dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kulturní kontext Pražského lingvistického kroužku

Otakar Šoltys

[Rozhledy]

(pdf)

Культурный контекст Пражского лингвистического кружка / The cultural context of the Linguistic Circle of Prague

Věda a umění na sebe vždy reagují a vytvářejí tak společné myšlenkové paradigma.

Dominantní postavení určitého myšlenkového paradigmatu se nerodí ze dne na den, ale vytváří se dlouhodobě, mnohdy latentně. Teprve prakticky hotové a vyzrálé se stává dominantní a nastupuje jako „ideová struktura doby“ (Trnka, 1947). Pokud budeme uvažovat o strukturalismu a funkcionalismu jako o ideové struktuře doby, pak jejich latentní období má dva aspekty: vnitří a vnější. Z hlediska vnitřního můžeme strukturalismus a funkcionalismus považovat za metaforické pojmenování jednoho ze způsobů [199]fungování lidského mozku. Představuje totiž typ pojmově ostrého, velmi přísně rozumově kontrolovaného myšlení (denken), u něhož v každém okamžiku myšlenkového pochodu lze přesně určit a také zdůvodnit předcházející a následující krok. Proti tomuto typu myšlení stojí myšlení bohaté, složité a přelétavé (anschauen), které právě postrádá jasnost a kontrolovatelnost postupu, ostrost a vyhraněnost pojmů, které do myšlenkového pochodu vstupují atd.[1] Z vnějšího hlediska druhý typ myšlení prodělával po válce, v níž zahynuly milióny lidí a v níž lidské potřeby byly redukovány na přežití, krizi. Proto byla porušena rovnováha, která mezi denken a anschauen normálně existuje. Lidského intelektuálního života se zmocnila průmyslová účelovost, která svou jednoduchostí, přímočarostí, jasností a dosažitelností cílů přinášela uklidnění a estetické prožitky (Johnson, 1984, s. 13–40).

Mohli bychom tedy kulturní kontext PLK sledovat na mnoha dosti odlišných a zdánlivě nesourodých úrovních, protože vztahy ke kultuře nebyly v PLK soustavné. Omezený prostor nás nutí uvést pouze několik příkladů korespondencí, které naznačí, o jaký typ souvislostí nám jde.

 

První příklad se týká korespondencí mezi PLK a architekturou. Srovnejme pojetí jazyka, jak je nacházíme v Tezích, s tím, jak je pojímána architektura ve studii Le Corbusiera a Pierra Jeannereta na budovu Centrosojuzu v Moskvě (Teige, 1929): „Z těchto technických předpokladů vyrůstá nový, univerzální typ kancelářské budovy, s průčelím většinou z obrovských skleněných ploch anebo obložených kamennými deskami, podle určení jednotlivých místností, s plochými terasovitými střechami, z nichž odvádí se déšť a sníh středem budovy. Celá budova vlastně nemá přízemí: je postavena na pilířích, kde mohou projížděti a parkovati povozy. V rozvrhu architektonických hmot jsou jasně odlišeny elementy horizontální od ortogonálních (kanceláře), od elementů šikmých, oblých a stoupajících (schodiště a rampy). … Budova Centrosojuzu se celkem skládá z těchto 3 oddělení: 1. kancelářská budova, 2. obchodní a výstavní místnosti, 3. dělnický klub s divadlem, kinem, knihovnou, restaurantem a sály pro fyzickou kulturu“ (s. 20–21). Pokud jde o ujasněnost vztahu prostředku k funkci a funkce ke struktuře, je tento Teigův text možné přímo srovnávat s formulacemi tezí 1 ABC (s. 35–38) a s tezemi 3 AB (s. 42–46). Patrně také platí, že Bauhaus, založený W. Gropiusem ve Výmaru v r. 1919, a Le Corbusierův ateliér spolu s revuí Nový duch tvořily pro uplatnění architektonického strukturalismu a funkcionalismu v Čechách stejné zázemí, jaké vytvořilo vydání Saussurova Kursu obecné jazykovědy pro uplatnění myšlenek PLK v domácím i světovém kontextu. Konečně Veletržní palác patří mezi nejranější a nejkrásnější evropské funkcionalistické stavby a funkcionalistické vily vídeňského architekta A. Loose zdobí Vídeň stejně jako Prahu (Břevnov). Korespondence mezi přesným pojmovým myšlením v jazykovědě, myšlením, které se záměrně vzdává veškeré ozdobnosti, a týmž typem myšlení v architektuře se snadno dokazuje. Důkaz je názornější, jestliže rozšíříme pohled na nábytek a užité umění. Jasný vztah mezi funkcí, prostředkem a strukturou je zřejmý na stolech, židlích, svítidlech, nádobí, pracovních nástrojích atd. Důležité je připomenout, že všechna tato zjednodušení vzhledem k předcházejícímu období byla prožívána esteticky pozitivně.

 

Druhý příklad se týká korespondencí mezi PLK a fotografií. Hledat korespondence mezi PLK a fotografií je daleko složitější. Jistě by bylo možné konstatovat, že i fotografie se po válce zbavila vyumělkovaných složitostí, které ji spojovaly s klasickým odkazem malířství, a vykročila k jasnému a nerozpornému sdělení. To by však bylo málo. Intelektuální korespondence mezi poválečnou fotografií a PLK jsou daleko [200]hlubší. Jak fotografická teorie, tak teorie PLK měly společné, že pojímaly instrumentálně předmět svého zájmu. Tak jako jazyk je nástroj pro sdělování myšlenkových obsahů (1 A, s. 35), tak také fotografování je nástroj pro sdělování myšlenkových obrazů. Když čteme Mathesiovu úvahu o analyzování myšlenkového obsahu na části pojmenovatelné, které se při větotvorném aktu usouvztažňují v jazykové stylizaci – doslova: „… To je prvé stadium jazykové stylizace: myšlenkový obsah se rozkládá výběrovým rozborem v prvky jazykově pojmenovatelné. … Když dospějeme k prvkům jazykově pojmenovatelným, je třeba je uvést ve vzájemný vztah aktem větotvorným – usouvztažnit je tak, aby z nich vznikla promluva: Učitel píše na tabuli.“ (Mathesius, 1961, s. 12–13) – nemůžeme se ubránit srovnání s publikací Fotografie vidí povrch od J. Funkeho a L. Sutnara (Funke – Sutnar, 1935), v níž je řešeno prakticky totéž: ujasnění specifických prostředků fotografie (specifická poznávací kvalita struktury, textury a faktury předmětného světa) i specifické vyjadřovací postupy fotografického zobrazení. V r. 1929 se ve Stuttgartu konala mezinárodní výstava s názvem Film und Foto, na niž navázala Aventinská mansarda v Praze v r. 1930. Pražská výstava je důležitá proto, že se na ní ustanovila moderní žánrová struktura československé fotografie. A přidáme-li k této výstavě teoretické úsilí časopisu Telehor (Brno, 1935), který člení fotografii do osmi způsobů fotografického vidění (několikanásobná expozice, fotogram, zkreslení, montáž, reportáž, mikrofotografie, makrofotografie, rentgenografie), je souvislost s tezí 3 ABC (s. 42–51) více než zřejmá. Intelektuální korespondence v rámci jasného a pojmově přesného myšlení nevytvářely funkční jazyky a funkční styly pouze v lingvistice, také ve fotografii bylo v tomto období vyvíjeno úsilí k jejich ustavení; toto úsilí bylo srovnatelně úspěšné.

 

Třetí příklad – korespondence mezi PLK a fenomenologií. Je obecně známo, že R. Jakobson prostudoval pod vlivem G. G. Špeta Husserlovu práci Logische Untersuchungen (Husserl, 1913), že E. Husserl v PLK přednášel v r. 1935 a že během války se J. Mukařovský účastnil fenomenologického semináře (Fizer, 1988). Tyto vnější důkazy jsou však mnohem méně závažné než vnitřní souvislosti vědeckého paradigmatu, které budoval E. Husserl, a s ním korespondujícího paradigmatu, které nacházíme v Tezích. Nemáme teď na mysli takové vnější znaky, jako je výrazný antipsychologismus, který je jen těžko vysvětlitelný mimo fenomenologický kontext a mimo Husserlovu polemiku s J. S. Millem (LU I), ale přímo základní a charakteristické zaměření lingvistických úvah zejména ruského křídla PLK. Etos Trubeckého Základů fonologie (Trubeckoj, 1937) není pochopitelný, jestliže není zřejmá fenomenologicky budovaná sebejistota poznávajícího subjektu komunikujícího v intenčních aktech a opírajícího se o vnitřní strukturu vědomí, k níž lze dospět eidetickou analýzou jednotlivých aktů. Jenom tak lze vysvětlit uzávorkování (ve smyslu eidetické variace) fonostylických variant a vyhýbání se fonologickým konstruktům, které jsou sice strukturně možné, ale nebyly empiricky doloženy. Přitom jsou pečlivě mapovány všechny distinkce, jimiž je poznávající vědomí vybaveno jako součástí své komunikační jistoty. Proto je u R. Jakobsona popsání struktury cílem výzkumu. Pro Jakobsona soupis entit a jasné pojmenování vztahů, do nichž tyto entity vstupují, jasné a nerozporné popsání struktury zároveň znamená popsání zákonitostí, podle nichž bude komunikující jazykově jednat – buď vytvářet promluvy, nebo je interpretovat. Soudíme, že nikde se fenomenologická víra v prokazatelnost fungování eidetické variace neprojevila v tak čisté podobě jako v práci Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre (Jakobson, 1936) a Linguistic types of aphasia (Jakobson, 1963). Jsou tedy korespondence mezi lingvistikou a fenomenologií opravdu nasnadě.

 

Čtvrtý příklad – korespondence mezi PLK a literární tvorbou. Známé jsou osobní a přátelské vztahy členů PLK k básníkům, prozaikům, literárním kritikům a novinářům. PLK měl přímé styky s Devětsilem a Pátečníky, zasahoval do poetismu. K ujasnění mnohých problémů rozvoje literární struktury přispěly versologické studie, úvahy [201]o překladech i rozbory uměleckých děl, kterým se členové PLK věnovali. Naproti tomu je zřejmé, že básnický jazyk se vzpíral intelektuálnímu paradigmatu, pomocí něhož byl analyzován. Jasné pojmenování vztahů mezi formou a funkcí, které vyžaduje strukturní a funkční vědecké paradigma založené na denken, umrtvuje umělecký znak. Umělecký znak je právě výsledkem složitého, bohatého a ne zcela ujasněného pochodu anschauen, působí celostně a jeho síla je v nedourčenosti. Tento rozpor mezi metodologií PLK a přirozeností uměleckého jazykového znaku nepřeklenulo ani postavení estetické funkce proti ostatním funkcím praktickým – teze 3 C (s. 46–51), ani bezrozměrnost a krajní polysémie básnického znaku, s nimiž se při analýzách pracovalo. Přesto má analýza uměleckého textu v tomto paradigmatu nesmírný význam v tom, že začala nabývat nových hodnot a ukazovat řešení v situaci, kdy funkční a strukturní paradigma začalo být zpochybňováno.

Zpochybnění funkčního a strukturního paradigmatu založeného na denken nepřichází z filozofie, ale z teoretické fyziky. Jak přesvědčivě popsal P. Johnson (Johnson, 1984), na změnu paradigmatu převratně působila obecná teorie relativity, publikovaná v Londýně v r. 1918 a prověřená v r. 1919 a 1922. Ještě v době, kdy A. Einstein pokorně čekal na prověření této teorie, představy o relativnosti poznání, pravdy a zákonitosti se zmocňovala literatura, praktické vědomí (common sense), společenský život. Většinou existence teorie relativity byla jen velmi zprostředkovaným podnětem pro pochody, které se začaly ve společnosti odehrávat, nicméně nadvláda denken začala být zpochybňována. Zpočátku tak, že strukturním a funkčním výkladům je připisována limitovaná platnost. Později i tak, že se o nich uvažuje jako o teoretických konstruktech, jejichž přesné a logicky kontrolovatelné pojmenovávání entit a vztahů je považováno za přednost v jejich vnitřní důslednosti, a proto modelové čistotě, nikoli však za vlastnosti, které by měly přímý vztah k realitě. V tomto kontextu modelů a intelektuálních experimentů získávají novou hodnotu literární analýzy vytvořené členy PLK. Zcela nedoceněný v evropském kontextu zůstává intelektuální konstrukt poetismu.

Je zřejmé, že korespondence mezi PLK a kulturním kontextem, zvláště ty, které ukazovaly na omezení paradigmatu založeného na denken, by jistě způsobily brzké vyrovnání a zaplnění prázdného místa pro anschauen. Bohužel II. světová válka a historické události s ní spojené tomuto velmi pravděpodobnému vývoji zabránily.

 

LITERATURA

 

FICHTE, J. G.: Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre. Berlin 1794.

FIZER, J.: Mukařovský’s aesthetic object in light of Husserl’s phenomenology of the internal object. X. mezinárodní kongres slavistů. Sofia 1988 (přednáška v sekci Teorie a literatura v slovanských zemích).

FUNKE, J. – SUTNAR, L.: Fotografie vidí povrch. Praha 1935.

HUSSERL, E.: Logische Untersuchungen. Halle 1913. V textu LU.

JAKOBSON, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP 6, 1936.

JAKOBSON, R.: Linguistic types of aphasia. In: Selected writings II. The Hague – Paris 1963.

JOHNSON, J.: A history of the modern world. London 1984.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny. Praha 1961, s. 12–13.

TEIGE, K.: RED 3, 1929, č. 1, s. 17–21.

TELEHOR. Brno 1935 (vyšlo pouze 1 číslo).

TRNKA, B.: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby. SaS, 10, 1947–1948, s. 73–80.

TRUBECKOJ, N.: Grundzüge der Phonologie. TCLP 7, 1937.


[1] Termíny denken a anschauen jsou převzaty z práce J. G. Fichta (1794). Rozpracovány do matematických modelů a počítačové aplikace byly skupinou zabývající se přirozenou logikou a umělou inteligencí při MFF UK a FÚ ČSAV.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 3, s. 198-201

Předchozí Nikolaj Savický: O některých méně známých pramenech Tezí Pražského lingvistického kroužku

Následující Jaroslava Hlavsová: Podíl etnologie (zejména P. G. Bogatyreva) na vypracování a aplikaci funkčně strukturální metody Pražského lingvistického kroužku