Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pokus o českou mluvnici pro Italy

Stanislav Lyer

[Kronika]

(pdf)

-

Po několika málo mluvnicích a cvičebnicích jazyka českého pro Italy, vydaných v Italii, se pokusil o podobnou příručku Nicola d’Alfonso, lektor italského jazyka na Karlově universitě v Praze, pod honosným názvem Benemerenze italiane in Boemia Vademecum ceco,[1] to jest Zásluhy Italů v Čechách. Příručka o Čechách. Svou knížku věnoval italskému ministerskému předsedovi Mussolinimu. Jako úvod najdeme historii kulturních styků italsko-českých nebo spíše vlivu Italie na Čechy: je to vlastně výtah ze studií, které o této otázce napsali profesoři italské řeči a literatury na Karlově universitě v Praze, A. Cronia a po něm E. Lo Gatto; autor nepřidává ze svého nic nového, leda více řádek o své vlastní činnosti. Vlastní české mluvnici je věnováno asi 70 stránek. Oddíl o výslovnosti je až přespříliš stručný s mnoha opomenutími (na př. nic o výslovnosti skupiny mě-, o výslovnosti di-, ti-, ni- ve slovech cizích a pod.), omyly na př. v před souhláskami a na konci slova se vyslovuje podle autora jako f — vynecháno: před souhláskami neznělými —; není vůbec pravidlo o výslovnosti znělých souhlásek na konci slova a před neznělými. Také ve stati o tvarosloví najdeme četné mezery, na př. není ani zmínka o krácení samohlásek ve kmeni, o rozdílu zájmen přízvučných a nepřízvučných, o stupňování příslovcí, o zlomcích a číslovkách řadových a pod. K dobru autorovi nutno přičísti to, že si všímá vidu sloves. T. zv. část syntaktická se omezuje na nauku o pádech, kdežto o stavbě české věty není uvedeno nic. Do nauky o pádech se vlivem české předlohy dostaly výklady o zjevech téměř archaických, na př. o genetivu záporovém. Vazby slovesné jsou vyloženy nejasně, takže na př. ze seznamu sloves řídících více pádů na stránkách 95 a 96 nikdo nezmoudří, zvláště když chybí názorné příklady. Mluvnické výklady jsou osvětlovány větami českými a italskými, ale v malém počtu. Několik stránek ke konci knihy je věnováno české konversaci. Kniha je zakončena několika ukázkami české prózy, přísloví, lidových písní a umělých básní. Tedy všehochuť, která nepřispěje, aby si samouk učinil jasný obraz o rázu českého jazyka, jehož mluvnické základy mu byly vyloženy tak zběžně a úryvkovitě, že v citovaných tekstech najde více odchylek než tak zvaných pravidelných tvarů.


[1] Praha, Audio-Vox, 1939, 130 stran.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 1, str. 64

Předchozí Bohuslav Havránek: Řecká literatura a slovanská vzdělanost

Následující Mts. (= Vilém Mathesius): Praktický význam fonologie