Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K charakteru předpokladové báze

Iva Nebeská

[Články]

(pdf)

К характеру вербально-когнитивной базы / On the nature of background knowledge

0. Současná lingvistika nestuduje již jen jazykové projevy jako výsledky řečové činnosti, ale zajímá se i o procesy produkce a porozumění řeči. Další oblastí, která se postupně stává předmětem pozornosti lingvistů, je verbálně kognitivní základ, o který se procesy produkce a porozumění řeči opírají. Do lingvistiky pronikla problematika verbálně kognitivního základu, předpokladových struktur, prostřednictvím teorie textu. Zejména při zkoumání mechanismu porozumění textu se začalo zjišťovat, s čím vlastně recipient percipovaný text srovnává, jaké mentální struktury mu umožňují pochopit i to, co v textu explicitně vyjádřeno není. Zájem o předpoklady řečové činnosti dnes již přerostl rámec textové lingvistiky a uplatňuje se v široce pojatém zkoumání řečové komunikace (srov. Kořenský, 1987, 1988a, b; Hoffmannová, 1988). V tomto příspěvku se budeme zabývat jedním z možných přístupů k předpokladům řečové činnosti.

 

1. Zkoumání předpokladů řečové činnosti má svoji dlouhou tradici v psycholingvistice. Každá psycholingvistická teorie se vyrovnávala po svém (a ve vlastní terminologii) s otázkou, o jaké mentální struktury se procesy produkce a percepce opírají, jaký charakter má tento verbálně kognitivní základ.

Behaviorismus sice výslovně odmítal existenci nějakých mentálních struktur akceptovat, ve skutečnosti však mapování asociací vytvořených na základě procesu učení, zkoumání významové blízkosti slov aj. bylo vlastně mapováním určitého (byť omezeného a jednostranně chápaného) výseku verbální součásti předpokladových struktur. Opačné krajní stanovisko zastávala generativní psycholingvistika. Modelování předpokladů řečové činnosti (jazykové kompetence) formou generativní gramatiky patřilo k jejím ústředním tématům (srov. Turbová, 1988). Komunikativní psycholingvistika, zejména sovětská teorie řečové činnosti, ve své klasické podobě počítala s existencí mentálních struktur zcela samozřejmě, aniž by jim věnovala zvláštní pozornost; teprve v posledním desetiletí, v rámci tendence po sblížení s kognitivní psycholingvistikou, se zaměřila i na některé verbální součásti předpokladových struktur.

Mentální funkce jazyka, tedy i mentální předpoklady řečové činnosti jsou od počátku doménou kognitivní psycholingvistiky. Původně čerpali kognitivně orientovaní psycholingvisté především z výsledků, kterých dosáhla v minulosti teorie paměti. Pomocí experimentálních metod teorie paměti detailně zmapovala některé vybrané výseky paměťových struktur, a to výseky verbální i neverbální. Pokud jde o lexikální informaci, mnoho úsilí bylo věnováno zejména vypracovávání asociačních norem, které poskytovaly fragmentární obraz o vztazích mezi slovy užívanými příslušníky daného jazykového společenství; později se staly základem některých koncepcí subjektivního slovníku. Postupně, zejména v průběhu 70. let převládla v kogitivní psycholingvistice myšlenka, že existují dvě základní mentální struktury, soubor znalostí o světě (mentální encyklopedie), soustřeďující informace neverbální, a subjektivní slovník, soustřeďující informace verbální, zejm. lexikální.[1] Kognitivní psycholingvistika si kladla za cíl najít univerzální princip, podle kterého se [271]řídí vzájemné vztahy mezi uvedenými strukturami i vzájemné vztahy hypotetických elementů uvnitř každé z těchto struktur. Hledání univerzálního principu nepochybně souviselo s tehdy rozšířenou hypotézou o mentální logice jako základu veškerých kognitivních operací a bylo odmítnuto až s odmítnutím této hypotézy (srov. např. Johnson-Laird, 1983).

Kromě mentální encyklopedie a subjektivního slovníku se v kognitivní psycholingvistice pracovalo i s dalšími pojmy, zejm. sémantickou a lexikální pamětí. Určitým krokem vpřed bylo koncem 70. let vymezení pojmové struktury jako té roviny reprezentace, na níž se propojuje informace přinášená jazykem s informací přinášenou jinými percepčními systémy (Jackendoff, 1978); tím bylo překlenuto do té doby poměrně striktní rozdělení mentálních struktur na část verbální a neverbální. Nicméně práce s uvedenými strukturami byla provázena i nadále značnými obtížemi, které se nepřímo odrážely i v tom, že vzájemné vztahy mezi nimi nebyly nikdy uspokojivě vymezeny (srov. Nebeská, 1985).

Myšlenka o mentálních strukturách umožňujících řečovou činnost se postupně vyvíjela na jedné straně od jakési globální nespecifikované představy, se kterou se setkáváme v historii lidského poznání dávno před vznikem psycholingvistiky, ke stále větší určitosti, na druhé straně od detailního zkoumání izolovaných fragmentů těchto struktur ke komplexnějšímu pojetí. Můžeme sice v zásadě říci, že dnešní stav znalostí o předpokladových strukturách je výsledkem vstřícného působení obou vývojových tendencí, nejde však o vyvážené, symetrické působení, mnohem výraznější byla vždy tendence druhá.

Vývoj teorií porozumění textu a teorie percepce podstatně přispěly k tomu, že v úvahách o povaze předpokladových struktur se nejprve implicitně, později zcela explicitně začalo od představy o konglomerátu relativně autonomních struktur ustupovat. V oblasti psycholingvistiky za současného stavu znalostí o mentálních strukturách patří k nejprogresívnějším široké pojetí sovětské badatelky A. A. Zalevské; ta pracuje s jedinou bází (nazývá ji informačním tezaurem), v níž jsou soustředěny informace encyklopedické, emocionální, verbální, spolu s informacemi o hodnotách a normách (Issledovanija …, 1985, s. 150—171). V lingvistice jsou předpokladové struktury (v širokém pojetí) součástí teoretické koncepce J. Kořenského, který chápe řečovou činnost jako jednotu jejích předpokladů, procesů produkce a percepce řeči a jejích výsledků; modelování předpokladů řečové činnosti je vlastním cílem procesuální analýzy (Kořenský, 1987, 1988a, b).

 

2. V dalším výkladu uvádíme v hrubých rysech jeden možný přístup k předpokladům řečové činnosti. Rámcově se přidržujeme pojetí A. A. Zalevské, konkrétním východiskem našich úvah je teorie J. Kořenského. V rámci procesuálního modelování řečové činnosti jsou předpoklady řečové činnosti (potenciální kreativita a perceptibilita subjektů komunikace) vymezeny jako jeden z dílčích objektů zkoumání (Kořenský, 1987), tedy neodděleně od vlastní verbální aktivity.

Naše pojetí předpokladových struktur (předpokladové báze, srov. níže) zahrnuje tři základní oblasti: (1.) charakter předpokladové báze, (2.) její fungování v procesu řečové komunikace a (3.) organizaci předpokladové báze. V tomto příspěvku se soustředíme na některé obecné otázky charakteru předpokladové báze.

 

2.1. Předpokladovou bází (dále PB) rozumíme široce pojaté funkční, dynamicky organizované kontinuum, které se v průběhu interakce jedince s okolním světem, s reálnou skutečností vytváří, modifikuje a obohacuje a které tvoří trvalé (nikoli však statické, ale nepřetržitě se proměňující) pozadí/oporu veškeré jeho činnosti. Jsou v ní zakotveny dispoziční vlastnosti jedince i jeho intelektuální, jazyková, sociální a emocionální zkušenost; je produktem jeho činnosti i jejím předpokladem (srov. Kořenský, 1987). PB není tedy izolovaným předmětem zkoumání, ale předmětem dílčím (srov. 2.2.).

[272]Protože za důležitý rys PB považujeme její jednotu, budeme k ní přistupovat v širších souvislostech osobnostní struktury jedince. Strukturu osobnosti chápou psychologové (např. Nakonečný, 1970; Mikšík, 1985) jako teoretický konstrukt, ke kterému přistupují systémově (jako k otevřenému systému), s důrazem na interakční povahu tohoto systému. Osobnost se realizuje aktivní interakcí s vnějším prostředím, vnějšími podmínkami, které jsou determinantami její existence. Otevřené systémy jsou v interakci s prostředím tvořivé, nikoli jen pasívně odrážející, v důsledku interakce mění jak vnější činitele, tak sebe sama. V procesu interakce subjektu s vnějšími podmínkami se kvalitativní rysy osobnosti jednak vyjevují, jednak modifikují. Tak se vnější činitele podílejí na fungování systému jako jeho organická součást (Mikšík, 1985).

Interakční hledisko uplatníme v dalších úvahách o povaze PB; pro naše pojetí PB je přímo zásadní. Do centra pozornosti jsme postavili jedince, nikoli však jedince pasívního, vnějším světem obklopeného, ale aktivního jedince, jehož PB se od počátku formuje jeho aktivní činností, účastí v komunikačních procesech, sociálními kontakty. Tento nepřetržitý proces probíhá na principu zpětné vazby: jedinec získává z komunikačních procesů podněty, kterými obohacuje svou PB a současně se svou aktivní činností, která se o PB opírá, na formování komunikačních procesů podílí.

Pokud bychom měli nějak rámcově vymezit vzájemný vztah mezi oběma teoretickými konstrukty, strukturou osobnosti a PB, struktura osobnosti se jeví jednak obsáhlejší, jednak obecnější. Do PB zahrnujeme výsledky takových kognitivně zpracovaných zkušeností jedince, které se přímo nebo nepřímo uplatňují v procesu řečové činnosti. Současně jsou tyto obsahy PB v závislosti na potřebách konkrétních komunikačních procesů dostatečně specifikovány.

Snažíme-li se postihnout, co je obsahem PB a jak je tento obsah strukturován, narážíme na obtíže vyplývající z našich dosavadních představ, jak k procesům řečové činnosti přistupovat, z našeho způsobu myšlení o jazyce a řeči, v souvislosti s tím narážíme na obtíže při vymezení pojmů a v neposlední řadě na obtíže terminologické. Nejprve si tedy vymezíme vztah mezi tím, co je vně PB, a tím, co je uvnitř PB, a zavedeme základní terminologii.

To, co je vně PB, budeme označovat jako zkušenosti a jevy, to, co je uvnitř, jako stopy. Konkrétní zkušenosti všeho druhu, veškeré kontakty s jevy objektivní reality, které jedinec aktivní interakcí s okolní realitou získává, veškeré percipované údaje se v procesu jeho verbálně kognitivní aktivity postupně přetvářejí a v této transformované podobě (která není nikdy definitivní) se ukládají do jeho PB. Pro všechny tyto mentálně reprezentované jevy objektivní reality (zkušenosti, prožitky, znalosti, informace, údaje atd.) do PB ukládané pracovně zavedeme jednotný termín stopy. Stopou/seskupením stop tedy rozumíme otisk, který zanechává v PB jedince jeho interakce s realitou, která ho obklopuje, a kognitivní zpracování tohoto procesu, výsledek reagování jedince na podněty prostředí na různých stupních obecnosti.

Procesy mentální reprezentace[2] jevů objektivní reality, z našeho hlediska vytváření stop v PB, považujeme za stejně heterogenní, jako jsou reprezentované jevy. Různá je např. míra abstrakce ve vztahu jev — stopa/seskupení stop, od maximální konkrétnosti po vysoký stupeň obecnosti. V některých případech konfigurace stop zachovávají např. uspořádání lineární, v jiných prostorové, v dalších případech vlastnosti hmatové, čichové, chuťové, akustické či jiné. Stopy nejsou tedy takové elementy PB, které bychom mohli nějak jednotně vymezit. Nejsou to nějaké ko[273]nečné produkty verbálně kognitivní aktivity jedince. Obecně jsou nevyhraněné z hlediska svých kontur i vzájemných vztahů, vágní, nestabilní v čase. Protože PB chápeme jako kontinuum, proměnlivé trvání v čase, hranice mezi stopami jsou plynulé, nezřetelné, stopy a jejich seskupení se navzájem prolínají, prostupují, vztahy mezi některými stopami jsou těsnější, mezi jinými volnější, v plynoucím čase se seskupení stop modifikují, vytvářejí se seskupení nová, těsné vztahy mezi stopami se uvolňují, volné vztahy se upevňují atd. Relativní (dočasnou) stabilitu dodává konfiguracím stop jejich „účast“ (zejm. opakovaná) ve verbálně kognitivní aktivitě, aktivace těchto konfigurací v řečové činnosti (srov. níže).

 

2.2. Zamyslíme-li se nad tím, co bylo v minulosti příčinou neúspěchů při modelování mentálních struktur, zejména subjektivního slovníku, proč byly všechny modely (pokud byly podrobeny experimentální verifikaci) dříve či později prohlášeny za psychologicky nereálné, jako závažný nedostatek se jeví právě izolace těchto hypotetických struktur od aktuální řečové činnosti, od konkrétních komunikačních událostí. Jako by se zapomínalo, že se řečová činnost o tento základ nejen opírá, ale také ho průběžně formuje. Hledal se model mentálních struktur, který by byl i v detailech univerzálně platný, preferovalo se zobecňování a zapomínalo se, že reálný komunikační proces obsahuje velké množství variabilních faktorů, daných rozmanitostí komunikačních situací, interpersonálních vztahů mezi komunikanty, komunikovaných obsahů, komunikačních prostředků aj. Všechny tyto proměnné a jejich vzájemná souhra podmiňují nejen průběh (a úspěšnost) komunikačního procesu, ale také průběžně formují PB komunikantů; takto modifikované PB komunikantů se podílejí na dalším průběhu daného komunikačního procesu a komunikačních procesů následujících.

V tomto smyslu jak komunikační procesy, tak PB komunikantů jsou výsledkem složitého navrstvení faktorů vnějších a vnitřních, situačních a mentálních. PB komunikantů patří k činitelům, které se podílejí podstatnou měrou na povaze komunikačních procesů a povaha komunikačních procesů se podílí na proměnách PB komunikantů. Proto zkoumání PB nelze od zkoumání komunikačního procesu, zejména vztahu mezi záměrem produktora a interpretací recipienta, oddělovat. Ani pracovně (z metodologických důvodů) nelze PB považovat za nějakou fixní zásobárnu informací všeho druhu, o kterou se procesy produkce a recepce řeči pouze opírají, ale výhradně za dynamicky fungující soustavu, kdy zdrojem stálých proměn jsou právě interakce jedince s vnějším prostředím. To neznamená, že PB se stále obohacuje o nové stopy, nebo že se nějakým podstatným způsobem mění vztahy mezi stopami/seskupeními stop v PB již uloženými; především stále jiná seskupení stop se dostávají do nižších nebo vyšších stupňů aktivace. Do stavu aktivace se dostávají právě ty konfigurace stop, které jsou v konkrétní komunikační situaci pro daného jedince relevantní. Tento proces chápeme jako způsob fungování PB (podrobněji srov. Nebeská, 1988; v tisku).[3]

 

2.3. Při zkoumání komunikačního procesu i mentálních struktur komunikantů se směšují dva typy faktorů: sociální a situační na straně jedné a individuální a psychické na straně druhé. Abychom lépe postihli jejich vzájemnou součinnost, považujeme za potřebné explicitně rozlišovat dvojí hypotetický protiklad: činitele vnitřní (psychické, mentální) proti činitelům vnějším (situačním) a činitele individuální proti činitelům interindividuálním (sociálním).

Hypotetickým protikladem rozumíme nikoli striktní vymezení nějakých disjunktních jevů, ale stanovení vždy dvou krajních poloh, mezi nimiž je prostor pro uplatnění těch faktorů, které se podílejí na variabilitě PB; mezi těmito krajními polohami [274]dochází ke stále se proměňujícímu prolínání činitelů mentálních a situačních a činitelů individuálních a interindividuálních.

 

2.3.1. PB komunikantů vystupují v komunikačních procesech jako hlavní představitelé činitelů mentálních. Již PB je však jednotou vnitřního a vnějšího, mentálního a situačního. PB jedince se vytváří postupně, v závislosti na vrozených dispozicích, stupni jeho verbálně kognitivního vývoje, v závislosti na povaze jeho interakcí s vnějším prostředím i sociálních kontaktech. Poněkud zjednodušeně řečeno, v procesu mentální reprezentace nových zkušeností (věcných, jazykových, emocionálních a dalších) se postupně vytvářejí nové konfigurace stop, které se postupně začleňují do PB pomocí stop v PB již uložených a v daném okamžiku určitým způsobem uspořádaných. Tak se u každého jedince tytéž zkušenosti začleňují do PB jiným způsobem, především podle toho, ve kterých stopách/seskupeních stop nacházejí oporu. Právě tyto „opěrné“ stopy a kontexty, ve kterých se v PB právě nacházejí (konfigurace stop různé úrovně obecnosti), jsou klíčovým faktorem, který způsobuje, že různé osoby „vidí“ tytéž jevy různě. V konkrétní komunikační situaci si proto komunikanti vytvářejí různé psychické obrazy téhož výseku skutečnosti, různé inference k bližším či vzdálenějším věcným obsahům v závislosti na stopách v PB uložených a jejich momentálních konfiguracích. Situační faktory komunikačního procesu jsou tak vždy přefiltrovány PB komunikantů a současně v každém komunikačním procesu jsou vždy obsaženy i předchozí zkušenosti komunikantů, resp. ty jejich součásti, které jsou v dané situaci relevantní.

Pohlížíme-li na vztah mezi situačními a mentálními činiteli z hlediska plynoucího času, v komunikačním procesu jsou na jedné straně relevantní situační parametry účastníky komunikace mentálně reprezentovány a stávají se tak aktivovanými součástmi PB komunikantů, na druhé straně některá relevantní seskupení stop v PB komunikantů již dříve uložená jsou pomocí komunikačních prostředků exteriorizována a podílejí se tak (jako situační faktory) na dalším průběhu komunikačních procesů. V tomto smyslu situační a mentální činitele ve vzájemné součinnosti neustále mezi oběma krajními body oscilují, situační se stávají mentálními a naopak.

 

2.3.2. Hypotetický protiklad interindividuální — individuální se vždy týká stop/seskupení stop ve vztahu k určitým společenstvím, sociálním skupinám i jednotlivcům. Na úrovni malých sociálních skupin se tento protiklad vztahuje ke zcela konkrétním osobám; např. stopy těch zkušeností, které sdílíme s partnerem A (a považujeme je v komunikaci s ním právem za interindividuální), jsou zcela cizí partneru B a z hlediska komunikace s ním se tedy budou jevit jako individuální.

Protiklad interindividuální — individuální je proměnlivý v čase i tehdy, vztahuje-li se k týmž osobám. Např. v průběhu komunikačního procesu nabývají všechny komunikované obsahy pro produktora i recipienta interindividuální povahy, bez ohledu na to, zda původně byly pro některého z nich individuální (např. produktor sděluje recipientovi nějakou informaci). Po skončení komunikačního procesu se však mohou stopy komunikovaných obsahů z PB recipienta vytratit (protože nenašly vhodnou oporu ve stopách v jeho PB již uložených a nestaly se součástí žádné konfigurace stop), takže v PB produktora mají opět povahu individuální (recipient zapomněl, co mu produktor říkal).

Jestliže hypotetický protiklad interindividuální — individuální vztáhneme k širšímu společenství, domníváme se, že nabývá na důležitosti další činitel, a to míra obecnosti. Jak již bylo řečeno, výsledky interakce jedince s prostředím se ukládají do jeho PB v různých stupních zobecnění; s určitou mírou zjednodušení bychom mohli říci, že ve směru ke krajnímu bodu interindividuální (se zřetelem k širšímu společenství) mají tendenci se seskupovat spíše stopy s vyšší mírou obecnosti (zobecněný zkušenostní komplex), směrem ke krajnímu bodu individuální spíše stopy konkrétnější až zcela konkrétní. Převážně individuální charakter mají (ve vztahu [275]k širšímu společenství) jednak ty součásti PB, které jsou přímo vázány na psychické dispozice jedince (např. emoce a emocemi podmíněné konfigurace stop věcných obsahů), jednak stopy zcela konkrétních individuálních zkušeností. Konkrétní individuální zkušenosti nacházejí oporu v zobecněném zkušenostním komplexu.

Hypotetický protiklad interindividuálního a individuálního hraje významnou úlohu ve vztahu mezi záměrem produktora a interpretací recipienta. Interindividuální součásti PB komunikaci umožňují, individuální součásti do ní vnášejí dynamický faktor. Produktor aktivuje ta seskupení stop ve své PB, která považuje za relevantní z hlediska splnění svého komunikačního cíle. Zřetel k reálnému nebo hypotetickému recipientovi je mj. i odhadem toho, nakolik mají věcné obsahy, které jsou předmětem komunikace, a komunikační prostředky,[4] jejichž pomocí jsou věcné obsahy zvnějšňovány, interindividuální povahu. Čím rozsáhlejší je podíl sdílených věcných obsahů, čím hlubší je sdílená zkušenost a emocionální blízkost mezi produktorem a recipientem (tj. čím rozsáhlejší jsou seskupení stop sdílených zkušeností v jejich PB), tím úspornějších komunikačních prostředků je možno (někdy i nutno) použít. Součástí výchozího psychického obrazu daného výseku skutečnosti jsou však vždy i stopy individuálních zkušeností produktora, podobně jako recipient si během interpretace textu vytváří inference směřující vždy i k individuálním součástem své PB (individuálním se zřetelem k recipientovi). Tato okolnost je základním dynamickým faktorem řečové komunikace, zdrojem stálého napětí mezi záměrem produktora a interpretací recipienta.

 

3. Protože k PB přistupujeme důsledně jako ke kontinuu (existenci diskrétních elementů to nevylučuje, jsou však chápány jako zvláštní případ), nehledáme žádné pevné hranice mezi jejími součástmi, naopak za charakteristické rysy PB považujeme jejich překrývání, prostupování, vágnost jejích součástí, nepřetržité proměny v čase, variabilitu vzhledem k osobám, komunikovaným obsahům, situacím a dalším proměnným. Předpokládáme, že v procesu řečové činnosti se aktivují všechny relevantní stopy ve vzájemné návaznosti. Naše představy o vzájemné návaznosti stop, jejich seskupování a prolínání v procesu fungování PB jsou však zatím spíše rámcové.

Vycházíme z hypotézy, že PB obsahuje stopy zkušeností všeho druhu, které se nějakým způsobem týkají komunikačního procesu. K tomuto heterogennímu proměnlivému celku můžeme přistupovat z různých úhlů pohledu. Např. jde-li nám o to, proč k určité komunikační události dochází, proč je předmětem komunikace právě tento výsek skutečnosti a proč je právě tímto způsobem zvnějšňován, potom se na PB jedince díváme z hlediska jeho motivační struktury. Pokud nám jde především o předmět komunikace, díváme se na stopy týchž zkušeností z hlediska věcných obsahů, pokud nám jde především o způsoby zvnějšňování komunikovaných obsahů, nazíráme je z hlediska komunikačních prostředků. Jestliže předmětem našeho zájmu je především adekvátnost komunikovaných obsahů a užitých prostředků vzhledem k dané komunikační situaci, jejich společenská přijatelnost, potom se díváme na stopy týchž zkušeností z hlediska norem atd.[5]

Každý z těchto hypotetických úhlů pohledu (popř. dalších, jemněji vymezených) zachycuje stopy týchž zkušeností v jiných souvislostech. Nejde tedy o žádné disjunktní výseky PB, do nichž by bylo možno stopy/seskupení stop „zařadit“. Mnohé stopy (v závislosti na konkrétních komunikačních procesech, v nichž jsou aktivovány) lze zachytit v různých konfiguracích z několika zorných úhlů.

[276]Závažným problémem je, jak se dívat na vzájemnou vázanost stop v PB uložených a pro potřebu konkrétní komunikační události aktivovaných. Abychom si tento složitý problém alespoň zčásti ulehčili, vyjdeme od věcných obsahů a omezíme se na stopy komunikačních prostředků a norem. Jsou-li soustavou motivů aktivovány stopy věcných obsahů, které se stávají předmětem komunikace, klíčovou otázkou je, jakým způsobem, resp. jakými možnými způsoby jsou na ně navázány stopy komunikačních prostředků a norem. Zdůrazněme, že jde o vázanost tak těsnou, že nelze zpravidla předpokládat nějaký časový odstup v aktivaci stop věcných obsahů, komunikačních prostředků a norem.

Při nezřetelnosti obrysů stop/seskupení stop a jejich stálé proměnlivosti je zřejmé, že jen ve zcela výjimečných případech (některých diskrétních jevů) může jít o jedinou možnou (a tudíž jednoznačnou) vázanost mezi věcným obsahem, komunikačním prostředkem a noremním užitím (např. jev — jeho jediné možné v daném společenství akceptované pojmenování).

Lze předpokládat, že obvyklejší je takový vztah (díváme-li se na PB stále směrem od věcných obsahů), kdy na seskupení stop určitých věcných obsahů je vázáno několik různých seskupení stop komunikačních prostředků (jazykových i nejazykových), více či méně synonymních; seskupení noremních stop je vázáno na stopy jak věcných obsahů (zda lze o daném předmětu v dané situaci vůbec hovořit), tak komunikačních prostředků (zda lze v dané situaci těchto prostředků použít). Jak již bylo uvedeno, seskupení stop v PB není nic fixního ani nic ohraničeného. Tytéž stopy mohou současně figurovat v jiných (třeba jen nepatrně modifikovaných) konfiguracích stop věcných obsahů, kde na sebe vážou úplně jiná seskupení stop komunikačních prostředků a stop noremních. Podobně, kdybychom vycházeli od komunikačních prostředků, určité seskupení stop komunikačních prostředků může být vázáno na zcela různá seskupení stop věcných obsahů apod.

Vázanost mezi seskupeními stop je proměnlivá v čase. V komunikačním procesu se vazby mezi seskupeními stop věcných obsahů, komunikačních prostředků a norem vytvářejí, dotvářejí, popř. přetvářejí, upevňují či uvolňují, stejně jako se modifikují vlastní seskupení stop každé z uvedených součástí PB. Každý z komunikantů si vytváří inference k dalším součástem své PB, již aktivované konfigurace stop se prolínají s postupně aktivovanými seskupeními stop dalších věcných obsahů, na ně vázaných komunikačních prostředků a norem. V rámci těchto procesů si jedinec osvojuje nové věcné obsahy či některé jejich aspekty, nové komunikační prostředky, dotváří či modifikuje své povědomí o normách vztahujících se ke konkrétním věcným obsahům i komunikačním prostředkům. Stopy, o které se jeho PB obohacuje, se zařazují do konfigurací stop již vytvořených nebo právě tvořených, „nové“ stopy tak nepřetržitě modifikují seskupení stop v PB již uložených.[6]

 

4. Shrnutí. PB chápeme jako specifickým způsobem organizovanou mentální strukturu, o kterou se opírá komunikační aktivita jedince a která je touto aktivitou trvale formována. Obsahuje výsledky reagování jedince na podněty prostředí na různých stupních obecnosti. PB je předpokladem řečové činnosti i jejím výsledkem.

Za základní rysy PB považujeme její jednotu a neustálou proměnlivost (proměnlivé trvání v čase). Jednota PB je dána zakotvením ve struktuře osobnosti jedince, proměnlivost PB je podmíněna interakcí jedince s realitou, která ho obklopuje. Hypotetické elementy PB (stopy) jsou heterogenní, obecně nevyhraněné, vágní, nestabilní v čase, hranice mezi nimi jsou nezřetelné. Při fungování PB v komunikačních procesech se projevuje jednota situačního a mentálního, interindividuálního a individuálního, abstraktního a konkrétního.

 

[277]LITERATURA

 

AITCHISON, J.: Words in the mind. An introduction to the mental lexicon. Oxford 1987.

HOFFMANNOVÁ, J.: Dynamika systému předpokladů řečové komunikace. In: Funkční lingvistika a dialektika. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Linguistica XVII/1. Praha 1988, s. 121—131.

ISSLEDOVANIJA REČEVOGO MYŠLENIJA V PSICHOLINGVISTIKE. Ed. E. F. Tarasov. Moskva 1985. Dále Issledovanija …

JACKENDOFF, R.: Grammar as evidence for conceptual structure. In: Linguistic theory and psychological reality. Eds. M. Halle - J. Bresnan - G. A. Miller. MIT 1978.

JOHNSON-LAIRD, P. N.: Mental models. New Jersey 1983.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177—189.

KOŘENSKÝ, J.: Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace. SaS, 49, 1988a, s. 131—134.

KOŘENSKÝ, J.: Koncepty znak, jazyková jednotka, funkce, pravidlo, norma v procesuálním modelování jazyka. In: Československá slavistika. Lingvistika, historie. Praha 1988b, s. 109—117.

MIKŠÍK, O.: Psychická integrita osobnosti. Praha 1985.

NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie. Praha 1970.

NEBESKÁ, I. K problematice subjektivního slovníku. SaS, 46, 1985, s. 299—304.

NEBESKÁ, I.: K některým aspektům fungování předpokladové báze. In: Funkční lingvistika a dialektika. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Linguistica XVII/1. Praha 1988, s. 139—146.

NEBESKÁ, I.: Komunikační aktivity jedince. ČsRus (v tisku).

TURBOVÁ, M.: K pojmům kompetence — performance. SaS, 49, 1988, s. 235—247.

 

R É S U M É

On the nature of background knowledge

The subject of this article is background knowledge (BK), i.e., mental structure underlying actual communicative activity. It is conceived in a broad way; in our view it contains mental dispositions of an individual, his intellectual, verbal, social and emotional experience as well as the data concerning norms and values, i.e., the outcome of his reactions to the stimuli of external environment organized on various levels of abstraction.

BK is formed, spread and modified in the course of interaction of an individual with the outer environment; it functions as background for all his communicative activity and at the same time it is moulded by this activity. It is both the prerequisite and result of his communicative activity.

Unity and variability (variable continuity in time) are basic features of BK; the unity is given by its anchoring in the personality structure of an individual, the variability is conditioned by the interaction of an individual with the outer environment. Hypothetical elements of BK (prints) are heterogenous, vague, they are not generally clear-cut or constant in time, dividing lines between them are obscure; BK is conceived as a functional and dynamically organized continuum.


[1] Tento izolující přístup se opíral o myšlenku, že verbální činnost je natolik specifickou součástí lidských aktivit, že je třeba ji z kontextu ostatních lidských činností vyčlenit. Zvláště kognitivní psycholingvistika implicitně předpokládala autonomii verbální činnosti; v tom nacházela významnou oporu v lingvistice, pro kterou byla až donedávna autonomie verbální složky komunikačního procesu samozřejmostí.

[2] V souladu s pojetím obvyklým v kognitivní psychologii a psycholingvistice mentální reprezentací rozumíme blíže nespecifikovaný (verbálně) kognitivní proces směřující od percepce jevů objektivní reality k jejich interiorizaci v mentálních strukturách recipienta.

[3] Naše představa o povaze PB se formuje postupně; uváděné pojetí PB se proto pouze rámcově, nikoli v detailech, shoduje s naším článkem (Nebeská, 1988).

[4] Komunikačními prostředky rozumíme široce pojaté, blíže nespecifikované výrazové prostředky umožňující komunikaci.

[5] Takto vymezené úhly pohledu jsou jedním z možných přístupů k organizaci PB. Obrazně řečeno, k PB přistupujeme jako ke kontejneru, v němž jsou uloženy barevné předměty nezřetelných obrysů; vybíráme z nich předměty jednou bílé, jednou červené a při tom se setkáváme i s předměty v mnoha odstínech růžové.

[6] Zásadní otázka týkající se způsobů a možností návaznosti stop věcných obsahů, komunikačních prostředků a norem úzce souvisí s pojetím jazykových prostředků. Protože jde v podstatě o samostatnou problematiku, ponecháváme ji zde stranou.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 4, s. 270-277

Předchozí Simeon Romportl: Jazyk a etologický kód populace

Následující Ilona Štorcová: K problematice koherence jednoho Hrabalova textu