Teorie básnického jazyka, přesný rozbor a překlad

Zlata Kufnerová

[Discussion]

(pdf)

Теория художественного языка, точный анализ и перевод / The theory of poetic language, accurate analysis and translation

Rozhodující impuls k rozvíjení moderní teorie básnického jazyka – právě tak jako moderní teorie překladu poezie – dala pražská škola tezí, podle níž je básnický jazyk svébytný funkční jazyk, jehož estetická funkce je zaměřena na jazykový znak sám (Teze, s. 47). Ačkoli tato teorie básnického jazyka od počátku usilovala o exaktnost a formalizaci a ačkoli byla charakterizována jako teorie statistické povahy, nepracovala s matematickými a statistickými metodami v pravém smyslu slova. Proto také bývá někdy nazývána tzv. prestatistickou teorií básnického jazyka (Doležel, 1965a).

Za zakladatele matematické analýzy verše je pokládán básník a teoretik ruského symbolismu A. Bělyj, který provedl systematickou statistickou analýzu verše poprvé (1910), třebaže jeho interpretace objektivních číselných údajů nevedla vždy k racionálním a použitelným výsledkům (1929). Skutečně racionální směr dali tomuto bádání až ruští formalisté G. Šengeli (1923) a B. Tomaševskij (1923). Proto je třeba v moderní teorii básnického jazyka respektovat minimálně dvě cenná východiska: tzv. ruskou formální školu a pražskou strukturalistickou školu, jež spolu úzce souvisejí metodicky i personálně, především osobností R. Jakobsona.

Když byl jako jeden z požadavků Tezí v roce 1929 formulován úkol zpracovat zásady synchronního popisu básnického jazyka jakožto oblasti lingvistikou dlouhou zanedbávané (Teze, s. 46–47), měl ve své době již vynikající počiny v Jakobsonových studiích O češskom stiche (1923), Základy českého verše (1926) a v Mukařovského studii [229]o Máchově Máji (1928). Ve 30. letech se J. Mukařovský řadou studií významně zasloužil o strukturní charakteristiku specifiky básnického jazyka jako jazyka funkčního, v němž se mj. uplatňuje protiklad aktualizace a normovanosti (Mukařovský, 1948, I, s. 157–163). K teorii básnického jazyka významně přispělo také Mukařovského rozpracování teorie básnického pojmenování, jež se neomezovalo pouze na pojmenování obrazné, nýbrž sledovalo plynulý přechod mezi oběma kategoriemi. V celku znamenala Mukařovského teorie básnictví definitivní překonání formalismu a statického chápání jednotlivých složek básnického díla.

Na tyto výsledky pražské školy navázala naše funkční lingvistika v 60. letech především v pracích L. Doležela a J. Levého, na Slovensku studiemi J. Sabola a F. Štrause. Programový přístup k přesnému rozboru verše založený na využití prostředků matematické statistiky, teorie pravděpodobnosti a statistické teorie informace, moderní mezioborové pojetí výzkumu jako pokračování a rozvíjení koncepce pražské školy vedlo v té době mj. k projektu nikoli již monolingválního rozboru verše, který měl – ve spolupráci našich a polských odborníků – vyústit ve zpracování srovnávací slovanské metriky (Červenka, 1965). Tento výzkum, třebaže byl orientován multilingválně, měl povahu systémově konfrontační, nikoli translatologickou.

Souběžně s rozvojem strukturní teorie básnického jazyka byla věnována pozornost i teorii básnického překladu. K prvním studiím tohoto druhu patří Jakobsonova stať O překládání veršů (1930) a některé Mukařovského komentáře k básnickým překladům (1948, I, s. 228, II, s. 265). Jakobsonova studie je věnována rytmickým problémům verše. Upozorňuje na různost sémantické tendence ruského a českého jambu, čímž přispívá jednak k rusko–české konfrontační metrice, jednak je přínosná požadavkem funkčního ztvárnění metra překladu také pro translatologii. Zde je třeba poznamenat, že požadavek funkčnosti jazykových prostředků v básnickém překladu byl na přelomu 20. a 30. let akceptován i vynikajícími praktiky překladu poezie, jako byl např. O. Fischer, který to prokázal nejen svým překladatelským dílem, ale i statí O překládání básnických děl (1929).

Teorii básnického překladu rozpracoval zásadně až počátkem 60. let J. Levý (1963). Třebaže jeho translatologická metoda bývá charakterizována především jako literárněvědná a třebaže J. Levý lingvistickou analýzu překladu ve všech ohledech plně nedoceňoval, dokázal do své metody obdivuhodně zapracovat a využít výsledky kvantitativních analýz a – v kontextu soudobé zahraniční teorie – formulováním požadavku funkční ekvivalence plně navázat na pražskou školu. J. Levý významně přispěl k rozpracování moderní teorie básnického překladu: využil výsledků moderních aplikací exaktních metod a s neobyčejnou prozíravostí vytipoval stěžejní problémy překladu poezie a v mnoha ohledech naznačil směry budoucího bádání.

V translatologických pracích 70. a 80. let, i když některé usilovaly o tzv. přesnou analýzu originálu a překladu básnického textu, jde u nás vesměs o tzv. prestatistický přístup, tj. o analýzu kvantitativně strukturních vztahů bez metodických prostředků matematické statistiky a bez metajazyka matematických modelů. Za statistický rozbor originálu a překladu básnického textu lze pokládat jedině experiment M. Havránkové při zpracování lexikálně gramatické charakteristiky Halasova překladu Słowackého Balladyny (1982). Autorka aplikovala matematickou metodu GUHA, což jí umožnilo zjistit, který ze zvolených parametrů, popřípadě která jejich kombinace má kauzální souvislost buď s věrným, nebo naopak s odlišným Halasovým překladem originálu. Autorka zjišťovala, k jakým změnám nebo posunům došlo v lexikálně gramatické struktuře překladového textu, který přesně dodržoval prozodický rozměr originálu, tj. střídání jedenáctislabičného, osmislabičného a třináctislabičného verše, a shledala, že odlišný překlad souvisí s rýmem originálu, s rozdílným počtem slov ve verši a s polohou překládaného slova ve verši v kombinaci s nestejným rodem. Tato frekvenční pravděpodobnostní analýza je o to pozoruhodnější, že přesáhla z dotud praktikovaných versologických statistických rozborů výrazněji i do sémantické struktury textu.

[230]Topologické modely, jejichž využití pro výzkum kvantitativně strukturních vztahů mezi jednotlivými prvky básnického textu předpokládal L. Doležel (1965), dosud v translatologii aplikovány nebyly. Z nejnovějších přístupů ke zkoumání struktury obsahu originálu a překladu básně lze připomenout Kořenského aplikaci teorie sémantické báze na analýzu básnického textu, která mj. nastiňuje i jeden z modelů obsahové translatologické analýzy (1984).

V soudobé teorii básnického překladu, která důsledně uplatňuje funkční přístup a zčásti aplikuje exaktní metody, je již jasně formulován názor na adekvátní překlad neboli ideál, bez ohledu na to, zda je tento ideál v jednotlivých konkrétních případech uskutečnitelný, či nikoli.[1] Zároveň je známo, proč tomu tak je. Pro teorii básnického překladu dosud zůstává nejasným zjištění počtu aproximačních stupňů ke každému konkrétnímu ideálu, případně objasnění mechanismů, za nichž vznikají. Teorie tedy dosud nevyřešila kvantifikaci a kvalifikaci kompromisů mezi ztrátami z relevantních prvků obsahu a formy na jednotlivých aproximačních stupních. Je zatím pouze zřejmé, že každý konkrétní básnický text má pro svůj překlad do jiného konkrétního jazyka určitý počet potenciálních řešení mezi ideálem a antiideálem, přičemž některá mohou být hodnotově rovnocenná. Počet potenciálních překladových variant každého básnického textu je samozřejmě konečný (tj. různě konečný podle specifických podmínek vzájemného vztahu obou textů); kvantifikace těchto variant je zřejmě teoreticky možná, prakticky však zatím neprokazatelná. V této oblasti se budoucí výzkum neobejde bez počítačů.

 

Strukturalistická teorie básnického jazyka se stala přínosnou nejen pro teorii básnického překladu, ale i pro samu překladatelskou praxi:

(1) Funkční pojetí jazyka v bilingvální komunikaci vedlo k formulování požadavku tzv. funkční ekvivalence, který akcentuje vztah překladu k receptorovi, tj. vyžaduje, aby překlad respektoval především lingvisticko-poeticko-kulturní systém cílového jazyka. Tento teoretický postulát ovlivnil i překladatelskou praxi a v překladu poezie znamenal skoncování s mechanickým kopírováním versologických kvalit originálu.

(2) Popření přímé závislosti básnického díla na jeho akustické realizaci přispělo k vyvrácení teoretických požadavků i praktických pokusů mechanicky dodržovat nefunkční zvukové prvky poetiky originálu jako relevantní součást vztahu obsahu a formy. Stalo se jasným, že požadavek zachování jedinečnosti básnické formy a obsahu při nutné výměně jazykového materiálu je až na výjimky neuskutečnitelný. Funkční pojetí básnického jazyka významně zasáhlo i do sporů o přeložitelnosti a pomohlo vyvrátit některé nihilistické teorie.

(3) Pro rozvoj samotné teorie básnického překladu měl velký význam příklon funkční lingvistiky vůbec a teorie básnického jazyka zvláště k exaktním metodám. Překlad ve svém celku začal být chápán jako interpretace verbálních znaků a sdělení (Jakobson, 1966, s, 232–239), což znamenalo odklon od iracionalistických subjektivistických přístupů, které do teorie překladu svého času vnesla literární věda.

 

LITERATURA

 

BELYJ, A.: Simvolizm. Moskva 1910.

BELYJ, A.: Ritm kak dialektika. Moskva 1929.

CATFORD, J.: A linguistic theory of translation. London 1967.

ČERVENKA, M.: Nový projekt statistického rozboru verše. Česká literatura, 18, 1965, s. 541–544.

DOLEŽEL, L.: Pražská škola a teorie básnického jazyka. Česká literatura, 18, 1965a, s. 101–113.

DOLEŽEL, L.: Zur statistischen Theorie der Dichtersprache. In: Mathematik und Dichtung. München 1965b, s. 275–293.

[231]FISCHER, O.: O překládání básnických děl. In: Duše a slovo. Praha 1929, s. 263–283.

HAVRÁNKOVÁ, M.: K Halasovu překladu Słowackého Balladyny. Slavia, 51, 1982, s. 159–164.

JAKOBSON, R.: O překladu veršů (1930). In: Levý, J., České teorie překladu. Praha 1957, s. 640–643.

JAKOBSON, R.: On linguistic aspects of translation. In: On translation. New York 1966, s. 232–239.

KOMISSAROV, V. N.: Lingvistika perevoda. Moskva 1980, s. 59–100.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

KUFNEROVÁ, Z.: K současnému stavu teorie básnického překladu. SaS, 46, 1985, s. 236–242.

LEVÝ, J.: Die Theorie des Verses – ihre mathematischen Aspekte. In: Mathematik und Dichtung. München 1965, s. 211–231.

LEVÝ, J.: Umění překladu. Praha 1963, 2. vyd. 1983.

MOUNIN, G.: Les problèmes théoriques de la traduction. Paris 1963.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Máchův Máj. Estetická studie. Praha 1928.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Kapitoly z české poetiky I–III. Praha 1948.

NIDA, E.: Toward a science of translating. Leiden 1964.

PECHAR, J.: Otázky literárního překladu. Praha 1986, s. 57–86.

SABOL, J. – ŠTRAUS, F.: Základy exaktného rozboru verša. Bratislava 1969.

ŠENGELI, G.: Traktat o stiche. Moskva – Petrohrad 1923.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 228-231

Previous Jana Hoffmannová: Lingvistika a umělecký text (mezi Tezemi PLK a současností)

Next Pavel Jančák: K rozvoji českého jazykového zeměpisu