K problematice koherence jednoho Hrabalova textu

Ilona Štorcová

[Articles]

(pdf)

К проблематикe связности одного текста Б. Грабала / On the coherence of one of Hrabal’s texts

Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé (dále TH) vzbudily brzy po svém vydání v r. 1964 široký ohlas jak u kritiky, tak i mezi čtenáři. Text byl autorem samým považován za experiment, a to především pro specifiku svého ustrojení:[1] próza se skládá ze dvou nestejně velkých částí, oddělených graficky, z nichž první představuje promluvu nepojmenovaného vypravěče (v explicitu je označen jako stařec) a druhá, tzv. explicit, tvoří dodatečné uvedení do situace promluvy, zachycuje relevantní faktory komunikační události: lokalizuje ji časoprostorově a zobrazuje oba participanty komunikace směrem zvnějšku.

V utvářenosti TH jsou charakteristické především dvě tendence stojící proti sobě: na jedné straně tematická heterogennost čili záměrná nepřítomnost dominantní tematické linie ve vypravování starce, diskontinuita a inkompatibilita dílčích témat, na druhé straně odstraněním delimitace dosažená maximální grafická sevřenost textu, jež podněcuje čtenáře ke hledání významových souvislostí a vazeb.

Naznačenou specifičnost výstavby prózy je třeba nazírat z hlediska textové koheze, resp. textové koherence. Proto tato stať, zaměřená na možnosti odhalení jak smyslu daného ustrojení textu, tak především smyslu textem sdělovaného, bude vycházet především z pojmu textové koherence. Podle Enkvista (1985) se textová koheze projevuje zjevnými spoji mezi větami a je vyznačena diskrétními nebo jinak formálně identifikovatelnými prvky, jako jsou spojky, prostředky deixe apod. Naproti tomu koherence vyplývá nejen z explicitní koheze, ale také ze skrytých rysů, které pomáhají dodávat textu smysl, přestože nemusejí být vyjádřeny zjevnými signály na povrchu textu. Stručně řečeno, koherence textu znamená jeho vnitřní souvislost, propojenost, je nezbytným předpokladem pro to, aby měl text smysl; v případě TH je konstrukce textové koherence zároveň tvorbou smyslu textu.

Lingvistika textu obvykle považuje koherenci za jednu z podmínek textovosti. Ne všechny komunikáty se však vyznačují stejnou úrovní koherentní soudržnosti. Obecně platí, že se stoupající mírou fixovanosti a propracovanosti textu vzrůstá i jeho kohezní a koherentní propojenost. U dobře vystavěného psaného komunikátu se vyžaduje, aby každá výpověď obsahovala návaznost na nějakou další jednotku textu a aby byl soudržný i text jako celek. V oblasti literární komunikace může autor samozřejmě dané pravidlo porušit. Proto je třeba vycházet z autorské intence. Hrabal se rozhodl prezentovat čtenáři text v dané podobě, přestože hovor postavy vypadá jako sled událostí a názorů přiřazených k sobě volně, bez kauzálních vztahů, časoprostorových či jiných souvislostí; z jeho stanoviska tedy komunikát (pokud má být komunikátem) jisté skryté koherentní vazby implikuje. Z toho vyplývá, že receptor při čtení nebude uvažovat, zda text je či není koherentní. Chce-li komunikát nějak interpretovat, bude koherentní souvislosti apriorně očekávat.

Otázku smyslu dané utvářenosti textu lze úžeji formulovat také takto: V čem spočívá záměrné odlišení ustrojení komunikátu od běžného narativního textového typu (s přihlédnutím k textové strategii autora), tyto vnitrotextové faktory totiž ovlivňují možnosti konstituování koherentních vazeb čtenářem a interpretování [279]textu, a čeho se tím dosahuje v oblasti sdělení. Pokusíme se rovněž o takovou strukturaci koherence v textu TH, jež umožňuje proniknout k jeho hlubšímu smyslu a naznačuje další možnosti, jak pohlížet na tuto složitou problematiku.

Hrabalova próza bude pojímána jako soubor znakových vztahů na různých textových úrovních a jako rezultát komunikační funkce jazykového systému a současně komunikační aktivita sama (srov. Kořenský, 1984), tedy produkt komunikace a zároveň zdroj interpretace receptorem.[2]

Jak ukázali Hausenblas a Macurová (1983), proces komunikace se v uměleckém díle vrství do několika metakomunikačních pater: v primární komunikaci (autora se čtenářem) se vypovídá o vrstvě sekundární, terciární, ev. o nižších vrstvách komunikace; dorozumívání subjektů prostřednictvím narátora autor verbálně zachycuje.[3] V textu TH je hierarchický vztah komunikace primární vůči komunikaci sekundární zastřen: próza je zkomponována do monologického toku hovoru jednoho subjektu, postavy starce. Teprve v závěrečném explicitu, kde jsou uvedeny relevantní okolnosti sekundární komunikace, se role produktora s rolí narátora navzájem rozcházejí, jsou odlišitelné. Vedle subjektivní, vnitřní výpovědi starcovy je postaven náhled zvnějšku, projev nezúčastněného pozorovatele. Táž postava je tak nahlížena ze dvou různých perspektiv.

Modelování vypravěče vyrůstá ze stylizace mluveného projevu člověka z lidu. Sama postava starcova (užívá mužský rod, mluví-li o sobě) zůstává v promluvě nepojmenována, zařazena pouze věkově (a já tady v sedumdesáti letech s vámi skotačím, TH 14), nikoli však sociálně, pouze sporadicky roztroušené informace o tomto subjektu se skrývají v příbězích z armády, v popisech práce ševce či sladovníka. Psychické stavy a vlastnosti postavy se v tématu explicitně neuvádějí. Pozornost čtenáře je tedy směrována „zvnitřku“ postavy především na to, jak stařec vnímá okolní svět.

Hrabal nikdy nevytváří textový subjekt prostřednictvím popisu, podobu postavy lze vysoudit především z její konkrétní činnosti. Vypravěč je pak modelován důsledně pouze prostřednictvím své verbální aktivity. Z toho, co říká o sobě nebo o čemkoli jiném, tedy ze způsobu nazírání a z pragmatických dimenzí svých výpovědí o sobě samém i o okolním světě, si čtenář vytváří obraz jeho osobnosti. Nejednoznačné vyznění výsledného obrazu je ještě posíleno explicitem. Zamlžená podoba vypravěče se v protisměrném náhledu stává plastičtější a obapolnější.

Při nesouvislém líčení příběhů z doby rakouského mocnářství, v níž vypravěč prožil své mládí, a zejména při porovnávání s dobou současnou působí narátor jako pozůstatek období starého císařství, jež je v TH charakterizováno odlišnými společenskými normami, zvyky a životním stylem. V rovině řečového projevu svými příznaky vyvolávají atmosféru doby zejména výrazy slangové. Pojmenování z oblasti vojenství (např. štabarzt, rajtpajč, cuk, cuksfýra, frajtr, urláb, kvér, špangle, lénunk) nebo obuvnictví (např. falš genét, rysy Derby Pariser, abzace, branzole, šnit, bergštajg, boks aj.) jsou příznaková svou zastaralostí, nespisovností, a především povětšině německým původem. Dnešnímu čtenáři asociují období charakteristické u nás koexistencí dvou jazyků a v plném významu jsou bez znalosti němčiny a dobových reálií již těžko srozumitelné. Vypravěčův moravský původ napovídají dílem roztroušené lexikální a fonetické dialektismy, např. tragač, lézat, pošlohal ju bičem. Výrazným znakem vyjadřování u subjektu narátorova je i expresivita a afektivnost sdělovaného.

Sám autor často hovoří v souvislosti s výrazovou stránkou svých textů o ozvláštnění a má [280]přitom na mysli zejména slovní zásobu. Epik na rozdíl od lyrika usiluje především o referenční funkci komunikátu.[4] Proto se zdrojem jeho jazykového ozvláštnění stává odposlouchaná mluva. Pramenem Hrabalova příznakového slovníku je lidový hovor. Nesbírá však slova hlavně pro jejich přesnější, výstižnější obsah, ale pro samu příznakovost jejich povahy; slova často pocházejí z periférie slovní zásoby. Ozvláštnění znamená pro autora především už sám výskyt příznakového výrazu, jeho nápadnost. Stačí, když čtenář jen tuší, co se za ním skrývá (např. voštara, monajz).

Stejně jako během procesu recepce krystalizuje obraz vypravěče, ozřejmuje se postupně i představa čtenáře o adresátovi (resp. adresátkách). Nejen stařec z TH, ale každý vypravěč potřebuje vytvořit kontakt s posluchačem a chce promlouvat ke konkrétnímu adresátovi či k určitému typu adresáta. K posluchači, který je ochoten podílet se na interakci a podvolit se jejím pravidlům, hledat v příběhu skrytý smysl, dávat najevo porozumění, spoluúčast, souhlas či nesouhlas. To vypravěče podněcuje, aktivizuje, odměňuje jeho snažení. Bylo již naznačeno, že podstatnou část prózy představuje promluva monologická; ačkoli adresát svými replikami do vypravěčova hovoru nezasahuje, v zobrazené sekundární komunikaci přítomen je. Dosvědčují to obě sémanticky závažné pozice v textu, začátek a konec, svědčí o tom i přímé odkazy na příjemce uvnitř promluvy, nejčastěji oslovení slečno, slečny nebo slovesné kontaktové signály to víte, to máte (oba prostředky současně plní poslání textových orientátorů, protože referují o zvrstvenosti komunikace).

Konečně i zobrazení vypravěčovy intence a komunikační strategie lze považovat za korespondující s daným typem adresáta. Nejen volba tematiky, ale především záměr omráčit vás slovem (TH 27), překvapit, blýsknout se, ohromit, nadsázka v sebehodnocení, vypravěčovo donchuánství a prášilovství, tedy celá starcova autostylizace směřuje k takovému typu posluchače, který svými předpoklady odpovídá vypravěčovým komunikačním potřebám a zpětně ovlivňuje výslednou podobu promluvy. Stylizací vypravěčovy komunikační strategie a zároveň vyjádřením implicitně přítomného vnitřního narátorova zaujetí pro sdělování svého vnímání skutečnosti (ten svět je pořád krásnej, ne že by byl, ale jak já ho vidím, TH 37) je vytvořen určitý afektivní náboj, jistá konkrétní emoční hladina, na níž se mluvčí ustaluje.

Proto se můžeme právem domnívat, že adresát reaguje na obsah starcova hovoru projevy úžasu, ohromení, pobavení, účasti a soucítění, a to prostředky neverbální komunikace; působí tak jako hlavní stimul starcovy řečové aktivity. Za explicitním monologem se tedy v promluvě skrývá dialog s předpokládaným neverbálním dialogickým komunikačním komponentem. Sdělování vypravěčovo adresátce (adresátkám) se mění v komunikování, ve vzájemnou výměnu podnětů.

K problematice koherence je možno učinit dílčí závěr. Tím, že je promluva jako hlavní část textu tvořena výhradně z výpovědí vypravěče, který se tak čtenáři jeví zároveň jako autor, dává textu ucelenost jednotící perspektiva, z níž vypravěč vychází, daná především jeho stylizací sebe sama i okolního světa. Tato perspektiva je komunikačně determinovaná zaměřením na konkrétního adresáta. Budeme-li nyní textovou komunikaci nahlížet v dimenzích sémiotické triády a koherenci textových obsahů rozlišíme na koherenci pragmatickou, sémantickou a syntaktickou, pak lze konstatovat, že z aspektu pragmatického v rovině sekundární komunikace, tzn. z hlediska autorem stylizovaného vztahu uživatele (vypravěče) ke znaku, jsou TH koherentní.

Pro bližší postižení specifičnosti konstrukce koherence TH je třeba připomenout si důležitou okolnost: Hrabalův zájem o živé vypravování směřuje ke stylizaci mluveného projevu, mluvenosti. Určitému typu řečové činnosti vymezuje ve své [281]tvorbě dokonce zásadní místo: „Pábitel, když se nedává do řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe …“ Hovor je nedílnou a důležitou složkou životního postoje pojmenovaného staronovým[5] poetismem, je výrazem myšlení a chování pábitele ve smyslu komunikace externí i interní, primární i sekundární.[6]

V podtitulu TH by tedy mohlo stát: Hovor pábitele. Ačkoli výrazu hovor autor neužívá v terminologickém slova smyslu (verbální dialogický styk bez zdůraznění konkrétní časové ohraničenosti a účelovosti, cílovosti; srov. Hoffmannová - Müllerová, 1986), zdá se být vyjádřením natolik výstižným — právě vzhledem k jeho terminologické náplni — že by mohl v případě TH a některých dalších Hrabalových textů plnit funkci označení žánrového (spíše než zařazení do kategorie povídky či novely). Akcentace mluvenosti, živého vypravování, procesuálnosti stylizované řečové činnosti totiž výrazně ovlivňuje tematickou a kompoziční výstavbu komunikátu.

„Jako zjevení na mě teď zapůsobila pokora Kubínova v jeho povídkách, ten jeho respekt před jazykem vypravěče!“,[7] přiznává se B. Hrabal. Autorova tendence predikovat psanému komunikátu atributy mluveného projevu je velmi zřetelná nejen v TH, ale v celé jeho tvorbě. Stylizací spontánní, nepřipravené řečové aktivity se text dynamizuje, vytváří se dojem krátkého, bezprostředního spojení obou subjektů komunikace, jedinečnosti produkce i recepce promluvy, evokuje se kouzlo přirozené, živé, nevyumělkované sdělnosti.

Hrabal tedy usiluje o to, aby vlastnosti typické pro mluvený projev (tj. nutnost přímého kontaktu s posluchačem, vázanost na situaci, neverbální komunikace doprovázející komunikaci verbální, vnímání textu bez možnosti — či potřeby — se vrátit, nebo již zmíněná uvolněnost myšlenkové linie) kompenzoval v psaném textu pomocí adekvátních prostředků.

V hláskosloví, a zvláště pak v lexiku využívá autor výrazů z nespisovných útvarů národního jazyka (výrazy obecně české, nářeční, slangové, profesionalismy) a předvádí široký rejstřík slov expresívních. Typickým příznakem mluveného projevu je časté užívání zájmen ten, tento, jeden k vyjádření určenosti/neurčenosti. V rovině větné syntaxe je příznačná zvláště stylizace zastřené organizovanosti věty a souvětí, sem patří zejména inverze — projev nedostatku výpovědní perspektivy, opakování známých částí výpovědi či parenteze. Z nadvětné syntaxe připomeňme Hrabalovo rozvíjení souvětí do šířky, tj. připojování spojkou a nebo asyndeticky, autor často navazuje věty jen volným přiřazováním, bez explicitně vyjádřených syntaktických vztahů.

Srov. např. nebo když přišlo léto, tak si ty dámičky postavily na zahradě stan a pan děkan se rád chodil procházet podle plotu, to ty fešandy si tam daly gramofon a zpívaly a kouřily a v plavkách se opalovaly, no něco nádhera, jak v nebi to tam vypadalo, jak v ráji, proto pan děkan tak rád chodil podle plotu na revizi, protože měl na kaplany smůlu, jeden kaplan mu ujel s jeho sestřenicí do Kanady (TH 9); ale táta a Trávníček zpívali dál a už letěl četník s fedrpušem, aby se jménem zákona rozešli, tak šli a táta, aby to nebylo z něj tak cejtit, tak si koupil špalek na žgaň, ale že byl namazanej, tak máma vzala provaz a napráskala mu (TH 21); dneska zase máte vobráceně, děti študujou zadarmo a tátové div si nepodřezávají hrtány proto, že děti mají víc peněz než voni, to máte za Rakouska nesměl nikdy chybět v hovězí polívce šafrán, to fajnový koření z Malý Asie, a můj bratranec, to je případ! (TH 23).

Konečně i tematická rovina starcova hovoru může zpočátku působit jako stylizace nejasné perspektivy promluvové. Nedílnou součástí verbálního projevu mluveného jsou i komponenty paraverbální. K naznačení afektivní intonace, vyrůstající z vypravěčovy potřeby zapůsobit, strhnout posluchače, jsou příznakově užita gra[282]fická znaménka: vykřičníky, otazníky; tři tečky signalizují pauzu. Přitom stylizovaná mluvenost je přítomna hlavně implicitně, explicitně o ní v TH vypovídají pouze dvě metařečová verba dicendi slibovat, vykládat v explicitu.

Při posuzování koherence TH se dále zaměřme na hledisko sémantické, tj. na oblast denotátů, k nimž sdělované odkazuje. Tematickou heterogennost a nespojitost sdělovaného a následkem toho rozkouskování textu na dílčí celky podle témat ukážeme rozborem způsobu nakládání s epickými kategoriemi v textu.

Znovu je třeba připomenout, že Hrabalův text obsahuje dvě formálně ohraničené části, z nichž jednu tvoří promluva vypravěčova (komunikace v komunikaci) a druhou zachycení faktorů komunikační události. U všech zkoumaných epických kategorií, tj. děje, postav, času a prostoru, je tedy třeba brát v úvahu vnitřní a vnější rozměry promluvy. Zmíněné kategorie vystupují v textu současně jako kritéria jednak pro konstituci (při identitě postavy, místa a času), jednak i pro ohraničení a vzájemné odlišení (při jejich změně) tematických segmentů textu, textových jednotek, srov.:

arcivévoda princ Eugen, velitel dajčmajstrů a majitel apoštolskýho řádu, největší hovado habsburský rodiny, to měřilo dva metry dvacet a jeho pobočník když mu nesl plášť, tak ho coural po zemi, zatímco starej Gruléšek u nás spravoval pytle a četl při tom zamilovaný románek, farář Zbořil zase četl z kazatelny pastýřský list o čtení nemravných knih a časopisů, a starej Grepl, ten co vozil do Olomouce vorgraf, dával si nohy do studený vody, aby nezaspal, protože neměl budíka, v zimě chodil do lesa svážet dříví a kterej nosil na ramenou ty řetězy jak satanáš a svý ženě často tloukl hlavou o trám, aby ji pámbů vyslyšel a převrátil na něj fůru s dřívím, proto taky básník Bondy mi říkal, že pravá poezie musí bejt zraňující (TH 20).

Jak je z ukázky patrné, dominují zde subjekty zobrazené v akci. Jejich počet je značný a původ různorodý. Stařec vedle sebe řadí prince Eugena, starého Gruléška, faráře Zbořila, starého Grepla a básníka Bondyho, přitom všem věnuje rovnocennou pozornost a přízeň. Sám vypravěč se promítá do tří zobrazovaných komunikačních rovin. Vzhledem k jeho zastřenému odlišení od produktora se prezentuje již v rovině primární komunikace, svým těžištěm spočívá v sekundární komunikaci, ale významně se účastní i komunikace na úrovni terciární, sám vystupuje jako hrdina řady epizod: jedna krasavice … mi vykládala, že umí jezdit na bicyklu bez držení … a já jsem jí vykládal o jednom četníkovi, jak někde vyšťáral předpis o hygieně občanů (TH 24).

Moment promluvy je temporálně situován do rozmezí několika hodin jednoho letního odpoledne (končí se právě v okamžiku, kdy slunce zapadalo). Vzhledem k bodu promluvy se všechny vypravované události retrospektivně odehrávají v minulosti (vyjma tvrzení, u nichž se akcentuje širší platnost). Vypravěč neanticipuje, nezaobírá se současností, nýbrž vzpomíná. Přitom však není schopen zaznamenat faktickou posloupnost dějů, všechno se mu slévá v neuspořádaný proud zážitků. Časové signály jsou zpravidla vyjádřeny nepřímo, explicitní data se prezentují obvykle přibližně (za Rakouska). Žádný z temporálních údajů nemá tudíž širší platnost než pro příběh, událost samu. Vzniklá časová neporovnatelnost je záměrná a spolu s jednoznačným zaměřením na prožité koresponduje s tvrzením v explicitu, že stařec už nerozlišuje čas.

Stejně náznakové a nesouvislé je zachycení prostoru. Zatímco vnější prostorové okolnosti promluvy autor popisuje v závěru (zahrada u řeky), lokální umístění obsahu starcem sdělovaného je sice prostorově ohraničeno (svým počátkem i koncem se lokalizuje do farní zahrady u kostela, i zde je tematizováno vypravování slečnám),[8] avšak většina akcí přesnější prostorový rozměr postrádá.

[283]Uvažujeme-li v dimenzi sémantické koherence textu TH, je zřejmé, že okruhy denotátů, o nichž se referuje, nejsou navzájem nijak pevně propojeny, vystupují jakoby samy za sebe, bez zřejmých souvislostí. Sémantická koherence je v daném komunikátu potlačena.

Ptáme-li se na relevanci dané formy sdělení, odpověď lze nalézt ve formě hovoru, ve stylizovaném mluveném projevu. Ptáme-li se však na sdělení a na jeho smysl, je třeba předeslat, že se sdělná funkce tvaru zvoleného autorem stane zřejmou až z aspektu syntaktické koherence.

Začněme ryze formálními prostředky ustrojení. Příznačným rysem textu TH, který okamžitě upoutá pozornost čtenáře, je jeho neobvyklá grafická utvářenost. Hrabalova próza se nečlení na odstavce a kapitoly, koncové výpovědní signály autor neužívá, resp. nahrazuje je nekoncovými, čárkou (tudíž odpadá i užití velkých písmen ve funkci signálů počátků výpovědních celků), neužívá ani dvojtečky a uvozovek k označení přímé řeči, a především ani pomlčky a závorek k signalizaci členitosti textu, k hierarchizaci sdělné závažnosti.

Jak naznačila Koževniková (1980), pociťovaná souvislost uvnitř psaného komunikátu vyrůstá již ze způsobu nakládání s konvenčně vžitými signály ohraničenosti, které vymezují rozsah sémantických textových jednotek; pokud jsou totiž formální signály ohraničenosti potlačeny, vznikají předpoklady pro to, aby receptor hledal implicitní souvislosti všude tam, kde k tomu odstraněním delimitace vyvstane podnět. V případě TH to znamená, že se hledá, jak formálně neohraničené jednotky mohou do sebe navzájem vstupovat a implicitně se propojovat.

A právě koherentní stmelování textu ve vědomí čtenáře (podnícené autorem) je podstatou syntaktické koherence zkoumaného komunikátu. Obecně lze tvrdit, že pokud chápeme text jako superznak, jenž je tvořen souborem znakových vztahů na různých textových úrovních, tedy nejen mezi tematickými textovými jednotkami, pak můžeme předpokládat jistý implikovaný syntaktický klíč, tzn. existenci určitého typu vztahů mezi znaky, který otevírá cestu od znaku k mimotextové denotované skutečnosti, resp. dává komunikátu celistvost a smysl.

V případě Hrabalova textu není třeba pro syntaktický klíč vymýšlet nové pojmenování. Sám autor již několikrát hovořil o konfrontační povaze svých próz.[9] Konfrontacemi budeme rozumět konkrétní naplnění syntaktického klíče.

Konfrontace se zde chápou jako čtenářem pociťované napětí vyplývající z usouvztažňování významových a textových entit různého rozsahu a na různých úrovních při jejich porovnávání a střetávání. Toto napětí se stupňuje zejména tehdy, střetávají-li se elementy implikující výrazné kontrasty nebo dokonce protiklady. Právě v těch případech se ozřejmuje podstatné: základem napětí je střetnutí entit.

Konfrontace nejsou latentně přítomny jen v TH, nýbrž i v dalších Hrabalových prózách. Avšak právě text TH vzhledem k charakteru svého ustrojení obsahuje řadu signálů k dešifrování syntaktického klíče, a tedy k působení konfrontací.

Podnětem k uchopení sémantického klíče a tím k odhalení konfrontační povahy textu se může stát např. motto:

Nejenže vyšší povstává myslitelně vždy jen z nižšího, ale, ve smyslu polarity a hlavně ludibriozity světa, povstává ze svého opaku, den z noci, slabost ze síly, štěstí z neštěstí. Vítězství sestává jen z bití. Ladislav Klíma.

Usouvtažněním textů dvou různých produktorů, estetického zachycení určitého výseku skutečnosti a explicitního, objektivizovaného popisu relací působících v realitě, se zvýrazňuje především to, co mají oba společné: v mottu se explikují typy [284]vztahů, jež jsou ve struktuře TH přítomny implicitně. Avšak zatímco Klímova filozofická interpretace zahrnuje jak konfrontace kontrárních entit, tak především rezultát, dialektiku vývoje, Hrabal centralizuje pozornost čtenáře zvláště na sám složitý proces působení vztahů — a to nejen mezi protipóly — směry jejich vyústění nelze v úplnosti postihnout, natož pak jednoznačně vyložit.

Každé dobré umělecké dílo zobrazuje realitu v její vnitřní antinomii, ne každé však využívá inkompatibility jevů ve vnitřním ustrojení struktury samé. V TH se konfrontace stávají přímo syntaktickou osou konstrukce textu. Relace uvnitř označujícího tudíž odpovídají relacím uvnitř označovaného. A jak již bylo naznačeno, konfrontace se uplatňují na různých textových úrovních i mezi nimi.

V lexiku se konfrontace realizují jako napětí mezi dvěma denotáty téhož lexému bylo mi jedenadvacet let, energie, že by Praha mohla na ni tejden svítit (TH 13) s výslednou nadsázkou; mezi konotačními potenciály lexémů, zejména s citově pozitivními a negativními příznaky expresívních výrazů von jí domlouvá, maminko, ty ventro jedna, chlastáš (TH 22); mezi označovaným a jemu přiřazovanou vlastností (systémovost) jeho paní byla krasavice, ten samej systém jak Mařenka Zieglerová (TH 11).

Na rovině lexikálních syntagmat uvnitř výpovědi se princip konfrontací projevuje zejména v přirovnání, jehož základní funkcí je vytvářet relace mezi entitami, u nichž — a to je třeba zdůraznit — se pociťuje vztah podobnosti. V tradičním přirovnání je třeba pro comparatum vybrat takový designát, na němž je přirovnávaná vlastnost (tertium comparationis) evidentně zřejmá nebo všeobecně známá, aby se comparandum stalo konkrétnější a jasnější: ten syn měl bleděmodrej kabát jak nebe (TH 25). V případě přirovnání tak mu podstrčili místo krasavice takovou starou rašpli … ten kovář … křičel, kdo mi poslal sem tu larvu! je vošklivá jak akademická malířka (TH 43) však s evidentní přítomností přirovnávané vlastnosti (ošklivosti) argumentovat nelze. Přirovnání působí jako nečekané spojení, jeho primárním funkčním posláním není připodobnění, usouvztažněním se naopak zvýrazňuje různost, až kontrast. Konektorová spojka jako však jednoznačně signalizuje vztah podobnosti, takže napětí vlastně vzniká již mezi explicitním konektorovým vyjádřením a implicitní relací uvnitř přirovnání.

Na dalších příkladech si povšimněme ještě záměrného porovnávání subjektů z nestejných sociálních vrstev: dvorní dodavatel … starej Kafka, nervózní jak skladatel (TH 14); protože jsem už tenkrát byl háklivej jak saskej kurfiřt (TH 23); a já tady v sedumdesáti letech s vámi skotačím, jak císař se Šratovou (TH 14); a mně to padlo jak prezidentovi (TH 42). Postavy „zdola“ jsou přirovnávány k postavám „shora“ v Národním domě, tam zase hráli klempíři a zámečníci nejraději hry ze šlechtických kruhů (TH 46), přitom ovšem záměrem přirovnání není zdůraznění kladů vzoru, nýbrž oba subjekty klade na stejnou úroveň a tím je sbližuje.

Podobně se konfrontací využívá i mezi nadvětnými tematickými segmenty textu. Rejstřík kohezních prostředků lexikální povahy mezi textovými jednotkami je poměrně malý, v některých případech jich autor neužívá vůbec. Konektorů je využito většinou příznakově. Z ukázky uvedené na s. 282 je patrné, že ačkoliv se subjekty, o nichž se vypráví, v předchozím kontextu bezprostředně nevyskytují ani jejich činnosti nejsou uvedeny pod společným jmenovatelem a ačkoli svou činností ani jinak spolu nesouvisejí, konektory zatímco, zase, a explicitně vyjadřují souvislost mezi textovými jednotkami, a to i souvislost příčinnou (proto taky). Čtenář pak ovšem významové sepětí hledá.

Konfrontační povahu má i zobrazení subjektu vypravěčova. Teprve v momentu, kdy je starcův hovor poznenáhlu přeťat — stejně dynamicky a nečekaně jako začal — se komentáře ujímá autorský subjekt a v doprovodu slečny Kamily, ztělesňující polohu vnějškového, objektivního a nezaujatého pozorovatele, s nadhledem (slečna Kamila stála na žebříku, jedla třešně a usmívala se dolů na starce, TH 49) [285]přibližuje starcovo počínání i celou zobrazovanou komunikační událost. Konfrontaci perspektiv obou subjektů, vypravěče a produktora textu, lze pojímat jako centrální složku celkového sdělení komunikátu. Shovívavým přitakáním slečny Kamily starcově hře v samém závěru je umocněn výsledný tragikomický efekt.[10]

Napětí je vytvářeno i mezi výrazovou rovinou komunikační struktury a jejím celkovým sdělovaným smyslem. Za jedním fiktivním vypravěčem se ve skutečnosti skrývá několik různorodých zdrojů (Hrabal často hovoří o kolážové metodě psaní): odposlouchané historky, anekdoty, úryvky ze snáře Anny Novákové, spisku páně Batisty, převyprávěné příběhy obecně známé či citátové věty (a nejlepší je dbáti základů svěřených slov, TH 13). Vyjadřování subjektu je však stylizováno právě do polohy příznačné pro mluvu lidového vypravěče. Tím spolu jednotlivé části vzájemně tvoří nový obsah, z něhož vyvěrá celkový smysl komunikátu. Složitost sdělného smyslu již přesahuje rámec charakteristik vytyčených výrazovou příznakovostí, dostává se do rozporu se zdánlivě jednoznačným výrazem a na základě této konfrontace se formuje smysl komunikátu jako celku. Sdělení textu se tak dostává do napětí s výrazem, avšak současně s ním i koresponduje. Právě v tomto rozporu se odráží pábitelský světonázor.

Jakkoli zůstává denotační vyústění konfrontací nepopiratelně věcí individuálního zkušenostního komplexu, přesto lze zjistit jisté objektivní podmínky, za nichž vyvolané napětí způsobuje předpokládaný účinek. Jednou z nich je moment očekávanosti. Významové zatížení sémantické jednotky se mění a vzrůstá opačným směrem vzhledem ke stupni pravděpodobnosti jejího výskytu. Čím menší je její předpověditelnost, podvědomé očekávání, tím vyšší má sémantický náboj. Pokud je pak napětí mezi volbou předpovídanou a uskutečněnou vyhroceno do kontrastu, s dávkou konkretizace a nadsázky, nabývá toto napětí povahy komična a vyvolává komický efekt.

Ve slovesném komunikátu — jak známo — se komika tradičně rozlišuje na situační (tematickou) a jazykovou (výrazovou) podle toho, která textová rovina ke vzniku komična převážnou měrou přispívá. Permanentní přítomnost komického náboje při recepci TH je způsobena především jeho konfrontační povahou, srov. např.:

Číňani ti zase věřejí bohu síly a lásky, proto ten jejich bůh má v nose pozlacenej kruh a hubu jak žralok, taková je to bubřina pozlacená, až obchází hrůza, zato černoši jsou spíš básníci, ti věřejí, kde co sežrat a řvou a skákají a ten jejich král sedí nahatej na trůně a má v ruce vidle a jejich královna má na sobě jen takovej cafr, aby jí mouchy nesedaly na biograf, a když jim někdo umře, tak jednu půlku pochovají a tu druhou spapají, takže pan cestovatel Holub jim radši ujížděl na bicyklu a národové Ohňové země a Butakutové a Arabeli a Matabeli za ním utíkali a ač měli dobré plíce, přeci ho nedohonili, jen křičeli za panem cestovatelem, muž na hadu! (TH 14).

V uvedené ukázce je komičnost textu vytvářena jednak napětím mezi obsahem literární skutečnosti a čtenářskou zkušeností mimoliterární, jednak příznakovostí elementů kódu. Vypravěč si podle svých osobních zkušeností a podle měřítek svého uvažování interpretuje to, co o dané věci někde slyšel nebo četl, a tak to i formuluje: překvapivá volba výrazů, kontrastní konotační příznakovost vyjádření, spontánně vytvořené novotvary (Butakutové, Arabeli) společně podněcují komický účin.

Obecně platí, že konfrontace představují zdroj komiky. V Hrabalových prózách navíc často přitahují také její protipól, tragiku. Tím se jejich účinku využívá dvojnásobně.

 

[286]Závěr: Nelze popřít, že koherenci receptor do textu vnáší. Záleží na jeho zkušenostním komplexu a souboru předpokladů, do něhož patří i dosavadní vědomosti a schopnosti získané recepcí určitého typu textů, dále na jeho znalostech produktora textu, komunikačního záměru, na situačním kontextu, v němž komunikace probíhá, ap. (uvažujeme o recepci psaného uměleckého komunikátu).

Avšak na druhé straně nelze nepřiznat, že každý text (v běžném pojetí), a zvláště pak psaný komunikát s estetickým potenciálem, již sám o sobě předpoklady jistých koherentních vazeb obsahuje. Na rozboru jednoho Hrabalova textu jsme si ukázali, že se koherence nemusí opírat o kohezní vazby ani s nimi korespondovat, že tedy může zůstat implicitně skrytá. Vycházeli jsme ze zobrazení fiktivního hovoru, ten již sám svou podstatou předpokládá uvolnění myšlenkových linií a vazeb, a z mluveného projevu vůbec, neboť pouze jeho prostřednictvím (vyjma explicitu) se vytváří stylizovaný obraz původce hovoru, vypravěče, a naznačují se další faktory relevantní pro komunikační událost a pro pochopení zobrazené sekundární komunikace. Zajímavé je, do jaké míry jsou komunikační faktory v textu konkretizovány a v jakém pořadí je čtenář zaznamenává při procesu recepce: z promluvy se nejprve dovíme, že se něco říká, postupně si uvědomujeme, kdo hovoří a komu se projev adresuje, ze způsobu a prostředků komunikace lze vytušit záměr mluvčího a předpokládaný efekt; teprve v explicitu se naše představy doplňují a upřesňují, konkretizují se získáním informací o časoprostoru. Některá subtémata se tak zvýznamňují a uspořádávají až zpětně, po přečtení konce. Avšak smysl textu, který se o koherenci vždy výrazně opírá, se odhalí až s konkrétním naplněním syntaktického klíče, které představují konfrontace. Syntaktická dimenze je nejzazší rovinou zobecnění při dešifrování a interpretaci textu, proto je pojetí konfrontací dost široké. Ukázali jsme si, jak se projevují již v elementárních vazbách na rovině lexémů v kontextu výpovědi a prostupují strukturou textu až do rovin nejvyšších. Přitom ovšem selhává každá snaha po jednotné interpretaci vyústění všech konfrontací. Hrabal ani nepatří mezi autory podřízené didaktickému rozvíjení určité teze. Miliardostěnnost prostorů tohoto světa do ní ani nelze vtěsnat. Avšak právě v daném rozsahu chápání konfrontací se receptorovi podaří „překlenout mezery“, vytvořit textové pouto, vložit do textu smysl a konstituovat tak kolem komunikátu přijatelný obraz světa. Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou tedy případem takového komunikátu, kdy nekoherence z hlediska sémantického je záměrně využito ke koherenci naznačené v dimenzi syntaktické.

 

LITERATURA

 

BLAŽÍČEK, P.: Hrabalovy konfrontace. In: Příběhy pod mikroskopem. Praha 1966, s. 11—27.

ENKVIST, N. E.: Coherence, pseudo-coherence and non-coherence. In: Reports on text linguistics. Ed. Jan-Ola Östman. Åbo 1978, s. 109—127.

ENKVIST, N. E.: Coherence and inference. In: Studia linguistica diachronica et synchronica. Eds. Pieper - Stickel. Berlin - New York - Amsterdam 1985, s. 233—248.

HAUSENBLAS, K. - MACUROVÁ, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. Na materiále Povídek malostranských Jana Nerudy. In: Československá slavistika 1983. Praha 1983, s. 151—160.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Německý příspěvek k pojetí dialogu a metakomunikace. SaS, 47, 1986, s. 147—156.

HRUBÍN, F.: Pábitelé. Literární noviny, 13, 1964, č. 11, s. 2.

JAKOBSON, R.: Linguistics and poetics. In: Style in language. New York - London 1960, s. 350—374.

[287]KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - JAKLOVÁ, A. - MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice 1987. Učební text.

KOŽEVNIKOVÁ, K.: O typech textové souvislosti v psaném a mluveném projevu. In: Otázky slovanské syntaxe IV/2. Brno 1980, s. 195—198.

LYONS, J.: Introduction to theoretical linguistics. London 1974.

MACUROVÁ, A.: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Praha 1977.

MACUROVÁ, A.: Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta. Praha 1981.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z estetiky. Praha 1966.

PYTLÍK, R.: Pábitelé jazyka. In: Struktura a smysl literárního díla. Praha 1966, s. 198—214.

 

R É S U M É

On the coherence of one of Hrabal’s texts

Taneční hodiny pro starší a pokročilé (Dancing Classes for Older and Advanced Lerners; in German translation Tanzstunden für Erwachsene und Fortgeschrittene, Frankfurt/Main 1965) is an experiment in prose based on the monologue of a single character lacking a main thematic line, graphic organization and terminal utterance signals. In the present paper coherence and the resulting interpretability of the text is investigated from the receptor’s standpoint. The author’s starting point is depiction of fictitious talk (understood as a genre term here) and stylization of speech, which in itself involves the loosening of the succession and ties of thought. The formation of coherent links in the receptor’s mind is viewed in terms of the semiotic triad. On the basis of the presentation of the so called secondary communication (i.e. the communication between the text subjects of the literary text) the reader forms the picture of the narrator’s character (pragmatic coherence). In the semantic dimension textual entities remain without any connection, making thus possible ample use of the syntactic dimension, i.e. concrete realisation of the so called “syntactical key” and the organisational axis of the text structure, which opens the way from text to extra-textual reality denoted. This concrete realisation is interpreted by confrontations, i.e. intentional juxtaposition of disparate entities, for the reader to seek the connections between them and realize their mutual comparability and conflicts. The syntactical dimension of coherence is the utmost level of generalization when deciphering and interpreting a text; the conception of confrontations is therefore rather wide. They manifest themselves even in the elementary links between lexemes in the context of utterance. They penetrate the text structure as far as the highest levels (being manifested in similes, among thematic textual entities, in the presentation of the narrator’s character; between the expression level of the communicative structure and its general communicative sense). Dancing Classes for Older and Advanced Lerners represent a type of text in which intentional non-coherence in the semantic dimension is employed for the coherence of the text viewed upon from the syntactic aspect.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 4, pp. 278-287

Previous Iva Nebeská: K charakteru předpokladové báze

Next Jiří Homoláč: Aluze v slovesných textech uměleckých (Úvaha pojmoslovná)