Ještě o spolupráci německých a švédských lingvistů

Olga Müllerová, Jana Holšánová

[Discussion]

(pdf)

Еще о сотрудничестве немецких и шведских лингвистов / More on the collaboration of German and Swedish linguists

O prvních třech svazcích sborníku Sprache und Pragmatik (1979, 1981, 1983), zahrnujících diskuse německých a švédských lingvistů na pravidelných sympoziích ve švédském Lundu, jsme v našem časopise již referovali (Müllerová, 1985). Od té doby se konala další dvě sympozia, která – stejně jako předcházející – měla na programu problematiku týkající se vztahu pragmatických a jazykových složek komunikace. I další dva svazky sborníku (1984, 1987) otiskují referáty, koreferáty a kompletní diskusi.[1] Je zajímavé sledovat, jak se postupně proměňuje zájem lingvistů o různá témata, přístupy a metody lingvistického zkoumání i vývoj uvnitř komunikativně zaměřené lingvistiky a oscilování mezi kladením důrazu na jazykový systém a gramatickou stránku jazykového projevu nebo na jevy řečové a na komunikační aspekty textů.

Ve čtvrtém svazku sborníku (1984) s rámcovým tématem „text jako řečové jednání – jazyk jako nástroj komunikace“ je patrná kulminace zájmu lingvistů o teorii řečových aktů, teorii řečového jednání a o teorii rozhovoru (dialogu). Tato problematika také těsně spojuje tento svazek se svazkem předcházejícím. Zejména lze dobře sledovat, jak se teorie řečových aktů dále propracovávala, jak se hodnotila z hlediska použitelnosti pro výklad textu a komunikace (komunikačního procesu) a jak se na jejím základě vytvářela [57]teorie rozhovoru (dialogu). Lze konstatovat, že v rámci komunikativního pojetí textu se pojmy jako řečový akt, řečové jednání staly základem pro výklad textů nejen dialogických, ale i monologických.

Deset hlavních referátů s příslušnými koreferáty a diskusními příspěvky lze rozčlenit do několika tematických okruhů.

V prvním z nich se autoři referátů i účastníci diskuse zabývali obecnými problémy teorie řečových aktů, které se týkaly z velké části jednak vymezení pojmů ilokuce a perlokuce a jejich vzájemného vztahu, jednak postavení a úlohy především ilokuce v komplexní teorii řečového jednání. Tato problematika se objevila hlavně v referátu E. Weigandové (Sind alle Sprechakte illokutiv?, s. 7–22). Autorka se pokouší vymezit jednotku komunikace; není jí řečový akt, protože dorozumění (Verständigung) mezi partnery komunikace jako komplexní komunikační akt se uskutečňuje prostřednictvím nejméně jedné dvojčlenné sekvence, která je současně minimální „jednací hrou“. Tato dvojčlenná sekvence je tvořena iniciačním a reaktivním řečovým aktem tak, že iniciační řečový akt je spojován s ilokucí (je vymezena jako pragmatický požadavek vytyčený začínajícím partnerem) a reaktivní řečový akt s perlokucí (plní se v něm pragmatický požadavek prvního, začínajícího partnera; to je často spjato i s efekty psychické povahy). Při oslabeném pragmatickém požadavku může perlokuční akt odpadnout. Jde ovšem pouze o určité schéma, které je v reálné komunikaci plněno z různých důvodů jen nedůsledně. Sepětí řečových aktů je základní princip, který vymezuje jednotku textu, dvojčlennou sekvenci řečových aktů. Na základě tohoto principu se definuje i text monologický (i zde je potenciálně přítomen partner komunikace), v němž právě při oslabeném pragmatickém požadavku odpadají perlokuční akty. Význam pojmu perlokuce není ovšem úplně jasný a autoři příspěvků ho nechápou vždy stejně.

Problematiku diskutovanou v rámci druhého tematického okruhu uvedl svým referátem K. R. Wagner (Sprechstrategien in einer illokutiven Grammatik, s. 41–73). Položil v něm základní otázku, zda existuje ilokuční gramatika a zda je možno vytvořit integrovanou gramatiku, jejíž pomocí by bylo možno popsat co nejúplněji jazyk a jazykové projevy. V této integrované gramatice by byla spojena dílčí gramatika lokuční a ilokuční. Náčrt dílčí ilokuční gramatiky podává autor pomocí triády syntax, sémantika a pragmatika. Syntaktickou složku ilokuční gramatiky představuje jako hierarchické uspořádání čtyř rovin – roviny řečových aktů, roviny ilokučních strategií, roviny komunikačního vzorce a roviny typu diskursu a druhu textu. Ilokuční sémantiku ztotožňuje v podstatě s ilokuční kompetencí, do níž zahrnuje např. identifikaci typického kontextu, v němž se užívá určitého ilokučního typu, pragmatickou složku ilokuční gramatiky ztotožňuje s teorií řečových aktů. Ukazuje se ovšem, podobně jako tomu bylo u referátu E. Weigandové, že mechanické přebírání pojmů z jedné oblasti výkladu jazyka a jazykových projevů do druhé (užití teorie řečových aktů v analýze komunikace a textů, triády syntax – sémantika – pragmatika vypracované v sémiotice pro výklad pragmatické složky komunikace) nemůže vést k adekvátnímu popisu přirozeného jazyka a textů v něm vedených. Diskuse poukázala na to, že pro takový popis lépe vyhovuje uvažování o různých druzích systémů znalostí (např. znalosti gramatiky, typů řečových aktů, způsobů vedení rozhovorů), které pak mluvčí aktivizuje při jazykových projevech pomocí strategií (srov. dále k tomu v referátu D. Viehwegera).

Třetí tematický okruh, jehož problematiku uvedl F. Hundschnurscher (Theorie und Praxis der Textklassifikation, s. 75–98), zahrnul příspěvky zaměřené především na možnosti klasifikace textů. I zde převládl názor, že základní konstelací řečového dorozumění není monolog, nýbrž dialog a že normálně komunikujeme nikoli plněním jednotlivých řečových aktů, ale vedeme rozhovory, které jsou nejčastější textovou formou. Jednu z možných klasifikací textů lze provést podle druhu iniciačních řečových aktů, jako jsou např. tvrzení, otázka, námitka, pozvání, nabídka. Užité výrazové formy pro jejich vyjádření tvoří jednoduché dialogické texty. Iniciační řečové akty vytvářejí jednací rámec pro elementární dialog a dosažením cíle jednotlivého řečového jednání je dána [58]přirozená přerývka v rozhovoru (v autentických rozhovorech je ovšem třeba počítat s neostrými hranicemi a přechody). Rozhovory v různých komunikačních situacích jsou tvořeny řadou takových elementárních dialogů a lze je chápat jako určité komplexní řečové hry s celou hierarchií jednacích cílů; některé základní jednací cíle lze označit názvy rozhovorů v denním styku, např. rozhovor poradní, vyučovací, zkouškový apod. Vnitřní strukturu těchto rozhovorů lze chápat jako sled kroků (funkčních komponentů, funkčních dílčích fází) v projednávání komunikačních problémů. Kombinace a uspořádání těchto funkčních komponentů jsou určeny strategií. Tento způsob uchopení výstavby rozhovoru nazývá autor dialogovou gramatikou. Základní dialogický přístup může být podle autora přenesen i na analýzu psaných textů, z nichž mnohé mají specifické komunikační cíle, a jsou proto strukturovány podle určitých norem (obchodní dopisy, žádosti, texty zákonů, recepty, úmrtní oznámení atp.). I tyto texty lze chápat jako realizace řečového jednacího vzorce různého stupně komplexnosti, podobně jako u ústně koncipovaných textů i pro psané texty je třeba hledat jednoduché rekonstrukční vzorce. Je ovšem pravda, jak upozornil W. Motsch (Muß eine Sprechakttheorie Eigenschaften von Gesprächen berücksichtigen?, s. 99–103), že v takových textech, jako je např. návod k upotřebení atp., není obtížné určit dominantní cíl jakožto výsledek dílčích ilokučních jednání, obtížnější je to třeba u vypravování, v němž se jednotky kompoziční struktury nekryjí s ilokučními jednáními. – U. Weberová (Theoretische und empirische Probleme und Grenzen der Textklassifikation, s. 109–116) vyslovuje požadavek, aby se při klasifikaci textů vycházelo z konkrétních denních situací (uvádí jejich seznam i seznam druhů psaných textů).

Příspěvky čtvrtého tematického okruhu se soustředily na problematiku produkce a recepce textu. Jako jedna z nejdůležitějších se jevila otázka, do jaké míry je pro pochopení textu důležitá znalost jeho vzniku.[2] Převládl názor, že u mluvené komunikace, při níž se vznikající text stále přeformulovává, nelze text jako produkt vůbec oddělit od jeho vznikání. Při úvahách o produkci a recepci textu se pozornost soustředila na pojem anticipace, který ve svém příspěvku osvětlil K. Zimmermann (Die Antizipation möglicher Rezipientenreaktionen als Prinzip der Kommunikation, s. 131–158). Anticipace jako jeden ze základních principů tvorby textu v psané i mluvené podobě znamená, že mluvčí při realizaci komunikačního cíle bere v úvahu (předjímá) vědomosti partnera, jeho sociální a institucionální příslušnost, odhaduje situaci recipienta, anticipuje jeho možné reakce a podle toho formuluje.[3] V textu lze sledovat stopy anticipací produktora, které Zimmermann označuje jako vypouštění (Auslassungshandlung). Do souvislosti s anticipací u produktora uvádí autor inferenci (vyvozování) u recipienta. Výsledky vypouštění, to, co recipient vyvozuje na základě různých znalostí, lze podle K. Zimmermanna nazvat textovými presupozicemi. – B. Techtmeierová (Das Antizipieren – eine grundlegende Aktivität in der sprachlichen Kommunikation, s. 159–165) prohlubuje dále Zimmermannovy výklady o anticipaci, upozorňuje na to, že i recipient předjímá možné komunikační jednání produktora (tento druh anticipace se označuje často jako očekávání), a ukazuje, jak se střídavé skloubení anticipačních aktivit produktora a recipienta v komunikaci odráží v metakomunikativních výpovědích.

V dalších příspěvcích byly prohlubovány poznatky o procesu produkce a recepce textu. G. Antos (Textuelle Planbildung (Ein Beitrag zu einer Textlinguistik zwischen Kognitivpsychologie und Handlungstheorie), s. 169–194) upozornil na dva aspekty textu v komunikačním procesu: je to jednak prostředek plnění řečového jednání k dosažení [59]určitých komunikačních cílů, jednak – z hlediska produkce a recepce – výsledek formulování. Poukazuje na sepětí obou stránek v tom, že na užitých formulacích podstatně (ne ovšem výlučně) závisí, zda je dosaženo zamýšleného komunikačního cíle. Produkci textu lze chápat také jako celkové formulování textu. Zejména na formulační aspekty vzniku textu navazují E. Gülichová a R. Meyer-Herrmann (Aspekte der Textproduktion als Analysegegenstand, s. 229–244). Uvádějí indikátory produktorova plánování při vytváření textu, především hezitační jevy, dále různé druhy přeformulování, reformulací (parafráze, korektury atd.) a hodnocení, komentování vztažené na výpovědi (Redebewertungen).

D. Viehweger (Illokutionsstruktur von Anordnungstexten, s. 279–291) uvedl zásadní myšlenku, že produkce a recepce textu jsou komplexní procesy, při nichž mluvčí a posluchač instrumentalizují znalosti jazykové, věcné nebo encyklopedické, ilokuční, znalosti o obecných principech vedení rozhovoru a znalosti o průběhu rozhovoru, o struktuře textů a textových typech. Na otázku, které znalosti musí být použity, aby bylo možno text vytvořit a porozumět mu, se snaží odpovídat různé výzkumné přístupy, které vznikají v rámci kognitivní psychologie, umělé inteligence a procesuální textové lingvistiky.[4] Toto své pojetí exemplifikoval na jednom druhu direktivních textů.

Specifické otázky teorie řečových aktů byly projednávány v rámci pátého tematického okruhu, zejména v referátu I. Rosengrenové (Ist der Vorwurf eine Illokution?, s. 315–317). Vztahem determinace a jejích výrazových prostředků, zejm. členu v němčině, se zabývaly příspěvky inspirované především referátem H. Vatera (Referenz und Determination im Text, s. 223–244), problematiku interpretace literárních textů uvedli G. Harrasová (Rezepturen dramatischer Texte – Prinzipien, Maximen, Regeln fürs Theaterspiel, s. 357–379) a H. Blume (Literarische Kommunikation – Ein Spiel?, s. 381–387), vztahem verbálního a neverbálního chování se zabýval V. Heeschen (Ästhetische Form und sprachliches Handeln, s. 387–413).

Jako rámcové téma v pořadí už pátého lundského sympozia, které se konalo v r. 1986, bylo stanoveno heslo „vztah mezi systémem jazyka a systémem jednání“. K takovéto formulaci základního tématu vedla snaha usouvztažnit systém jazyka, jazykových prostředků a jejich užití v komunikaci, ukázat, že o jazykovém systému nelze uvažovat izolovaně od jeho užití a naopak že výpovědi a jazykové projevy jsou řízeny i pravidly mimo jazykový systém. V předcházejících letech (jak je patrné z některých příspěvků v předcházejícím svazku z r. 1984) se zejména opomíjela snaha hledat zpětnou vazbu od komunikačního chápání jazykových projevů k jazykovému systému, k systému jazykových prostředků. Ve větší míře se vyskytl i názor, že výsledky pragmaticky zaměřených zkoumání nejsou dostatečně zobecnitelné. Z referátů i diskusních příspěvků tohoto svazku je patrné, že se pragmaticky orientovaná textová lingvistika dostává do dalšího vývojového období, které sice v žádném případě nepřináší odklon od pojmů a kategorií užívaných dosud ve výkladu textu a komunikačního procesu, ale hledá ve větší míře spojení s užitím jazykových prostředků a jejich systémovými vlastnostmi.

Všechny hlavní referáty, koreferáty a diskusní příspěvky, které byly na sympoziu prezentovány již osvědčeným způsobem, lze rozčlenit do šesti tematických okruhů.

V prvním, teoreticky zaměřeném okruhu, uvedeném referátem W. Hartunga o systémovém nazírání na organizaci textu (Diskussiontexte: Argumente für eine Systembetrachtung der Textorganisation, s. 7–33), byly nastoleny prakticky všechny základní problémy, o nichž se diskutovalo i v dalších tematických okruzích. W. Hartung formuluje některé stěžejní problémy diskutované v současné lingvistice a upozorňuje na nové tendence ve zkoumání jazykové komunikace. Za jeden z nejzávažnějších problémů považuje nepřehlednou situaci v lingvistické teorii. Podle jeho názoru se situace vyjasní [60]tím, že si lingvisté za předmět výzkumu zvolí přehledné, relativně ucelené a samostatné oblasti, které budou nejprve studovat odděleně a teprve potom v jejich vzájemných vztazích. Usouvztažněním autonomních oblastí se navíc mohou odkrýt nové vysvětlovací dimenze. Problematické se dále zdá být i vytvoření globální teorie jazykového jednání. Tento přístup vyžaduje diferencovanější, komplexní pohled na objekt. Proto by bylo podle Hartunga zřejmě výhodnější omezit se na vyčlenitelné dílčí teorie než usilovat o vybudování teorie globální. Autor poukazuje také na nedostatečné vztažení některých teorií komunikačních cílů a strategií k jazykové stránce a klade otázku, zda je příčinou to, že se málo respektují poznatky tradiční jazykovědy, nebo také to, že reálná komunikace je daleko bohatší než současné modely, které se ji snaží postihnout. V souvislosti s novou orientací výzkumu jazykové komunikace autor podtrhuje úlohu její kognitivní složky. Za centrální předmět jazykovědného zkoumání považuje W. Hartung texty; vedle chápání textu jakožto produktu komunikačního jednání zdůrazňuje jeho procesuální povahu. Text je zakotven v určité situaci a v určitém kontextu a měl by být charakterizován z těchto zorných úhlů: (1) text jako uspořádaná množina ilokucí, (2) text jako uspořádaná množina propozic a (3) text jako forma reprezentace různých stupňů a rovin konstituování interakce. Autor se dále zaměřuje na aspekty složitého uspořádání textů v rámci třetího způsobu nazírání. Na závěr svých metodologických úvah se staví proti názoru, že existuje jen jedna adekvátní lingvistická teorie, a tvrdí, že vztahy mezi jednotlivými východisky a přístupy jsou vztahy komplementarity, nikoli hierarchie. Teprve uplatněním různých, vzájemně se doplňujících přístupů můžeme dospět k systematické rekonstrukci objektu lingvistiky. Vyčleňuje dále různé dimenze pořádající jazykovou komunikaci: dimenzi sémiotickou (založenou na vědomostech partnerů o produkování sledu znaků a o souvislostech okolního světa), sociální (podloženou sociálními znalostmi komunikantů), komunikační (např. organizace rozhovoru a řízení komunikace) a další přídatné dimenze (spočívající na typizačních činnostech partnerů, „vzorcích“, „stereotypech“ atp.). Tyto pořádající principy zpřehledňují a zefektivňují komunikaci, řídí její recepci a jsou vždy vyjádřeny jazykově, resp. textově. Jsou zčásti univerzální, zčásti závislé na konkrétním jazyce nebo dané kultuře. V rozšířeném pojetí předmětné oblasti jazykovědy spjaté s komunikativně-pragmatickým obratem lze tyto organizační principy a jejich jazykové manifestace v textech zahrnout do sféry lingvistiky.

R. Reiherová se v koreferátu Die „Arbeitszuweisung“ im Spannungsfeld zwischen Hierarchie- und Kooperationsverhältnis (s. 33–41) zabývá specifikou jazykového jednání (a příslušných jazykových forem) v závislosti na sociální činnosti partnerů interakce. Omezuje se přitom na jeden konkrétní typ jednání, na „přidělování pracovních úkolů“ (Arbeitszuweisung) v průmyslovém závodě. Tento typ jednání lze chápat jako výzvu nebo pobídku k vykonání určité činnosti. Autorka zdůrazňuje, že při zachycování a popisu reálného komunikačního procesu – vzhledem k jeho komplexnosti – je třeba brát v úvahu mnoho faktorů, mezi nimiž mají dominantní postavení faktory sociální. Podrobně se zaměřuje na spolupůsobení hierarchického a kooperativního vztahu, který se projeví v diskursu sociálně fixovaných komunikačních partnerů.

Stejně jako W. Hartung také B. Techtmeierová (Normen (Regeln) interaktionalen Handelns – ein wichtiges Erkenntnisziel der Kommunikationsforschung, s. 41–47) předkládá k diskusi některé zásadní metodologické problémy. Zaměřuje se na cíle poznání, které jsou v centru zájmu komunikativně zaměřeného jazykového zkoumání. Za jeden z nejdůležitějších považuje popis norem/pravidel jednání a chování v interakci. Autorka dokládá vztah mezi poznáním komunikačních norem a poznáním principů řídících komunikaci na příkladu norem produkování „metakomunikativních vyjádření“ (metakommunikative Äußerungen). Tvrdí, že existují relativně konstantní situační podmínky, které vedou pravidelně k metakomunikativnímu vyjádření určitého typu. Tyto normy jsou součástí systému znalostí mluvčího určitého společenství o komunikaci (kommunikatives Kenntnissystem) a jeho instrumentálních komunikačních znalostí [61](instrumentales Kommunikationswissen). Mají charakter direktiv (návodů, pokynů k jednání) a formu podmíněného soudu (jestliže …, pak …).

Metodologické problémy textové lingvistiky ve vývojovém kontextu řeší D. Viehweger (Illokutionswissen und Illokutionsstrukturen, s. 47–55): Se vznikem textové lingvistiky a s orientací lingvistů na nadvětné celky a tím i na komunikativní aspekt jazyka byl spojen problém vytvoření adekvátního teoretického rámce, který by umožnil postihnout jazykové a mimojazykové determinanty textu. Tento problém se lingvisté zpočátku snažili řešit pouhým rozšířením a „vylepšením“ gramatiky, ale to nepostačovalo. Bylo tedy třeba vyvinout komunikativní textové modely, umožňující přistupovat k jazykovým strukturám přes globální kontext lidského jednání. I toto teoretické východisko však mělo své nedostatky: přecenila se univerzálnost některých kategorií, pojem jednání nebyl interpretován podle specifiky předmětu jazykovědy ani nebyly přesně vymezeny jeho explikační možnosti, docházelo k přenesení analytického aparátu textové gramatiky a teorie řečového jednání, opírajících se o jednotlivé věty, na rovinu textu. Ukázalo se, že pojem jednání, který má sloužit k vysvětlení komplexního sledu výpovědí, nelze vytvořit pouhým rozšířením kategoriálního rámce teorie řečových aktů. Metodologické dilema spočívá v současné době v tom, že díky pokusům o nové modely v textové lingvistice sice máme k dispozici rámec vhodný pro zachycení jazykových i mimojazykových determinant textu, ale zároveň musíme konstatovat, že u takového globálního přístupu je velmi obtížné vztáhnout analytické kategorie ke konkrétnímu jazykovému materiálu. Autor ukazuje cestu k řešení této situace. Z komplexu různých znalostních systémů, které mluvčí a posluchač užívají při produkci a interpretaci textů (jazykové, encyklopedické, ilokuční znalosti, znalost vzorců, schémat, norem, srov. už referát ze svazku z r. 1984), se zaměřuje na systém ilokučních znalostí. Základní jednotku v jeho teoretickém východisku představuje ilokuční jednání (jazyková výpověď realizovaná mluvčím s určitou intencí v určitém časovém okamžiku tak, aby mluvčí dosáhl zamýšleného cíle), které se vyznačuje konečnou množinou konstitutivních podmínek a množinou konsekvencí spojených s jeho realizací. V centru zájmu je pak souvislost ilokučních a jazykových znalostí.

R. Vogt (Eine subkulturelle Leserbriefdebatte: Argumente für eine historische Textanalyse, s. 57–68) zdůrazňuje souvislost mezi jazykovou formou textů a jejich společenským, kulturním a historickým kontextem. Zaměřuje se na „dopis čtenáře“ jako typ textu a jeho obecně strukturní rysy ilustruje na vybraných soukromých dopisech určených k otištění. Na konkrétním materiálu dokládá, jak se sociální aspekty (sociální a politické charakteristiky okruhu čtenářů příslušných novin) odrážejí v jazykové formě „dopisu čtenáře“.[5]

Druhý hlavní referát W. Kocha (Thematische Rollen und Kasuszuweisung in Geschäftsbriefen – zur pragmatischen Determiniertheit von syntaktischen Strukturen, s. 71–105), který uvedl také druhý tematický okruh, je zaměřen, podobně jako u Hartunga, na možnost vytvořit model textové analýzy se speciálním zaměřením na jeho syntaktickou dimenzi. Pokouší se zjistit (na materiále obchodních dopisů, z nichž už vycházel kolektivní referát v předcházejícím svazku, srov. Brandtová a kol., 1983), zda strategie produktora textu mají přímý odraz v jeho syntaktické struktuře. Řeší při tom otázku, zda gramatika může nebo musí být ilokuční, tj. zda má zahrnovat pragmatické pravidelnosti. Zkoumá vztah syntaktické a sémantické struktury textu k ilokuční strategii produktora a vztah propoziční struktury, aktualizované v ilokucích, k jednacímu plánu produktora. Cílem je poznat sepětí mezi ilokuční strukturou textu a její realizací v propozicích, ukázat relevanci produktorovy strategie pro syntaktické uspořádání textu. Zároveň dokládá neadekvátnost modelu generativní syntaxe pro postižení těchto vztahů. [62]Kochův referát byl doplněn koreferátem G. Keselinga (Zur Produktion syntaktischer Strukturen in schriftlichen Texten, am Beispiel von Summaries und Wegbeschreibungen, s. 105–118), v němž se pokusil popsat produkci textu ne jako model, nýbrž jako reálný proces na empirickém materiálu. Vyšel z předpokladu, že při produkci psaného, a tím spíše mluveného textu lze sledovat určité úseky, v nichž řeč plyne bez pauz, přestávek a váhání, a úseky, v nichž se pauzy a jiné indikátory produkčních obtíží naopak hromadí. Pokusil se oba druhy úseků srovnat z hlediska jejich lexikální a syntaktické výstavby a vyvodit z toho poznatky týkající se produkce textu (zvláštní je ovšem autorovo pojetí pauz v psaném textu).

V dalších třech tematických okruzích se probíraly jednotlivé konkrétní jazykové jevy (slovosled, negace, částice, otázky) pod zorným úhlem váhy a vysvětlovací síly gramatických a pragmatických faktorů, které ovlivňují jejich uspořádání a výskyt v textu.

Faktory mající vliv na slovosled v němčině probírala ve svém referátu M. Reisová (Die Stellung der Verbargumente im Deutschen. Stilübungen zum Grammatik: Pragmatik Verhältnis, s. 139–177). Soustředila se na vyjadřování určitosti, členění výpovědi na téma a réma a na zdůraznění. Z detailního rozboru rozsáhlého materiálu (jednotlivé věty) došla k některým teoretickým poznatkům o vztahu gramatiky a pragmatiky v rámci slovosledu (dokazovala, že mnohé domnělé pragmatické faktory mají gramatickou povahu) i obecně (také gramatika jako specifický systém řídí, vedle jiných systémů, komunikační chování). Potvrdila názor, že gramatiku nelze popsat bez pragmatiky a že nelze proti sobě stavět „systémovou gramatiku“ a „nesystémovou pragmatiku“. Vedle toho se pokoušela řešit otázku, co je empirie.[6] K problémům empiričnosti se vyslovil ve svém příspěvku též R. Meyer-Herrmann (Zur „Empirizität“ in der Diskussion der Grammatik: Pragmatik Verhältnisse, s. 187–197).

Vztah gramatiky a pragmatiky ukázal ve svém referátě o negaci také W. Heinemann (Negation und kommunikatives Handeln, s. 225–251). Na tomto jevu ukázal souhrn morfosyntaktických, sémantických a komunikačních faktorů. Rozlišuje mezi negováním jako komunikativně-pragmatickou kategorií a negací vyjadřovanou gramaticko-lexikálními prostředky, přičemž negace a negování jsou navzájem nezávislé. Při zkoumání obou jevů pracuje se třemi různými rovinami, které si navzájem přímo neodpovídají, a proto nejsou ani vzájemně odvoditelné, a to s rovinou pragmatickou (negování jako jednání), rovinou sémantickou (negace/negování se vztahují na různé objekty) a rovinu morfosyntaktickou (prostředky vyjadřování negace a negování).

Další tematický okruh zahrnuje příspěvky zabývající se obecnými problémy partikulí. Úvahy o vztahu jazykové formy a jazykového jednání na příkladu německého deiktického výrazu „so“ jsou předmětem referátu K. Ehlicha (so – Überlegungen zum Verhältnis sprachlicher Formen und sprachlichen Handelns, allgemein und an einem widerspenstigen Beispiel, s. 279–298). Autor upozorňuje na problémy spojené s kategorizací funkčních slov obecně a výrazu „so“ zvlášť, na problémy, které zatím v současné lingvistice nebyly vyřešeny. Jak vyplývá z analýzy fungování německého výrazu „so“, poukazuje tento deiktický prostředek na aspekty objektů. Je vřazen do komplexnějších mentálních a interakčních souvislostí, a může tedy sloužit k organizaci jazykového projevu mluvčího (jako paraoperativní výraz; např. so …, daß), k řízení jazykového jednání komunikačního partnera (jako paraexpeditivní výraz; např. sosó), ke strukturaci textu (jako textoforická forma poukazu) nebo také fungovat jako deixe v oblasti představ (např. poetické užití v literárním textu). Autor právem postrádá údaje o výrazu „so“ v německých gramatikách a kritizuje oscilování v kategoriálním zařazení tohoto výrazu ve slovnících; sám však slovnědruhový problém neřeší.

[63]Na referát K. Ehlicha kriticky navazuje A. Burkhardt (SOSO? Kritik und weiterführende Überlegungen zu Konrad Ehlichs Aufsatz über die Funktionen des deutschen so, s. 299–313). Zastává názor, že se funkční popis variant „so“ze sémanticko-pragmatického hlediska nemůže omezit jen na formu deixe, a varianty doplňuje o izolované „so“ doprovázející jednání. Způsob jeho fungování autor dokládá na četných názorných příkladech (především ze soukromých rozhovorů, ale i z oblasti komunikace v televizi).

B. Sandigová (Kontextualisierungshinweise: Verwendungen von so im Prozeß sprachlichen Handelns, s. 327–333) vychází při analýze užívání výrazu „so“ v procesu jazykového jednání z globálního významu této partikule (verbální poukaz na nějakou danost v určitém časovém okamžiku). Metodologicky postupuje od prostředku jednání k jeho funkcím a na příkladech demonstruje specifické užití výrazu „so“ v interakci: „so“ odkazuje na gesto, propozici nebo predikaci, na určitou změnu vztahů, na bezprostředně předcházející nebo bezprostředně následující téma, jednání apod. Ve výkladu se autorka zaměřuje především na kontextualizační funkci partikulí, které v promluvě určují, jak má být určitá skutečnost aktuálně chápána. Při popisu formálních vlastností německého výrazu „so“ uvádí některé rozdíly ve slovosledu, v intonaci a v přiřazení k lexikálním kategoriím (zájmeno, partikule, citoslovce aj.).

Příspěvky J. Meibauera (Zur Form und Funktion von Echofragen, s. 335–356) a H. Rehbocka (Arten der Antworterwartung in Ergänzungsfragen, s. 357–384), které lze společně chápat jako šestý hlavní referát, se zabývají problémem odpovědi a obecnými problémy otázky. Speciální pozornost se věnuje formě a funkci „echových“ otázek (Echofragen), které navazují na známý kontext a slouží jeho potvrzení, doplnění, zpochybnění apod. (např. Koho že jsi potkal?). Na konkrétních příkladech jsou předvedeny nejrůznější formální prostředky (slovosled, intonace, postavení tázacího výrazu) a probírá se možnost užití partikulí a modálních výrazů v echových otázkách.[7] Na empirickém materiálu je také založen rozbor druhů „očekávání odpovědi“ (Antworterwartung), srov. Conrad (1978), a charakteristika různých typů řečnických otázek (pravé, nepravé, řečnické otázky v užším a širším smyslu). Rozlišuje se „odpověďové jednání“ (Antworthandlung) a odpověď (Antwort) v logicko-sémantickém smyslu jakožto obsah tohoto jednání.

Osobními zájmeny a partikulemi v instrukčních dialozích se ve svém přehledném a zajímavém příspěvku zabývá U. Weberová (Personalpronomina und die Partikeln ja, also und ne? in Instruktionsdialogen, s. 385–404). Autorka mapuje metodou interpretativního srovnání šedesáti instrukčních dialogů výskyt a fungování osobních zájmen (ich, wir, du), neurčitého zájmena man a partikulí (ja, also, ne?). Ukazuje jednak polyfunkčnost těchto jazykových prostředků v systému jednání, jednak užití těchto prostředků v dialogu (zjišťuje, zda desetiletí mluvčí jsou schopni instruovat partnera pomocí dialogické formy, tj. dokáží-li zaujmout časový a osobní odstup od aktuálního dění, stabilně rozlišovat vlastní a cizí perspektivu a transformovat pojmenování na popis, resp. vysvětlení).

Recenzované sborníky přinášejí řadu příspěvků, které dokládají živý zájem lingvistů o teorii rozhovoru (dialogu) a teorii řečového jednání na straně jedné a o souvislost systému řečového jednání a systému jazykových prostředků na straně druhé. Přínosný je také nový pohled na vztah pragmatiky a gramatiky v rámci pragmaticky orientované jazykovědy, která se v současné době dostává do další etapy vývoje. Poněkud nejasné zůstávají některé pojmy, jako např. velmi často užívaný pojem modul/modularita, pojem rovina (který se na některých místech chápe velmi široce a právem se požaduje jeho přesná definice), problematická je i šíře samého pojmu text. Přes tyto nejasnosti a některé koncepční a metodologické rozdíly považujeme diskuse německých a švédských lingvistů za velmi podnětné.

 

[64]LITERATURA

 

BRANDT, M. – KOCH, W. – MOTSCH, W. – ROSENGREN, J. – VIEHWEGER, D.: Der Einfluß der kommunikativen Strategie auf die Textstruktur – dargestellt am Beispiel des Geschäftsbriefes. In: Sprache und Pragmatik. Lunder Symposium 1984. Hrsgb. von I. Rosengren. Malmö 1984, s. 105–137.

CONRAD, R.: Studien zur Syntax und Semantik von Frage und Antwort. Studia grammatica XIX. Berlin 1978; rec. v SaS, 41, 1980, s. 333–338.

HOLŠÁNOVÁ J. – NEKVAPIL, J. – ŠOLTYS, O.: Von der Textanalyse zum Persönlichkeitsbild des Autors. Linguistische Studien, 191. Berlin 1989, s. 194–202.

METHODOLOGISCHE PROBLEME DER GESPRÄCHSANALYSE. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 1989, s. 178–184.

MÜLLEROVÁ, O.: O spolupráci lingvistů NDR a Švédska. SaS, 46, 1985, s. 331–339.

MÜLLEROVÁ, O.: Metodologické aspekty analýzy rozhovoru. JA, 25, 1988, s. 83–86.

SPRACHE UND PRAGMATIK. Lunder Symposium 1978. Hrsgb. von I. Rosengren. Malmö 1979.

SPRACHE UND PRAGMATIK. Lunder Symposium 1980. Hrsgb. von I. Rosengren. Malmö 1981.

SPRACHE UND PRAGMATIK. Lunder Symposium 1982. Hrsgb. von I. Rosengren. Malmö 1983.

SPRACHE UND PRAGMATIK. Lunder Symposium 1984. Hrsgb. von I. Rosengren. Malmö 1984.

SPRACHE UND PRAGMATIK. Lunder Symposium 1986. Hrsgb. von I. Rosengren. Malmö 1987.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 1, pp. 56-64

Previous Jana Hoffmannová: Systematické a systémové rozvíjení teorie literární komunikace v nitranských publikacích

Next Iva Nebeská: Základní informace o subjektivním slovníku