Sborník o úloze F. L. Čelakovského v slavistice

Věra Petráčková

[Kronika]

(pdf)

Сборник о роли Ф. Л. Челаковского в славистике / A volume on the significance of F. L. Čelakovský for the Slavonic studies

V poslední době se nestává často, aby k výročí některého z našich významných filologů byl připraven celý soubor statí, nikoli pouze vzpomínkových a rekapitulujících, nýbrž závažných, rozsáhlých analyticko-popisných, opírajících se z velké části o nová archívní zjištění nebo vyplývajících z nedávných výzkumů. Takovým souborem je bezesporu sborník Práce z dějin slavistiky XI (UK, Praha 1988, 263 s.), sestavený členy katedry slavistiky filozofické fakulty Univerzity Karlovy; obsahuje sedm příspěvků věnovaných mnohostranně orientovanému dílu Františka Ladislava Čelakovského.

V povědomí široké veřejnosti vystupuje Čelakovský především jako básník, jako osobnost patřící literární historii. Jeho vědecká činnost, jíž velkou měrou přispěl k rozvoji slavistiky, se už připomíná méně. Redakce a autorský kolektiv sborníku si proto vytkly za cíl zabývat se šíře právě touto jeho prací.

V úvodní stati F. L. Čelakovský a jazykověda (s. 5—59) sleduje J. Petr Čelakovského vědecký vývoj komplexně, tzn. přihlíží jak k jeho jazykové a jazykovědné erudici, zaměření, výzkumům, tak k výsledkům jeho práce, a to publikovaným i dosud neznámým. Dokonalý přehled o soudobé situaci ve slavistice a soustavný podrobný průzkum archívních pramenů doma i v zahraničí opravňují autora stati k rektifikaci mnoha dosud běžně tradovaných názorů. Přínos jeho studie tkví tedy nejen v opravách a doplňcích známých údajů a v dílčím přehodnocování některých závěrů u starších badatelů, nýbrž zejména v představení a rozboru rukopisně zachovaných a předtím nikde nekomentovaných prací, torz a náčrtků Čelakovského z oblasti diachronní a synchronní slovanské filologie (zahrnující všechny slovanské jazyky), lexikografie a bohemistiky.

Na obecněji slavisticky pojatou stať J. Petra bezprostředně navazují další příspěvky, které se už koncentrují na jednotlivé slovanské jazyky, literatury a folklór jako na součásti úhrnu slavistických zájmů Čelakovského.

Z. Urban např. sleduje a materiálově dokládá konkrétními historickými událostmi ovlivňovaný vývoj Čelakovského vztahu k východním Slovanům (Čelakovský a východní Slované, s. 63—119). Upozorňuje na mnohé omyly starších autorů v hodnocení Čelakovského postojů k této problematice a vytýká i dnešní marxistické vědě, že nevěnuje dostatečnou pozornost kritickému přezkoumávání dřívějších názorů, zejm. po stránce heuristické.

Z chronologického hlediska stojí na prvním místě v pořadí Čelakovského zájmu o jižní Slovany Slovinci a jejich národní píseň. Tento zájem byl u Čelakovského vyvolán bezprostředním stykem se Slovinci za jeho pobytu v Linci a postupně se rozšířil (a to se netýká jen Slovinců) na ostatní oblasti. M. Kvapil (Čelakovský a Jihoslované, s. 121—163) hovoří přímo o jeho snaze „pronikat do slovinských poměrů s tendencí orientovat Slovince na český obrozenecký ideologický typ“. Pokud jde o vztah Čelakovského k charvátské literatuře a kultuře, Kvapil soudí (a jeho zdůvodnění lze [176]téměř bez výhrad přijmout), že se vytvářel zpočátku pouze prostřednictvím četby. Intenzívnější podoby nabyl až po navázání pravidelných kontaktů s představiteli tamního kulturněpolitického dění, které však, což naznačuje Čelakovského korespondence, trvaly jen do r. 1848. Impulsem zájmu o srbskou kulturu měla Čelakovskému být — zde Kvapil přejímá mínění J. Jirečka — Hankova Prostonárodní Srbská Muza do Čech převedená z r. 1817. Nedlouho poté se Čelakovský seznámil s několika významnými představiteli srbské kultury, mj. s V. S. Karadžićem. Další formování vztahu k srbské problematice dokumentuje Kvapil hlavně z korespondence s J. V. Kamarýtem, B. Chmelenským, K. J. Erbenem a jinými českými obrozenci.

Z. Urban (Čelakovský a Bulhaři, s. 165 až 184) vyjadřuje přesvědčení, že o vzbuzení Čelakovského zájmu o bulharskou problematiku měl zásluhu rovněž V. Hanka, resp. množství autentického materiálu o Bulharsku, které se mu podařilo shromáždit v knihovně Národního muzea. Po překladech bulharských lidových písní časopisecky zveřejňovaných, později je Čelakovský také začlenil do souboru Slovanské národní písně, následovalo shromažďování přísloví a v neposlední řadě detailní studium literatury a jazyka, neboť to zase úzce souviselo s jeho působením pedagogickým. Urban zde podtrhává skutečnost, že Čelakovského přednášky se vyznačují tím, že překvapivě (ve srovnání s pracemi Šafaříkovými) bystře postřehl mnohé jevy, jež charakterizují už novou bulharštinu.

Přestože téměř všichni naši obrozenci věnovali velkou pozornost sousednímu Polsku, nedosahovala intenzita jejich zájmu takového stupně, jako tomu bylo u Čelakovského. Do jisté míry měl na to přímý vliv jeho několikaletý pobyt ve Vratislavi. Jeho vztah k polskému národu, k polské vědě a kultuře byl často předmětem bádání u nás i v Polsku. J. Vitoň se proto v stati Čelakovský a Poláci (s. 185 až 206) soustředil na přiblížení a konfrontaci výsledků novějších výzkumů týkajících se prací polských.

Ani ve vztahu Čelakovského k Lužickým Srbům nepostrádáme žádný z jeho zájmů, o nichž se už výše hovořilo. Zpracování této tematiky se ujal — celkem pochopitelně — J. Petr. Zevrubná znalost lužickosrbské problematiky (stať Čelakovský a Lužičtí Srbové, s. 207—244) vůbec a výzkum dosud neznámého rukopisného materiálu v Čelakovského pozůstalosti mu umožnily uchopit dané téma ve velké šíři i hloubce. Nejde mu jen o výčet a charakteristiku Čelakovského prací, ale o co nejúplnější zmapování jeho eventuálního vlivu na rozvoj kulturního a vědeckého života v tehdejší Lužici.

Baltistický (ve své převaze folkloristický) zájem Čelakovského a jeho charakter má své východisko v dobové (preromantické) orientaci zdůrazňující lidové kořeny kultury. Nelze tu ani pomíjet vědomí příbuznosti baltského a slovanského folklóru. Čelakovského zaujaly zpočátku litevské a lotyšské písně (zprostředkované německými vydáními z pol. 18. stol.), jež postupně překládal. L. Řeháček ve stati Vztah Čelakovského k folkóru, jazykům a literaturám baltských národů (s. 245—262) zjišťoval vztah předloh a Čelakovského překladů do češtiny jednak podle publikovaných textů, jednak podle zmínek v korespondenci Čelakovského s Kamarýtem. Na základě tohoto dvojího ověřování došel k názoru, že zhruba od poloviny dvacátých let Čelakovský pracoval s litevskými originály, neboť to už dovolovala jeho znalost jazyka. Zajímavé je zjištění, že v případě lotyšského prostředí šlo zčásti o situaci odlišnou. Vedle překladu většinou nepřímého — lotyšského materiálu zapůsobil na utváření Čelakovského vztahu k této kultuře i fakt, že v tamním prostředí měla značný ohlas (překládala se) jeho vlastní básnická tvorba.

Stati zařazené do sborníku Práce z dějin slavistiky XI představují po stránce formální vyrovnaný a po stránce věcné obsažný, ucelený soubor vesměs nových poznatků o orientaci badatelských snah a výsledků jedné z nejvýraznějších osobností českého národního obrození — F. L. Čelakovského. Autorům příspěvků i pořadatelům sborníku se tak opět podařilo předložit odborné veřejnosti hodnotnou publikaci, která by (stejně jako předchozí čísla řady) neměla ujít naší pozornosti.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 2, s. 175-176

Předchozí Jan Petr: K vydání slavistických statí N. S. Trubeckého

Následující František Daneš: Několik myšlenek o textovělingvistickém modelování procesů translace