První česká socioonomastická práce

Rudolf Šrámek

[Discussion]

(pdf)

Первая чешская социоономастическая работа / The first Czech socioonomastical work

Ve výzkumu osobních jmen se od 60. let dostává v evropském měřítku stále více do popředí problematika souhrnného zpracování antroponymie (= souboru všech druhů vlastních jmen vztahujících se na lidské bytosti) z větších územních celků nebo regionů, popř. z území vymezených jedním národním jazykem; ve Skandinávii, kde má onomastika zvláště vysokou úroveň, byl dokonce založen zvláštní časopis (Studia anthroponymica Scandinavica, vydávají jej Th. Andersson a L. Petersonová na univerzitě [300]v Uppsale od r. 1983). Silně se rozvíjející antroponomastické orientaci současné (evropské) onomastiky byla přizpůsobena i volba ústředního tématu příštího (18.) světového onomastického kongresu v Trieru 1993, široce vymezeného jako „Osobní jména“.

Antroponomastické výzkumné práce současnosti jsou orientovány v podstatě třemi směry: a) antroponymie, zejm. rodná (dříve: křestní) jména se zkoumají historicky a vykládá se jejich původ a vývoj v daném národním jazykovém společenství. Vedle množství lokálních nebo regionálních monografií vznikají velká slovníková díla, která po vydání slovníků historické (apelativní) slovní zásoby dovršují obraz o lexikálním (a také např. pojmenovacím a slovotvorném) plánu příslušného národního jazyka. Takové slovníky mají zvl. pro hodnocení vývoje slovní zásoby značnou prestižní hodnotu, jak ukazuje velmi příznivé mezioborové přijetí dvou nejlepších z nich, Słowniku staropolskich nazw osobowych (vychází od r. 1965) a díla Sveriges medeltida personnamn (od r. 1967). S lítostí je třeba konstatovat, že se česká antroponomastika z objektivních příčin do tohoto vývojového proudu zapojit nemohla, třebaže by chystaný Slovník staročeských osobních jmen J. Svobody, dovršující jeho skvělá Staročeská osobní jména a naše příjmení (1964) a platící dosud jako obecný úvod do slovanské antroponomastické komparatistiky, byl jistě znamenal nejen onomastický pendant k Slovníku staročeskému J. Gebauera (a jeho akademickému pokračování od r. 1968), ale pro svou teoretickou koncepci a výkladovou úroveň i nepochybný přínos slovanské i obecné antroponomastice; b) práce druhého směru si kladou za cíl popsat antroponymii jako historicky vzniklý a systémově uspořádaný celek. Při tom se vychází buď z materiálu historického (středověkého) – to je přístup J. Svobody –, nebo synchronního, promítnutého ovšem do historických vývojových procesů – to je přístup např. W. Wenzela v jeho vynikající knize Studien zu sorbischen Personennamen I. Systematische Darstellung (Bautzen 1987). Studií tohoto zaměření je značné množství, mají však různorodou teoretickou úroveň: svou koncepci opírají buď o pojetí onomastické práce jako specifický druh (zjednodušujících) etymologických výkladů, takže klasifikační klíče jsou vlastně apelativní povahy (viz např. M. Šimundić, 1988), nebo o celostní pohled, který antroponymii vidí jako část propriální sféry jazyka, a proto hledá její systémotvorné a kategoriální vlastnosti propriální, nikoli pouze apelativní povahy. Tematicky i teoreticko-metodologicky nový aspekt vnesl do systémových výzkumů antroponymie V. Blanár tím, že obrátil pozornost na problematiku onymické designace (viz Blanár – Matejčík, 1978, 1983); c) třetí směr má výrazně synchronní povahu a sociologicko-pragmatickou orientaci a zabývá se především rodnými jmény. Soustavy rodných jmen se popisují z hlediska jejich kvantitativní stránky (tj. sleduje se rozsah rodných jmen a jeho proměna) a z hlediska jejich fungování ve společenské komunikaci. Sem patří problematika motivační stránky výběru jmen, módy a módnosti jmen, právních aspektů spojených s volbou, dávání a užívání jmen, oficiálních a neoficiálních podob jmen (zde především vztah hypokoristických a deminutivních podob k možné změně jejich statutu v oficiální jméno), postavení jmen v literární komunikaci aj. Zejména sem však náleží analýza územní, sociální a také národnostní stratifikace zkoumané antroponymie. Studie tohoto zaměření se pěstují – patrně nikoli bez inspirujícího vlivu rozvinutého sociolingvistického bádání – především v germánské a anglosaské jazykové oblasti, zejm. v USA a Kanadě. Takto orientovaný výzkum tvoří východisko a dnes zároveň podstatnou část rodící se nové subdisciplíny onomastiky – socioonomastiky (viz F. Debus, 1968, 1977, 1985; O. Höfler, 1954; W. Nicolaisen, 1985; W. Seibicke, 1977; H. Walther, 1972 aj.). Slovanská antroponomastika k této profilaci novodobého vývoje přispěla poměrně málo, ačkoli některé studie mohou být považovány za programové (viz V. Blanár, 1972; V. D. Bondaletov, 1970; I. Lutterer, 1967; A. V. Nikonov) a některé přenesly sociolingvistickou orientaci i do toponomastiky (W. Lubaś).

 

Monografie Mileny Knappové Rodná jména v jazyce a společnosti (Studie a práce lingvistické sv. 24. Academia, Praha 1989, 204 s.) dobře zapadá do socioonomasticky orientovaného vývojového proudu soudobé antroponomastiky, a to způsobem sdostatek [301]reprezentativním: rozsahem analyzovaného materiálu a metodologickou propracovaností řadí se k „modelovým“ dílům socioonomastiky. Její význam tkví nejen v novosti matérie samé (totiž v úplném shromáždění všech rodných jmen užívaných v České republice v l. 1980–1983), ale především v komplexním přístupu – zkoumaná antroponymie není viděna jen jako soubor jednotlivin o různých kvantitativních (frenkvenčních) hodnotách, jak to činí např. slovník N. P. Kovačeva (1987), ale především jako systém, který je formován a strukturován v závislosti na společenských potřebách a na komunikačním fungování rodných jmen. Zkoumaná matérie je proto u Knappové analyzována celostně (tzn. základní pohled je systémový), kategoriálně (tj. s přihlédnutím k těm jevům, které matérii organizují v systém, např. pro řešení vztahu hypokoristik a oficiálních znění jmen typu Miloš, Radek) a komplexně (tj. s uplatněním pohledů onomastických, lingvistických, sociologických, právních, jazykově kulturních aj.). Podstatná část knihy je věnována důkladné analýze toho, co bychom nazvali synchronní dynamismus antroponymického systému vyplývající ze společenského fungování rodných jmen. Autorka pečlivě zkoumá společenské hodnocení jmen, vliv módy a módnosti, národních zřetelů, vazbu na tradiční venkovské nebo městské prostředí; pozornosti neuniká vztah vzdělanostní úrovně, sociálního zařazení a druhu zaměstnání k volbě jmen. Kvantitativně se všechny druhy proměn naší současné antroponymie zachycují v řadě tabulek. O nutnosti budoucího počítačového zpracování není pochyb, lze při tom dobře využít již matematicky zformulované antroponymické statistické modely (viz H. Saari).

Vývojový aspekt se markantně projevuje i na ose generační, ale zprostředkovaně zasahuje i do více nebo méně vyhraněných rozdílů mezi městem a venkovem a mezi jednotlivými regiony. Výrazně sociální zdůvodnění má klasifikace repertoárů motivů volby určitého jména. Obraz podaný M. Knappovou má celostní charakter a postihuje obecné tendence; regionálně vymezený materiál může z různých příčin podat však obraz poněkud jiný.

V l. 1980–1984 byl Pedagogickou fakultou v Ostravě (N. Bayerová, externě R. Šrámek) ve všech 7. a 8. třídách všech škol na území slezských nářečí uspořádán anketový soupis rodných jmen (dětí, rodičů a prarodičů), hypokoristik, příjmení a přezdívek. Sledovány byly i motivace volby jmen. Získáno bylo 43 291 rodné jméno (49 % muž., 51 % žen. jmen). Analýza podaná v r. 1987 v dipl. práci J. Matějkové (Rodná jména v oblasti slezských nářečí. Synchronně statistická analýza generačního a motivačního zřetele) se obírala i opozicí „město“ (reprezentované Ostravou) a „venkov“ (= všechny obce mimo Ostravu) mající vliv na distribuci repertoáru. Ve srovnání s M. Knappovou (s. 168) vypadá soubor 10 nejoblíbenějších jmen takto:

Knappová: Jan 7,6 %, Petr 7,5, Martin 6,8, Tomáš 6,7, Jiří 6,1, Michal 5,5, Pavel 4,7, Lukáš 4,6, David 3,5, Miroslav 2,6;

„město“ – děti: Petr 9,2, Martin 8,8, Pavel 6,5, Jiří 6,3, Tomáš 6,0, Roman 4,4, Radim 3,4, Jan 3,1, David 2,9, Miroslav 2,4;

„město“ – rodiče: Jiří 8,3, Josef 7,6, Jan 6,0, Jaroslav 4,1, Zdeněk 5,0, Miroslav 4,7, František 4,0, Milan 3,6, Petr 3,5, Pavel 3,3;

„město“ – prarodiče: Josef 15,0, František 10,4, Jan 7,5, Karel 5,0, Jaroslav 4,0, Antonín 3,6, Alois 3,4, Rudolf 3,3, Oldřich 2,2, Ladislav 2,1.

Směrem k současnosti se nápadně snižuje koncentrace počtu nositelů jednoho jména a zvětšuje se repertoár užívaných jmen.

Při „bodovém“, nikoli regionálním výzkumu mohou být rozdíly výraznější: zatímco v r. 1920 je v moravských venkovských městech Boskovicích a Ivančicích oblíbený repertoár muž. jmen zhruba stejný (Josef, Jan, František, Miroslav, v B. i Karel), po r. 1980 je distribuce jiná – v B.: Petr, Jiří, David, Miroslav, Zdeněk, v I.: Petr, Martin, Michal, Tomáš (cit. z dipl. prací S. Trefné a L. Holečkové, pedagog. fak. v Brně, 1989, 1990).

Matějková (s. 98) upozorňuje na silnou závislost výběru jmen na rodinné tradici. Např. dědičná linie prarodič – vnuk je v Ostravě doložena v 32 %, na „venkově“ v 30 %; u vnuček v obou případech jen 10,4 %. Po linii dědeček z otcovy strany – otec – syn to bylo 8,5, resp. 5,4 % (Antonín, Bohdan, [302]Čestmír, Josef …), po linii babička z matčiny strany – matka – dcera v Ostravě 1,6 %, avšak na venkově 3,1 % (Libuše, Milada, Olga …). Silně je zastoupena linie teta – dcera (Ostrava 3,6, venkov 4,7 %) – jde o jev, který svědčí o dosud významném postavení kategorie „užší rodinné příbuzenstvo“ v místní sociální normě, jak to pro vých. Moravu a pro Slezsko popisují etnografové. Vazba rodných jmen rodičů na jménech jejich rodičů je však daleko těsnější než vazba jmen dětí 80. let na jménech jejich rodičů. Míra dědičnosti jmen tedy výrazně klesá se zvětšujícím se repertoárem.

Pro vývoj slovanské antroponomastiky bychom chtěli podtrhnout dvě věci: a) způsob, jakým M. Knappová uplatňuje pracovní metodu komplexně, netkví v mechanickém spojení zřetelů onomastických a společenských (lingvistických a nelingvistických), ale ve zdůraznění jejich vzájemné podmíněnosti a zpětných vazeb. Tímto základním pohledem, propracovávaným v československé onomastice, se recenzovaná monografie vymyká z běžné antroponomastické produkce, která obvykle ulpívá na kvantitativních rozborech, takže její pojetí systémovosti je přinejmenším jednostranné a zúžené; b) vzhledem k metodologické propracovanosti bude mít monografie „modelový“ charakter pro synchronní antroponymická bádání v rámci příprav sociologicky specializované části Slovanského onomastického atlasu.

 

Teoretická stanoviska jsou vyložena zejména v 1. části knihy. Autorka vychází z hlavních výsledků současné obecné onomastické teorie a rozvíjí je v oblasti metodologie synchronního zpracování antroponymie. Při tom do popředí vystupují kategorie mající vztah k společenskému fungování matérie. Celou prací prostupuje odlišení roviny (aktu) pojmenování, v níž centrální místo zaujímá volba rodného jména (nikoli „vzniku, resp. volby“, jak se píše na s. 50), od roviny užívání vlastních jmen v komunikaci. Na první rovinu se vážou jak otázky propriální sémantiky odrážející jedinečný (a referenční) vztah mezi propriem a jím pojmenovaným denotátem, tak i rozsah možností, jež jazyk k realizaci tohoto vztahu nabízí (tedy otázky charakteru, rozsahu a proměn souboru rodných jmen, jeho sociální a územní stratifikace, frekvenčních hodnot apod.). K druhé rovině náležejí otázky užívání jmen v (běžné, oficiální i neoficiální, literární, sociálně příznakové) komunikaci, jazykově kulturní problémy jmen (jejich grafika ap.). Zvláštní okruh představuje užívání jmen v oslovování (s. 55).

Antroponymický systém autorka správně chápe jako jednotu dvou jeho základních stránek, totiž plánu jazykově pojmenovávacího a společensko-komunikativního. Socioonomastický ráz její práce vyplývá především ze stránky druhé. A proto problematika geneze a diachronie je v zásadě ponechána stranou, není totiž pro socioonomastickou práci bezprostředně nutná, třebaže se může projevit prostřednictvím různých příznaků, např. tradičnosti, historičnosti, nacionálnosti, estetičnosti ap. a prostřednictvím analýzy lexikálních základů a derivačních prostředků.

Pro monografii je typická logická výstavba výkladů, které s využitím autorčiny schopnosti stručného a výstižného formulování směřují k jedinému cíli – především socioonomasticky popsat rodná jména současné češtiny nejen v jejich dílčích charakteristikách, ale hlavně jako systémově uspořádaný celek s přihlédnutím k vnitřní variabilitě. Práce M. Knappové je první monografií tohoto typu u nás. Významným způsobem přispívá k profilaci české onomastické školy.

Publikace vybízí k formulování úkolů, které jsou pro českou antroponomastiku aktuální a jejichž splnění by výrazně přispělo k posilnění jejího uznávaného mezinárodního standardu (na některé úkoly upozornil už V. Šmilauer, 1976). O nezbytnosti vydat Slovník stč. osobních jmen od J. Svobody jsme se zmínili už výše. Na hranici mezi onomastikou a dialektologií stojí materiálový výzkum, slovníkové a atlasové zpracování hypokoristik češtiny.

Např. odvozování typu Voj- (-slav, -mir, -těch …) – Vok sufixem -k (Svoboda, 1964, s. 131) je dodnes jako archaismus doloženo z vých. Moravy: Miroslav/Mik, deminut. Míček (Spálov, o. Přerov), Radomír/Ráček, tj. deminut. k Rak (Choryně u Val. Meziříčí) aj.

[303]Dosavadní zpracování jsou buď povšechná bez nutného objektivního materiálového zázemí (v mluvnicích češtiny se podává zpravidla jen – někdy i subjektivní – výčet derivačních prostředků), nebo úzce regionální (v dialektologických nebo etnografických monografiích). Celkový obraz repertoáru, jeho stratifikace a úplná analýza jeho formální stránky a funkčního využití (upozorněme jen, jak se nečiní rozdílu mezi deminutivy a hypokoristiky, mezi meliorativy a augmentativy, ev. pejorativy) dosud pro češtinu podán nebyl. Výsledky by bylo možno konfrontovat historicky (s prací Svobodovou) i mezislovansky. – Neméně aktuální je příprava a realizace výzkumu tzv. živých osobních jmen v duchu Blanárovy teorie. Využít by se dala síť bodů pro Český jazykový atlas (1. díl v tisku). Dosavadní dílčí studie o tzv. jménech „po chalupě“ postihují jen část kategorie živých jmen. – Velmi cenný, zejm. lexikálně a slovotvorně, by byl slovník přezdívek. Speciální pozornost by měla být věnována problematice antroponym v oslovování. A konečně – to se však netýká jen naší antroponomastiky – měla by být založena počítačová databáze všech proprií češtiny. Ve všech vyspělých onomastických centrech je to již věc samozřejmá.

 

LITERATURA

 

BELLMANN, G.: Pronomen und Korrektur. W. de Gruyter, Berlin – New York 1990.

BLANÁR, V.: Die soziolinguistische Problematik der Personennamen. Ethnographisch-Archäologische Zeitschrift, 13, 1972, s. 203–208.

BLANÁR, V. – MATEJČÍK, J.: Živé mená na strednom Slovensku. I. 1. Designácia osobného mena. Bratislava 1978; I. 2. Distribúcia obsahových modelov. Martin 1983.

BONDALETOV, V. D.: Onomastika i sociolingvistika. In: Antroponimika. Moskva 1970, s. 12–23.

BOREK, H.: Socjolingwistyczne aspekty imiennictwa. Onomastica, 23, 1978, s. 163–175.

DEBUS, F.: Soziologische Namengeographie. In: Wortgeographie und Gesellschaft. Festschrift für L. E. Schmitt. Berlin 1968, s. 28–48.

DEBUS, F.: Soziale Veränderungen und Sprachwandel. Mode und Gebrauch von Personennamen. In: Sprachwandel und Sprachgeschichtswandlung. Sprachwissenschaft der Gegenwart. Düsseldorf 1977, s. 167–204.

DEBUS, F.: Zur Pragmatik von Namengebung und Namengebrauch. In: Der Eigenname in Sprache und Gesellschaft. I. Verhandlungen im Plenum. Karl-Marx-Universität, Leipzig 1985, s. 45–75.

DEBUS, F. – HARTIG, J. – MENKE, H. – SCHMITZ, G.: Namengebung und soziale Schicht. Bericht über ein Projekt zur Personennamenkunde. (Mit Abdruck des Fragebogens.) Naamkunde, 5, 1973, s. 368–405.

HÖFLER, O.: Über die Grenzen der semasiologischen Personennamenforschung. In: Festschrift für Dieter Kralik. Hor, N.–Ö., 1954, s. 26–53.

KOVAČEV, N. P.: Čestotno-tălkoven rečnik na ličnite imena u bălgarite. Sofia 1987.

LUTTERER, I.: Sociolinguistics and the study of personal names. In: Actes du X^e Congrès International des Linguistes. Bucarest 1967, s. 581–587.

NICOLAISEN, W. F. H.: Socio-onomastics. In: Der Eigenname in Sprache und Gesellschaft. I. Verhandlungen im Plenum. Karl-Marx-Universität, Leipzig 1985, s. 118–132.

NIKONOV, V. A.: Ličnoje imja – sociaľnyj znak. Sovetskaja etnografija, 5, s. 154–168.

SAARI, H.: Ein statistisches Modell der Vornamenwahl. In: Proceedings of the XVIIth International Congress of Onomastic Sciences. Helsinki 1990, Vol. 2, s. 302–309.

SEIBICKE, W.: Vornamen. Wiesbaden 1977.

SVOBODA, J.: Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha 1964.

ŠIMUNDIĆ, M.: Rječnik osobnih imena. Zagreb 1988.

ŠMILAUER, V.: Úkoly české onomastiky. SlavPrag, 19, 1976, s. 25–27.

WALTHER, H.: Soziolinguistisch-pragmatische Aspekte der Namengebung und des Namengebrauches. Namenkundliche Informationen, 20, 1972, s. 49–60.

WALTHER, H. – SCHULTHEIS, J.: Soziolinguistische Aspekte der Eigennamen. In: Beiträge zur Soziolinguistik. Halle/Saale 1974, s. 187–205.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 4, pp. 299-303

Previous Jana Hoffmannová: Konference o textových strukturách a typech textů

Next Petr Sgall: Loučíme se s Vladimírem Skaličkou