Prameny spisovné češtiny

B. Hk. (= Bohuslav Havránek)

[Chronicles]

(pdf)

Sources du tchèque littéraire

V 2. svazku Publikací Zemského archivu v Brně, v němž vydal FRANT. HRUBÝ 1. část MORAVSKÉ KORESPONDENCE A AKT Z LET 1620—1636 (Brno 1934, str. 485), získává česká linguistika cennou sbírku příkladů spisovné češtiny v funkci jazyka jednacího z první čtvrti 17. století, tím vítanější, že pro 17. a 18. století dosud neexistuje ani výbor památek literárních, tím méně jazykových neliterárních a v Erbenově Výboru z literatury české je jazyk nebásnický již z 2. polovice 16. století zastoupen jen zcela nepatrně. Tím, že vydavatel v účelně vybraném a dobře vydaném souboru asi 300 českých kusů zachycuje živě reakci šlechty i měst na události období od bitvy bělohorské do r. 1624, dokládá zároveň tehdejší jednací jazyk veřejný i soukromý, a to jak vrstvy šlechtické, tak i městské. Soubor tak názorně a přístupně dokumentuje opravdovou stylistickou vyspělost a jazykovou vyrovnanost tehdejší jednací češtiny u písařů a příslušníků obojí vrstvy: ukazuje to nejen na pronikavý vliv humanistického vzdělání, nýbrž také na jeho zdomácnění a povšechné proniknutí; básnický jazyk Komenského a pak i Bridelův je třeba viděti na pozadí tohoto obecně rozšířeného vyspělého spisovného jazyka sdělovacího. Norma spisovného jazyka i v tomto prostředí moravských dokumentů i soukromých, je celkem pevná — svědčí jasně o značné její stabilisaci: kolísání v ní nevybočuje z mezí soudobého literárního jazyka a spíše jen v míře pronikání prvků jazyka hovorového než v jevech samých lze pozorovati rozdíly vrstev a osobního vzdělání; ty by zasluhovaly podrobného rozboru. Markantněji se odlišují silnějším vnikáním těchto prvků hovorových jen dopisy žen; mezi nimi jeden (č. 242), psaný ženou zámeckého hejtmana na Třebíči, má i znaky hanáckého nářečí. Avšak tento dopis a nečetné výpisy ze soukromých kronikářských zápisů, v nichž rovněž uvázly drobné stopy místních dialektů moravských (srov. zvláště v úryvku z kroniky měšťana valašskomeziříčského, č. 119), vymykají se i jinak z rámce vyspělého tehdejšího stylu jednacího: zřejmá jejich odlišnost, spojená většinou s jinou jejich funkcí, jen potvrzuje představu o jednotnosti a ustálenosti tehdejšího spisovného jazyka českého ve funkci jednací.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 2, p. 136

Previous Přednášky v Praž. linguistickém kroužku v říjnu a v listopadu 1934

Next Rozmluva s V. K. Škrachem o hovorové řeči Masarykově