Loučíme se s Vladimírem Skaličkou

Petr Sgall

[Chronicles]

(pdf)

Прощание с Владимиром Скаличкой / Parting from Vladimír Skalička

K ránu 17. ledna 1991 přestal odolávat nemoci, věku a tiše nás opustil Vladimír Skalička, zakladatel oboru obecné lingvistiky na Karlově univerzitě. Narozen 19. srpna 1909 v Praze, vystudoval na Karlově univerzitě latinu, ugrofinské jazyky a turečtinu. Habilitoval se na základě monografie Zur ungarischen Grammatik, vydané r. 1935. Profesorem se mohl stát až po válce, v r. 1946. Později byl jmenován členem korespondentem ČSAV. K jeho životním jubileím psali P. Trost (SlavPrag, 11, 1969, s. 7–10), K. Hausenblas (SaS, 30, 1969, s. 221–228), O. Leška (NŘ, 72, 1989, s. 251–254) a dvakrát P. Novák (SaS, 40, 1979, s. 345–349 a SaS, 50, 1989, s. 249–250), zde lze nalézt i doplňky k bibliografii, kterou sestavila Z. Skaličková (SlavPrag, 11, s. 11–17).

Jako žák Viléma Mathesia, mladší kolega J. Mukařovského, B. Havránka a B. Trnky, tedy jako představitel druhé generace Pražského lingvistického kroužku, prožil Jakobsonovo působení u nás a seznamoval se s Trubeckého fonologickými a jinými pracemi jako s přesvědčivými doklady plodnosti nového lingvistického přístupu. Mathesiovy myšlenky o potenciálnosti jazykových jevů, o lingvistické charakteristice jazyků a o mnoha jiných aspektech jazykového systému a jeho fungování mu byly účinnými podněty pro soustavné porovnávání základních rysů mluvnických struktur co nejrůznějších jazyků.

Ani v jeho době nebylo příliš obvyklé, aby byl teoretický lingvista zároveň polyglotem. Ale pro Skaličku byla co nejhlubší znalost co největšího počtu jazyků východiskem jeho lingvistické práce. Ještě jako docenta a profesora jsme ho vídali v ranních frontách na mléko i v tramvaji se slovníkem sumérštiny nebo s mluvnicí jazyka burušaskí v ruce. Učit se nový jazyk, to pro něj bylo, říkal, jako zamilovat se do nějaké slečny. Velkou část svých studijních let věnoval pobytům v Maďarsku a ve Finsku, i turečtina patřila k jazykům, které podrobně znal a jejichž základní gramatické vlastnosti konfrontoval s rysy češtiny ve svém habilitačním spisu. V. Mathesius ve své recenzi ukázal, jak Skaličkův přístup synchronního porovnávání jazyků s uplatněním strukturní analýzy dospívá k možnosti na obecném základě charakterizovat jejich typické rysy. Tento vhled do podstatných aspektů gramatických a slovotvorných soustav se stal východiskem Skaličkovy typologické teorie.

Svůj soubor jazykových typů charakterizoval ve vztahu k vývoji jazyka v monografii Vývoj české deklinace (Praha 1941), kde osvětlil vztahy mezi jednotlivými změnami v hláskosloví a tvarosloví češtiny a doložil, že flexívnost tu byla na vrcholu při vstupu do období psané historie a později že přibývá prvků jiných typů, v deklinaci zejména aglutinačních. Na rozdíl od některých jiných typologů je si plně vědom toho, že se v každém jazyce projevují prvky různých typů, a v zaměření svého rozboru se právě souhrou různých typů zabývá. Ukazuje, že Gabelentzova spirála jazykového vývoje nemůže zachytit vývoj všech jazyků, a hledá souvislosti i mezi vývojem jazyka a vývojem literatury.

Podrobnější rozbor všech pěti typů, ve kterém je nejlíp vidět, že Skaličkova typologie není jen morfologická, ale že se týká i všech dalších oblastí mluvnické stavby a lexika, najdeme v jeho knížce Typ češtiny (Praha 1951). Napsal ji v přístupné populární formě; obecná srozumitelnost vyjadřování ostatně pro něj byla i při jeho myšlenkové hloubce typická, stejně jako bylo toto vzácné spojení vlastní jeho učiteli V. Mathesiovi. Stati, ve kterých se Vl. Skalička vrátil k otázkám diachronie, byly souborně přetištěny ve svazku Vývoj jazyka (Praha 1960). Později vyšel soubor některých jeho typologických prací v třetím svazku Lingvistických čítanek (sestavil B. Palek, Praha 1975).

Velká řada statí psaných od čtyřicátých do osmdesátých let potvrzuje, že jeho ústředním tématem byla typologie jazyků. V návaznosti na charakteristiku gramatické stavby a slovotvorby různých jazyků, jak je zpracoval v polovině třicátých let, vytvořil ve svých útlých knížkách i ve stručných statích novou typologickou teorii, která sdílela empirická východiska klasické tzv. [305]morfologické typologie minulého století, ale byla vybudována na základě analytických metod strukturní lingvistiky, s důrazem na identifikaci opozic přítomných ve stavbě studovaného jazyka. Mnohé z těchto statí jsou věnovány typologickému pohledu na jednotlivé jazyky a jejich skupiny; vedle jazyků slovanských a západoevropských tu šlo o jazyky ugrofinské, balkánské, bantuské, i o čínštinu, vietnamštinu, baskičtinu a mnohé jiné. Stejně intenzívně se Vl. Skalička zabýval i typologickým rozborem různých problémových okruhů gramatiky a gramatické teorie – šlo tu o funkce pádů, o asymetrii a anomálii v jazykových systémech, o povahu pojmu jazykového typu jako teoretického konstruktu aj.

Zdaleka se ovšem nevěnoval jen typologii. Vždycky měl co říct i k otázkám stylu a lingvistiky parole, k působení náhodného faktoru ve vývoji jazyka, ke vztahům mezi morfologií a syntaxí i k přeneseným významům v gramatice, ke komplexnosti jazykových jednotek, k povaze tzv. primitivních jazyků, k příbuznosti jazyků široké rodiny nostratické atd., a také k otázkám historie české lingvistiky včetně lingvistických aspektů díla J. A. Komenského. Zpravidla šlo o příspěvky podstatné, i když jsou psány bez jakékoli okázalosti, skromnou, krajně stručnou formou.

Skaličkova osobnost po dlouhá léta pozitivně ovlivňovala fakultní dění; založil a dlouho vedl katedru lingvistiky a fonetiky, po kratší období byl i děkanem vytvořené filologické fakulty. Neustoupil ani nátlaku marristů, ani dogmatismu pozdějších variant „marxistické lingvistiky“.

Někteří z těch, kdo ho tehdy doma ostře kritizovali, neváhali se ostatně na mezinárodním fóru hlásit k jeho dílu jako k jednomu z nejpronikavějších příspěvků reprezentujících druhou generaci pražské školy. Začátkem sedmdesátých let ho tehdejší režim (ne bez pomoci některých jeho žáků) odsunul na okraj univerzitního života. I za obtížných podmínek pokračoval v publikační činnosti a podařilo se uveřejnit svazek jeho vybraných typologických prací v SRN (Typologische Studien. Braunschweig – Wiesbaden 1979). Zahraniční typologové si Skaličkova díla velmi váží a vidí v něm jeden z nejpřesvědčivějších příspěvků české lingvistiky; to ovšem neznamená, že by se setkávalo s plným pochopením, protože greenbergovská typologie, ačkoli je omezena převážně jen na otázky pořadí slov a morfémů, má i dnes ještě mnoho zastánců, kteří si neuvědomují podstatný rozdíl v šíři zásahu obou přístupů. Na Skaličkovy publikace tím či oním způsobem navazují E. Coseriu a jeho následovníci, Ch. Lehmann i P. Ramat, D. Weiss, L. Dezsö a další. Nezbytné kvantifikační zpracování jeho typologie může pokračovat cestou využitou I. I. Revzinem a jeho spolupracovníky. Obecně se uznává, že Skaličkovy výsledky patří k nejvýraznějším úspěchům české lingvistiky. Dočkal se nakonec nejen širokého mezinárodního uznání, ale i morální rehabilitace u nás a navrácení svého členství ve vědecké radě filozofické fakulty UK, na jejímž zasedání (podobně jako v Reportéru, č. 4) dal najevo, jak velice mu záleží na obnovení úrovně lingvistických studií u nás. Proto se také aktivně zúčastnil nového zahájení činnosti Pražského lingvistického kroužku (které začal O. Leška připravovat už na jaře 1989).

I poslední měsíce a týdny jeho tvůrčího života patřily především typologii jazyků. Vrátil se k ní v přednášce v Jazykovědném sdružení v lednu 1990 a také v pozdějších rozhovorech a v zůstavených rukopisech. V těch zdůrazňoval především potřebu a možnost širokého zahrnutí syntaktických jevů do typologie. Chtěl, jako už dlouho předtím, čelit výtkám vůči své typologii jako příliš úzké a vypracované prý do rigidního systému, jakoby nepřipouštějícího podstatná nová doplnění. V některých statích z osmdesátých let chtěl svou teorii doplňovat o další typy jazyků. Od toho ve svých posledních úvahách, bohužel už jen ústně sdělovaných v nemocnici i doma, upouštěl. Zdůrazňoval v nich flexívní aspekty ergativní syntaxe, spojené se zvýšenou mírou kongruence (v třídění sloves i v tom, že ergativní konatel už obsahuje poukaz na přítomnost objektu slovesa). Za základní pro typologii označoval roli vnitrojazykové i mezijazykové synonymie, neboť různost typů je v jeho pojetí založena na rozmanitosti výrazových prostředků sloužících shodným nebo téměř shodným sémantickým funkcím.

Upozorňoval i na to, že celkový vývoj jazyků, trvající nejméně milión let, nebyl určen žádným vědomým uplatněním toho či onoho principu, nýbrž postupoval krok za krokem, ponenáhlu, od jednoslovných vět až ke složité větě organizované kolem slovesa jako centra. Mezitím v průběhu tisíciletí docházelo k různým proměnám, vliv měly faktory morfologické, věta dostávala různé podoby (včetně ergativní a pasívní) a synonymní vztahy mezi nimi byly spojeny [306]s jejich nestálostí. Vztahy mezi slovy jako relativně stabilními celky jsou vyjadřovány proměnlivými způsoby, pro které právě měl podstatný význam vznik slovesa s jeho valencí. Z celého tohoto dlouhého vývoje jazyků známe jen malý úsek, příliš omezený na to, abychom mohli jednotlivé dnes zjistitelné fáze typologického koloběhu vykládat jako stadia obecně platného pravidelného vývoje jazykových struktur.

Vladimír Skalička, při vší své demokratické nekonvenčnosti náročný aristokrat ducha, odešel. Jistě nám jeho pokora a tolerance i jeho úcta k vědeckým hodnotám a k diskusi založené na věcných a rozumných argumentech mohou být příkladem. Jeho dílo bude zdrojem inspirace i budoucím generacím našich, a nejen našich, lingvistů.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 4, pp. 304-306

Previous Rudolf Šrámek: První česká socioonomastická práce

Next Aleš Svoboda: Jan Firbas sedmdesátiletý