Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Řecká literatura a slovanská vzdělanost

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

V hořejším referátě uvedené Stiebitzovy Stručné dějiny řecké literatury vyšly právě v druhém vydání, nepatrně opraveném.[1] V celku založeny, pokud to rozdílná povaha literatury římské a řecké připouští, obdobně jako výše posuzované jeho stručné dějiny literatury římské, mají s nimi shodné přednosti, zvláště i to, že s kritickou charakteristikou uvádějí starší i nové české překlady. Při nedostatku českých dějin literatury řecké jsou nejen dobrou školskou příručkou, nýbrž i jediným domácím pramenem, spolehlivým, pro obecné literární vzdělání, které se neobejde bez základní znalosti literárního vývoje řeckého. Právě proto na tuto příručku zde upozorňujeme; připojujeme k tomu jenom dvojí své zásadní přání pro vydání příští, nechtějíce opakovati to, co o jejich přednostech bylo již výše řečeno.

Soudíme, že smyslu příručky by prospěl větší zřetel k literárnímu tvaru samému, k rozboru a charakteristice jeho stavby, jak s hlediska jednotlivých nejvýznačnějších děl, tak s hlediska útvaru doby i jeho vývoje a změn. Zásadní význam řecké literatury pro vývoj literatury světové i pro vývoj literární teorie a důležité místo, které si základní její díla stále podržují v literatuře obecné, tkví právě v literárním díle samém a individuální i sociální podmínky jeho vzniku jsou přitom irrelevantní. Nechceme tím říci, že příručka Stiebitzova nedbá vůbec uměleckých vlastností literárních děl, ale to, že rozbor těchto vlastností je v ní jednak často zatlačován do pozadí zájmem o stránku obsahovou a o znaky a okolnosti vnější (leckdy zcela vedlejší, jako na př. fakt, že Euripides měl tři syny, str. 113), jednak je značně určován vzorem děl klasických; autor není také prost jistého dogmatismu tainovského chápání literatury (na př. kmeny řecké „vzdělaly ty druhy literární, které odpovídaly formám jejich života“, str. 16). Zaměření na literární tvar a na strukturní jeho změny vývojové odstranilo [63]by nejsnáze často opakovaný obraz vývoje jako prostě úpadku. Anebo v stručném, ale věcně výstižném přehledu křesťanské literatury řecké převládl zřetel věcný a obsahový tak, že se nedostalo ani sebe stručnější zmínky řecké poesii křesťanské, která je přece tak důležitým článkem ve vývoji duchovního básnictví středověkého.[2]

Za druhé bychom si přáli, aby i příručka rázu obecného a školského upozornila poněkud více než pouhými dvěma petitovými řádkami (na str. 230) na těsnou souvislost pozdní řecké literatury, a to nejen církevní, s počátky vzdělanosti slovanské. Bylo by pak ovšem třeba věnovati právě byzantské době více místa než 16 petitových řádků; také její zařadění jako nepatrné části křesťanské literatury doby římské není výstižné.[3] Ale kniha nevytýká vztahy řecké literatury k církevněslovanské ani u literatury starokřesťanské, ba ani u Nového zákona — mluvíc o českých jeho překladech z latiny — nezmiňuje se o tom, že z řeckého originálu byl přeložen tekst staroslověnský, který v počátcích křesťanství byl přece po dvě století čten v našich zemích.

 

Daleko rušivější je tento nedostatek zřetele ke vzdělanosti slovanské v českém vydání významného řeckého eposu byzantského „Basilios Digenis Akritas“, které přeložil a úvodem doplnil Karel Müller.[4] Z jeho úvodu se český čtenář ani nedozví věc tak zajímavou a pro obecný význam církevněslovanské literatury výstižnou, že totiž sice toto byzantské epos bylo opravdu neznámé v řeckém originálu a vůbec ve světě západním do sedmdesátých let minulého století, jak také úvod připomíná, ale v ruskocírkevněslovanském rouchu bylo uvedeno v známost pod názvem „Devgenijevo dějanije“ již r. 1800 spolu se Slovem o pluku Igorově (s nímž bylo napsáno v témže požárem pak zničeném rukopise) a brzy po té také citováno v Karamzinově Istorii gosudarstva Rossijskago; již před objevením řeckého originálu bylo známo i z rukopisu dalšího a také byla rozpoznána v něm památka byzantská. Tomuto ruskému zpracování, důležitému ještě i pro jeho těsný vztah k Slovu o pluku Igorově, věnovali zvláštní pozornost význační ruští literární teoretikové, A. N. Veselovskij a N. S. Tichonravov, a naposled nejpodrobnější studii s edicí tekstů M. Speranskij (1922). Müller uvádí ve výčtu literatury jen tuto práci Speranského, ale zdá se, že ji nezná přímo, neboť v úvodě se o tomto ruském převodě zmiňuje jen mimochodem (na str. 17) a podceňuje jej, ač toto ruské prozaické zpracování z 12. nebo 13. století, představuje starší redakci byzantské epopeje, než jaká je v dochovaných rukopisech řeckých. I na př. belgický byzantolog H. Grégoire věnuje tomuto ruskému zpracování mnohem větší význam ve svém stručném, ale pronikavém článku ve Slavii XI (1932) než překladatel český. — Překlad sám čte se dobře, ale ničím nevyniká. Úzkostlivé lpění na předpisech Králových zavinilo jamb značně schematický, začínající snad vesměs jednoslabičným slovem. Srovnávati jej s originálem nebylo mi nyní bohužel možno a také při nesnadném jazyku originálu se nepovažuji za kritika k tomu povolaného.

 

Konečně v tomto exkursu do řecké literatury upozorňujeme čtenáře na překlad výboru z Plutаrсhovýсh Životopisů, tak proslulých v evropské vzdělanosti. Výbor ten vyšel jako první svazek nově založené sbírky „Antická knihovna“[5]; přeložila v něm čtyři Plutarchovy životopisy Jiř. Otáhalová-Popelová a doplnila stručným úvodem o Plutarchovi, jeho díle a vlivu. Neměl jsem možnost srovnávati celý překlad s originálem, ale mám odůvodněné pochybnosti o přesnosti a výstižnosti některých jeho míst; také lze vytknouti, že se zřejmě místy překladatelka držela znění řeckého, jeho skladby a slovosledu tak, že překlad je poněkud školský. Bylo by si přáti, aby se v dalších svazcích [64]„Antické knihovny“ nesnadný úkol přeložiti dnešním jazykem antické dílo vyřešil více se zřetelem na dnešního čtenáře a současnou češtinu.

V úvodu postřehl jsem drobná nedopatření, ale zvláště připomínám toto: autorka — v základě správně — ukazuje na nedostatek vlivu Plutarchova díla u nás na rozdíl od velkého jeho vlivu v literaturách západních, ale mohla přesto, myslím — když výslovně mluví o jeho popularitě v době renaisanční na západě — zmíniti se alespoň také o soudobém ohlasu jeho děl ve světě západoslovanském (v literatuře církevněslovanské a později ve vzdělanosti ruské, pokud vím, ohlas neměla). I čeští humanisté v století šestnáctém a na počátku století sedmnáctého překládali z Plutarcha a Pseudo-Plutarcha a bratr slavného renaisančního básníka Jana Kochanovského přeložil jeho Moralia v šestnáctém století; klasicistický básník Ign. Krasicki, dobře známý z počátků našeho obrození, zpracoval jeho životopisy. Opět tedy mezery in slavicis. Také výčet nových překladů do češtiny není úplný.


[1] Ferd. Stiebitz, Stručné dějiny řecké literatury pro střední školy. Praha, náklad. Jednoty čes. filologů, 1940, 240 str., 24 obraz. příloh a mapa. Cena K 22∙—.

[2] U církevních otců bylo by snad možné alespoň u Jana Zlatoústého upozorniti na české překlady humanistické (Všehrda a Řehoře Hrubého), třebaže jsou pořízeny z latiny.

[3] Dotýká-li se v nich vlivu řecké vzdělanosti na syrskou, bylo zřejmě na místě zmíniti se i o vlivu byzantského centra kulturního na vzdělanost arménskou a gruzínskou. — Autor neodkazuje své čtenáře ani na kompilační „Přehled literatury byzantské“ Karla Müllera, který vydala Jednota českých filologů r. 1929 (88 str.); přehled ten trpí také právě nedostatečným zřetelem ke vztahům slovanské vzdělanosti k literatuře byzantské. Je sice zvykem neodkazovati ve školských příručkách k další literatuře, ale soudím, že zvykem nevhodným, a myslím, že zvláště tam, kde není možno se věcí podrobněji zabývat a je po ruce dostupná příručka, je odkaz vždy na místě.

[4] Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Přeložil, úvodem a poznámkami opatřil K. Müller. V Praze, náklad. České akademie, 1938. 130 str.

[5] Plutarchovy Životopisy. Antická knihovna, sv. 1. Praha, Melantrich, 1940, 208 str. Brož. K 14·—, váz. K 22·—.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 1, str. 62-64

Předchozí Stanislav Lyer: Školské dějiny římské literatury

Následující Stanislav Lyer: Pokus o českou mluvnici pro Italy