dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Příspěvek k objektivizaci sémantických tříd

Martin Friš

[Články]

(pdf)

A contribution to objectifying semantic classes

Pro zkoumání některých aspektů sémantiky přirozeného jazyka jsme zavedli sémantické třídy (Friš, 1983). Naše práce je motivována úsilím přispět k měření sémantické informace souvislého textu. Klasifikaci lexika do sémantických tříd pokládáme za jeden z možných výchozích bodů na této cestě. Možnost měřit sémantickou informaci ukazuje práce R. Carnapa a Bar Hillela (1954), která vychází z díla R. Carnapa (1950). Zmíněná práce poskytuje celkový rámec a základy pro zkoumání sémantické informace na rozdíl od statistického pojetí informace v práci C. Shannona (1948), založeného na pojetí entropie podle vzoru termodynamiky. Posouzení obou přístupů je možné nalézt u Brillouina (1964). Za východisko zavedených sémantických tříd byl vzat Rogetův tezaurus (1968). Protože jeho členění bylo příliš podrobné (obsahovalo 990 sémantických polí), byly z těchto skupin vytvořeny větší třídy. Principy tohoto třídění vycházejí z předpokladu, že klasifikace slovní zásoby předpokládá implicitně či explicitně i jisté filozofické východisko, jistý pohled na realitu.

Vedle seskupení slov do větších tříd (celkem 32) jsme provedli i jisté přeřazení a změnu pořadí v skupinách Rogetových. Klasifikace má vycházet i z jistých přesných kritérií (Voronin, 1985) a umožňovat jistou měřitelnost. Pak nejjednodušší číselné měřítko je prosté lineární uspořádání měřené pořadovými čísly (ordinály), zde čísly přirozenými. Přitom obvykle v případech, kdy se ještě nemůžeme propracovat k exaktnějším číselným měřítkům, uplatňuje se zásada, že první třídy jsou nejelementárnější a že na konci škály přicházíme k jevům nejkomplexnějším. Přihlížíme zároveň k důležitosti jevů v tom smyslu, co je předpokladem čeho, že elementárnější je předpokladem komplexnějšího. Do určité míry je to vlastně atomické pojetí světa, jevů. V našem případě směr uspořádání od elementárního ke komplexnímu obvykle odpovídá genetické a vývojové linii světa.

Krátce vyznačíme rozdíl mezi lineárním uspořádáním Rogetovým a přeuspořádáním naším. Oproti Rogetovi řadíme pojmy o hmotě před pojmy o člověku, vzhledem k evoluční následnosti. Obtížnější je řešení pořadí globálních skupin pojmů společnosti (sociologie) x jedince (psychologie). Na tento problém existují samozřejmě různé pohledy. Tato problematika souvisí s problematikou klasifikace věd, pro podrobnější diskusi odkazuji na knihu E. D. Graždanikova (1987). V tomto článku se kloníme k pojetí, že nejvýstižnější řešení je zde porušit striktní linearitu, která určuje, co předchází a co následuje, a říci, že svět přírody předchází jak člověka, tak společnost, ale postavit jak pojmy o společnosti, tak o člověku na stejnou úroveň. Na této úrovni je pak vzájemné působení. Tím tedy místo prosté linearity dostaneme rozvětvení, tedy jen částečné uspořádání v striktním matematickém smyslu (např. Beran, 1972). Schematicky na obrázku:

 

[24]

 

Rogetovo pojetí jsme obohatili o jistý přístup k výběru slov. Ačkoliv počet slov zpracovaný Rogetem je značný – asi 10 000, přesto některá běžná slova chybějí. Roget neměl v úmyslu zpracovat co největší rozsah slovní zásoby, ale vypracovat pomůcku, které by bylo možno využít k lepší stylizaci, výběru jazykových prostředků spisovatelů, novinářů, uživatelů jazyka vůbec. Rovněž tak je tomu se slovníky (Hallig – Wartburg, 1963; Český slovník věcný a synonymický, 1969–1977).

Výběr slov z celkové slovní zásoby jsme řešili tak, že jsme se rozhodli vybrat jen slova nejdůležitější, a to podle jistého kritéria. Na současné úrovni lingvistického poznání považujeme za nejvhodnější a zároveň měřitelný stupeň důležitosti frekvenci slova v reprezentativním frekvenčním slovníku (srov. Quine, 1969). Za reprezentativní frekvenční slovník pro češtinu jsme zvolili slovník Jelínek – Bečka – Těšitelová (1961), který pro obecnou slovní zásobu je dosud jediným takovým publikovaným dílem pro češtinu. Vybrali jsme nejprve všechna slova nejfrekventovanější do pořadí 2000, potom i do pořadí 3500. Základní obraz výsledků se tím nijak nezměnil. Další rozšiřování počtu zpracovávaných slov čistě mechanicky na slova se stále nižším pořadím (rankem), a tím i nižší frekvencí vede k zajímavým problémům. Zde jen poznamenáme, že prosté mechanické rozšiřování výběru ze slovní zásoby postupně ztrácí svou účinnost, a je tedy třeba hledat metody nové a účinnější. Rovněž je třeba poznamenat, že použití frekvenčního principu vede k výsledkům relativním, ne absolutním. Relativní tu neznamená libovolný, ale vztažený k nějakému referenčnímu rámci. Pokud použijeme jiný frekvenční slovník, sestavený na základě jiného výběru textů z množství publikovaných textů, dostaneme jiný frekvenční seznam, a tedy i kritérium výběru bude dávat poněkud odlišné konkrétní výsledky. V češtině byly dále sestaveny frekvenční slovníky z textů vědeckých, a to technických a přírodních (Bečka, 1974), a z textů věcného stylu, publicistického, odborného a administrativního (Těšitelová et al., 1983). Nicméně porovnání frekvenčního seznamu prvních dvou tisíc slov ve slovnících pro češtinu (Jelínek – Bečka – Těšitelová, 1961), angličtinu (Thorndike – Lorge, 1972), ruštinu (Šteinfeldt, 1963), němčinu (Rachmanov, 1967) ukazuje, že v těchto seznamech jsou velké shody.

Náš výzkum slovní zásoby vychází ze spojení dvou principů:

primárního

– metoda sémantických polí,

sekundárního

– metoda frekvenční.

[25]Podobný přístup zpracování, jako je náš, je použit i v knize V. V. Morkovkina et al. (1984), kde jsou slova rozčleněna do 29 tříd a 254 skupin podle kombinovaných údajů 8 frekvenčních slovníků ruského jazyka. Na tento slovník pak navazuje další práce V. V. Morkovkina et al. (1985).

Účelem tohoto článku je zkoumat objektivní platnost sémantických polí a přispět k objektivně platné klasifikaci slov z hlediska sémantiky porovnáním různých sémantických systémů a klasifikačních schémat. Ačkoliv výzkum sémantických polí se v lingvistice uplatňuje již dávno, jsou proti němu vznášeny zejména námitky, že výběr sémantických polí je údajně závislý jen na subjektivitě autora. Proti tomu můžeme namítat:

 

(1) Existuje vzájemná převoditelnost (tj. přeložitelnost) jednoho systému sémantických polí na systémy jiné. Provedli jsme převod své klasifikace na klasifikaci tezauru Rogetova a na klasifikaci Českého slovníku věcného a synonymického.

(2) Rozdělení sémantických tříd v souvislém standardním beletristickém textu je statisticky vzato homogenní. Zjistili jsme to konkrétně na materiálu knihy V. Řezáče, Rozhraní. Příklad nehomogenity rozdělení sémantických tříd jsme našli v souvislém vědeckém textu, konkrétně Sedláček, 1981.

(3) Klasifikaci slovní zásoby pomocí sémantických tříd jsme porovnali a uvedli do souvislosti s klasifikací vědních oborů (založenou na seznamu vysokých škol).

(4) Pro slova v těchto sémantických třídách (jako podmnožiny celých textů) platí Zipfův zákon (srov. odd. 4).

Cesta k objektivizaci zřejmě vede přes intersubjektivní fázi, tj. střetnutí více subjektivních východisek a jejich následné vyrovnání do jakési sjednocující koncepce. Cesta přes intersubjektivní fázi je přirozená a asi ji nelze obejít při řešení protikladu subjektivní – objektivní.

 

1. Vytvoření sémantických polí

Pro vytvoření struktury sémantických polí využijeme vztah sémantické blízkosti či podobnosti slov. Tento vztah je vlastně rozšířením klasického vztahu dvou slov, mezi nimiž platí synonymie. Pro zpřesnění si vybereme jeden rys, který exaktně vymezíme. Z důvodů terminologických zvolíme termín srovnatelný (významem). O dvou slovech a, b řekneme, že jsou srovnatelná či nesrovnatelná významem. Relaci srovnatelnosti budeme značit COM. Pak tedy platí buď COM (a,b), nebo neplatí COM (a,b,). Jde o binární relaci, jíž množinu slov rozdělíme na třídy ekvivalence, a to zcela konstruktivně tím, že předložíme seznam všech slov v jednotlivých třídách. Podle klasické partie teorie množin (např. Kuratowski – Mostowski, 1968), jak známo, mají třídy ekvivalence tyto vlastnosti:

1) každý prvek patří právě do jedné třídy,

2) třídy jsou párově disjunktní,

3) jejich sjednocení dává celou množinu.

 

Koncepce opřená o relaci srovnatelnosti nám dává možnost mluvit o sémantických třídách, nikoli jen o sémantických polích. V rámci této práce pokládáme oba termíny za ekvivalentní a oba budeme používat ve vhodných kontextech. Termín sémantická třída má oporu v terminologii matematiky a matematické logiky.

 

2. Určení podobnosti slov

Mluvčí jazyka je zpravidla schopen odpovědět na otázku, jsou-li si dvě slova podobná, nebo ne, tj. srovnatelná významem. Můžeme se mluvčího např. dotazovat, proč danou dvojici slov považuje za podobnou, či ne, můžeme dokonce měřit nějaké jeho psychologicko–fyziologické reakce (takové pokusy se dělaly, viz Fiala, 1982). Když bude mluvčí vysvětlovat, proč považuje nějakou dvojici slov za srovnatelnou, či nikoli, [26]bude jistě odkazovat na význam slova, na jeho výklad. Avšak výkladové slovníky jsou z principu neuspokojivé. Pokoušíme se řešit problém vymezení významu slova tím, že ho zařazujeme do vyššího významového rámce, kterým je pro nás konkrétní obor vědy. Pro tento účel jsme stanovili korespondenci mezi sémantickými třídami a konkrétními vědeckými obory.

 

3. Vlastnosti soustav sémantických polí

Podle našeho názoru je pro soustavu sémantických polí výhodné, aby se vyznačovala těmito vlastnostmi:

1) Obsahovala malý počet základních polí – a to pro přehlednost.

2) Obsáhlejší třídy by měly být rozčleněny na stejný počet tříd nižšího stupně.

3) Měla by obsahovat všechna slova vymezená jistým přesným kritériem, tj. měla by být univerzální.

 

Ad 1): V uvedeném systému sémantických tříd rozlišuji 32 tříd. Při práci s počítačem lze pak postupovat tak, že sestavíme slovník daného textu. Ke každému slovu slovníku přiřadíme jeho překlad do sémantické třídy, tj. zařazení do jedné ze sémantických tříd, a slovo označíme číslem té třídy, do které patří. Pak program čte text, vyhledá pro každé další slovo jeho překlad do sémantické třídy a zapíše ho jako příslušné číslo 1 až 32. Odpovídající počítačový program byl již implementován na PC a bylo jím reálně zpracováno přes 90 stránek souvislého textu z těchto knih: V. Řezáč, Rozhraní; J. Sedláček, Úvod do teorie grafů; L. Beran, Grupy a svazy. V tomto pojetí (překlad českého textu do sémantických tříd) lze pak toto značení chápat jako jednoduchý jazyk, který se skládá jen ze znaků 1–32. Nazveme jej jazyk ORBIS.

Ad 2): Každá sémantická třída se člení na tři podtřídy, nazývané sémantické skupiny, tak, že do skupin byla zařazena slova, která si jsou významem nejbližší. Rozdělení na tři skupiny bylo provedeno jako záměrná konstrukce. Z praktických důvodů byla dána přednost tomuto rozdělení před rozdělením na 2, 4 či 5 skupin. Toto rozdělení na skupiny též splňuje dvě vlastnosti: (1) počet slov ve skupinách je zhruba stejný, tj. obsahuje-li nějaká třída např. 60 slov, pak skupiny 1., 2. a 3. obsahují zhruba po 20 slovech. (2) Je možné pozorovat tendenci, že v seznamu slov libovolné třídy uspořádaném podle klesající frekvence je zastoupení slov podle příslušnosti do skupin zhruba rovnoměrné.

Ad 3): Slovník zařazující slova do sémantických tříd zahrnuje všechna slova do jisté úrovně podle přesně vyjádřitelného kritéria frekvence. Běžné slovníky sémantických polí některá slova základní i velmi frekventovaná neuvádějí. V tezauru Rogetově nenajdeme např. slovo bridge (most). V Českém slovníku věcném a synonymickém nenajdeme např. předložky. Autoři těchto slovníků vidí jejich hlavní určení v použití pro stylistické účely. Je-li však třídění univerzální, pak umožňuje zpracovat souvislý text a překlad do jazyka sémantických tříd (např. ORBIS).

 

4. Sémantické třídy a první Zipfův zákon

Zipf (1949) na rozsáhlém materiálu vyjádřil statistickou zákonitost mezi frekvencí f a rankem r ve frekvenčním seznamu uspořádaném podle klesající frekvence slov:

r f = k (konstanta).

Tato Zipfova zákonitost má širší oblast použití, nevztahuje se pouze na jevy jazykové, ale i na jevy v ekonomické geografii. Platí např. pro vztah mezi pořadím města podle jeho velikosti (počtu jeho obyvatel) a počtem jeho obyvatel.

Později se zabýval poměrem mezi rankem a frekvencí Mandelbrot (1954). Platnost vztahu mezi pořadím slov a frekvencí se totiž výrazně porušuje pro počáteční úsek slov frekvenčního seznamu a též pro koncový úsek je shoda slabší. Mandelbrot zavedl zobecňující modifikaci, zvanou kanonický zákon, kde se vyskytují další dvě konstanty Bo, b.

f = k/ (Bo + r)b.

[27]Tím se také vhodnou volbou konstant Bo, b lépe vystihují různé typy textů. Mandelbrot dále podal za jistých zjednodušujících předpokladů matematický důkaz svého kanonického zákona jako řešení optimalizační úlohy z teorie informací. Přístupný výklad je podán u Brillouina (1964) nebo detailně v diplomové práci V. Valoucha (1969). Hlavní myšlenky důkazu zde uvedeme ve zkratce.

1) Určíme počet textů N(t), které při daném kódování mají celkovou cenu t.

2) Dále vyřešíme úlohu, jak maximalizovat pro text, jehož celková cena je t, jeho celkovou informaci

i = – N ∙ ∑ pj log pj

tj. určit, pro jaká pj a N je hodnota funkce i maximální.

3) Dalším odvozováním dostaneme nakonec:

Odtud po úpravách závěrečné:

Naproti tomu ostré polemické výhrady k Zipfovu prvnímu zákonu byly publikovány Herdanem (1962, 1964). Zajímavou interpretaci zákona na základě Paretovy distribuce podává Králík (1988).

Jako východisko našich úvah zde vezmeme empirické pozorování, že jistým „rozmazaným” způsobem je Zipfova zákonitost splněna pro frekvenční seznam slovníku Jelínek – Bečka – Těšitelová (1961). Konkrétně pro slova v rozmezí pořadí mezi 2000 a 10 000 je konstanta k = r f v průměru rovna 165 000, hranice horní odchylky je 194 000 a hranice dolní odchylky je 140 000, srov.:

  

r

f

r f = k

2000

97

194 000

3000

62

186 000

4000

44

176 000

5000

33

165 000

6000

27

162 000

7000

22

154 000

8000

18

144 000

9000

16

144 000

10000

14

140 000

 

Prozkoumejme, jak se zachová platnost zákonitosti při jistých regulárních výběrech slov z celkového frekvenčního seznamu. Předpokládejme, že na nějakém dostatečně rozsáhlém slovním materiálu je poměr mezi pořadím a frekvencí slova zcela ideálně splněn, tj. f r = k (konst.). Předpokládejme, že k je velké, např. k = 10 000. Ze vzorce pak plyne, že 10. slovo má frekvenci 1000, 20. slovo frekvenci 10 000/20 = 500, 30. slovo 10 000/30 = 333, 40. slovo frekvenci 250. Ze seznamu slov udělejme dále výběr tak, že vezmeme pouze 10. slovo, 20. slovo, 30., 40., tj. každé desáté. Tento výběr nazveme regulární. Slova tohoto výběru mají frekvence postupně: 1000, 500, 333, 250, 200, 166 atd., a tedy také splňují Zipfův první zákon, a to s konstantou 10krát menší, než byla původní k = 10 000.

[28]Formální důkaz je snadný. Je-li f r = k, pak f r/10 = k/10. Pro r/10 zavedeme novou proměnnou r’. Pak platí f r’ = k/10 = k’. Připomínáme, že r’ označuje pořadí v provedeném regulárním výběru. Je tedy vidět, že pro něj platí Zipfův zákon, ale s konstantou k’.

Jestliže tedy náš výběr slov z frekvenčního seznamu 2000 nejfrekventovanějších slov (podle slovníku Jelínek – Bečka – Těšitelová, 1961) vzniklý rozdělením do sémantických tříd bude regulární (s jistými dostatečně malými odchylkami), pak i slova v sémantických třídách uspořádaná podle frekvence budou splňovat Zipfův první zákon. O tom jsme se přesvědčili propočítáním všech příslušných r’ f. Souhrnný výsledek s uvedením statistické standardní odchylky je uveden v tabulce č. 2, a jak se zákonitost projevuje pro jednu konkrétní třídu, je uvedeno v tabulce č. 3.

Pro větší názornost uvádíme i následující aproximaci. Stačí si uvědomit, že regulární výběr má i tu vlastnost, že rozdělíme-li seznam slov na čtyři skupiny podle pořadí takto:

A: pořadí 1–500, B: pořadí 501–1000, C: pořadí 1001–1500, D: pořadí 1501–2000, pak počet slov regulárního výběru v intervalech A, B, C, D musí být v ideálním případě stejný. Tj. je-li např. počet slov v regulárním výběru 52, pak v intervalech A, B, C, D by mělo být po 52/4=13. Tuto vlastnost můžeme empiricky pozorovat v tabulce č. 1, kde jsou zároveň vidět reálné odchylky od ideálního vzoru.

Shrnujeme: Pro zde uváděnou klasifikaci sémantických tříd platí v jistých dostatečných mezích Zipfův první zákon.

Získané výsledky jsou jen prvními kroky na cestě zkoumání této oblasti a nemusí se jevit jako zcela přesvědčivé. Pokud však tento článek podnítí další výzkum v této oblasti, bude tím jeho poslání naplněno. Jako nejúčelnější se nyní jeví prozkoumat jeden rozsáhlý souvislý text z beletrie.

 

5. Závěr

Ve své práci jsme představili jazyk sémantických tříd ORBIS a uvedli některé jeho vlastnosti. Jiný jazyk sémantických tříd v češtině je jazyk SEMAN, vypracovaný v pražském Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (ÚVTEI) a aplikovaný na zpracovávání rešerší. Krátce se zmíníme o srovnání jazyků SEMAN a ORBIS. Nejedná se o dva jazyky konkurenční, ale komplementární. Hlavní kontrastní rys je, že jazyk SEMAN je analytický, zatímco ORBIS je syntetický. SEMAN jednomu slovu přiřazuje více znaků na základě výkladové definice slova, naproti tomu ORBIS více slovům přiřazuje jediný společný znak.

Metoda sémantické klasifikace jazyka se ve spojení s počítačem řadí mezi současné proudy zpracování textů počítačem.

 

Tab. č. 1: Rozložení počtu slov v sémantických třídách 

 

sémantická třída

    celkem

A

B

C

D

01

bytí, událost

    28

08

10

06

04

02

vztah, seskupení

    49

16

14

11

08

03

množství, číslo

    52

14

17

08

13

04

řád, zákonitost

    51

13

12

13

13

05

změna, příčina

    70

12

24

22

12

06

čas, období

    34

12

12

04

06

07

průběh času

    52

18

14

12

08

08

prostor

    50

10

12

13

15

09

tvar

    37

05

10

13

09

10

pohyb

    62

13

09

15

25

11

přenos, změna polohy

    43

04

12

12

15

12

hmota, krajina

    45

08

12

11

14

13

vlastnosti hmoty, smysly

    77

15

20

23

19

[29]

sémantická třída

    celkem

A

B

C

D

14

živočich, biologická činnost

    42

11

08

13

10

15

části organismu

    43

09

12

13

09

16

práce, činnost

    42

17

02

08

15

17

zemědělství, průmysl, doprava

    49

06

17

09

17

18

obchod, majetek, dát

    61

15

16

15

15

19

úřad, řízení, výchova

    61

03

13

25

20

20

společnost, stát, skupina

    62

16

17

17

13

21

boj, politika, armáda

    40

03

12

05

20

22

vztahy mezi lidmi, morálka

    63

08

17

15

23

23

rodina, sex, přátelství

    69

18

18

16

17

24

město, obydlí, domácnost

    47

10

13

12

12

25

oděv, jídlo, nemoc

    30

02

11

06

11

26

zpráva, řeč, psaní

    53

11

18

13

11

27

hledání, vyučování, pravda

    71

16

11

25

19

28

myšlení, vědomost

    69

11

23

19

16

29

věda, umění, náboženství

    47

06

16

16

09

30

charakter, zážitek, zábava

    48

09

14

13

12

31

nálada, dojmy, city

    49

07

17

13

12

32

lidská situace

    39

02

05

11

21

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

suma celkem

1635

 

 

 

 

 

 

slova gramatická a jména

  365

 

 

 

 

A, B, C, D označují klesající pořadí v seznamu prvních 2000 slov uspořádaných podle frekvence (podle údajů frekvenčního slovníku Jelínek – Bečka – Těšitelová)

A označuje slova v pořadí 1–500,

B označuje slova v pořadí 501–1000,

C označuje slova v pořadí 1001–1500,

D označuje slova v pořadí 1501–2000.

Pod záhlavím celkem je uveden celkový počet slov v dané sémantické třídě. Pod záhlavím A, B, C, D je uveden počet slov, která se vyskytují v příslušném intervalu pořadí.

 

Tab. č. 2: Zipfova zákonitost pro sémantické třídy a meze její platnosti 

1.

 

2.

 

3.

 

03

 

5718

 

1097

 

04

 

5050

 

982

 

05

 

6982

 

1156

 

06

 

4761

 

1125

 

07

 

6704

 

1286

 

08

 

4461

 

886

 

09

 

3304

 

757

 

10

 

5043

 

929

 

11

 

3659

 

777

 

12

 

4120

 

854

 

13

 

6559

 

1293

 

14

 

4298

 

917

 

15

 

4465

 

945

 

16

 

4579

 

977

 

17

 

4104

 

816

 

18

 

5929

 

1055

 

[30]1.

 

2.

 

3.

 

19

 

4729

 

846

 

20

 

6399

 

1130

 

21

 

3005

 

671

 

22

 

4989

 

877

 

23

 

6892

 

1154

 

24

 

4485

 

910

 

25

 

2710

 

689

 

26

 

5316

 

1015

 

27

 

6261

 

1035

 

28

 

5765

 

1137

 

29

 

4459

 

906

 

30

 

4568

 

916

 

31

 

4326

 

871

 

32

 

2643

 

600

 

Legenda:

Sloupec č. 1 označuje číslo sémantické třídy – tak, jak jsou očíslovány v tab. č. 1.

Sloupec č. 2 uvádí aritmetický průměr součinů r f, tj. pořadí krát frekvence. Do výpočtu není zařazeno prvních pět slov v pořadí, kde – jak známo – jsou odchylky od Zipfova zákona největší.

Sloupec č. 3 uvádí standardní odchylku od aritmetického průměru.

Ve dvou případech – třídy 13, 28 – byl výpočet aritmetického průměru a standardní odchylky z technických důvodů proveden jen pro prvních 50 slov.

Konkrétní představu, jaké jsou velikosti frekvence a součinu pořadí a frekvence a jejich odchylky od vypočteného aritmetického průměru, je možné získat z tab. č. 3, kde jsou uvedeny tyto hodnoty pro sémantickou třídu 4.

 

Tab. č. 3: Třída 4: řád, zákonitost 

r

 

frekv.

r ∙ frekv.

01

poslední

902

  902

02

opět

683

1366

03

stejně

630

1890

04

hlavní

604

2416

05

třída

555

2775

06

určitý

533

3198

07

řada

531

3717

08

zvláštní

510

4080

09

stupeň

504

4536

10

způsob

500

5000

11

základ

486

5346

12

metoda

416

4992

13

druh (neživ.)

385

5005

14

základní

366

5124

15

funkce

327

4905

16

obor

309

4944

17

řád

294

4998

18

pořádek

283

5094

19

obecný

262

4978

20

typ

234

4680

21

prostý

232

4872

22

systém

227

4994

23

soustava

212

4876

[31]r

 

frekv.

r ∙ frekv.

24

obyčejný

209

5016

25

úplně

204

5100

26

normální

196

5096

27

rytmus

180

4860

28

jednoduchý

179

5012

29

přirozený

169

4901

30

průměrný

160

4800

31

struktura

159

4929

32

náhoda

151

4832

33

zvyk

148

4884

34

ráz (subst.)

148

5032

35

zařízení

148

5180

36

podivný

145

5220

37

složitý

140

5180

38

úroveň

140

5320

39

obyčejně

127

4953

40

souvislost

124

4960

41

všeobecný

121

4961

42

odvětví

120

5040

43

pravděpodobnost

118

5074

44

náhodný

117

5148

45

zpravidla

116

5220

46

samostatný

115

5290

47

zmatek

112

5264

48

určitě

108

5184

49

řádný

105

5145

50

příslušný

104

5200

51

princip

100

5100

 

s výjimkou prvních pěti slov:

 

 

 

maximum: 5346

minimum:

3198

 

 

průměr: 5050

standardní odchylka:

982

               

 

LITERATURA

 

Bečka, J. V.: Lexikální složení českých odborných textů technického zaměření. Praha 1974.

Beran, L.: Grupy a svazy. Praha 1974.

Brillouin, L.: Nauka i teorija informacij. Moskva 1964.

Carnap, R.: Logical Foundations of Inductive Probability. Chicago 1950.

Carnap, R. – Bar–Hillel, Y.: Sémantická informace. In: Teorie informace a jazykověda. Praha 1964, s. 165–175.

Český slovník věcný a synonymický. Haller J. et al. 3. vyd. Praha 1977.

Fiala, J.: Labyrinty jazyka. Praha 1982.

Friš, M.: The frequency and ideographic classification in a thesaurus. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 41, 1983, s. 36–46.

Graždanikov, E. D.: Metod postrojenija sistemnoj klassifikacii nauk. Novosibirsk 1987.

Hallig, R. – Wartburg, W.: Begriffsystem als Grundlage für die Lexikographie. Berlin 1963.

Herdan, G.: The Calculus of Linguistic Observations. Haag 1962.

Herdan, G.: Quantitative Linguistics. London 1964.

Jelínek, J. – Bečka, J. V. – Těšitelová, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

[32]Komenský, J. A.: Orbis pictus. Praha 1941.

Kosovskij, B. I.: Obščeje jazykoznanije. Minsk 1974.

Králík, J.: Some notes on the frequency–rank relation. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 8, 1983, s. 67–80.

Kuratowski, K. – Mostowski, A.: Set Theory. Amsterdam 1968.

Longman Lexicon of Contemporary English. McArthur T. London 1985.

Morkovkin, V. V. et al.: Leksičeskaja osnova russkogo jazyka. Moskva 1984.

Morkovkin, V. V. et al.: Leksičeskoje minimum sovremennogo russkogo jazyka. Moskva 1985.

Quine, W. O.: The Ways of Paradox. Cambridge, Mass. 1969.

Rachmanov, I. V.: Slovar’ naiboleje upotrebitel’nych slov nemeckogo jazyka. Moskva 1967.

Roget Thesaurus. Penguin books, Hardmondsworth 1968.

Sedláček, J. Úvod do teorie grafů. Praha 1981.

Shannon, C. E.: A mathematical theory of communication. Bell Syst. Tech. Journal, 27, 1948, s. 379–423, 623–656.

Smetáček, V.: Sémantický analyzátor. Úvod do problematiky. Olomouc 1982.

Smetáček, V.: Sémantický analyzátor. Experimentální ověřování. Olomouc 1984.

Smetáček, V.: Základní informace o bázi BALEX. Československá informatika, 11, 1988, s. 330–333.

Šteinfeldt, E.: Častotnyj slovar’ russkogo jazyka. Tallin 1963.

Těšitelová, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

Těšitelová, M.: Využití statistických metod v gramatice. Praha 1980.

Těšitelová, M. (ed.): Frekvenční slovník češtiny věcného stylu. Praha 1983.

Thorndike, E. L. – Lorge, I.: The Teachers Word Book of 30 000 Words. New York 1972.

Valouch, V.: Vztahy mezi pořadím a četností kódových znaků (slov). Praha 1970. Diplomová práce.

Voronin, J. A.: Teorija klassificirovanija i jeje priloženija. Novosibirsk 1985.

Zipf, G. K.: Human Behaviour and the Principle of Least Effort. Cambridge, Mass. 1949.

 

R É S U M É

A contribution to objectifying semantic classes

This article attempts to distribute 2000 most frequent Czech words (according to the dictionary Jelínek – Bečka – Těšitelová) into particular semantic fields. The starting point of this distribution is Roget’s Thesaurus.

The Czech set was compared with a similar set of English and Russian words and striking similarities among them were discovered. It is obvious that semantic features of the most frequent words are interlingual.

Since the system of semantic fields presented in my article is quite small (consisting of only 32 fields) it is greatly efficient.

It is especially noteworthy that 2000 most frequent words chosen fulfil within certain bounds Zipf’s rank–size theorem. Furthermore I demonstrate that even if I distribute these words into 32 semantic subsets and rank them on the descending scale of frequency the lists obtained also fulfil to some degree the rank–size theorem. Additional corroboration of my hypothesis on greater data is necessary to prove it beyond any reasonable doubt.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 1, s. 23-32

Předchozí Bronislava Volková: K emotivní sémantice a sémiotice

Následující Milada Hirschová: Neurčitost komunikačních funkcí ve spontánních mluvených projevech