Ke studiu jazykového systému

Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

К изучению системы языка / Concerning the study of language system

O vztahu mezi různými přístupy ke studiu jazykového systému a sdělovacího procesu se dnes z různých hledisek diskutuje. Cílem tohoto článku je přispět k aktuálním aspektům těchto diskusí poznámkami k chápání jazykového systému a jeho vymezení.

Povahu jazykového systému nelze dnes u nás zpracovávat bez víceméně bezprostředního vztahu k dědictví pražské školy funkčně strukturní lingvistiky, ať už jde o vztah pozitivní nebo negativní. Kritika metod klasické pražské školy zpravidla pramení nebo pramenila z jednoho ze tří zdrojů: (a) z tendencí zpětných, s argumentací orientovanou více nebo méně mladogramaticky, tedy s opřením o přístup H. Paula, u nás J. Gebauera a dalších; (b) z pozic marxistické filozofie, někdy bohužel uplatňované s dogmatickou omezeností;[1] (c) z hlediska novější metodologie, uplatňované v syntaxi od prvních publikací Chomského a v sémantice od studií Montaguových, která vyžaduje přesné vyjadřování výsledků výzkumu, rozlišení mezi definicemi a meritorními výroky a kontrolovatelnost popisu.

I kritikové pražské školy, ať už vycházejí z jakékoli kombinace uvedených tří (popř. snad i jiných) zdrojů, zpravidla přijímají saussurovskou tezi, podle níž je jazyk chápán jako systém. Podobné výroky lze najít i v dřívějších publikacích, ale pro strukturní lingvistiku je podstatné, že jazyk studuje opravdu jako systém, že rozbírá synchronní soubor opozic nebo relací, které tento systém vytvářejí, a že si více nebo méně jasně uvědomuje, že psychologická forma existence jazyka „v hlavách“ jeho nositelů je záležitostí intersubjektivní, ne jen individuální. Z toho pak bez jakékoli hypostaze vyplývá, že jazyk existuje jako abstraktní objekt;[2] je třeba počítat s tím, že z jistého hlediska je tato abstraktní forma existence jazyka primární v porovnání s jeho osvojením jednotlivými mluvčími.[3]

Jednou z hlavních otázek při vymezení jazyka jako objektu zkoumání je odlišení znalosti jazykové od znalosti věcné, tedy především jazykového významu od (v zásadě mimojazykového) obsahu.[4] Klasická de Saussurova dichotomie formy obsahu (tj. významu) a substance obsahu, známá v jiné terminologii i od Hjelmsleva, Co[32]seria a dalších, byla v české lingvistice podrobně rozebrána Dokulilem a Danešem (1958). Patrně dnes nebudeme souhlasit se všemi jednotlivostmi tehdejšího přístupu;[5] vždyť ostatně ani u pražské školy ani u jiných vědeckých směrů nejsme zvyklí hledat monolitní jednotu názorů, metod a východisek.[6] Podstatné je, že Dokulil a Daneš v uvedené stati postulují rozlišení významu a obsahu jako zásadní věc, nezbytnou pro popis významové stavby věty, kterou odlišují od její stavby mluvnické (později nazývané též povrchovou syntaxí nebo stavbou větně členskou). V některých pozdějších pracích u nás i v zahraničí se od tohoto rozlišení upouští a není vždy jasné, zda se např. výraz sémantický ve spojeních jako sémantická formule, sémantická báze gramatiky aj. chápe jako „významový“ nebo jinak. V některých přístupech přitom značnou roli hraje skutečnost, že bloomfieldovská deskriptivní lingvistika programově ponechávala otázky sémantiky mimo okruh základních lingvistických problémů a že v tom jí byl poplatný (podobně jako v bezvýhradném přijetí tzv. bezprostředních složek jakožto podstatného aspektu syntaxe) i N. Chomsky ve svých prvních publikacích, které svým širokým ohlasem vyvolaly zásadní změny v mnoha přístupech k popisu jazyka.

Teprve pozornost, kterou věnovali sémantice přirozeného jazyka někteří z předních logiků od počátku sedmdesátých let,[7] znovu vedla k širokému přijetí významové stavby věty (ať už jakkoli nazývané, srov. Montaguův desambiguovaný jazyk, tj. zápis zbavený víceznačnosti, dále Lewisův význam, nověji též sémantickou formu u Bierwische, 1986) jako jedné z podstatných součástí jazykového systému. Existence této roviny, u nás např. v rámci funkčního generativního popisu (a jeho zárodečných forem, viz zejm. Sgall, 1964) vždy připomínané, je dobře zdůvodněna také tím, že nelze od vnější podoby vět nebo od jejich povrchové stavby (v obecném případě spojené s víceznačností) přímo přejít cestou sémantické interpretace ke carnapovským propozicím, chápaným v uvedených publikacích logiků (viz pozn. 7) za intenzionální protějšky vět.

Sémantickou interpretaci lze totiž definovat jen pro množinu řetězů (nebo jiných strukturních zápisů) víceznačnosti zbavených,[8] nemá-li se dospět k rozporům spojeným s tím, že dvojznačná věta může být zároveň (za týchž podmínek, tj. pro týž možný svět a s týmž určením reference) pravdivá i nepravdivá. Je jistě možné a vhodné diskutovat o tom, zda pro popis větné stavby stačí pracovat se dvěma rovinami (významovou a povrchovou), nebo zda je třeba mít jich víc (např. Bierwisch počítá vedle nich i s dalšími rovinami známými z nové podoby Chomského teorie, zejména s rovinou hloubkovou a s tzv. logickou formou). Otevřená je i otázka, zda má být významový zápis věty spojován s rysy typickými pro přirozený jazyk (aktuální členění místo prenexních operátorů, zájmena a jiné prostředky místo proměnných, obligatorní a fakultativní doplnění místo vztahů mezi predikáty a argumenty aj.), nebo zda je adekvátnější pracovat už v tomto zápisu (a ne teprve ve výstupním jazyce sémantické interpretace) s formálními prostředky logické analýzy

[33]V každém případě je třeba vidět, že pojem významu bývá různě chápán a že je třeba snažit se o jeho upřesnění, popř. o jeho rozčlenění, neboť se zdá, že jedinému explikandu tu musí odpovídat celá stupnice pojmů explikujících (formálně zpracovatelných v rámci korektních systémů). O takové upřesnění jsme se pokusili v knize citované výš v pozn. 8 na základě operativního kritéria pro zjištění synonymie, chápané jako shoda významu. Některé složitější otázky si jistě zaslouží další rozbor a bude snad užitečné porovnat tu náš přístup s několika odpovídajícími body jiné podrobně propracované koncepce (držíme se přitom zásady, že právě s promyšlenou koncepcí stojí za to polemizovat a že tedy kritické poznámky neznamenají despekt).[9] Jde tu o rozhraničení jednak mezi pojmy významu a obsahu, jednak mezi pojmy významu a gramatické (povrchové) větné stavby.

První z těchto dvou otázek se týká vymezení hranice mezi jazykovým významem a kognitivním (ontologickým) obsahem (obsahy vědomí), a tedy i vztahu jazyka a vědomí, o kterém nově píše Horecký (1988). Připomeňme pro srovnání s jeho soustavou pojmů, že ve funkčním generativním popisu chápeme tektogramatický zápis věty jako jednoznačný zápis jejího významu („obsahu v zrcadlení formy“). Významem rozumíme ten druh funkce, který odpovídá obsahovým objektům; vedle toho existují funkce syntaktické, které se obvykle jako významy neoznačují, ačkoli jsou považovány za prvky významové stavby věty (např. doplnění prostředku jako jedna z funkcí instrumentálu). Každou významovou jednotku tedy označujeme jako funkci nějakého jazykového výrazového prostředku (nějaké formy); prostředek a funkce jsou ve vztahu znaku. Jazykový znak je v tomto chápání spojením formy a významu spíše než formy a (kognitivního) obsahu. Pro zachycení vztahu mezi významem a obsahem je důležitý pojem synonymie. Ten chápeme, jak jsme se už zmínili, jako shodu významu; pro zjištění této shody jsme navrhli kritérium, které je možné operativně testovat a které je založeno, stručně řečeno, na tom, že liší-li se věty S₁ a S₂ jen tím, že S₁ obsahuje povrchový (gramatický) prvek a (morfém nebo syntaktickou konstrukci, slovoslednou kombinaci ap.) v té pozici, ve které S₂ obsahuje povrchový prvek b, pak jsou prvky a a b (i věty S₁ a S₂) synonymní jen tehdy, jestliže se shodují pravdivostní podmínky vět S₁ a S₂ a stejně tak i pravdivostní podmínky každé jiné dvojice vět lišících se jen přítomností prvků a a b v téže mluvnické pozici.[10]

Považujeme tedy za synonymní dvojice lexikálních morfémů brzo a brzy, protože a poněvadž, příslovce a adverbium, protože soudíme, že neexistuje necitační větný kontext, ve kterém by pro některou situaci věta s jedním členem takové dvojice byla pravdivá a druhá nikoli. Rozdíly ve stylistické platnosti nebo v lokálně omezeném a individuálním úzu (např. u obou uvedených spojek) nepovažujeme za záležitost významu, a to platí i o různých konotacích, které např. vypovídají o určitých vlastnostech mluvčího (třeba u uvedených dvou substantiv). Pokud se najde větný kontext, pro který uvedená podmínka neplatí, je třeba hypotézu o synonymii opustit a konstatovat, že dané výrazy se významem liší, a pak ovšem nemohou být synonymní ani dvě věty, které se liší právě tím, že obsahují tyto dva různé výrazy, i když mají pravdivostní podmínky shodné. Např. slova král a panovník nejsou synonymní, jak to ukazuje rozdíl v pravdivostních podmínkách vět (1) a (2). Nelze [34]pak považovat za synonymní ani věty (3) a (4), i když se jejich pravdivostní podmínky díky specifickému lexikálnímu obsazení neliší:

 

(1) Monacký král zestárl.

(2) Monacký panovník zestárl.

(3) Švédské království má vzdělaného krále.

(4) Švédské království má vzdělaného panovníka.

 

Naše kritérium pro synonymii je v mnohém obdobné Trubeckého (1939, s. 42) kritériu pro shodu fonologické platnosti dvou hlásek: „Wenn zwei Laute derselben Sprache genau in derselben lautlichen Umgebung vorkommen und miteinander vertauscht werden dürfen, ohne dabei einen Unterschied in der intellektuellen Wortbedeutung hervorzurufen, so sind diese zwei Laute nur fakultative phonetische Varianten eines einzigen Phonems.“

Tam, kde uvedené podmínky zaměnitelnosti nejsou splněny, ukazují obě kritéria, že o shodu jazykových jednotek nejde. To se týká např. na jedné straně různosti trojslabičného genitivu pl. pouček a dvojslabičného deminutiva pouček (= vejdumeček), z jejichž nezaměnitelnosti také např. vyplývá, že v deminutivu pouček je obsažena dvojhláska; na druhé straně podobně platí, že z neshody pravdivostních podmínek vět (1) a (2) vyplývá i to, že věty (3) a (4) nejsou synonymní (protože obsahují významově neshodné lexikální morfémy). Počítáme s tím, že se rozdíl v pravdivostních podmínkách dá operativně testovat, takže poskytuje východisko pro zjištění synonymie, která sama o sobě obecně přímo testovatelná není. Jinak řečeno, dá se najít situace, ve které je věta (1) nepravdivá a věta (2) pravdivá: v tomto případě je to přímo reálná situace charakterizovaná tím, že Monako není královstvím; z toho pak vyplývá, že ne každý panovník je král. Podobně se dá postupovat i ve složitějších případech. Není tedy ničím překvapivým, že při testování posuzujeme fonologické složení jednoho slova na základě zjištění o složení slov jiných, a stejně tak usuzujeme na přítomnost nebo nepřítomnost synonymie u jedné dvojice vět podle toho, co bylo zjištěno o větách jiných.[11]

Užíváme termínu synonymie jen pro shodu významu; jako synonymii (jiného druhu) neoznačujeme pouhou shodu pravdivostních podmínek (jak činí např. Daneš (1985, s. 32), když píše o „základní (pravdivostní) synonymii“ ap.), protože to by snadno mohlo vést k nedorozumění.[12] Daneš na uvedeném místě velmi vhodně upozorňuje na to, že tu jde o tři různé úrovně; přehledně řečeno, je třeba brát v úvahu

 

a) vlastní synonymii, shodu významu;

b) shodu pravdivostních podmínek;

c) shodu pravdivostní hodnoty výskytů vět v diskursu (srov. Danešovu „náhodnou pravdivostní shodu“).

 

[35]Případ a) jsme výše ilustrovali slovy brzo a brzy atd., případ b) větami (3) a (4), případ c) lze ilustrovat příklady (5) a (6).

 

(5) Švédsko má vzdělaného krále.

(6) Švédsko má vzdělaného panovníka.

 

Věty (5) a (6) nejen že nejsou synonymní, ale neodpovídají ani téže propozici, tzn. mají různé pravdivostní podmínky; jejich užití má stejnou pravdivostní hodnotu v situaci, kdy Švédsko je královstvím, ale jejich pravdivostní hodnota by se lišila, kdyby bylo např. knížectvím. Sem patří např. i dvojice vět lišící se výrazy jako Božena Němcová a autorka Babičky.

Můžeme tedy konstatovat, že hranice mezi významovou shodou morfémů a syntaktických konstrukcí a jejich pouhou shodou obsahovou probíhá mezi případy typu a) a b); u typu c) je obsahová shoda jen dílčí. Jak ukazují případy typu b), je možná i shoda obsahová beze shody významové.

Vraťme se k otázce hranice mezi jazykovým významem a povrchovou větnou syntaxí. K tomu, abychom se mohli přesvědčit, že rozdíl mezi dvěma větami je rozdílem významovým, nejen mluvnickým, nestačí ovšem poukázat jen na rozdíl v mluvnické stavbě obou vět. Je třeba se ptát, zda je tento rozdíl spojen s rozdílem v jejich stavbě významové. Chceme-li existenci takového rozdílu doložit, nikoli ji pouze subjektivně proklamovat, je vhodné uplatnit výše uvedené operativně testovatelné kritérium pro shodu a rozdíl významu.

Podívejme se z tohoto hlediska na hierarchizaci větné struktury, kterou zpracovává Daneš (1985). O hierarchizaci nerodové (nebo o některých jejích charakteristických druzích) je tu řečeno (s. 58n.), že „základní rozdíl mezi oběma členy vyplývá z rozdílů mezi rovinou obsahovou … a rovinou jazykové prezentace této roviny obsahové, tj. rovinou významovou (participanty … jako … agens, patiens, …)“, že při „totožnosti situace“ tu „rozdílné vzájemné přiřazení jednotek těchto rovin zakládá sémantické distinkce mezi oběma členy“. Toto tvrzení, implikující významovou různost členů, je poněkud znejasněno formulací, podle níž při kombinaci nerodové hierarchizace s hierarchizací pasívní „zůstává rovina významová invariantní“ (tím je zřejmě míněna invariance významu vůči pasivizaci, viz dál). Obsahová „rovina“ je mnohotvárná oblast v zásadě mimojazykové povahy, takže je možné i při „totožnosti situace“ právem tu mluvit o prezentování v různém „smyslu“; je pak možné namítat, že ani u dvojic jako (7) a (8) patrně shoda pravdivostních podmínek není úplná (situace se mohou lišit):

 

(7) Listonoš vybral dopisy ze schránky.

(8) Listonoš vybral schránku s dopisy.

 

Lze si představit např. situaci, kdy schránka obsahovala vedle dopisů i pohledy nebo balíčky a kdy by věta (7) mohla být užita pravdivě, přičemž užití věty (8) by pravdivé nebylo (pokud listonoš pohledy a balíčky ve schránce nechal, což není představa absurdnější než mnohé reálné výkony dnešních služeb).

Jde nám však o něco jiného, totiž o to, že při shodě pravdivostních podmínek (srov. např. Danešovo vyčistit šaty od bláta a vyčistit ze šatů bláto, s. 51) máme doložit, že se význam liší. Tuto otázku si právě (se zřetelem ke starším Danešovým pracím o hierarchizaci) klade Panevová (1980, 59n.);[13] globální manipulování s kontexty [36]je pro tento cíl vhodné zejména proto, že bez podrobného zjištění, zda se daná slovesa, adjektiva ap. chovají v různých kontextech jako sémanticky ekvivalentní, nelze o jejich významových shodách nebo rozdílech nijak bezpečně uvažovat. Daneš (1985, s. 78) dává přednost formulacím o predikátech konverzních (např. koupit - prodat), jejichž konverznost se „zruší“ např. v nedokonavém vidu (např. X prodával Y auto neznamená ještě, že Y kupoval auto) nebo dodáním příslovečného určení jako s nadšením. Není však potom jasné, zda konverznost (spojená s rozdílem hierarchizace) s sebou nese synonymii (to by patrně odporovalo výše citovanému Danešovu stanovisku, které bylo výsledky Panevové a dalšími potvrzeno), ani není zřejmé, zda se konverznost týká slovesa nebo širšího syntaktického celku; jistě je vhodné označovat jako predikát např. celek být menší než, ale není to tak zřejmé u vzít si (nevěstu) pro peníze (srov. Daneš, 1985, s. 77, pozn. 18).[14] Zdá se tedy výhodnější konstatovat, že tzv. konverzní ani symetrické predikáty (slovesné nebo sponově jmenné) synonymní nejsou, že se liší významem a že jen ve specifických (i když třeba velmi častých) případech, jen za určitých podmínek, jejich rozdíl nezakládá rozdíl v pravdivostních podmínkách vět, které je obsahují. K takovým podmínkám pak může patřit dokonavost i nepřítomnost „asymetrických“ (jen k subjektu se vztahujících) příslovečných určení.

Také otázka tzv. holistické interpretace některých částí věty, o které diskutovali už v sedmdesátých letech autoři zahraniční[15] a na kterou upozornila J. Panevová (1980, s. 60), nemůže být odsunuta stranou s tím, že na ní není „nic pozoruhodného nebo zvláštního“ (Daneš, 1985, s. 59). Na dalších řádcích Danešovy knihy je doloženo, že si tato otázka pozornost zasluhuje a že tzv. konverze tedy neznamená synonymii. Domníváme se, že i zde naše kritérium vhodným způsobem dokládá adekvátnost některých Danešových formulací. Místo abychom mluvili o „rušení konverze“, můžeme se tedy vyjadřovat jasněji a říci, že tzv. konverzní predikáty nemají týž význam a že shoda pravdivostních podmínek je u nich omezena určitými podmínkami kontextovými (určitým lexikálním a morfologickým obsazením vět). Pro ověření tohoto předpokladu přinesly práce Panevové velmi důležité výsledky, do velké míry potvrzující i postoje Danešovy.

Pokud jde o hierarchizaci prostě rodovou, tj. o pasívní diatezi, shodují se výsledky dosud získané uplatněním našeho kritéria s Danešovým (1985, s. 58n.) konstatováním, že významová rovina je vůči této hierarchizaci invariantní, umožňujíc kombinaci pasivizace, založené na korelaci rovin významu a mluvnické stavby, s výše uvedenou hierarchizací nerodovou, založenou na korelaci významu a obsahu.[16] Často je však pasivizace spojena s nepřítomností konatele (nebo s přítomností určitého druhu konatele všeobecného), popř. s posunem v aktuálním členění; pak ovšem [37]nejde o úplnou synonymii, významový rozdíl však není bezprostředně dán pasivizací.[17]

Plně se s Danešem a jeho spolupracovníky shodujeme i v tom, že významovou stavbu věty je nejvhodnější chápat na základě teorie o valenci slovesa (které je základem větné stavby, určujícím, jaké další členy se ve větě mohou nebo musejí vyskytovat). Tesnièrovská závislostní syntax je vhodnějším východiskem pro popis větné stavby, než jsou distributivistické „ bezprostřední složky“ (užívané dosud v mnoha teoriích jazykového popisu, včetně nové podoby přístupu Chomského) nebo tzv. vztahy kategoriální (založené na logické analýze jazykové syntaxe u Ajdukiewicze, Bar-Hillela, Montagua a dalších). Ke vztahu různých rovin větné stavby, popř. rovin jazykového systému vůbec, tu chceme jen poznamenat, že je patrně nejvhodnější spojovat pojem roviny se souborem zápisů vět (na dané rovině) a třídit roviny podle funkčního hlediska založeného na vztahu označovaného a označujícího, tedy na rozčlenění této saussurovské dichotomie, srov. Leška (1986).

K aktuálním otázkám třídění a identifikace jednotek významové stavby věty patří problém tzv. „informace“ jako participantu (který by byl omezen na slovesa mluvení, myšlení a vnímání, a obecněji by patrně mohl být chápán i jinak, např. jako výsledek děje).[18] Z kritérií pro co nejpřesnější vymezení hranic mezi jednotlivými druhy doplnění nebo jejich spojení s řídícími slovy si zaslouží pozornost zejména tzv. dialogový test, zformulovaný k rozlišení elidovaného obligatorního doplnění od nepřítomnosti doplnění fakultativního (Panevová, 1974—1975), tedy i k odlišení členů potenciálních a fakultativních v terminologii Danešově (1971). Panevová tu navazuje na dřívější zjištění dvou různých druhů otázek, které lze stručně charakterizovat takto:

 

(9) Už přijeli.

(10) Kdy? Proč? Čím?

(11) Kdo? Kam?

 

Po vyslovení věty (9) není plynulost dialogu nijak porušena, ptá-li se posluchač na některé doplnění druhu (10); naproti tomu otázky druhu vyznačeného v (11) se netýkají nové informace, ale upozorňují, že formulace nebyla zvolena vhodně, že je třeba ji doplnit. Jsou tedy retardačními momenty v dialogu, jehož plynulost byla narušena nesplněním předpokladu mluvčího, že posluchač bude schopen chybějící informaci doplnit. Jde-li o doplnění významově obligatorní (ačkoli na rovině povrchové syntaxe vypustitelné, tedy v mluvnické podobě věty potenciální), pak ovšem původní mluvčí nemůže odpovědět Nevím; to právě umožňuje testovat rozdíl mezi elidovaným obligatorním doplněním a nepřítomností doplnění fakultativ[38]ního. Tento test před uvedenou prací uplatněn nebyl;[19] byl však znám rozdíl mezi oběma druhy otázek (jak upozorňuje Panevová, 1980, s. 29, rozvinula ve svém testu postup nastíněný Sgallem a Hajičovou, 1971, s. 20).

Jednotlivé testy, o kterých jsme tu mluvili, i další, navržené a uplatňované různými autory, mají ovšem zpravidla svá slabá místa. V komplikované empirické problematice přirozeného jazyka není vždy možné dospět k přímočarému vymezování hranic. Ty různé směry, které se o ujasnění pojmů snaží, mají ovšem důvod mezi sebou diskutovat; nechtějí totiž zůstat u planého operování nejasnými obraznými termíny a usilují o to, aby bylo co nejzřetelněji určeno, o čem se mluví, řekne-li se „význam“, „jazykový systém“ atd. Toto úsilí přináší plody i v tom, že umožňuje v interdisciplinární spolupráci přesvědčit např. logiky o tom, že lingvistika má v otázkách sémantiky co říct a že je možné v součinnosti obou oborů budovat komplexní systém popisu, ve kterém by pro zachycení sémantické interpretace byly cíle a prostředky logické analýzy přirozeného jazyka spojeny v jediný celek s rozborem lingvistickým.

 

LITERATURA

 

ANDERSON, S. R.: On the role of deep structure in semantic interpretation. Foundations of semantic form in natural language. In: Language and artificial intelligence. Ed. M. Nagao. Amsterdam 1987, s. 35—50.

DANEŠ, F.: Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní. In: Miscellanea linguistica. Ostrava 1971, s. 131—138.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

DANEŠ, F.: The “question-text“ re-examined. In: Language and discourse: Test and protest. Ed. J. L. Mey. Amsterdam 1986, s. 261—286.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - KOŘENSKÝ, J.: Postavení slovesa v struktuře české věty. In: Čs. přednášky pro 7. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Lingvistika. Praha 1973, s. 129—140.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

FILLMORE, C. J.: The case for case reopened. In: Syntax and semantics 8, Grammatical relations. Eds. P. Cole - J. M. Sadock. New York - San Francisco - London 1977, s. 59—81.

HEIM, I.: The semantics of definite and indefinite noun phrases. Amherst, Mass. 1982.

HORECKÝ, J.: Obsah, forma a funkcia vety ako jazykového znaku. JČ, 39, 1988, s. 120—128.

CHIERCHIA, G.: Topics in the syntax and semantics of infinitives and gerunds. Amherst, Mass. 1984.

KEENAN, E. L.: Some logical problems in translation. In: Meaning and translation. Eds. F. Guenthner - M. Guenthner-Reutter. London 1978, s. 157—189.

LEŠKA, O.: Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In: Linguistica XVI. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Praha 1986, s. 63—93.

LEWIS, D.: General semantics. Synthese, 22, 1970, s. 18—67.

LIEB, H.-H.: Integrational linguistics. Amsterdam 1983.

MONTAGUE GRAMMAR. Ed. B. Partee. New York 1976.

[39]MONTAGUE, R.: Formal philosophy (selected papers). Ed. R. Thomason. London 1974.

PANEVOVÁ, J.: Vedlejší věty obsahové. SaS, 32, 1971, s. 289—300.

PANEVOVÁ, J.: On verbal frames in functional generative description. PBML, 22, 1974, s. 3—40; 23, 1975, s. 17—52.

PANEVOVÁ, J.: Verbal frames revisited. PBML, 28, 1977, s. 55—72.

PANEVOVÁ, J.: Kritéria pro zjišťování významu vět. SaS, 39, 1978, s. 96—105.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

SGALL, P.: Zur Frage der Ebenen im Sprachsystem. TLP, 1, 1964, s. 95—106.

SGALL, P.: K obecným otázkám sémantiky věty. SaS, 37, 1976, s. 184—194.

SGALL, P.: Základy sémantiky a pragmatika. In: Jazykovedné štúdie XVI. Materiály z vedeckej konferencie o sémantike. Smolenice 14.—17. januára 1980. Bratislava, s. 29—33.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E.: A functional generative description (background and framework). Revue roumaine de linguistique, 16, 1971, s. 9—37.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - PANEVOVÁ, J.: The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects. Prague - Dordrecht 1986.

SGALL, P. - PANEVOVÁ, J.: Obsah, význam a gramatika se sémantickou bází. SaS, 37, 1976, s. 14—25.

SGALL, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Praha 1986.

TRUBETZKOY, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, 1939, s. 5—261.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 1, s. 31-39

Předchozí Alena Macurová: K aktualizaci výstavby textu a aktivizaci jeho recepce (Prostředky a postupy jednoho typu detektivní prózy)

Následující Jiřina Hůrková: Teorie a modely percepce řeči