Monografie o komunikační relevanci

Jana Hoffmannová

[Kronika]

(pdf)

Монография о коммуникативной релевантности / A monograph on relevance in communication

Svou monografii Semantic constraints on relevance (B. Blackwell, Oxford - New York 1987, 160 s.) koncipovala anglická lingvistka Diane Blakemoreová jako příspěvek ke specifikaci vztahu sémantiky a pragmatiky, resp. jazykového významu a pragmatické interpretace; přitom se snaží začlenit tento výklad do rámce obecné teorie jazyka a řečové činnosti a do rámce psychologické teorie lidského vědění, znalostí, poznávání, myšlení, zpracovávání informací (cognition), tj. kognitivní psychologie.

V první části své práce se autorka vyrovnává s řadou sémantických teorií založených na formální logice a na připisování pravdivostních podmínek výrazům přirozeného jazyka, i s pokusy o pragmatizaci sémantiky a formalizaci pragmatiky (o formální popis procedur přiřazujících výrazům přirozeného jazyka pragmatické interpretace). Z tohoto hlediska komentuje např. teorie R. Stalnakera, R. Montaguea, D. Lewise, M. Cresswella, R. Kemposonové, G. Gazdara aj.; za jejich nedostatky považuje mj. objektivistické chápání kontextu (zanedbávání psychologických aspektů jeho fungování) a nedoceňování úlohy mimojazykových znalostí účastníků komunikace. Velkou pozornost autorka věnuje koncepci H. P. Gricea; domnívá se však, že Griceovo rozlišení propozičního obsahu na straně jedné a implikačních aspektů významu (tj. sémantických hodnot determinovaných kontextem, vyvozovaných z předpokladu dodržování obecných principů komunikace, zejména konverzačních maxim) na straně druhé nelze uznat za podklad distinkce sémantika-pragmatika. I propoziční obsah má podle Blakemoreové své pragmatické aspekty (viz identifikaci reference, procedury odstraňování víceznačnosti, vágnosti, implicitnosti aj.); naproti tomu některé výrazy přirozeného jazyka nelze interpretovat z hlediska pravdivostních podmínek, neboť nepřispívají svými významy k propoziční reprezentaci reality, nýbrž umožňují interpretaci výpovědi v kontextu.

Autorka tedy chápe pragmatiku jako procedurální teorii usouvztažňující jazykové prostředky s fungováním mentálních struktur a definující principy využívání kontextových informací při interpretaci výpovědi. S vědomím relativity distinkce kompetence-performance zde D. Blakemoreová mj. uvažuje o tom, zda zavádět koncept pragmatické kompetence, nebo zda situovat pragmatické hodnoty pouze do oblasti performance.

Pojem kontextu je bezpochyby jedním z ústředních konceptů celé monografie; autorka zdůrazňuje jeho psychologické pojetí, kognitivní procesy probíhající při výběru relevantního kontextu v interpretačním procesu. Účastník komunikace v jejím průběhu interpretuje předpoklady partnera a podle výsledku této interpretace mu svým vyjádřením, jazykovou signalizací umožňuje výběr optimálního interpretačního kontextu, resp. do určité míry omezuje možnosti tohoto výběru. Zde samozřejmě primárně záleží na rozsahu společných znalostí partnerů, na poměru jejich „kognitivních prostředí“ i na tom, zda o svých společných předpokladech vědí nebo je dokážou s potřebnou rychlostí identifikovat. Společné znalosti se samozřejmě často vytvářejí až v průběhu komunikace a partneři neustále vzájemně odhadují jejich rozsah.

Interpretační procesy jako součást procesů produkčních i recepčních jsou tedy založeny hlavně na vztažení propoziční [255]reprezentace k „background knowledge“, na její integraci do příslušného kontextu; mentální aktivity, které tuto integraci umožňují, jsou řízeny především inferenčními pravidly. Představa D. Blakemoreové o strukturaci informací v dlouhodobé paměti, o procesuálních i rezultativních aspektech této strukturace je motivována některými teoriemi z oblasti umělého intelektu (viz jednotky jako rámce, schémata, skripty), ale i modulární teorií J. A. Fodora, jeho rozlišováním percepčních („input systems“) a centrálních kognitivních systémů (viz The modularity of mind. Cambridge, Mass. 1983). Při integraci nové informace do reprezentace světa v paměti recipienta dochází k neustálým proměnám jeho předpokladové báze; recipient vytváří kontexty pro interpretaci dalších propozic, zpracovávání informací (processing) probíhá na pozadí stále se měnícím.

Ze všech výrazných soudobých koncepcí v oblasti lingvistické pragmatiky a kognitivně psychologických výkladů komunikace však D. Blakemoreovou nejvíce ovlivnila teorie relevance D. Sperbera a D. Wilsonové, z jejíž formulace (hlavně v práci Relevance: communication and cognition, Oxford 1986; viz rec. I. Nebeské v SaS, v tisku) autorka přímo vychází. Ve druhé části monografie dokazuje platnost tzv. principu relevance a obohacuje jeho výklad. (Jak už jsme uvedli výše, věnuje autorka ve své práci pozornost obecným komunikačním principům stanoveným H. P. Gricem; překvapuje však, že vůbec neuvádí další závažné principy, formulované G. Leechem — např. princip zdvořilosti —, a že princip relevance neuvádí do vztahu i k nim.) Princip relevance je formulován tak, že se produktor snaží vymezit pro recipienta co nejpřístupnější kontext, který by recipientovi umožnil maximálně relevantní interpretaci výpovědi, tj. dosažení optimálního komunikačního efektu s vynaložením co nejmenšího úsilí. Míra tohoto interpretačního úsilí je podmíněna jednak zmíněnou přístupností kontextových předpokladů, jednak komplexností interpretované informace vzhledem k předpokladům logického, lexikálního, encyklopedického atd. charakteru. Poměr vynaloženého úsilí a výsledného komunikačního efektu by měl směřovat k optimální vyváženosti (i např. nepřímé vyjádření produktora by mělo být účelné, tj. náročnější interpretace vyžadující větší úsilí by měla přinést adekvátně vyšší efekt komunikace). Komunikační efekt se přitom měří výsledkem integrace nové informace do předpokladové báze recipienta; rozhodující není jen prostý přírůstek informace, obohacení znalostí, ale často spíše ověření, potvrzení, zpochybnění či popření dosavadních znalostí. Lze tedy říci, že relevanci určuje vztah propozice k dosavadní reprezentaci světa v paměti recipienta.

Dále autorka předkládá cennou a zajímavou úvahu o tom, nakolik je výsledek interpretace (a jeho relevance) podmíněn přímo identifikací intence produktora v interpretačním procesu recipienta. Nepochybně dochází k určité koordinaci účastníků komunikace směrem k výběru interpretačního kontextu; často však produktor kontext ani předpokládaný komunikační efekt příliš striktně nevymezuje, nevyžaduje výsledek interpretace, který by přesně a úplně odpovídal jeho intenci, umožňuje i volnější interpretace a další efekty, které se pohybují ve více nebo méně určeném okruhu. Samozřejmě nelze počítat se zcela neurčitým či donekonečna rozšiřovaným kontextem, ani s uvažováním a porovnáváním všech možných interpretací v recepčním procesu; vynakládané úsilí by tím nepřiměřeně vzrostlo. Lze tu však počítat s celou škálou uspořádanou podle stupně síly předpokladů produktora: od případů, kde produktor omezuje výběr kontextu směrem k jednoznačné interpretaci, přes výpovědi, které předpokládají omezený počet interpretačních alternativ, až po slabé předpoklady a v podstatě nulová očekávání produktora, který umožňuje velký počet alternativních interpretací svého vyjádření.

V poslední části své práce se D. Blakemoreová soustředila na některé jazykové prostředky, jichž může produktor využít, aby v souladu s principem relevance omezil pro recipienta výběr kontextu; [256]touto analýzou konkretizuje své doplnění teorie relevance. Zabývá se hlavně dílčí skupinou výrazů nesoucích „pragmatické presupozice“ (v terminologii R. Stalnakera a dalších); výrazů, které nepřispívají k propozičnímu obsahu výpovědi, ale vymezují kontext její interpretace, specifikují vlastnosti kontextu a způsob jeho fungování. Jde především o prostředky, které omezují relevanci propozice tím, že implikují její inferenční spojení s jinou propozicí, ev. s rozsáhlejší textovou jednotkou: tedy o některé z výrazů, které obvykle nazýváme textovými konektory (je pro ně charakteristické i parentetické postavení ve výpovědi a specifický intonační vzorec). Tyto konektory participují na pragmatické interpretaci výpovědi spolu s její „fokusací“, hierarchizací, tematicko-rematickým nexem a dalšími strukturačními prostředky. V souvislosti s funkcemi konektorů autorka upozorňuje na rozdíl mezi těmi případy, kdy tyto kohezní prostředky vyjadřují vztahy událostí a stavů věcí v realitě, resp. v jejích mentálních modelech (viz P. N. Johnson-Laird, Mental models. Cambridge 1983), a případy, kdy vyjadřují interně textové souvislosti konstruované produktorem a identifikované recipientem na základě jeho znalostí a inferencí. — Jde o diferenci blízkou rozlišení interních a externích konektorů u M. A. K. Hallidaye a R. Hasanové, Cohesion in English. London 1976; viz rec. v SaS, 40, 1979, s. 59n. Kromě tohoto základního díla tvoří teoretické pozadí autorčiných úvah o konektorech i práce L. Karttunena, R. Lakoffové, T. A. van Dijka ad.

Dalším centrálním pojmem předložené koncepce je tedy přirozeně pojem koherence, který autorka odvozuje z konceptu relevance. Její inferenční konektory (např. so, also, after all, you see, therefore, moreover, furthermore) vyjadřují vzájemnou závislost relevance dvou propozic, tj. omezují interpretační kontext jedné propozice vztahem k propozici předchozí. Konektory zde tedy fungují jako interpretační instrukce pro recipienta: produktor volí určitý typ spojení propozic (vyjádřený speciálním kohezním prostředkem, ale ev. i pouze implikovaný, bez jazykového signálu) a snaží se umožnit recipientovi, aby s pomocí inferencí konstituoval adekvátní, maximálně relevantní spojení. Obvykle jde o spojení dvou propozic v souvětí, ale autorka bere v úvahu i návaznost mezi dialogickými replikami různých mluvčích.

Své pojetí koherence a konektorů autorka dokládá zejména podrobnou funkční analýzou konektoru but (srov. též T. A. van Dijk, Text and context. London 1977) jako signálu pro způsob usouvztažnění pragmatických interpretací dvou následujících výpovědí, pro podmínění relevance jedné propozice interpretací jiné. Podle záměru produktora má recipient odvodit z výpovědi uvozené konektorem but propozici významově inkonzistentní s propozicí z výpovědi předchozí, a tedy i s recipientovým očekáváním; toto usouvztažnění někdy vede až ke zrušení předpokladu recipienta. Autorka ovšem neusiluje o ostrou distinkci mezi dvěma často rozlišovanými významy tohoto konektoru, tj. mezi kategorickým popřením předpokladu na jedné straně a slabším kontrastem dvou obsahů na straně druhé; prokazuje spíše plynulý přechod mezi oběma významy.

Anglická lingvistka přejala tedy ve své monografii vlivnou koncepci D. Sperbera a D. Wilsonové, aplikovala tuto teorii při výkladu konkrétní skupiny jazykových prostředků a tím se zasloužila o určité potvrzení a obohacení teoretického východiska. Nesporně přispěla k prohloubenému psychologickému výkladu interpretačních procesů v sociální komunikaci a předpokladových struktur, které do těchto procesů vstupují; citlivě zdůraznila vysokou vágnost a neurčitost komunikačních záměrů a efektů a možnost graduálního uspořádání těchto hodnot. Hlavní přínos její práce však vidíme v tom, že svou názornou explikaci principu relevance opřela o vynalézavou a originální analýzu skupiny výrazů, které zřejmě stále ještě nejsou dostatečně popsány v celém bohatství svých významů a textových funkcí.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 254-256

Předchozí Václav Blažek: Americké sympozium o jazyce a prehistorii

Následující Zdeněk Tyl: Bibliografický soupis k ročníkům 26 (1965)—50 (1989)