Sborník z konference o dynamice současné češtiny

Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

Сборник конференции о динамике современного чешского языка / Proceedings of the conference on the dynamism of contemporary Czech

Pod názvem Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie o školské praxe (204 s.) vydala r. 1988 Karlova univerzita v Praze sborník referátů ze stejnojmenné konference pořádané její pedagogickou fakultou (přesněji: katedrou českého jazyka a literatury) v září 1986 v Houšťce u St. Boleslavi za účasti českých a slovenských lingvistů i z řady dalších institucí.

Pojmem dynamiky jazykových útvarů se zabývá úvodní stať J. Chloupka, který zdůrazňuje spojení tohoto pojmu s pozitivní konotací, takže „běží o rozvoj jazykové struktury” (s. 9) a jistě právem připomíná, že specifikovanější termíny jako produktivnost, inovace, variantnost se často osvědčují lépe (s. 10). Jedním z projevů dynamiky vnitřní (týkající se jazykové struktury spíše než komunikačních aktů) je tendence k univerbizaci, která se podle zjištění pražských dialektologů snad tolik neuplatňuje v tradičních nářečích. Chloupkův pokus vyložit tento stav z generačních rozdílů však pro situaci češtiny neobstojí, protože fakt, že staří mluvčí primárně mluví nářečím, je typický snad pro Moravu, ale jistě ne pro Čechy, kde se univerbizace v obecné mluvě význačně uplatňuje už po generace. Jeho charakteristika (omezených) sdělovacích funkcí spisovného jazyka (vysoký komunikační cíl, vyučování, poučování, kolektivní apelování, oficiálnost, slavnostnost aj., s. 11) je jistě pro češtinu vcelku vhodná, i když škola a jazyková kultura stále ještě nepřesvědčila některé mluvčí, že není třeba tvarů výlučně spisovných (namnoze s nádechem knižnosti) užívat i v běžném hovoru. Proto také snad není zcela vhodné za (jediný?) způsob aplikace jazykovědné teorie na společenskou praxi označovat právě normování spisovného jazyka, nepřipomene-li se zároveň i takový soubor aplikačních úkolů, jako informování, zjišťování daného stavu a jeho nevýhod a hledání cest k uplatnění vhodných možností, které teorie nalezla pro zmírnění nebo odstranění nevýhod. Jistě lze jen souhlasit s charakteristikou hovorového stylu spisovné češtiny jako smíšeného a nepostačujícího v situacích, ve kterých má hovorová stylizace své hlavní uplatnění (s. 12). Obecná čeština je ovšem útvar „teritoriálně podmíněný” (s. 13), ale – dodejme – jen v tom smyslu, že není obvyklý v běžné mluvě na většině Moravy, nikoli v tom, že by si jeho mluvčí takové omezení vždy uvědomovali, že by tedy bylo podstatné pro povahu a vývoj tohoto útvaru. V tom se obecná čeština právě podstatně liší od (moravských) interdialektů, jak je známo od dob Havránkových.

Hlavním slovenským příspěvkem recenzovaného sborníku je stručná stať J. Horeckého, v níž autor upozorňuje, že tradiční dichotomii spisovného jazyka a místních nářečí je třeba nahradit složitější hierarchií forem spisovné, standardní, substandardní a místně rozlišených nářečí, popř. i interdialektů, a že obecná čeština (často splývající s češtinou běžně mluvenou) vytváří ve stratifikaci novou vrstvu (s. 16n.). Ta je neobyčejně expanzívní a stává se běžným dorozumívacím prostředkem, zatlačujíc spisovnou formu ke knižnosti. Ve slovenštině je podobný pohyb méně výrazný, ale i ve slovenských školách, stejně jako v českých, je třeba ukazovat na variantnost spisovných a standardních prostředků a tedy na dynamiku ve formování nových vrstev jazyka.

Vztahem spisovného a běžně mluveného jazyka se ve svém příspěvku zabývá i Fr. Daneš, který upozorňuje jednak na zvyšující se stylistickou rozrůzněnost spisovné češtiny a jednak na blízkost opozice spisovné a obecné češtiny k Fergusonově diglosii. Poznamenejme jen k prvnímu z těchto bodů, že není na místě přeceňovat obtížnost morfematických variací pro „situace zahrnující užívání počítačů” (s. 27): většinou není obtížné počítačové programy této variantnosti přizpůsobit a počítač, který má být nástrojem k omezení rutinních duševních činností (a tedy koneckonců k redukci odcizení v dnešním světě) by si neměl vynucovat změny v našem jazyce (i když na různých úrovních komunikace s ním jistě bude vhodné užívat různých dílčích souborů jazyko[135]vých prostředků); k takovým cílům by bylo vhodné pružně a široce uplatňovat ty postupy, které v naší lingvistice už byly vypracovány. K druhému bodu lze uvést, že pojem diglosie byl uveden „do souvislosti se současnou českou jazykovou situací” (s. 24) už ve známé diskusi z počátku šedesátých let, kdy se rozdíl spatřoval především v tom, že obecná a spisovná čeština jsou si poměrně velmi blízké, takže jsou obě všem mluvčím srozumitelné (Sgall, 1963, s. 246; Havránek, 1963, s. 258); Daneš vidí rozdíl mezi českou situací a diglosií především v místním rozrůznění obecné češtiny (o jejíchž variantách, zřejmě v návaznosti na Havránka, mluví i v souvislosti s územím moravským, s. 24); regionální modifikace Fergusonovy ‚nižší normy’ však, jak sám konstatuje (tamtéž i na s. 25), není ničím neobvyklým, můžeme říct, že např. pro situaci arabskou, podle Fergusona typicky diglosní, je přímo charakteristická. Velmi aktuální je Danešovo upozornění na dva body dříve už připomenuté, ale v naší lingvistice obecně málo reflektované, že totiž norma obecné češtiny není dostatečně popsána a často bývá předmětem zájmu spíše badatelů cizích (nebo, jak můžeme doplnit, publikací, jejichž vydání se doma v určitých obdobích zabraňuje; ale to už máme za sebou). Právem upozorňuje Daneš na to, že zatížení spojené s přepínáním z kódu na kód a potřeba stálé autocenzury jsou nežádoucí psychické komplikace a že mohou vznikat pocity nejistoty až méněcennosti „vedoucí k nežádoucímu překompenzování směrem ke knižnosti a hyperkorektnosti, resp. naopak k nechuti k V vůbec” (tj. ke spisovnému útvaru) a k jazykové laxnosti; s tím souvisí, že vyučování spisovnému jazyku v nižších třídách vyžaduje domyšlení poměru postupu preskriptivního k deskriptivnímu (s. 25n.).

Jinak je orientována následující, poměrně rozsáhlá stať J. Kořenského, J. Hoffmannové a O. Müllerové, charakterizující interdisciplinární význam komunikační události, se zdůrazněním pragmatizace a procesualizace lingvistického myšlení. Teoretické cíle tohoto výzkumu se tu charakterizují jako sjednocení metod analýzy řečové činnosti, která má být předstupněm formální procedury re-konstrukce předpokladů řečové kreatibility a receptibility. Interpretace komunikačních událostí se člení na interpretaci subjektově-objektovou, zahrnující určení typu kontaktu partnerů, interpretaci sociální, psychologickou, charakteristiku komunikačních vztahů partnerů a objektové struktury události, dále na vyčlenění pragmatické struktury události a na strukturaci tematicko-obsahovou. Po těchto třech krocích přichází na řadu rozbor verbální složky události včetně syntaktické konstrukce větných i nevětných výpovědí i koherence textu. Výsledkem celé analytické procedury v této podobě, jak se domníváme, nebude procesuální model komunikační události, nýbrž spíše klasifikační výčet jednotlivých hodnot kategorií (parametrů) různých aspektů, z nichž některé jsou plně v kompetenci lingvistiky, kdežto jiné jsou podle recenzentova názoru spojeny s nebezpečím postupu odborně ne plně kvalifikovaného, pokud nedojde ke skutečné interdisciplinární spolupráci.

K otázkám dynamiky, a to mezijazykové, se vrací příspěvek V. Budovičové, který se týká semikomunikace a přináší zajímavé ukázky interference češtiny a slovenštiny i východisko k jejich profylaxi. V článku Fr. Štíchy se rozbírá dynamika vztahu langue – parole, zejména se zřetelem k různým stupňům integrace syntaktických jevů v jazykovém systému, ilustrovaným jednak okazionálními objektovými vazbami jako podvést koho oč (analogicky podle připravit) a jednak nulovým, ale jednoznačným vyjádřením objektu u zavěsit, otevřít aj., s integrovaností vyšší než u vazeb s interpretací kontextově podmíněnou. Seznam literatury u Štíchovy stati je vyhraněným příkladem šířícího se, ale ne příliš vhodného zvyku uvádět literaturu v textu necitovanou. Dynamice v syntaxi věnuje svůj příspěvek i Z. Hlavsa, který pojednává o jazyce tzv. hromadných sdělovacích prostředků, chápaném jako „autonomní jazykový útvar” (s. 64), čímž se však význam termínu útvar značně rozšiřuje (podobně jako tu autor volně užívá termín typologie, ačkoli jde prostě o klasifikaci; s tím se ovšem setkáváme často). Necháme-li stranou dnes už neaktuální názory na prestiž uvedených prostředků jakožto nástrojů řízení společnosti, můžeme se připojit k názoru, že jazyk publicistiky může pozitivním [136]způsobem ovlivňovat dynamiku normy spisovné češtiny jako celku a že i školská výuka češtiny může být z tohoto hlediska lépe zaměřena, jak autor ilustruje na slovosledu tázacích vět i na podmínkách asyndetické koordinace. Podobně by však bylo možné pojednat i šíření knižních prvků v publicistice, které často jen zdánlivě vede k tomu, že se knižní, popř. zastaralé prostředky stávají neutrálními (jak poněkud paušálně usuzuje autor na s. 65).

Z dalších, většinou stručných příspěvků, se článek J. Štěpána týká především známé skutečnosti, že naše lingvistika ne vždy a včas registruje a kodifikačně akceptuje nové syntaktické jevy, a kladně v tomto smyslu hodnotí Danešovu starší stať o než aby i různé příspěvky K. Svobody; autor pak věnuje pozornost aktuálním procesům prepozicionalizace i změnám v užívání spojek aj., přičemž tu základní faktor vidí v rostoucí úloze abstrakce; konkrétněji by bylo možné říct, že roste komplexnost větné stavby, jak to také ve srovnání s koncem minulého století vyplývá ze závěru příspěvku E. Hošnové, s. 88. J. Hrbáček předkládá nástin problematiky vývoje prostředků koherence textu, zatím velmi málo prozkoumané. O. Šoltys uvažuje o stylových otázkách práce s počítači, bere v úvahu i perspektivu komunikace s počítačem v přirozeném jazyce místo dnešní bariéry jazyků programovacích a upozorňuje, že ty nejsou jen bariérou, ale také účinnou konfrontační bází pro nový vztah k jazyku, znaku i textu. S. Pastyřík přináší rady (v rámci recenzovaného sborníku až příliš technického a dílčího rázu) pro metodické školské postupy. R. Bergerová zjišťuje, že věkový rozdíl mezi žáky 5. a 8. ročníku se neprojevuje ve volbě mezi větným a souvětným vyjadřováním, ale až při formulaci souvětí o víc než dvou větách (klauzích). O. Martincová pojednává o dynamice slovní zásoby, a to z poněkud zúženého hlediska tendencí k analytičnosti a syntetičnosti (už dobře zavedený typ chemik analytik však není spojen s takovými problémy jako typ gama zářič, dia koutek, u kterého je třeba hledat kritéria jak pro vhodnost přejímání, tak pro rozlišení mezi souslovím a kompozitem, popř. prefixací). Konkurenčními formanty (zejména příponami) jako prostředky stylistické a sémantické diferenciace se zabývá K. Buzássyová, která ukazuje některé příčiny toho, že funkční paralelismus internacionalismů není ani mezi příbuznými jazyky tak vysoký, jak by se dalo čekat. Dynamiku slovní zásoby v publicistice probírá K. Kamiš, zdůrazňující četnost internacionalismů a upozorňující na proces determinologizace.

K běžně mluvené češtině se sborník vrací v několika dalších příspěvcích, z nichž první je zabarven především situací moravskou; M. Krčmová tu píše, že v „období feudalismu a počátků kapitalismu” byl člověk vázán na venkově s omezeným kontaktem mimo obec (s. 128; ale zejména v Čechách tomu tak vždy nebylo, jak je známo z Havránkových zjištění o splývání dialektů): „proces kapitalizace vesnice v minulém století položil základy procesu nivelizace nářečí” (s. 129) nikoli „především v Čechách”, kde nivelizace hodně pokročila už dřív, ale spíš právě v oblasti moravských interdialektů; především tam platí, že „u nejstarší generace dosud existuje tradiční nářečí” (s. 130) a že „vliv lokálního úzu je posilován pobytem v kolektivu vrstevníků, spolupracovníků apod.” (tamtéž). Ukázka řeči mladého člověka z Havlíčkova Brodu sotva vykazuje nějakou odchylku od obecné češtiny a říkat, že nespisovné tvary v ní „ukazují na region” (s. 130), podobně jako krátkost vokálů v ukázce z Ostravy aj., je charakteristikou matoucí. Není také přesné tvrdit, že sblížení soukromého vyjadřování různých sociálních vrstev „je nejpatrnější v pražském prostředí, kde je obecná čeština univerzálním základem běžně mluveného jazyka skutečně všech vrstev” (s. 131), pokud neukážeme, že např. Plzeň nebo Pardubice se v tom od Prahy liší, že dříve byly rozdíly mezi vrstvami větší aj. O tvaroslovných prostředcích dovozuje v další stati R. Brabcová, že je zapotřebí změn v kodifikaci (do značné míry už byly mezitím provedeny v akademické Mluvnici češtiny, takže otázkou je dnes hlavně jejich uplatňování ve škole i v jazykové kultuře, tedy zajištění informovanosti mluvčích). Připomeňme k otázkám dublet, že u koncovek -i/-ové hraje roli i místní omezení druhé z nich (např. ve východních Čechách) a že oprávněná výzva ke kodifikačnímu přijetí tvaru trpějí by měla být rozší[137]řena i na typ prosejí, u kterého lze sotva tvrdit, že tu kolísání teprve „začíná” (s. 140).[1] Zmíněného zeměpisného rozdílu v užívání koncovky -ové si není vědoma ani Z. Rusínová, která zevrubně rozbírá její distribuci zejména ve vztahu k osobním vlastním jménům. Zajímavým pohledem na českou běžnou mluvu ze Slovenska je příspěvek J. Dvončové, požadující místo pro obecnou češtinu ve výuce češtiny na Slovensku, potřebné vzhledem k existenci shod mezi obecnou češtinou a spisovnou slovenštinou. M. Čechová pak upozorňuje, že problematika funkčních stylů se neomezuje jen na oblast spisovnou a že dnes už nelze považovat za chybné některé jevy, o kterých se tak psalo např. před třiceti lety.[2] Také H. Hrdličková požaduje, aby ve škole byla věnována větší péče práci s funkčně diferencovanými prostředky z hlediska kodifikace. Se zřetelem k pravopisu (ačkoli zdaleka nejde jen o něj) dovozuje J. Nekvapil, že i při valenčním pohledu na syntax má ovšem vztah subjektu ke slovesu své specifické postavení.

Sémanticko-pragmatickou klasifikaci výpovědí s funkcí výzvy předkládá J. Svobodová. Životnost lexikálních rozdílů mezi Čechami a Moravou dokládají E. Minářová a E. Müllerová. Připomínky k práci s přejatými slovy ve škole formuluje A. Svobodová. Co možná největší sblížení pravopisu a výslovnosti přejatých slov pak v závěrečném příspěvku požaduje L. Klimeš (tedy psát archív, rádium, a také acylpyrín, kolégium, piáno ap.).

Otázky dynamiky současné češtiny jsou, jak sborník dokládá, velmi rozmanité a znamenají pro naši jazykovou kulturu mnoho aktuálních úkolů. Velká část této problematiky se soustřeďuje kolem specifických rysů rozvrstvení našeho národního jazyka, tedy více nebo méně bezprostředně kolem existence nespisovného kódu, který má povahu centrální a většinovou, takže má své pevné místo v běžné řeči většiny národa. Není náhodou ani to, že moravští lingvisté dosud věnují obecné češtině poměrně malou pozornost, ani že se zvyšuje zájem zahraničních lingvistů o ni, viz zejm. publikace amerických lingvistů Townsenda (1990) a Hammerové (1986).

 

LITERATURA

 

HAMMER, L.: Code-switching in colloquial Czech. In: Language and discourse: Test and protest. Ed. J. L. Mey. Amsterdam 1986, s. 455–473.

HAVRÁNEK, B.: Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině. SaS, 24, 1963, s. 254–262.

HLAVSOVÁ, J.: Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny. SaS, 51, 1990, s. 63.

JELÍNEK, M.: Posuny v stylistické charakteristice jazykových prostředků a jejich kodifikace. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Ed. J. Kuchař. Praha 1979, s. 109–121.

MLUVNICE ČEŠTINY 2. Tvarosloví. Praha 1986.

SGALL, P.: K diskusi o spisovné a obecné češtině. SaS, 24, 1963, s. 244–254.

SGALL, P.: Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? SaS, 51, 1990, s. 60–63.

TOWNSEND, C.: A description of spoken Prague Czech. Columbus, Ohio 1990.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 134-137

Previous Jiří Černý, Jiří Nekvapil: Mezinárodní projekt Dějiny teorií jazyka

Next Peter Ďurčo: Modelovanie vo frazeológii (Poznámky k moskovskej frazeologickej škole)