Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům II

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

Моделирование типов текста в отношении к коммуникативным процессам II / Modelling of text types in relation to communication processes II

Tato stať bezprostředně navazuje na naši předchozí teoreticko-metodologickou úvahu (viz Hoffmannová, 1987) a pokouší se o její konkretizaci na subsystému textových typů, jejichž společným strukturním konstituentem je diskuse. Výklad je založen na dílčích výsledcích komplexního výzkumu řečové činnosti, uskutečňovaného od r. 1984 v Ústavu pro jazyk český ČSAV (ke koncepci výzkumu viz např. Kořenský - Hoffmannová - Müllerová, 1987) a na využití materiálového korpusu vytvářeného pro potřeby tohoto výzkumu; navazuje zvláště na tu jeho etapu, jejímž výsledkem byla kolektivní analýza pracovní porady ve sborníku Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation (1985). Vychází z metodologie konstituované v rámci tohoto výzkumu a klade proto důraz

a) na variabilitu faktorů formujících komunikační událost, dále KU (ve vztahu k typu textu a jeho vzorci),

b) na dialektický charakter působení těchto faktorů,

c) na graduální, klouzavé chápání typových charakteristik, které umožňuje postihnout uspořádání textových typů (a subtypů) a jejich vzájemné relace,

d) na dynamickou, procesuální povahu komunikace i jejího modelování.

Při podkladových empirických analýzách byly sledovány projevy dimenze subjektově-objektové, pragmatické a tematicko-obsahové a jejich reflexe ve výstavbě textu, v jeho segmentaci a výrazových prostředcích. (Viz Kořenský - Hoffmannová - Jaklová - Müllerová, 1987.)

Hlavním cílem výzkumu je rekonstrukce komunikační kompetence současných uživatelů našeho národního jazyka (viz Kořenský, 1987). Komunikační kompetence je zde komplexním objektem vědeckého poznání; systém textových typů je pak dílčím cílem, dílčím předmětem rekonstrukce. Předpokládáme jeho psychosociálně podmíněnou existenci v kompetenci účastníků společenské komunikace a svým výzkumem směřujeme k jeho teoretickému poznání a popisu.

Součástí tohoto postupu je i dílčí výzkum, jehož výsledky zde předkládáme — v podobě pokusu o modelování určitého výseku ze sociální a komunikační skutečnosti prostřednictvím fragmentu, dílčí složky systému textových typů. Každý výběr takového výseku, tj. dílčího modelovaného objektu, musí být ovšem motivován splněním řady kritérií. (Viz k tomu Kořenský, v tisku.)

 

1. Kritéria výběru objektu

1.1. Prvním kritériem je snaha o určitou reprezentativnost z hlediska komunikace v národním společenství a jeho komunikační kompetence jako sociálně a funkčně strukturovaného fenoménu. Volba objektu se řídí zapojením typově modelovaného souboru KU do společenské komunikační praxe, jeho vztahy k okolí, možností konstituovat určité množství a typy komunikačních kontextů. Musí tedy jít o komunikaci „typickou pro život současného uživatele jazyka, pro hlavní oblasti jeho působení a činnosti, situace, jimiž prochází v průběhu svých různých denních aktivit“ (Müllerová - Schneiderová, 1988); takto je ostatně založena celá koncepce budování materiálového korpusu v ÚJČ, konkrétního výběru vzorků komunikace pro magnetofonové záznamy a ev. videonahrávky. Zaměřujeme se na soubory verbálních komunikátů se značnou mírou konstitutivnosti pro dané společenské procesy; na texty, které se intenzívně zapojují prostřednictvím komunikačních i jiných činností do odrážené reality i do utváření vztahů k ní (monisticky chápaná odrážená skutečnost [188]tak zahrnuje i produktora textu, ostatní účastníky komunikace, sám text, komunikační proces i veškeré jeho předpoklady včetně znakových systémů). Pro posouzení intenzity tohoto zapojení je však třeba specifikovat hlavní „pragmatické faktory komunikace, začleňující … příslušnou komunikační aktivitu v rámci struktury společenského (politického, ekonomického, kulturního, …) života“ (Kořenský, 1987, s. 178).

1.2. Druhé kritérium je právě konkretizací a specifikací kritéria 1.1.; společenská závažnost výseku komunikační reality, který přichází v úvahu jako objekt zkoumání, se zde neposuzuje pouze podle intuitivně cítěné relevance, ani podle odhadu frekvence výskytu ve společenské komunikační praxi, nýbrž na základě empirické verifikace typu a hustoty kontextových vazeb KU z navrhovaného souboru. Rozlišujeme zde zejména:

1.2.1. Vztahy KU k různým typům sociálních struktur, k sociálním skupinám, „sociálním subjektům“ (tj. souborům osob spjatých specifickou společnou činností — viz Vahle, 1978; ostatně už např. Weber (1922) definuje společnost jako soubor vzájemně vztažených činností (jednání) sociálních a individuálních subjektů), a dále ke strukturám organizačním, k institucím. KU je samozřejmě přímo či nepřímo vztažena i k řadě individuálních subjektů, jejichž sociální role, statuty, poměry jejich sociálních kompetencí, „sociální vzorce“, které ovládají (viz Viehweger, 1984), jsou dány právě vzájemnou distribucí sociálních a institucionálních struktur, pozicí subjektů v takto strukturovaném prostoru.

1.2.2. Další typ vazeb spojuje KU s nejrůznějšími akcemi, aktivitami, činnostmi, opět vázanými především na instituce a subjekty ve společenském kontextu KU. Zde se uplatňují složité relace inkluzívního, aditivního aj. typu mezi společnými činnostmi (nejen komunikačními) realizovanými uvnitř KU a činnostmi a aktivitami v širším kontextu.

1.2.3. S komplexem činností v KU i v jejím okolí přirozeně souvisí další typ vztahů KU — k různým předmětům zasahovaným těmito činnostmi (často sem vstupují i v hypotetické, generalizované, zástupné podobě, tedy bez konkrétního referenčního určení, pouze v podobě potenciální, neurčité sémantické hodnoty). Speciálním druhem těchto předmětů jsou texty, které umožňují vznik různých vazeb metatextových a metakomunikačních.

1.2.4. Vedle různých druhů kontextových spojů je důležitá i jejich orientovanost, jejich uspořádanost ve vztahu k organizačním schématům institucí i k sociálním strukturám, jejich integrovanost do systémového celku. Např. komunikační aktivity zprostředkující interakci mezi subjekty a objekty řízení jsou zasazeny do prostoru hierarchizovaných, cílově orientovaných subjektově-objektových relací typu vertikálního i horizontálního.

1.2.5. Rozhodující ovšem není pouze hustota a uspořádanost kontextových vazeb KU, početnost a strukturní pozice subjektů nebo skupin, které KU nějak zasahuje, ale rovněž efektivita, dynamika těchto spojů, tj. kvalita změn, které KU ve svém kontextu působí (viz k tomu Vahle, 1978). Může jít o vznik, zánik, změny týkající se předmětů společné činnosti, ale i stavu sociálních struktur, vztahů komunikantů i dalších subjektů, jejich kompetencí atd. Tyto efekty KU mohou být v přímém vztahu k její základní cílové a záměrové struktuře, může však jít i o vedlejší, nezamýšlené důsledky. Jako markantní případ vyvolání změn se závažnými společenskými důsledky může sloužit třída textů, které analyzuje D. Viehweger (1984 aj.): u právních předpisů, řádů a statutů institucí, u dohod, smluv, rozsudků, jmenovacích dekretů apod. vytváří produktor vybavený potřebnou sociální kompetencí sociálně regulativní obsahy, normy, stavy, které před produkcí nebo publikací textu neexistovaly a teprve realizací KU nabývají platnosti.

[189]1.3. Po prokázání míry společenské relevance musí soubor KU jako objekt modelování splňovat rovněž kritérium celistvosti, systémové integrovanosti, dostatečného počtu a výraznosti společných charakteristik jednotlivých prvků souboru, které umožňují typizaci. Vnitřně diferencovaný objekt musí umožňovat spojitou charakteristiku, založenou na celém spektru faktorů; umožňuje postihnout normy, pravidla textového (komunikačního) typu, jeho „vzorec“ (nebo společný vzorec skupiny, subsystému textových typů). Míra „závaznosti“ pravidel, obligatornosti zastoupení některých standardizovaných prvků je však ve vzorci složitě odstupňována: vedle konstant obsahují vzorce i řadu míst, která jsou obsazována proměnnými prvky, umožňují vysokou realizační variabilitu, aktualizace vzorce, a někdy ani závažné odchylky od norem textového typu, jejich porušování nebrání realizaci výsledného cíle komunikace, ba může k jeho dosažení dokonce přispívat (např. tehdy, kdy porušení vzorce vede ke zlepšení vztahů účastníků, k jejich pozitivnímu zaujetí, má funkci odlehčení, relaxace apod.).

1.4. Respektování dialektiky obecného, zvláštního a jednotlivého vede k zařazení dalšího kritéria — zřetele ke specifice, diferenčním rysům jednotlivých KU jako prvků komplexního objektu. Charakter konkrétních KU ve vztahu k jejich typičnosti a reprezentativnosti závisí ovšem na charakteru a struktuře celého materiálového korpusu, jehož jsou uvažované KU součástí, a na jejich pozici v něm. Přitom je třeba brát v úvahu i limitaci vytváření korpusu možnostmi kapacitními, materiálními, technickými (např. skutečnost, že některé KU — a často právě ty s vysokým stupněm společenské relevance — jsou pro analytické účely nedostupné, jako např. závažná diplomatická jednání, zasedání stranických a státních orgánů aj.).

 

2. Základní charakteristika objektu

Na základě výše uvedených kritérií jsme z našeho materiálu zvolili a podrobili analýze soubor KU, jehož společenská relevance a soudržnost je předběžně, hypoteticky dána tím, že

a) všechny KU náleží — v širokém smyslu — do sféry pracovní komunikace,

b) významný strukturní konstituent všech zkoumaných KU tvoří diskuse.

2.1. V centru naší pozornosti přitom není samo vymezení diskuse, které bylo podáno už dříve z různých hledisek v řadě prací (viz Mistrík, 1975; Rede — Gespräch — Diskussion, 1979; Pokorný, 1987/1988; aj.). Některé složky těchto definic pro naše účely příliš nevyhovují (např. vymezování diskuse jako žánru „rétorické“ komunikace), jiné jsou důležité a nosné i pro naši analýzu. Je to zejména důraz na kognitivní cíl diskuse, jímž je řešení/vyřešení určitého problému; a hlavně chápání diskuse jako útvaru, kde ve funkčním propojení po sobě bezprostředně následují — v rámci jedné KU — monologické sdělení (základna diskuse tvořená úvodem, referátem apod.) a řízený rozhovor, dialogický řetězec příspěvků.

2.2. Rozsáhlejší úvahu zde nemůžeme věnovat ani otázce, zda za typ textu (komunikace) považovat přímo diskusi (popř. i jednotlivý diskusní příspěvek), nebo zda diskusi chápat jako subtyp z hlediska textových typů jako schůze, porada, seminář, konference aj. Východiskem z tohoto bludného kruhu je snad jedině už zmíněné pohyblivé, „klouzavé“ chápání typových charakteristik; pak je výhodnější vidět diskusi jako společnou substrukturu komplexnějších struktur uvedených textových typů a jako pojítko, hlavní činitel koherence zvoleného a modelovaného objektu.

2.3. Pro analýzu a pro pokus o typové modelování jsme tedy zvolili soubor KU, jejichž společným konstituentem je diskuse, dále srovnatelná pozice ve sféře pracovní komunikace a srovnatelně vysoký stupeň společenské relevance. Přitom však jde o KU výrazně diferencované především z hlediska komunikační situace a dalších spe[190]ciálních faktorů. Soubor tvoří (v podobě magnetofonových záznamů a jejich přepisů)

a) několik schůzí studijní skupiny a základní organizace SSM na vysoké škole,

b) několik pracovních porad (na různých úrovních) v exponované projektové organizaci,

c) pracovní porada úseku ve výzkumném ústavu společenskovědního zaměření,

d) asistentský seminář na vysoké škole (rovněž s humanitní orientací),

e) několik diskusí u „kulatého stolu“, otištěných v časopise Tvorba.[1]

 

3. Společenská relevance KU ze zvoleného souboru

Podle kritéria 1.2. se všechny tyto KU vyznačují hustou sítí vztahů k institucionálně profilovanému společenskému kontextu; nasycenost těmito vazbami je relativně nižší pouze u semináře, tj. u komplexní KU soustředěné ve své centrální části na řešení teoretického problému.

Např. u schůzí SSM a studijní skupiny je kontextová síť institucí (včetně jejich některých atributů), reprezentativních subjektů, akcí a předmětů vyjádřena výrazy jako fakulta, děkan, docent, přednášející, vojenská katedra, ročník, semestr, aprobace, zkoušky, semináře, zápočet, praxe, soustředění, exkurze, letní aktivita, kolej, menza, stravenky, fakultní (resp. okresní, krajský) výbor SSM, schůze předsedů, kulturní komise, aktiv brigádních referentů, výroční členská schůze, plán práce, kolektivní závazek, známky SSM aj. K těmto výrazům reprezentujícím kontextové okolí jsou pak různě vztaženy výrazy s konkrétní referencí uvnitř KU[2] (dnešní schůze, program, diskuse, příspěvek, pozvánky, přihlášky, formuláře). — U porady v projektové organizaci odkazují ke kontextové institucionální a subjektové síti např. výrazy závod, výzkumný ústav, VH jednotka, ministerstvo, oponentní rada, technický odbor, vedoucí odboru, náměstek ministra, ředitel závodu, gestor, dodavatel, porada vedení, meziporada, předporada, oponentní řízení aj.; k této síti jsou pak opět komplementárně vztaženy výrazy s konkrétní referencí uvnitř KU jako materiál, analýza, dokumentace, podklad, prováděcí projekt, rozpis úkolů, zápis č. …, bod č. (úkol č.) …, termín aj. — Kontextové okolí pracovní porady ve vědeckovýzkumné instituci pak představují např. výrazy vedení, ředitel, vedoucí úseků, hospodářská správa, ústavní rada, stranický výbor, odbory, pracoviště ÚVI, Akademie, prezídium, nakladatelství Academia, pětiletka, hlavní úkol SPZV, vědecká výchova, mezinárodní spolupráce, konference, semináře, stáže, excerpce, archív, kartotéka, článek, recenze, resumé, publikace, sborník, interní tisk, jazykový koutek, počítač, nahrávka, kazeta, videorekordér … — Sítě vztahů ke kontextovému okolí u všech analyzovaných KU by bylo možno znázornit i s pomocí schémat, grafických prostředků; dále by mohly posloužit jako základ procesuálního modelování činnostních komplexů, jejich jednotlivých subsystémů (souborů operací), relací a posloupností jednotlivých činností (např. charakteru poznávacího, plánovacího, přípravného, realizačního a tvůrčího, regulačního, hodnotícího, kontrolního apod.).

 

4. Obecná charakteristika subsystému textových typů (na základě postupného modelování objektu)

Dále se pokusíme naznačit společné znaky sledovaných KU, tj. postihnout spektrum faktorů, jimiž je dána spojitá charakteristika vnitřně diferencovaného objektu, a zformulovat posloupnost systémových představ o něm. Vycházíme z toho, že analyzované KU (a typy textů, které hodláme jejich prostřednictvím modelovat) mají vztah k prostoru, v němž probíhá interakce mezi činnostmi řečovými, komunikač[191]ními, textotvornými na jedné straně a nejrůznějšími pracovními aktivitami (včetně aktivit kognitivních, které tvoří s řečovou činností nedílnou jednotu) na straně druhé. Zejména v typu pracovní porady se přitom výrazně odráží i struktura řídících činností. Kromě toho každý z uvedených textových typů osobitě osciluje na osách ztělesňujících dialektické „protiklady“ textů monologických/dialogických, výchozích/odvozených, mluvených/psaných, připravených/nepřipravených, oficiálních/neoficiálních, formálních/neformálních, řízených/neřízených, soukromých/veřejných atd.

4.1. Už pro diskusi jako strukturní konstituent zkoumaných textových typů je příznačné, že jde o kombinaci komunikace monologické a dialogické. Dialogičnost se projevuje několikerým způsobem: v divergentních perspektivách komunikačních partnerů, v jejich explicitně formulovaných názorech i v bezprostředních vzájemných reakcích. Na druhé straně je pro diskusní konstituenty KU typické, že se odrážejí od určité základny (viz Rede — Gespräch — Diskussion, 1979), navazují na zformulované východisko (na referát, vstupní projev, úvodní informaci, tezi + ev. antitezi apod.); východisko přitom může být formulováno a vnášeno do komunikace postupně, může být uplatněno více východisek aj. V důsledku toho se v našich typech textů střídají rozsáhlejší monologické repliky a živé, bezprostřední dialogy s rychlou výměnou mluvčích. Hranice monologu a dialogu jsou zde ovšem plynulé a možnosti rozlišit monologické a dialogické textové jednotky jsou leckdy velmi omezené. Diskusní konstituent komunikace má někde podobu souboru nepříliš spojitých monologů různých mluvčích (vzorec M_x → M_y …); jindy tvoří monologická základna blok spolu s iniciovanou dialogickou diskusí, přičemž východiska formuluje buď permanentně týž mluvčí: (M_x → D) → M_x …, nebo různí mluvčí: (M_x → D) → M_y …, ev. se bloky M + D pravidelně střídají: (M_x → D) → (M_y → D) … Extrémním, ale v komunikační realitě nikoli nemožným případem je schůze nebo porada tvořená posloupností monologických replik jediného mluvčího: M_x → M_x …, pronášených za tichého souhlasu ostatních účastníků. Různá je i míra řízenosti dialogu, stupeň regulativní účasti mluvčího, který formuloval východisko, na následné diskusi, liší se komunikační aktivita mužů a žen (viz Těšitelová, 1978) apod.

4.2. Už v případě obvykle monologického východiska a na něm založené dialogické diskuse narážíme na vztah textu výchozího a odvozeného, prototextu a metatextu. Pro všechny sledované typy textů je příznačné, že se nacházejí v systémově uspořádaném okolí, v institucionálně strukturovaném komunikačním kontextu (viz výše v 1.2.), kde podobné spojitosti, závislosti mezi texty, odkazování jednoho textu na druhý apod. vytvářejí celé sítě. Např. pro podnikovou pracovní poradu tvoří přirozený kontext jednak porady na téže úrovni (předcházející i následující, anticipované, připravované), jednak porady na úrovních vyšších i nižších (např. porady vedení, porady ředitelů, různé „meziporady“ aj.); schůze studentské svazácké organizace je obklopena jinými členskými schůzemi téhož kolektivu, ale i schůzemi např. fakultního výboru, předsedů atd.; sítě jsou tedy uspořádány jak v čase, tak v hierarchii institucionální. Produktem všech těchto kontextově propojených KU jsou pak četné texty psané — zápisy z porad a schůzí, dopisy, zprávy, podkladové materiály, referáty, rozbory, soupisy, propojené četnými vzájemnými odkazy a citacemi (u projevů odborných, spojených např. se semináři výzkumného týmu, k tomu přistupují citace odborné literatury). Tyto texty jsou zapojeny do celého procesu pracovní komunikace v instituci různě — v konkrétní KU se k některým odkazuje, s některými se pracuje přímo na místě, jiné právě vznikají, další jsou připravovány. Ostatně princip hierarchicky uspořádaných textových sítí můžeme přenést i do vnitřku textového typu a jeho realizace: některé pomocné a přípravné texty jsou součástí typové normy, vzorce (např. postranní, tichá komunikace předsedajícího [192]se zapisovatelem), jiné jsou zcela vedlejší, s nižším stupněm integrace do systémového celku (účastníci se baví mezi sebou o soukromých záležitostech, hovoří do telefonu).

4.3. Je zjevné, že v rámci sledovaných textových typů i v jejich systémovém okolí koexistují ve složitých vztazích texty, resp. subtexty mluvené a psané (viz též Müllerová, 1989). Už sama diskuse (včetně formulace základny) může proběhnout v podobě spontánního mluveného dialogu, naopak však může probíhat i v tisku formou psaných příspěvků, uveřejňovaných zároveň či postupně. Na škále mezi těmito dvěma krajními póly se pak nachází řada přechodných forem, které se také — s příslušnou variabilitou — uplatňují při realizaci našich textových typů. Někteří účastníci diskusních komunikací (ten, kdo řídí schůzi či poradu a podává většinu informací; ten, kdo je pověřen např. při semináři přípravou východiska ve formě referátu; ti, kdo vstupují do komunikace s rozsáhlejšími monologickými vystoupeními) využívají při komunikaci v různé míře připravených psaných textů (často jen tezí, poznámek, bodů, klíčových slov); nezřídka si je připravují i v průběhu komunikačního procesu. Zvláštní formu představují z tohoto hlediska tzv. diskuse u „kulatého stolu“: vlastní dialogická komunikace účastníků se zde rozbíhá až po úvodu, v němž pozvaní nebo vybraní (někdy všichni) účastníci zformulují svůj vyhraněný názor na diskutovaný problém v monologickém příspěvku na podkladě psaného textu. S proporcemi mluvenosti a psanosti pak — opět nikoli přímočaře — souvisí poměr připravenosti a nepřipravenosti celých diskusí i jednotlivých vystoupení. Záznamem procesu či výsledku přípravy je obvykle psaný text; účastník s dostatečnými dispozicemi (věcnými znalostmi, komunikačními zkušenostmi) však může pronést dokonale promyšlený a zformulovaný projev i bez psané přípravy. (Proti psanému textu má však i připravený mluvený projev některé rysy mluvenosti — viz výsledky kvantitativní analýzy mluvených projevů, Těšitelová a kol., 1983a.) Kromě toho přípravné aktivity mohou být různě situovány na časové ose komunikace, připrava může být nekontinuální, fragmentární apod. Vlastní dialogické kvality diskusního konstituentu uvedených textových typů jsou pak v dialektickém vztahu k míře připravenosti a využívání psaných textů: účastník diskuse silně vázaný na připravený psaný text je obvykle méně schopen pohotově reagovat na komunikační vstupy partnerů a registrovat signály zpětných vazeb. Speciální charakteristiky z hlediska rozsahu a způsobu přípravy mají další zvláštní formy diskusí, např. diskuse panelové apod.

4.4. KU relevantní pro fungování společenského organismu (spojené s rozvojem vědy, výzkumu a výroby, jejich řízení, s vytvářením kvalifikačních předpokladů aj.) mají v současné době — mnohem více než v minulosti — značný rozptyl vzhledem k rysům oficiálnosti, formálnosti a řízenosti a pólům opačným (viz k tomu např. Chloupek, 1986). Tyto charakteristiky textových typů a jejich konkrétních realizací souvisejí: a) s celkovou společenskou situací (hlavně se stupněm demokratizace společnosti), b) s institucionálním systémovým kontextem, tj. s pozicí KU ve stabilizované hierarchické a funkční struktuře instituce, c) s typem interakce účastníků, podmíněným jejich sociálními rolemi a pozicemi v sociální skupině, jejich osobnostními charakteristikami i momentálním psychofyzickým stavem, úrovní jejich komunikační kompetence, vzájemnými vztahy apod. (všechny tyto „danosti“ se ovšem v průběhu komunikace proměňují, modifikují nebo aspoň utvrzují).

4.5. Všechny naše typy textů jsou v podstatě reflexy komunikační struktury, kterou teorie sociální komunikace popisuje jako rozvětvenou koncentrickou konfiguraci (viz Lamser, 1969). V centru konfigurace stojí předseda organizace, vedoucí útvaru, oddělení, semináře atd., který celou komunikaci řídí: vystupuje v ní jako iniciátor (osoba, která uvádí celou komunikaci, zavádí nová témata, je nejaktivnější při navazování kontaktů s ostatními účastníky) a obyčejně i jako regulátor (rozhoduje [193]o vyčerpání jednotlivých témat, přechodu k dalším, o potřebě návratu k některým z nich, o nutnosti upřesnit formulaci apod.). Zkušený regulátor přizpůsobuje své řídicí aktivity tématu a obsahu komunikace, partnerům i celkové komunikační situaci. Jeho vztahy k ostatním účastníkům jsou dány především jejich stabilními sociálními rolemi, pozicemi v institucionální struktuře (vedoucí pracovníci různých úrovní, členové výboru organizace atd.); dále tím, jaká funkční místa obsazují ve struktuře právě probíhající KU (někdo zastává stabilně v celé posloupnosti porad funkci zapisovatele, někdo je určen referentem speciálně pro jediný seminář apod.); konečně se zde uplatňují osobní vztahy a postoje předsedajícího k partnerům, které způsobují i diferenciaci sociálně a funkčně stejně zařazených osob. Rozvržení sociálních a komunikačních rolí je málokdy pro textový typ zcela závazné a standardizované; může docházet ke kumulaci rolí (předseda může být zároveň referentem, v menší neoficiální skupině může sám zapisovat apod.). Na osobnostním typu předsedajícího závisí stupeň dominance jeho sociální role: nepříliš zkušená, málo sebevědomá a suverénní osobnost také méně uplatňuje svou dominanci a svou regulativní roli, diskuse se stává méně koncentrovanou a řízenou. Rovněž vztahy ostatních účastníků těchto KU vyplývají z konstelace jejich sociálních rolí, rolí v momentální komunikaci, osobních vlastností a vzájemných vztahů i ze vztahů k předsedajícímu. Tak můžeme pozorovat u předsedajícího projevy autoritářství a nadřazenosti v komunikačním chování; projevy pseudoliberalismu a familiárnosti; velkorysost, toleranci; preferování některých privilegovaných podřízených aj. Jednotliví členové kolektivu zase projevují vůči předsedajícímu respekt, poslušnost, podlézavost, mohou se pokoušet podrývat, „shazovat“, ironizovat jeho autoritu. Mezi členy kolektivu pak mohou být buď vztahy přátelské, vzájemně podpůrné, solidarita, loajalita, nebo naopak rivalita, žárlivost, snaha prosadit se na úkor druhého, ukřivděnost; uplatňují se manipulační techniky, může docházet i k některým poruchám v komunikaci. Celá tato síť sociálněpsychologických hodnot, v komunikaci a v pracovní činnosti se dynamicky proměňující, pak určuje — pochopitelně spolu se shodnými nebo odlišnými názory na řešenou problematiku — převážně kooperační nebo kontroverzní charakter celé KU nebo jejích částí, jednotek; a určuje také míru oficiálnosti, formálnosti, řízenosti komunikace. Např. neformální porada blízkých spolupracovníků se může vyznačovat velmi nízkým stupněm regulace, obejde se bez zápisu atd.; stejně proběhne operativní schůze malého studentského kolektivu bez návrhové komise a usnesení. Zde je třeba propracovávat metody, jak zachytit tento rozkmit komunikačních charakteristik na zmíněných osách při normování textového typu, v jeho „vzorci“; jak už bylo uvedeno, vzorce je však třeba chápat pružně, s dostatečným zřetelem k možnostem jejich variabilní realizace, tedy bez směřování k textovému stereotypu.

4.6. Dialektika institucionálně a typově závazné, standardizované podoby KU a její konkrétní, aktualizované situační podoby je i dialektikou objektivního a subjektivního, veřejného a soukromého. Je zajímavé sledovat, jak se i výrazy subjektivních postojů a projevy osobních vztahů mohou různými způsoby integrovat do struktury komunikace. Poněkud paradoxně mohou i odchylky od normovaného, regulovaného průběhu zvyšovat koheznost a efektivnost komunikace; působí totiž na optimalizaci vztahů účastníků, zvyšují vzájemné sympatie, porozumění a ochotu ke spolupráci (např.: ty sis nedal to kafe?). Někdy ovšem může tematizace vedlejších osobních motivů vyvolat i negativní postoje partnerů, způsobit retardaci komunikačního procesu.

4.7. Velice složitá je ve zkoumaných typech komunikace i struktura hodnot cílových a záměrových (viz o tom Hartung, 1985 aj.). Jejich hierarchie je výslednicí skladby cílů a záměrů jednotlivých účastníků, jejichž cíle se navíc v různé míře ztotožňují s cíli institucionálními (účastníci je prosazují, aktivně či pasívně přijí[194]mají, projevují vůči nim konformitu, lhostejnost, indiferentnost); proto se tato struktura liší nejen u jednotlivých textových typů, ale i u jejich realizací. Pokud jde o objektivní výsledek KU, o její přesah do praxe, do komunikačního a společenského kontextu, stojí v popředí cíle a) informační (poskytnout účastníkům určité informace, resp. informovat se vzájemně), b) organizační a c) řešení/vyřešení problému/problémů, které dominuje např. v odborných seminárních diskusích; nezřídka se však — v různých proporcích — sledují všechny tyto cíle zároveň. S proměnami kompetencí účastníků a jejich osobnostních struktur, momentálního i trvalejšího stavu jejich znalostí a postojů souvisí další skupina cílů: je rozdíl v tom, zda chceme své komunikační partnery a) o něčem věcně informovat, b) o něčem je přesvědčit, změnit jejich postoje, cíle, c) mobilizovat je k akci, k jednání, činnosti. Konečně především v oblasti vzájemných vztahů účastníků je zakotvena skupina cílů odvozená vlastně z klasické triády K. Bühlera: účastníkům komunikace jde hlavně a) o věc (předmět komunikace, problém), b) o sebeprezentaci, c) o apelové působení na příjemce (viz i předchozí skupinu). Na všech těchto cílech a z nich odvozených dílčích záměrech jsou pak založeny rozdílné strategie komunikačních partnerů.

Tak např. u předsedy základní organizace SSM, který vede schůzi studijní skupiny, je dominantní složkou hierarchie záměrů základní, institucionálně stanovený cíl KU, totiž zajistit co největší účast studentů na chmelové brigádě. Patrný je však i jeho záměr nevyčlenit se z kolektivu svých spolužáků, v rámci možností zůstat s nimi solidární, vyhovět jim, udržet si bezprostřední, neformální kontakt se skupinou. Protiklad základního cíle a tohoto osobního záměru je osou jeho scénáře („globálně strategické konstrukční schéma“, viz Kořenský, 1987), determinuje jeho celkovou strategii, dílčí taktické kroky i užívané výrazové prostředky — na jedné straně poměrně rigorózní apely, na druhé straně prostředky vyjadřující souhlas, pochopení: no jistě to je samozřejmý rozumim co chceš říct. Pokud jde o strukturaci cílů a záměrů členů studijní skupiny v této KU, musí se všichni tak či onak podílet na plnění uvedeného základního cíle; podle osobní situace však vstupují do KU s diferencovanými záměry. Někteří zřejmě přicházejí na schůzi rozhodnuti splnit požadavek, aby se brigády zúčastnili, a toto své rozhodnutí náležitou formou projevit; jiní nevstupovali do KU s vyhraněnými záměry a rozhodli se k účasti teprve v průběhu KU; další pak vstupují do KU se záměrem vyhnout se účasti na brigádě, přitom však podle možnosti omezit eventuální nepříznivé důsledky pro jejich hodnocení vedením školy a svazáckou organizací. Je zajímavé, že se tato diferenciace v KU projevuje minimálně. Vědomí společné skupinové příslušnosti a vzájemné solidarity formuje totiž dominantní složku strategie studentů tak, že se především snaží nevydělit se nijak výrazně ze skupiny, nepoškodit svou pozici v ní, neprojevit nápadnou ochotu nebo aktivitu; proto se naprostá většina studentů účastní komunikace zcela pasívně.

4.8. Charakter tematicko-obsahové dimenze zkoumaných textových typů asi vzhledem k mnohotvárnosti komunikační reality nelze vymezit (ani globálně, ani enumerativně); témata diskusí na schůzích, poradách, seminářích mohou být nejrůznější, často jde o specializované odborné problémy. Jde o tematické komplexy s řadou subtémat; jejich rozvrstvení do jisté míry souvisí s distinkcí cílů informačních, organizačních a problémových. V sémantické struktuře zkoumaných typů komunikace lze identifikovat některé komplexy významů, jež jsou všem typům společné (např. rozsáhlé soubory sloves vyjadřujících komunikační aktivity by stály za samostatnou analýzu; stejně tak významy modální, související s určitou nejistotou účastníků, uplatňováním hypotéz a předpokladů, ale i se snahou vyhýbat se autoritativním prohlášením). Pro odborné, vědecké diskuse (zejména např. ve skupinách lingvistů) je příznačná i tematizace sémantiky jazykových výrazů a tematizace uvědomělých pojmenovacích aktivit; při řešení problému se účastníci zabývají i tím, „jak tomu říkat“, uvažují např. nad tím, zda použitý termín je dostatečně výstižný, systémový, motivovaný atd.

[195]4.9. Projekcí sociálněpsychologické, pragmatické a tematickoobsahové strukturace do výrazové složky textu je determinována zvláště jeho segmentace. Pro většinu typů mluvených textů je typické dialektické prolnutí spojitosti a členění, kontinuity a diskontinuity; hranice celé KU i dílčích jednotek jsou často nezřetelné, stupňovité, jindy se naopak objevují ostré, nečekané předěly v místech, která potenciální šev nijak nenaznačují. Silně se tak uplatňuje princip interference různých způsobů segmentace a různých druhů textových jednotek.

Schůze, porady i semináře se uskutečňují v poměrně rozsáhlém časovém úseku; jejich průběh v čase je členěn na fáze. Pro fázi úvodní i závěrečnou je u těchto typů příznačná stupňovitost (viz Müllerová, 1983).

Např. začátek KU (viz Atkinson - Cuff - Lee, 1978; Cuff - Sharrock, 1985) se postupně vyčleňuje na pozadí předcházejících komunikačních i jiných aktivit účastníků (přecházení po místnosti aj.); předsedající se je snaží uklidnit a soustředit jejich pozornost k začátku jednání; v určité chvíli více či méně zřetelně signalizuje oficiální začátek (no tak teda bychom začali); pro orientaci často anticipuje délku a průběh schůze či porady (takže já hned začnu abychom co nejdřív skončili); ověřuje počet účastníků, vítá účastníky i hosty, sděluje program jednání (znají-li účastníci plán celé komunikace, lze počítat s vyšší mírou účelnosti, racionality jejich komunikačního chování). Podobně stupňovitý bývá i konec: předsedající shrnuje, rezumuje výsledky, hodnotí stupeň splnění cílů komunikace, uvádí nevyřešené problémy a problémy, jejichž řešení se odkládá, anticipuje termín a program dalšího jednání, děkuje za účast atd. (Např.: nikdo se tedy už nechce vyjádřit do diskuse? / takže to je všechno / vidíte že jsme to opravdu zvládli rychle / děkuji vám za pozornost / a na té další schůzi bychom se potom sešli v dubnu.)

Středová fáze KU je členitá, většinou obsahuje řadu tematických bloků - jednotek, které mají obvykle zároveň i vyhraněnou charakteristiku intencionální a strategickou. Tyto bloky mohou být obsazeny buď útvarem monologickým, nebo dialogem, nebo monologickým východiskem a z něj přirozeně vyplývajícím dialogem; dialogy se pak dále člení na jednotlivé repliky pronášené různými mluvčími. Mechanismus střídání mluvčích („turn-taking“ — viz Sacks - Schegloff - Jefferson, 1974; aj.) má v těchto typech rovněž svou specifiku: je dána operativními a regulativními činnostmi předsedajícího, který ve vhodných momentech (potenciálních předělech) uděluje jednotlivým účastníkům (i sobě) slovo, reguluje délku jejich příspěvků a ev. jim slovo opět odebírá; dbá na to, aby se komunikace nerozpadla na sérii diskrétních výměn názorů, udržuje atmosféru kooperace; kontroluje tematickou relevanci příspěvků, uzavírá a shrnuje tematické bloky; usměrňuje komunikaci směrem k dodržení plánu a splnění cíle. Jeho repliky s touto konstrukční, regulační funkcí (např. to by bylo z tý kultury tak asi všechno; takže teď Pepa; a teď otvírám diskusi) jsou jednak exponenty členění textu v čase, jednak výraznými projevy působení textového vzorce v konkrétní komunikaci; obsahují četné prvky s významy organizačními (vrátit se, opakovat, pokračovat, přerušit) a vyloženě metakomunikačními (např.: tak helejte vyjádřete se ostatní co říkáte k tomuhle). Záleží na míře oficiálního charakteru komunikace, na autoritě předsedajícího, na vzájemných vztazích komunikačních partnerů, nakolik je možná i komunikace mezi řadovými účastníky, jejich bezprostřední spontánní reagování, „skákání do řeči“, přesahy replik atd. (Viz o tom též Techtmeierová, 1984; Pokorný, 1985, 1987/88).

4.10. Při charakteristice jednotlivých dimenzí ve vztahu ke sledovaným typům textů jsme narazili na některé jazykové výrazy, jejichž výskyt je výsledkem projekce subjektových a obsahově pragmatických struktur na úroveň výrazových prostředků. Ani výrazovou složku těchto komplexních a variabilních textů není možno globálně popsat; můžeme se (aspoň v tomto stadiu výzkumu) pouze soustředit na některé zvlášť symptomatické prostředky. (Takřka všechna dále uvedená zjištění o těchto prostředcích potvrzují i analýzy jejich frekvence v mluvených komunikátech odborného stylu u Těšitelové a kol., 1983a,b aj.)

4.10.1. Naplňování ustáleného vzorce v jednotlivých typech pracovní komunikace je mj. exponováno řetězci nosných predikátů: např. pevná posloupnost kontrol[196]ních úkonů na poradě v projektové organizaci predikáty připravit, zpracovat, projednat, splnit, schválit, předat, odeslat. Podobně při studentské schůzi nesou uspořádaný sled vystoupení předsedy a jednotlivých referentů a diskusí o jejich informacích a návrzích výrazy seznámit, přednést, referovat — vyjádřit se, projednat, diskutovat — navrhnout, mít zájem, souhlasit, zapojit se, zúčastnit se, zavázat se — hlasovat, zvolit aj.; pro seminární diskusi jsou naproti tomu příznačné výrazy jako uvažovat, rozlišovat, domyslet. Užité výrazové prostředky se často přímo podílejí i na efektu KU, rozsahu a významu změn způsobených ve společenském kontextu (jde opět především o konstelace dominantních predikátů a výrazů s modální sémantikou); záleží ovšem zcela na povaze a soudržnosti skupiny, na kvalitě a stabilitě pracovních i interpersonálních relací v kolektivu, zda se jako efektivnější projeví užívání výrazů typu prověřit, kontrolovat, revidovat, reklamovat (projektová organizace), zapojit se, zavázat se, potřeba, povinnost, záruka (schůze studentského kolektivu), nebo převažující exponování méně striktních významů pomocí výrazů doporučovat, říct si, pohovořit si, domluvit se, dohodnout se, dojednat, povídat si aj. (porada ve výzkumném ústavu).

4.10.2. Zcela specificky, v závislosti na konstelaci sociálních a komunikačních rolí, se v těchto typech textů využívá zájmenných a slovesných osob (viz Müllerová, 1986; Hoffmannová - Müllerová, 1987/88). Užívá-li např. předsedající ve svém projevu zájmeno my, může toto zájmeno označovat několik různých sociálních skupin: může znamenat ztotožnění mluvčího se skupinou právě přítomných osob, ale může znamenat i skupinu, kterou zde předsedající reprezentuje, tj. např. vedení instituce, fakultní výbor SSM (ve smyslu přenosu informací, instrukcí atd. z vyšší institucionální substruktury do nižší); a rovněž může označovat celý kolektiv zaměstnanců instituce, studentů fakulty apod. Ani já nemusí vždy označovat pouze jedinečný subjekt mluvčího, ale může fungovat v zástupné funkci vzhledem ke skupině, kterou mluvčí reprezentuje, vede atd. A konečně i zájmeno vy se může vztahovat k různým skupinám přítomných (ev. i nepřítomných) osob.

4.10.3. Příznačné je také fungování deiktických prostředků s časovými (teď, už, ještě, minule, příště) a prostorovými (tady, tam, jinde) významy; odrážejí jednak uspořádání samé KU v čase a prostoru, jednak její zasazení do okolí, do řetězce dalších KU, do širšího komunikačního a společenského kontextu (viz výše). (Srov. frekvenci těchto adverbií u Ludvíkové, 1986.) Tak např. frekventované teď může odkazovat k celé společenské situaci (v současné době), ke konkrétní situaci komunikační, ale i ke konkrétnímu momentu řeči nebo k určité fázi KU (teď bych se vás jednotlivě zeptal …). Uspořádání komunikačních procesů v čase odrážejí i některé predikáty s inherentní temporální perspektivou (viz Daneš, 1975): aktivity označované výrazy kontrolovat, bilancovat, hodnotit jsou zaměřeny do minulosti, zatímco aktivity označované plánovat, přikazovat aj. jsou orientovány do budoucnosti.

4.10.4. Podobně jako u mnoha typů mluvených komunikátů má v diskusních textech vyhraněnou podobu skupina prostředků, které se podílejí na členění textu a zároveň na jeho koherenci; někdy je těžko rozhodnout, zda mají spíše funkci členicích signálů, nebo konektorů, nebo zda u nich dominuje funkce kontaktová (výrazy typu jo, že, žejo, no, ne, tak, takže, tedy, takhle, prostě aj.).

4.10.5. Z dalších důležitých komponentů výrazové stránky našich textů necháváme stranou zvukový průběh (intonaci, pauzy) a specifickou syntax (zejména u nepřipravených mluvených projevů). Se značným zjednodušením se pouze zmíníme o tom, že stále širší vrstvy obyvatelstva, které se účastní porad, diskusí, schůzí společenských organizací atd., ovládají většinou aktivně a poměrně suverénně jak češtinu spisovnou, tak češtinu obecnou. Protože — jak jsme už uvedli — tyto KU většinou nemívají vysoce oficiální ráz (jde spíše o komunikaci polooficiální, poloveřejnou), mísí se v jejich výrazové složce prvky spisovné a nespisovné (včetně výrazů [197]slangových). Proporce jejich užívání je diferencována v jednotlivých KU, u jednotlivých mluvčích i v různých funkčních jednotkách komunikace: lze říci, že v monologických replikách, více či méně připravených, převládá vyjadřování spisovné, zatímco ve spontánní dialogické komunikaci, jejíž rozsah se většinou směrem ke konci jednání zvyšuje, převládají prvky nespisovné, zvláště obecná čeština.

 

5. Realizace typových charakteristik v konkrétních KU

Obecnou charakteristiku objektu pomocí rozsáhlého souboru typologických ukazatelů, podanou v bodě 4., dále ověříme — a v jistém smyslu doplníme — empirickou kontrastivní analýzou konkrétních KU jako jednotlivých prvků systémového objektu. Zaměřujeme se při tom hlavně na projekci situačních a sociálně psychologických charakteristik do výstavby textu a v souladu s kritériem 1.4. tak sledujeme složitou dialektickou souhru projevů obecného a jednotlivého. Výsledky analýzy zde můžeme samozřejmě prezentovat pouze ve stručném náznaku.

5.1. Schůze svazácké organizace na vysoké škole, jejichž záznamy jsme zkoumali, sledují zároveň cíl informační a organizační (většinou je třeba — ze strany předsedkyně i jednotlivých referentů — informovat členy o chystaných akcích a zorganizovat účast na nich). Těmto cílům jsou podřazeny dílčí záměry účastníků — např. vyjádřit své hodnotící postoje, komentovat informace a akce. Schůze řídí předsedkyně, která plní iniciační i regulační funkci se značnou suverenitou a nepochybnou zkušeností s tímto typem komunikace; přitom je však důležitou součástí její strategie snaha jednat partnersky, kooperativně, vycházet vstříc zájmům kolegů, nenadřazovat se a nepůsobit autoritativně (projevem snahy zeslabit svou dominantní pozici je např. časté užívání kondicionálu: tak já bych zahájila, teď bych vám přečetla …). Kromě ní se aktivně účastní komunikace ve vymezených rolích členka fakultního výboru SSM, členové výboru základní organizace s jednotlivými referáty a další členové organizace pověření speciálními úkoly; u nich všech je patrná strategická snaha neprosazovat se prostřednictvím své funkce, nevyčleňovat se z kolektivu, význam své pozice spíše zastírat (já tedy nechci nějak moc agitovat / mně je to celkem jedno), sebeprezentace tedy není mezi primárními cíli této komunikace. Předsedkyně má připraveny body programu, uvádí je buď vlastními monologickými projevy, nebo udílí slovo příslušným referentům, v rámci tematického bloku pak následuje obvykle diskuse, dialog iniciovaný buď výzvou předsedkyně, nebo samými účastníky. Regulační funkce se projevuje permanentní aktivitou předsedkyně v diskusích a tím, že každý blok uzavírá (A to by bylo všechno? B jo vode mě asi všechno); dialogická část a formální uzavření jednoho bloku se přitom nezřídka prolíná s iniciací bloku dalšího, s udělením slova dalšímu účastníku. Vyzvaní členové pak — podle svých osobnostních vlastností — v rámci tematického bloku přebírají více či méně iniciativu a regulační funkci.

Pro tuto komunikaci je tedy charakteristické:

a) dodržování textového vzorce (předsedkyně důsledně dodržuje programovou posloupnost zahájení, uvítání účastníků a hostů, oznámení programu a jeho postupného plnění, hlasovacích procedur, výzev k diskusi, shrnujících závěrů atd.),

b) jeho aktualizace:

Už např. forma udílení slova referentům je silně variabilní, využívá se např. 2. i 3. osoby: Zdeňku nemáš nic? Pepo ty něco? Jano jestli něco chceš? no a Doris ty o tom Německu; takže Pepa; eště má příspěvek Honza. Ještě diferencovanější jsou reakce na tyto výzvy: já bych vás nechtěla dlouho zdržovat; já sem se to dověděla teprve před chvílí; tak já nevim co bych vám měla říct / tak se ptejte mě nic nenapadá.

Rovněž diskuse je do některých bodů v průběhu KU pevně situována vzorcem, počítá se s ní, předsedající k ní vyzývá (tvoří konce tematických bloků, vlastní závěr schůze); jinde vzniká spontánně, z potřeby doplnění, vysvětlení, komentování. Spontánně vzniklý dialog pak může mít buď charakter věcný, držet se tématu, nebo jde o odlehčující vložku, žertování, „diskusi“ spíše kontaktového charakteru, srov. téma: brigáda na úklid města.

 

[198]A to tam budeme chodit v teplákách?

B a co sis myslel? že vyfasuješ ty oranžový mundúry nebo co?

A no ať na to aspoň vypadáme

B ty vypadáš i tak

 

Základním kódem této komunikace je obecná čeština, spisovnější charakter mají monologické projevy předsedkyně, v dialogických výměnách však i ona užívá obecné češtiny, která je jedním z přirozených prostředků soudržnosti sociální skupiny. (Je třeba zde upozornit, že na základě provedených analytických sond se nemůžeme zobecňujícím způsobem vyjádřit k otevřenému problému „nespisovnosti“ v mluvené komunikaci.)

5.2. Cíle pracovní porady v projektové organizaci mají povahu organizační, jim jsou podřízeny cíle informativní. Na rozdíl od svazácké schůze zde nejde o kolektivní rozhodování: předsedající si počíná autoritativně (viz i výroky typu vážení / já mám na tohle svůj názor), součástí jeho strategie je i snaha o prezentaci vlastní osoby, udržení a zvýšení své sociální prestiže. V komunikaci převažují „monologické“ projevy předsedajícího, doprovázené většinou tichým souhlasem ostatních nebo minimálními signály souhlasu. Poměrně vysoká je i komunikační aktivita zapisovatele — protože komunikace je soustředěna ke kontrole zápisu z minulé porady a k formulaci zápisu z porady nové, plní i zapisovatel regulační funkci (upozorňuje na nezkontrolované body, vyzývá ke zpřesnění formulace), někdy zčásti i funkci iniciační. Předsedající také vede průběžný dialog především se zapisovatelem. Ostatní účastníci se automaticky (vázáni svou sociální rolí) vyjadřují k bodům, které se jich týkají; stačí minimální stimulace ze strany předsedajícího, s vlastní iniciativou vstupují do komunikace velmi zřídka.

Obsah této komunikace je standardizovaný (úkoly, termíny jejich plnění), společné znalosti všech účastníků jsou velmi rozsáhlé; komunikace proto může být značně implicitní, jde pouze o minimální zaujetí stanoviska (úkol je splněn — trvá; termín byl dodržen — je posunut) a někde o minimální náznaky interpretačních postupů (řek bych takhle; to znamená; to by znamenalo). Reflexí celého komunikačního procesu v zápisu je tak pouze schéma v číselném kódu (všem srozumitelné). Jen výjimečně dochází mezi účastníky porady ke kontroverzím, spontánním výměnám, skákání do řeči:

 

A je to teda vyloženě závislý na XY

B neni

A no je v daný

B ne s XY to nemá (A ne?) nic společnýho

A jak to že ne když

B to víš že ne

 

Tento typ komunikace má tedy opět pevně fixovaný, stabilizovaný vzorec; aktualizace a odchylky mají buď charakter provozní: prosim tě Honzo zavolej si teď hned třeba tady odvedle a zjisti jak to dopadlo

nebo: hned si najdu k tomu příslušnej papír / teď sem to někam zabordelil / tady / už to mám

nebo opět spíše funkci pobavení, odlehčení, resp. optimalizace osobních vztahů (ahoj / dal sis to kafe?).

V komunikaci se opět mísí spisovné prvky s převažující obecnou češtinou, profesionalismy a odbornou hantýrkou.

5.3. Pracovní porada ve výzkumném ústavu společenskovědního zaměření, zaznamenaná v našem materiálu, má cíl organizační a informační; dokládají to i frekventované výrazy říct (si) (něco) (k něčemu), mít (něco) (k něčemu). Tematické bloky jsou rozsáhlé, z velké části vyplňované monology vedoucího porady. Pokud následující diskusi stimuluje vedoucí, je tato diskuse součástí realizovaného vzorce; někdy však vznikají diskuse spontánně, podníceny hlavně dotazy účastníků (ty obsahují — více než monologická vystoupení — i některé prvky nespisovné). Jako ostatní sledované typy reflektuje i komunikace tohoto typu velmi silně své systémové okolí (jiné porady téhož kolektivu, předchozí pracovní etapy, plánované konference, nepřítomné členy kolektivu, produkci jiných pracovních kolektivů ústavu atd.). V iniciačních a re[199]gulačních činnostech vedoucího porady se zcela vyváženě kombinuje věcná stránka (informace se týkají hlavně organizace práce, jejích etap, postupu, podmínek při plnění jednotlivých úkolů), sebeprezentace a respektování partnerů; atmosféra kooperace a konsensu převládá, vystoupení jiných účastníků probíhají za pozorné podpory, kterou vedoucí průběžně signalizuje. Inkluzívní zájmeno my, výraz ztotožnění se skupinou, výrazně převládá nad já a vy. Příkazy jsou formulovány způsobem: čili já jenom apeluju na to přijetí / abyste to jaksi přijali vlídně a abyste to dělali. Nevyskytují se typické direktivní a operativní prostředky; příznačný je proti tomu např. hojný výskyt sloves doporučovat, dohodnout se. Komunikaci opět odlehčují odchylky od vzorce typu: já sem tam jel naivně se podívat jaký rekordér používají žejo / ten mám v jiným saku tady napsanej v kapse. Programová a přirozená snaha o stírání diferencí sociálních rolí má zásluhu na harmonické, konstruktivní atmosféře v pracovním kolektivu.

5.4. Komunikace v odborném asistentském semináři na vysoké škole je zaměřena výhradně na řešení problému. Přitom se blíží 5.3. (a liší se od 5.1. a 5.2.) svým méně formálním, méně „vzorcovým“ charakterem; v těchto případech jde o velmi homogenní a loajální pracovní kolektivy (viz začátek KU: tak já bych to začal přátelé asi tím způsobem). Vystoupení referenta, které slouží jako základna pro diskusi, je realizováno přerušovaně — v podobě segmentovaného monologu, reagujícího zároveň na dialogické diskusní vložky. Referent se spolu s vedoucím semináře podílí na iniciačních a regulačních aktivitách (tj. pokračovat, vrátit se k něčemu, přeskočit něco). Komunikace tohoto typu je do značné míry založena na vyjadřování osobních názorů, postojů (ev. s oporou o autority); na hledání shod a vyjasňování rozdílů, a tím i na formování především kognitivních vztahů mezi účastníky (shodovat se, souhlasit, přijímat, hájit, vyvrátit, ustupovat, být pro atd.); na hodnocení „správnosti“, adekvátnosti, výhodnosti různých řešení (to je dobré, zásadní, důležité, rozumné, přesné; to se mi líbí, to mi vadí).

Komunikační proces je členěn jednotlivými tezemi referenta a zejména konkrétními příklady, o nichž účastníci diskutují a jejichž výsledky zobecňují. Řešení problémů zahrnuje analytické, zobecňující i klasifikační aktivity — odtud příznačná frekvence (viz i údaje in Těšitelová a kol., 1983b) výrazů příklad (ještě jeden příklad; ten příklad je dobrý), případ (já myslím probrat některý sporný případ; vezměme si případ třeba vokativu), patřit někam (k čemu to může patřit? patří to vlastně k obojímu). S interpretací a klasifikací jevů jsou pak neodlučně spojeny i aktivity pojmenovací (ale jak tomu budeme říkat; tradičně tomu říkáme …; Komárek tomu říká …). Jako u 5.3., je i báze této komunikace spisovná; avšak čím zaujatější diskuse, tím častější je přepínání kódů, odchylky od spisovnosti směrem k nespisovnosti.

5.5. Z dosud analyzovaných typů KU mají diskuse u „kulatého stolu“, pořádané tiskovým orgánem a otištěné na jeho stránkách, asi nejvíce specifik a kontrastních charakteristik. Odlišné je už jejich systémové, institucionální zapojení: rovina řízené diskuse pozvaných účastníků jako celek (už v ní se projevuje značný vliv postupů a prostředků typických pro psané komunikáty) je dále zapojena do rámce komunikace redakce a jejích spolupracovníků se čtenáři listu. Tuto komunikaci zprostředkují redaktoři, kteří a) se za redakci účastní diskuse (buď v pozici iniciátora a regulátora, nebo spíše řadového účastníka), b) diskusi zaznamenávají a připravují do tisku (subjekty pod a) a b) nemusí být totožné). Ti také formulují základnu diskuse (její motivaci, téma, způsob organizace; představení účastníků); v její formulaci ev. pokračují i v průběhu komunikace, popř. i formou dodatečných textových úprav (např. mezititulky).

Diskuse se realizuje v podobě souvislých (v různé míře připravených) monologických vystoupení, kterými prolínají vzájemné reakce účastníků; probíhá zde totiž komunikace mezi: a) účastníky diskuse, b) diskutujícími a redaktory, diskutujícími a subjektem řídícím diskusi, c) diskutujícími a čtenáři, d) redakcí a čtenáři, společenským recipientem. Cílem diskuse je řešit určitý problém a poskytnout informace čtenářům (a také výměna informací mezi diskutujícími). Ve strategiích účastníků se pak promítají v různých proporcích tři druhy cílů, které simultánně sledují: a) zaměření na problém, b) komunikace s ostatními (rád bych navázal na otázku s. X; k tomu, co zde říkala s. Z), c) sebeprezentace — a ev. i prezentace instituce, kterou reprezentují — za použití různých prostředků: jako rozhlasový režisér; jako filolog; my lékaři, mluvím teď za Rudé právo; je mi osobně líto, trápí mě …; a dalšího diferencovaného užívání 1. osoby. Účastníci se vzájemně [200]doplňují, porovnávají své názory, hodnotí je (to je ideální, nesmírně složité, obrovsky důležité, nezbytné); stupně jejich vzájemného konsensu a kontroverze se v komunikaci pohybují a vyrovnávají. Probíhá zde tedy jednak dialog vyhraněně zformulovaných názorů, méně závislých na konkrétním času a prostoru, jednak autentický dialog s jednotou místa a času. Míra řízenosti diskuse je různá; většinou však subjekt regulátora diskusi etapizuje, v určitých momentech shrnuje, motivuje, posunuje, např. otázkami, s nimiž se obrací k účastníkům.

Bez ohledu na konkrétní průběh diskuse může mít ovšem její redakční úprava pro tisk různé podoby. Autoři úpravy buď uvádějí vystoupení účastníků v citátové podobě, nebo reprodukují tato sdělení v podobě nepřímé řeči a propojují je svými komentáři. V uvozovacích větách se pak vyskytují jednak verba dicendi v nejširším smyslu (upozornil, navrhl, podotkl, vysvětlil, dodal, připomněl, přimlouval se, uvedl), jednak slovesa zachycující vzájemný poměr stanovisek diskutujících (souhlasil, oponoval, namítal, popíral, podpořil) nebo operativní predikáty vyjadřující průběh komunikace (vrátil se, pokračoval). Rovněž takřka bezvýhradné užití kódu spisovné češtiny je asi v některých případech vneseno do textu redakční úpravou.

 

6. Závěr

Pokusíme se usouvztažnit výsledky obou dosud uplatněných dílčích způsobů modelování, tj. kategorizace souboru faktorů relevantních pro charakteristiku analyzovaných textových typů (bod 4.) a konkrétní materiálové analýzy uskutečněné na tomto pozadí (bod 5.). V tomto stadiu výzkumu je možno předběžně

a) synteticky zformulovat „vzorec“ celé skupiny textových typů z oblasti pracovní komunikace vzhledem k diskusi jako jejich výraznému strukturnímu konstituentu, tj. vyprofilovat konstanty, obligatorní charakteristiky, které jsou pro všechny tyto typy textů závazné;

b) uplatnit dialektickou metodu postupu od obecného a jednotlivého ke zvláštnímu, tj. postihnout specifiku „vzorců“ jednotlivých typů ve vztahu ke vzorci základnímu.[3]

6.1. Obecně lze stanovit, že pro subsystém textových typů, jejichž základním strukturním konstituentem je diskuse, jsou zvlášť relevantní tyto typologické rysy:

6.1.1. Vysoká míra kontextového zapojení, mimořádná hustota vztahů k institucionálním strukturám, integrace do nasycených komunikačních a textových sítí, úzké vztahy k pracovním a řídícím činnostem.

6.1.2. Značná soudržnost účastníků příslušných KU jako sociální skupiny a velký průnik jejich kompetencí, společných znalostí a zkušeností. Poměrně stabilní konstelace sociálních a komunikačních rolí, v průběhu KU však někdy dočasně stíraná směrem k vyrovnání hierarchických rozdílů.

6.1.3. Bohatá dialektika dodržování závazného vzorce, konvencionalizovaného průběhu KU na jedné straně a uvolněné realizace, variabilních prvků, modifikací na straně druhé (to souvisí se stupněm autoritativnosti, direktivnosti řízení a s celkovou profilací modality KU).

6.1.4. Určitá míra připravenosti na komunikaci (aspoň u některých účastníků a v některých strukturních složkách).

6.1.5. Skladba cílů komunikace, tj. specifická konstelace cílů informačních, organizačních a snah o řešení problémů, snah přesvědčit partnery a získat je pro praktické jednání a zároveň nezřídka i úsilí o sebeprezentaci. Oscilace mezi do jisté míry od[201]borným charakterem komunikace (sledování kognitivních cílů, především řešení teoretických problémů; uplatňování kognitivních aktivit pojmenovacích, klasifikačních, interpretačních, ilustračních aj.) a charakterem spíše organizačním, operativním, akčním (vedoucím někdy mj. k užívání publicistických výrazových prostředků z oblasti řízení, plánování, kontroly atd.).

6.1.6. Typy textů založené na diskusi jsou většinou realizovány jako mluvené komunikáty; psané texty (zápisy, usnesení, referáty, podkladové materiály, odborná literatura aj.) však mají v samém průběhu komunikace i v jejím kontextu velmi výraznou úlohu (jako východiska, průběžné produkty i konečné výsledky).

6.1.7. Jde o různě strukturované kombinace monologického východiska/východisek diskuse s dialogickou výměnou replik; přechody mezi monologickými a dialogickými jednotkami komunikace jsou přitom velmi plynulé.

6.1.8. Tematiku těchto typů komunikace vzhledem k jejich rozptylu v prostoru současného společenského života nelze ani rámcově omezit. V jejich sémantické struktuře však zaujímají výrazné postavení významy modální, metakomunikační, sémantika myšlení, změny, organizace, operací aj.

6.1.9. Pro segmentaci KU tohoto typu je příznačná stupňovitost začátku a konce komunikace. Z výrazových charakteristik lze uvést zvláště specifiku užívání zájmenných a slovesných osob, deiktických prostředků, členicích a kontaktových signálů, a dále specifické kombinace prvků spisovných a nespisovných.

6.2. Na tomto pozadí lze postihnout aspoň hlavní diferenční charakteristiky jednotlivých textových typů:

6.2.1. Typ schůze (politických a společenských organizací a orgánů) tvoří v mnoha ohledech krajní pól spojitého subsystému, v němž se jednotlivé typy těsně dotýkají a prostupují. Proti pracovním poradám a seminářům je zde běžná i nižší integrovanost sociální skupiny, která není stmelena úzkými pracovními vztahy ani vyrovnaností kompetencí a rozsáhlým společným zkušenostním komplexem. Hierarchie sociálních a komunikačních rolí je tu obvykle jasná a stabilní. Tento typ také pravděpodobně nejvíce tíhne k dodržování vzorce, ustáleného postupu, závazného sledu komunikačních i jiných činností. Schůze patří do pásma sféry pracovní komunikace, které ji sbližuje s komunikací publicistickou. Vedle oficiálních, formálních schůzí (často až manifestačního, slavnostního charakteru) jsou i neformální schůze malých a soudržných skupin (např. odborových úseků apod.), zaměřené na operativní řešení konkrétního problému. V pragmatické dimenzi typu schůze dominuje jednota cílů organizačních a informačních, a také snaha zapůsobit na partnery a přesvědčit je o nezbytnosti určitého jednání (uloženého např. usnesením schůze).

6.2.2. Typ pracovní porady má těsnější vazbu na pracovní a řídící činnosti, než je tomu u schůze. Stabilita sociálních i komunikačních rolí je opět značná; na rozdíl od schůze jde o soudržnější skupinu vyznačující se rozsáhlým průnikem znalostí. To umožňuje minimální stimulaci účastníků, jejich automatické vstupy do komunikace a implicitní vyjadřování; spontánní a subjektivizované projevy jsou výjimečné, stejně jako komunikační konflikty a kontroverze. Dominuje především cíl organizační a motivace k praktickému jednání (informovanost účastníků a jejich přesvědčení, pozitivní zaujetí se předpokládá). Direktivní a autoritativní prostředky však nejsou nezbytné; stejně účinný může být i liberálnější způsob řízení založený na domluvách, doporučeních apod. V některých případech zde mají zcela zásadní význam texty zápisů; pak je obvykle výrazná i komunikační aktivita zapisovatele a vazba mezi ním a předsedajícím.

6.2.3. U semináře jsou vztahy k institucionálním strukturám nejvolnější, naproti tomu velmi bohaté jsou vztahy ke kontextu odborné literatury a dosavadních výsledků oboru. Jde o odbornou komunikaci s dominantním cílem řešit problémy, [202]a rovněž se snahou účastníků vzájemně se informovat a přesvědčit (na pozadí rozsáhlé báze společných znalostí); charakter komunikace tak poskytuje proti jiným typům větší prostor pro uplatnění subjektivních postojů. Účastníci tvoří integrovanou, koherentní skupinu. Při uplatňování názorů na teoretické problémy není rozhodující služební hierarchie, konstelace sociálních a institucionálních rolí; proto často dochází k dočasnému vyrovnání diferencí v sociálním postavení. Průběh KU bývá uvolněný, řízení není autoritativní. Je-li seminář uveden připraveným referátem, vytváří se obvykle těsná vazba mezi referentem a vedoucím subjektem semináře; referent může v průběhu komunikace i přebírat dominantní roli a regulovat celou diskusi. Komunikace obvykle nevede k praktickému jednání.

6.2.4. U diskuse u „kulatého stolu“ publikované tiskem jde o vícerovinnou komunikaci, o skrytou polaritu její mluvené realizace a tištěné podoby. Tento typ se liší od ostatních (sub 6.2.1. — 6.2.3.) nižší závislostí na konkrétním čase a prostoru, nižší intenzitou vztahů k systémovému okolí a k praktickým činnostem; v podstatě eliminovány jsou projevy spontaneity, skákání do řeči, nespisovné prostředky apod. Cílem je hlavně řešení problému a ev. podání určitých informací, odpadají složky organizační a akční; do popředí se dostává sebeprezentace účastníků, ev. prezentace instituce, kterou zastupují.

6.3. Při pokusu o modelování výseku z aktuální sociálně komunikační reality prostřednictvím relativně reprezentativního objektu jsme se snažili vedle dialektiky obecného, zvláštního a jednotlivého respektovat též dialektické vztahy mezi jednotlivými typy a dále mezi jejich centry (která lze postihnout právě vzorci, normami) a okrajovými případy. Např. pracovní porada se charakterem svého průběhu může někdy blížit schůzi, jindy semináři, ale může obsahovat také segmenty toho i onoho charakteru. Hranice jednotlivých typů tedy nemohou být nijak ostré. Na většině uvedených rysů (např. na míře odbornosti/operativnosti komunikace, na míře zastoupení diskuse a oficiálnosti/spontaneity jejího průběhu apod.) by bylo možno založit škály, na nichž by jednotlivé typy figurovaly v různém vzájemném uspořádání; jejich kondenzací by pak vznikl velmi složitý model. Zde jsme mohli pouze naznačit možnosti tohoto způsobu modelování; jeho další propracovávání by mělo přinést spojitou charakteristiku např. celé sítě textových typů z okruhu pracovní komunikace.

 

LITERATURA

 

ATKINSON, M. A. - CUFF, E. C. - LEE, J. R. E.: The recommencement of a meeting as a member’s accomplishment. In: Studies in the organization of conversational interaction. Ed. J. Schenkein. New York - San Francisco - London 1978, s. 133—153.

CUFF, E. C. - SHARROCK, W. W.: Meetings. In: Handbook of discourse analysis 3. Ed. T. A. van Dijk. New York - London 1985, s. 149—159.

DANEŠ, F.: Temporální perspektiva v sémantické struktuře sloves a její syntaktické konsekvence. In: Charakterystyka temporalna wypowiedzenia. Wrocław etc. 1975, s. 71n.

HARTUNG, W.: Kontroverses Diskutieren. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. In: Linguistica XII. Praha 1985, s. 81—99. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFFMANNOVÁ, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS, 48, 1987, s. 81—97.

HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: K rozboru textu jako součásti komunikační události III. Český jazyk a literatura, 38, 1987/1988, s. 109—118.

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986; rec. v SaS, 49, 1988 s. 220—226.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177—189.

[203]KOŘENSKÝ, J.: Zur Frage der Festsetzung von Kriterien der gesellschaftlichen Bedeutung der Sprechprozesse. V tisku (Linguistica).

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - JAKLOVÁ, A. - MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice 1987. Učební text.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 57—69.

LAMSER, V.: Komunikace a společnost. Praha 1969.

LINGUISTISCHE UND SOZIALPSYCHOLOGISCHE ANALYSE DER MÜNDLICHEN KOMMUNIKATION. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

LUDVÍKOVÁ, M.: On the semantics of pronominal adverbs from the quantitative aspect. PSML, 9, 1986, s. 43—52.

MISTRÍK, J.: Žánre vecnej literatúry. Bratislava 1975.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC. Philol. Monogr. 76. Praha 1983; rec. v SaS, 46, 1985, s. 47—55.

MÜLLEROVÁ, O.: The influence of social roles of participants on group and interpersonal verbal communication. In: Reader in Czech sociolinguistics. Eds. J. Chloupek - J. Nekvapil. Prague 1986, s. 176—194.

MÜLLEROVÁ, O.: Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování). SaS, 50, 1989, s. 205—216.

MÜLLEROVÁ, O. - SCHNEIDEROVÁ, E.: K výzkumu současné mluvené komunikace. NŘ, 71, 1988, s. 231—243.

POKORNÝ, L.: Diskuse jako komunikativní akt. JA, 22, 1985, s. 22—24.

POKORNÝ, L.: Diskuse a její začlenění do výuky. Český jazyk a literatura, 38, 1987/1988, s. 355—365.

REDE - GESPRÄCH - DISKUSSION. Eds. W. Schmidt - E. Stock. Leipzig 1979.

SACKS, H. - SCHEGLOFF, E. A. - JEFFERSON, G.: A simplest systematics for the organization of turn-taking for conversation. Language, 50, 1974, s. 696—735.

TECHTMEIER, B.: Das Gespräch. Funktionen, Normen und Strukturen. Berlin 1984; rec. v SaS, 47, 1986, s. 147—156.

TĚŠITELOVÁ, M.: On some questions of spoken scientific discourses of men and women (from the point of view of quantitative analysis of their vocabulary). PSML, 6, 1978, s. 47—58.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu). Linguistica IV. Praha 1983a. Interní tisk ÚJČ ČSAV; rec. v SaS, 46, 1985, s. 137—145.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Frekvenční slovník češtiny věcného stylu. Praha 1983b. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

VAHLE, F.: Sprache, Sprechtätigkeit und soziales Umfeld. Tübingen 1978.

VIEHWEGER, D.: Illokutionsstruktur von Anordnungstexten. In: Sprache und Pragmatik. Ed. I. Rosengren. Stockholm 1984, s. 279—291.

WEBER, M.: Wirtschaft und Gesellschaft. Köln - Berlin 1922.

 

R É S U M É

Das Modellieren von Texttypen in Bezug auf die Kommunikationsprozesse II

Das Ziel des Artikels besteht in der Festsetzung einiger Kriterien für die Auswahl eines homogenen Komplexes von Texten, der gleichzeitig auch das kontrastive Modellieren von Textypen ermöglichen würde, d.h. Kriterien für die Auswahl eines systemintegrierten und gleichzeitig genug differenzierten Objekts. Es wird vor allem das Kriterium der gesellschaftlichen Relevanz spezifiziert. Diese Methodologie wurde angewandt: a) bei der Auswahl eines Komplexes [204]von Texten aus dem Bereich der Arbeitskommunikation, deren gemeinsame strukturelle Komponente eine Diskussion bildet, b) bei der komplexen Charakteristik dieses Objektes in der Subjekt-Objekt-Dimension, in der pragmatischen und thematisch-inhaltlichen Dimension, wie auch bei der Analyse der Textsegmentierung und der symptomatischen Ausdrucksmittel, c) bei dem Versuch, die Texttypen Sitzung, Arbeitsberatung, Seminar, und Rundtischdiskussion zu modellieren. Die wechselseitigen Beziehungen der einzelnen Texttypen und die Variabilität der Realisierung von „Textmustern“ werden hervorgehoben.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 3, s. 187-204

Předchozí František Daneš: Několik myšlenek o textovělingvistickém modelování procesů translace

Následující Olga Müllerová: Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování)