Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Obsah, význam a gramatika se sémantickou bází

Petr Sgall, Jarmila Panevová

[Články]

(pdf)

Содержание, значение и грамматика с семантической базой / Contenu, signification et grammaire avec la base sémantique

Naše stať si neklade za cíl vyřešit otázky, které bývají v evropské lingvistice shrnovány pod heslovitou zkratku rozdílu mezi „jazykovým významem“ a ontologickým (nebo kognitivním) „obsahem“; chceme tu jen přispět k nutnému rozčlenění této složité problematiky, která se v dnešní lingvistice stává zvlášť aktuální především proto, že různé okruhy sémantiky přirozeného jazyka se dostávají do popředí explicitního popisu jazykového systému.

I v popisech klasického typu se stále častěji uvažuje o „gramatice se sémantickou bází“, přičemž bývá míněn především postup gramatického výkladu od roviny sémantické k rovinám nižším. Dialektické pojetí vztahu mezi obsahem, formou a významem, které formulovali Dokulil a Daneš[1] a ze kterého i zde chceme vycházet, bývá přitom někdy zjednodušováno tím, že se termínem sémantický označují jednotky významové i obsahové.[2] Dlouholetá zkušenost s prací na explicitním popisu češtiny „se sémantickou bází“[3] nás často postavila před nutnost tak či onak řešit jednotlivé příklady sémantických distinkcí. Přehled různých typů takových příkladů i některé souvislosti s otázkami logických jazyků přináší P. Sgall ve stati připravené pro PSML 6 (k souvislostem s logickou sémantikou viz též K. Horálek, Filozofie jazyka, Praha 1967, zejm. s. 35n.; týž, Studie k lingvistickému pojmosloví, SaS 33, 1972, 91—97). Pro další rozvoj výzkumu obsahu a jeho vztahu ke struktuře jazyka má zřejmě základní význam i práce odborníků orientovaných spíše psychologicky (srov. zpracování tzv. kognitivních sítí) a dále i těch, kteří analyzují možnosti komunikace člověka s počítačem. Zde se však chceme soustředit spíše na charakteristiku a konfrontaci některých lingvistických názorů.

Z klasické evropské lingvistiky jsou známy různé obecné formulace vztahu mezi významem a obsahem. První z nich je hledisko Hjelmslevovo (viz s. 57n. českého [15]překladu O základech teorie jazyka, Praha 1972), podle něhož je „amorfní“ obsah, vázaný na mimojazykovou skutečnost, různě členěn významovou strukturou jednotlivých jazyků a do tohoto „amorfního kontinua“ jsou ukládány „hranice především jazykovým formováním“. Pro Dokulila a Daneše (o.c. v pozn. 1) je forma něčím, co „si vytváří určitě poukazy k obsahu, tj. jazykové významy; význam je tedy obsah v zrcadlení formy“. Coseriu[4] při kritice parafrázování a synonymie jako prostředků pro stanovení sémantické shody odmítá názor, že tu jde o význam (Bedeutung); to, co se tu porovnává a studuje, je podle něho označení (Bezeichnung), tzn. vztah těchto výrazů k mimojazykové skutečnosti; jako oblast významu označuje rovinu „jednotných jazykových funkcí“ (s. 35 čes. překl.), které spojuje přímo s morfémy. Dále např. L. Antal[5] ukazuje, že význam je objektivní, že obsah nepatří do lingvistiky jako předmět jejího studia a že je potřeba studovat význam věty, zatímco v lingvistice se kladl důraz spíš na studium významu slov. Podobné argumenty v obecné rovině lze najít u S. Sørensena,[6] kde se chápání významu sbližuje ne s denotáty, ale s denotačními podmínkami (které musí splňovat ty objekty, jež jsou denotáty znaku); tak je možno se vypořádat s existencí znaků, které nemají denotát: mají své denotační podmínky, ale neexistuje objekt, který by je splňoval.

Ju. D. Apresjan[7] rozlišuje denotativní význam (jde o odraz mimojazykové situace), signifikativní význam (způsob prezentace situace subjektem) a syntaktický význam (reprezentovaný syntaktickými vztahy).

Naproti tomu v americké deskriptivní lingvistice a také v těch lingvistických směrech, které na ni kriticky navazují — zejména v sémantických studiích vycházejících z transformační lingvistiky — se tomuto rozdílu nevěnuje pozornost. Buď se tu otázka jazykové různosti vůbec neklade a sémantická struktura se ztotožňuje se strukturou mimojazykového obsahu (podmínky pravdivosti věty, popř. syntagmatu, „fráze“, se chápou přímo jako její sémantika), nebo se hloubková struktura či sémantická reprezentace věty považuje za společnou pro všechny jazyky (což vede k podobnému důsledku). Je třeba už zde upozornit, že i mezi transformacionalisty se ozývají hlasy střízlivější, které např. shodu pravdivostních podmínek označují jen za nutnou, nikoli dostatečnou podmínku synonymie a uvědomují si různost sémantických struktur jednotlivých jazyků; porovnávacímu studiu sémantiky různých jazyků se tu však dosud systematické úsilí nevěnuje.

Tato rozdílná stanoviska jsou pak ovšem spojena s uplatňováním různých základních kritérií při studiu sémantiky. Zatímco evropská lingvistika vychází při rozboru sémantiky především z kritérií spojených se syntaktickou a morfologickou stavbou, vychází sémantika transformační především z kritérií orientovaných na vztah k obsahu (jako je úloha negace ap.).[8]

[16]Uvedené Hjelmslevovo členění vychází z předpokladu paralelnosti vztahu mezi substancí a formou výrazu a mezi substancí a formou obsahu. Platnost tohoto předpokladu však zdaleka není zajištěna; zatímco v rovině výrazu je toto členění poměrně jasné (i když zde také proti artikulační a akustické skutečnosti jako substanci může být — zatím bez jednoznačné shody mezi lingvisty — stavěna jako forma buď struktura fonologická, nebo i fonetická), narážíme v rovině obsahu na obtížné problémy: i když zůstaneme zatím (s Hjelmslevem) jenom u jednotek lexikálních, musíme se ptát, zda tu lze postulovat na jednotlivém jazyce nezávislé jednotky obsahu (srov. známé asymetrické dvojice jako angl. wash — č. mýt, prát; angl. go — č. jít, jet).[9] Jistě nebudeme souhlasit s agnostickým stanoviskem, podle něhož obsah sám o sobě není vůbec strukturován, a tedy o jednotkách obsahu mluvit můžeme, i když tu strukturace není všude tak zřejmá jako třeba u třídění biologických druhů; je třeba počítat i s překrýváním a křížením různých strukturací aj.

Jedním z důležitých aspektů otázky jazykové různosti je možnost poměrně věrného překladu v mnoha oblastech užití jazyka (zejm. v oblastech neuměleckých). Ani to ovšem neznamená, že ta struktura obsahu (členění jeho jednotek), která je (nepřímo) zachycována strukturou jazyka, by byla na jednotlivých jazycích nezávislá; to ukazují asymetrické dvojice připomenuté výše, dále omezenost možnosti věrného překladu (i když v běžném denním styku aspoň mezi evropskými jazyky ne zvlášť citelná) a hlavně známý rozdíl mezi tím, co Revzin a Rozencvejg (Osnovy obščego i mašinnogo perevoda, Moskva 1964, § 13, s. 56n.) nazývají překlad a interpretace.

Bylo by z jistého hlediska možné (jak při jedné příležitosti připomenul M. Dokulil) rozlišovat mezi „jednotkami obsahu rozčleněnými jazykovou formou“ a „významem jednotek jazykové formy“. Jinak řečeno, můžeme se ptát, zda při formulacích, jako „význam je obsah v zrcadlení formy“, máme na mysli obraz obsahu „v zrcadle“, nebo takové rozčlenění obsahu, jaké je vymezováno zrcadlením obsahu v jazykové formě. V terminologii teorie znaku můžeme obdobnou otázku vyjádřit tak, že se ptáme, zda chápeme význam jako „formu obsahu“ (což jsme zatím v úvodních odstavcích předpokládali), nebo zda význam nenáleží v sémiologické dichotomii k rovině obsahu, nýbrž už k rovině výrazu (jak by tomu nasvědčovala formulace o „významu jednotek jazykové formy“).

Můžeme však opravdu za významy považovat něco jiného než (poukaz na) právě ty jednotky obsahu, které jsou dány rozčleněním obsahu vymezeným jazykovou formou? Říkáme-li, že základnímu významu angl. go odpovídají v češtině dva lexikální významy, ‚jít‘ a ‚jet‘, jde sotva o co jiného než o takové formou jednotlivých jazyků vymezené jednotky obsahu. I v gramatické stavbě patrně lze za významy jazykových forem považovat formou strukturované jednotky obsahového plánu [17](nebo přesněji strukturaci či korespondenci samu): základním významem minulého času je předčasnost děje před okamžikem promluvy (která ovšem může být vyjádřena i historickým prézentem), a nelišíme se snad od novějších prací Danešových, Kořenského aj., říkáme-li (srov. už P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967, zejm. s. 88n.), že agens, patiens atd. jsou jednotky z roviny jazykového významu. V práci cit. v pozn. 1 Dokulil a Daneš sice chápali „dějového činitele, činnost, zasahovaný předmět“ jako pojmy „v oblasti myšlenkových obsahů“, ale toto pojetí autoři sami později korigovali, jak o tom svědčí novější práce,[10] v nich pak zejména fakt, že jednotky jako nositel, činitel, patiens ap. vystupují jako prvky sémantických větných vzorců. Přiklánějí se tak k pojetí Mathesiovu (jeho „výběrovému rozboru“ jako podkladu pro jazykové stylizace „myšlenkových obsahů“). Rovina sémantiky zkoumaného jazyka představuje tedy, jak se uvádí v stati Daneše, Hlavsy, Kořenského (srov. pozn. 11, s. 136), „‚výběrovou stylizaci‘ poznávacích struktur obsahových“. V pracích z posledních let Daneš[11] při systematickém rozpracovávání základových větných struktur (z hlediska více rovin větné stavby) a rozpracování sémantiky slovesného jádra využívá v popisu tzv. sémantických formulí (nebo strukturních formulí, dále SF). Jejich postavení vzhledem k rovině významu a obsahu však není zcela jasné. Zřejmé je jen to, že SF jsou významově bohatší než sémantické větné vzorce (SVV), do nichž jsou vybírány jen některé elementy ze SF, totiž ty, které jsou „syntakticky relevantní“.[*] SF zjevně obsahuje navíc — a to je rys podstatný a pro zpracování sémantiky explicitními prostředky významný — vztahy vyplývání. Ve vztahu k uvedeným pojmům (SF a SVV) není však úplně jasné, co plyne z toho, že něco je presupozicí[12] nějakého tvrzení. Zdá se, že ne všechny presupozice vstupují do SF (např. to, že agens při odnášení něčeho „vykonává sám se sebou pohyb“, patří patrně k presupozicím, podobně také presupozice „referenčního“ typu: aby mohl výbor zvolit Karla předsedou, musí existovat takový výbor, funkce předsedy atd.).[13] Pokud jde o vztah ke gramatickému větnému vzorci, může být presupoziční složka vyjádřena fakultativním větným členem nebo členem potenciálním; může být ovšem vyjádřena i členem konstitutivním (agens lze jistě chápat jako presupoziční složku sloves dějových).

Dokulilův „význam jednotky jazykové formy“ bychom pak chápali — podobně jako Sørensen, ale i Montague a další — jako vymezení té obsahové jednotky (zpra[18]vidla jich ovšem bude více), která odpovídá dané formě jako protějšek v rovině obsahu. Tím jistě nijak netvrdíme (na rozdíl od Hjelmsleva), že by neexistovalo i jiné členění obsahu, než je to, které je vymezeno formou jednotlivých přirozených jazyků. Ontologické, kognitivní, logické aj. struktury jistě existují a nejsou vždy přímo závislé na struktuře jednotlivých přirozených jazyků. Už tím je pak dáno, že lingvistická sémantika musí rozlišovat mezi vlastní jazykovou strukturací obsahu (tj. významem) a obsahovým členěním na jazyce nezávislým.[14]

Tím, že obsah je strukturován i jinak, než jen jazykovou formou, je umožněna i existence poměrně jednoduchých vztahů mezi takovými asymetrickými dvojicemi, jaké jsme výše uvedli z oblasti lexika, ale též v oblasti gramatiky existence takových vztahů, jako mezi vidy slovanských jazyků a různými minulými časy jazyků západní a jižní Evropy. Významová strukturace jednotlivých jazyků se tu opírá — i když ne ve všech jazycích identicky — o mimojazykové členění, v němž je jak distinkce komplexnosti a průběhovosti děje, tak i distinkce týkající se různých možností časové následnosti dvou dějů, dále takové významy, jako je rezultativnost, násobenost děje aj.[15] V jednotlivých jazycích může však jako prvek mluvnického významu vystupovat jednou ta a jindy ona distinkce, popř. může být omezena jen na kombinace s určitými jinými významy (např. komplexnost a průběhovost se nerozlišují gramaticky ve spojení se všemi časy), nebo je hranice rozhodující pro danou distinkci různá v různých jazycích (význam rezultativnosti či perfektivnosti v angličtině je širší než v češtině),[16] jindy zase obsahová distinkce strukturovaná v jednom jazyce jako součást významů gramatických patří v jiném jazyce do oblasti gramaticko-lexikální (je tedy omezena na určitou skupinu slov, má blízko k významu odvozovacímu). Táž významová distinkce může být včleněna do oblasti gramatického významu, tedy být obligatorní (jako vid v češtině; nepočetné výjimky jsou ovšem v přirozeném jazyce vždy možné), nebo může být primární funkcí u určitých lexikálních jednotek jedna z významových alternativ a jen speciální (většinou lexikální) kontext umožňuje užití těchto jednotek s významem sekundárním (srov. např. telická a atelická slovesa v angličtině),[17] anebo zůstává daná distinkce (není-li zřejmá z kontextu) prostě nerozlišena (jako např. rozdíl mezi inkluzívním a exkluzívním plurálem 1. os. v češtině a jiných evropských jazycích).

Podobně je třeba chápat (uvnitř jednoho jazyka) i tzv. „vyrozumívání“ obsahových vztahů z jednotek významových (které se pak může jevit i jako vyrozumívání jednoho významu na základě významu jiného — tam, kde se strukturace významová jednoznačně opírá o strukturu ontologickou): ve větě Věděli jsme, že přišel, se např. vyrozumívá minulost děje vedlejší věty (obsahové) z významu „předčasnosti před minulostí“, který je ve větě přítomen[18] (naproti tomu u vět přívlastkových, časových aj. je významem času minulost a předčasnost ap. se pouze „vyrozumívá“, např. Od té doby, co nám zemřela maminka, bylo nám stále hůře, Navštívil jsem město, které bylo kdysi obydleno domorodými kmeny, Potkal jsem známého, který byl jako malý [19]chlapec mým spolužákem). Jindy je toto obsahové vyrozumívání vzdálenější vlastní jazykové (významové) struktuře, i když jí zůstává stále v běžných situacích zpravidla blízké: Podal mi ruku zpravidla chápeme jako obsahově identické s Podal mi svou ruku — a podle toho také takové věty překládáme do angličtiny ap. (kde je posesívnost přítomna i v rovině jazykového významu); že však v češtině o významovou identitu nejde, to ukazuje použitelnost takových českých vět v hračkářské dílně apod.[19] Zde tedy může, ale nemusí jít o posesívní vztah; prostředky, jako je např. dativ volný, nelze chápat jako jednotku pro vyjádření posesívního vztahu, posesivita plyne pouze z užití dané věty v určité situaci, kontextu (srov. o.c. v pozn. 19). Podobné je to v češtině s vyrozumíváním časového sledu z vidového významu ve větách jako Když přišel, poslouchal rádio (zpravidla jde o obsahovou předčasnost, ale o významu relativního času tu mluvit nelze: věta se svým významem hodí i pro situaci, kdy příchozí nese v ruce přijímač, který poslouchal už po cestě). Toto vyrozumívání pak někdy vede k tomu, že se vyrozumívaný obsah konstatuje jako význam dané formy (mluví se pak o vyjadřování relativního času videm, o dativu posesívním jako jednotce významu ap.).

Obecně lze tedy k tomu, co zde nazýváme vyrozumíváním, říci, že někdy je třeba se pro obsahový rozdíl obrátit přímo ke konkrétní výpovědi (jako u výše uvedených případů), jindy je natolik „pravidelné“, že je obsaženo už ve větě samé (Věděli jsme, že přišel — z významů předčasnosti a minulosti se rozumí, že i ve vedlejší větě jde o minulost).

Zmínili jsme se již o tom, že z různosti základních stanovisek k dichotomii obsahu a významu vyplývá i různost kritérií při zkoumání sémantiky přirozených jazyků. Někteří lingvisté mezi obsahem a významem nerozlišují; vidí mezi výrazem a významem (obsahem) zpravidla vztah, jaký může být zachycen ve formě operace typu obecného zobrazení, tedy vztah mnoho-mnohoznačný: jeden výraz má v obecném případě několik významů, a jeden význam je v obecném případě reprezentován několika výrazy (kritéria výběru jsou kontextová, popř. stylistická). Naproti tomu některá stanoviska známá z klasické evropské lingvistiky mají blízko k opačnému extrému, totiž k postulátu, podle něhož každý výraz má svůj jediný (obecný, základní) význam (tedy každé distinkci výrazové odpovídá distinkce významová); pak by ovšem muselo jít o zobrazení prosté, o vztah jedno-jednoznačný (v krajní podobě, abstrahuje-li se od okazionálních, popř. sekundárních ap. významů).[20]

S tímto stanoviskem souvisí i známá teze, podle níž v oblasti lexika neexistují úplná synonyma. Důležité je tu především to, jak se chápe postavení stylistických distinkcí: nepovažujeme-li je za distinkce významové, pak ovšem budeme počítat s tím, že slova výrazově různá mohou být významově (i když ne svým stylovým postavením) identická. Nemusíme pak ani připomínat existenci dvojic jako brzy/brzo, dále dvojic rozlišených spíš jen oblastním územ než vlastní jazykovou funkcí apod.

V oblasti gramatiky je i beztoho nesporná existence synonymních výrazů, rozlišených kontextem (např. v morfonologii). Považujeme-li varianty téhož morfému (různé morfy) za jedinou výrazovou jednotku, znamená to spíš, že jsme otázku obešli, než že bychom ji mohli považovat [20]za vyřešenou. Vždyť např. pádové koncovky různých vzorů se jistě liší právě po stránce výrazové.[21]

Zdá se, že lepší východisko k řešení tu poskytuje stratifikační rozčlenění jazykového systému do několika rovin uspořádaných od významu k fonetické formě (nejen do dvou rovin, jako je Hjelmslevův obsah a výraz). Mluvíme-li pak o vztahu funkce a formy vždy mezi jednotkami sousedních rovin,[22] můžeme zjistit, že u vyšších rovin je gramatická synonymie poměrně méně obvyklá, kdežto u rovin nižších je naopak běžná a významová diferenciace dublet je v jejich vývoji vzácná a bývá spíše sekundární (ať jde o významovou diferenciaci lexikální, např. město místo, nebo lexikálně gramatickou, jako u dvojice manžele manžely, kde došlo k významové diferenciaci dvou koncovkových morfů jinak synonymních). Je jistě pochopitelné — i když teoretické zpracování tu zatím chybí — že na vyšších rovinách je rozdíl formy sémanticky využit častěji. Domníváme se však, že nelze tvrdit, že by byl sémanticky využit vždy. Se vší stručností lze upozornit na některé přinejmenším sporné dvojice, jako je aktivum a pasívum (srov. též pozn. 21), genitiv záporový a akuzativ (je tu ovšem rozlišení stylistické a kontextové, ale sporná je přítomnost rozdílu sémantického), dále u sloves odpovídajících symetrickým predikátům konstrukční dvojice jako Francie sousedí se Švýcarskem, Itálií … a S Francií sousedí Švýcarsko, Itálie [23] Jistě se tu oprávněně připomínají distinkce dané syntaktickou nebo morfologickou hierarchií (např. hierarchií pádů a jejich funkcí),[24] také rozdíly relevantní pro strukturu textu, to však samo ještě nedokládá přítomnost distinkce sémantické.

Pracovně je tu vhodné, jak na to upozorňuje M. Dokulil (ústně), vycházet z předpokladu, že různost morfologické nebo syntaktické formy nás má vést k hledání odpovídající distinkce sémantické. Pokud však tuto sémantickou distinkci nenajdeme, nezbývá než to konstatovat. (Podat důkaz sémantické identity je jistě přinejmenším obtížné, ale to samo nestačí jako doklad významové distinkce.)

Nepovažujeme tedy za vhodné přiklonit se k výše uvedenému „druhému extrému“ (s prostým zobrazením mezi morfologickou formou a významem) do všech důsledků. Z toho ovšem nevyplývá, že bychom různým formám přisuzovali různý význam jen v přímé závislosti na různosti obsahu (pravdivostních podmínek). Naopak, už známá logická distinkce mezi intenzí a extenzí[24a] nutně vede k přiznání existence pojmeno[21]vání i vět a jiných konstrukcí s různým významem, ale shodným obsahem. Patří sem jednak dvojice jako Božena Němcová autorka Babičky, popř. snad i jeho tchán otec jeho ženy. Jde-li ovšem o jevy gramatické, o konstrukce nebo věty, není ani posuzování obsahové shody záležitostí zcela snadnou.

O některých takových dvojicích jsme se již zmínili (srov. výše příklady s obsahovým „vyrozumíváním“ času relativního, s dativem volným ap.), o některých bude ještě řeč níže (srov. např. tzv. konkurenci vidů v češtině ap.). U některých takových dvojic je totožnost obsahu nesporná, u jiných lze o ní pochybovat; např. věta Žáci sledovali syčení vody ve zkumavce může mít sémantickou strukturu shodnou s větou Žáci sledovali, jak voda syčí ve zkumavce nebo s větou Žáci sledovali, jak syčí voda, která je ve zkumavce. Jde o shodu obsahovou, která tu je dána lexikálním obsazením, nikoli obecnou shodou konstrukční. Jiný případ představuje např. věta Tyto stati popisují vývoj integrovaných obvodů v posledních deseti letech. Kdybychom připsali obdobné strukturní popisy jako u předchozího příkladu, ukázalo by se jasně, že odpovídají dvěma různým obsahům a že tedy při syntaktické analýze je potřeba jeden z nich vyloučit. Také věty (c) Ja polučil pis’mo o ssore muža i ženy a (d) Ja polučil pis’mo o ssorjaščichsja muže i žene by se mohly zdát obsahově shodné; avšak pouze věta (d) může mít pokračování, které by bylo protismyslné po větě (c): „O jejich hádce se však v něm nemluvilo.”[25] K případům, kdy obsahová shoda je nesporná, ale argumenty pro shodu nebo rozdíl významový je teprve třeba shledávat a vážit, patří dvojice jako (e) přejít most — (e′) přejít přes most, nebo (f) ocelové lanko — (f′) lanko z oceli. Platí-li totiž tato obsahová shoda pro jednotlivé případy, neznamená to, že platí pro konstrukce takového typu obecně. Podrobnější slovotvorná analýza by jistě potvrdila, že shoda konstatovaná pro dvojici (f) — (f′) neplatí systémově pro látkové adjektivum a předložkový pád s významem původu, např. (g) povidlové knedlíky nejsou knedlíky z povidel (a jen mimojazykově je tedy dáno, že např. (h) bramborové knedlíky jsou knedlíky z brambor). Také nelze říci, že (i) látka ze lnu a polyesteru (tesilen) je látka lněná a polyesterová. Obsahová shoda jednotlivých případů, gramatických kategorií, konstrukcí nebo vět s určitým lexikálním obsazením nestačí tedy k tomu, abychom je pokládali za shodné i z hlediska jazykového významu. Pro to je třeba hlubšího studia podmínek jejich užití.

U dvojic jako (j) Pavel vidí Karla — (j′) Karla vidí Pavel je identita obsahu dána tím, že věta neobsahuje složitější operátory negace ani kvantifikace; na rozdíl od toho věty jako Many men read few books atd. jsou předmětem diskusí mezi transformacionalisty i jinde, protože jejich popis a rozbor jsou obtížné jak v rámci standardní teorie, tak v rámci generativní sémantiky (k těmto diskusím i k návrhu zachycení daných jevů srov. E. Hajičová, o.c. v pozn. 12). Existence [22]řady případů, kdy změna aktuálního členění nemění obsah a kdy věty lišící se aktuálním členěním mají stejné pravdivostní podmínky, neznamená, že je tomu tak vždy.[26]

Jako různost významu při stejném obsahu chápeme i dvojice konstrukcí charakterizované často jako „stylizace mluvčího“, jeho „pojetí“ skutečnosti, jak bývají někdy charakterizovány případy tzv. konkurence vidů (a podobné chápání lze přenést i na oblast časů).[27] Jde tu o to, že jsou situace (obsahy), pro které je možno použít jak věty (k) Kdo vám ten pokoj maloval? tak i (k′) Kdo vám ten pokoj vymaloval? Protože jsou však naopak situace (když práce nebyla skončena, tj. pokoj není vymalován), kdy není možno použít věty (k′), jde tu o rozdíl významový, který i v případě obsahové shody (situace vhodné pro (k) i (k′)) je různě „stylizován“. V jiných případech však rozdíly ve formě, jako např. rozdíl mezi adjektivem přivlastňovacím a genitivem posesívním ve významu autorství, nelze chápat jako různou „stylizaci“ ((l) Jiráskovy spisy, (l′) Gorkého spisy, (l″) spisy Aloise Jiráska), protože jsou dány různými morfematickými a syntaktickými možnostmi a nejde tu o „konkurující si“ konstrukce.

Příklady významové různosti při obsahové identitě jsou patrně nejpřesvědčivějším argumentem proti tomu extrému, který jsme výše uvedli jako první a který je charakteristický pro příslušníky Chomského lingvistické školy. Takové příklady totiž ukazují, že shoda pravdivostních podmínek, i když je pro významovou shodu podmínkou nutnou, není podmínkou dostatečnou.

Na druhé straně je ovšem mnoho různých typů případů, kdy lze mluvit o shodě významu při různosti obsahu. Sem by bylo třeba zahrnout (a soustavně rozčlenit) typy odpovídající např. tomu, že slovo velký má shodný význam ve spojeních jako velký brouk a velký kopec (nebo slovo stůl ve spojeních stůl v ředitelově pracovně a stůl v kůlně), i když v každém spojení navozuje zcela jiný obsahový okruh. (Mluvit tu o situačních významech mnoho nepomůže, neumíme-li je třídit a popisovat jinak než na základě kritérií obsahových; o distinkce dané strukturací jazykových významů tu patrně nejde.) Dále sem ovšem patří dnes už na základě logiky zevrubně studovaná distinkce mezi významem a referencí, spojená s tzv. indexovými výrazy či referenčními body. Deiktické odkazy k mluvčímu, posluchači, okamžiku a místu promluvy (tzn. nejen , ty, teď, zde ap., ale také slovesné časy a slova jako dnes, loni, která vyjadřují vymezenou oblast obsahující některý ze základních referenčních bodů,[28] i slova jako my, vyjadřující takovou oblast bez jednoznačného omezení — to ostatně platí, přesněji viděno, i pro teď a zde) i pro předměty (tenhle stůl, tamta židle) aj. nemají různý význam podle toho, zda v daném užití věty (tedy v daném textu, v dané promluvě) odkazují k tomu či onomu prvku obsahu; liší se tu (promluva od promluvy) reference (a tedy — alespoň při určitém chápání — i jejich obsah), nikoli však jejich význam. Znalost jejich významu a okolností (kontextu) promluvy ovšem umožňuje posluchači určit jejich obsah. V tomto smyslu lze tedy [23]říkat, že věta (jako jednotka jazykového systému, nikoli textu) má jen význam, že obsah je konkretizován teprve jejím jednotlivým výskytem, jejím užitím jako výpovědní události. (Není to ovšem přesné, neboť i věta sama už vymezuje určitou obsahovou oblast, mimo niž nemůže být vhodně použita.)

Už jsme na některých případech upozornili na to, že při popisu významu jazykových jednotek (kategorií, konstrukcí) se chceme vyhnout tomu, aby za význam bylo považováno to, co se jen „vyrozumívá“ na základě naší znalosti obsahových vztahů a vyplývání jednoho tvrzení z jiného. Sem patří i případy, kdy časový vztah (současnosti, předčasnosti, následnosti ap.) vedlejšího děje k řídícímu může být zřejmý, jako (m) Když se probudil, vstal a šel do koupelny, (n) Když se probudil, ležel na zemi, (o) Od té doby, co se probudil, seděl a koukal před sebe, ačkoli to nikterak nevyplývá z časového významu sloves vedlejší věty (jejich lexikální obsazení, popř. časová spojka jsou takové, že dovolují jiné možné varianty následnosti vyloučit, zatímco v případech jako Až se maminka vrátí, budu vařit večeři to lexikální obsazení nedovoluje). Popis lingvistické sémantiky kategorie času k tomu přihlíží. Existují ovšem i případy, kdy je možné pojmout časový význam děje oběma způsoby, tj. lze uplatnit buď základní čas (a na časový vztah k jinému ději pouze usuzovat), jako např. (p) Nemohli ho propustit, dokud neprohlásil, že to napraví (zde se konstatuje, že prohlášení je z hlediska okamžiku promluvy minulé, a na následnost po řídícím ději lze pouze usoudit z typu časového určení), nebo máme možnost (p′) Nemohli ho propustit, dokud neprohlásí, že …, kde je vyjádřen časový vztah následnosti, a ne čas základní. Tyto věty tedy mohou mít za jistých okolností stejný obsah, ale mají různý význam, vyjádřený různou časovou formou slovesa.

Věta (q) Karel přivezl dětem dárek snad může znamenat (obsahově), buď že Karel přivezl všem dětem jeden dárek, nebo každému z dětí po dárku (tzv. platnost distributivní). Avšak bylo by obtížné doložit v češtině různé významy forem sg. na základě pozice ve větě a kombinací s jinými formami; např. ve větách jako (r) Příbuzní přivezli dětem dárek by bylo třeba dál hledat způsoby distribuce singulárového objektu, pro to však oporu v jazykové formě nenacházíme.

Nominalizacím typu (s) Od jejich odchodu nebude mít otec klidné chvíle odpovídá jak (s′) Od té doby, co odejdou, nebude …, tak (s″) Od té doby, co odešli, nebude …; podle pravidel o nominalizaci tohoto typu časových určení se zdá, že nominalizace zahrnuje oba významy; podobně (t) Po uhasnutí ohýnku už se nikdo nepohne, (t′) Poté, co uhasne ohýnek, už …, (t″) Poté, co uhasl ohýnek, už …. Vedle prostředku jasného co do vyjádření slovesných kategorií — klauze, existuje tu prostředek víceznačný, kde obsah je stejný buď s (s′), (t′), nebo s (s″), (t″). Tato shoda obsahu a systémovost tohoto jevu nás vede k chápání nominalizace jako vyjádření shodného významu, ovšem většinou nikoli jednoznačným způsobem.[29]

S ohledem na základní přístup — chápání jednotek sousedních rovin jako vztahu formy a funkce — snažíme se popsat významy gramatických forem jako významy gramatické a ne lexikální. Vzhledem ke složitým přesahům gramatiky a lexika (srov. zde pozn. 9) mohl by být využit (a v některých typech popisu se i využívá) přístup jiný — totiž popis gramatických významů pomocí hloubkových lexikálních jednotek (srov. např. popis rozkazovacích, tázacích a nověji i oznamovacích vět pomocí zahrnutí do nadvěty příslušného typu (Jsi žádán …, Říkám ti (teď, zde) …).[30] Obdobná možnost se nabízí i pro řadu tzv. systémových elips, např. pro zachycení vztahu mezi klauzí a nevětným přívlastkem (dárek, který je určen pro maminku dárek pro maminku/mamince; klobouk, který patří Karlovi Karlův klobouk (srov. o.c. v pozn. 19), cesta, která vede lesem cesta lesem ap.); podobný vztah je i mezi způsoby slovesného děje a jejich opisným vyjádřením, mezi kauzativem a opisem [24](stát se mladým omládnout, začal běžet rozběhl se, ale ne už způsobil smrt zabil, ani snažil se koupit kupoval ap.). Při hodnocení synonymie těchto příkladů, tj. shody jejich jazykového významu, je třeba postupovat obzvláště obezřetně (je možno způsobit něčí smrt, aniž bychom ho sami zabili; kupovat, ale nesnažit se koupit — nebo ovšem potkávat, ale nesnažit se potkat atd.).

Z našich dosavadních úvah, jak se domníváme, vyplývá, že deduktivní postupy, které by měly konstruovat gramatiku především z určitých základních postulátů, musejí být spojovány s postupy opřenými o studium empirických otázek natolik, aby mohly být výchozí postuláty podle zjištěných výsledků korigovány. Mimo jiné má patrně své výhody v české lingvistice dávno známá relativizace vztahu mezi významem a výrazem, jeho rozčlenění do několika rovin, tzn. oslabení saussurovského postulátu dvoustranných znakových jednotek. Místo, abychom v celé oblasti gramatiky (kromě hláskosloví) pracovali jen s dvoustrannými jednotkami spojujícími aspekt výrazový s významovým, můžeme pak na každé rovině mít jednotky, které slouží jako formy (výrazové prostředky) pro jednotky roviny nejblíže vyšší, a zároveň jako funkce pro jednotky roviny nejblíže nižší. Vztah funkce a formy je pak třeba dále rozčlenit — ve smyslu Kurylowiczova přístupu — na primární a sekundární, což umožňuje na jedné straně respektovat základní prvky symetrie systému (zůstává ovšem empirickou hypotézou, zda každá jednotka má svou jedinou primární funkci a svou jedinou primární formu, zatímco všechny ostatní lze považovat za kontextově podmíněné, přičemž tato kontextová podmíněnost musí být explicitně vymezena), na druhé straně pak adekvátně zachytit jeho asymetrii (se vztahy synonymie a homonymie). Funkční generativní popis češtiny, který buduje na těchto základech, a výsledky v jeho rámci dosažené ukázaly, že takovéto východisko lze považovat za vhodné přinejmenším pro velmi mnohé problémové okruhy mluvnické stavby[31] a že jednotlivé otevřené otázky lze postupně řešit. Je přitom ovšem zapotřebí dobře rozlišovat empirické hypotézy — jejichž formulace musí umožňovat jak ověření, tak vyvrácení — od otázek metody a výchozích postulátů.

K předpokladům toho, jak „psát mluvnici“, — nezávisle na tom, jaké postavení v ní má mít aspekt sémantický — jistě náleží ujasnění otázky, s jakým rozčleněním jazykového systému chceme pracovat (přičemž se v mluvnici samé toto rozčlenění může projevit bezprostředně i jako členění mluvnice do jednotlivých částí, nebo bude členění mluvnice a postup výkladů v ní ovlivněn také jinými faktory). Většinou se dnes v lingvistice pracuje s rozčleněním do rovin, sám pojem roviny však bývá vymezován různě a s různou mírou explicitnosti. Je patrně třeba včas si zodpovědět otázku, zda chceme rovinu chápat jako množinu zápisů vět (nebo jiných, „vyšších‘ jednotek). Pak bychom po vzoru zápisů fonetických a fonologických museli upřesnit i tvar zápisů na rovinách ostatních. (Je ovšem možné také užívat termín rovina nikoli pro množinu zápisů, nýbrž pro aparát v těchto zápisech používaný: inventář jednotek, typy vztahů mezi jinými, popř. i omezení kladená na jejich souvýskyt atd.) Jistě vedle toho zůstávají i možnosti členění jiného (a jiného vymezení pojmu roviny), zatím však, pokud víme, nebyla žádná z nich jasně formulována.

Není nutné předem, než se začne se soustavným zpracováním mluvnice, mít přesně ohraničen soubor všech jednotek všech rovin, nutné však je mít ujasněna kritéria, podle kterých se při stanovení jednotek (tj. relevantních distinkcí mezi nimi) chceme [25]řídit. Tato kritéria mohou vycházet ze sémantiky, nebo jen z distributivní analýzy (tj. ze studia kombinatoriky jazykových jevů, bez ohledu na význam). Posledně uvedené východisko je spojeno s nevýhodami známými jak z klasické fonologie, tak i z novějšího vývoje lingvistiky americké (kde transformační gramatika přinesla obrat od distributivismu ke zbytečně skeptickému názoru na možnost vědeckého zpracování metod, jak od souboru jazykových jevů dospět k jejich popisu), a ovšem zejména z kritických pohledů sovětských lingvistů na vhodnost distributivní analýzy jako metodologického východiska. Také přístup počítající se sémantickými distinkcemi jako s podkladem pro třídění jazykových jevů má jistě svá úskalí, i když tu nejde o zásadní nevhodnost přístupu jako celku: aby bylo možno vyvarovat se subjektivismu při uplatňování sémantických distinkcí, je třeba hledat kritéria testovatelná (půjde o různé typy využití diagnostických kontextů, o testy s pomocí otázek, negace, dialogu aj.,[32] popř. i o další kontrolovatelné projevy synonymie a homonymie). Je k tomu nutné ujasnit, kdy stačí pracovat s pravdivostními podmínkami vět obsahujících danou distinkci (tj. s jejich zaměnitelností „salva veritate“, se shodou obsahovou), a kdy je nutné jít dál, hledat, zda a jak je daná distinkce přítomna v oblasti jazykového významu, jak jsme o tom výše mluvili. Poznamenejme jen, že často obsahový rozdíl stačí k tomu, aby dvě jednotky nebo konstrukce byly charakterizovány jako významově rozlišené (tedy mající různé zápisy na rovině významu; srov. rozdíly mezi větami jako Zde se mluví česky Česky se mluví zde; Karel ten dopis psal Karel ten dopis napsal; u obou lze ukázat situace, ve kterých může být pravdivá jen jedna z alternativ. Naproti tomu obsahová shoda nestačí, jak jsme se právě snažili ukázat, k tomu, aby dvě jednotky byly charakterizovány jako plně synonymní (tzn. mající stejný zápis na významové rovině). Kritéria z oblasti sémantiky je třeba odlišit od jiných, např. od těch, která vycházejí z takových oblastí, jako je stylistika nebo struktura textu (srov. výše o příkladu slovesa sousedit; dále, považujeme-li např. koncovky -i a -ové v nom. pl. živ. subst. za významově shodné a rozlišené jen stylisticky, můžeme jistě o případech významové shody a stylistické distinkce mluvit i v souvislosti s jinými rovinami).

Není třeba zdůrazňovat, že k vědeckým hodnotám zpracování gramatiky patří i to, jak dalece se podařilo formulovat v ní teoretické hypotézy jako tvrzení dost obsažná a dost jasná, aby bylo možné ověřovat je empiricky; podaří-li se je vyvrátit, bude tím pak dáno východisko pro formulaci hypotézy přesnější, tj. pro postup kupředu v relativní pravdivosti našeho poznání jazyka. Jedním z předpokladů je to, že budeme co nejméně operovat s obraznými a vágními výrazy, že budeme co nejvíce pozornosti věnovat vytváření pojmů přesných, se kterými lze pracovat bez přemíry subjektivismu.

 

R É S U M É

Content, Meaning, and a Grammar with a Semantic Base

The dichotomy of linguistic meaning and non-linguistic content should not be neglected in discussions concerning methods in grammar, since only a level corresponding to the former may be used as the base of a linguistic description. Various examples from Czech and other languages are discussed from the viewpoint of this dichotomy, and it is pointed out for each of them that a linguistic motivation must and can be found for a specification of different units of the level of linguistic meaning.


[1] Viz jejich stať K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, 231—246, která je bezesporu nejvšestrannějším z dosavadních rozborů dané otázky.

[2] Ani J. Kořenský, Problémy konstrukce gramatiky jazyka ze sémantické báze, SaS 35, 1974, 241—255, který tyto otázky nově a s rozhledem promýšlí, neříká zcela jasně, v čem původní chápání obsahu a významu u Dokulila a Daneše modifikuje; bylo by jistě velmi významné ukázat obecné zákony řídící dialektiku rozvoje a fungování jazyka — ať už bychom jejich jádro hledali v narušování a obnovování jednoty obsahu a formy, nebo v neustálé novosti (neomezenosti) myšlenkových obsahů a nutné kontinuity (a tím i omezenosti) jazykových prostředků, viz P. Novák - P. Sgall, K otázce zákonů jazykového vývoje, AUC — SlavPrag IV, Praha 1962, 27—34 (srov. už S. Karcevskij, Du dualisme asymmétrique du signe linguistique, TCLP 1, 1929, 88—93, v českém překladu v antologii Principy strukturní syntaxe I, Praha 1974, 26—30, zejm. s. 26); zatím však nejasnost některých základních pojmů užívaných v lingvistické sémantice (a to se týká i pojmu sémantické báze, pokud není např. objasněno, které sémantické distinkce mají být ponechány mimo ni z důvodů jiných, než že to zvolené pojetí samo „vyžaduje“) ukazuje, že všechny předpoklady potřebné k přesvědčivému výkladu těchto zákonů nejsou dosud splněny.

[3] Snahy o vytvoření mluvnice určitého typu, která by vycházela ze sémantiky, datují se u nás (na základě známých myšlenek Mathesiových, viz zejm. Řeč a sloh, ve sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1924, 11—102; srov. též P. Novák - P. Sgall, On the Prague Functional Approach, TLP 3, Praha 1968, 291—297) nejméně od začátku šedesátých let; v souvislosti s technickými aplikacemi lingvistiky vznikl už poměrně obsáhlý popis češtiny, jistě důkladnější, než se při původní formulaci úkolů dané skupiny dalo očekávat. Splnění tohoto programu přineslo i četné a závažné podněty pro teoretickou práci, takže skupina dnes (i když při společném programu nesetrvali všichni, kteří se k němu dříve hlásili) má už za sebou řadu bohemistických výsledků, zejména v oblasti morfologického (slovesného) významosloví, ale i v syntaxi a větné sémantice (viz přehledovou stať P. Sgalla a P. Piťhy Některé výsledky nových postupů v novočeské skladbě, NŘ 58, 1975, 180—185).

[4] E. Coseriu, Semantik, innere Sprachform und Tiefenstruktur, Folia Linguistica 4, 1970, sv. 1—2, s. 53—63; srov. též český překlad v antologii Principy strukturní syntaxe I, Praha 1974, 31—38.

[5] Content, Meaning and Understanding, The Hague - Paris 1964.

[6] S. Sørensen, Meaning, ve sb. To Honor R. Jakobson III, The Hague - Paris 1967, s. 1876 až 1879. Také S. D. Kacnel’son, Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije, Leningrad 1972, zejm. s. 116, rozlišuje vlastní (idiomatickou) sémantiku od roviny logicko-sémantické, univerzální (srov. u nás Fr. Daneš, SaS 36, 1975, s. 140).

[7] Eksperimental’noje issledovanije semantiki russkogo glagola, Moskva 1967, zejm. s. 6n.

[8] Dochází pak často i v nejlepších pracích z transformační gramatiky k takovým jistě nepřijatelným přímočarým spojením gramatických soudů s argumentací čistě obsahovou, mimolingvistickou, jako např. u S. Kuna The Structure of the Japanese Language, Cambridge, Mass. 1973, s. 43, pozn. 4, kde se tvrdí, že The chicken on his farm is healthy (Kuře na jeho statku je zdravé) není (s generickým významem) gramaticky správná věta „… protože na statku je obvykle v určitou dobu více než jedno kuře“. Z velké řady podobných případů můžeme připomenout formulace, které, jak bylo vtipně poznamenáno, chtěly „vylučovat kanibalismus syntaktickými argumenty“ (totiž přílišnými omezeními na substantiva, která mohou fungovat jako zasažený předmět u sloves jako jíst).

[9] Nejasnost této otázky v oblasti slovní zásoby souvisí především s tím, že lexikální jednotky často postrádají jasnou (i výrazově snadno identifikovatelnou) strukturovanost; není proto zcela snadné najít argumenty proti ztotožnění slovní zásoby s encyklopedickou znalostí (jak to v poslední době činí i N. Chomsky, Questions of Form and Interpretation v Recherches ling. à Montréal, Montreal Working Papers in Linguistics 3, 1974, 1—42). Nemůžeme se zde blíže věnovat otázkám vztahu lexika a gramatiky, řešeným dnes, jak upozorňuje např. K. Horálek (Jak dělat vědeckou mluvnici, JA XII, 1975, 5—6, též jeho Sémantika a gramatika, SaS 36, 1975, 81—83), zejména tím, „že se těžiště výzkumu sémantiky věty přenáší na sloveso“. Velmi plodný se v tomto směru ukázal u nás přístup skupiny Danešovy (nyní uplatněný zejména ve Vědecké synchronní mluvnici spisovné češtiny (Základní koncepce a problémy), Český komitét slavistů, Praha 1974, zejm. s. 8n. — viz též SaS 36, 1975, s. 22n. — v koncepci základových struktur propozičního jádra). Z hlediska generativní gramatiky zpracovává uvedenou problematiku především Ch. Fillmore; o nalezení operativních kritérií pro pojmy, s nimiž se v této oblasti pracuje, se snaží J. Panevová (On Verbal Frames in Functional Generative Description, Part I, PBML 22, 1974, 3—40, Part II, PBML 23, 1974, 17—52); srov. k této problematice též významné práce G. Helbiga Theoretische und praktische Aspekte eines Valenzmodells, ve sb. Beiträge zur Valenztheorie (vyd. G. Helbig), The Hague - Paris 1971, 31—49 (srov. podrobný výklad u F. Daneše a kol., Práce o sémantické struktuře věty, Praha 1973, 45n.).

[10] F. Daneš, Sémantická struktura větného vzorce, Otázky slovanské syntaxe II, Brno 1968, 45—49; týž, Some Thoughts on the Semantic Structure of the Sentence, Lingua 21, 1968, 56—69; týž, Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní, Miscellanea Linguistica, Acta Univ. Pal. Ol. Philol., Ostrava 1971, 131—138.

[11] F. Daneš, Pokus o strukturní analýzu slovesných významů, SaS 32, 1971, 193—207; týž, Sémantická struktura slovesa a struktura věty, Zborník filoz. fak. Univ. Komenského, Philol. roč. XXIII—XXIV, Bratislava 1971—72, 17—25; F. Daneš - Z. Hlavsa - J. Kořenský, Postavení slovesa v struktuře české věty, Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů, Lingvistika, Praha 1973, 129—139; F. Daneš, Verba dicendi a výpovědní funkce, Studia SlavPrag, Praha 1973, 115—124; týž, K struktuře slovesných významů, Jazykovedné štúdie XII (Peciarov zb.), Bratislava 1974, 142—152.

[*] Této problematice je věnován čl. F. Daneše v Pauliniho sborníku (Bratislava 1974) Sémantická struktura slovesa a struktura věty. Konstatuje se v něm mimo jiné, že ze SF přecházívá do SVV jen jistý výběr elementů SF a že někdy přitom dochází navíc k sémantickému přehodnocování složek SF; výběr je řízen GVVem.

[12] Nejde ostatně vždy jen o presupozici, ale někdy též o alegaci (srov. E. Hajičová, Aktuální členění větné a nejnovější vývoj transformační gramatiky, SaS 33, 1972, 229—239; táž, Negace a presupozice ve významové stavbě věty, Praha 1975, s. 63n.); to se týká např. Danešova dokladu Karel probudil Honzu aj.

[13] Naproti tomu někdy se dostávají do SF presupozice sporné (předpokladové východisko v SF slovesa zvolit by pro větu Výbor zvolil Karla znovu předsedou připouštělo jen interpretaci obdobnou jako u Karel znovu onemocněl; zatímco druhá věta předpokládá určité mezidobí, u první může dojít k nové volbě před ukončením předchozího volebního období). Srov. k tomu též R. Růžička - G. Walther, Beziehungen zwischen Bedeutung und Syntax, Ling. Arbeitsberichte 11, Leipzig 1975, 66—84.

[14] Srov. F. Daneš ve sb. Jazykovedné štúdie (o.c. v pozn. 11, s. 144): „… že skutečnost je mnohonásobně, bohatě strukturována (což se obráží i v našem vědomí) a že jednotlivé jazyky vybírají, nepostihují všechny složky této strukturace a rovněž uvnitř jednoho jazyka různé výrazy postihují různé úseky, složky a aspekty této mnohonásobné strukturace“. Daneš uzavírá, že analýzu významu „nelze zaměňovat analýzou mimojazykové skutečnosti“.

[15] K těmto termínům srov. např. J. Panevová - E. Benešová - P. Sgall, Čas a modalita v češtině, AUC — Philol. Monogr. XXXIV, Praha 1971, zejm. kap. 1 a 2.

[16] Srov. E. Hajičová - J. Panevová, On Semantics of Some Verbal Categories in Czech, Russian and English, PBML 11, 1969, 30—53 a rigorózní práci I. Vomáčky o českých ekvivalentech angl. perfekta, FF UK Praha 1973.

[17] I. P. Ivanova, Vid i vremja v sovremennom anglijskom jazyke, Leningrad 1961.

[18] Srov. k tomu J. Panevová - P. Sgall, Relativní čas, SaS 32, 1971, 140—148 a o.c. v pozn. 15. Protože termín vyplývání je v sémantice obsazen (ve smyslu angl. entailment), nahrazujeme jej v tomto specifickém užití raději slovem vyrozumívání.

[19] Srov. o tom P. Piťha, Remarks on Possessivity, Part I, PBML 16, Praha 1971, 33—46, Part II, PBML 17, Praha 1972, 25—36; týž, Existuje dativ posesívní? SaS 32, 1971, 301—311.

[20] Známá teorie obecného významu má ovšem plodné uplatnění v „umírněné“ podobě jednak jako heuristická zásada vyzývající ke snaze uvést různé obsahové protějšky zkoumané formy na společného jmenovatele, pokud je to jen možné, a jednak v souvislosti se zkoumáním „vnitřní formy“ nebo „motivace“ jazykových jednotek. Spolu s mnoha jinými badateli považujeme však tuto teorii za příliš přímočarou, dáváme přednost Kuryłowiczově koncepci významu primárního, jejž doprovázejí významy sekundární (omezené na specifické kontexty). Domníváme se, že i z heuristického hlediska (zejm. pro zkoumání vztahů mezi jednotkami různých rovin i vývojových proměn jazykových soustav) byla plodnost této koncepce dostatečně doložena.

[21] Pro Daneše však z dominance jazykové formy plyne, že mezi větami založenými na témže vzorci nejde o „synonymii skutečnou, plnou (úplná synonymie by byla jen na rovině obsahové)“, srov. např. jeho stať v čas. Lingua, o.c. v pozn. 10, s. 65. Také K. Svoboda (Souvětí spisovné češtiny, Univ. Karlova, Praha 1972, s. 18) soudí, že „mezi syntaktickou formou a syntaktickým významem je soulad … Nesoulad může být mezi věcným obsahem a syntaktickou strukturou“. Úvahy obou autorů se týkají celých gramatických konstrukcí, tedy jistě vyšších rovin jazyka, problém synonymie se pak přenáší na vztah k rovině obsahu, ta však nemá být vlastním předmětem lingvistické analýzy a mluvit o „úplné synonymii“ obsahové beze shody významu jistě není terminologicky nejvhodnější.

[22] Srov. např. ve výše cit. knize P. Sgalla z r. 1967, s. 40n., s navázáním na Mathesia, Havránka, Trnku, Skaličku a další.

[23] Rozbor těchto příkladů nověji srov. u F. Daneše Some Thoughts on the Semantic Structure of Sentence, Lingua 21, 1968, 55—69, dále P. Sgall, “Casesˮ in Stratificational Description, PSML 3, Praha 1972, 201—211 a týž, Zur Stellung der Thema - Rhema - Gliederung, sb. Papers on Funct. Sentence Perspective, Praha 1974, 54—74.

[24] Srov. příklady Apresjanovy (o.c. v pozn. 7, s. 5) (a) Eto vyzyvajet u menja somnenija, (a’) Ja ne uveren v etom, (b) Petr vyše Ivana, (b’) Ivan niže Petra. Autor pokládá příslušné dvojice za shodné co do významu denotativního, ale různé co do významu signifikativního. Pro některé praktické účely se pracuje i v podobných případech s termínem synonymie, např. v sémantické syntéze A. K. Žolkovského a I. A. Mel’čuka O semantičeskom sinteze, Problemy kibernetiki 19, Moskva 1967, 177—239.

[24a] Stať K. Paly a kol. Intenzionální logika a sémantika přirozeného jazyka, SaS 36, 1975, 205—218 se přidržuje pojetí, podle něhož jak extenze, tak i intenze všech analyticky pravdivých vět je shodná; pak je ovšem třeba pro výklad významu užívat prostředků jiných, jako je v dané stati tzv. intenzionální báze, totiž třída identifikačních procedur (konceptů), odpovídajících významům jazykových výrazů. Význam se tedy chápe jako procedura nebo funkce (což je dost rozšířeno v současné logice i v oblasti umělého intelektu, kde se mluví o „imperativní podobě“ sémantického zápisu) a zachycuje se překladem do logického jazyka. Nerozbírají se však soustavně požadavky, které mají být na takový jazyk kladeny. U stati dobře logicky fundované zaráží poměrně nízká úroveň lingvistická, především přehlížení vlastní jazykové strukturace významů, a tedy i distinkce významu a obsahu; nelze souhlasit s tím, že by rozdíly mezi ten ředitel a (být) ředitelem, nebo podobně mezi přívlastkovou a přísudkovou pozicí adjektiv měly být zachycovány lexikálně a že z gramatické stavby jazyka by se bral zřetel nanejvýš jen na složky povrchové (kterým se intuitivně přiřazují přímo zápisy v logickém jazyce). Autoři přecházejí mlčením vše, co bylo u nás v lingvistické sémantice vykonáno, a sami zacházejí zcela rozpačitě např. i s kombinovatelností sloves a jejich doplnění (i rozdíl mezi mluvit o něčem a mluvit s někým o něčem označují za „různé významy“ slovesa, bez pokusu o argumentaci, ačkoli i při výjimečně širokém chápání lexikální sémantiky by takové pojetí těžko mohlo obstát při známém složitém vztahu mezi předložkou s a koordinací, popř. i plurálem, který dosud nebyl do daného přístupu začleněn; dále např. slovesa jako znát, vědět, stejně jako věřit, myslet by — podle toho, co se ve stati na s. 216 říká — všechna mohla být vykládána jako vztah mezi individuem a propozicí, tedy typově stejný).

[25] Z těchto důvodů podmínky kladené na synonymii dvou vět jsou poměrně silné (např. shoda závislostních vztahů mezi lexémy, až na vyjmenované výjimky), srov. k tomu J. Panevová, K voprosu o grammatičeskoj sinonimii v generativnom opisanii jazyka, PSML 2, Praha 1967, 227 až 244.

[26] Srov. E. Benešová - E. Hajičová - P. Sgall, Remarks on the Topic/Comment Articulation, Part I, PBML 19, 1973, 29—58, Part II, PBML 20, 1973, 3—42; jak jsme již uvedli, nepovažujeme za významově relevantní rozdíl mezi aktivem a pasívem, nýbrž rozdíl v aktuálním členění, což ovšem není totéž (viz už P. Sgall v PSML 2, 1967, s. 210 a ve sb. Čs. přednášky pro 6. mezinár. sjezd slavistů, Praha 1968, s. 63); různé typy protipříkladů v uvedených pracích předložené ukazují, že rozdíly aktuálního členění jsou často spojeny s růzností obsahovou, a nelze tedy u nich souhlasit s předpokladem shody významu.

[27] Srov. k tomu J. Panevová - P. Sgall, Čas a vid českého a ruského slovesa, Slavia 42, 1973, 16—24 a příklady jako Zvíře, které jsme viděli, je/byla veverka.

[28] Při použití složitého logického aparátu bývají dnes tyto pragmatické prvky ve významovém zápisu věty chápány jako proměnné, které teprve užitím věty v promluvě nabývají konkrétní hodnoty, viz (pokud jde o lingvisticky orientované uplatnění přístupů logických) zejm. Ö. Dahl, On Points of Reference, Logical Grammar Reports 1, Göteborg 1972. Chápe-li se tedy význam věty jako zobrazení (nebo funkce), musí jít nejen o zobrazení z možných světů, ale i z referenčních bodů do pravdivostních hodnot.

[29] U. Weinreich, On the Semantic Structure of Language, ve sb. Universals of Language (vyd. J. H. Greenberg), Cambridge, Mass. 1963, 114—171.

[30] J. J. Katz - P. M. Postal, An Integrated Theory of Linguistic Descriptions, Cambridge, Mass. 1964, zejm. s. 26; srov. též český překlad Celistvá teorie lingvistických popisů, Praha 1967; J. J. Ross, On Declarative Sentences, Readings in English Transformational Grammar (vyd. R. A. Jacobs, P. S. Rosenbaum), 1970, 222—272.

[31] Domníváme se, že také vztah jazyka a jeho užívání, vztah mezi strukturou jazykových jednotek a jejich užitím v promluvě (textu) atd. může být studován právě na tomto základě; dosavadní sporné otázky, soustředěné především kolem problému, zda má být pro výstavbu textu postulován zvláštní komponent popisu jazyka nebo zda základní otázky struktury textu mají být řešeny v gramatice, bude možno formulovat artikulovaněji na základě propracovaného explicitního popisu jazyka (např. po zjištění, jak lze na které rovině adekvátně zachytit přízvučné, příklonkové a nulové tvary zájmen, bude možné lépe posoudit distinkci mezi tzv. samostatnými a závislými větami).

[32] P. Sgall, Kontextové zapojení a otázková metoda, SaS 34, 1973, 202—211; J. Panevová, o.c. v pozn. 9; pro použití negace jako testu i v oblasti aktuálního členění viz též R. Posner, Theorie des Kommentierens, Frankfurt/M. 1972.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 1, s. 14-25

Předchozí Valerij M. Mokijenko (Leningrad): Dialektický vztah „implicitnost : explicitnost“ a vývoj frazeologie

Následující Jan Lehár: Slovesné umění Dalimilovy kroniky