásluha, že tyto principy jasně formuloval a na četných jevech prokázal jejich platnost.

Je třeba se zmínit též o Vachkově rozsáhlé činnosti — můžeme-li to tak nazvat — historiografické a editorské. Když se v 60. letech začaly v světové lingvistice projevovat snahy překročit úzké obzory striktně formálního přístupu k jazyku a poznat alternativní řešení a také u nás stále více nabývaly vrchu tendence dívat se střízlivě, bez předpojatosti a věcným, odborným zrakem na „pražskou školu“ (významný podíl na tom měly i impulsy sovětské; pokud jde ostatně o jazykovou kulturu, principy „pražské školy“ nebyly nikdy brány v pochybnost), Vachek se podjal úkolu [170]informovat o ní mezinárodní i naši veřejnost. Měl k tomu nejlepší předpoklady jako přímý účastník jazykově teoretického úsilí Pražského lingvistického kroužku, k jehož zakladatelům ho poutaly leckdy i osobní vztahy, ale také jako kritický vědec, který dovede odhadnout, co z pestré rozmanitosti námětů a programů zůstalo natolik aktuální, aby bylo dále rozvíjeno. Tak vznikla řada prací, vynikajících důsledností dokumentace a promyšleností a výstižností výběru (např. Dictionnaire de linguistique de lʼÉcole de Prague. Utrecht/Anvers 1960, v ruském překladu (s předmluvou A. A. Reformatského) pod titulem Lingvističeskij slovarʼ Pražskoj školy. Moskva 1964; The Linguistic School of Prague. Bloomington - London 1966; A Prague School reader in linguistics. Bloomington 1964 aj.). Ve svých výkladech se Vachek snažil vyrovnat se i s kritikou vedenou z filozofických pozic. Zdůrazňoval zejména to, že označení „strukturalismus“, „strukturní lingvistika“ není zcela výstižné. Je třeba mluvit o lingvistice funkčně strukturní, protože ve smyslu pojetí nejpozoruhodnějších prací není hlavní hnací silou jazykové dynamiky jen směřování k vyváženosti (sub)systému, nýbrž též potřeby (sub)systémů jiných (např. strukturně vyprovokovaná fonologická změna neproběhne, jestliže by zkomplikovala situaci v systému morfologickém). Těmto interně strukturním činitelům jsou dále nadřazeny zřetele komunikační, zejména pohotová srozumitelnost. Dynamika se v synchronním pohledu jeví často jako koexistence stylových variant; jazyková změna pak může být v podstatě přehodnocením substandardního stylového útvaru na standardní, tedy může být podnícena vlastně změnou sociální složky komunikativní situace. Nejsou proto oprávněné představy, že v tomto období vývoje české jazykovědy vládlo jen sterilní pojetí imanentního vývoje, ovládané teleologickým principem.

Vachek též — věren východiskům své metodologické orientace — vždy usiloval o to, aby se prokázalo, že četné prvky obsažené v pracích „pražské školy“ jsou schopny dalšího rozpracování. Proto byl vždy neúnavným editorem, redaktorem a iniciátorem publikací, které sledovaly takový cíl. (Připomeňme aspoň Travaux linguistiques de Prague I—IV, které vycházely v l. 1964—1971.) Tato činnost přinesla a stále přináší cenné podněty do mnohotvárného vývoje československé jazykovědy a jistě též zvýšila její prestiž v mezinárodním měřítku.

Návrat k pedagogickému působení anglistickému znamená — podobně jako kdysi v Brně — úkoly zakladatelské. Vachek se podílí na budování překladatelského a tlumočnického pracoviště v Bratislavě a později jazykovědné sekce anglistiky v Prešově. Přitom však to nijak neomezuje jeho badatelskou a publikační činnost, která pokračuje se stejnou intenzitou i v době, kdy Vachek pedagogické činnosti zanechal. O jeho neobyčejné aktivitě svědčí fakt, že za posledních deset let se jeho bibliografie rozrostla o přibližně šedesát položek, což je číslo, za které by se nemusel stydět ani vědec mnohem mladší. Zahrnuje četné zprávy a referáty otiskované nejčastěji v časopisech Philologica Pragensia, Slovo a slovesnost, Zeitschrift für Anglistik und Amerikanistik, Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung (v NDR), ale též Lingua, Semiotica, Theoretical linguistics aj. a týkající se hlavně anglistické problematiky. Při příležitosti stého výročí Mathesiova narození, v r. 1982, vydal Vachek nejen již zmíněný soubor prací svého učitele, nazvaný Jazyk, kultura a slovesnost, nýbrž o něm též napsal články, které vyšly v Bulharsku, NSR, Polsku, v USA a v Japonsku.

Pokud jde o původní práce (mnohé jsou pro naše čtenáře těžko přístupné, protože vyšly v cizině a nenajdeme je ani v našich knihovnách), Vachek se zabývá otázkami typologickými, když konstatuje ubývání kmenových morfonémů jako jev příznačný pro postup analytických tendencí v češtině i v angličtině, ovšem v různém rozsahu, podle toho, o který typ jazyka jde (Morfologické poznámky k jazykové typologii. SaS, 40, 1979, s. 177—184); zabývá se vztahem standardu a substandardu a jeho důsledky pro jazykový vývoj (Substandard English and diachronic problems of Modern English. Folia linguistica historica III, 1982, s. 121—125); především se však vrací k problematice psaného jazyka a doplňuje, popř. modifikuje svá starší stanoviska, která jsou asi nejúplněji formulována zejména v práci Written language. General problems and problems of English (Haag - Paris 1973). Podle jeho názoru se ve vyspělých jazykových společenstvích psaná norma postupně natolik [171]osamostatňuje od normy mluvené, že ji lze považovat za autonomní znakový systém, a to v tom smyslu, že vzniká přímý vztah mezi jeho prvky jako ‚označujícímʻ a obsahem textu jako ‚označovanýmʻ, bez transpozice do faktů akustických. Proto se v jazycích projevuje tendence zachovávat grafickou jednotu morfému bez ohledu na to, že se v různých slovech realizuje zvukově odlišně, nebo naopak graficky rozlišit morfémy významově různé, ale zvukově totožné. Tak se interpretace psaných promluv usnadňuje. Jako doklad těchto faktů uvádí Vachek (v příspěvku Morfonologické poznámky k jazykové typologii. SaS, 40, 1979, s. 177—184) i německý pravopis dvojic jako Mann - Männer, kde fonematickou odlišnost vyjadřuje jen diakritikum. Výsledkem podobných tendencí je též rozdíl v užívání velkých písmen ve víceslovných vlastních jménech, nejde tedy jen o rozdílnou konvenci: v angličtině se tak odlišují prvky autosémantické od synsémantických, zatímco v češtině, kde se jakožto v jazyce flektivním spojují tyto funkce v jediné slovní formě, toto nepřichází v úvahu a velké písmeno se píše jen na začátku spojení (Notes on the use of capital graphemes in Modern English and Czech, AUC — Philologica 1, Prague Studies in English XVIII, 1988, s. 17—24). O silném integračním tlaku systému svědčí též lexikální a morfologická reinterpretace paralingvistických zvuků (Paralingvistické zvuky a psaný jazyk. SaS, 42, 1981, s. 124—133). Nový pohled na vývoj českého pravopisu obsahuje příspěvek hodnotící pravopisnou úpravu au > ou, w > v jako projev purismu; obdobné jevy lze nalézt i v litevštině, kde došlo k změně pod tlakem změny v politickém postavení Litvy (On some instances of graphemic purism. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textverarbeitung, 14. MFF UK, Praha 1987, s. 49—55). Z dalších prací uveďme např. příspěvek Some remarks on the stylistics of written language ve sborníku Function and context in linguistic analysis (Cambridge 1979, s. 206—215) a English orthography. A functional approach (ve sborníku Standard language spoken and written, Manchester 1982, s. 37—56).

Naše odborná veřejnost si s uznáním připomíná dílo profesora Josefa Vachka, vědce, organizátora a pedagoga. Přejme mu, aby i po osmdesátce měl zdraví potřebné k tomu, aby ještě dále obohatil naši jazykovědu novými tituly, k jejímu prospěchu i k vlastnímu uspokojení.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 2, pp. 168-171

Previous Iva Nebeská: K současnému pojetí normy v české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Next Petr Karlík: Miroslav Grepl šedesátiletý