Sovětská kniha o jazykové osobnosti

Václava Musilová

[Discussion]

(pdf)

Советская книга о языковой личности / A Soviet book on a bearer of language

Výsledkem obecné tendence humanizovat lidské poznání jsou množící se výzvy studovat „lidský faktor“ v jazyce, jazyk ve spojení s lidskou činností, člověka v jazyce a jazyk v člověku. Avšak cesta od různých proklamací o nutnosti vypracovat „vyjadřovací teorii“, „teorii nositele jazyka“, „teorii užívání jazyka člověkem“ apod. k vypracování konkrétních koncepcí a metodik je velmi neschůdná; jednotlivé práce týkající se této problematiky odhalují jen velmi obecné rysy tohoto úkolu. Společná je jim tato základní myšlenka: Nemůžeme dobře poznat člověka, nepoznáme-li jeho jazyk.

V poněkud pozměněné podobě „Nelze poznat jazyk, nevyjdeme-li za jeho hranice, neobrátíme-li se k jeho tvůrci, nositeli, uživateli, člověku, ke konkrétní jazykové [42]osobnosti“ se k pracím podobného druhu programově hlásí kniha J. N. Karaulova Russkij jazyk i jazykovaja ličnosť (Nauka, Moskva 1987, 262 s.). V tradici psychologického pojetí osobnosti, na niž autor navazuje, byly ve středu pozornosti nekognitivní aspekty člověka, tj. jeho charakteristiky emocionální a volní. Obsah tohoto pojmu prohlubuje autor tím, že na přední místo při studiu jazykové osobnosti vyzdvihuje její kognitivní stránky, protože intelektové schopnosti se projevují nejintenzívněji právě v jazyce. Vzhledem k tomu, že vidí člověka pevně zakotveného v podmínkách určitého národního jazyka s přesně definovanými historickými, etnografickými, sociologickými a psychologickými zvláštnostmi, pociťuje oprávnění pracovat s pojmem „ruská jazyková osobnost“.

Snaha postihnout osobnost a její jazyk v co nejširších souvislostech vede autora k využívání nejrůznějších poznatků z historie, sociologie, psychologie, etnografie, filozofie i literární vědy. Přestože si je vědom nebezpečí diletantismu, který se skrývá v této šíři záběru, považuje takový interdisciplinární přístup za jedině možný, neboť všechny tyto vědy mají v ohnisku zájmu jediný objekt – člověka. K jazykové osobnosti jako k předmětu vědeckého studia je možno podle autora přistoupit z hledisek tří disciplín, resp. interdisciplín – psycholingvistiky, jazykové didaktiky a studia jazyka umělecké literatury. Psycholingvistika se však k problematice celostní jazykové osobnosti dostává zatím jen okrajově. Naproti tomu nejstarší a nejpropracovanější je přístup k jazykové osobnosti v didaktice, na jejíž představě o nedílné jednotě mateřského jazyka a osobnosti žáka (učit se jazyk znamená zároveň rozvíjet duševní schopnosti žáka) byla vypracována soustava jazykových vědomostí, schopností a dovedností z hlediska jednotlivých jazykových rovin (např. zvukové, gramatické, slovní zásoby), druhů řečové činnosti (mluvení, poslech, čtení, psaní) i stupně ovládání jazyka.

Při hodnocení stavu zkoumání jazyka umělecké literatury se autor opírá především o pojetí V. V. Vinogradova (1930), od něhož také přejímá termín „jazyková osobnost“. Ačkoliv Vinogradov formuloval své požadavky na vytváření „obrazu autora“ v jiném vědeckém paradigmatu, jsou jeho názory Karaulovovi blízké pro uchopení jazykové osobnosti v celé její složitosti a mnohotvárnosti.

Velkou pozornost věnuje autor zdůvodnění potřeby zahrnout problematiku jazykové osobnosti do předmětu jazykovědy a výhodám tohoto přístupu. Ve vývoji lingvistiky spatřuje vždy určité jednostranné soustředění na jediný aspekt jazyka – historický, psychologický, systémově strukturní nebo sociální; z nich každý ve své krajní podobě znamenal popření směru předchozího. V uvedených vývojových etapách stál lidský faktor víceméně stranou pozornosti lingvistů (např. prvořadým cílem analýzy textu bylo poznání abstraktního jazykového systému, stejně tak neosobní psycholingvistické studium řečové činnosti a jejích mechanismů bylo odtrženo od individuálních vlastností jejích produktorů). To vše byla nutná daň jazykovědy za snahu být co nejvíce objektivní. Při konkrétní analýze textu však tradiční přístup dovoluje upřednostnit pouze jedno hledisko, protože ani jedna z uvedených koncepcí nemá dostatečnou integrující sílu, která by z ní učinila základnu zahrnující ostatní vlastnosti.

Řešení tohoto problému spatřuje Karaulov právě v obratu k lidskému faktoru, v uvedení jazykové osobnosti jako rovnoprávného objektu, jako takové koncepční pozice, která umožňuje integrovat různé, relativně samostatné vlastnosti jazyka, pomocí níž se dosahuje rovnováhy v jejich vzájemných vztazích. V nově ustanoveném objektu se slučují všechny čtyři vlastnosti: člověk jakožto sociální bytost je zároveň produktem historického vývoje etnika, jeho motivy jsou výsledkem vzájemného působení biologických pohnutek, sociálních podmínek a psychických předpokladů, ve společenském jazykovém styku užívá znakových, systémově uspořádaných prostředků.

Změna těžiště zkoumání způsobuje, že se všechny tradiční otázky posuzují z nových pozic, z jednotného integračního centra, jímž se stala právě jazyková osobnost. Toto pojetí dovolilo autorovi klasickou sentenci „Za každým textem stojí jazykový systém“ rozšířit ve smyslu „Za každým textem stojí jazyková osobnost ovládající jazykový systém“.

[43]Posuzovaná kniha je rozdělena do čtyř částí. V první kapitole „Obecné představy“ je kromě již zmíněného zdůvodnění předmětu zkoumání a ocenění přínosu V. V. Vinogradova při utváření soudobých představ o této problematice formulována hypotéza o existenci specifických projevů národního charakteru při rozvoji jazykové osobnosti; tato hypotéza se pak postupně konkretizuje v příslušných částech knihy. Za nejdůležitější v této rozsáhlé úvodní kapitole je třeba považovat předložení původního tříúrovňového modelu struktury jazykové osobnosti, pomocí něhož je člověk v celistvosti jazykově charakterizován. Tento model se pak stává základem všech dalších teorií. Tři následující kapitoly probírají utváření a zvláštnosti fungování jednotlivých úrovní struktury jazykové osobnosti.

Analýza tzv. verbálně sémantické úrovně je obsahem druhé kapitoly „Uvnitř jazyka“, vyšší kognitivní úroveň lingvistiky je charakterizována v třetí kapitole „Pohled na svět“, zahrnující otázky úlohy jazyka v poznávací činnosti, jazyka a myšlení, jazykové sémantiky a znalostí o světě. Nejvyšší motivační úrovni je věnována poslední – čtvrtá kapitola „Místo ve světě“, která se zabývá pragmatickými charakteristikami ruské jazykové osobnosti, jejími komunikativně činnostními potřebami.

Protože všechny předpoklady teoretické i praktické analýzy vycházejí z vytvořeného modelu struktury jazykové osobnosti a zpětně se k němu ve svých závěrečných konstatováních vracejí, považujeme za nutné popsat jeho schéma v perspektivě vertikální i horizontální.

Zmíněná třístupňovost modelu je dána vzrůstající složitostí úrovní. Za nejnižší v struktuře jazykové osobnosti Karaulov považuje tzv. verbálně sémantickou úroveň, kterou představuje komplex strukturních rysů národního jazyka užívaný v každodenním jazykovém styku. Vyšší kognitivní (tzv. tezaurová) úroveň je dána hierarchií významu a hodnot v „obrazu světa“ dané jazykové osobnosti (tj. v jejím tezauru) a opírá se o texty ne zcela běžného obsahu. Na této úrovni se již předpokládá individualizované myšlení. Nejvyšší motivační úroveň je spojena s charakteristikami motivů a cílů uvedených do pohybu jednáním osobnosti a řídících jak vytváření textu na pozadí jejího jazykového modelu světa, tak vnímaní textů ostatních lidí. Na každé z uvedených tří úrovní se model skládá z těchto elementů: jednotek, vztahů mezi nimi a ustálených spojení.

Na nejnižší úrovni modelu jazykové osobnosti fungují jako jednotky slova. Vztahy mezi nimi, zahrnující různé prostředky morfologické, syntaktické a sémantické, autor označuje nejčastěji jako „lexikon“, který je sestaven na síťovém principu; odtud i další názvy vztahů této úrovně jako „verbální síť“, „asociačně sémantická síť“. Nejnižší úroveň zahrnuje kromě sémantické složky („sémantikon“) i stránku gramatickou („gramatikon“), která je podle autorova názoru jakoby „rozpuštěná“ v lexikonu, lexikalizovaná v daleko větším měřítku, než se běžně soudí. Jako stereotypy se chápou ustálená slovní spojení, běžné formulace vět a fráze, které se vyskytují jako zvláštní vzory, klišé.

Střední úroveň modelu pracuje místo jednotek s pojmy a myšlenkami, které vstupují do mnohostupňových vztahů, uspořádaných logicky do pyramidovitého tvaru o jednom či více vrcholech a odrážejících strukturu světa. Nejsou sestaveny síťově, ale hierarchicky a koordinačně. K pojmenování tohoto systému vztahů užívá Karaulov termín tezaurus. Za stereotypy považuje stálá spojení typu generalizovaných vyjádření definic, aforismů, okřídlených vyjádření, přísloví, z nichž jazyková osobnost vybírá ty, které odpovídají jejímu tezauru a vyjadřují její „životní krédo“.

V nejvyšší úrovni modelu jednotky tvoří tzv. komunikativně činnostní potřeby (jejich výčet stejně jako výčet jednotek střední úrovně není stanoven). Vztahy mezi těmito potřebami tvoří také síť – „komunikativní síť“ (neboli „pragmatikon“), jejíž prozkoumání považuje Karaulov za technicky velmi náročné. Podobně charakter a obsah stereotypů na této úrovni zůstávají ne zcela objasněny; jako příklad stereotypů jsou uvedeny tzv. precedentní texty, tj. již hotové texty, obecně známé mluvčímu i posluchači, které jsou různým způsobem zapojeny do vlastního textu – v praktických rozborech diskursu [44]postavy literárního díla jsou precedentní texty zajímavě využity k charakteristice jazykové osobnosti.

Při popisu uvedeného schématu je Karaulov nucen připustit, že technika lingvistické analýzy na úrovni tezaurové a motivační je zatím jen velmi málo propracována, ale stoupající zájem jazykovědců o vztah sémantiky, znalostí o světě a pragmatiky poskytuje záruky, že tento dluh bude brzy zlikvidován.

Těsná závislost jednotlivých úrovní modelu jazykové osobnosti je zřejmá. Znalost stavby a fungování verbálně sémantické úrovně určité osobnosti (např. její úplný asociační slovník) je nutným předpokladem pro úrovně další, ale nedovoluje činit závěry o jazykovém modelu světa, tj. od lexikonu nelze přejít bezprostředně k tezauru, nemáme-li k dispozici další extralingvistickou informaci o průběhu socializace dané osobnosti. Stejně tak nelze z tezauru vyvozovat motivy a cíle osobnosti, které stojí za jejími texty a které určují způsob, jak vnímá texty vytvořené jinými lidmi. Protože osobnost je zároveň sociální a individuální, je třeba poznat jednak konkrétní sociální fungování osobnosti, sociální role, které zastává, „aktuální socializaci“, jednak čistě psychologické informace, zvláště emocionálně afektivní, charakterizující její vnitřní záměry v komunikativně činnostní sféře a vytvářející jedinečný, neopakovatelný estetický kolorit diskursu osobnosti.

Ne zcela jasná představa o konkrétní náplni vyšších úrovní modelu a mnohdy neujasněné formy pojmů kladou na čtenáře zvýšené nároky. To vše je však přirozeným důsledkem naprosté novosti uváděné problematiky. Autor si je ostatně vědom některých nedostatků svého modelu, mezi něž patří neúplnost; model ale chápe jako užitečnou idealizaci, jako pomocný prostředek při rekonstrukci jazykové osobnosti na základě jejích textů, při úkolu určit její jednotlivé vlastnosti.

Autorovi se nejlépe podařilo využít schéma modelu pro potřeby jazykové didaktiky. Zajímavé je i teoretické zdůvodnění jednotlivých didaktických koncepcí ať již na nejnižší strukturní úrovni (jednotky – slovní zásoba žáka, vztahy – gramatická pravidla a zákonitosti tvoření vět, stereotypy – vznik automatizovaných návyků při užívání typových konstrukcí), nebo napříč všemi úrovněmi. Tak stereotypy nejnižší úrovně symbolizují učení podle modelů neboli řečových obrazců v tzv. přímé metodě učení cizím jazykům; vztahy mezi pojmy a myšlenkami se staly metodologickým základem tzv. problémového učení; jednotky nejvyšší motivační úrovně – komunikativní potřeby – se využívají v koncepci individuální zainteresovanosti žáků při studiu jazyků.

Na všech úrovních rozlišuje Karaulov část poměrně stabilní (invariantní) a část do jisté míry variabilní. Jde v podstatě o vztah dvou stránek – přinucení a svobody. Člověk se na jedné straně nutně musí podřídit systému jazyka, podmínkám komunikace, je omezen objektivními a některými subjektivními faktory (věk, pohlaví, sociální a místní příslušnost), na druhé straně je mu ponechána jistá volnost, iniciativa při užívání jazyka. Toto dělení na část neproměnnou a proměnnou se projevuje na jednotlivých úrovních modelu jazykové osobnosti odlišně a má podle Karaulova závažné důsledky pro posuzování stupně individuálnosti jazykové osobnosti.

Ve své knize uplatňuje Karaulov názor, že na úrovni běžné sémantiky „ještě nejsou možnosti pro projevení individuálnosti“. Z toho vyplývá, že nejnižší úroveň modelu označuje za nulovou z hlediska vyjadřovací osobitosti (výjimku z tohoto tvrzení uznává jen v případě, že jde o cizí jazyk). Na této úrovni lexikonu tedy převažuje invariantnost zaručující možnost vzájemného dorozumění z hlediska synchronního (různost dialektů) i diachronního (proměnnost jazyka v čase). Variabilní část lexika považuje Karaulov za věc okrajovou – jde pouze o nestandardnost, neopakovatelnost verbálních asociací, které neposkytují dostatek informací o jazykové osobnosti. Lexikon je ovšem nezbytnou podmínkou pro fungování vyšších úrovní.

Předpoklady pro individuálnost, subjektivnost se mohou projevit až na vyšších úrovních, kde vedle neproměnné životní dominanty (obecné představy o smyslu bytí, cílech života lidstva) zaujímají značný podíl proměnné, tj. situační dominanty, které [45]dovolují individuální výběr (způsob hierarchizace pojmů, formulování problémů, tvoření závěrů, způsoby realizace sociálních rolí).

Uvedené odstupňování míry individuálnosti podle jednotlivých úrovní však podle našeho názoru má na zřeteli vytváření modelu a nepřihlíží k celistvosti jazykové osobnosti. Tím dochází k jistému podcenění vlastní jazykové stránky textů (a možností individuálního výběru jazykových prostředků na základě variantnosti normy). Jazykovou stránku není třeba omezovat jen na analýzu lexikálně sémantickou, ale je třeba do ní vyváženě zapojit i stránku gramatickou a stylistickou. Na druhé straně v souvislosti s vysokým hodnocením vyšších úrovní modelu – tezauru a pragmatikonu – se Karaulov dostává za sám text k subjektivní interpretaci v různé míře závislé na vlastnostech posuzovatele (tzn. vysuzování znalostí, motivů a cílů zkoumané jazykové osobnosti na základě speciálně vytvořených metatextů), nebo dokonce k analýze neverbalizovaných složek jazykové osobnosti pomocí introspekce jazykové osobnosti.

Karaulov se snaží postihnout jazykovou osobnost z nejrůznějších úhlů. Přímou možnost rekonstrukce vidí v asociačních experimentech odvozených z psychologického testování typu stimul – reakce pro postižení síťové struktury lexikonu, nepřímou cestou jsou mu analýzy diskursu sledující několik velmi vzdálených dílčích problematik. K těmto dvěma základním způsobům, které jsou ve vztahu vzájemné doplnitelnosti, připojuje Karaulov další dílčí ukázky, jak přistoupit k tomuto složitému fenoménu. Např. zjišťuje, do jaké míry běžný uživatel jazyka rozumí staroruským textům, nebo naopak pouze v obecné teoretické rovině se snaží objasnit důležitost „jazyka myšlení“ pro jazykovou osobnost, tj. neverbalizovaného jevu, dostupného introspektivnímu pozorování jen pro jazykovou osobnost.

Toto zjišťování vlastností jazykové osobnosti „zvnějšku“ i „zevnitř“ je jen důsledkem autorova nezvykle širokého pojetí jazykové osobnosti. Ačkoliv v úvodních částech knihy je jazyková osobnost charakterizována jako osobnost vyjádřená v textech, v konkrétních rozborech ji Karaulov chápe nejen jako producenta, ale i jako recipienta řeči, přihlíží k neverbalizované části jejího diskursu (tzn. ke způsobu vnímání textů pronášených jinými osobami a ke specifičnostem „neverbálního“ myšlení). Takovýto široký obsah pojmu jazykové osobnosti vede k tomu, že Karaulov výslovně odmítá ztotožňovat jazykovou osobnost s idiolektem. Má k tomu několik důvodů: Především popis idiolektu zahrnuje pouze část problematiky jazykové osobnosti (bez úrovně tezaurové a pragmatické); ani v rámci verbální úrovně nemůže dosavadní systém popisu idiolektu spisovatele na základě analýzy jeho slovní zásoby (abecedně uspořádané), gramatických prostředků a stylových charakteristik pretendovat na označení „idiolexikon“, který je odlišný právě díky svému síťovému uspořádání. Dalším důvodem je Karaulovův názor, s kterým jsme se v naší lingvistické a stylistické tradici dosud nesetkali, že popis jazyka autora (zde zúžený pouze na autora uměleckého díla) se skládá z mnohohlasu postav, z množství různých idiolexikonů, v nichž, jak tvrdí Karaulov, autor uměleckého díla znásobuje svou vlastní osobnost, když se jazykově (kognitivně a pragmaticky) přizpůsobuje jednotlivým postavám díla. Jazykovou osobností je v tomto případě pro Karaulova nikoliv autor sám, nýbrž konkrétní hovořící, přemýšlející a vnímající postava jeho díla.

Domníváme se, že při rozpracovávání pojmu jazykové osobnosti by bylo patrně snadnější demonstrovat metodu nejen na umělecké literatuře (próze, popř. poezii), kde se autor v různé míře stylizuje do různých rolí, které představují jednotlivé postavy díla, ale spíše na textech, v nichž autor totožný s jazykovou osobností vystupuje sám za sebe, ať již jsou povahy umělecké, publicistické, odborné či běžně sdělovací (např. korespondence). Studium odlišných stylových vlastností textů by ostatně přispělo ke všestrannému posouzení jazykové osobnosti v nejrůznějších jazykových a komunikativních situacích. Tento postup by rovněž zabránil tomu, aby se jazyková osobnost hodnotila kvalitativně, tj. jako člověk disponující nadprůměrnými jazykovými schopnostmi. V souhlase s pojímáním osobnosti v psychologii by se pak jazykovou osobností rozuměl každý uživatel jazyka.

[46]Názornosti modelu jazykové osobnosti by rovněž prospělo, kdyby se Karaulov při demonstraci jednotlivých hledisek soustředil na týž textový soubor, který by mu dovolil doplňovat výsledky dílčích analýz v závislosti na specifičnosti jednotlivých úrovní modelu a vzájemně je porovnávat. Přístup z hlediska jediného posuzovatele by zaručil jednotu hodnocení jak konkrétních textů, tak různých doplňujících experimentů, umožnil by v souladu s původně vytýčenými cíli soustředit se pouze na jazykový materiál, bez využívání dalších mimojazykových informací o dané osobě, o jejích znalostech, motivech, socializaci. Tyto údaje, které Karaulov potřebuje znát pro správnou interpretaci vyšších rovin struktury jazykové osobnosti, není třeba v zájmu čistoty přístupu vnášet do popisu zvnějšku, protože by měly být odhaleny právě prostřednictvím textů. Domníváme se proto, že postup při charakteristice jazykové osobnosti by měl být veden soustředěně jedním směrem – od poznání vyjadřovacích návyků a dovedností autora k jeho vlastnostem intelektovým a pragmatickým postojům. V takovéto charakteristice jazykové osobnosti v celistvosti spatřujeme perspektivní možnosti konkrétních aplikací jazykových, stylistických a literárněvědních.

 

Karaulov ve své obsažné práci naznačil řadu cest, jak přistoupit k tak složitému objektu zkoumání, jakým je jazyková osobnost. Soustředil se na objekt, který – ačkoliv existuje zcela reálně (Šachmatov, 1925) – nebyl zatím uspokojivě prozkoumán a jazykovou osobnost se nepodařilo v úplnosti popsat. Vytvořením modelu struktury jazykové osobnosti a řadou konkrétních analýz položil Karaulov inspirující základy, na které by bylo třeba navázat ať již rozpracováváním některých námětů, nebo zaujetím polemického stanoviska vedoucího k uchopení daného problému jiným způsobem. Rozsah neprozkoumaných otázek a jejich aktuálnost poskytují autorovi naději, že jeho publikace vzbudí širší pozornost a spolu s výzkumem, který by na ni navázal, přispěje k objasnění základního vztahu lingvistika – poměr člověka k jazyku.

 

LITERATURA

 

ŠACHMATOV, A. A.: Očerk sovremennogo literaturnogo jazyka. Leningrad 1925.

VINOGRADOV, V. V.: O chudožestvennoj proze. Moskva – Leningrad 1930.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 1, pp. 41-46

Previous Josef Macek: Prolegomena k překladu „Il Principe“

Next Jana Hoffmannová: Systematické a systémové rozvíjení teorie literární komunikace v nitranských publikacích