Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nad dílem profesora Vladimíra Skaličky

Pavel Novák

[Kronika]

(pdf)

О научном творчестве профессора Вл. Скалички / L’oeuvre du Professeur Vl. Skalička

Mezi šedesátým a sedmdesátým rokem života se profil vědce zpravidla nemění. Je tedy dnes možno po výstižných tazích z per P. Trosta[1] a K. Hausenblase[2] uveřejněných u příležitosti Skaličkových šedesátin učinit něco jiného než uvést základní údaje o jeho činnosti v uplynulém desetiletí?

I. V soupisu Skaličkových prací do r. 1968[3] figurovalo 149 položek. Připočteme-li čtyři práce, jež v něm nebyly uvedeny,[4] a 38 nových, zachycených v soupisu za l. 1968—1979 pořízeném J. Smrčkovou, dostáváme se nyní k počtu 191 záznamů.[5]

Hlavním tématem prof. Skaličky zůstává nadále typologie. Dočkali jsme se nové syntetizující stati o typologické problematice.[6] Podrobnější typologické analýzy se dostalo dalšímu z jazyků ugrofinských, totiž estonštině.[7] Ta je představena jako jazyk typologicky velmi podobný starým nebo archaickým jazykům indoevropským. Převládá v ní typ flexívní, zejm. v konjugaci je dosti zastoupen typ izolační, v tvoření slov pak typ aglutinační a polysyntetický.

Vyjasnila se souvislost mezi typem jazyka a přejímáním slov:[8] množství přejetí je nejen výsledkem kulturních a jiných vlivů, nýbrž i vnitřních dispozic přejímajícího jazyka (hojnější přejímání slov vyhovuje jazykům, v nichž je významnou měrou zastoupen izolační typ, a v tomto smyslu je výsledkem jejich aktivity) nebo stejností typologické dominanty jazyka, z něhož se přejímá, a jazyka přejímajícího (u typu polysyntetického).

Vznikl významný soubor tří studií o jazycích balkánských,[9] z nichž první je vedena od tzv. gramatických balkanismů (zejm. postpozitivního členu, dativu posesívního, opakování objektu a nedostatku infinitivu), druhá z hledisek jednotlivých balkánských jazyků, třetí pak způsobem uplatněným např. v Typu češtiny (1951). Skalička v nich dospívá k těmto závěrům: Balkánské jazyky nejsou typologicky stejnorodé. Např. v rumunštině je dominantou flexívnost,[10] v nové řečtině izolace, v bulharštině aglutinace. Typologicky stejnorodé nejsou ani gramatické balkanismy. Některé mají ráz flexívní (kongruence postpozitivního členu v rodě a čísle, opakování ob[346]jektu, existence vokativu), jiné izolační (nedostatek infinitivu, dativ posesívní). Přitom vzhledem k tomu, co bylo řečeno o typologických dominantách v rumunštině a nové řečtině, je možno ohnisko flexívních balkanismů spatřovat v rumunštině a izolačních v nové řečtině. Šířením balkanismů se posilují vývojové tendence uplatňující se individuálně v jednotlivých balkánských jazycích.

Podobný závěr je ve stati věnované jazykům dunajské kotliny, totiž jazykům svazu balkánského a středoevropského (maďarština, slovenština, čeština, zčásti srbochorvatština a němčina):[11] soubory rysů společných každému z obou jazykových svazů nejsou „základem vývoje“, nýbrž jen „přídavným faktorem“.

V pracích týkajících se jazykových svazů jsme viděli silný zřetel diachronní. V některých dalších příspěvcích se Skalička v návaznosti na starší stať v SaS 28, 1967, 355—359 zabývá genealogickými souvislostmi jazyků indoevropských a uralských (nachází kolem 80 výrazných a přesvědčivých lexikálních korespondencí[12]) a šíře nostratických.[13]

Pozvolna jsou vydávány plody Skaličkova dlouholetého studia dějin české jazykovědy. Po dějinách slavistiky na Karlově univerzitě[14] přicházejí nyní výklady o 16. stol.[15] a znovu o velkém zjevu Komenského.[16]

Byly napsány stati o jazyce a společnosti a jazyce a psychice[17] střízlivě odmítající některé vytrvale se držící pomysly.

II. Budiž mi však dále dovoleno vybočit z našich zvyklostí kolem výročí významných vědců. Představme si, co bychom mohli očekávat od Skaličkova „jubilejního sborníku“ typu „Knihovna žijících filozofů“.[18] Charakteristickým rysem této knižnice je, že ke stavbě každého svazku věnovaného jedinému mysliteli patří vedle výkladových (interpretačních a explikačních), přehledových, ale i kritických statí autorů myšlenkově mu blízkých i vzdálenějších také jeho odpovědi na všechny příspěvky (někdy až 20 % rozsahu příspěvků).[19]

Většina témat, kolem nichž by se příspěvky koncentrovaly, byla spolehlivě vyhmátnuta už v uvedených hodnoceních Trostově a Hausenblasově. Jistě by se tu objevil i příspěvek Skalička-překladatel, v němž by byla příležitost konfrontovat jeho práci překladatelskou (z finštiny a maďarštiny, viz č. 29—35, 38—39 Soupisu) s jeho teoretickými vývody.[20]

Patrně nejzávažnějším problémem, na nějž by se po mém soudu v takové publikaci mělo dostat, by byly pravidelnosti kombinací jazykových typů v jednotlivých jazycích.

Jak zdůrazňuje Skalička odedávna, jazyky nejsou typologicky čisté. Už v Zur ungarischen Grammatik[21] čteme na s. 61 (čes. s. 44), že „polysyntetismus (stejně jako izolace) nemůže překročit v žádném jazyce určité meze“, a v encyklopedickém hesle: „všechno v jazyce existuje ve vztahu ke všemu ostatnímu. Jednotlivá fakta jsou vázána na sebe. Např. jazyky, které vyjadřují pád a číslo jednou koncovkou (čeština, latina, řečtina), mají hojnou homonymii,“ … „jazyky, kde pád a číslo se vyjadřují různou koncovkou (maďarština, turečtina, mongolština), mají méně homonymie. Takových pravidel je v jazyce velké množství. Některá jsou pevnější, jiná méně pevná. Sou[347]hrn takových pravidel nazývá se typ. Protože mnohá pravidla nejsou pevná, existuje v každém jazyku více typů.“ … „Každý jazyk má všechny typy najednou (jen někdy, např. jako v arabštině, se nepřipouští typ polysyntetický).“[22] Myšlenku, že je proto třeba zkoumat možnosti a nemožnosti typologických kombinací, vyslovil jako obecný požadavek P. Trost (r. 1955 v diskusi na obhajobě jedné kand. disertace). U Skaličky místy najdeme další konkrétnější formulace, jako „Flexívní typ je v jazyku nutně doplněn význačnou složkou izolační a aglutinační.“ … „Je to přirozené. Flexívním způsobem se dá řešit jen část celého systému jazykového. Pokud je flexívně řešeno tvoření slov,“ … „jsou syntaktické vztahy vyjadřovány izolačně anebo“ … „aglutinační příponou na slovesu. Pokud jsou naopak flexívně vyjádřeny pádové koncovky,“ … „musí být odvozovací přípony vyjádřeny jinak, tj. aglutinačně.“[23] V obecnější podobě, zejména pokud jde o příčiny nerealizovatelnosti čistých typů, se Skalička vrátil v syntetizující stati cit. v pozn. 6.

Soustavné studium kombinatoriky jazykových typů je pro Skaličkovo pojetí typologie podstatné, a to aspoň ze tří důvodů:

(1) Uvažujme nejprve těsnost/volnost vazby mezi teorií (typologickými konstrukty) a jednotlivými jazyky.

Máme-li vedle pěti seznamů — rysů, vlastností pěti typů, navíc jen tvrzení, že každý ze seznamů vymezuje nerealizovatelný extrém (neboť žádný z těchto extrémů nemůže překročit jisté hranice), tvrdíme pouze tolik, že kromě těchto případů jsou všechny ostatní struktury jazyků možné a že (extrémní) typy přibližně popisují takové jazyky (jejich strukturu), které jsou jim „hodně“ blízké (jsou v nich téměř všechny vlastnosti typu nebo všechny vlastnosti se blíží extrému apod.).[24]

Přijímáme-li však nějaké hypotézy o kombinovatelnosti jazykových typů, rozšiřuje se okruh jazyků, na něž jsou typy vztažitelné, a umíme si také spíše představit, že po poznání dalších jazyků bude event. nutno teorii (tj. v našem případě typy a/nebo hypotézy o kombinovatelnosti typů) modifikovat, což je nezbytná podmínka její empirické zakotvenosti. Přijme-li se hypotéza, že obvykle jediný typ bývá v jazyce dominantní (např. o. c. sub 6), týkají se soupisy rysů jednotlivých typů obdobným přibližným způsobem i oněch oblastí stavby jazyků, kde se uplatňuje příslušná dominanta.[25] Přijmeme-li navíc hypotézu tvaru: ‚je-li v jazyce A dominantou typ X, uplatňuje se v A dosti silně ještě typ Y a Z‘ (srov. výše uvedené formulace z Vývoje jazyka) a ‚je-li v jazyce A dominantní typ X v oblasti O struktury, je v něm v oblasti P struktury uplatněn typ Y“ (srov. tamtéž), vazba mezi teorií a empirií se dále upevňuje. Vše tedy mluví pro to, aby poznání kombinovatelnosti typů dosáhlo téhož stupně konkretizace jako typy samy.[26]

Je však třeba poznamenat: abychom mohli hypotézy uvedených tvarů vyslovovat oprávněně, musíme být s to ověřovat výroky např. tvaru ‚v jazyce A se uplatňuje typ X více než v jazyce B‘, ‚v jazyce A se typ X uplatňuje více než typ Y‘, a to není bez problémů. Je známo, že ve fonologické typologii musíme lišit např. mezi „bohatstvím“ vokálů v „systému“ a v textu (Vývoj jazyka, s. 95). Celkové typologické rozbory jednotlivých ja[348]zyků se však zpravidla vedou v termínech systému. Ale kdybychom zjišťovali typologii češtiny jen podle systému, mohli bychom při velkém množství aglutinačních derivačních sufixů a prefixů i při velké míře jejich uplatnění ve slovníku tvrdit, že je v češtině typologickou dominantou flexe? Prostě potřebovali bychom více vědět o tom, které druhy stupnic, škál jsou teoreticky i empiricky vhodné pro porovnávání, popř. měření vlastností jazyků a jak je používat.[27] To na jedné straně.

Na straně druhé zůstává otevřena problematika vysvětlovacích (explanačních) principů soudržnosti jednotlivých rysů téhož typu (srov. pozn. 35).

(2) Bez dostatečně specifikovaných hypotéz o kombinovatelnosti typů nejsou beze zbytku průkazné úvahy statí o balkánských jazycích. Proč máme např. z toho, že je jistý balkanismus flexívního rázu, a z toho, že z balkánských jazyků má flexívní dominantu rumunština, usuzovat na to, že se šířil právě z ní, když se podle teorie jev flexívního rázu může docela dobře vyskytovat v jazycích s dominantou jinou (jak je tomu právě v jiných balkánských jazycích)?

(3) Bez poznatků o kombinatorice typů je do Skaličkovy typologie těžko inkorporovat pozitivní přínos několika pozoruhodných topologických soustav, jakými jsou zejm. typologie G. P. Meľnikova[28] a G. S. Klimova.[29] Obě zahrnují i syntaktickou typologii, a jsou-li diference syntaktických struktur zcela úzce svázány s diferencemi morfologickými,[30] jejichž výzkum tvoří jádro Skaličkovy typologie — navíc Meľnikov rozeznává osm typů a Klimov sice pět, ale se Skaličkovými bezprostředně nekorespondujících — není k tomu patrně jiná cesta než přes pravidelnosti kombinací typů.[31]

Uvažovaná publikace by dále mohla obsahovat některé další problémy a témata. Rozbor Skaličkova pojmu komplexnosti.[32] Pokus zmenšit nebezpečí, že to, co v rukou mistra napomáhá „tvůrčí syntéze“, může v rukou jiného vést k „bezzásadovému eklekticismu“, by stál za to.

Skalička a jiní pražští lingvisté. Z jedné strany, např. jaká je souvislost Mathesiovy lingvistické charakteristiky (viz Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 15) a Skaličkovy typologie? Z druhé strany, lze např. prokázat domněnku (K. Horálek), že Mathesiovy „větné vzorce“ mají svůj bezprostřední zdroj v Skaličkových „větních klišé“?[33]

Skalička a „novépojmy (konstrukt, kód, model).[34] Mnozí by raději řekli „módní“ pojmy. Ale nevytvářejme hypostaze. Módní nejsou výrazy, pojmy a teorie, nýbrž postoje k nim. To, co je u jednoho záležitostí čistě módní frazeologie, může být pro druhého něčím naprosto opravdovým. Skaličkův typ - nerealizovatelný extrém byl konstruktem avant la lettre.[35]

[349]Podněty ze Skaličkových prací pro textovou lingvistiku. (Viz zejm. č. 25, 47, 105 a 119 Soupisu.) Není náhodné, že stať o potřebnosti parolové lingvistiky z Recueil linguistique de Bratislava 1, 1948, s. 21—38 byla vydána (v něm. překladu) znovu v r. 1976.

Skalička-stylista. V slavnostním proslovu před 10 léty označil P. Trost Skaličku za mistra lingvistického eseje. (Srov. i o. c. v pozn. 1.) V spřízněném duchu psal K. Hausenblas o Skaličkově nehledané syntaxi. U prof. Skaličky není rozdílu ve stylu mezi populárnějším výkladem a vědeckou statí,[36] přednáší týmž způsobem, jakým mluví mezi čtyřma očima, a píše, jak přednáší. Kdykoli budeme číst jeho dosavadní i budoucí stati, čtěme je jako lehce upravený zápis podle stručných bodů pronesené přednášky. Lépe porozumíme celku (a přijde nám jako samozřejmost to, že často aforistické a lakonické shrnutí sice v jistém směru osvětluje ostatní text, ale v jiném směru ostatní text samo potřebuje a že se na název nemůžeme tak zcela spolehnout, neboť to také bývá něco samostatného).

Nové vydání souboru Skaličkových typologických prací (viz pozn. 21) rozšířené o Vývoj české deklinace (1941) je v tisku.[37] Doufejme, že vydání třetí bude mít už knižní podobu. Osměluji se vyslovit naději, že do onoho dalšího vydání bude možno zahrnout i Skaličkovu reakci na část těchto řádků. Vybočil jsem v nich z jistých zvyklostí, avšak nikoli z atmosféry jeho seminářů.

Řečeno po způsobu jednoho balkánského jazyka, nechť prof. Skalička žije jako hory. Rrofsh sa malet.


[1] O badatelském významu Vladimíra Skaličky, SlavPrag XI, 1969, s. 7—10.

[2] Vykladač jazyků a jazyka, SaS 30, 1969, 221—226.

[3] Z. Skaličková, Soupis prací prof. dr. Vladimíra Skaličky za léta 1931—1968, SlavPrag XI, 1969, s. 11—17 (dále Soupis).

[4] K otázkám fonologických protikladů, LF 63, 1936, 133—139 (znovu vydáno v sb. Z klasického období pražské školy 1925—1945, Praha 1972, s. 41—47); heslo Typologie jazyků, OSNND VI/2, 1943, s. 1295—1296; zpráva o čas. Slovo a tvar (1, 1947, č. 1—2), SaS 10, 1947—1948, s. 121; Über die Typologie der finnisch-ugrischen Sprachen, Congressus secundus internationalis fenno-ugristarum I, Helsinki 1968, s. 494—498. Doplněno — s jednou výjimkou — podle mého starého rukopisného soupisu prací prof. Skaličky za l. 1931—1959 (o 95 záznamech). — Oprava: v čl. Bemerkungen zur Negation, SMS, časť prvá, jazykoveda XVIII, 1940, č. 1—2, s. 8—12 (= č. 24 Soupisu) schází na s. 8 první řádka § I: „Das Morfem ist die kleinste Einheit, in der die“ (podle separátu opraveného prof. Skaličkou).

[5] Děkuji dr. J. Smrčkové za laskavost, s níž mi dala rukopis k dispozici.

[6] Konstrukt-orientierte Typologie, AUC-Philol. 5, Linguistica generalia (LingGen) I, 1974, s. 17—23, srov. i Základní otázky typologie, JA 1969,č. 3 a 4, s. 15—16 a rec. v čas. Linguistics 1975, č. 144, s. 125—128.

[7] Über die Typologie des Estnischen, Congressus tertius internationalis fenno-ugristarum Tallinnae habitus, Tallinn 1975, s. 369—373.

[8] Lehnwörter und Typologie, Rev. roumaine de linguistique 20, 1975, 409—412.

[9] Über die Typologie der Balkansprachen, Les Études balkaniques tchécoslovaques (dále ÉtBalk) III, 1969, s. 37—44; Über die typologische Eingliederung der Balkansprachen, ÉtBalk IV, 1972, s. 27—33; Typologischer Vergleich der Balkansprachen, ÉtBalk V, 1974, s. 5—14.

[10] Srov. i Skaličkovu rec. v čas. Linguistics 1975, č. 143, s. 85—88.

[11] Zum Problem des Donausprachbundes, Ural-Altaische Jahrbücher 40, 1968, 3—9. O středoevr. jaz. svazu srov. už ČMF 21, 1935, 151—154 (= č. 10 Soupisu).

[12] Finnougrisch und Indogermanisch, Ural-AltJb 41, 1969, 335—343.

[13] Slovník nostratických jazyků, JA 11, 1974, č. 1, s. 22—24 (recenze).

[14] Práce uveřejněná dříve rusky (viz č. 149 Soupisu) je nyní přístupna v českém znění: Slovanská filologie na Karlově univerzitě, Práce z dějin slavistiky I, Praha 1970, s. 26—32.

[15] Starší střední doba české lingvistiky, Práce z dějin slavistiky II, Praha 1975, s. 61—67.

[16] Probleme der Panglottie, Acta Comeniana I (25), 1969, 179—181; Komenský-lingvista, SaS 31, 1970, 289—292.

[17] Jazyk a společnost, SaS 35, 1974, 85—87; Hranice sociolingvistiky, SaS 36, 1975, 110—115, a Psychika v jazyce, SaS 39, 1978, 205—209.

[18] The Library of Living Philosophers, vychází pod red. P. A. Schilppa od r. 1939, dosud aspoň 15 svazků. Nejsou to jubilejní sborníky v pravém slova smyslu, ale jimi inspirovaný takový sborník (Quineův Words and Objections (D. Davidson - J. Hintikka eds.), Dordrecht 1969) se už objevil.

[19] Mezi příspěvky prvního druhu by patřily stati P. Sgalla On the Notion “Type of Language”, TLP 4, 1971, s. 75—87 a Die Sprachtypen in der klassischen und der neueren Typologie, Linguistics 1973, č. 144, s. 119—123.

[20] V. Skalička, Překlad jako pronikání kódů, BullÚRJL XII, 1968, 137—140.

[21] Praha 1935, čes. překlad v publ. Lingvistické čítanky III. Typologie — sv. 1. Sestavil B. Palek (skriptum FF UK), Praha 1975. Srov. B. Trnka, Some Thoughts on Structural Morphology, Charisteria G. Mathesio… oblata, Praha 1932, s. 58—59.

[22] Typologie jazyků, OSNND VI/2.

[23] Vývoj jazyka, Praha 1960, s. 99—100. Kombinace typů mohou být dvojího druhu. K jednomu patřily právě uvedené příklady. O druhý druh jde např., když technika postpozitivního členu odpovídá typu aglutinačnímu, ale člen má zároveň vlastnosti typu flexívního (kongruenci v rodě a čísle), ÉtBalk V, s. 7.

[24] Srov. L. Apostel, O formálním studiu modelů v neformálních vědách, v sb. Teorie modelů a modelování, Praha 1967, s. 256n. a T. Pawlowski, Metodologiczne zagadnienia humanistyki, Warszawa 1969, s. 63.

[25] Teprve v kontextu takových „aproximací“ mají své místo výrazy jako „vzájemně příznivé“ (günstig — Z. ung. Gramm., s. 62 a 67, čes. 45 a 48), „vzájemně vyladěné“ (abgestimmt — o. c. sub 6) rysy, jimiž se dává najevo, že jednotlivé rysy téhož typu nejsou — co do jejich „uplatňování“ v konkrétních jazycích — pospojovány deterministickými („apodiktickými“ — Z. ung. Gramm., s. 58, čes. s. 42) pravidly, nýbrž že jde o tendence.

[26] R. B. Braithwaite (Scientific Explanation, Cambridge 1959, s. 362—366) interpretuje výroky o tendencích (tendency statements), např. jestliže x má vlastnost L, pak tenduje k tomu, aby mělo (obvykle má) i vlastnost M, jako zkratku za formulaci: za (dosud) nespecifikovaných podmínek N jestliže x má vlastnost L, má i vlastnost M. V termínech této interpretace lze říci, že hypotézy o kombinovatelnosti typů jsou výsledkem poznání oněch (zatím, dříve) nespecifikovaných podmínek.

[27] K. Berka, Měření (pojmy, teorie, problémy), Praha 1977. Srov. LingGen I, 1974, Linguistics 1975, č. 144; M. Těšitelová, Kvantitativní lingvistika, Praha 1977, s. 118—119.

[28] Zejm. Determinantnaja klassifikacija jazykov i jazyki bantu, Africana, Afrikanskij etnografičeskij sbornik IX, Leningrad 1972, s. 128—159.

[29] Voprosy kontensivno-tipologičeskogo opisanija jazykov, v sb. Principy opisanija jazykov mira, Moskva 1976, s. 122—146.

[30] Problém syntaktické typologie, SlavPrag X, 1968, s. 137.

[31] K obecným otázkám typologie srov. nověji A. P. Ogurcov - E. G. Judin, heslo Typologija v Bol. sovet. enc. (3. vyd.), t. 25, 1976.

[32] Komplexnost jazykových jednotek, UC Philol. 3, 1957, no. 1, s. 15—25.

[33] Mathesius použil — pokud vím — onoho výrazu poprvé v r. 1936, tedy tehdy, kdy publikoval recenzi na Z. ung. Gramm. (SaS 2, 1936, 47—54). — Pro symbolické výrazy naznačující stavbu slova, resp. věty užil výrazů tvaroslovný, větoslovný vzorec, obrazec J. Gebauer (Uvedení do mluvnice české, Praha 1876, s. 39 až 41, HMJČ (Skladba) Praha, 1929, s. 2—3). Podle tvaru symbolických výrazů lze soudit, že tvaroslovný vzorec je zde českým ekvivalentem za něm. morphologische Formel A. Schleichera (Zur Morphologie der Sprache, Mém. Acad. Sci. St.-Pétersbourg, VIIe Sér., t. 1., Nr. 7, 1859).

[34] Srov. pozn. č. 20 a stať O tzv. vnitřním modelu v jazyce, SaS 34, 1973, 21—26.

[35] Myšlenkovým poutem rysů jednoho typu je řešení různých „úloh“ týmž způsobem, viz ČsRus 7, 1962—1964, s. 212 (= č. 118 Soupisu) a VJaz 1966, č. 4, s. 26 (= č. 128 Soupisu). — Výraz konstrukt má — podobně jako např. výraz hloubková struktura — tu nevýhodu, že nezávisle na tom, nakolik přesně byl původně vymezen jeho terminologický obsah, žije jakoby vlastním životem. Může vzbuzovat zavádějící filozofické asociace (zejm. konvencionalistické). Jako protilék byl navržen výraz rekonstrukt (viz J. Švancara, Aktuální otázky psychologické terminologie (skriptum FF UJEP), Brno 1977, s. 39), který zase může navozovat předčasný optimismus.

[36] Např. první varianta Typu češtiny byla určena pro nerealizovaný 2. sv. Čtení o jazyce a poezii (impulsem k jejímu přehlédnutí a vydání byly Stalinovy stati o jazykovědě).

[37] Korekt. pozn. Nedávno vyšel jiný takový soubor: V. Skalička, Typologische Studien, Schriften zur Linguistik 11, Braunschweig/Wiesbaden 1979, 344 s. Kromě předmluvy vydavatele P. Hartmanna a úvodní stati P. Sgalla Die Sprachtypologie V. Skalička’s obsahuje (v původním něm. znění nebo v něm. překladě): Typ češtiny, s. 10—55, Z. ung. Gramm., Vývoj české deklinace a 12 statí, z nichž uvádíme jen ty, které nebyly pojaty do Vývoje jazyka nebo do Lingv. čítanek (viz pozn. 21), totiž ČČF 1, 1942, 9—14 (= č. 37 Soupisu), ArchOr 15, 1946, 386—412 (= č. 43 Soupisu), ArchOr 15, 1945, 93—127 (= č. 42 Soupisu), Über Typologie d. finnisch-ugr. Spr. (viz pozn. 4), SaS 18, 1957, 65—71 (= č. 84 Soupisu), SaS 19, 1958, 224—232 (= č. 88 Soupisu) a SaS 21, 1960, 41—43 (= č. 98 Soupisu). Na konci je zařazena Skaličkova výběrová bibliografie.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 4, s. 345-349

Předchozí rd (= Redakce), František Daneš, Josef Filipec, Slavomír Utěšený: Z VIII. mezinárodního sjezdu slavistů v Záhřebu

Následující Slavomír Utěšený: Studie k mezijazykové dialektologii Evropy