Miroslav Grepl šedesátiletý

Petr Karlík

[Kronika]

(pdf)

Мирослав Грепл шестидесятилетний / Miroslav Grepl sexagenarian

Dne 14. dubna 1989 se docent dr. Miroslav Grepl, CSc., vedoucí katedry českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy na filozofické fakultě UJEP v Brně, dožil šedesáti let.

M. Grepl si získal autoritu jako náš přední badatel v oblasti gramatiky češtiny a slovanských jazyků, zejména pak na poli jejich syntaktické stavby. V jeho vědeckém díle se ústrojně spojuje láska k mateřskému jazyku, vysoká odborná erudice, opřená o svrchovanou znalost češtiny na jedné straně a soustavné promýšlení obecných teoreticko-metodologických východisek lingvistického popisu na straně druhé, v neposlední řadě i dnes často vzácná schopnost srozumitelně formulovat svá stanoviska. Jubilant je znám jako autor velkého množství časopiseckých a knižních publikací, účastník kongresů a sympozií i jako zanícený vysokoškolský učitel.

M. Grepl se narodil v dělnické rodině 14. dubna 1929 v Hrochově na Drahanské vrchovině. Po maturitě na českobudějovickém gymnáziu ho zájem o slavistiku přivedl na filozofickou fakultu UJEP v Brně, kde v l. 1949 až 1953 studoval češtinu a ruštinu. Po absolvování fakulty se dále lingvisticky vzdělával jako jeden z prvních interních aspirantů na tehdejší katedře slavistiky. Kandidátskou disertaci obhájil v r. 1959 a jako odborný asistent, pověřený výukou skladby češtiny, připravoval práci habilitační. V roce 1966 se habilitoval a byl jmenován docentem českého jazyka.

Už během vysokoškolských studií měl M. Grepl možnost poznat řadu významných brněnských slavistů, z nichž na něho nejvíce zapůsobili J. Kurz a A. Kellner a rusista B. Novák. Jeho vědecký profil pak svým vědeckým dílem a metodami badatelské práce rozhodujícím způsobem utvářeli zejména Fr. Trávníček a J. Bauer. Trávníčkovým žákem zůstal Grepl i jako aspirant a vlastně dosud, i když vědeckým dílem svého vynikajícího učitele v mnoha směrech překonal. S Trávníčkem spojoval Grepla cit pro vnímání jazy[172]kových jevů a potřeba jejich smysluplného výkladu; jeho intuitivní a často subjektivní přístup, kořenící v psychologicky orientovaných jazykovědných směrech počátku 20. stol., Grepl nahradil systémově funkčním nazíráním, které ho vedlo k neustálému hledání kritérií objektivizujících jeho názory. S předčasně zesnulým J. Bauerem pojila Grepla nejen společná badatelská orientace a blízká stanoviska metodologická, která je přivedla k napsání vynikající vysokoškolské učebnice Skladba spisovné češtiny, ale také dlouholeté osobní přátelství.

Do povědomí odborné lingvistické veřejnosti vstoupil M. Grepl sérií článků věnovaných výzkumu obrozenecké češtiny. Vycházeje z rozboru jazyka J. K. Tyla v nich nejen suverénně vyložil vývojové procesy v syntaktické stavbě, ale odhalil a popsal také příčiny těchto procesů, a to jak vnitrosystémové, tak vnější, zvl. vliv ruštiny a polštiny (Spojka an ve spisovném jazyce první poloviny 19. století — 1956; Spojovací avšak ale v obrozenecké češtině - 1958; Vývoj spisovné češtiny za obrození a jazyková teorie - 1958; aj.). Zamýšlel se však i nad důsledky vývojových procesů v obrozenecké češtině pro stylovou diferenciaci a s ní souvisejícím vznikem hovorové podoby spisovné češtiny (K podmínkám diferenciace spojovacích prostředků v obrozeneckém spisovném jazyce — 1958) a pro jazyk krásné literatury (K jazykové výstavbě umělecké prózy třicátých a čtyřicátých let 19. století - 1962). Závažná je i teoreticky koncipovaná studie K některým metodologickým otázkám interpretace jazykových změn (1962). Synteticky shrnul M. Grepl výsledky svého badatelského zájmu o obrozeneckou češtinu do kandidátské disertace Vývoj mluvnické stavby v jazyce Tylovy prózy (1959), která se stala jedním ze základních pramenů poznání jazyka 1. pol. 19. století. K problematice obrozenecké češtiny se však jubilant opakovaně vracel i později, a to úvahami vyvozujícími z poznání obrozenecké češtiny závěry obecnělingvistické a slavistické, např. ve studiích Vliv slovanských jazyků na ustalování syntaktické struktury novodobé češtiny (1968), Ke vztahu synchronie a diachronie při zkoumání systému současného spisovného jazyka (1973), K jazyku obrozeneckých překladů z ruštiny a polštiny (1974) aj.

Poznání stylové diferenciace jazyka národního obrození a podmínek hovorového jazyka přivedlo M. Grepla až k výzkumu mluveného jazyka současného. Zaujaly ho zejména časté nepravidelnosti a odchylky v mluvnické stavbě mluvených projevů (K podstatě a povaze rozdílů mezi projevy mluvenými a psanými (1962) aj.). Rozlišuje odchylky nemotivované a motivované (funkční), dospěl k originálnímu výkladu podstaty vyjadřování emocionality v jazykových projevech. V sérii studií Emoce a řeč (1962), Citově motivované aktualizace v rovině modální stavby výpovědi (1966) aj. vyložil na principu aktualizace způsoby a výrazové prostředky signalizace emocionality na různých rovinách výstavby věty. Pro gramatiku tak „objevil“ řadu syntaktických forem a podal na základě transpozic členů morfologických kategorií a syntaktických konstrukcí jejich systémový výklad. Výsledky těchto výzkumů vložil pak do habilitačního spisu Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi (1967).

Koncem 60. let se Greplův badatelský zájem obrací na syntax věty. Nejvíce ho přitahovala modalita věty, k jejímuž výzkumu vedla od emocionality přirozená cesta. Této problematice jsou věnovány přípravné sondy Několik poznámek k slovesným modům z hlediska modality (1967) a Modální a citová stránka výpovědi (1969). Greplovo pojetí větné modality a její trichotomické členění (m. postojová, jistotní a voluntativní), kterým nahradil tradiční klasifikaci dichotomickou (m. subjektivní a objektivní), prezentované např. v rozsáhlých studiích K podstatě modálnosti (1973), K suščnosti modalʼnosti (1980), je s uznáním přijímáno odbornou veřejností u nás i v zahraničí. Tato teoreticko-metodologicky dobře zdůvodněná koncepce umožnila Greplovi průkopnicky popsat jednotlivé kategorie větné modality, vymezit jejich základní významové hodnoty a přiřadit jim komplexy vyjadřovacích prostředků (Vyjadřování tzv. voluntativní modality v novodobé češtině (1972), Vyjadřování modalitní kategorie záměru (1973), Úvodní poznámky k jistotní modalitě (1979) aj.). Spolu se Z. Masaříkem pak své pojetí modality promítl i do studií kontrastivních Zum Ausdruck der voluntativen Modalität im Tschechischen und Deutschen (1971) aj.

Souběžně se studiem modality věty se [173]Grepl zabýval i gramatickou stavbou věty a na ní založenou typologií větných struktur. Svou koncepci, založenou na syntaktických vlastnostech predikátových výrazů, a v základních rysech tak už předjímající další vývoj gramatické teorie, publikoval např. v článcích K suščnosti tipov predloženij v slavjanskich jazykach (1967), K otázce strukturálního a funkčního přístupu při vymezování větných typů (1968), Zur Struktur der Satztypen (1969) aj. Důsledně rozlišuje rovinu formálně gramatickou a sémantickou, dospěl až k pojmu deagentní větná struktura a na principu deagentizace vyložil z jednotného hlediska různé prostředky odsouvání agentu z pozice gramatického podmětu v slovanských jazycích a stanovil distributivní podmínky jejich užívání (Deagentnost a pasívum v slovanských jazycích - 1973). Konstrukt deagentizace, novátorsky navazující na Havránkova Genera verbi, umožnil Greplovi překlenout rozpory v dosavadní morfologicky orientované interpretaci slovesných pasívních forem a na nich založené kategorizaci větných struktur.

Jubilant vždy usiloval o zpřístupnění teoreticko-metodologických východisek a podnětů soudobé syntaktické teorie širší veřejnosti. Tak pro potřeby vysokoškolského studia bohemistiky zpracoval spolu s J. Bauerem moderně koncipovanou Skladbu spisovné češtiny (1972); v dalších vydáních (1975, 1980) Grepl své výklady dále propracoval. Metodicky významný byl i jeho podíl na přípravě projektu české mluvnice, zejména pak na koncepci její syntaktické části, jak o tom svědčí podstatná účast na formulování programové stati Teoretické základy synchronní mluvnice češtiny (1975). V ní se zrcadlí Greplovo pojetí výpovědi jako konkrétních produktů mluvních aktů (Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi - 1979) a na tomto pojetí založená koncepce komunikativních funkcí výpovědi na straně jedné a koncepce modifikací propozice na straně druhé. Závažný je i jeho podnět k popisu souvětí založenému na mezipropozičních sémantických vztazích (Souvětí v sémanticky orientovaném syntaktickém popisu - 1977/78; Věty s tzv. propozičním argumentem - 1977), který se spolu s koncepcí Danešovou stal metodologickým základem zpracování kapitoly o souvětných strukturách.

Sémantické východisko popisu syntaxe nutilo Grepla znovu promýšlet otázky vztahu formy a významu, jejich vzájemné podmíněnosti a závislosti (K formálním exponentům větné sémantiky - 1978, Imperativní postoje a imperativ - 1979, aj.). Tvůrčím způsobem tu navázal na myšlenky Kuryłowiczovy a Karcevského.

U výpovědí (představujících nejnižší úroveň abstrakce „věty“), jejichž studiu se jubilant v posledním desetiletí intenzívně věnuje, se mu podařilo vymezit základní typy komunikativních funkcí a systematicky popsat výpovědní formy. Jeho koncepce, v mnohém navazující na práce Searlovy, se řadí spolu s pracemi Wunderlichovými k tomu nejlepšímu, co na poli lingvisticky orientovaného výzkumu mluvních aktů zatím vzniklo.

Osvětlování vztahů mezi významem a formou na poměrně vysokém stupni abstrakce „věty“ věnoval Grepl pozornost při studiu možností ztvárnit touž sémantickou strukturu (chápanou jako sémantiku propozičních typů) v různých strukturách formálně syntaktických. V knižní monografii Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty (1983, spoluautor P. Karlík) popsal na této teoreticko-metodologické bázi, srovnatelné s názory známé leningradské skupiny Cholodovičovy, výrazové prostředky deagentizace a dekauzativizace v češtině. Stejné cíle sleduje i Greplova konfrontačně a typologicky koncipovaná studie časopisecká The deagentive diathesis and the passive in Slavonic languages (1988).

Výsledky nejnovějších bádání uplatnil M. Grepl zejména jako spoluautor a redaktor Mluvnice češtiny 3. Skladba (1987) — z jeho pera pocházejí kapitoly o vyjadřování komunikativních funkcí výpovědi, o jistotní a voluntativní modalitě a kapitola o hierarchizaci propozice, a v zcela novém zpracování vysokoškolské učebnice Skladba spisovné češtiny (1986, spoluautor P. Karlík).

Nemalé zásluhy o rozvoj československé bohemistiky má jubilant i jako organizátor vědecké práce a vědeckého života vůbec. Po mnoho let úspěšně vykonával funkci vědeckého sekretáře Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů. Stál u zrodu brněnských syntaktických sympozií a po smrti J. Bauera formoval jako předseda přípravného výboru v l. 1971 a 1976 jejich koncepci i ob[174]sahové zaměření, jako redaktor sborníků Otázky slovanské syntaxe se zasloužil o to, že s výsledky těchto sympozií byla pravidelně seznamována naše i mezinárodní slavistická veřejnost. Grepl je členem čtyř komisí pro obhajovy kandidátských a doktorských prací, dlouholetým odpovědným řešitelem úkolů státního plánu vědeckého výzkumu aj.

Nedílnou součástí vědecké a organizátorské práce byla a je pro M. Grepla i činnost politická a veřejná. Prošel řadou stranických a odborářských funkcí, úspěšně působil ve funkcích akademických, s rozvahou a koncepčností vede katedru a byl ředitelem několika běhů Letní školy slovanských studií v Brně apod.

Jubilant si svým vědeckým dílem i pedagogickým působením vychoval řadu žáků přímých (k nimž patří také autor příspěvku) i nepřímých a výraznou měrou přispěl k utváření profilu a k progresívnímu vývoji známé a mezinárodně uznávané brněnské syntaktické školy, založené J. Bauerem a R. Mrázkem.

Do dalších let přejeme jubilantovi pevné zdraví, duševní pohodu, aby mu i nadále badatelská práce přinášela radost — a těšíme se na jeho další studie a knihy.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 2, s. 171-174

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Osmdesát let profesora Josefa Vachka

Následující Jan Petr: K vydání slavistických statí N. S. Trubeckého