Školské dějiny římské literatury

Stanislav Lyer

[Kronika]

(pdf)

-

Ferdinand STIEBITZ přikročil po svých Stručných dějinách řecké literatury pro střední školy k zpracování podobné příručky pro literaturu římskou, taktéž určenou původně pro žáky středních škol[1]. Aby bylo lépe karakterisováno ovzduší, v kterém vznikala římská literatura a aby byla zdůrazněna její závislost na literatuře řecké, předeslal autor stručný přehled řecké literatury, kterou spojuje organicky s literaturou římskou. Tato se vyvíjí v závislosti na řecké literatuře hellenistické a pohellenistické; je, jak praví autor, „první evropská literatura odvozená, neboť se zakládá přímo na řecké literatuře, jediné původní literatuře evropské“ (str. 45). Tím, že se římská literatura staví paralelně vedle řecké a ukazuje se stále na jejich spojitost, dostává [62]se čtenáři celkového pohledu na klasickou vzdělanost. Toto autorovo stanovisko — zcela oprávněné — je novum proti předešlým příručkám podobného rázu a přispívá značně k správnému ocenění klasické vzdělanosti. Aby žáci pochopili lépe zvláštní ráz římské literatury, jsou nejprve seznámeni v hlavních rysech s podmínkami geografickými a životními, v nichž žili Latinové a italští kmenové, s jejich sociální strukturou, náboženskými a mravními názory, s kulturními vlivy, které na ně působily, a vývojem jejich jazyka. Každé období literární jest uvedeno povšechnou karakteristikou doby, takže tím jasněji vysvitne těsný vztah mezi literaturou a skutečným životem a sociálním prostředím; vždyť tento pragmatismus je tak význačný pro římskou literaturu. U větších postav literárních hledí autor vypátrat pramen jejich inspirace, osvětlit jejich význam nejen rozborem díla, ale i poukazem na vliv, který měly na současníky, i na dobu pozdější. Zvlášť záslužné jsou poukazy na díla světových autorů středověkých i moderních; tím se přibližují latinští autoři chápání žáků, ale také zároveň se latinská literatura zapojuje do pozdější literatury evropské. Tak na př. u Vergilia a Ovidia zdůrazňuje jejich rozsáhlé působení na epiku středověkou a novověkou; podobně Plauta uvádí jako pramen komedií Molièrových, Lessingových a pod. Pro nás je zvlášť cenné, že nechybějí poukazy na živé vztahy mezi literaturou naší — ať už starší nebo moderní — a římskou. Posudky o spisovatelích jsou zcela nezávislé na tradici a přiměřené jejich skutečnému významu pro světovou literaturu. V nejstarších dobách právem přihlíží autor i k nápisům, které jsou velmi zajímavými dokumenty doby. Novinkou Stiebitzovy knihy jest přehled literatury úpadkového údobí po druhém století po Kr. — někde snad trochu zevrubný — a literatury křesťanské a konečně stručný dodatek o latinském písemnictví středního a nového věku. Ukazatel jmen — u středoškolských příruček se, bohužel, najde tak zřídka — napomáhá rychlé a praktické orientaci žáků. Některé části knihy (na př. str. 99 а n., 204 а n., 228) zdají se nám příliš podrobné, takže je zde nebezpečí pouhého výčtu jmen, která jistě pro žáky středních škol jsou bez velikého významu. Jest sice pravda, že některé stati jsou graficky označeny jako méně důležité, ale tím se nikterak nedokresluje obraz vývoje literatury: zevrubnější analysa děl velikých básníků a prozaiků podá přece žákům lepší představu o duchu římské literatury než snad obšírný výčet druhořadých nebo i menších postav, s jejichž teksty se nikdy nesetkají a kteří nikterak necharakterisují určité literární období.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 1, s. 61-62

Předchozí Bohuslav Havránek: Oživený regionalismus a český jazyk

Následující Bohuslav Havránek: Řecká literatura a slovanská vzdělanost