Na okraj nového přístupu k teorii tlumočení

Jana Holšánová

[Discussion]

(pdf)

Заметки к новому подходу к теории устного перевода / In margine of a new approach to the theory of interpreting

Zhruba od 70. let lze v mezinárodním měřítku sledovat změnu v orientaci jazykovědy označovanou jako „komunikačně-pragmatický obrat“ (srov. např. Helbig, 1986, s. 13n.). Jeho podstata spočívá v tom, že se zájem lingvistů přesunuje z jazykového systému na reálnou jazykovou komunikaci a zvýšená pozornost se přitom věnuje vzájemnému působení jazykových a mimojazykových faktorů při produkci a recepci jazykových projevů. Tím se otevírá široké pole pro kontakty jazykovědy s jinými vědními obory a vzniká nutnost interdisciplinárního výzkumu. Protože problematika translace (tj. překladu a tlumočení) patří a vždy patřila k základním lingvistickým otázkám, vytváří komunikačně-pragmatický obrat také zcela novou situaci v oblasti tlumočení.

Nové zaměření jazykovědné práce, k němuž patří mimo jiné i analýza jazykových jevů v širších souvislostech lidské činnosti a jednání, vytváří rámec monografie německé autorky Heidemarie Salevské Probleme des Simultandolmetschens. Eine Studie zur Handlungsspezifik. (Linguistische Studien 154, Reihe A. Arbeitsberichte. Berlin 1986, 148 s.) Práce představuje významný krok k vybudování jednotné teorie tlumočení, založené na poznatcích jazykovědy, psycholingvistiky, psychologie a teorie informace. Kniha má přehlednou stavbu, uvádí bohatou odbornou literaturu a vzhledem ke svému zaměření může zaujmout jak lingvisty, tlumočníky a překladatele (a to především rusisty a germanisty), tak i pedagogy, psychology aj.

V recenzované monografii řeší autorka dva komplexy otázek: (1.) obecnou teorii translace (s. 1—75) a (2.) lingvistické problémy simultánního tlumočení v jazykové kombinaci ruština — němčina (s. 75—148).[1] Obecné teorii translace je věnováno šest kapitol.

V první kapitole (s. 6—20) dochází Salevská na základě kritického rozboru dosavadních teoretických východisek nauk o translaci k rozlišení přístupu (a) systémově-lingvistického, (b) textově-lingvistického, (c) komunikačního a (d) orientovaného k jednání. Kritériem srovnání jednotlivých přístupů je míra respektování součinnosti jazykových a mimojazykových faktorů v procesu translace.[2]

Systémově-lingvistické hledisko (a) v nauce o translaci se opírá o teorie, které pracují s „ideálními“ komunikačními partnery v „ideální“ situaci, odhlížejí od mimojazykových aspektů a zužují předmětnou oblast jazykovědy na „langue“ jako systém znaků (ve smyslu Saussurově). Podle autorky tato teoretická východiska nejsou pro tlumočení dostačující, protože pouhá znalost potenciálních, systémově [141]podmíněných ekvivalentních vztahů dvou jazyků ještě tlumočníkovi nezaručuje volbu optimálních variant, adekvátních danému kontextu a daným komunikačním podmínkám.

Při výkladech o přístupu textově-lingvistickém (b) si všímá autorka vztahu translace a teorie textu a klade si otázku, zda je teorie textu, resp. textová lingvistika postačující explikační bází pro teorii translace. Zatímco za úkol textové lingvistiky považuje vybudování explicitní textově-gramatické báze, prozkoumání obecných podmínek textuality (sémantické, syntaktické a pragmatické dimenze textu, textové koherence atp.), vytvoření algoritmů výstavby textu apod., vymezuje Salevská předmět vědy o překladu šířeji: Vedle textově specifických zákonitostí výstavby textu by měla věda o překladu zkoumat také součinnost sociálních a psychologických faktorů v konkrétní komunikační situaci za různých podmínek produkce textu a měla by vyvozovat závěry ze vzájemného vztahu textu, konkrétního jazykového páru, specifiky adresátů a podmínek činnosti (srov. s. 12).

V této souvislosti autorka uvádí tři pojetí textu relevantní pro translaci (viz Kade, 1980; Dressler, 1973; Moskal’ská, 1984) a dochází k závěru, že na základě dosavadního stavu poznání textové lingvistiky nelze danou problematiku (např. procesy produkce a recepce textu v translaci včetně společenské determinace souboru situačních podmínek, dynamické role tlumočníka a specifiky jeho činnosti) plně osvětlit, že tedy i textovělingvistický přístup představuje pro teorii translace příliš úzký rámec.[3] Doporučuje proto zapojit do výzkumu translace především psychologii.

Pokud jde o třetí, komunikační přístup (c), zastává Salevská spolu s Ungeheuerem (1974) názor, že východiskem každé vědecké analýzy komunikace má být komunikační situace.[4] Podtrhuje nutnost začlenit translaci do širších komunikačních souvislostí, vysvětlit úlohu situace pro volbu jazykových prostředků výchozího a cílového jazyka (dále jen VJ a CJ), pro vztahy a zapojení partnerů atd.[5] Z hlediska komunikačního představuje v translaci jazyk subsystém, který je determinován funkcí celkového systému translace. To znamená, že se všechny aspekty, které byly v (systémové) lingvistice upozaděny, stávají ve výzkumu komunikace a ve vědě o překladu vlastním předmětem bádání a nabývají zcela nového významu.

Přístup (d) spočívá ve zkoumání translace z hlediska teorie řečového jednání, která patří v současné době k rozvíjeným směrům lingvistického bádání. Z nich teorii řečových aktů považuje autorka za málo dynamickou (nespecifikuje totiž komunikační partnery a podmínky komunikace, což je pro translaci relevantní) a málo komplexní (bere v úvahu jen ideální podmínky realizace řečového aktu a nepočítá např. s rušivými faktory). Nedostatky tohoto přístupu vidí autorka také v tom, že se zde neuvažuje vztah „explicitně, implicitně a asociačně evokovatelné informace“ (Kade, 1980), dále není přesně vymezen vztah sémantických a pragmatických aspektů výpovědi.

Jak je zřejmo, všechny aspekty translace nelze postihnout pouze na základě jednoho teoretického přístupu. Praktická oblast translace představuje navíc nehomogenní pole činností (srov. např. činnost odborného překladatele a činnost simultánního tlumočníka) a i pro jeho diferenciaci je třeba vzít v úvahu, že každá dílčí aktivita předpokládá kromě společné základní kompetence (funkčně adekvátního převodu) ještě celou řadu specifických kompetencí dílčích. Translatologie se proto [142]při osvětlování svého komplexního předmětu musí opírat nejen o poznatky jazykovědné, ale i o výsledky jiných disciplín, jako jsou psychologie, sociologie, teorie komunikace aj.

 

Ve druhé kapitole (s. 20—37) představuje autorka svůj integrační model translace. Vychází přitom z pojmu činnost, sleduje jeho tradice a vývoj ve filozofii, jazykovědě, psychologii a vymezuje translaci jako specifický druh řečové činnosti vyznačující se strukturovaností a zaměřeností na určitý cíl. Cílem translace je pak zajištění komunikace mezi partnery, kteří nedisponují společným jazykem. Autorka rozeznává tři fáze translace: recepci, transpozici a realizaci. Recepce je rozhodujícím předpokladem všech dalších fází; tlumočník/překladatel vnímá jazyková data v souvislosti s mimojazykovými, analyzuje motivaci a intenci autora výchozího textu. To má význam nejen při produkci textu v CJ, ale už i pro správnou identifikaci a syntézu slabik, slov, segmentů a výpovědí ve VJ. Od tlumočníka (a překladatele) se v první fázi recepce vyžaduje maximální soustředění, překladatel je ale ve srovnání s ním ve výhodě, protože může výchozí text vnímat jako celek ještě před transpozicí.

Transpozicí Salevská rozumí „přesazení“, „překódování“ segmentů VJ do CJ, a to bez komunikativní realizace textu. Je to velmi složitý proces, při němž dochází vlivem intralingválních, interlingválních a extralingválních faktorů k výběru a rozhodování, k procesům analytickým a syntetickým. Podstatnou úlohu zde má subjektivní faktor, různé soubory vědomostí, znalost situace, schopnost tlumočníka/překladatele přestrukturovat informaci výchozího textu s ohledem na podmínky recepce textu v CJ, schopnost rozhodnout o relaci verbalizované a neverbalizované informace apod. K vlastní produkci výpovědí v CJ dochází podle autorky až ve třetí fázi realizace.[6]

Značné zjednodušení strukturace translačního procesu na tři po sobě následující fáze může působit poněkud staticky; autorka sama však připouští, že toto pořadí nemusí být vždy přísně dodrženo. Jako doklad může posloužit skutečnost, že jak u tlumočení konsekutivního, tak simultánního dochází k předjímání následujícího řečového jednání nebo k upřesňování a korekturám jednání už realizovaných. V této kapitole se dále uvádějí operace v translaci: identifikace, přiřazení, syntéza a především kontrolní operace, která umožňuje tlumočníkovi/překladateli porovnat výsledek jednání s „vnitřním programem“.

Za velmi důležitý předpoklad translace považuje Salevská znalost komunikační situace v širším smyslu — nejen konkrétní lokální a temporální podmínky, ale i sociální a psychologické charakteristiky produktora a recipienta, jazykového společenství a představy o třídách typizovaných situací. Ty jsou podle názoru psychologů zastoupeny v paměti prostřednictvím konfigurace pojmů. Jestliže na základě opakujících se rysů tlumočník identifikuje určitý typ situace, může tyto konfigurace vyvolat. To mu značně usnadní jeho úlohu (zejména v extrémních časových podmínkách). V případě, že tlumočník některé situační aspekty nezná, např. motivaci (cíl) mluvčího, má úlohu ztíženou tím, že musí vytvářet hypotézy pouze na základě jazykových dat.

V další části druhé kapitoly autorka představuje své pojetí textu jakožto vícedimenzionálního objektu (a výsledku) translace a graficky znázorňuje text na mo[143]delu čtyřstěnu s dimenzí jazykovou, informační, sociální a s dimenzí jednání. Dokládá na něm, jak při translaci působením jazykových a mimojazykových faktorů nebo dominancí jedné ze jmenovaných dimenzí dochází k modifikaci textu.

 

Kapitola třetí a čtvrtá (s. 37—39) mají obecně teoretický charakter. Jsou věnovány vymezení pojmu překladu a tlumočení (jak konsekutivního, tak simultánního). Tlumočení se chápe jako specifický druh jazykově-komunikační činnosti v rámci dvojjazyčně zprostředkované komunikace, v jejímž průběhu se text VJ mění v určitých situačních podmínkách na text v CJ tak, že texty mají určitý stupeň komunikativní ekvivalence, tj. vyvolávají v různých jazykových a komunikačních společenstvích srovnatelné účinky. Na základě obecné definice tlumočení vymezuje autorka tlumočení konsekutivní a tlumočení simultánní. Při tlumočení konsekutivním je recipován daný text/projev během jeho prezentace ve VJ, zatímco jeho realizace v CJ nastává až po ukončení projevu nebo jeho části. Je tedy časově náročnější. Tlumočení simultánní Salevská chápe jako speciální druh dvojjazyčně zprostředkované komunikace, která je na rozdíl od tlumočení konsekutivního omezena dobou produkce textu/projevu ve VJ, je charakterizována souběžností poslechu a mluvení a paralelností recepce, transpozice a realizace. — V páté kapitole (s. 39—42) Salevská probírá modely a teoretická východiska simultánního tlumočení (Černov, 1978; Širjajev, 1979; aj.) a soustřeďuje se na ně ve všech svých úvahách v následujících kapitolách.

 

Nejobsáhlejší — šestá — kapitola (s. 42—77) pojednává o specifice jednání v simultánním tlumočení. Dimenze jednání je tu považována za centrální a nezbytně nutnou pro popis a objasnění tohoto typu tlumočení. Autorka zdůrazňuje, že pro zpracování interní a externí informace musí mít tlumočník k dispozici postupy, strategie, procedury jednání. Přestože v psychologické literatuře nenajdeme jednotnou systematiku znalostí a jejich forem reprezentace, ani jednotný pohled na druhy paměti a jejich spolupůsobení, zabývá se Salevská i touto problematikou, relevantní pro tlumočení. Tvrdí, že specifika jednání v simultánním tlumočení nespočívá jen v hotových kognitivních strukturách (Wissensstrukturen), ale také v aktivním hledání informací. Vlastnímu ukládání informací do paměti předchází selekce rysů a jejich zhušťování do komplexních znaků v pracovní paměti. Zajímavá je i otázka strukturace paměti u multilingválních mluvčích, zda se totiž jazyky o tutéž paměť „dělí“, nebo zda každý jazyk má paměť vlastní (separátní).

V další části této kapitoly jsou na příkladu simultánního tlumočení konkretizovány fáze translace. Velkou pozornost autorka věnuje mechanismům umožňujícím souběžný průběh jednotlivých fází tohoto typu tlumočení,[7] především zajímavé problematice pravděpodobnostního prognózování.[8] Vzhledem k tomu, že u simultánního tlumočení probíhají proces produkce textu mluvčím ve VJ a jeho recepce, transpozice a realizace tlumočníkem v CJ relativně simultánně, je tlumočník mnohdy nucen rekonstruovat smysl výpovědi pouze na základě jednotlivých fragmentů, anticipovat pokračování, ukončení úseku textu, vyvozovat souvislost apod. Opírá se při tom o svůj zkušenostní komplex, o informace jazykového i mimojazykového [144]charakteru. Kromě schopnosti aplikovat gramatická, lexikální a jiná pravidla příslušného jazyka v daném kontextu mají důležitou úlohu věcné znalosti v daném oboru, znalost situace a jiné mimojazykové faktory. Pravděpodobnostní prognózování tedy představuje proces, při němž je mluvčí/tlumočník schopen použít informací z dřívějších komunikačních situací k redukování neurčitosti situace následující. Neustálé rozhodování pomáhají tlumočníkovi odstranit za extrémních časových podmínek především jazykové automatismy a formální a obsahové stereotypy. Obojí jsou stejně důležité pro tlumočníka a ostatně i pro každého mluvčího a posluchače. Pro stereotypní obsahy sdělení existují obvyklá klišé a intonační šablony, takže posluchač už podle několika slov vyslovených s určitou intonací a doprovázených určitou stereotypní mimikou může usuzovat na celkový obsah výpovědi nebo dokonce předjímat její doslovné znění.

Komplex otázek obecněteoretického charakteru uzavírá část věnovaná problematice překladových jednotek a segmentaci. Segment vymezuje spolu s Laptevovou (1984) jako funkční a strukturní jednotku, ohraničenou prostředky intonačního členění (včetně pauz), danou „pevnými“ gramatickými vztahy, směřující k sémantické, syntaktické a komunikační samostatnosti. Zdůrazňuje dynamický charakter těchto jednotek a popírá existenci konstantní překladové jednotky v simultánním tlumočení.[9]

Druhá, prakticky zaměřená část monografie H. Salevské je orientována na konkrétní lingvistické problémy, které vyplývají ze specifiky simultánního tlumočení v jazykovém páru ruština — němčina.

 

Sedmá kapitola knihy (s. 77—112) je prvním pokusem o systemizaci typických gramatických jevů relevantních pro simultánní tlumočení v uvedeném jazykovém páru. Tato systemizace představuje východisko pro další teoretická, didaktická a praktická zkoumání. Autorka vychází z rozsáhlého materiálového korpusu (200 stran autentických projevů v OSN majících politickou tematiku, přetlumočených profesionálními tlumočníky, jejichž mateřštinou je ruština). Konfrontační analýze podrobuje především ty jevy, které působí četné problémy v tlumočnické praxi (např. začátky výpovědí s odlišnou pozicí větných členů v ruštině a němčině; připomeňme, že tento problém je dán rozdílnou úlohou pořádku slov v těchto jazycích; v ruštině převládá slovosledné uspořádání podle sdělné hodnoty, tj. funkce komunikativní, v němčině jsou naproti tomu důležitější jevy gramaticky podmíněné, postavení větných členů zde primárně plní funkci syntaktickou).

Konfrontace jazykových jevů není v recenzované knize prováděna tradičním způsobem, systémově, nýbrž se zřetelem ke specifice simultánního tlumočení je vřazena do širších aspektů jednání. Autorka se snaží postihnout určitý algoritmus pro formulování počátků výpovědí v ruštině a němčině, formuluje rady, doporučení, uvádí ukázky konkrétních příkladů v originálu, znázorňuje je formou vzorců, nabízí možný převod do němčiny včetně graficky zvýrazněných problematických jevů. Lingvisticky orientovaní čtenáři, tlumočníci, překladatelé a pedagogové v této části knihy najdou řešení některých gramatických problémů v dané jazykové kombinaci i určité strategie jednání (strategické kroky pro extrémní situace v translaci, vzory větných konstrukcí, náhradní prostředky převodu apod.), ilustrované na příkladech [145]z praxe. Salevská přitom opakovaně poukazuje na to, že je třeba postupně vypracovat gramatiku jednání orientovanou k činnosti, zaměřenou na specifický jazykový pár.

Autorka se ve své knize pokusila ukázat v širších souvislostech problémy teorie tlumočení obecně a simultánního tlumočení zvlášť. Zvolila si funkční činnostní východisko a doplnila (nikoli však aditivně) dosavadní modely translace o dimenzi jednání. Teoretické úvahy a výsledky terénního výzkumu obsažené v knize jsou hodnotným přínosem k vytvoření integrační teorie translace a tím i k překlenutí propasti mezi teorií a praxí tlumočení a překladu.

 

LITERATURA

 

ČEŇKOVÁ, I.: Teoretické aspekty simultánního tlumočení. AUC. Philol. Praha 1988.

ČERNOV, G. V.: Teorija i praktika sinchronnogo perevoda. Moskva 1978.

ČERNOV, G. V.: Osnovy sinchronnogo perevoda. Moskva 1987.

DRESSLER, W.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1973.

HELBIG, G.: Entwicklung der Sprachwissenschaft seit 1970. Leipzig 1986.

JANOVCOVÁ, E. - HROMEČKOVÁ, D.: Audioorální program pro simultánní tlumočení — francouzština. FF UK. Praha 1982. Učební text.

KADE, O.: Zufall und Gesetzmäßigkeit in der Übersetzung. In: Beiheft zur Zeitschrift „Fremdsprachen“ 1. Leipzig 1968.

KADE, O.: Die Sprachmittlung als gesellschaftliche Erscheinung und Gegenstand wissenschaftlicher Untersuchung. Leipzig 1980.

KENÍŽ, A.: Úvod do komunikačnej teórie tlmočenia. FF UK. Bratislava 1980. Učební text.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - JAKLOVÁ, A. - MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice 1987. Učební text.

LAPTEVA, O. A.: Sintaksičeskaja diskretnosť ustnogo monologičeskogo teksta. In: Ruskij jazyk: Funkcionirovanije grammatičeskich kategorij; tekst i kontekst. Moskva 1984.

LEDERER, M.: La traduction simultanée. Lettres modernes. Paris 1981.

MOSKAL’SKAJA, O.: Textgrammatik. Leipzig 1984.

MÜLLEROVÁ, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (anhand von Arbeitsberatungen). In: Linguistica XII. Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová a D. Viehweger. Praha 1985, s. 17—33. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

NOVÁKOVÁ, T.: Simultánne tlmočenie vo vede o preklade. FF UK. Bratislava 1980. Kandidátská disertace.

SOFR, O.: Analýza procesu tlmočení. FF UK. Praha 1978. Rigorózní práce.

ŠIRJAJEV, A. F.: Sinchronnyj perevod. Moskva 1979.

UNGEHEUER, G.: Kommunikationssemantik: skizze eines problemfeldes. Zeitschrift für germanistische Linguistik. Berlin - New York 1974.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 140-145

Previous Jana Hoffmannová: Pragmatická perspektiva a současná lingvistika

Next Jana Slavíčková: Konference o funkční lingvistice a dialektice