Neurčitost komunikačních funkcí ve spontánních mluvených projevech

Milada Hirschová

[Články]

(pdf)

Uncertain and vague communicative functions of the spontaneous utterances

0. Analýza nepřipravených mluvených projevů zaměřená na funkční interpretaci výpovědí jednotlivých komunikujících ukazuje, že neurčitost, popřípadě mnohoznačnost, pokud jde o komunikační funkce, je velmi podstatným rysem značného množství replik. Tato funkční neurčitost se odráží i v reakcích komunikujících partnerů na takové repliky, a má tedy dosti silný vliv na výstavbu rozhovoru jako celku. Nejde o to, že potenciálně je funkčně víceznačná velká část běžných výpovědí. Vzácností totiž nejsou ani případy, kdy i v konkrétní komunikační situaci není možné s jistotou o funkci výpovědi (záměru podavatele) rozhodnout, resp. se nabízí názor, že podavatel užil nejednoznačné výpovědi úmyslně.

Než však budeme tuto skutečnost blíže dokumentovat, považujeme za potřebné vyjasnit, jak ve svých analýzách pracujeme s pojmem/termínem komunikační funkce.

 

1. Při práci s materiálem jsme došli k závěru, že vydělování jediné komunikační funkce (nejčastěji analogické mluvnímu aktu) není pro postižení všech podstatných úkonů, které replika v dialogu plní, výstižné a dostatečné. Při mapování spontánního dialogu se ukazuje, že v jeho „funkční rovině” lze diferencovat nejméně tři vrstvy, které se realizují simultánně. Jinak řečeno, každá replika plní zároveň tři funkce. Jako komunikační můžeme označovat každou z nich, protože každá se na vytváření komunikační události jistým způsobem podílí. Pro zjednodušení budeme však dále hovořit pouze o funkcích. Jsou to: 1. funkce konstrukční, která vyjadřuje, jak se daná výpověď nebo replika podílí na stavbě rozhovoru; 2. funkce ilokuční, zhruba totožná s odpovídající třídou mluvních aktů (vychází z ilokuční síly výpovědi); 3. funkce strategická[1] (interakční), u níž jde jednak o realizaci nepřímých mluvních aktů, jednak (a to zejména) o „nadstavbové”, vskutku interakční funkce, které souvisejí s jednáním komunikantů vůči sobě navzájem. (Není to však obdoba Austinovy perlokuce.)

 

1.1. V rovině funkcí ilokučních je třeba rozlišovat mezi takovými funkcemi, které jsou u výpovědi (repliky)[2] výrazově signalizovány (často se týká např. všech odstínů sdělování v užším smyslu – reprezentativů), a obecnými funkcemi, které jsou především teoretickou kategorií pro výpovědi s jedním podstatným společným rysem, u nichž by podrobnější klasifikace co do „podtříd” ilokučních funkcí přinesla komplikace pro podobu celého klasifikačního systému. (To platí zvláště pro obecné klasifikování všech výpovědí s tázací formou jako direktivních – v tomto případě se ilokuční funkce v celkovém smyslu výpovědi uplatňuje jen málo, většina otázkových výpovědí je direktivní hlavně a jen v tom smyslu, že vyžadují odpověď, vyzývají k ní. Je ovšem jasné, že v obdobných případech se teoretická klasifikace od intuitivního chápání mluvčích dosti liší.) Můžeme se tedy ptát, je-li vůbec potřebné při takto zaměřené analýze třídu ilokučních funkcí vydělovat. Patrně se bez ní neobejdeme, neboť v celkovém smyslu výpovědi představuje na funkční rovině prostředek, který umožňuje, právě tím, že realizuje svůj [34]základní, obecný smysl, aby mluvčí uskutečnil své (strategické) záměry další, složitější, které na tomto základním smyslu stavějí.

 

2. Ve všech uvedených funkčních vrstvách výpovědí se setkáváme s větší či menší mírou neurčitosti, a to jak na straně podavatele, který může užít neurčité formulace, tak na straně adresáta, který může určitou repliku „nepochopit”, resp. může váhat při její interpretaci mezi několika variantami. Neurčitost na straně podavatele nemusí vždy nutně korespondovat s neurčitostí na straně adresáta. Podíl funkční nevyhraněnosti umocňuje např. ten fakt, že ve vrstvě konstrukční se někdy prolínají prvky s funkcí čistě stavební s prvky více naplněnými konkrétním obsahem (zde máme na mysli zahajování nebo ukončování jednotlivých tematických bloků). Co se týká vrstvy funkcí strategických, tam se skutečná funkce některých výpovědí vyvozuje někdy i přímými účastníky rozhovoru dokonce až dodatečně.

 

2.1. Zvláště funkční neurčitost na straně podavatele vyžaduje bližší osvětlení. Teoreticky vzato je neurčitost na jeho straně vyloučena – podavatel by měl vědět, co a s jakým záměrem říká, i když si tyto prožívané skutečnosti nemusí sám pro sebe uvědoměle a explicitně formulovat. Každý účastník komunikace však prožívá také jisté reakce na výpovědi jiných účastníků komunikační události a tyto reakce korigují jeho původní komunikační záměry, mj. v souvislosti s anticipováním odezvy na dosud nerealizované výpovědi, nebo vzbuzují záměry nové. U konkrétních výpovědí (replik) v rozhovoru můžeme tedy rozlišovat celou stupnici od zcela bezprostředního, nekorigovaného reagování až po promyšlené, uváženě formulované výpovědi, které kalkulují s účinkem na adresáta/adresáty a s případnou odezvou. S jistým zjednodušením můžeme říci, že častěji podavatel ví, co by chtěl říci, ale jen někdy to řekne, přinejmenším v té formulaci, která se vynořila jako bezprostřední reakce. Obvyklejší je provedení určitých, zvláště formulačních korekcí s ohledem na relevantní rysy komunikační situace. Nezřídka se však stává, že podavatel si uvědomuje nepřijatelnost své „originální” reakce pro adresáta a uvědomuje si také, jakou odezvu z jeho strany by adresát preferoval. Pokud je rozpor mezi touto žádoucí reakcí a jeho vlastním postojem příliš velký a podavatel z nejrůznějších důvodů nechce, aby tato skutečnost vyšla najevo, záměrně užije výpovědi, jejíž formulace dává možnost interpretovat tuto výpověď vícerým způsobem, resp. nevyjadřuje jasně ten smysl, který je pro adresáta předpokládaně nepřijatelný. Funkční neurčitost zde tedy splývá s víceznačností.

Záměrná neurčitost však striktně vzato skutečnou neurčitostí není, neboť má úkol zastupovat potenciálně existující výpověď, která je funkčně určitá. Záleží na komunikační zkušenosti adresáta a na vzájemné znalosti účastníků komunikační události, zda si „zástupnost” takových replik uvědomí, nebo zda je bude přijímat jako jedině platné, tj. vskutku neurčité. (Na rozeznání záměrně neurčitých replik závisí další komunikační strategie toho účastníka, kterému byly adresovány.) Může však nastat také případ, kdy podavatel skutečně neví, jak adekvátně reagovat, buď proto, že se nemůže okamžitě rozhodnout pro některou z více variant připadajících v úvahu, nebo proto, že mu není dostatečně jasný komunikační záměr předcházejícího mluvčího. (Neurčitost na straně podavatele pak koresponduje s neurčitostí na straně adresáta, resp. vyplývá z ní při střídání rolí.) Funkční nevyhraněnost, neurčitost jeho výpovědi je pak nezáměrná a není výjimkou, že bývá explicitně signalizována. Někdy se také spojuje s menší konkrétností obsahovou (nikoli však nutně).

 

2.2. Vrstva konstrukčních funkcí určuje, řečeno obrazně, souřadnice každé repliky v rámci celého rozhovoru. Jde především o signalizování fází rozhovoru, tedy začátku, pokračování a závěru. K signalizování fází patří i navazování, udržování a ukončování kontaktu mezi komunikanty. V tomto ohledu se zpravidla s neurčitostí nesetkáváme, jedině v tom případě, kdy jeden ze dvou komunikujících chce rohovor ukončit, nevyja[35]dřuje to však explicitně, ale reaguje záměrně neurčitě, popř. málo adekvátně (udržuje pseudokontakt).[3] Neurčité nebo neadekvátní repliky jsou vyslovovány tak dlouho, dokud druhý z komunikujících nepřistoupí na ukončení a dialog se neuzavře, nebo dokud se v replikách druhého partnera neobjeví prvek, který způsobí znovunavázání skutečného dialogu. Důležitou složkou konstrukční vrstvy je podle našeho názoru i vyjadřování toho, na kterou konkrétní repliku mluvčí reaguje, a dále, zda na tuto repliku reaguje rozvíjejícím způsobem (rozvíjí danou tematickou linii), nebo zda se snaží tematickou linii ukončit, případně uvést do rozhovoru téma nové.

2.2.1. Z tohoto hlediska je podstatný rozdíl mezi rozhovorem dvou a více než dvou osob. Hovoří-li spolu dva mluvčí, reagují repliky častěji jedna na druhou, i když návraty v reagování o několik replik zpět nejsou přirozeně vyloučeny. V rozhovoru většího počtu osob je naopak běžné, že buďto více mluvčích následně reaguje na jednu a tutéž repliku, nebo jeden, případně více mluvčích reagují (samozřejmě jeden po druhém, nikoli unisono) na celý tematický blok tvořený replikami většího počtu komunikujících. (Schematické znázornění konstrukčních kombinací, které připadají v úvahu, nepovažujeme za nutné uvádět.) Konstrukční obraz rozhovoru více než dvou osob bývá dosti složitý, nejpřesněji jej lze vytvořit samozřejmě až se zpětnou platností, na základě znalosti celku. Není snad třeba zdůrazňovat, že stanovení vztahu jisté repliky k replice (replikám) časově předcházející, ale také např. zjištění, že jde o výpověď předznamenávající něco, co teprve bude řečeno, může být dosti podstatné pro vymezení funkcí výpovědi v dalších rovinách.

2.2.2. Neurčitost v rovině funkcí konstrukčních tedy zasahuje několik aspektů. Především se projevuje v tom, že – jak jsme již řekli – teprve při zpětném pohledu (analýze záznamu) bývá možné jednoznačně určit, na kterou repliku se navazuje zpětně a ke kterému adresátovi/adresátům je zaměřena „dopředu”. (I při analýze záznamu, jestliže se na ní nepodílí přímý účastník zaznamenané komunikační události, mohou vzniknout pochybnosti v tomto ohledu.) Pokud není užito explicitní signalizace, je běžné, že partneři v rozhovoru si tyto skutečnosti ověřují a ujasňují („to myslíš, jak jsem mluvil o…”, „jestli jsem ti dobře rozuměl, tak narážíš na…”, „to říkáš mně?”, „myslíš to, jak tady říkal Jarda, že…” apod.). Nezbytně nutné je takové ověřování a ujasňování tehdy, pokud se navazuje na rozhovory uskutečněné v bližší či vzdálenější minulosti nebo na části téhož rozhovoru, od nichž už uplynul jistý časový úsek. Může se stát, že při analýze nebo rekapitulaci prováděné s časovým odstupem dojde některý z účastníků k jinému „obrazu” uskutečněného rozhovoru, než jaký si vytvořil bezprostředně po jeho ukončení. Zdá se tedy, že neurčitost co do konstrukční funkce výpovědi je bez explicitní signalizace přítomna téměř vždy. Z ní pak může pro recipienta (adresáta) vyplývat nejistota o návaznosti jednotlivých replik. Jednoznačná signalizace návaznosti výpovědí slouží odstraňování této nejistoty. Explicitní signalizace fází rozhovoru, která rovněž eliminuje neurčitost v této rovině, se týká hlavně zahajovacích a zakončovacích formulí, které jsou do značné míry konvencializované.

 

2.3. Vrstva funkcí ilokučních naopak vykazuje jen malou míru neurčitosti. Přinejmenším pokud jde o zařazení do třídy (mluvních aktů), bývá souhrou pragmatických, obsahových i formálních faktorů klasifikovatelná téměř každá výpověď jednoznačně. Jde-li o mluvní akt nepřímý, přesouvá se tato interpretace do vrstvy funkcí strategic[36]kých, na rovině ilokučních funkcí funguje taková výpověď ve své „nominální” (přímé) hodnotě. (Zde je ovšem nutno upozornit, že pouhý písemný záznam rozhovoru, ani tehdy, když zachycuje intonaci, nemůže poskytnout dostatečné podklady pro interpretaci. Důležitá bývá také síla a zabarvení hlasu i výraz obličeje.) Nejednoznačnost interpretace na straně adresáta nemůžeme zcela vyloučit, jen zřídka však bývá vyjádřeno, že ilokuční funkce byla pro adresáta nejasná. Častěji se stává, že adresát interpretuje např. nepřímý mluvní akt adekvátně, reaguje však takovým způsobem, jako by interpretoval pouze mluvní akt přímý (srov. např. žádost ve formě otázky zjišťovací Můžeš mi dát její adresu? a reakci Můžu). Pokud v obdobném případě následuje faktické vyhovění žádosti, je zřejmé, že „nesprávná” interpretace byla pouze komunikační hrou; mohou však nastat případy, kdy adresát nepochopení vlastního smyslu výpovědi pouze předstírá, a to s odvoláním právě na „přímou” ilokuční funkci. V některých skupinách komunikantů patří takovéto předstírané mylné interpretace, tedy hra na nedorozumění, mezi interně užívané komunikační postupy (vlastní smysl výpovědi se ovšem u této hry nakonec respektuje), jsou udržovány komunikační konvencí v rámci dané skupiny a spolu s hříčkami užívajícími prvků rovin jazykového systému slouží k ozvláštnění a oživení vzájemného dorozumívání.

2.3.1. Řekli jsme, že funkci ilokuční chápeme především jako třídu funkcí. Jednotlivé výpovědi však zpravidla představují užší, specializovanější konkretizaci obecné ilokuční funkce. Např. „slib”, „přísaha” nebo „závazek” představují konkretizaci funkce závazkové, podobně „konstatování”, „dosvědčování”, „zpovídání se” jsou konkretizacemi obecné funkce sdělovací. Uvedené příklady se vyznačují tím, že stále zůstávají v rámci jedné třídy. Ani takováto speciálnější charakteristika ovšem nemusí být úplná a vyčerpávající. Právě při komplexním pohledu na určitý rozhovor se ukazuje, že výpovědi mají ještě funkce další, operující na oné třetí rovině, kterou jsme označili jako rovinu funkcí strategických, resp. interakčních v užším smyslu. Většinou jsou to varianty řečového jednání, k jejichž realizaci lze využít výpovědí s různou ilokuční funkcí, případně jde o jednání, které může být realizováno i neverbálně. Tak např. „sdělení”, „slib”, „varování”, „doporučení” se mohou stát prostředky, jimiž se uskutečňuje strategická funkce „přesvědčování”. „Sdělení”, „příkaz”, „zákaz”, „varování” mohou být prostředkem realizace „útoku”, „slib” nebo „nabídka” mohou realizovat „lákání” apod. Ve skutečnosti, že se tyto funkce mohou realizovat prostřednictvím různých funkcí ilokučních, vidíme jejich nadstavbovost. Specifikování strategické funkce v mnohém závisí na propozičním obsahu výpovědi, zvláště na jeho vztahu k obsahu výpovědi předcházející. Strategické funkce se však někdy mohou vytvářet také jako souhrn nebo pointa několika navazujících výpovědí nebo replik; zde pak vzniká jejich neurčitost pro adresáta.[4] (Strategické funkce, které se vytvářejí postupně, nejsou však totožné s van Dijkovými makrofunkcemi; s těmi lze podle našeho názoru počítat na další, specifické rovině. Na makrorovině lze pracovat s makrofunkčními obdobami jak funkcí ilokučních, tak i strategických.)

2.3.2. Uvedli jsme, že zmíněné tři funkční vrstvy se realizují u každé výpovědi simultánně. Toto zjištění je třeba upřesnit. Není vždy možné přisoudit všem výpovědím ilokuční funkci stejně výraznou a jednoznačnou. Týká se to zvláště výpovědí citoslovečných, ve spontánních mluvených projevech velmi častých, u nichž je smysl nesen především intonací. Je otázka, zda se takto dostáváme do rozporu s naším předcházejícím zjištěním, že v oblasti ilokučních funkcí je neurčitost málo pravděpodobná. Nejde o to, že by takové výpovědi, které máme na mysli, nebylo možné charakterizovat jako „sdělení”, „závazky”, „výzvy” (direktivy) apod. Tato jejich funkční platnost však v konkrétních případech často ustupuje do pozadí, je zatlačována (přehlušována) strategickou funkcí, která, např. u žertů, může ještě sama být vícevrstevná. V grafických [37]záznamech analýz mluvených projevů se setkáváme s paradoxním jevem, kdy citoslovečné nebo jednoslabičné repliky vyžadují pro adekvátní postižení rozsáhlou funkční a sémantickou charakteristiku, často několikanásobně rozsáhlejší než běžné výpovědi větné nebo několikavětné. Neurčitost ilokuční funkce je tedy u podobných případů jednak důsledkem užité výpovědní formy (nejdůležitější je intonace), jednak je způsobena složitostí funkce strategické.

 

2.4. Konečně zabýváme-li se neurčitostí v rovině funkcí strategických, ukazuje se, že rovněž zde je to jev významný, avšak je tu třeba dbát na odlišování funkční neurčitosti v rámci zkoumaného materiálu od vágnosti našeho popisu, která plyne z dosud nedostatečného poznání této funkční vrstvy, resp. z nedostatečného poznání možností jazykové (řečové) interakce. Zatímco u funkcí konstrukčních je jejich uspořádání dáno v zásadě rámcem dané komunikační události a u funkcí ilokučních se můžeme opřít o teoreticky vyhovující a poměrně podrobně propracovanou koncepci mluvních aktů, zdá se, že strategická (interakční) vrstva se vzpírá jak snahám o zachycení alespoň přibližně uzavřeného repertoáru funkcí, tak i snahám o systematizaci. Na základě výsledků analýz, které máme k dispozici, není také zatím možné uvažovat např. o nějaké pravidelné závislosti strategické funkce na funkci ilokuční. Prozatím můžeme říci jen to, že na repertoár funkcí strategických lze usuzovat podle repertoáru jazykových vyjádření, která umožňují reflektovat lidské jednání závislé na řečové činnosti nebo s touto činností spojené. Rozhodně je to vrstva s neostrými hranicemi, jednotlivé strategické funkce se jeví v určitých případech výraznější, jindy méně určité. Přirozeně zde máme co dělat především s neurčitostí pro adresáta. (Pokud jde o nezainteresovaného posluchače, může pro něho být strategická funkce některých výpovědí zcela neprůhledná.) Podavatel může být někdy dokonce překvapen, jak byla některá jeho replika adresátem interpretována. (Týká se to zvláště takových komunikačních událostí, kdy jsou vztahy mezi komunikanty nějakým způsobem problematické – nepřátelsky napjaté, soupeřivé, jde-li o spor nebo hádku, přikládá-li některý z mluvčích rozhovoru přehnanou důležitost apod.)

 

3. Naše předcházející úvahy lze doložit úryvkem zápisu magnetofonového záznamu rozhovoru tří osob z rodinného prostředí

(A – matka, B – dcera, C – syn).[5]

Zkratky užité v rozboru ukázky: dir. – funkce direktivní, expr. – funkce expresívní, sděl. – funkce sdělovací. 

 

		Text	Funkce	funkce	funkce
			konstr.	ilokuč.	strat.
4	2B	Cos tam dělal tak dlouho?	reakce na příchod C	dir.	zjišť. otázka + mírná výtka
5	3A	No on si teďka spomene na zběr viš?	reakce na 2B	sděl. + expr.	mírná výtka vůči C + zdůraznění
		[38]Text	Funkce	funkce	funkce
			konstr.	ilokuč.	strat.
6	1C	Já bych… obědval	opomíjí 2B a 3a	sděl.	žádost
7	3B	Na co sis spomněl?	reakce na 3A, určeno C	dir.	doplň. otázka
8	4A	Na zběr… Se pté… hluchá jak poleno	reakce na 3B	sděl.	odpověď + negat. hodnocení toho, že se C ptala
9	4B	No promiň no … On tam bude dávat jako zbytky teho železa co se z teho dělal ten sklenik jo?	reakce na 4A	expr. + dir.	mírně dotčená reakce na hodnocení ze strany A + ověřující dotaz
10	5A	Jo… stary trubky od babičky a sud… plechové	reakce na 4B	sděl.	odpověď
11	5B	A to teďka zbiral dohromady?	reakce na 5A, ale zaměř. i k C	dir.	provokační dotaz (předstíraný údiv)
11	6A	Jo	reakce na 5B	sděl.	odp.- lakonická proto, že A chápe strateg. KF 5B
12	6B	Na vozék?	pokrač. 5B	dir.	stupňování 5B
13	7A	Jo!… se podivám byt tebó… a neptám se na každy slovo samostatně…	reakce na 5, 6B	sděl. + dir. + expr.	odp. + výzva, aby B přestala + vyj. nelibosti

 

3.1. Neurčitost v rovině funkcí konstrukčních se zde ukazuje u repliky 1C, kdy mluvčí jednak úmyslně přehlíží repl. 2B, která je mu přímo adresována, i repl. 3A, která sice není adresována jemu, bezprostředně se ho však týká. 3A totiž částečně reaguje na 2B místo něho (sděluje informaci, která byla mluvčí B vyžadována od C), zároveň se však připojuje k výtce obsažené ve 2B (to, že výpověď má platnost výtky, vyplývá z výrazu tak dlouho, který hodnotí opožděný příchod C k obědu). Skutečnost, že se A připojuje k výtce, je signalizována především zdůrazněním výrazu teďka (nevhodnost činnosti C v danou dobu). I další vývoj rozhovoru je ovlivněn uplatňováním funkční neurčitosti, [39]a to ve všech třech rovinách. V rovině funkcí konstrukčních se jako nejednoznačná jeví repl. 3B – s využitím informace obsažené ve 3A se znovu obrací k C. Úmyslně opakuje stejné sloveso, jaké se objevuje v 3A, ačkoli tato replika není neurčitá. (Do jisté míry lze formu této repliky považovat za frazeologizovanou – vzpomenout si + časové určení v češtině zpravidla označuje nevhodné nebo pozdní načasování nějaké činnosti, srov. no to sis brzo vzpomněl (=pozdě), to sis vzpomněl až teď, nemohl sis vzpomenout jindy? apod.) Mluvčí C však opět její otázku přehlíží a reaguje místo něho A. „Nenáležitost” adresátů a reagujících zde zřejmě vyplývá z širších okolností spojených s rozhovorem a celou komunikační událostí (uveden je jen malý výňatek) – starší sestra poukazuje v přítomnosti matky na bratrův prohřešek (pozdní příchod k jídlu) a snaží se ho přimět k tomu, aby v hovoru toto své chování de facto přiznal – tím, že o něm bude mluvit. Proto její replika 3B vlastně také opomíjí jak časově předcházející repliku 1C, tak i repliku 3A, na kterou by měla reagovat primárně. Replika 3B je z hlediska toho, jaká informace je vyžadována, jasně redundantní. Nadřazeným záměrem, proč byla vyslovena, je snaha setrvat u tématu „zdržení”. Mluvčí A tento nadřazený záměr B rozeznává, z toho také plyne její snaha negativním hodnocením repliky B zabránit mluvčí B v dalších dotazech. B si to sice uvědomuje, přesto však téma rozvíjí dalšími dotazy, adresovanými převážně A, zaměřenými však i na C (zvl. 5B). Z hlediska snahy získat informace jde opět o dotazy redundantní, neboť se týkají skutečností, které jsou všem účastníkům hovoru známy. Mluvčí A svými odpověďmi dává najevo, že záměr B je jí jasný a že jej negativně hodnotí, její nelibost vrcholí podrážděnou reakcí 7A, která obsahuje jasnou výzvu, aby B s dotazy přestala. Z hlediska interakce zúčastněných osob představuje uvedený úryvek situaci, kdy se starší sestra snaží dosáhnout toho, aby mladší bratr byl negativně hodnocen za své chování. Snaží se toho dosáhnout jednak tím, že chce bratra přimět k hovoru o jeho počínání, jednak tím, že neustálými dotazy na evidentní skutečnosti matku na bratrovo chování upozorňuje. Matka chce zabránit jak sporu mezi sourozenci, tak i tomu, aby byla donucena syna pokárat; protože dcera její postoj přehlíží, dává jí nakonec důrazně najevo svou nelibost nad jejím chováním (vyvolávání sporů a ignorování předcházejícího mírnějšího vyjádření nelibosti).

 

3.1. Uváděný úryvek je funkčně nejméně určitý ve vrstvě ilokuční. Z hlediska předcházející interakční interpretace je totiž jasné, že téměř každá výpověď (zvláště to platí pro promluvy B) zde není míněna tak, jak by napovídalo její ztvárnění, přičemž ovšem mluvčí předstírá, že právě o takovou ilokuční funkci jde. Týká se to 3B, 5B, 6B, ale i 6A. Funkční neurčitost tedy plyne z celkové mnohovrstevnatosti těchto replik. Ani na rovině strategické nelze mluvit o tom, že by se tu neurčitost ilokučních funkcí odstraňovala, resp. ozřejmovala. Jak ukazuje např. vztah replik v sekvenci 5B – 6A – 6B, mluvčí B sice strategické úsilí A pochopila, přesto však pokračuje ve snaze prosadit svůj původní záměr. Proto předstírá, že reaguje na ilokuční funkci výpovědí A. Strategická funkce zde tedy jakoby zůstává nepochopena, nereaguje se na ni adekvátně, což je ovšem jasné až teprve při zkoumání hotového záznamu. Aktuálně, v daném okamžiku rozhovoru bylo pro mluvčí nutné rozhodovat se jen podle přibližné orientace, na základě rozpoznaného hlavního záměru partnera (partnerky). Lze říci, že v této orientaci byla úspěšnější mluvčí A, zatímco B se nepodařilo rozeznat, že její snaha naráží na zásadní odpor.

 

4. Naše úvahy se pokoušely jednak zmapovat oblasti, v nichž se s funkční neurčitostí můžeme setkat, jednak předvést působení tohoto jevu v konkrétním rozhovoru. Neměli jsme samozřejmě v úmyslu tvrdit, že funkční neurčitost se uplatňuje permanentně a stejnou měrou ve všech vrstvách – za takových okolností by úspěšná komunikace byla velmi obtížná. Zdá se však, že takový známý rys spontánních mluvených projevů, jakým je redundantnost (ať už se týká pouhého opakování, nebo i nenutného zdůrazňování smyslu některých výpovědí apod.), vyplývá mj. i z toho, že si účastníci komunikace uvědomují existenci prostoru pro nejednoznačnou interpretaci kolem každé výpovědi. [40]Redundance pak působí také jako pokus odstranit funkční neurčitost kvantitativně. V mnoha komunikačních událostech je ovšem řečová aktivita těsně spojena s aktivitou neverbální. Tehdy se účastníci naopak často spokojují jak s nejednoznačnými formulacemi vlastních výpovědí, tak pouze s rámcovou, přibližnou interpretací výpovědí jim adresovaných. (Mnohdy si to vynucuje nedostatek času.) Specifikace se pak nahrazuje situační deixí nebo předmětnou činností. Přinejmenším jistá část spontánních mluvených projevů je tedy inherentně funkčně neurčitá, někdy i ve více než jedné funkční vrstvě najednou. Tento negativní rys lze účinně eliminovat, případně lze využít funkční neurčitosti při realizaci komunikační strategie.

 

LITERATURA

 

Daneš, F.: Verba dicendi a výpovědní funkce. SlavPrag, 1973, s. 115–124.

Dijk, T. A. van: Text and Context. New York 1980.

Grepl, M.: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/I. Brno 1979, s. 15–37.

Grice, H. P.: Logic and conversation. In: P. Cole – J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics. New York 1975.

Hall, E. T.: The Hidden Dimension. Cit. podle Ukryty wymiar. Warszawa 1976.

Hirschová, M.: Česká verba dicendi v performativním užití. Příspěvek ke zkoumání komunikativní funkce výpovědi. Olomouc 1988.

Hirschová, M.: Některé rysy interpersonální komunikace v rodině. In: Studia Bohemica V. Praha 1989, s. 145–162.

Khol, J.: Interpretace. Praha 1989.

Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987.

Müllerová, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. Praha 1983.

Neustupný, J. V.: On the analysis of liguistic vagueness. TLP, 2, 1966, s. 39–51.

Searle, J. R.: Speech Acts. Cambridge 1969.

Searle, J. R.: What is a speech act? In: J. R. Searle (ed.), The Philosophy of Language. Oxford 1971.

Searle, J. R.: Indirect speech acts. In: P. Cole – J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics. New York 1975.

Searle, J. R.: A classification of illocutionary acts. Language in Society, 5, 1976, s. 1–23.

 

R É S U M É

Uncertain and vague communicative functions of the spontaneous utterances

Potential uncertainity of a communicative function is a common property of many spontaneous utterances. The article is orientated at the utterances the uncertainity of which is intentional, strategically employed by the speaker. The author investigates the whole area of the functional uncertainity, which, in fact, often merges in polysemy. The vagueness, virtually, is just one instant of the functional uncertainity – the uncertain or dubious existence of a communicative function on the strategic level.

The features of functional uncertainity can be met at many utterances on each of their functional levels (constructional, illocutionary, strategic), the differentiation of uncertainity at the part of the speaker and at the part of the hearer (addressee) being extremely important. Strictly speaking, the intentionally employed uncertain utterance is not uncertain because it often substitutes unambiguous utterance. The reasons of avoiding or rejecting of the functionally unambiguous utterances mostly originate in the interpersonal relations speaker – addressee (addressees). The further communicative strategy of the dialogue participants depends on the fact whether the functional substitution has been grasped by the addressee or not.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 1, s. 33-40

Předchozí Martin Friš: Příspěvek k objektivizaci sémantických tříd

Následující František Čermák, Jan Králík, Karel Pala: Počítačová lexikografie a čeština (počítačový fond češtiny)