Jan Firbas sedmdesátiletý

Aleš Svoboda

[Chronicles]

(pdf)

Яну Фибрасу семьдесят лет / The 70th birthday of Jan Firbas

V letošním roce se dožívá sedmdesáti let přední československý anglista, obecný lingvista a pokračovatel mathesiovské tradice PhDr. Jan Firbas, DrSc., Dr.h.c., Dr.h.c., profesor katedry anglistiky a amerikanistiky filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jeho pedagogické a badatelské úspěchy, jeho tituly i jeho mezinárodní renomé jsou podloženy nejen obrovským intelektuálním úsilím, ale také vysokým potenciálem mravním. Vědecká osobnost Jana Firbase je dobře známa poválečným generacím brněnských anglistů, většině českých a slovenských lingvistů i stovkám lingvistů zahraničních. Ne každému je však známo, že cesta ke světové proslulosti a nejvyšším poctám vedla přes opakované upírání dosažených výsledků badatelské práce i přes existenční nejistoty na místě univerzitního učitele.

Jan Firbas se narodil 25. března 1921 v Brně do rodiny s dlouhou českobratrskou tradicí. Po studiu na gymnáziu (1932–39) se zapsal na lékařskou fakultu Masarykovy univerzity (jeho otec byl významným vojenským lékařem), ale uzavření vysokých škol způsobilo, že místo medicíny navštěvoval Ústav moderních řečí, kde také složil zkoušku učitelské způsobilosti pro výuku angličtiny a němčiny. Vyučoval pak nejrůznějším předmětům na základní odborné škole a později působil i v Ústavu moderních řečí. V roce 1945 se přihlásil na filozofickou fakultu MU ke studiu filozofie a angličtiny, kde se stal jedním z prvních brněnských žáků profesora Vachka, a po absolvování v roce 1947 byl přijat na místo asistenta v anglickém semináři. Po složení doktorátu filozofie (1948) se chystal na roční studijní stáž na univerzitách v Leedsu a v Londýně. Když se před odjezdem dostavil k vedoucímu pracovníku ministerstva, který měl výjezdy na starosti (bývalému řediteli angl. gymnázia), bylo mu řečeno, aby se na nic neptal a jel. Teprve mnohem později se mladý asistent dověděl, že v ministerské zásuvce už ležel spěšný pokyn z Brna, aby Firbase nikam nepouštěli. O den později by byl už asi nevyjel. V Londýně byl žákem J. D. O’Connora a profesora Gimsona, a věnoval se tedy fonetice. Po návratu z Anglie působil opět v anglickém semináři FF MU, od roku 1950 jako odborný asistent. Není divu, že to byl právě profesor Vachek, který mladého Firbase nadchl pro myšlenky pražské školy a který mu později navrhl pokračovat v Mathesiově aktuálním členění. V roce 1956 byly katedry vyzvány, aby podaly habilitační návrhy na nadějné odborné asistenty. Firbasova habilitace byla vědeckou radou schválena, ale později (po maďarských událostech) zase odvolána. Firbas zatím zpracoval rozsáhlou studii o slovese ve funkční větné perspektivě, kterou hodlal předložit jako kandidátskou práci. Jeden z vlivných kolegů (který byl později sám perzekvován) mu tehdy poradil, aby kandidátské zkoušky dělal v Praze. Firbas ho poslechl a později předložil v Praze i práci. Jakmile se to brněnská strana dozvěděla, kontaktovala pražskou fakultu, aby obhajobu pozdrželi, ale profesor Fried ji nechal proběhnout.

Co tehdejším mocným na Firbasovi nejvíc vadilo? Ani ne tak rodinný původ (otec generál) nebo jeho nečlenství ve vládnoucí straně, ale především jeho životní filozofie, jeho příslušnost k českobratrské církvi evangelické, jeho působení v jejím nejvyšším orgánu, Staršovstvu (1950–73), i naprostý soulad mezi všelidsky uznávanými křesťanskými zásadami a jeho každodenním jednáním, kterým naprosto neokázale a skromně, ale tím hlouběji ovlivňoval své okolí. Na počátku r. 1960 byl pozván k religiózním prověrkám, kde se ke své víře plně přihlásil. Měl tehdy společně s prof. Vachkem a jinými do dvou let odejít z fakulty. (Prof. Vachek pak přijal pozvání akademika [307]Havránka do ÚJČ ČSAV v Praze.) Firbas z fakulty nakonec neodešel, protože se v první polovině 60. let začalo politické klima měnit k lepšímu. V r. 1964, tedy 8 let po první schválené habilitaci, byl jmenován a v r. 1966 ustanoven docentem. V rámci rehabilitace proběhlo v r. 1968 Firbasovo profesorské řízení, které se z fakulty dostalo přes univerzitu až na ministerstvo, ale to bylo také všechno. Situaci v této době plně charakterizují následující fakta: V r. 1971 předložil Firbas na FF UK v Praze disertační práci k získání hodnosti DrSc. Po dvou letech (26. 1. 1973) mu přišla expresní (!) zásilka s tímto doprovodným textem: „Vážený soudruhu docente, vzhledem k tomu, že na základě komplexního morálně politického hodnocení na Vašem pracovišti Vám byla doporučena větší politická angažovanost, byla i obhajoba doktorské disertační práce odložena do r. 1974. V příloze Vám vracíme Vaše osobní doklady a práce.“ (Podepsán tehdejší děkan fakulty.) Nic se nedělo až do r. 1978, kdy na ministerský pokyn předložil Firbas disertaci podruhé, v nové (novelizované) verzi (mimo jiné i proto, že se změnily předpisy a celá práce musela být předložena česky). A pak se zase nic nedělo, či spíše nesmělo dít, takže tato druhá práce včetně vytištěného autoreferátu zůstala ležet v zásuvce (tentokrát domácí fakulty) až do r. 1990.

Zatímco se oficiální mašinérie snažila Firbasovu vědeckou i pedagogickou aktivitu „upozadit“, jeho prestiž mezi odborníky u nás i v zahraničí rostla. V letech 1969–70 byl hostujícím profesorem na univerzitě v Erlangen, v roce 1971 přednášel na vysoce prestižním letním lingvistickém institutě v Buffalo a v akademickém roce 1973–74 mu bylo uděleno vědecké stipendium v Netherlands Institute for Advanced Studies (ve Wassenaaru v Holandsku), kde v ideálních badatelských podmínkách napsal dvě zásadní studie The functional view of ’ORDO NATURALIS’ (Brno Studies in English, 13) a A study in the functional sentence perspective of the English and the Slavonic interrogative sentence (BSE, 12). V dalších letech přednášel Firbas na více než třiceti evropských univerzitách a také v Pooně a Hyderabadu v Indii. Za zmínku stojí i to, že několikrát odmítl dlouhodobá zahraniční angažmá, která by pro mnohé vědce byla dostatečnou náhradou za domácí nedocenění, a že na brněnskou univerzitu přišla řada pozvánek, o kterých se zvaný „nesměl“ (nebo neměl) dovědět. Sluší se říci, že fakultní akademičtí funkcionáři si byli Firbasova upozaďování dobře vědomi, a proto vyvinuli značné úsilí, aby se ještě před Firbasovým penzionováním v roce 1986 uskutečnilo několikrát opakované pozvání prof. Randolpha Quirka k ročnímu působení na londýnské University College. Potom následovaly ještě dva čestné doktoráty (v Lovani a v Leedsu) a přednáškové turné po třinácti (západo)německých univerzitách. Je štěstí pro brněnské studenty, že Firbasův nucený odchod do penze neznamenal přerušení jeho přednášek na katedře anglistiky. V roce 1990 byl Jan Firbas reaktivován, 1. června 1990 jmenován profesorem a 28. listopadu 1990 se obhajoba jeho doktorátu věd stala malou lingvistickou slavností.

Firbas se podstatnou měrou zasloužil o rozvoj funkční lingvistiky u nás i ve světě tím, že důsledně uplatňoval funkčně strukturální přístupy pražské školy, svými pracemi ukazoval jejich nosnost a plodnost i v druhé polovině našeho století, a stal se tak vlastně jedním z mála badatelů, kteří v širokém mezinárodním kontextu představují bezprostřední pokračovatele mathesiovské tradice. (Firbasova bibliografie představuje více než sto položek, z nichž větší část je sepsána anglicky.) Ve svých statích často předjímá vývoj oboru a s předstihem řeší jevy, které se u řady jiných badatelů vyskytnou jako problematické nebo hodné řešení teprve mnohem později. Firbasovo jemné členění tématu, tranzitu a rématu je ideální pro srovnávání jazyků, které se svou formální, ale i jinou strukturou značně odlišují. Umožňuje totiž nacházet funkční korespondence mezi prvky na zcela různých strukturních úrovních. Pro tuto „nezávislost“ na struktuře bude patrně Firbasovo jemné členění plně doceněno v budoucnu, kdy se uplatnění pouhé dichotomie téma–réma při zkoumání neindoevropských jazyků ukáže jako nedostatečné. Naši i světovou lingvistickou veřejnost jistě potěší, že ve Velké Británii je připravena k vydání Firbasova monografie Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication (325 stran rkp.), shrnující jeho dosavadní teoretické i praktické bádání v oblasti funkční větné perspektivy.

Jan Firbas je vzácný člověk nejen jako vědec, ale i jako manžel, otec a učitel. Za studentských [308]dob jsme mu říkali Uncle Firbas a obraceli se na něj jako na hodného strýčka, který je na světě jen proto, aby svému okolí laskavě naslouchal a slovem i činem pomáhal. Se svými kolegy na katedře, se zahraničními hosty a vůbec se zájemci o funkční lingvistiku strávil tisíce hodin, které mnohdy tak nutně potřeboval pro vlastní práci. Před několika týdny se mě po odborné konzultaci zeptal jeden americký kolega (působící na mém pracovišti), co je za konzultaci dlužen. Bezděky jsem si přitom uvědomil, co asi já jsem Firbasovi dlužen a co jsou mu dlužni všichni jeho žáci a kolegové. Je to ten zvláštní druh dluhu, který můžeme jeho věřiteli splácet jedině tím, že se ve vztahu ke svému okolí budeme snažit být – když už ne vědecky, tak alespoň lidsky – jako on.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 4, pp. 306-308

Previous Petr Sgall: Loučíme se s Vladimírem Skaličkou

Next Jiří Hronek, Petr Sgall: Nová kniha o obecné češtině