Bulharská škola sociolingvistiky

Radoslava Brabcová

[Kronika]

(pdf)

Болгарская школа социолингвистики / Bulgarian school of sociolinguistics

Ve dnech 28. září – 2. října 1989 se v Bulharsku na Slunečném pobřeží uskutečnila Druhá národní škola sociolingvistiky s mezinárodní účastí. Na její organizaci se podílely nejvýznamnější vědecké instituce Bulharska, zvl. vysoké školy, jejichž pracovníci ukázali, že sociolingvistika má v Bulharsku široké zázemí. Školy sociolingvistiky se účastnilo 34 zahraničních a 80 domácích účastníků, řídil ji profesor sofijské univerzity Michail Videnov.

Ústřední téma školy Metody sociolingvistického bádání bylo dost široké, aby se referáty mohly věnovat jak čistě teoretickým otázkám, tak praktickému zkoumání jednotlivých jevů.

Teoretickými otázkami se zabýval už vstupní referát Sociolingvistika a futurologie M. Videnova; naznačil, že dnešní sociolingvistická zjištění mohou být užitečná např. pro zítřejší noremní činnost v oblasti jazyka. – S. Kania (Polsko) hodnotil užitečnost různých sociolingvistických metod a jejich výhody a nevýhody, T. Slama-Cazacuová (Rumunsko) představila kontextovědynamický model v sociolingvistickém terénním výzkumu; důraz položila na zkoumání řeči v neformálních situacích, na verbální i neverbální komponenty komunikace. – L. P. Krysin (SSSR) hovořil o principech shromažďování materiálu a jeho výběru, W. Hartung (Německo) podtrhl užitečnost kvantitativních metod; zároveň však upozornil na jejich meze a na potřebu doplnit je metodami kvalitativními. – V. A. Vinogradov (SSSR) obhajoval využití sociolingvistických přístupů z typologického hlediska prostřednictvím pojmů komunikační prostředí a jazyková ekologie. – O využití různých metod dále informoval P. Brang (Švýcarsko) (je hlavním autorem rozsáhlé třísvazkové komentované bibliografie slovanské sociolingvistiky: P. Brang – M. Züllig, Kommentierte Bibliographie zur Slavischen Soziolinguistik I–III. Bern – Frankfurt a. M. 1982), K. A. Katanjan (SSSR) a S. I. Treskovová (SSSR) se věnovali výzkumu dvojjazyčnosti. – A. M. Hagen (Nizozemsko) seznámil účastníky s metodickými závěry v holandských sociolingvisticko-dialektologických studiích, zejména v oblasti fonologie a syntaxe, L. B. Nikoľskij (SSSR) s typolo[315]gií jazyků mezietnického styku, A. N. Baskakov (SSSR) se soupisem etnodemografických faktorů při sociolingvistickém zkoumání bilingvismu aj. Při vymezování jazykové situace se on, ale i jiní autoři opírali i o vymezení obsahu tohoto termínu V. Barnetem.

Z domácích účastníků se např. S. Dimitrovová a S. Bojanovová zabývaly otázkou textu z hlediska sociolingvistického, E. Georgievová sociálním faktorem v jazykové stavbě a jazykové kultuře, A. Dančev sociolingvistickými komponenty v některých makrolingvistických modelech. Všechny tyto referáty se vyznačovaly snahou najít a popsat vztahy mezi sociologickými a lingvistickými jevy, vymezit jejich vzájemné působení a ovlivňování.

Převážná část referátů byla věnována konkrétním otázkám, např. městské mluvě a jejím sociolingvistickým aspektům. M. V. Kitajgorodskaja (SSSR) charakterizovala mluvčí užívající tzv. městské „prostorečije“ jako ty mluvčí, kteří neovládají spisovný jazyk, a nezvládají tudíž rozlišování různých útvarů národního jazyka, což se u jednotlivých osobností projevuje jednak ve verbálně sémantické rovině, jednak zvláštnostmi komunikativního chování. – R. Brabcová ukázala v referátu Městská mluva jako sociolingvistický problém možnosti výzkumu městské mluvy na základě podrobných znalostí o sociálním složení města a vhodného výběru informátorů – reprezentantů určitých sociálních skupin. – T. B. Krjučkovová (SSSR) se soustředila na zkoumání sémantiky ideologicky příznakových slov, tzv. ideologémů v městském prostředí (s pokusem o komponentovou analýzu). – H. Schönfeldt (Německo) referoval o výsledcích výzkumu „berlínštiny“, tzv. berlínského polodialektu, a o tom, jak tuto formu německého jazyka hodnotí různé sociální skupiny. Sem by patřil i další referát L. P. Krysina o chování člověka v malých sociálních skupinách (10–15 osob). Uvnitř těchto skupin se vytváří homogenní řečové chování odlišné od okolí, které může vést k vytvoření šablon a manýr, takže lze hovořit o diglosii, pokud je člověk členem více skupin, i o polyglosii. Tento referát vyvolal i diskusi terminologickou; vyskytly se hlasy proti termínu sociální skupina (doporučoval se termín speech community) i proti termínu diglosie (navrhoval se termín specialekt – jazyk speciálních skupin). – O jazyku města hovořila i V. Fakalievová (Bulharsko). Podle jejího názoru bude sledování života městského obyvatelstva v budoucnu základním tématem lingvistického bádání, jehož teoretickým i praktickým cílem bude poznání řečového chování jak individua, tak celého městského společenství, poznání prestižnosti a neprestižnosti jazykového chování sociálních skupin (např. do jaké míry patří mluva mládeže do městské mluvy). Závěry z výzkumu městské mluvy Velkého Tărnova zobecnil jeden z autorů monografie o jazyku tohoto města B. Bajčev (spolu s M. Videnovem, Sociolingvističesko proučvane na grad Veliko Tărnovo. Sofia 1988); hovořilo se o situaci v Sofii (o pronikání cizích lexikálních prvků speciálně zabarvených) i v jiných bulharských městech. – Značná pozornost byla v referátech i v diskusi věnována české jazykové situaci, zvláště otázce obecné a hovorové češtiny. S výsledky výzkumu vztahu herců, režisérů a kritiků k jazyku a k tzv. neuralgickým bodům ve slovenštině vystoupil S. Ondrejovič. – Zaujal referát P. Stančevové Sociolingvistické problémy masové komunikace, v němž se soustředila na „parajazyk“ a podobné prostředky (pohyby rukou, obličeje, poloha těla).

Souběžně s hlavním jednáním pracovala skutečná „škola mladých sociolingvistů“ na samostatném dvoudenním zasedání, kde pod vedením K. Dimčeva přednášeli své první vědecké poznatky mladí sociolingvisté z Bulharska. Témata jejich referátů byla rozmanitá a zasloužila by si samostatný rozbor (faktorová analýza, sociolingvistické modelování, psychosomatické výzkumy, řečové chování, řečová etiketa nositelů různých jazyků aj.).

V závěrečném zasedání vyslechli účastníci školy zprávy o stavu sociolingvistických bádání v jednotlivých zemích. Zajímavé bylo např. upozornění A. M. Hagena na situaci v Nizozemsku a P. Branga na situaci ve Švýcarsku, kde se značně posiluje funkce dialektů proti spisovnému jazyku. P. Brang hovořil přímo o nářeční vlně, která začala v 50. letech a dnes vnáší dialekt i do hromadných sdělovacích prostředků, do mluvy mládeže i do textů populárních písní. I když je kompetence pro spisovný jazyk vysoká, dává se dialektu přednost (např. italská část obyvatelstva neužívá spisovné italštiny, ale lombardského dialektu). Hovořilo se o sociolingvistice rumunské (T. [316]Slama-Cazacuová), polské (A. Kielkewicz-Janowiaková) a německé (M. Üsseler a J. H. Harnisch). A. I. Domašnev (SSSR) rozvinul teorii národních jazyků v sovětské sociolingvistice 70. a 80. let.

Závěrečné slovo patřilo M. Videnovovi. Seznámil přítomné s tématem příští sociolingvistické školy, která by se měla konat v r. 1991 (Jazyková situace v mikro- i makrosociálních společenstvích), a současně doporučil – v zájmu lepšího dorozumění mezi účastníky školy, aby jeden z referátů byl věnován sociolingvistické terminologii.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 4, s. 314-316

Předchozí Jarmila Panevová: Strojový překlad v Bulharsku

Následující Marie Nováková: Jubilejní konference slovenských onomastiků