Monografie o stylu a smyslu textů Josefa Čapka

Jana Hoffmannová

[Kronika]

(pdf)

Монография о стиле и смысле текстов Йосефа Чапека / A monograph on the style and sense of Josef Čapek’s texts

Autor práce Styl, text, smysl. O slovesném díle Josefa Čapka (AUC, Philol., Monogr. 114. Praha 1987, 144 s.) Petr Mareš započal své soustavné zkoumání stylistických kvalit díla J. Čapka v době, kdy byl Čapkův literární odkaz velmi málo zpracován. Tuto situaci podstatně změnilo vydání rozsáhlé knižní monografie J. Opelíka (Josef Čapek. Praha 1980); P. Mareš si však – přes pochopitelnou nutnost hojných odkazů k Opelíkově publikaci – i po jejím zveřejnění dokázal udržet nezávislost v badatelském záměru, v tematické i materiálové orientaci i v teoreticko-metodologickém přístupu. Sám charakterizuje svou práci tak (s. 9), že se „snaží být komplementární k Opelíkově monografii“. Na rozdíl od J. Opelíka nehodlá spojit v komplexním obrazu rozbor Čapkova díla s výkladem jeho biografie, dobového uměleckého a společenského kontextu; cílem příspěvku Marešova je (1) provést podrobnou analýzu vybraných slovesných děl J. Čapka a formulací jejich stylové charakteristiky pomoci k poznání Čapkova díla, (2) prostřednictvím tohoto rozboru ověřit a dále rozvinout východiskovou stylistickou teorii. Jeho práce proto představuje vyvážené spojení teoretického výkladu a rozsáhlé materiálové analýzy.

Oblast svého analytického zkoumání P. Mareš vymezil koncentrací na „základní linii Čapkovy prózy“, tedy na typově homogenní soubor textů (Lelio, Pro delfína, Stín kapradiny, Kulhavý poutník). Tuto kompaktní analýzu, zabírající převážnou část práce, spíše jen kontrastivně doplnil náčrtem rozboru dalších slovesných děl, typologicky už značně vzdálených od základního souboru (tj. dramatu Země mnoha jmen, fejetonu Umělý člověk, Povídání o pejskovi a kočičce, reprezentující Čapkovu tvorbu pro děti, a konečně souboru aforistických deníkových záznamů Psáno do mraků); charakteristiky soustředěné jen na několik základních rysů zde slouží evokaci mnohotvárnosti Čapkova slovesného díla (kap. IV.).

Stejnou badatelskou kázeň jako při výběru materiálu a jeho hierarchizovaném zpracování projevil P. Mareš i při práci s odbornou literaturou, jejíž rozbor provádí v rozsáhlé II. kapitole. Svého teoretického rozhledu využil bez nejmenší inklinace k eklekticismu a orientoval se jasně na ty školy, koncepce a badatele, kteří [67]vytvářejí pro jeho vlastní výzkum organické zázemí (z výsledků zahraniční vědy hlavně na sovětskou a polskou sémiotiku, poetiku a stylistiku, z výsledků našich badatelů na teorii F. Mika a především K. Hausenblase). Aplikovaná metodika stylového rozboru představuje ukázku postupů hausenblasovské stylistické školy, počínaje jejími základními postuláty (komplexní přístup ke komunikátu, pojetí stylu, diferenciace jednotlivých rovin a prostředků výstavby komunikátu) a konče např. pozorností věnovanou stylizaci verbální komunikace v uměleckém textu (včetně subjektové problematiky), prvkům metajazykovým, citátům nebo způsobu distribuce vlastních jmen v textu. Základní složky příslušné pojmově terminologické soustavy přitom P. Mareš vymezuje s velkou přesností a precizností; v tom lze vidět jeden z jeho přínosů k dosavadnímu stadiu formulace celé východiskové teorie.

Po stránce obecně metodologické utváří osobitý profil celé práce důsledné uplatňování konfrontačního zřetele. Autor soustavně konfrontuje jednotlivé texty Josefa Čapka, texty obou bratří Čapků i texty vyššího stupně abstrakce, tj. v nejvyšší rovině sémiotického zobecnění až „text“ slovesný, hudební a výtvarný (resp. možnosti jednotlivých znakových soustav). Způsob práce s jednotlivými texty a typy textů je přitom diferencovaný: autor citlivě postihuje jak stylové invarianty různých úrovní (např. i dobových uměleckých směrů, jejichž projekci do Čapkova díla lze předpokládat – expresionismu, kubismu, surrealismu aj.), tak ve vztahu k nim specifiku každého analyzovaného textu J. Čapka. Snad jen jedno označení dobového uměleckého směru v těchto souvislostech postrádáme: Při rozboru próz z Čapkova souboru Pro delfína upozorňuje P. Mareš na mýtické prvky, na tendenci k zjednodušení, zprimitivnění, na rušení rozdílu mezi tvorbou „vysokou“ a „nízkou“ (s. 61). Tato tendence zřejmě souvisí s Čapkovým zájmem o naivní umění a s časově blízkým vydáním jeho publikace Nejskromnější umění. P. Mareš sice právem odkazuje na výklad v monografii J. Opelíka, který objasňuje vztah J. Čapka k mladé avantgardní generaci a jejímu poetistickému naivismu; přesto však asi v té části Marešova rozboru, která dokonce uvádí motivy varieté, orchestrionu atd., nemělo směrové označení „poetismus“ chybět.

Při práci s „texty in abstracto“ různých řádů využil P. Mareš i metody zobecnění, schopnosti spojovat a rozlišovat obecné a jednotlivé, konkrétní. Zde by stál za úvahu možný význam pojetí „textu in abstracto“, „skupin textů spojených určitým závažným rysem“ – s. 18 – pro typologizaci textů. Na určité úrovni abstrakce už text in abstracto nepochybně přechází ve stylový typ, modelovou kvalitu, kterou by mělo být možno vyjádřit ev. i textovým vzorcem a začlenit do systému stylových typů.

Výsledkem aplikace metod konfrontace a zobecňování zároveň je v Marešově práci zvláště V. kapitola, věnovaná konfrontaci stylu Karla Čapka a jeho bratra Josefa. Autor zde opět volí ke srovnání texty blízké typově i dobou svého vzniku (např. Lelio a Boží muka, nebo texty pohádkové). Zdá se však, že srovnání stylu obou bratří mohlo být ještě explicitnější, více vyprofilované, a že zobecnění tu mohlo dosáhnout i vyššího stupně. Cílem práce samozřejmě nebyla charakteristika stylu Karla Čapka; přesto některé tak nesporné charakteristiky, jako je vyzdvihování všední, každodenní skutečnosti u K. Čapka, jeho výrazná realizace potřeby verbální komunikace, jeho simulace improvizovaného mluveného projevu, jeho hra se slovy, práce s výčty a se shluky synonym atd. mohly být směle vztaženy nejen k Čapkově tvorbě pro děti, ale i k celému autorskému typu K. Čapka. (Jeho charakteristika však už přesahuje téma a záměr Marešovy práce.)

Metodologickou osu monografie tvoří využití vztahu jednoty a protikladnosti: přivádí autora až k zdůraznění dynamického střetání protichůdných principů jako základního stylového rysu Čapkových próz. Při detailní analýze próz „základní linie“ v kap. III. P. Mareš zkoumá např. fungování opozic implicitnost – explicitnost, obecnost – konkrétnost, empirická realita – fantastičnost (vize), rozklad – sklad, diferenciace – integrace, dualita – jednota atd. S řadami opozic pracuje i při výkladu relevance času a prostoru pro výstavbu „světa“ představeného v textu; zajímavě přitom konstruuje přechod od opozic časových a prostorových k opozicím hodnotovým. Polarizace, diferenciace protikladů je pro autora i základem ztvárnění komunikace, řečové interakce, různých projevů dialogičnosti v Čapkových textech. P. Mareš se přiklání k širokému chápání dialogu (v koncepcích [68]M. M. Bachtina a dalších autorů; jednotlivé jevové formy dialogu vystupují teprve jako realizace hloubkové diferenciace, střetů různých hledisek atd.) a rozlišuje v analyzovaných textech vedle pravého dialogu, reálné verbální komunikace i autokomunikaci, komunikaci domnělou, reprodukovanou, imaginovanou atd.; velkou pozornost věnuje často nezřetelným, splývavým přechodům mezi řečí podavatele a promluvou postavy, mezi promluvou vyslovenou a myšlenou, mezi řečí přímou, nevlastní přímou, polopřímou a nepřímou atd. Všímá si způsobů projekce, „vepsání“ příjemce do textu, ale i např. míry realizace klasického žánru dialogu (platónského typu) v Kulhavém poutníkovi. Přesně si uvědomuje i souvztažnost členitosti a spojitosti (soudržnosti) textu; a při konfrontaci různých textů a autorů využívá i vzájemných vazeb stejnosti, podobnosti a různosti.

P. Mareš věnoval ve své knize primární pozornost pojmům styl a text, komplikované problematice jejich usouvztažnění; tím přispěl k vyjasnění vztahů stylistiky a teorie textu. (Viz s. 20: „Stylistika by měla mít status integrální součásti nauky o textu, podoboru se specifickým předmětem zkoumání: Definujeme-li nauku o textu jako disciplínu zabývající se podstatou a principy existence, výstavby a fungování textu, pak stylistice připadá dílčí, ale důležitá oblast: principy, které jednak texty vzájemně diferencují, jednak je vnitřně integrují v osobité jednotné celky.“) Kromě toho je však třeba jeden z nejaktuálnějších momentů jeho práce spatřovat v úsilí o formování širšího výseku z interdisciplinárního kontextu současných společenských věd, tj. o profilaci průniku teorie textu a stylistiky se sémiotikou, literární vědou a vědami o umění. Ostatně o propracování vztahů mezi disciplínami lingvistickými a uměnovědnými se autor snaží programově: známé jsou výsledky jeho spolupráce s literárními vědci – ve slovnících světové literární teorie a světových literárních děl – nebo s filmovými periodiky.

Takto motivované badatelské záměry vedly P. Mareše ke snaze o řešení některých složitých problémů; skutečnost, že se tyto problémy i nadále vzpírají řešení, nic neubírá na hodnotě autorova přínosu. Máme na mysli zvláště rozsáhlé, vícekrát se v práci vracející úvahy o možnostech uplatnění hudebních postupů ve slovesném textu. Bez jakéhokoli voluntarismu autor nakonec přiznává, že postavení hudebnosti ve slovesném textu je „problematické“, že hudebnost tu má „pouze potenciální charakter“, že za projevy hudebnosti se někdy vydávají prostředky a principy výstavby „slovesnému textu inherentní“ (s. 56–57). Nelze než s autorem souhlasit; za projevy hudebnosti je totiž v rozebírané odborné literatuře pokládána např. jak pevná skladebnost textu, tak naopak její oslabení. A je-li jako nápodoba hudebních postupů kvalifikováno opakování, spojení „stálé přítomnosti základních elementů, které umožňují identifikaci, s variováním, drobnými obměnami jazykových prostředků“ (s. 56), dále pak distantní vazby v textu, implicitní relace atd., nelze si neuvědomit, že přesně stejnými principy je možno definovat soudržnost, kohezi každého spojitého textu.

Podobně autor probírá v teoretické pasáži (kap. VI.) i různé možné vztahy textů slovesných a výtvarných a usiluje o konkretizaci těchto možností prostřednictvím díla J. Čapka. Výsledkem této snahy je však především konstatování některých zřejmých tematických, motivických souvislostí; v rovině stylu nebo smyslu se Marešova analýza dobírá pouze některých náznaků (např. možný vliv kubistických stylových principů na uplatnění dvojice rozklad/sklad v Leliovi). Přesto je autorův sémiotický přístup, pokus o co nejkonvergentnější výklad různých kódů prostřednictvím konkrétních textů jednoho původce, metodologicky velmi podnětný a záslužný.

Z titulní trojice pojmů (styl, text, smysl) bylo tedy v Marešově práci řečeno mnohé o pojmech styl a text. Pojem třetí – smysl – však zřejmě představuje další z problémů houževnatě odolávajících řešení. Ačkoli se autor opírá o autority některých zastánců lingvistiky textu jako „lingvistiky smyslu“ (viz E. Coseriu: Textlinguistik. Eine Einführung. Tübingen 1981), zůstává v jeho práci specifika smyslu jako komplexní sémantické kvality textu dosud nevyjasněna. Zdá se obtížné oddělit smysl i od další obsahové kvality – od tématu textu: říká-li se na s. 24–25 o hierarchii tematické roviny, že „nejníže stojí prvky, které jsou blízké sémantice jednotlivých jazykových prostředků … na vrcholu hierarchie pak vystupuje nejvyšší zobecnění, celkové téma textu …“, a na s. 36 o smyslu, že „na smysl, který bezprostředně vyrůstá ze sémantiky komponentů textu, se vrství smysly obecnější“, lze jen [69]obtížně rozlišit, které sémantické kvality jednotlivých textových prostředků jsou relevantní tematicky a které smyslově. V jiné pojmově teoretické soustavě, centrované ke konceptům pragmatiky, komunikačních činností, jednání atd., která oprávněně zůstává stranou autorova metodologicky čistého přístupu, se klade otázka vztahu pojmu smysl k pojmu záměr podavatele; naopak ve sféře interpretace recipienta ponechává pojem smyslu hermeneutika. Autor recenzované práce zřejmě preferuje řešení spojující tyto dvě možnosti; soudíme tak podle asi nejzdařilejší formulace o „soustavě variant smyslu, které jsou obsaženy v textu jako jeho sémantická potencialita a odhalují se v závislosti na kulturní výbavě vnímatele i celkové kulturní a vůbec společenské situaci“ (s. 36). Přesto pojem smysl textu pravděpodobně ještě čeká na své definitivnější vymezení.

V publikaci P. Mareše se tedy podařilo propracovaný, v praxi již mnohokrát ověřený postup stylové analýzy dál zpřesnit a rozvinout; autorovy stylové rozbory budou jistě podnětem pro četné další práce podobně orientované. Do aktuálního badatelského kontextu dokonale zapadá uplatňování konfrontačního zřetele, integrační sémiotická interpretace a orientace na interdisciplinární výzkum. Především však autor svým soustředěným dlouholetým úsilím významně přispěl k poznání tvorby velké osobnosti naší kultury – Josefa Čapka. J. Opelík před lety (v předmluvě ke Stínu kapradiny, vyd. Praha 1957) konstatoval, že „Josef Čapek – slovesný umělec stojí dosud hned ve dvojím stínu; jednak ve stínu svého bratra Karla, jednak ve svém vlastním stínu umělce výtvarného“; v citované monografii z r. 1980 pak prohlásil, že slovesná tvorba Josefa Čapka „stále ještě nevrhá vlastní stín“. Práce P. Mareše nepochybně napomohla k tomu, abychom obrysy tohoto stínu spatřili zřetelněji.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 1, s. 66-69

Předchozí Iva Nebeská: Základní informace o subjektivním slovníku

Následující Jan Kořenský: Sovětský sborník o problematice překladu