Relevance jako hlavní princip komunikace

Iva Nebeská

[Chronicles]

(pdf)

Релевантность как основной принцип коммуникации / Relevance as the chief principle of communication

V posledních letech se v psycholingvistice i v lingvistice stále více prosazuje trend usilující o co nejúplnější postižení podstatných rysů každodenní komunikace. K tomuto směru se řadí monografie D. Sperbera a D. Wilsonové Relevance s podtitulem Communication and cognition (Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1986, 279 s.). Knížka je rozdělena do čtyř kapitol s podrobnějším vnitřním členěním: Komunikace (s. 1–64), Inference (s. 65–117), Relevance (s. 118–171) a Aspekty verbální komunikace (s. 172–254); doplněna je rejstříkem a obsáhlou bibliografickou přílohou. Autoři v ní předkládají poměrně ucelenou teorii komunikačního procesu, která se neomezuje jen na komunikaci verbální; ta je chápána jako jeden (byť výlučný) druh mezilidské komunikace. V rámcové koncepci i v detailech autoři usilují o to, aby komunikační proces v jejich pojetí byl co nejméně omezen nějakými předem stanovenými danostmi. Východiskem jejich přístupu je jeden ze základních rysů komunikace, který byl až donedávna opomíjen a teprve v poslední době se dostává, zejména v sovětské psycholingvistice, do popředí zájmu, a to variabilita. Variabilita komunikačních situací, osob (a jejich vzájemných vztahů), komunikovaných obsahů, komunikačních prostředků apod. vede k variabilitě mentálních reprezentací, k variabilitě inferenčních procesů. Činitelem, který navzdory této široké variabilitě udržuje komunikační proces v určitých mezích, je relevance (srov. níže).

Sperber a Wilsonová odmítají považovat za základní model komunikačního procesu příliš omezující klasický model vycházející z teorie informace, odmítají i jeho rozšířenou verzi, která zahrnuje inferenční procesy. V rámci aktivity recipienta rozlišují dva základní typy komunikace: kódový a inferenční. Poukazují na to, že jsou různé svou podstatou: Proces dekódování začíná u signálu a končí u zprávy, zatímco inferenční proces začíná u souhrnu premis a končí u souhrnu vývodů či závěrů z těchto premis vyplývajících. Dokazují, že komunikace může být pouze inferenční, dále kódově inferenční (tzn., že její součástí je i komunikace kódová, jako je tomu např. v komunikaci verbální), ale nemůže být komunikace pouze kódová. – Dodejme, že uvedené pojetí inferenčních procesů vychází z předpokladu o existenci mentální logiky; tento předpoklad však není obecně uznáván, někteří autoři ho explicitně odmítají (např. Johnson-Laird, Mental models. New Jersey 1983). V tom případě jsou inference chápány především jako procesy směřující od jednoho seskupení propozic k druhému, a podmiňující tudíž jejich návaznost.

Také obecně rozšířený předpoklad, že komunikace se opírá o sdílené znalosti, o sdílené informace apod., považují autoři za příliš silný a na základě téměř sylogisticky formulovaných argumentů ho odmítají. Zavádějí pojem kognitivní prostředí (cognitive environment) a vymezují ho jako souhrn faktů, které má člověk aktuálně k dispozici, tj. těch, které jsou mu zřejmé, a těch, které je schopen si uvědomit. Jinak řečeno, kognitivní prostředí je souhrn předpokladů, pojmů a představ, které je jedinec schopen reprezentovat a akceptovat jako pravdivé. Skutečně reprezentuje a akceptuje ty, které jsou pro něho (dodali bychom: v dané situaci) relevantní. Kognitivní prostředí je dáno fyzickým prostředím a kognitivními schopnostmi komunikantů. Lidé zásadně jsou schopni sdílet kognitivní prostředí a také ho sdílejí, protože sdílejí prostředí fyzické a mají podobné kognitivní schopnosti. Sdílené kognitivní prostředí je pak průnikem kognitivních prostředí komunikantů, jinak řečeno, je mentální reprezentací stejných jevů různými osobami.

Účelem komunikace v tomto pojetí je úsilí modifikovat nikoli myšlenky nebo znalosti, ale [75]právě kognitivní prostředí recipienta. Produktor chce recipientovi ozřejmit (nebo více, intenzívněji ozřejmit) nějaký soubor informací, pocitů, dojmů apod. Svůj záměr dává najevo pomocí ostenze, tj. komunikačními prostředky včetně verbálních. Právě akt ostenze je zárukou relevance, aktem ostenze dává produktor najevo, co on sám za relevantní považuje. Pojem ostenze se tak stává, podle slov autorů, jakýmsi protějškem pojmu inference: ostenze a inference jsou chápány jako stejné kognitivní procesy, viděné v jednom případě z hlediska produktora (ostenze), v druhém z hlediska recipienta (inference). Na rozdíl od autorů se nedomníváme, že jde o týž proces, protože aktivity produktora a recipienta nemají zrcadlový charakter, každý z nich má svou specifiku; spíše bychom řekli, že v obou případech jde o procesuální pojetí rámcových vztahů mezi kognitivním prostředím a jazykovým projevem.

Ostenze a inference patří ke klíčovým pojmům D. Sperbera a D. Willsonové; jejich důležitost je podtržena i tím, že své pojetí nazývají ostenzívně-inferenčním modelem komunikace. Podle kódové teorie produktor převede svoji myšlenku do formy verbálního kódu (výpovědi), posluchač ji pak dekóduje. Naproti tomu podle modelu ostenzívně-inferenčního produkce řeči je interpretací myšlenek produktora, výpověď je jejich interpretativním vyjádřením. Na základě výpovědi a vlastní interpretační činnosti si recipient vytváří představu o záměru produktora. Toto pojetí je současné české lingvistice blízké, jak ukázala Mezioborová konference o interpretačních procesech; srov. SaS, 49, 1988, s. 121–150.

Ostenzívně-inferenční pojetí komunikace autorům recenzované monografie umožnilo překlenout mezeru typickou pro koncepce porozumění textu vycházející z propoziční teorie: mezi výpověďmi s významem doslovným a výpověďmi s významem přeneseným. Předložený komunikační model je natolik obecný, že zahrnuje i obrazné vyjádření a navíc dokáže zachytit i rozdíly mezi jednotlivými typy obrazných vyjádření z hlediska jejich kognitivního zpracování produktorem a recipientem.

K podstatným rysům komunikace, které teorie D. Sperbera a D. Wilsonové též zahrnuje, patří i vágnost. Vyšší či nižší mírou vágnosti se vyznačují téměř všechny komunikační procesy, od maximálně vágních po maximálně precizní. Vysoká míra vágnosti je typická zejména pro neverbální komunikaci, např. pro sdílení dojmů. Vágnost se vysvětluje jako způsob kognitivního zpracování informace, resp. jako důsledek způsobu zpracování. Zamýšlený obsah komunikace (záměr produktora) je reprezentován jako soubor předpokladů, pojmů a představ, přičemž v tomto souboru nemusí být reprezentován individuálně každý element (spíše bychom řekli, že daný výsek skutečnosti je reprezentován jako kontinuum). Dodejme, že vágnost nevnáší do komunikačního procesu pouze produktor, podobný způsob zpracování informace lze předpokládat i na straně recipienta.

Součástí předložené teoretické koncepce je i další důležitá dvojice pojmů: explicitnost a implicitnost. Explicitnost způsobuje, že verbální komunikace je nejsilnější možnou formou komunikace vůbec, protože zahrnuje jak procesy kódování a dekódování, tak procesy ostenze a inference. Implicitnost je však nezbytným rysem verbální komunikace, protože, podle slov autorů, sémantika přirozeného jazyka je příliš slabá, aby zachytila všechny myslitelné lidské myšlenky, sémantická reprezentace výpovědi je vždy nekompletní, vždy implikuje různě silné premisy či závěry. Pro tento jev zavádějí autoři termín implikatura (implicature) a vymezují ho jako kontextové předpoklady nebo implikace, které produktor v rámci svého komunikačního záměru dává zřetelně najevo, aby komunikace probíhala na rovině optimální relevance. Součástí úsilí o optimální relevanci komunikace je tak i úsilí o přiměřenou vyváženost jejích implicitních a explicitních součástí. Čím vyšší stupeň vzájemného porozumění se předpokládá (čím rozsáhlejší je sdílené kognitivní prostředí), tím větší může být podíl implicitních součástí komunikace.

Uplatnění principu relevance nacházejí autoři ve dvou základních vztazích: mezi komunikovanými obsahy a kontextem a mezi komunikovanými obsahy a jedincem. Kontextem se zde rozumí nikoli verbální nebo situační, ale mentální kontext, tj. veškerá informace, kterou má recipient k dispozici, tj. verbální i neverbální informace uložené v paměti, informace z bezprostředně předcházejících komunikačních procesů, schopnost operací s těmito informacemi aj. Při zařazování nové informace do tohoto kontextu (informací známých), tj. při výběru adekvátního kontextu z celé škály možných, je rozhodujícím činitelem právě relevance. Relevance [76]umožňuje získat s co nejmenším úsilím co největší kontextový efekt, tj. novou informaci optimálně zpracovat.

Základ vztahu mezi komunikovanými obsahy a jedincem je vyjádřen tezí, že informace je pro jedince relevantní tehdy, když je relevantní alespoň v jednom přístupném kontextu. Čím méně přístupný je kontext, tím větší úsilí je třeba vynaložit k jeho vyhledání. Přístupnost kontextu je dána též relevancí, protože jedinec věnuje pozornost pouze těm jevům, které pro něho mají nějaký smysl, které jsou pro něho relevantní. Podstatným faktorem při vyhledávání vhodného kontextu je organizace informací uložených v paměti; ta může hledání relevantního kontextu buď napomáhat, nebo naopak mu bránit.

Princip relevance je tedy vykládán v součinnosti s principem nejmenšího úsilí: člověk automaticky směřuje k nejúčinnějšímu možnému zpracování informací, tj. takovému, které od něho vyžaduje co nejmenší námahu. Proto zaměřuje svoji pozornost na to, co je relevantní.

Přestože se autoři od klasického shannonovského modelu komunikace explicitně distancují, je zřejmé, že některé jeho myšlenky jim tak zcela cizí nejsou, např. právě princip nejmenšího úsilí. Můžeme říci, že spíše odmítají „technický“ přístup k mezilidské komunikaci, tendence prezentovat činnost produktora a recipienta jako provoz nějakých zařízení, a akcentují specifiku psychických aktivit člověka. Usilují o vymezení vztahu vlastní koncepce i k některým závažným koncepcím nedávným. Vyrovnávají se s teorií řečových aktů, s propozičními teoriemi a zejména s teorií Griceovou.

Kromě hlavních myšlenek, které jsme uvedli v této zprávě, zahrnuje pojetí Sperbera a Wilsonové řadu otázek dílčích; v některých případech navrhují autoři jejich řešení, v jiných alespoň upozorňují na možné souvislosti. Ne vždy můžeme s jejich názory souhlasit; zejména ne s tím, jak vymezují vzájemný vztah jazyka a komunikace a jak přistupují k problematice aktuálního členění. Mohli bychom ukázat na některá další méně přesvědčivá místa, to však neovlivní celkově kladné hodnocení této originální teoretické koncepce. Celkově ji považujeme za velmi přínosnou, protože v mnohém přistupuje nově k jednomu ze základních psycholingvistických problémů – vztahu mezi záměrem produktora a interpretací recipienta. Do svého modelu autoři úspěšně zahrnuli takové rysy řečové komunikace, jako variabilitu, vágnost, implicitnost, které jsou jen těžko uchopitelné, ale pro mezilidskou komunikaci typické. Podařilo se jim tak učinit další krok na cestě k nezjednodušenému popisu a výkladu komunikačního procesu. A to není málo.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 1, pp. 74-76

Previous Ladislav Nebeský: Algebraický přístup k jazyku

Next Jiří Nekvapil: Lingvistické kolokvium v Brémách