Vyjadřování modalitní kategorie záměru

Miroslav Grepl

[Články]

(pdf)

Выражение модальной категории замысла / Les moyens d’exprimer les catégories modales de l’intention

1. Významová kategorie záměru (Z) představuje spolu s významovými kategoriemi nutnosti (N) a možnosti (M) sémantické pole tzv. voluntativní modality (MV). Této oblasti výpovědní modality a jejím prostředkům vyjadřování, zejména modálním slovesům, byla už věnována pozornost nemalá;[1] nejsystematičtěji a nejzevrubněji pak v nové práci E. Benešové.[2] Chceme se v tomto příspěvku pokusit vyložit některé vlastní názory na tuto problematiku, zejména ve vztahu k vyjadřování kategorie Z, opírajíce se přitom o dosavadní badatelské výsledky.

1.1 MV chápeme jako jeden z aspektů komplexního pojmu modalita výpovědi. Kromě MV zahrnuje totiž ještě aspekty dva: modalitu jistotní (MJ), kterou lze charakterizovat jako vyjádření stupně (míry) přesvědčení mluvčího o reální platnosti obsahu výpovědi a jež se vyjadřuje buď lexikálně (modálními partikulemi typu snad, patrně, prý …, nebo modálními slovesy), nebo gramaticky (v češtině zejména kondicionálem, tvary futura, v němčině např. také tvary futura exacta), a modalitu obecnou, postojovou (MO), která záleží v tom, že mluvčí dává gramatickému větnému vzorci při jeho realizaci v promluvě status oznámení, otázky, rozkazu nebo přání a jako prostředky k tomu slouží slovesné mody, druhy koncové intonace a spolu s nimi někdy i partikule (např. ve větách přacích).[3]

1.2 MO lze označit jako modalitu výpovědně konstitutivní, neboť právě ona je podstatným znakem každé výpovědi (realizuje se v každé výpovědi). MJ a MV jsou modality výpovědně nekonstitutivní, neboť nebývají v každé výpovědi realizovány. Pokud se realizují, děje se tak v rámci (na pozadí) MO, ale tento rámec také možnost jejich realizace na druhé straně omezuje. Tak MJ se nevyjadřuje ve větách rozkazovacích, přacích (srov. Kéž asi, patrně přijde už dnes), ale v zásadě ani v otázkách (srov. Přijde asi, patrně … už dnes?, Kdy patrně, možná přišel?). V doplňovacích otázkách s partikulí asi (Kdy asi přišel?) nevyjadřuje tato partikule modalitu predikátu (větnou), ale členskou. MV se nevyjadřuje v rámci vět rozkazovacích. Jsou však i omezení jiného druhu. V pravých otázkách zjišťovacích (nikoli řečnických), ve kterých je původce děje totožný s mluvčím, vyjadřuje sloveso moci v rámci sémantické kategorie možnosti jen význam dovolení: Mohu (= smím) o tom mluvit?, nikoli vlastní možnost vykonat děj apod.

2. MV se nejednou charakterizuje jako vyjádření vztahu původce děje k jeho realizaci (nutnost, možnost, záměr), jako „dispozice konatele k realizaci určitého děje“.[4] Jde tu tedy nikoli o vztah mluvčího jako u MO a MJ, nýbrž o vztah (dispozici) původce děje, a proto se někdy ani vyjadřování nutnosti, možnosti a vůle do oblasti modality nezařazuje.

2.1 MV se v dnešní češtině vyjadřuje prostředky převážně lexikálními (až na typ [45]Je vidět Sněžku a zastaralý typ Jest nám tam jíti), ale různými. Má-li být oblast MV popsána v úplnosti, je třeba vzít v úvahu prostředky všechny, nikoli jen některé (např. jen modální slovesa).

2.11 Výběr jednotlivých kategorií prostředků je především závislý na typu konstrukce. V konstrukcích agentních (původce děje je v pozici podmětu) se MV vyjadřuje osobní nereflexívní formou modálních sloves, event. osobním modálním predikativem: Tu práci musíme (jsme nuceni) dokončit včas; Cestující museli spát na nádraží. V konstrukcích bezagentních (nemají původce děje, jsou tedy gramaticky jednočlenné) neosobní nereflexívní formou modálních sloves (Už musí napršet!). V konstrukcích deagentních (původce děje je odsunut z místa gramatického podmětu; mluvnicky jsou to buď věty dvojčlenné, nebo jednočlenné) se VM vyjadřuje reflexívní formou (osobní i neosobní) modálních sloves (Ta práce se musí dokončit včas; Muselo se spát na nádraží), která se prakticky pojí s infinitivem všech významových sloves (kromě sloves reflexívních), dále nereflexívní formou modálního slovesa ve spojení s pasívním infinitivem (od sloves předmětových): Ta práce musí být dokončena včas; O tom musí být rozhodnulo už zítra nebo spojením spona + modální predikativum + infinitiv všech významových sloves: Tu práci je nutno dokončit včas; O tom je nutno rozhodnout už zítra; Bylo nutno spát na nádraží.

Oblast deagentnosti se často nechápe takto celistvě, nýbrž tříští se neústrojně na konstrukce s opisným pasívem, reflexívním pasívem a tzv. neosobní konstrukce. Nehledě k tomu, že kritérium osobní-neosobní konstrukce je kritérium syntaktické, a říká tedy právě jen to, že jde o větu jednočlennou nebo dvojčlennou (a to se může týkat vět s pasívem jak opisným, tak reflexívním), ignoruje se tak podstatný fakt: deagentní konstrukce mají jednotnou společnou základnu, a to je skutečnost, že v nich pozice podmětu není obsazena původcem děje, neboli původce děje je odsunut z místa gramatického podmětu. Tuto pozici zaujímá buď patiens děje (u sloves přechodných) a výsledkem jsou věty dvojčlenné, nebo obsazena není (u sloves nepřechodných a subjektových) a výsledkem jsou věty jednočlenné. Proto jsou zmíněné prostředky navzájem zastupitelné, a pokud zastupitelné nejsou, je tomu tak z distributivních důvodů, jejichž příčiny jsou známé (např. nemožnost tvořit formy opisného pasíva od sloves subjektových nebo nemožnost tvořit z důvodů homonymity reflexívní formy k reflexívním slovesům apod.), ale tyto příčiny nijak nevyplývají z voluntativní modality samé. Pokud deagentní konstrukce chápeme jako transformace konstrukcí agentních, svědčí pro jejich jednotné pojímání také společné podmínky, za kterých k nim dochází. K tříštění jednotného pojetí deagentních konstrukcí přispívá především úzké pojetí pasíva jako zaměření děje na subjekt věty. Z našeho hlediska je proto daleko výhodnější širší pojetí Havránkovo, které přímo inspiruje chápat deagentnost jako celistvou oblast.[5]

2.2 Z našich dosavadních poznámek vyplývá, že pro oblast MV je zásadně důležitý pojem původce děje (pd), a především to, zda je v pozici subjektu, nebo ne. Jen v kladném případě se totiž může realizovat v rámci MV sémantická kategorie Z, vyjadřovaná slovesy hodlat, chtít; Hodláme (chceme) tu práci dokončit včas. V konstrukcích deagentních a bezagentních, kde pd pozici subjektu nezaujímá, tato významová kategorie vyjádřena být nemůže : *Ta práce hodlá (chce) být dokončena včas; *Ta práce se hodlá (se chce) dokončit včas, Dnes hodlá (chce) pršet apod. Sémantická kategorie nutnosti a možnosti je naproti tomu realizovatelná i v rámci konstrukcí deagentních a bezagentních.

Avšak ani v případech, kdy pd je v pozici gramatického podmětu, nelze význam Z na rozdíl od významů N a M v rámci agentních konstrukcí vyjádřit vždy, srov.: Lidé chtěli stát i na chodbě, *Stoly chtěly stát i na chodbě. Ukazuje se tedy potřeba dále [46]sémanticky rozčlenit pojem původce děje, a to na pd s příznakem aktivnosti a pd bez příznaku aktivnosti. Nejde o členění na původce životného nebo neživotného nebo osobního a neosobního. Pd s příznakem aktivnosti může být totiž vyjádřen nejen substantivem personickým, ale i substantivy „neživotnými“ typu výbor, parlament, škola, děkanát, pokud označují živá individua. A právě jen v případech, kdy je pozice subjektu obsazena pd s příznakem aktivnosti, může být v rámci agentních konstrukcí vyjádřena i významová kategorie Z: Předseda, ředitel (předsednictvo, výbor, škola) chce uspořádat ples.

2.3 Rozlišování pd s příznakem aktivnosti a neaktivnosti má však i další důsledky pro celkovou interpretaci oblasti MV.

2.31 V agentních konstrukcích, kde je pozice subjektu obsazena pd s příznakem neaktivnosti, jsou totiž obecně dány příznivé předpoklady pro to, aby modální sloveso přestalo být prostředkem vyjádření MV a stalo se prostředkem pro vyjádření MJ, srov.: Pacienti museli ležet na posteli (význam nutnosti v rámci MV); Ty klíče musely ležet na posteli (= „asi ležely“, tedy oblast MJ). Podobně je tomu přirozeně i v konstrukcích bezagentních, kde původce děje vůbec chybí: srov. Někde musí pršet (= asi prší); Zítra má pršet (= zítra prý bude pršet); Dnes může být pěkně (= dnes asi bude pěkně). Má-li si v těchto konstrukcích zachovat modální sloveso svůj primární význam voluntativně modalitní, je třeba, aby výrazně do popředí vystoupil jako původce modality mluvčí: Teď už přece musí pršet!; Už může napršet apod.

2.32 Obsazení pozice subjektu pd s příznakem aktivnosti nebo neaktivnosti v rámci agentních konstrukcí je také podmínkou pro jejich transformaci v konstrukce deagentní, pokud ovšem chceme deagentní konstrukce pojímat jako transformáty konstrukcí agentních. Taková transformace je totiž možná jen v případě, že v pozici subjektu je pd s příznakem aktivnosti: Lidé (studenti, celá naše organizace, naše třída) museli stát na chodbě → Muselo se stát i na chodbě // Bylo nutno stát i na chodbě + Stoly musely stát i na chodbě → *Muselo se stát i na chodbě // Bylo nutno stát i na chodbě.

3. E. Benešová rozlišuje ve své práci o MV konstrukce, ve kterých původce děje je totožný s původcem modality (pd = pm), a konstrukce, ve kterých totožný není (pd ≠ pm). Toto rozlišování má zásadní význam pro jemnější diferenciaci sémantického pole MV a specifikaci jednotlivých prostředků jeho vyjádření (v jejím případě modálních sloves) a znamená podstatný pokrok v bádání o MV.[6] Pro sémantickou kategorii Z podle ní platí, že pd = pm na rozdíl od sémantických kategorií N a M, kde platí vztah obojí. Takovému pojetí kategorie Z plně vyhovuje sloveso hodlat, nikoli však chtít. Tu jen potud, pokud se sémanticky a svými gramatickými vlastnostmi shoduje s hodlat (chtít₁): Chci pracovat, Chce pracovat, Chtějí pracovat. V případech, kdy se neshoduje, je E. Benešová za modální sloveso nepokládá (chtít₂) (o. c., s. 102—107): Chci, abys pracoval, Chce, abych pracoval, Chtějí, abychom pracovali. Bylo by však možné je i v těchto případech za modální sloveso vyjadřující význam Z považovat. V rámci kategorie Z by pak obdobně jako v rámci kategorie N a M existovaly konstrukce, v nichž pd = pm (Chci, hodlám odejít), a konstrukce, v nichž pd ≠ pm (Chci, abys odešel). Takovému pojetí není podstatnou překážkou fakt, že v druhém případě se chtít nepojí s infinitivem, nýbrž s vedlejší větou. Vždyť i v rámci kategorie N a M lze v konstrukcích, kde platí pd ≠ pm, vyjádřit daný modální význam větou hlavní a významový infinitiv nahradit vedlejší větou: Smíme kouřit // Je dovoleno, abychom kouřili; Musíš tam jít // Je nutno, abys tam šel apod. Neobstojí dobře ani námitka, že v případech typu Je nutno (dovoleno, možno) odejít, je pm anonymizován, kdežto v případech Chtějí, abychom dobře studovali nikoli. I zde [47]je totiž možno anonymizaci vyjádřit reflexívní formou slovesa chtít: Chce se, abychom dobře studovali.

Kdybychom naznačené řešení přijali, pak by i v rámci kategorie Z bylo třeba rozlišovat konstrukce s pd = pm a s pd ≠ pm. V případě druhém by pak ovšem pd nemusel být vyjádřen substantivem s příznakem aktivnosti.

 

R É S U M É

Zum Ausdruck der Modalkategorie der Absicht

Die semantische Kategorie der Absicht stellt gemeinsam mit den semantischen Kategorien der Notwendigkeit und Möglichkeit das semantische Feld der voluntativen Modalität dar. Die voluntative Modalität wird als Beziehung des Agens einer Handlung zu ihrer Realisierung gekennzeichnet. Die Kategorie der Absicht kommt in diesem Rahmen lediglich in den agensbezogenen Konstruktionen zum Ausdruck. Der Verf. versucht jedoch zu zeigen, daß diese Schattierung der Modalbedeutung nicht nur unter der Bedingung realisiert wird, wenn der Agens der Handlung mit dem Urheber der Modalität identisch ist, sondern auch in den Fällen, in denen eine solche Identität nicht vorhanden ist, und zwar durch die Doppelfunktion des Verbs chtíti.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 44-47

Předchozí Petr Sgall: K programu lingvistiky textu

Následující Jan Chloupek: (Ne)aktuálnost slovesného děje