Oživený regionalismus a český jazyk

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Nedávno vyšla malá, ale v základě jistě užitečná a potřebná příručka Regionalismus ve vědě a v národní osvětě. Jak pracovati v krajích.[1] Vydal ji Masarykův ústav pro národní výchovu a připravila jeho regionalistická komise; shledala totiž při svých snahách zdokonaliti vlastivědné časopisy a sborníky a prohloubiti odbornou práci regionalistickou — podle slov úvodu — „že je zapotřebí těm, kteří chtějí pracovati na různých polích vědeckých, dáti do ruky příručku, jak si mají při svém badání počínati, aby jejich práce neulpěla na povrchním diletantismu“ (str. 5). Máme sice jisté pochyby o tom, že by příručka, která na 83 stránkách uvádí do místní práce historické, národopisné, geologické a geomorfologické, mineralogické a petrografické, botanické, zoologické a geograficko-sociologické, stačila změniti „povrchní diletantismus“ v „badání“; také úkoly, které jednotlivé stati odborníků ukládají místním pracovníkům, jsou rozumně daleko skromnější. Úvod zřejmě lehce váží slov ‚badání, badatel‘ (není skryt „badatel“ ještě jednou v záhadném „regionalistickém budovateli“ na 6. str. úvodu?) a s touto malou dbalostí o významové a stylistické hodnoty slov setkáváme se nejen v úvodě, ale i na mnoha místech příručky samé.

A právě o tento poměr k českému jazyku nám zde jde, poněvadž příručka opravdu zanedbala jazyk prakticky i teoreticky.

Uvedu jen několik příkladů na doklad toho, že lze to právem říci po stránce praktické.

Na str. 25 užívá se slova všenárodní, které čtenář má právo chápat v obvyklém jeho významu „týka[60]jící se celého národa“, ve smyslu „mezinárodní“; na téže stránce čteme „změnil se patrně totiž cíl národopisného zkoumání“, ač autor nechce tímto patrně své tvrzení ani omezovat ani ironisovat, a chtěl říci, že se zřejmě cíl změnil. — Na str. 31 překvapí jistě každého „odchylky na př. latinského slovesa ve skloňování.“ — Na str. 28 čteme: „Také předmět sám, to jest lidový výtvor, se odtud studuje v jeho (!) celkové struktuře a funkci, ne již vytržen ze svého biologického prostředí; … Předmět, to jest lidový výtvor, zajímá etnografa v jeho biologické podstatě. Ukazuje se, jak každý předmět lidové kultury je obdobou biologického organismu; jak jeho vývojové formy i postupné funkce … jsou skloubeny v kausálním poměru s celou složitou strukturou daného lidového prostředí, v určitém přesně daném dobovém úseku…“ Předně nahoře je „jeho“ místo své; dále jak asi čtenář pochopí tu stupnici „biologické prostředí, biologická podstata a obdoba biologického organismu“? Konečně přesně vzato, nejde přece o „kausální“ poměr v poměru části ke struktuře jako celku. Vše to je jen malý výbor z jednoho článku.

Vůbec styl toho článku, který je metodicky snahám našeho časopisu jistě zcela sympatický tím, že zdůrazňuje strukturalismus a potřebu studia synchronického v oblasti etnografické, chce být oslnivě učený, ale je přitom značně nepřesný a pro populární účel spisu málo vhodný.

Anebo na prvních dvou stránkách článku jiného (str. 36—37) čteme národohospodářský nedopatřením místo „národopisný“, nejasné více vymezí svou látku místo „více omezí“ anebo „úžeji vymezí“, novotvar půlrok místo „pololetí“, hyperkorektní v okolí pracovníkově, ač právě nejde o jednoho určitého pracovníka, nýbrž obecně o pracovníka,[2] vedle tiskové chyby zaslechnouté.

Po stránce teoretické postrádáme speciální stať věnovanou českému lidovému jazyku jako předmětu odborné práce regionalistické. Tohoto předmětu se dotkl jen souborný článek J. V. Šimáka, Program a práce vlastivědného pracovníka v okrese; poskytl dobré stručné poučení o sbírání pomístních jmen (str. 9—10), ale jinak se otázek, jak sbírati a eventuálně zpracovávati místní materiál jazykový, opravdu jen dotkl na str. 16 zmínkou, která spíše od práce odrazuje, než instruktivně k ní vede a může pomoci. Tato zmínka je bezradná a takřka diletantská výrazově i věcně. Vytýká právě — a to dosti nejasně — ty úkoly, které pro místní pracovníky jsou zpravidla nejméně vhodné. Doporučuje-li právem i stenografické zápisy nenuceného hovoru, neprávem redukuje věrnost takových zápisů na věrnost fonetickou. K tomu je jistě sporné, jaké poučení si má vzít čtenář ze slov „zachytí-li věrně (foneticky!)…“ a ještě spornější, jaké z místa „Bylo by ovšem výborné, kdyby se i notami vyznačily intervaly ve spádu řeči, přízvuk, zabarvení hlasu. To však vystihne pouze fonograf.“ A přece delší zápisy souvislých řečí nebo rozhovorů neporušené v podrobnostech syntaktických a výrazových byly by dostupným úkolem pro místní pracovníky a odborníku by dávaly materiál cenný, cennější než sporná věrnost fonetická.

O stránce lexikální jsou pak připojeny jen čtyři bezobsažné obecné řádky u Šimáka a názvy nářadí a pod. doporučuje zachycovati v celkovém jejich popisu ještě stať Drah. Stránské o národopisné práci. A právě po této stránce lexikální by mohla při dobré organisaci a vhodném poučení lokální práce přinésti cenný materiál, zvl. o geografickém rozšíření jednotlivých názvů a pod. Také na př. odhalovati místní prvky v jazyce literárních děl bylo by pro ni vděčným úkolem.

Je tedy v této příručce o regionalismu český jazyk bohužel jen popelkou, ač přece je jednou z nejpodstatnějších složek regionální diferenciace národního celku, kterou nepřehlíží a nemůže přehlížeti skutečná prakse.

Jak výrazně vystupuje místní lidový jazyk ve všem, co můžeme chápati jako regionalismus v širokém smyslu v činnosti odborné i umělecké, může nás poučiti tento doklad. K malému území na severu a na jihu od beskydského pásma Trojačka—Radhošť—Smrk se pojí hned tři publikace vyšlé v druhém pololetí r. 1939, v nichž ve všech je místní nářečí podstatnou složkou.

Je to malá populární knížka místního pracovníka Františka Horečkу, Jak se mluví pod Radhoštěm,[3] nenáročná sbírka lidových rčení z frenštátského nářečí, dobře zachycených a zapsaných, ale [61]vykládaných s jistou dávkou romantické víry v původnost a neporušenost lidového prostředí, takže mu přisuzuje mnohé, co se na ně neomezuje.

Přistupuje k této práci regionalistické v nejužším smyslu na jedné straně vědecké zpracování sousedního nářečí štramberského v monografii Adolfa Kellnera Štramberské nářečí, která vyšla jako první svazek nově založené sbírky „Moravská a slezská nářečí“, vydávané Dialektologickou komisí Matice moravské.[4] Obsahuje celou mluvnickou soustavu (hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví i skladbu) a několik tekstových ukázek; je dobrým příkladem přesné a hutné práce dialektologické.

Na druhé straně je to umělecké literární dílo Jarmily Glazarové, Advent,[5] v němž dobře zachycené prvky valašského nářečí staly se uměleckým prostředkem jazykového realismu, sloužícím k sugesci přesné lokalisace tohoto komposičně semknutého obrazu ze života valašského na svazích Beskyd.

Jazykovou složku regionalismu tedy neprávem naše příručka zanedbala. Ale na závěr chci ještě na jediném příkladě ukázati, jak vyšla včas a jak je oprávněna její základní snaha odborně prohloubiti regionalistickou práci. Počátkem tohoto roku vyšla v Olomouci nákladem Okresního osvětového sboru ve dvou svazcích publikace veřejností dobře přijatá, Pověsti z kraje básníka F. S. Procházky. Rádi sice uznáváme, že záznam lokálních vypravování, i když nepostupuje podle požadavků odborného zápisu a opakuje věci známé, vždy najde vděčné místní čtenáře a již tím plní cennou úlohu, přece však tato hanácká sbírka — posuzujeme ji jen podle druhé knihy, která jedině je nám dostupná[6] — měla se uvarovati i s hlediska nejskromnějších požadavků alespoň dvou věcí: čirého diletantismu v historických exkursech připojených k některým pověstem (srov. na př. na str. 75 a j.) a plochého jazyka „školského“, který často svědčí více o dobré vůli autorů než o jejich umění a je velmi vzdálen skutečnému lidovému vypravování (na př. „což nevedlo ke klidnému soužití se sousedy“, „výjev se opakoval“, „ona tam dlela na návštěvě“, str. 61—62 a pod.). Takovéto „slohové“ pokusy kazí dojem svěžesti z neoficiální literatury, kterou neztrácejí čísla jiná; alespoň v tom měla být redakce přísnější.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 1, s. 59-61

Předchozí Josef Bukáček: Filosofický idealismus linguisty G. Bertoniho

Následující Stanislav Lyer: Školské dějiny římské literatury