Americká kniha o novém přístupu k jazykovědě a kognitivní vědě

Petr Piťha

[Chronicles]

(pdf)

Американская книга о новом подходе к лингвистике и когнитивной науке / The American book about a new approach to the linguistics and cognitive science

Pod atraktivním názvem Women, fire, and dangerous things – What categories reveal about the mind (The University of Chicago Press, Chicago – London 1987, XVII + 614 s.) vyšla rozsáhlá kniha George Lakoffa věnovaná základním otázkám kognitivní vědy a navrhující nový alternativní přístup k popisu jazyka a lidského myšlení.

Celá práce je rozdělena do dvou knih: Prvá kniha – nazvaná Mysl vždy větší než počítač a rozčleněná na dvě části (Kategorie a kognitivní modely a Filozofické implikace) je věnována teoretickým otázkám a shrnuje autorovy názory na způsob popisu lidského myšlení. Druhá kniha obsahuje v podstatě tři monografie, v nichž autor aplikuje svůj přístup na třech jazykových jevech: (1) vyjadřování o hněvu a v hněvu; (2) popis významu předložky over (‚přes/nad’); popis tzv. there–konstrukcí. Kniha dále obsahuje výběrovou bibliografii, která je – podle autora – jak svým rozsahem, tak reprezentativností nejlepším shrnutím základní literatury pro danou oblast.

V obsažné předmluvě k prvé knize autor upozorňuje na to, že kognitivní věda, jejíž význam a prestiž silně stoupají, ovlivní patrně na dlouhou dobu názor na člověka a jeho důstojnost. Snad nejvážnějším důvodem k napsání knihy je autorova snaha obhájit humanitní rysy člověka a společnosti na prahu civilizace počítačů.

V kapitole 1 autor dokazuje, že veškeré myšlení, ale i všechno lidské jednání je podloženo a doprovázeno kategorizací. Pochopit principy kategorizování znamená také pochopit základní principy lidského myšlení i chování. Tradiční pohled na kategorie, který se udržoval od Aristotela až po Wittgensteina, vidí kategorie jako soubory (nutných) znaků, jako obecně objektivně dané, na mysli nezávislé. Toto pojetí vyhovuje logickým kalkulům a vedlo v současné době k počítačové metafoře mysli. Proti tomuto chápání však mluví poznatky teorie prototypů, podle nichž kategorie mají centrum a periférii a jejich vznik a hodnocení jsou ovlivněny subjektivním přístupem lidí. Autor pak upozorňuje, že změní-li se pojetí pojmu kategorie, bude třeba změnit řadu dalších pojmů chápání světa, např. pojem pravdivosti. Při radikálním domyšlení všech změn dojdeme ke zcela novému přístupu k vědě.

V kapitole 2 shrnuje autor jednotlivé kroky, jež vedou k novému pojetí kategorií. Jde o výzkumy různých odborníků, lingvistů (jako jsou např. J. L. Austin, L. Zadeh), psychologů (např. E. Roshová), antropologů (např. B. Berlin a P. Kay), fyziologů (např. P. Ekmen) aj. Největší pozornost je věnována výsledkům E. Roshové. Autor přesvědčivě ukazuje, že lidské poznání je organizováno v prototypech, kde jsou kategorie reprezentovány jediným typickým členem. Existuje hierarchie kategorií, která má jistou základní úroveň a odpovídá základnímu lidskému chápání světa, a tedy základnímu myšlení. Vědecká kategorizace je abstraktní úrovní nad touto základní rovinou a analytickou úrovní pod ní. Autor dále upozorňuje, že kategorie a pojmy vznikají při interakci člověka s okolím. Klade přitom důraz na to, že kategorizující mysl člověka nestojí vně poznávaného světa.

V kapitole 3 autor ukazuje, že jazykové kategorie mají týž charakter jako kategorie jiné. Prototypické projevy v jazykové kategorizaci jsou např. příznakovost, vztah centra a periférie; jádrové věty jsou vlastně prototypy. Autor kritizuje jazykové teorie, které oddělují jazyk od myšlení (např. Chomsky). Jazyk je trvale spjat s myšlením. Proto také jsou jazy[312]kové kategorie ideálním materiálem pro kognitivní vědu.

V kapitole 4 se uvádí, že naše vědomosti a chápání světa jsou organizovány v tzv. idealizovaných kognitivních modelech (dále IKM). Jsou to základní schémata, na jejichž základě chápeme svět a rozumíme jazyku. Např. význam slova úterý lze pochopit jen dík idealizovanému modelu týdne. Pro pojem IKM je využito Fillmorových sématických rámců (Foundations of Cognitive Grammar. Stanford 1986), Faucounierovy teorie mentálních prostorů (Mental Spaces. Cambridge, Mass., MIT Press 1985), Lakoffova pojetí matafory a metonymie aj.

V kapitole 5 se probírají nejprve obecné otázky metonymie, která je ovládána určitými pravidly; dále se ukazuje, jaké principy ovládají metonymie v rámci IKM. Naše myšlení totiž nepoužívá celých IKM, ale jen některého jeho prvku. Může jít především o příklad stereotypní, typický, ideální, platný apod. Náš výběr opět není libovolný (je vázán na danou situaci) a mění úhel pohledu na skutečnost (v dialogu usměrňuje očekávání posluchače). Rozborem různých druhů příkladů se dospívá k tomu, že IKM mají složitou strukturu s centrálně položeným prototypem a radikálně se rozbíhajícími druhy příkladů. Vedle struktury radiální mají IKM také strukturu lineární, která odpovídá reprezentativnosti příkladů.

V kapitole 6 probírá autor další vlastnosti lidského myšlení. Podstatnou částí této kapitoly je výklad o motivaci a principech tvoření gramatických kategorií. Příkladem jsou jmenné kategorie diyrbalského jazyka. Jedna z nich zahrnuje označení žen, ohňů, nebezpečných jevů a předmětů a oblast bojování. (Tato kategorie autorovi posloužila jako název knihy.) Autor dovozuje, že gramatické kategorie jsou součástí našeho vědomí jako kategorie ostatní. Dokazuje, že spojení rodu gramatického a přirozeného je podstatnější, než si myslíme. Námitku, že jde o historický relikt dnes okrajový, odmítá poukazem na to, že významy gramatických kategorií se dále vyvíjejí, což dokládá na jazyce diyrbal.

Jazyk je zde představen jako nejcharakterističtější lidská kognitivní činnost a čtyři charakteristiky jazykových kategorií jako čtyři nejzákladnější typy kognitivního modelování: propoziční modelování vede k entitám, jejich vztahům a vlastnostem, představové modelování k schématům a trajektoriím; metaforické modelování vytváří mezi modely spoje a metonymické modelování umožňuje, aby při zacházení s modely některá část plně zastupovala celý model.

V kapitole 7 jsou z hlediska předchozích úvah diskutovány kognitivní modely navržené Minským a Putnamem, v kapitole 8 jsou IKM srovnány s logickými popisy skutečnosti a s teorií situační sémantiky.

V kapitole 9 sám autor uvádí možné argumenty proti zkušenostnímu realismu z hlediska obrany objektivismu a dále probírá nesprávné interpretace, jež mají teorii prototypů učinit přijatelnou pro objektivismus. Je to především chápání prototypu jako abstraktní reprezentace pojmu.

Kapitola 10 obsahuje shrnutí dosavadních poznatků a klade některé otázky, jež se řeší v druhé části knihy, která je věnována kritice objektivistického přístupu k vědě vůbec, ke kognitivní vědě a lingvistice zvláště.

V kapitole 11 jsou shrnuta základní východiska a premisy objektivistické vědy. Autor sice souhlasí se základním realismem objektivismu, ale nikoli s jeho dalšími předpoklady, např. že svět je úplně a přesně strukturován apod. Podle autora objektivistická věda nutně vede ke snaze nejen formalizovat, ale také algoritmizovat. To podle něho může mít v budoucnu vážné důsledky pro veškeré poznávání i jiné činnosti člověka.

V kapitole 12 autor podává kritiku objektivistické metafyziky. Na řadě příkladů z přírodních věd ukazuje, že existují vědecká fakta, jež jsou podmíněna pozorovací (a percepční) schopností člověka. Např. barevnost není vlastností světa, ale reakcí lidské percepce. – V kapitole 13 nacházíme kritiku objektivistického pojetí poznání. Autor upozorňuje, že lidské myšlení v představách a příměrech je tu úrovní základní a přirozenou, myšlení v pojmech a definicích je odvozené.

V kapitole 14 autor kritizuje představu, že jediným vhodným popisem skutečnosti je popis formální. Dokazuje, že matematická logika není adekvátním prostředkem pro úplný popis lidského myšlení. Na historii matematiky autor ukazuje, že je historie jednoho zvláštního druhu myšlení, kterého se užívá v matematickém dokazování. Autor uznává význam a správnost formálních systémů, ačkoli se nezmiňuje o jejich významu pro praxi a apli[313]kace. Upozorňuje však, že hilbertovské dělení na axiómy s významem a axiómy formální neplatí pro běžné lidské myšlení.

V kapitole 15 probírá autor názory Putnamovy, který mimo jiné tvrdí, že význam nelze (plně) popsat jako vztah mezi symboly a objekty světa. Podle autora je tu pravda převedena na matematický vztah; člověk ovšem pracuje se symboly, jež něco znamenají.

V kapitole 16 se autor zabývá různým pojetím objektivity poznání. Mimo jiné dokazuje, že se v běžném životě nepracuje s vědecky objektivním obrazem světa, ale s koherentními výklady určitých jevů. Autor dále uvádí, že se význam zakládá na senzorické zkušenosti. Člověk je inherentně vybaven určitým (obecně lidským) způsobem vnímání, pohybu a schopnosti tvořit vlastní představy. Naše zkušenost se světem je standardní.

Kapitola 17 popisuje kognitivní sémantiku. Ukazuje se, že člověk chápe celky, nikoli elementární části, a to strukturovaně, např. jako vztah celku a části, vztah přináležitosti, obraz centra a periférie, schéma cesty (východisko – pohyb – cíl). Všechna tato schémata jsou antropomorfní a jsou základem metafor, v nichž popisujeme skutečnost.

V kapitole 18 se řeší problém relativismu. Podle autora skutečná objektivita vyžaduje relativismus určitého stupně. Dále se zde rozebírá relativismus v pojetí B. Whorfa a problém přeložitelnosti. Z „nemožnosti” přesného překladu podle autora nevyplývá nemožnost porozumění.

V kapitole 19 se provádí kritika počítačové metafory mysli. Podle Lakoffa zásadní rozdíl mezi počítačem a člověkem spočívá v tom, že lidské myšlení je fyzicky podmíněno, má zkušenostní charakter a metaforickou formu. Člověk má vedle schopnosti postupovat algoritmicky navíc schopnost využívat metonymické zkratky a motivační přístupy. Autor netvrdí, že modelování umělé inteligence je nemožné, ale varuje před tím, aby se objektivistická hypotéza o mysli nestala samozřejmě přijímaným předpokladem.

V kapitole 20 se probírá historie matematiky a její struktura. S odvoláním na výsledky McLaneovy autor uvádí, že ani matematika není pouze jediná a že podle kognitivně podmíněného výchozího úhlu pohledu vznikají alternativní matematické systémy.

Rozsáhlou Lakoffovu knihu nelze v této velmi stručné informaci komentovat z hlediska ani jazykovědného, ani filozofického. Prvé odezvy na ni jdou od vášnivých kritik až po nadšené přijetí. I to je důkazem jejího významu a inspirující síly.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 4, pp. 311-313

Previous Luděk Hřebíček: Kniha o Menzerathově – Altmannově zákonu

Next Jarmila Panevová: Strojový překlad v Bulharsku