K nedožitým sedmdesátinám Arnošta Lamprechta

Radoslav Večerka

[Chronicles]

(pdf)

К семидесятилетию покойного Арношта Лампрехта / To the 70th birthday of the late Arnošt Lamprecht

Sedmdesátých narozenin by se byl A. Lamprecht, profesor českého jazyka a dlouholetý vedoucí katedry českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy na filozofické fakultě v Brně, dožil 19. října 1989; zemřel však již 2. května 1985. Přestože několik posledních let svého života trpěl nemocí srdce, která mu nedovolovala pracovat s tou intenzitou a plodností, jíž se vyznačovala produktivní fáze jeho vědecké zralosti, stačil ještě před svým odchodem zpracovat a připravit k tisku syntetické vyvrcholení svého celoživotního úsilí na poli slovanské jazykovědy; vyšlo posthumně ve Spisech filozofické fakulty v Brně s názvem Praslovanština (1987). Práce je orientována k vývojově pojaté interně jazykové charakteristice praslovanštiny, proto záměrně ponechává stranou její dějiny vnější, mj. složité otázky etnogeneze Slovanů, pravlasti apod. Jádro knihy tvoří popis fonologického vývoje praslovanštiny, který autor sleduje od ide. východiska přes fázi protobaltskou a raně praslovanskou a dále přes praslovanštinu „klasickou“ (v letech 400—800 n. l.) až do pozdního nářečně už diferencovaného prehistorického období slovanských jazyků. Zvláštní kapitola je věnována fonologickému vývoji na konci slova v deklinaci a konjugaci, tj. formální morfologii klasické praslovanštiny. Knihu uzavírá stručná vývojová klasifikace praslovanštiny a celkový přehled foneticko-fonologických systémů slovanských jazyků po rozpadu praslovanštiny. Autor v sobě nezapřel výtečného a zaníceného vysokoškolského učitele, takže jeho spis, bohatě ilustrovaný dokladovým materiálem, vyniká přehledným rozvržením látky a jasností výkladu i potřebným didaktickým zjednodušením, které přitom není na újmu přísné odbornosti. Je dokonce ozvláštněn i stylisticky tím, že je koncipován jako skutečný výklad ex cathedra, obracející se na posluchače a užívající k tomu i potřebných jazykových prostředků kontaktových. Kniha vyvolala velký zájem, byla rychle rozebrána a byla vysoce oceněna odbornou kritikou u nás (srov. SaS, 49, 1988, s. 307—313) i v zahraničí. Jisté výhrady — při celkovém velmi kladném hodnocení — se objevily ke dvěma koncepčním postupům Lamprechtovy práce: (1.) že je pojata důsledně rodokmenově a (2.) že objasňuje vývoj flexívních koncovek foneticko-fonologicky, nikoli z mechanismů morfologie samé (srov. např. V. K. Žuravlev v čas. Sovetskoje slavjanovedenije, 1989, č. 2, s. 118—121).

K první výhradě bych poznamenal, že Lamprecht si byl ve skutečnosti plně vědom kom[67]plexnosti vývojových procesů nesených proudem jak divergentním, tak i konvergentním. Sám několikrát publikoval příspěvky z oblasti jazykové interference, míšení atp., mj. úvahu o vlivu jazyka na jazyk (1953 a 1958), o přechodových dialektech mezi slovanskými jazyky (1968), o česko-německých jazykových konvergencích (1965) aj. Soustředění na vnitřní dějiny praslovanštiny ho však vedlo k tomu, aby načrtl vlastní vývoj psl. fonologické soustavy jako sled procesů a posloupnost jevů jimi vyvolaných na chronologické ose. Proto usiloval zařadit zkoumané entity aspoň rámcově do některé „vývojové fáze“ (se zřením k jejich vzájemné, relativní chronologii), nebo — v klasické a pozdní praslovanštině — už do souřadnic chronologie absolutní, aniž si výslovně kladl otázku, zda jde o výsledky procesů divergentních nebo konvergentních. Na první pohled by snad jeho schéma dojem klasického „stammbaumu“ vzbuzovat mohlo, ve skutečnosti však není Lamprechtův postoj k němu ani zdaleka ortodoxní.

K druhé výhradě je třeba říci, že Lamprecht skutečně nepřistupoval k explikaci koncovek v klasické praslovanštině z hlediska specificky morfologického, ale to je věc přípustné volby zorného úhlu. Nejvlastnějším cílem Lamprechtova kompendia bylo představit odborné veřejnosti vývojový pohyb foneticko-fonologického systému. Otázku o původu flexívních koncovek v klasické praslovanštině si autor položil jaksi navíc, a to jednak proto, aby vyčerpávajícím způsobem zachytil a vyložil foneticko-fonologický vývoj i ve specifických pozicích, které představují právě konce slov, ale jednak i proto, aby naznačil, jaké důsledky měly pro morfologii proměny v plánu fonologickém.

Praslovanština představuje nejen dobou svého vzniku, nýbrž i po věcné a obsahové stránce perspektivní úběžník, logické vyústění Lamprechtova celoživotního usilování na poli lingvistiky. Přitom však nelze ovšem hodnotit výsledky jeho starší vědecké práce jako nějaké průpravné nebo přípravné sondy pro závěrečnou syntézu; i když ji organicky připravovaly, má každá z nich hodnotu autonomního přínosu k vědeckému poznání příslušné problematiky speciální, resp. dílčí.

Jako už předválečný žák B. Havránka projevoval A. Lamprecht zájem o srovnávací slovanskou jazykovědu od svých studentských let a později z ní publikoval stati o vývoji hláskového systému polského jazyka (1957) a celé západoslovanské oblasti (1958), o fonologickém vývoji praruštiny (1968), dále svůj první náčrt fonologie praslovanské (1956) a úvahu o chronologii foneticko-fonologických změn v praslovanštině (1973). Uveřejnil rovněž několik příspěvků k slovanskému nářečnímu atlasu (1959, 1961, 1962). Pojednal o vztahu mezi fonologickým a morfologickým systémem v slovanských jazycích (1963) a o problému zakončení nom. sg. o-kmenů v praslovanštině (1972). Zabýval se také celkovou tematikou vzniku a diferenciace slovanských jazyků (1963) a chronologického členění praslovanštiny (1978), vývojem pozdní praslovanštiny na východoslovanském území (1973) i speciálněji položenými otázkami o slovanské jazykové jednotě v době příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu (1965) a o praslovanské genezi slovenštiny (1978).

Ještě jako asistent a mladý docent navštěvoval A. Lamprecht semináře V. Machka a odborné výzbroje, kterou u něho získal, využil k studiím pojatým v širším rámci historickém a srovnávacím: psal o vztahu ide. jazyků k větvi ugrofinské (1955) a obecněji k jiným jazykovým rodinám (1967). Když pak v 60.—80. letech vycházely práce V. Illiče-Svityče o jazykovém společenství nostratickém, pohotově o nich (spolu s M. Čejkou) několikrát referoval (1975, 1977, 1981, 1984) a sám nostratickou hypotézu domýšlel aplikací na výklad ide. konsonantismu (1976, 1978).

Daleko největší část Lamprechtova vědeckého díla tvoří však jazykovědná bohemistika. Jako žák F. Trávníčka a A. Kellnera pěstoval Lamprecht českou jazykovědu zejména na úseku dialektologie a historické fonologie a gramatiky. Dialektologickou prací — recenzí Kellnerových Východolašských nářečí — vlastně vstoupil do vědecké literatury (1947) a zůstal tomuto vědnímu odvětví věrný po celý svůj život. Podnikl řadu cest do terénu a otiskl množství dílčích studií materiálově popisných i orientovaných k dialektologii historické. Z nářeční tematiky vytěžil kromě toho knižní monografie Středoopavské nářečí (1953) a Slovník středoopavského nářečí (1963) a pro potřeby vysokoškolských studentů zredigoval a předmluvou opatřil čítanku České nářeční [68]texty (1976). Trvalou pozornost věnoval dále historii českého jazyka. Mimo stati uveřejňované v odborném tisku a učební skripta pro své posluchače na filozofické fakultě vydal Lamprecht knižně Vývoj fonologického systému českého jazyka (1966, 1968²) a ve spolupráci s D. Šlosarem a J. Bauerem osvědčenou vysokoškolskou učebnici Historický vývoj češtiny (1977, 1985²) a Historickou mluvnici češtiny (1986). — Soupis prací A. Lamprechta uveřejnili Z. Rusínová a D. Šlosar in: Sb. prací fil. fak. Brno, A27, 1979, s. 11—16; A34, 1986, s. 139.

Profesor Lamprecht pracovně spojoval pečlivost materiálově heuristickou se schopností teoretického zobecnění. Metodologicky vycházel ze strukturního pojetí jazyka a z fonologických principů pražské školy, které tvořivě domýšlel a rozvíjel. Přispěl podstatným způsobem k poznání češtiny v jejím vnitřním teritoriálním rozrůznění a historickém vývoji i v jejím vnějším zapojení do širších souvislostí prostorových a časových. Jeho vědecké dílo, ve chvíli jeho (nedožitých) sedmdesátin již zcela uzavřené, se vřadilo jako nezanedbatelná a přínosná složka do proudu českého bádání o slovanských jazycích.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 1, pp. 66-68

Previous Eva Havlová: K osmdesátinám Františka Kopečného

Next Josef Filipec: Za Štefanem Peciarem