Několik myšlenek o textovělingvistickém modelování procesů translace

František Daneš

[Články]

(pdf)

Несколько мыслей о текстолингвистичeском моделировании процессов транслации / A few thoughts on the text-linguistic modelling of translation processes

1.1. Z hlediska lingvistiky textu a promluvy představuje převádění čili translace textu z jednoho jazyka (výchozího, V) do druhého (cílového, C) velmi zajímavý komplex procesů. Translací je několik druhů. Vedle hlavních dvou, tj. překládání v užším smyslu (viz dále) a tlumočení, zaslouží si pozornosti též dabování. Termín překládání se často užívá pro všechny druhy translačních procesů. Avšak tlumočení je procesem natolik specifickým, že pro případy translace, které nejsou ani tlumočením, ani dabováním, potřebujeme nějaké souhrnné označení; zvolil jsem termín překládání (v užším smyslu).

Pro účely textovělingvistické je možno tlumočení omezit na takovou translaci, při níž je text výchozí (V-text, monologický, ale i dialogický) i cílový (C-text) v existenčním modu akustickém (tj. je ústní, mluvený, ať už přímý, nebo reprodukovaný z technického záznamu, představujícího „kryptotext“, zatímco reprodukce je „fenotextem“), translace se uskutečňuje bezprostředně (víceméně zároveň s produkováním V-textu), s cílem zprostředkovat rychlé porozumění a pochopení V-textu (s možností responze na něj) přítomnému adresátu, resp. adresátům (přičemž za adresáty je třeba pokládat i posluchače (resp. diváky) rozhlasu a televize ap.); je též třeba počítat s možností pozdějšího opakování z televizního záznamu, popř. aktuálního tlumočení textu reprodukovaného ze záznamu. Specifikou tlumočení je i to, že tlumočník, má-li potřebné znalosti a dovednosti, často tlumočí „na obě strany“.

Naproti tomu u překládání jde převážně o V-texty optické (vizuální, zpravidla grafické) a rovněž C-text mívá optickou povahu. Ovšem běžný úzus označuje jako „překládání“ i některé případy přechodné. Můžeme např. někoho požádat, aby pro nás ústně „přeložil“ jazykově nám nepřístupný text nějakého návodu k použití, anebo požádáme přítele, aby nám „přeložil“ otázku, s kterou se na nás obrátil nějaký cizinec na ulici.

 

1.2. Ve dvou svých referátech z poslední doby (Daneš, v tisku a Daneš, 1988) jsem se pokoušel rozpracovat jednu z Mathesiových programových směrnic, dosud málo sledovanou: „Další důležitá otázka je promluva, která jsou stadia, jimiž promluva vzniká, a jak se uskutečňuje její pochopení“ (Mathesius, 1961, s. 10). V druhém z těchto referátů, předneseném na liblické konferenci o dynamickém pojetí jazyka a promluvy, jsem načrtl jeden z možných procesuálních modelů či schémat vzniku (produkování) a porozumění (interpretace) textu[1] a poznamenal jsem zde, že by bylo možno aplikovat jej na výklad procesů překládání a tlumočení. V dnešním článku se chci o tento výklad pokusit. Protože nemohu předpokládat, že zmíněný model je všem čtenářům Slova a slovesnosti znám, načrtnu zde nejprve jeho základní rysy:

(1.) Proces interpretační

(a) Východisko představuje základní (či lokální) zpracovávání průběžně, postupně recipovaného textu. Recipient-interpretátor užívá při tom všech svých znalostí a schopností (jazykových/řečových, ale i mnoha jiných, mezi nimi důležitých schopností inferenčních, usuzovacích), promluvové situace, neverbálních složek komunikace aj. Zpracovávání probíhá „po kouscích“, [178]po segmentech či spíše fázích, různě rozsáhlých na různých rovinách textu, při jejich vzájemné interakci a s uplatněním kontextu. Jde v podstatě o konstruování/identifikaci různých jednotek uvnitř textu.

(b) Výsledky těchto interpretačních (mikro)fází (budu je nazývat „dílčí interpretáty“) interpretátor průběžně kumuluje a ukládá do své (pracovní, popř. dlouhodobé) paměti (experimentální výzkum ukázal, že spíše si pamatujeme obsah než příslušnou výrazovou formu). Interpretát má charakter provizorní a je postupně podle dalších výsledků postupujícího procesu interpretace reinterpretováván, přičemž výsledky reinterpretace mohou zpětně ovlivňovat i aktuálně probíhající fázi základního zpracovávání, a tak stále dokola. Protože jde o činnost mající ráz řešení problémů v podmínkách nejistoty, musí receptor textu činit interpretační rozhodnutí, mající v zásadě ráz provizorní; subjektivně se mu ovšem mohou některá rozhodnutí jevit v dané fázi jako bezpečná, jiná pak jako v různé míře pravděpodobný dohad (konjektura).

(c) V procesu interpretace se uplatňuje dvojí nexus, progresívní (prospektivní) a regresívní (retrospektivní; srov. např. výše zmíněné zpětné ovlivňování). Nexus progresívní se projevuje zhruba v tom, že interpretátor může na základě znalosti již interpretované části textu (a ovšem i dalších znalostí a schopností, zejm. inferenčních) očekávat, anticipovat, predikovat něco o té části textu, která bude následovat. Své anticipace činí opět s různou mírou jistoty a asociuje je s různými hodnotami postojovými a emočními.[2] Interpretace následující části textu pak tyto anticipace buď plně potvrdí, nebo zcela popře, anebo nějak modifikuje, popř. je nechá otevřené. — „Výsledný osud“ anticipací má ovšem regresívní účinek jak na aktuálně probíhající zpracovávání textu, tak může vést opět k reinterpretaci už získané části interpretátu. Regresívní nexus se uplatňuje výrazněji než progresívní.

(d) Interpretování textu má vedle dimenze horizontální i dimenzi vertikální. Zpracovávání jednotlivých rovin textu probíhá z velké části paralelně, přičemž se procesy na jednotlivých rovinách navzájem doplňují, korigují, různě ovlivňují, popř. překrývají a kříží. Jde o postup jak zdola nahoru, tak odshora dolů.

(2.) Proces produkce textu je pro lingvistickou analýzu pochopitelně obtížněji přístupný než interpretace (lingvista-analytik je víceméně jistý druh interpretátora sledující specifický cíl). Jde o procesy výrazně odlišné, nikoliv „zrcadlové obrazy“. Především jde o to, že zatímco pro interpretátora je text východiskem, pro produktora je cílem a rezultátem jeho komunikačního jednání. Specifickou činností produktora je monitorování produkovaného textu a jeho průběžné ukládání do paměti s možností vracet se k němu (i zde patrně převažuje obsah nad výrazem).

a) Zcela obecně lze říci, že u produktora jde v podstatě o dva druhy procesů: výběr a uspořádání, a to na úrovni jak obsahové, tak výrazové. (Není jistě náhodné, že v týchž termínech bývá definován styl.) Produktor má na mysli jistý cíl a k němu orientuje jednotlivé textotvorné operace: vytváří si celkový plán textu a volí (a vypracovává) strategický postup (tj., podle Enkvista, volí vhodné, účelné organizační a výrazové principy). Produkční proces implikuje činit rozhodování podle jistých parametrů; podklad strategií tvoří právě k cíli zaměřené zvažování, zhodnocování jednotlivých parametrů (zejména v případech jejich konfliktu).

b) Jistě i u produktora tvoří předpoklad jeho činnosti především soubor znalostí, dovedností a schopností, který však není totožný s analogickým souborem u interpretátora. V oblasti znalostí jazykových stojí interpretátor před obecnou otázkou „Co toto znamená?“, kdežto produktorův přístup hledá odpověď na otázku „Jak se toto řekne?“ I kdybychom předpokládali, že soubor jazykových znalostí je u obou partnerů v diskursu zhruba týž, každý z nich operuje s tímto souborem podstatně odlišným způsobem (má jiné východisko i cíl; srov. k tomu tzv. „aktivní“ a „pasívní“ znalost jazyka).

c) Pokud jde o inference, interpretátor vychází z toho, co je v textu explicitně řečeno, a z toho vysuzuje (na základě svých znalostí o světě, a tedy i o adresátovi) to, co je (nebo by mohlo být) v textu implikováno ap.; naproti tomu produktor musí rozhodnout, co poví explicitně a co ponechá pro inferenční činnost interpretátora.

[179]d) Produktor pracuje jistě i s anticipacemi. Ty se ovšem netýkají pokračování textu, nýbrž především jednak možných reakcí receptora (podle toho, co produktor o něm ví) a jejich důsledků pro další produkování textu, jednak produktorem předpokládaných znalostí, vědomostí atp. u receptora (rozdíl ve „vědomostním potenciálu“ obou partnerů představuje vůbec základní předpoklad a hybnou sílu komunikování).

V této souvislosti se hodí zmínit se o dnes živě diskutované otázce existenčního modu významů, především významů lexikálních: zda vůbec nebo do jaké míry jsou předem vymezeny, konstituovány jako specifické abstrakce v (předpokládaném) jazykovém systému, a do jaké míry (resp. zda vůbec jen) jsou závislé na kontextu a jsou až při interpretačním zpracovávání textu „konstruovány“.[3] Soudíme, že ve hře jsou nutně oba dva momenty, že „význam není konstituován jen na rovině abstraktního repertoáru, nýbrž je spoluvytvářen funkční dynamikou komunikace“ (de Beaugrande, 1988, s. 112). Jednostranné zdůrazňování momentu konstrukčně kontextového odpovídá zřejmě jednostrannému pohledu na text a diskurs z hlediska interpretátora a naopak. Pro textovou lingvistiku by bylo nepochybně užitečné, kdyby všechny její výroky a zjištění byly vždy zřetelně relativizovány k produktorovi, nebo k receptorovi, resp. k oběma zároveň, popř. k lingvistovi-analytikovi.

 

1.3. V odd. 1.1. jsem podal stručnou diferenční charakteristiku překladu a tlumočení a podrobněji se těmito druhy translace budou zabývat následující oddíly mého článku. Na tomto místě zbývá ještě blíže si povšimnout výše zmíněného translačního procesu dabování; zaslouží si to pro svou zajímavou komplexnost, i proto, že tomuto modernímu, aktuálnímu procesu nebyla dosud věnována ze strany jazykovědy potřebná pozornost.

Dabování má jeden rys společný s tlumočením — totiž nahrazení originálního ústního dialogu v jazyce V (synchronizovaným) ekvivalentním dialogem v jazyce C. (Proto jsem též před léty navrhl — viz Daneš, 1950 — český ekvivalent přetlumočit/-ovat; v praxi však převážil méně šťastný termín přemluvit/-ouvat.) Od tlumočení se však dabování významně liší. Při něm jde v podstatě o překlad a na něm časově i personálně nezávislé hlasité čtení („hraní“); pro adresáta (diváka) oba dialogy nikdy nekoexistují. (Tím se dabování liší — ovšem vedle rozdílu akustický/optický — od filmových apod. titulků, které jinak rovněž představují specifický případ jazykové translace, kombinované zde se zestručňováním, zhušťováním C-textu; jde tedy o modifikovaný typ translační ekvivalence.) — Od dabování se liší a blíže k tlumočení má ústní simultánní translace (tj. předem připravený překlad) nějakého ústního projevu v rozhlase a televizi (někdy může být i čtená).

Komplexnost procesu dabování záleží hlavně v těchto věcech: (1.) V tom, že originální mluvený V-text má, jakožto verbální složka filmové komunikace, obrazový doprovod, který obsahuje kromě jiného prvky gestové, mimické, proxemické atp. a zůstává zachován i jako doprovod C-textu. Z toho plynou jisté podmínky a požadavky pro C-text (srov. některé fonetické poznámky Romportlovy, 1953). (2.) Proces dabování zahrnuje v sobě texty jak mluvené, tak grafické: Výchozím textem je spíše než reprodukovaný akustický text zvukového filmu (nebo podobného video-akustického záznamu) výchozí grafická forma tohoto textu ve scénáři. Proces translace probíhá tu vlastně jako sled tří textových fází, tři textů: nejprve se pořídí grafický překlad, ten je pak upraven na text dialogové listiny a tato grafická forma dialogu se zvukově realizuje, tj. „zahrají“ ji herci. Dabování tedy implikuje tři subjekty s funkcí textově produktorskou: translátora (v úvodních titulcích k filmu bývá uváděn jako „překladatel“), „dialogizéra“ (vyplývá z potřeby upravit, „synchronizovat“ přeložený dialog vzhledem k doprovodnému obrazu; bývá uváděn jako „autor dialogů“) a vhodného herce[4] („dabéra“). (3.) Z uvedených skutečností vy[180]plývá i specifická povaha translační ekvivalence C-textu. K ekvivalenci na úrovni sémanticko-pragmatické (která platí pro translace všech druhů) a ekvivalenci na úrovni estetické (platné především pro texty umělecké) přistupuje zde ještě ekvivalence vzhledem k filmovému obrazu (jde o jevy parajazykové a o další reflexy chování dané osoby ve verbální složce dialogu).

 

2. Translační činnost má jeden podstatný rys lišící ji od jiných komunikačních činností: translátor spojuje v sobě zároveň roli interpretátora a produktora (v tomto pořadí). (V případě, kdy někdo překládá/tlumočí text, jehož je sám produktorem, funguje translátor dokonce ve třech rolích.) Obecně lze translaci charakterizovat tak, že translátor recipuje (zrakem nebo sluchem) nějaký text (který měl/má svého produktora) v jazyce V, interpretuje ho a produkuje nový text v jazyce C, a to takový text, jehož interpretace (interpretát) má být ekvivalentní interpretaci (interpretátu) V-textu. Jinak řečeno: mezi dvěma texty existuje vztah translace tehdy, jsou-li jejich interpretáty vzájemně ekvivalentní.

 

2.1. Už z této formulace vyplývají dva problémy. První z nich je spojen s pojmem „ekvivalence“, druhý pak s tím, že každá interpretace textu je fenomén vždy do jisté míry subjektivní.

Problematikou ekvivalence se tu podrobněji zabývat nebudu. Řeknu jen tolik, že tímto termínem se snažím překlenout rozdíly, které bývají v teorii překladu vyjadřovány přívlastky „volný — věrný — otrocký“ apod. Hausenblas (1971, s. 80, proložení F. D.) mluví o tom, že C-text má být „strukturací obsahu i výrazu vystižením, obdobou“ V-textu a že přitom „stupeň podobnosti překladu originálu, vystižení jeho vlastností může být ovšem různý: naprostý izomorfismus mezi oběma je prakticky vyloučen a požadavky na podobnost překladu originálu v jednotlivých složkách jeho výstavby bývají v různých dobách a různých společnostech různé …“ (ibid.). Už z těchto citátů vysvítá, jak je vztah ekvivalence relativní, odstupňovaný, závislý na různých okolnostech a jak je jeho hodnocení do jisté míry vždy subjektivní. — Tím, že ekvivalenci vztahuju jen k interpretaci, nijak z ekvivalence nevylučuju „shodu“ či „obdobu“ ve strukturaci stránky výrazové (která je především u překladů umělecké literatury nesporně relevantní). Domnívám se však, že pro translační ekvivalenci mohou být relevantní jen ty jevy a vlastnosti výrazové, které jsou nějak v daném textu signifikantní (funkční) — a ty jsou pochopitelně eo ipso zahrnuty do interpretace (v našem smyslu).

Jak jsem na to poukázal jinde (viz Daneš, v tisku), interpretace není kategorií (plně) objektivní. Významový obsah a smysl textu není něčím, co bylo produktorem do textu zakódováno, a tedy něčím, co interpretátor má/může jen zjišťovat, odhalovat, identifikovat, nýbrž je to něco, co interpretátor může — na základě výrazů, z nichž se text skládá a které fungují pro něj jako „poukazy“, „vodítka“ či „instrukce“ (jak na to upozornil už Wegener, 1885), a na základě svých znalostí a schopností (zejména inferenčních) a v souladu se svými postoji — zkonstruovat. Pregnantně to pověděl už Bühler (1934, s. 136): „Tvrdíme, že konstruující vlastní myšlení příjemce je neeliminovatelné“ a nejnověji de Beaugrande (1988, s. 117): „The meaning of the text emerges nowhere except from the processing.“ Interpretování a jeho rezultát jsou jevy povahy mentální; význam a smysl textu se vytvářejí a existují jen v mysli produktora a receptora. Nelze tedy předpokládat existenci jedné jediné, „té pravé, správné“ interpretace nějakého textu, o níž by se dalo předpokládat, že je totožná s tím, co měl při vytváření textu na mysli jeho produktor.

Je tedy translace věcí „zatíženou“ několikanásobnou subjektivností: V jisté míře subjektivní je jak interpretace translátora V-textu i C-textu (ze strany translátora/[181]produktora i recipientů tohoto textu), tak i úsudek translátora (popř. kritika) o ekvivalenci interpretací obou textů. Není proto divu, že překlady, především textů uměleckých, vyvolávají tak často diskuse a polemiky.

Obecně bychom mohli říci, že ta skutečnost, že si lidé v komunikační praxi většinou porozumějí a dorozumějí se, svědčí o relativně vysoké a dostatečné míře objektivnosti textové interpretace. Na druhé straně však nijak vzácné případy neporozumění, nedorozumění a sporů o „správnou“ interpretaci textu (leckdy urputných, v minulosti i současnosti) jsou ukazatelem stupně interpretační subjektivnosti.

 

2.2. Řekli jsme, že translátor spojuje v sobě funkci interpretátora a produktora. Jako interpretátor V-textu je translátor v podstatě v obdobné situaci jako „normální“, běžný čtenář nebo posluchač. Přesněji řečeno, je v jistém směru v situaci interpretujícího lingvisty-analytika: lze u něho očekávat bohatší a speciálnější znalosti a schopnosti i důkladnější a uvědomělejší provádění interpretačních procedur. To mu umožňuje hlubší poznání a pochopení obsahu a smyslu textu a podrobnější a úplnější zjištění jeho jednotlivých strukturních charakteristik. (Toto platí ovšem spíše pro překládání než tlumočení.) Rozdílu ve znalostním potenciálu produktora a receptora, který je „hybnou silou“ běžné komunikace, odpovídá u translace rozdíl v jazykových znalostech translátora a receptora C-textu: translátor pochopitelně zná důkladně jazyk V (a ovšem též V-text; vždyť překladu může užít i recipient, který jazyk V sice zná, ale nemá k dispozici V-text, pokud ovšem nejde např. o kritika překladu). Důležitým specifikem translátora ovšem je to, že po celý proces interpretace V-textu „myslí“ na produkování ekvivalentního C-textu a jeho zaměření k tomuto cíli nepochybně ovlivňuje jednotlivé procedury, popř. jejich sledy v interpretačním procesu,[5] strategie jeho postupu (jak naznačíme dále).

Jakožto produktor postupuje translátor ovšem hodně jinak než běžný produktor. Ten má značnou volnost ve volbě toho, co a jak „bude říkat“; vázán je — kromě pravidel daného jazyka — vlastně jen jistými obecnými zásadami a pravidly (někdy zvanými „maximy“), jako jsou např. ty, jimiž se řídí průběh dialogu. (Vedle toho je vázán i pravidly, resp. schématy výstavby textu — ale ta si vlastně zvolil sám tím, že se rozhodl pro jistý žánr, textový vzorec atp.) Naproti tomu translátor má předem dáno, že obsahem textu, který bude produkovat, má být právě ekvivalentně strukturovaný obsah V-textu. Jeho problémem tedy v zásadě je, jaký C-text má vytvořit, aby jeho interpretát byl ekvivalentní. Nevytváří proto samostatný, vlastní plán C-textu, nýbrž modifikaci plánu vyinterpretovaného z V-textu.

V oblasti znalostí je samozřejmě specifickým rysem translátora kvalifikovaná znalost jazyků C i V, spojená s konfrontačním pohledem na vztah obou jazyků. Patří sem ovšem i diferenční znalosti stylistické, jakož i rozdílné osobitosti v oblasti výstavby textů různých druhů (což je oblast dosud v tzv. konfrontační či kontrastivní lingvistice přehlížená; srov. Enkvist, 1984). Lze předpokládat, že konfrontační pohled je trvalou složkou všech translačních procedur od začátku do konce a představuje jednu z dominantních strategií (hyperstrategií).

Pokud jde o využívání inferencí, jsou pro translátora (zejména pro tlumočníka) nesmírně důležité inference v procesu interpretace, zatímco pro rozhodování o tom, co má translátor v C-textu vyjádřit explicite a co ponechat pro inferenční činnost [182]budoucího receptora tohoto textu, mnoho prostoru nezbývá. Nejspíše se tu může jistá nesouměrnost mezi C-textem a V-textem projevit v důsledku rozdílů v „jazykové stylizaci“ vlastní tomu kterému jazyku.

Co se týká anticipací, opět převažují anticipace interpretační (viz níže) nad produktorskými. Z hlediska produkce se významněji uplatňují jen anticipace jazykových znalostí adresátů/receptorů C-textu tlumočnického; tlumočník (ale i překladatel) musí brát do úvahy jak kvalitu znalostí jazyka C u adresátů (nemusí jít vždy o jejich jazyk mateřský), tak i možnou znalost (v různém stupni) jazyka V u nich, umožňující jim srovnávat C-text s V-textem, neboli „kontrolovat“ jejich ekvivalentnost.

 

3.1. Z našich schematických představ o struktuře procesu translace ovšem plyne (už jsme se toho dotkli), že není dost dobře možné umístit vlastní funkční jádro translačního procesu na jedno určité místo schématu (tím méně pak je ztotožnit s nějakým časově jednoznačně vymezeným a lokalizovaným konkrétním procesem).

Vlastní procedura translace se musí začít realizovat zřejmě už v rámci procesu interpretace V-textu, a to od toho okamžiku — řečeno velmi obecně — kdy interpretační procedury vydají takovou část („kus“) interpretátu (dílčí interpretát), ke kterému je translátor schopen (či přesněji, „si troufne“) přiřadit ekvivalentní výraz v jazyce C (jde pochopitelně o ekvivalenci v daném kontextu). Jestliže jsme v našem obecném schématu konstatovali, že dílčí interpretáty mají povahu provizória, které může být v dalším průběhu interpretačního zpracovávání reinterpretováno, platí to dvojnásob pro dílčí transláty. U nich může docházet k „retranslaci“, tedy k volbě jiného C-ekvivalentu, nejen v důsledku reinterpretace odpovídajícího dílčího interpretátu ve V-textu, ale i v případech, kdy sice lokální zpracování následujících částí V-textu k reinterpretaci nevede, nicméně ve světle tohoto následného kontextu se prve zvolený translát ukáže jako neekvivalentní, resp. neplně ekvivalentní (může jít např. o jevy slovosledné, o užívání členů, o různé jevy povahy stylistické).

 

3.2. Mnohé tyto obecné charakteristické rysy translace se dost odlišně projevují při překládání na jedné straně a tlumočení na straně druhé. Uvedu některé výraznější rozdíly.

Překladatel je nepochybně v mnoha směrech v situaci výhodnější: Má k dispozici celý (grafický) V-text, bez časových omezení, takže se může k němu stále vracet. Rovněž je mu permanentně k dispozici postupně vznikající C-text. Čas, který má pro svou práci, i když má jistě svá omezení (třebas někdy i subjektivně nemile pociťovaná), zpravidla do vlastního procesu překládání nijak podstatněji nezasahuje (případy, kdy např. věc spěchá, takže překladatel musí odevzdávat rukopis C-textu po částech a nemá možnost se k nim vracet ani v nich něco měnit, jsou okrajové). Překladatel má tedy možnost „pracovat na překladu“ průběžně až do jeho dokončení (popř. i později) jako na celku, a tak plně respektovat a realizovat důsledky regresívního nexu.

Také pokud jde o znalost jazyka C, je překladatel v snazší situaci než tlumočník: může se rozmýšlet, nahlížet do příruček atp. Naproti tomu u tlumočníka je třeba předpokládat nejen dokonalou znalost, ale též značnou pohotovost ve vybavování ekvivalentů, podporovanou tlumočnickou zkušeností. Je to nutné proto, že proces tlumočení musí jít stále kupředu v tempu diktovaném produktorem V-textu, a zkušenost tlumočníkovi usnadňuje hledání ekvivalentů v paměti (ekvivalentů nejen slovních, ale i jednotek vyšších rovin, včetně výběru variant — lze mít za to, že zkušenost právě vytváří v paměti takovéto „bloky“ ekvivalentních výrazů). Zkušenost tlumočníkovi ovšem napomáhá i při anticipaci pokračování textu; progresívní nexus se tu vůbec významně uplatňuje.

[183]Situace tlumočníka je odlišná i v mnohých dalších ohledech. Nadto pak je třeba lišit tzv. tlumočení simultánní a tlumočení konsekutivní. Pro obojí je ovšem charakteristické, že fáze interpretační a fáze produkčně translační se často částečně překrývají. Tlumočník (především simultánní) se jakoby rozštěpí: v určitém momentě ústního produkování C-textu (který zároveň průběžně monitoruje a ukládá do paměti) už zároveň sleduje a interpretačně zpracovává další fázi V-textu a provádí další procedury (lokální dohady, anticipace, reinterpretaci), a to vše se zpětným působením na proces produkce C-textu, včetně retranslací. To, co takovýto postup umožňuje, je princip paralelnosti (simultánnosti) a interakce mentálních procesů.[6] Zároveň však tento stav věcí svědčí o tom, jak je tlumočnická činnost mimořádně náročná na využívání psychických zdrojů (naznačuje to mimo jiné i střídání tlumočníků v poměrně krátkých intervalech při tlumočení delších textů).

Při tlumočení simultánním je C-text produkován tlumočníkem víceméně časově souběžně s produkováním V-textu, přičemž je produktor tohoto výchozího textu součástí celkové translační situace. Nejde však o souběžnost dokonale simultánní či synchronizovanou (o tu by snad mohlo jít při filmovém promítání/televizním vysílání projevu v jazyce V, při němž se řečová zvuková složka silně ztlumí a nahradí čtením předem připraveného překladu — srov. výše ve výkladu o dabování). Produkování C-textu se nutně o kratší či delší časový moment opožďuje. Míra této nesynchronnosti v průběhu tlumočení kolísá, „rytmus“ produkování obou textů se různí; pauzám ve V-textu může odpovídat fáze produkování C-textu (konsekutivní tlumočník využívá V-pauzy) a naopak, a tlumočník zase vsunuje pauzy, aby získal oddech a využil takto uvolněného psychického zdroje k intenzívnější recepci a interpretaci běžícího V-textu.

Přísně vzato je každé tlumočení nutně do jisté míry následné. To, co se obvykle nazývá „konsekutivní tlumočení“, se liší od „simultánního“ v základě tím, že produkování C-textu následuje až po ukončení V-textu, pokud je kratší (např. krátká replika dialogu); většinou však produkce V-textu postupuje „po kouskách“ a po každém „kousku“ či „porci“ následuje její přetlumočení. Jevově, na pohled, je tedy mezi oběma druhy tlumočení výrazný rozdíl; avšak hloubkově, pokud jde o psychické translační procesy, je tu základní shoda: v obou případech tlumočník zpracovává V-text „po kouskách“ a translát produkuje víceméně následně (řečeno ovšem značně schematicky) — jinak to ani nejde. Rozdíl je v tom, že při konsekutivním tlumočení je rozdělováno na „porce“ už samo produkování V-textu.

Ukazuje se, že základním problémem, který musí každý translátor řešit, je členění V-textu na úseky interpretačně zpracovatelné na základní úrovni zpracování. Dosavadní psycholingvistické výzkumy naznačují, že pro vytváření těchto segmentů či lépe mikrofází (nemusejí mít totiž ostré hranice) jsou primárně relevantní jednotky „klasické“ gramatiky na jednotlivých strukturních rovinách, přičemž interpretátor využívá souvztažnosti a interakce těchto rovin. Běžný interpretátor, jemuž nejde o translaci, má při vytváření těchto mikrofází poměrnou volnost, může si dovolit riskovat i hojnější a méně jisté konjektury a anticipace, neboť případné následné úpravy nebo opravy již zkonstruovaného dílčího interpretátu zůstávají většinou jen jeho interní záležitostí.

Naproti tomu tlumočník je při členění V-textu na mikrofáze limitován několika podmínkami: (1.) mikrofáze musí vyhovovat nejen procedurám interpretačním, nýbrž zároveň i translačním, popř. může jít, v principu, o dvojí členění, přičemž členění translační by operovalo na členění interpretačním (o tom se zatím můžeme jen dohadovat); (2.) tlumočník si stěží může dovolovat silněji nejisté konjektury a [184]anticipace, protože výsledný C-text, v němž by se pak tyto nejistoty mohly reflektovat, stává se „věcí veřejnou“, špatně snášející hlubší a častější dodatečné úpravy nebo opravy — nutně dodatečné, ve formě rektifikačního metatextu, a tedy těžkopádné a nápadné; málo vhodné a obtížné se jeví zejména opravy částí textu nikoli bezprostředně předcházejících, hlavně pak takové, které se týkají části textu značně vzdálené a mající zároveň důsledky i pro text následující po ní. Opravám nebo úpravám v části textu bezprostředně předcházející se ovšem v tlumočnické praxi nelze dost dobře vyhnout a nebývají jevem ojedinělým; (3.) při tlumočení následném je tlumočník limitován tím — jak už jsme výše poznamenali — jak je text „porcován“ produktorem V-textu (podle okolností může toto porcování být ovlivňováno i tlumočníkem).

Souhrnně lze tedy říci, že tlumočník patrně postupuje při zpracovávání V-textu po takových mikrofázích, které dávají (v daném kontextu) dílčí interpretační smysl a k nimž dovede najít (má v pohotovosti) vhodný ekvivalent v C-jazyce. Snaží se přitom minimalizovat riziko nesprávných konjektur a anticipací, i když na druhé straně se bez konjektur a anticipací obejít nemůže, ba naopak, jsou pro něj velmi potřebné. Tento dialektický rozpor nachází, zdá se, řešení v tom, že tlumočník (rozumí se kvalitní) má značné zkušenosti s tím typem textu, který tlumočí (s typem ve smyslu nejen žánrovém, ale i oborově obsahovém), a navíc lze u něho předpokládat i dobré schopnosti intuitivní. Velmi vítanou věcí pro tlumočníka je konečně i znalost formulačně-stylizačních sklonů a zvyklostí produktora tlumočeného textu.

Interpretační fázování tlumočených textů závisí, rozumí se, výrazně na strukturních vlastnostech jazyků, o něž jde. Pochopitelně zdaleka ne vždy jde o fázi/segment mající formu větné výpovědi, ať už proto, že jde v daném případě o jednotku příliš rozměrnou, anebo o to, že daný text není důsledně formulován v úplných nebo perfektních větných celcích, nevykazuje důsledné nebo jasné větné členění (což je právě u promluv mluvených případ typický). Interpretátor se patrně vždy snaží — na základě explicitních textových výrazů a signálů — anticipačně předpokládat jistý větný vzorec gramatický a zejména sémantický. Tam, kde to možné není, musí hledat jiné interpretační opory. Na úrovni syntaktické formy je to zřejmě hierarchická dominační a valenční struktura (srov. Mluvnice češtiny 3), přítomná i ve výpovědích (perfektně) větně neformulovaných, v níž členy dominující představují opěrné body vyznačující se relativně vyšším množstvím gramatické informace; na úrovni propozičně sémantické jsou pak takovými body jednotlivé predikáty (větné, i „skryté“, nominální). I když plně adekvátní interpretace nepochybně vyžaduje zkonstruování gramatické a propoziční relační strukturace textu, interpretátor není při tom odkázán jen na explicitní výrazy v textu. Dohady a anticipace vycházející z čistě obsahové stránky mají tu jistě důležitou, možná že někdy i základní úlohu. — Každý text, i ten, který je formálně syntakticky nedoformulovaný, musí mít — má-li být srozumitelný — víceméně jasnou strukturu predikátově-argumentovou, v níž predikáty představují důležité opěrné body pro interpretátory. Další vždy přítomnou strukturaci textu představuje pak aktuální členění ve smyslu informačního členění na „starou“ a „novou“ informaci. Protože pak „nová informace“ je v mluveném textu signalizována umístěním intonačního centra a slovosledem, představují tato centra důležité, vždy přítomné signály (opěrné body) pro interpretátora-tlumočníka, neboť zjištění informačního členění výpovědních jednotek promluvy je důležité pro porozumění smyslu a adekvátní tlumočení.

Problematickým se může jevit, zda, resp. do jaké míry má či může tlumočník vyjádřit v produkovaném C-textu emocionální, citové složky obsažené ve V-textu, často ve spojení s dalšími funkcemi pragmatickými, především s funkcemi komunikativními (ilokučními). Identifikace těchto funkcí tvoří ovšem důležitou složku interpretace a translace. Není to však úkol snadný, především proto, že tyto funkce [185]nebývají signalizovány vždy „explicitní performativní formulí“ (srov. Grepl - Karlík, 1986, s. 43n.), nýbrž interpretace dané funkce může vyplývat převážně jen z kontextu, za druhé pak proto, že vedle komunikativní funkce primární či přímé může mít daná výpověď i funkci sekundární, nepřímou. Specifickou problematiku představuje emocionální intonace. (Konfrontační studium jazyků po této stránce se dosud nerozvinulo.)

 

4. Při vytváření svého modelu a v úvahách o jeho aplikaci na procesy translační jsem se přidržoval postupu, který lze charakterizovat jako „psychologicky poučený přístup lingvistický“ (řečeno slovy Mathesiovými). Mathesius věděl, že „postihnout jednotlivá stadia [vzniku a pochopení promluvy] introspekcí vždy dobře nelze“ (1961, s. 11). A jinde říká: „Ať se sebeusilovněji snažíme poznati, co se v nás při mluvení vlastně děje, jak se dostáváme k tomu, abychom řekli to, co říkáme, právě takovou jazykovou formou, výsledky našeho úsilí jsou v normálním případě velice nedostatečné. Teprve když nás zarazí nějaká překážka, ať povahy nahodilé nebo patologické, objeví se nám část duševního postupu, kterým připravujeme konkrétní promluvení, v jasnějším světle“ (1982, s. 34).

V tehdejší situaci Mathesius zřejmě nemohl počítat s přímým přispěním experimentální psychologie. Dnešní obecná vědní situace svým interdisciplinárním, resp. multidisciplinárním směřováním je mnohem příznivější. Proto také jsem mohl opřít své výklady o některé poznatky z výzkumů v psycholingvistice a psychologii. I když jsou většinou nesporně přínosné, není jich zdaleka dost a jsou většinou zaměřeny jen na recepci — vždyť jde o oblast nejen relativně novou, ale i nesmírně rozsáhlou, složitou a obtížně přístupnou zkoumání. A tak v mých formulacích zatím zůstává leccos jen předběžné, úvahové, co čeká na další výzkum, ověřování i promýšlení.[7]

 

LITERATURA

 

BEAUGRANDE, R. de: Les constraintes générales qui affectent les processus de compréhension du langage. Bulletin de psychologie, 35, 1983, No. 356, s. 683—694.

BEAUGRANDE, R. de: Text linguistics in discourse studies. In: Handbook of discourse analysis, 1. Ed. T. van Dijk. London etc. 1985, s. 41—70.

BEAUGRANDE, R. de: Semantics and text meaning: retrospects and prospects. Journal of semantics, 5, 1988, s. 89—121.

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Jena 1934.

DANEŠ, F.: Dubbovati. NŘ, 34, 1950, s. 116.

DANEŠ, F.: Statický a dynamický pohled na text a diskurs (promluvu). In: Linguistica XVII/2. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Praha 1988, s. 283—297. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

DANEŠ, F.: Předpoklady a meze interpretace textu. In: SlavPrag (v tisku).

DYNAMIK IN DER BEDEUTUNGSKONSTITUTION. Ed. B. Rieger. Hamburg 1985.

EIKMEYER, H.-J.: Procedural analysis of discourse. Text 3/1, 1983, s. 11—37.

ENKVIST, N. E.: Contrastive linguistics and text linguistics. In: Contrastive linguistics. Prospects and problems. Ed. J. Fisiak. Berlin 1984, s. 45—68.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

JOHNSON-LAIRD, P. N.: Mental models. Cambridge 1983.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

LINGUISTIC DYNAMICS. Discourses, procedures, and evolution. Ed. Th. Ballmer. Berlin 1985.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Ed. J. Vachek. Praha 1961.

[186]MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Ed. J. Vachek. Praha 1982.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Syntax. Ed. F. Daneš - Z. Hlavsa - M. Grepl. Praha 1988.

MÜLLEROVÁ, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte. In: Linguistica XII. Eds. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Praha 1985, s. 33—56. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

PROCESS LINGUISTICS. Eds. Th. Ballmer - W. Wildgen. Tübingen 1987.

RESEARCH IN TEXT MEANING. A survey. Eds. J. S. Petöfi et al. Hamburg (v tisku).

ROMPORTL, M.: Několik poznámek k zčešťování cizích filmů. NŘ, 36, 1953, s. 147—149.

WEGENER, Ph.: Untersuchungen über die Grundfragen des Sprachlebens. Halle/Saale 1885.

WORDS, WORLDS, AND CONTEXTS. New approaches in word semantics. Eds. H.-J. Eikmeyer - J. Eikmeyer - H. Rieser. Berlin 1981.

 

R É S U M É

Einige Gedanken zur textlinguistischen Modellierung von Translationsprozessen

In einer früheren Arbeit (Daneš, 1988) hat der Autor ein prozessuelles Modell der Textrezeption/-interpretation und Textproduktion skizziert, das auf zwei Nexus, einem perspektiven und einem prospektiven, und auf einem Kummulationsprozess gegründet ist. Im heutigen Aufsatz versucht er dieses Modell auf Translationsprozesse anzuwenden. Bei Translation rezipiert der Translator einen quellensprachigen Originaltext, interpretiert ihn und produziert einen neuen Text in einer Zielsprache, dessen Interpretation der Interpretation des O-Texts äquivalent sein soll. Der Translator übt also die Doppelfunktion des Rezipienten/Interpretators und des Produktors zugleich aus. Weil jede Interpretation, wie auch jede Beurteilung der Äquivalenz immer notwendig gewissermassen subjektiv sind, ist jede Translation mehrmalig subjektiv. — Es ist zu unterscheiden zwischen mehreren Arten von Translation, besonders: das (schriftliche) Übersetzen von graphischen Texten, das mündliche Dolmetschen von mündlichen Texten (simultanes oder konsekutives), Dubbing.

Im weiteren werden die einzelnen Translationsarten untereinander sowie mit üblichen Diskursen kontrastiv verglichen, je nach relevanten Parametern (wie Repertoires von Kenntnissen und Prozesse der Vermutung; Antizipation, Inferenz, Reinterpretation/Retranslation). Es wird besonders der verwickelte prozedural-prozessuelle Aspekt ermittelt und die zentrale Rolle der kontrastiven Sprachkenntnisse (auch auf der Textaufbauebene) betont. So z.B. die Interpretationsphase und die Phase der Produktion/Translation bei Dolmetschen überlappen sich, sind beiderseits durchdrungen. Der Dolmetscher in einem bestimmten Moment seiner mündlichen Produktion des Z-Texts (den er zugleich monitoriert und in Gedächtnis speichert) gleichzeitig verfolgt und interpretativ bearbeitet die nächste Phase des O-Texts, so wie auch realisiert andere Prozeduren (lokale Konjekturen, Antizipationen, Reinterpretationen, …) und das alles mit Rückwirkung auf den Produktionsprozess des Z-Texts, einschliesslich der Retranslationen. Was ein so komplexes und kompliziertes Handeln ermöglicht, ist das Prinzip der Simultaneität und Interaktion mentaler Prozesse auf verschiedenen Ebenen.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 3, s. 177-186

Předchozí Věra Petráčková: Sborník o úloze F. L. Čelakovského v slavistice

Následující Jana Hoffmannová: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům II