Sovětská monografie o syntaktických paradigmatech, pasívu a reflexivitě anglického slovesa

František Štícha

[Kronika]

(pdf)

A Soviet monograph on syntactic paradigms, passive voice and reflexivity of English verbs

Známá leningradská anglistka I. B. Dolininová publikuje – po řadě významných studií o diatezi anglické věty, uveřejňovaných v různých sbornících věnovaných jazykové typologii – v leningradském oddělení nakladatelství „Nauka” v r. 1989 svou první monografii o pasívu a reflexivitě v angličtině. Nazvala ji Sintaksičeski značimyje kategorii anglijskogo glagola a podává v ní soustavy diatezí, funkcí pasíva a reflexívní formy anglického slovesa.

Monografie se člení na předmluvu, úvod, čtyři kapitoly a závěr. V bohatém seznamu literatury postrádáme zejména vynikající komparatistickou monografii o pasívu z r. 1984 od Anny Siewierské (viz naši recenzi ve Filologických studiích, v tisku).

V předmluvě autorka mj. zdůrazňuje, že kniha je věnována analýze kategorií diateze, reflexíva, kauzativa a rezultativa a že zvláštní pozornost se přitom zaměřuje na rozpracování obsahových přístupů k identifikaci gramatického statusu těchto kategorií.

Jestliže autorka v úvodu poznamenává, že rozmanité teoretické otázky, jimiž se ve své práci zabývá, dosud nedošly jednoznačného řešení, je k tomu možno poznamenat, že nějaké jednoznačné a všeobecně přijímané obecné teoretické řešení zkoumaných jevů lze těžko očekávat, i když k jisté „syntéze idejí” by jistě mělo docházet. Důležité je zde také autorčino upozornění, že na větu se dívá jako na specifický jazykový znak.

V první kapitole, nazvané Syntaktická paradigmatika a valenční kategorie slovesa, I. B. Dolininová nejprve upozorňuje, že otázky syntaktické paradigmatiky jsou v posledních letech jednou ze široce sledovaných otázek gramatiky. Domnívá se, že stanovení a klasifikace slovesných kategorií je jedním z nejzávažnějších problémů lingvistické teorie. To je však podle nás tvrzení silně nadnesené, neboť za zásadní problémy lingvistické teorie bychom měli považovat obecnější vlastnosti jazyka, zejména jeho obecné reálné rozpory, související s reálnými rozpory užívání jazyka v mezilidské komunikaci. V kapitole je podán přehled syntaktických a obsahových charakteristik [156]valenčních opozic; v rámci obsahových opozic se rozlišují dva typy proměny obsahu: jednou jde o změnu hranic a charakteru situace, podruhé pouze o různé vidění téže situace, o její různou perspektivu. V souvislosti s tím autorka rozlišuje tři třídy kategorií: 1. kategorie, v nichž se změna obsahu týká sémantické valence, např. kauzativum, rezultativum; 2. kategorie, v nichž se změna obsahu týká pouze syntaktické valence – to jsou diateze a rody; 3. kategorie, v nichž se změna obsahu týká denotativních aspektů valenčních elementů; to jsou zejména kategorie reflexíva a reciproka. Dále se autorka zabývá otázkami diateze a přisuzuje této kategorii kromě specifického „diatetického významu” (uvozovky F. Š) ještě význam „presupoziční” (uvozovky I. B. D.). Diatetickým významem (významem diateze) autorka rozumí změnu výpovědní intence spjaté se změnou hodnoty participantu vzhledem ke slovesnému predikátu. V rámci kategorie rodu se rozlišuje rod aktivní, pasívní, střední, reflexívní a absolutivní.

Ve druhé kapitole autorka řeší otázky totožnosti či různosti obsahu situace a významu predikátů a vět různé diateze ve známých případech typu John is reading a book – The book reads quickly; John burns wood – Wood burns atd. a zdůvodňuje vždy dosti zevrubně ten či onen svůj názor týkající se pojmů kauzativnosti a nekauzativnosti, přechodnosti a nepřechodnosti, kauzativní situace komplexní, dílčích mikrosituací aj.

Třetí kapitola je věnována pasívním konstrukcím. V úvodních poznámkách se nejprve ještě řeší některé teoretické otázky sémantické struktury diateze, zkoumají se možnosti klasifikace tříaktantních sloves, uvažuje se o restrikcích při tvoření pasíva a probírá se spektrum kategoriálních významů pasívních forem. K tříaktantním syntakticko-sémantickým strukturám autorka poznamenává, že tyto struktury nejsou izomorfní v řadě parametrů odpovídajících za možnost nebo restrikci utvoření pasíva. Restrikce tvoření pasíva jsou dány třemi faktory: 1. ergativní sémantikou slovesa; 2. rozporem mezi sémantikou participantů vzhledem k přirozené aktivnosti; 3. rozporem mezi sémantikou predikátu a sémantikou jeho participantů vzhledem k úrovni jejich aktivnosti.

Dále se v kapitole podává zevrubná klasifikace pasívních konstrukcí vzhledem k jejich syntaktické formě; obsahuje množství tříd, podtříd, skupin a podskupin. Zmíníme se tu jen o dvou pro nás nejzajímavějších případech. Patří k nim především méně známé a asi i méně frekventované pasívní konstrukce, v nichž se do pozice podmětu dostává nepřímý objekt, zatímco přímý objekt spolu se subjektem není lexikálně vyjádřen; např. This danger was warned of (*Před tímto nebezpečím bylo varováno); These examinations were seriously prepared for (*K těmto zkouškám bylo zodpovědně připravováno). U druhého příkladu je ovšem značně nejasná komunikační funkce pasívní věty, v níž se abstrahuje jak od poukazu ke konkrétnímu agentu (tj. tomu, kdo připravoval někoho ke zkouškám), tak od poukazu ke konkrétnímu patientu (tj. tomu, kdo byl ke zkouškám připravován); je ovšem možné, že tato nejasnost pramení z jistých komunikačních zvyklostí češtiny a že bychom třeba našli situace, v nichž by zmíněná dvojí abstrakce byla účelná. I. B. Dolininová se však těmito otázkami nezabývá. K jiným poněkud překvapujícím autorčiným tvrzením patří její rozlišování mezi údajně stavovým, rezultativním významem vět typu Mary was astonished that John had left her a dějovým významem vět typu Mary was amused by what she had heard from John. Je-li tomu skutečně tak, šlo by tu o zajímavý případ syntakticky vyjádřeného sémantického protikladu rezultativní a dějové predikace v rámci participiální konstrukce, který je v češtině neznámý. V této souvislosti je zajímavá i otázka, zda by překladatel u vět jako Mary was astonished that …, kde Dolininová předpokládá význam nezávislého stavu subjektu, nevolil spíše či raději větu aktivní formy, tj. např. Marii udivilo, že…, kde jde o význam jednoznačně dějový.

V závěrečných partiích 3. kapitoly se Dolininová vyslovuje o možnostech účasti třetího aktantu (1. aktant je subjekt, 2. aktant je přímý objekt) v pasívní konstrukci a tvrdí, že tato možnost závisí na řadě faktorů, z nichž nejdůležitější jsou: syntaktický status třetího aktantu (např. nepředložkový objekt, předložkový objekt, atribut aj.); typ jeho denotativní souvztažnosti a stupeň referenční nezávislosti; sémantická role odpovídajícího participantu (tj. reálného účastníka dějové situace odpovídajícího třetímu syntaktickému aktantu, druhému nesubjektovému komplementu predikátu) aj.

[157]Kapitola čtvrtá popisuje a klasifikuje konstrukce reflexívní (RK). Stanovuje tyto jejich základní derivační typy: 1. reflexíva tantum (např. to absent oneself from, to pride oneself aj.); 2. odvozená subjektová nemediální (to wash oneself); 3. odvozená subjektová mediální (to order something for oneself); 4. odvozená objektová (to empty oneself). Nemediální subjektové RK mohou vyjadřovat tyto typy významů: reflexívní, detranzitivní, rezultativní a „autivní” (uvozovky F. Š.). Tyto RK jsou většinou syntakticky mnohoznačné, neboť reflexívní ukazatel (RU) plní dvojí roli: samostatného lexému-objektu a gramatického prostředku (glagol’nogo markera), který je opět mnohoznačný.

Procesy reflexivizace I. B. Dolininová zajímavě interpretuje jako tři různé mechanismy: 1. syntagmatický vztah (svobodnoje slovosočetanije), např. He allowed himself to go away, kdy reflexívní objekt zachovává svůj syntaktický status, jde tu tedy pouze o totožnost subjektu a objektu; 2. reflexívní rod (to wash oneself); 3. proces slovotvorný (to address oneself to someone). Přes jistou odůvodněnost a racionalitu tohoto rozlišení se však lze těžko ubránit dojmu, zejména vzhledem ke značné spletitosti (již lze snad zčásti hodnotit kladně) a někdy i malé přehlednosti výkladů, že toto rozlišení je do jisté míry subjektivní. Na druhé straně je však třeba bez nadsázky vysoce ocenit mimořádný smysl pro interpretaci konkrétních jazykových jevů, který je I. B. Dolininové vlastní.

Při úvahách o nejrůznějších jazykových restrikcích, k nimž patří i restrikce reflexívních derivací, měli bychom myslím rozlišovat mezi „restrikcemi”, které jsou důsledkem objektivních zákonitostí reálného světa, a jsou tedy nutně univerzální, a restrikcemi danými zákonitostmi jazykového systému, které budou univerzální asi spíše jen výjimečně. Budeme-li uvažovat pouze „normální” komunikaci zaměřenou na racionální přenos informace (nikoli tedy např. na estetické kvality absurdity, na dělání legrace apod.), není třeba myslím zastavovat se u případů jako He planted roses in himself atd., jak se to někdy v lingvistice dělá.

Nejvážnějším problémem pozoruhodné koncepce I. B. Dolininové je podle mne absence přesvědčivých kritérií, jimiž by bylo možno odlišit vlastní reflexívní význam spojení slovesa s RU od nereflexívního významu tohoto spojení. Jestliže autorka na jedné straně přisuzuje reflexívní význam i takovým spojením jako He could not surrender himself to this aim; He applied himself to scientific work aj., ale na druhé straně upírá tento význam i spojení jako to furnish oneself with, to feed oneself on a dokonce i spojením to provide oneself with ve větě … she had provided herself with a sufficiency of handkerchiefs, pak je pojetí „vlastní reflexivity” dost nepochopitelné.

V našem článku On reflexive verbs in English (PhilPrag, 25, s. 173–181) jsme v příkrém kontrastu k vývodům I. B. Dolininové vyslovili názor, opřený o detailní analýzu konkurenčních dvojic typu He dragged along – He dragged himself out of a pit (Dolininová se tímto neobyčejně zajímavým jevem reflexivizace anglických sloves vůbec nezabývá), že na rozdíl od ostatních indoevropských jazyků angličtina v podstatě nevyužívá reflexivizace jako prostředku intranzitivizace děje. Podle výroků I. B. Dolininové se angličtina naopak od jiných indoevropských jazyků v tomto směru nijak podstatně neliší. Je však možné, že pravda tkví někde uprostřed mezi těmito krajními stanovisky.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 2, s. 155-157

Předchozí Jan Kořenský: Slovenská monografie o větném základu

Následující Vlasta Straková: Konference o slovansko-německé konfrontaci