dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětský sborník o problematice překladu

Jan Kořenský

[Kronika]

(pdf)

Советский сборник о проблематике перевода / A Soviet collection on the problems of translating

V řadě interních tisků Jazykovědného ústavu v Moskvě vyšla v r. 1987 i publikace Perevodovedenije i kulturologija – celi, metody, rezuľtaty (150 s.).

Sborník obsahuje studie materiálově zaměřené (Derjuginova stať o překladatelské činnosti V. A. Žukovského, zejména pak stať Sorokinova o problémech překladu současné čínské literatury do ruštiny). Pozornost je věnována i některým specifickým problémům, jednak z hlediska typu textů (Kurjakovova stať o vzorcích amerických dokumentárních textů vojenského charakteru), jednak z hlediska určitého prvku jazyka a komunikace (Mjagkovova stať o emocionální stránce slova z hlediska překladu, Oľchovnikovova studie o problematice metafory). Těžiště souboru studií je však třeba spatřovat v těch statích, které soustřeďují pozornost na interdisciplinární souvislosti teorie a praxe překladu, především z hlediska psycholingvistického (Kljukanovova stať o univerzáliích teorie překladu a stať Zelenovova), ve statích zabývajících se vztahem obecného modelu řečové činnosti k teorii překladu (Alejnikov), pojmem interpretace v teorii překladu (Krjukov) a otázkou možnosti aplikace některých přístupů obecné teorie systému k modelování procesu překladu. Je známým faktem, že psycholingvistika, sociolingvistika, teorie řečové činnosti, řečového jednání, obecné teorie sociálního jednání a pochopitelně novodobé tendence v hermeneutice i v teoriích interpretace vytvářejí pro teorii i praxi překladu nový prostor, který rozšiřuje způsob chápání příslušného předmětu, umožňuje řešit některé obtížně řešitelné problémy klasických teorií překladu, přesouvá některé dříve okrajové problémy teorie překladu do centra pozornosti; zejména však dochází v souvislosti s prohloubeným a diferenčním myšlením o otázkách překladu a tlumočení k odhalení celé řady nových problémů. Právě z těchto hledisek chceme věnovat důkladnější pozornost obecně a interdisciplinárně orientovaným statím recenzovaného souboru.

L. E. Kljukanov ve studii Perevodčeskije universalii i ich psicholingvističeskij smysl (s. 18–26) vychází z teze, že překlad je řečová činnost, specifický, druhotný typ řečové činnosti. Jeho model je založen na kybernetické inspiraci; aniž by axiomatizované koncepty tohoto přístupu (např. kód, smysl, …) opouštěl, usiluje postihnout specifiku „přirozeného“ procesu překladu; řešení spatřuje v užívání konceptu univerzálně-předmětného kódu, který je „vlastní“ lidskému mozku a je zprostředkujícím faktorem nejen mezi jazykem a intelektem, ale i mezi jednotlivými národními jazyky. Dále se autor zabývá otázkou „jednotky překladu“. Soudí, že [70]jednotkou překladu je element rozumění, element smyslu. Při užívání termínů povrchové a hloubkové úrovně konstatuje, že na povrchové úrovni je jednotkou překladu úsek textu, který je chápán jako něco samostatného a který dovoluje vydělit denotát (na úrovni vnitřního univerzálně-předmětného kódu). Denotáty přitom jsou jednotky vytvářené v procesu řečově-myšlenkové činnosti.

Ju. S. Zelenov ve stati Nekotoryje psicholingvističeskije aspekty postrojenija modeli perevodčeskogo dejstvija (s. 89–103) věnuje pozornost konstrukci leonťjevovského modelu procesu překladatelské činnosti. Při respektování konceptů kód, motiv, cíl, motiv-stimul apod. dospívá k závěru, že z hlediska překladu je třeba mluvit o dialektické jednotě motivů a cílů. Model procesu překladatelské činnosti se zakládá na modelu verbálně-komunikativních funkcí I. A. Zimné, přičemž základní pozornost je upřena na teorii smyslu; do jisté míry sleduje také specifiku diferencí mezi překladem a tlumočením. Chápe překlad jako složitý, mnohorovinový proces srovnatelný s procesem „řečového myšlení“ v duchu pojetí Vygotského a představ respektujících modely intelektuálního aktu A. A. Leonťjeva. Ve schématech užívá termínů presupozice, kontext, motiv, formace myšlenky ve „vnitřních“ slovech, formace myšlenek ve vnějších slovech apod. Obě psycholingvisticky orientované stati syntetizujícím způsobem přejímají i aplikují teorie leonťjevovské i teorii Vygotského na problematiku překladu.

A. A. Rodionov ve stati Perevod i metody jego issledovanija v svete obščej teorii sistem (s. 80–88) při neproblémovém respektování takových pojmů jako „fungování strukturního předmětně-smyslového tvoření univerzálního předmětného kódu vnitřní řeči“ navrhuje formalizaci procesu překladatelské činnosti na základě tenzorové analýzy sítí ve smyslu G. Krona.

A. G. Alejnikov ve stati Modeľ rečevoj dejateľnosti i perevod (s. 27–41) vychází ze zjištění, že v obecné teorii překladu není dosud jasné, co je objektem a co předmětem zkoumání. Přijímá názor, že objektem je překladatelská činnost a předmětem model této činnosti. Vhodné východisko pro modelování překladatelské činnosti vidí v obecných modelech řečové činnosti. Soudí, že v současnosti se model překladové činnosti nemůže omezovat na aplikaci tradičních modelů jazyka, musí respektovat sociální a psychologické momenty procesu. Ukazuje možnost uspokojivě modelovat překlad jako mnohofaktorový jev prostředky teorie grafů a chápat takto řečový akt jako čtyřrozměrnou strukturu; autor rozlišuje „rovinu“ syntaktickou, lexikální, morfologickou, systémovost funkční (komunikativní), substancionálnost, strukturnost a usiluje postihnout dynamiku vztahů příslušných dimenzí. Poukazuje na skutečnost, že překlad nelze modelovat jako interakci dvou modelů řečové činnosti, ale jako variantní izomorfní integrál dvou paralelních modelů.

Zvláštní pozornost zaslouží stať A. N. Krjukova Interpretacija v perevode (s. 41–79). Vychází z tradice založené v sovětské odborné literatuře Revzinem a Rezencvejgem lišit v procesu překladu interpretaci jako vztah překladatele ke skutečnosti referované výchozím textem a vlastní překlad jako přechod od jazykového systému výchozího textu k jazykovému systému textu překladu. Posuzuje možnost tohoto stanoviska vzhledem k vývoji užívání pojmu interpretace v současnosti. Diskutuje vztah pojmů skutečnost, text, vědomí produktora a recipienta. Doporučuje rozlišovat „objektivní jazykový význam“ a smysl textu, a to v návaznosti na chápání interpretace v intenciální koncepci překladu. Zjišťuje závislost chápání termínu interpretace na pojetí podstaty překladu. Nedoporučuje vycházet z lišení interpretace v širším smyslu (zřetel k extrajazykové zkušenosti) a v užším smyslu (vztah mezi jazykovým významem výchozího textu a textu překladu) a obrací pozornost k významu pojmu interpretace v jiných oborech, než je teorie překladu. Za zcela nepřijatelný z hlediska přirozeně řečové komunikace a teorie překladu považuje logicko-matematický výklad tohoto pojmu; posuzuje i výklad termínu interpretace jako přiřazování smyslu textu. Tato idea vede podle autora k několika skutečnostem: a) k depersonalizujícímu chápání textu, které vede až k tendenci chápat (tj. v různém smyslu interpretovat) text nezávisle na autorovi, což je podle Krjukova základní princip gademerovské hermeneutiky, popř. též širších tendencí Frankfurtské školy; b) k relativizaci a subjektivizaci textu, v němž autor stati i vzhledem k teorii překladu přiznává dominaci autorova záměru. Dochází k těmto závěrům: Interpretace recipienta (překladatele?) je rekonstrukce autorského intencionálního smyslu; intencionální smysl je dominantním smyslem [71]textu. Receptivní smysl však recipientův intencionální smysl zahrnuje právě vzhledem k jeho dominanci; objektivní jazykový význam je nositelem (je strukturou intersubjektivního bytí) obou smyslů, užití prostředků objektivního jazykového významu je nutným předpokladem recepce, rekonstrukce intencionálního smyslu; prostřednictvím množiny receptivních smyslů vede fakticky k rekonstrukci různých intencionálních smyslů, což je zvlášť závažné při recepci téhož textu různými socio-psychologickými typy; aby docházelo k maximální míře ekvivalence rekonstruovaných intencionálních smyslů, je třeba (a to je právě specifikum překladu) měnit způsob jeho zprostředkování v objektivních jazykových významech. Hermeneutickým klíčem k textu je individuální smyslový kontext recipienta, který na základě objektivního jazykového významu formuje receptivní smysl a usiluje o jeho izomorfii se smyslem intencionálním.

Po stručné rekapitulaci historie hermeneutiky, spjatosti rekonstruktivního pojetí interpretace s kategorií porozumění autor konstatuje: Pojem interpretace prohlubuje tradiční teorii překladu, invariantem překladu je korelace významu a smyslu chápaná jako vzájemný přechod od významu k receptivnímu smyslu a odtud k intencionálnímu smyslu a naopak. Na základě autorova pojetí interpretace je možné konstruovat pragmatický model textu v podobě hermeneutického trojúhelníku. V závěru stati autor navrhuje některé okruhy konstituování předmětu teorie interpretace: výzkum a popis interpretativních procedur, srovnávací typologie textů z hlediska strategie jejich rozumění, výzkum a popis jazykových korelací s neidentitou smyslu, výzkum mechanismů tvoření receptivních smyslů, zkoumání mechanismů přenosu a rozšiřování funkcí znaků v rámci kontaktujících jazyků apod.

Posuzovaný soubor studií umožňuje seznámení se způsobem, jakým současná sovětská jazykověda chápe problematiku překladu v kontextu současných metodologických tendencí v mezinárodním kontextu.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 1, s. 69-71

Předchozí Jana Hoffmannová: Monografie o stylu a smyslu textů Josefa Čapka

Následující Ludmila Uhlířová: Frekvenční slovník mluvené bulharštiny