Prožitek zvuku a český verš

Pavel Jiráček

[Články]

(pdf)

Experiencing sound and the Czech verse

Věnováno památce Jiřího Levého

 

I. Klasický strukturalismus, akcentující de Saussurovu myšlenku arbitrérnosti a znakovosti jazyka, omezuje pojetí verše jako věci a zdůrazňuje funkci verše a jeho jednotek v systému. M. Červenka (1991, s. 258) připomíná, že pro formalistický a strukturalistický přístup je důležitější funkční vymezení prvku systému než jeho substancionální definice. Strukturalistické pojetí verše vede k nevšímavosti k fonické substanci, což ve svých důsledcích přivádí strukturalistickou versologii k odklonu od chápání verše v jeho individuální neopakovatelnosti. A. Haman (1991, s. 129) vidí ve strukturalismu, chápajícím individuum jako systémový prvek, jehož funkční určení či pozice zakládá jeho subjektivní podstatu, jeden z nejvýraznějších projevů desindividualizace subjektu.

Fonologická versologie radikálně odmítá Sieversův amalgám sluchového dojmu (1912), spolu s metodologickou vágností akustického hlediska však odkládá i individuálnost prožitku objektivního tvaru verše jako věci. Včlenění vnímajícího subjektu do versologické metody, které vyplynulo ze spojení Ohrenphilologie s individualitou lidského hlasu, je nesporným, ač opomíjeným přínosem této versologické metody do soudobé diskuse o vztahu „metody a pravdy” (Zajac, 1990, s. 16), jejíž naléhavost lze spatřovat v napětí mezi metajazykem a prožitkem.

H. Schmidová (1991, s. 194) charakterizuje tuto odvrácenou stranu každé nově vznikající teorie jako „zakrývání dříve odkrytého”. Schmidová uvažuje, že ústředním pojmem strukturalismu by se mohlo stát umělecké dílo jako věcná struktura; „mnohovrstvý hloubkový účin díla na recipienta” by byl pak pochopitelný „jakožto kauzální účin mnohovrstvých látkových forem objektu” (tamtéž, s. 216).

Fonické elementy verše bývají děleny (Wellek-Warren, 1971, s. 218) na relační (kvantitativní) a inherentní (kvalitativní). Funkčnímu hledisku jsou blízké relační elementy; odtud můžeme zřejmě odvozovat tak silné zaměření formalismu a zvláště strukturalismu na výzkum všech typů opakování, rytmu a metra. Individuální zvláštnost veršového zvuku (tvořená inherentními zvukovými prvky, individualitou zvuku u nebo a, p nebo l, apod.) je pro svou vágnost a kvantitativní nepostižitelnost opomíjena.

J. Durdík (1873, s. 78) tvrdil, že zvuky verše a jejich poměry „jsou něco zevnějšího a netvoří nikdy krásy básnické, nýbrž hudební”. Vlastní básnická krása podle něho záleží na vnitřní formě, poměru představ k sobě. Přitom Durdík (tamtéž, s. 26) zdůrazňoval, že dobrý stylista je mistrem zvuku, že kvůli zvuku změní mnohou větu, dokud mu „v uchu nezní”. O. Zich (1937) skoncoval s pojetím veršového zvuku jako libého, avšak z pohledu účinku díla vedlejšího sluchového dojmu. Rozlišil dvě stránky básnických hodnot, zvukově mluvní a slovně myšlenkovou. Rovnice, která slučuje „náladu zvukovou” a „náladu významovou” v „náladu myšlenkovou”, zřetelně naznačuje, jak se v jeho pojetí mění postavení zvukovosti verše. Zvuk již není pouhým ornamentem, „hudební” ozdobou básnické řeči, ale plnohodnotným spoluhráčem významu při utváření básnického smyslu. Zich proti sobě postavil dynamiku mluvních, rytmických kvalit a statiku zvukových, hudebních kvalit. Hudebnost přitom považoval za sled zvuků (zvukosled), nikoli sled výšek.

Mukařovský přejímá od Zicha především pojetí souvislosti mezi zvukovou stránkou verše a jinými prvky díla. Po své prvotině (1923) ovlivněné Sieversem hledá souvislosti „zvukového proudu” s motorickým děním básnické osobnosti v nepublikované práci (1976), poznamenané vlivem čisté poezie H. Brémonda (1935) a soudobé psychologie. Zvukový proud je v jeho pojetí podstatnou složkou básnického díla, která je v nepřímé úměře ke sdělovací stránce. Motorické gesto je samo smyslem básně, nejzřetelnějším projevem jeho motorického dění jsou hlásky. Pod vlivem ruského formalismu se moto[162]rické gesto proměňuje v korespondenci tvárných prostředků v estetické studii o Máchově Máji (1928). Mukařovský zde přejal a detailně rozpracoval Zichovo pojetí hudebnosti verše jako zvukosledu (1937). I když znovu připomíná Zichovu myšlenku (s. 57), že hlásky mají schopnost vzbudit svým zabarvením jisté citové ovzduší („náladu”), do vlastních rozborů Máchova textu tyto kvality nezahrnuje a všímá si pouze strukturní funkce zvukové barvitosti hlásek. Mukařovského představa subjektu schopného eliminovat kvalitativní neshody hlásek a vciťovat do veršů ideálně pravidelné zvukové struktury je dávána do souvislosti s chápáním metra (s. 14). Vztah mezi uskutečněním metra a jeho ideálním schématem je stejný jako vztah mezi konkrétním hláskovým materiálem a zvukosledem. Tendence k pravidelnosti hláskové struktury je ve verši pouze zčásti uskutečněna, relační hlásková schémata (paralelismus postupný a inverzní, sekvence) jsou vyhledávána na základě fonetické podobnosti hlásek, která v Mukařovského pojetí umožňuje estetické prožívání i při kvalitativních neshodách mezi ideálními zvukosledy a jejich konkrétní realizací. Mukařovský sice připomíná, že akustické zvláštnosti hlásek si ve verších Máje plně uvědomujeme a esteticky prožíváme, protože jsme na ně upozorněni zvukosledem (s. 14), hlavní funkci hláskových útvarů stejně jako cézury však nalézá v rozčleňování veršů, mnohdy i ve vzbuzování dojmu významového členění (s. 68). Zvukosled je tak kladen vedle metra a gramatického paralelismu, organizace hláskového materiálu je spatřována především v pravidelném uspořádání stejných nebo podobných hlásek na rytmickém půdorysu verše. Omezenost tohoto řešení, které bere v úvahu jen rytmický a eufonický účinek opakování, se projevuje nejzřetelněji při konkrétních rozborech Máchových veršů. Zvláštní atmosféru, kterou je prostoupena Máchova lyrická představa, vytváří také pociťovaná konotační souhra (podobnost) mezi inherentní zvukovou kvalitou označujícího a povahou označovaného, na kterou upozorňoval Zich jako na sepětí nálady zvukové a nálady významové ve verši. Tuto skutečnost však Mukařovský opomíjí.

Výzkum inherentních zvukových kvalit verše se vymyká z možností strukturalistického přístupu, proto nepřekvapuje, že Mukařovský v následující studii (1929/1982) odděluje obě skupiny zvukových složek zřetelnou hranicí. Na jedné straně rozlišuje zvukové kvality podmíněné osobitou artikulací jednotlivých hlásek, na druhé straně skupinu složek, kterou nazývá „fonická linie”. Součástmi fonické linie jsou linie výdechové intenzity, intonační linie a způsob spojování slabik. Mukařovský se věnuje pouze strukturnímu zkoumání fonické linie verše, druhou část veršového zvuku (hláskovou rovinu) zcela opomíjí. M. Červenka (1991), který v navázání na Daneše (1958) znovu prozkoumal Mukařovského interpretace tzv. fonické linie na podkladě soudobých poznatků o intonaci, upozorňuje, že schéma fonické linie je kromě fyziologického činitele spjato s významovou výstavbou výpovědi v jejích vztazích k širšímu kontextu. Červenka (s. 226) zdůrazňuje, že je na vnímateli, aby porozuměl všem různorodým informacím, které jsou mu prostřednictvím intonace sdělovány.

Teleologické kritérium fonologie, které své noetické zdůvodnění přebírá z fenomenologické kategorie intence (Červenka, 1991, s. 258), podmiňuje estetické prožívání veršového zvuku souvislostí s fonologickým systémem. Vnímající subjekt esteticky prožívá zvukovou osnovu konkrétního verše na pozadí konstruktu bezpříznakového fonologického rozložení, přičemž mimofonologické prvky mají tendenci „řadit se kolem fonologického jádra jakožto prvky doprovodné” (Mukařovský, 1931/1982, s. 168).

Tento konstrukt, který má povahu sociologické konstanty, znamená zesílení relačního zřetele a další odklon od inherentních zvukových kvalit verše. Mukařovský tvrdí (1940/1982, s. 106), že významová platnost hlásek se připojuje pouze dodatečně jako důsledek styku eufonického hláskového vzorce s obsahem. Obecná fenomenologická kategorie intence, která je specifikována v pojmu rytmického impulsu, se zdá pro postihnutí inherentních zvukových prvků verše příliš jednostranná.

 

II. Fonologie získala rozměr, když byl pochopen význam fonémů v řečových percepčních činnostech. Fonologický systém je pojímán jako sjednocení zvukové vlny grafického ikonu ve společné percepční jednotce, fonému. Toto pojetí percepční hypotézy [163]řeči nacházíme i v současné psycholingvistice (např. Foss-Hakes, 1978, s. 336). Studium řeči prokázalo spojení psychologického a fonologického hlediska při vnímání (Sapir, 1933). N. S. Trubeckoj (1939, s. 18) vychází z funkčního pohledu K. Bühlera (1934), jehož teorie vícefunkčnosti jazyka je považována za zárodečnou teorii mluvních aktů (Herman, 1991, s. 232), a otvírá problematiku fonologické stylistiky. Mezi fonémem a morfémem se vyznačuje hranice; na jedné straně je pouhý zvuk či grafém, na druhé význam. Foném vytváří morfém, pak je součástí jazykového významu, nebo tvoří zvukově grafickou jednotku mimo jazykového významu, samostatně prožívanou percepční kvalitu.

Četné experimenty již prokázaly zvukový a vizuální symbolismus izolovaných fonémů i bezesmyslných slov, logatomů (srov. Hörmann, 1977, s. 123–133). Nechceme zde podrobně psát o těchto výzkumech, i když je jim v naší literatuře věnována jen malá pozornost (např. Trost, 1954; Hála, 1975; Vachek, 1978; Horálek, 1982). Chceme pouze rozlišit několik základních směrů, které jsou důležité pro naše řešení.

Ve vztahu zvuku a významu byly nalezeny dvě možnosti, hláskové napodobení (onomatopoičnost) a hláskový symbolismus. Mezi těmito skutečnostmi, které vycházejí tradičně z představy slova jako zvukového obrazu věci, lze vést hranici danou rozdílem mezi zvukovým napodobením a zvukovou symbolizací. S. V. Voronin (1982) vydělil onomatopoický systém poukázáním na jeho výlučné spojení se zvukovým denotátem. Problémy onomatopoičnosti, které přesahují rámec našeho pohledu, však ponecháme stranou.

Východiskem k výzkumům hláskového symbolismu je pozorování jeho projevů v dětské řeči. Klasickým příkladem jsou postřehy G. Gabelentze (1901), který popsal případy, kdy se děti snaží zobrazit hláskami svou zkušenost s předmětem. Jedno dítě si pojmenovalo malý dětský stoleček „likil” a obrovský dědečkův stůl „lukul“, druhé nazvalo velkou mísu jako „mum”, talířek jako „mem”, malou hvězdičku jako „mim”. Na tato pozorování navazují experimentální psychologické výzkumy, které zjišťují hláskovou symboliku konfrontacemi uměle vytvářených slov. Jedním z prvních je výzkum E. Sapira (1929), který předložil 500 osobám pár logatomů (pseudoslov) typu mil–mal s otázkou, které z těchto dvou pseudoslov odpovídá představě většího stolu. Na značně velkém materiálu (80 % dotazovaných) se mu podařilo dokázat, že informanti zřetelně spojují stupeň otevřenosti samohlásky s odpovídající velikostí objektu: i bylo přiřazováno k představě něčeho malého, a velkého.

Novou etapu v experimentálním výzkumu zvukového symbolismu znamenají pokusy, které zahájil W. Köhler (1947). Köhler rovněž předkládá pokusným osobám pár logatomů (maluma–takete), avšak jejich hláskovou symboliku usouvztažňuje s párem protikladných grafických obrazců. Všechny osoby přiřadily slovo „maluma” okrouhlému obrazci, slovo „takete” obrazci ostrému. Gestaltpsychologie dokázala souvislost mezi akustickým a optickým tvarem, H. Werner (1932) odvodil z těchto zjištění novou teorii symbolického tvoření, teorii fyziognomické podobnosti.

Objev izomorfní organizace mezi akustickou a optickou sférou lidského vnímání se pokusil zahrnout do systému percepčních charakteristik fonémů R. Jakobson (1986). Prokázal, že perceptivní rozlišování mezi temnou a světlou hláskou závisí především na její formantové skladbě. Vysoké nastavení horních formantů (F2 u samohlásek, F3 u souhlásek) je vnímáno jako světlost, nízké nastavení jako temnost. Ocenění fonému jako kompaktního závisí na míře koncentrace spektrální energie, na přiblížení dolních a horních formantů, zvláště u souhlásek na zesílení turbulence v dosáhnutém koncentračním obvodu. Rozptyl spektrální energie je percipován jako difúznost fonému.

Na Jakobsonovy výzkumy poetického jazyka u nás navázal v 60. letech J. Levý (1964). Uvažoval především o využití Jakobsonových distinktivních příznaků k měření vzdálenosti mezi jednotlivými fonémy. Výpočtem pravděpodobnosti přechodů se Levý snažil zjistit tendence v hláskové instrumentaci verše, osobní neopakovatelnost melodie verše, kterou tradiční literární věda vydávala za neanalyzovatelnou, nedefinovatelnou.

[164]Jiná skupina přístupů se snažila zjistit, zda lze rozpoznat na pozadí opozice hláskové symboliky antonym mateřského jazyka správnou polaritu sémantické opozice v cizích jazycích, pokusným osobám neznámých. Tyto výzkumy ukázaly, že podkladem sémantických opozicí v přirozených jazycích jsou odlišné zvukové rysy, takže pravděpodobnost správného rozlišení polarizace neznámého antonymního páru je velmi malá.

Další zkoumání zvukového symbolismu se spojují s metodami experimentální psychosémantiky, především s metodou sémantického diferenciálu. Ch. E. Osgood (1962) výzkumem na škálách sémantického diferenciálu zjistil, že izolované americké a japonské fonémy jsou posuzovány téměř stejně. V psychosémantických výzkumech znovu ožívá myšlenka W. Köhlera o izomorfní organizaci zvukové a optické oblasti lidského vnímání. Prožívání této synestézie je podkladem vytvářeného subjektivního sémantického prostoru, psychofonetického spojení (Ertel, 1969) mezi zvukem a emocí. Hláskový symbolismus je vztahován k subjektivní a psychologické stránce označovaného, není záležitostí denotace, ale konotace. Ve zvuku slova je potenciálně obsažena určitá fyziologická schopnost, která se může stát výrazem nebo korelátem základního pohybu kognitivního děje, na němž se já mluvčího nebo posluchače účastní. Toto Ertelovo pojetí už přesahuje chápání hláskového symbolismu jako zvukového obrazu věci nebo obrazu vnitřního emocionálního stavu, pohybuje se v hraničním území vznikání řečové komunikace z ještě neřečeného.

S Ertelovými názory můžeme srovnat některé poznatky neurolingvistiky. R. Jakobson (1963) již dříve ukázal souvislost dvou kognitivních aspektů řeči, metaforického a metonymického procesu, s dvěma typy afázií. W. S. Condon (1985), na jehož výzkumy u nás upozornil A. Klégr (1988), prokázal synchronii fonické a kinetické vlny jazykového chování s vlnou mozkové elektrické aktivity. Tato vlnová autosynchronie mluvčího je přesně kopírována posluchačem, dokonce i dvoudenním dítětem.

 

III. Otázku sémantických možností básnické formy otevřel pro teorii literatury Paul Valéry (Morpurgo–Tagliabue, 1985, s. 141) svým pojetím verše jako „významové formy”. Valéry považoval harmonickou výměnu mezi výrazem a dojmem za základní princip básnického mechanismu, za tvorbu básnického stavu prostřednictvím slov. Literárněvědná fenomenologie (Ingarden, 1989, s. 229) v díle rozlišuje prostor představy a představený prostor. Prostor představy je striktně imanentní prožitku představy, tvoří jeho pravou reálnou část. Tvoří prostor pro odlišná data představy, jež se v něm rozkládají a jsou jím obklopena: prostor představy je médiem představeného prostoru. Fenomenologie na tomto místě také mluví o „psychologickém či lépe prožitkovém prostoru” (Patočka, 1991, s. 12). Subjekt prožívajícího je neoddělitelnou součástí tohoto prožitkového prostoru, je výchozím realizátorem vztahů a pořadatelem jeho vztahové struktury (tamtéž, s. 15).

Již jsme se zmínili o Zichově rozvržení veršového účinu na „náladu zvukovou” a „náladu významovou”; v duchu Patočkových pojmů bychom mohli uvažovat o prožitkovém prostoru zvuku a prožitkovém prostoru významu ve verši.

Je zřejmé, že konstruování vztahové struktury prožitkového prostoru zvuku verše musí vycházet ze studia subjektivního prožívání. Prostorová struktura, má-li být schopna konkretizace na zkušenost (v našem případě na zkušenost zvukového prožitku konkrétního verše), musí být, jak připomíná J. Patočka (1991, s. 12), ilustrací abstraktně geometrické struktury „materiálem věcí námi vněmově prožívaných”.

Metodologické postupy, které dovolují studovat prožitkové poměry, nabídla experimentální psychosémantika. Její metody pronikají do individuálního vnitřního světa zkoumané osoby a získávají o něm vysoce individualizovanou informaci.

V našich výzkumech, o kterých jsme již psali (Jiráček, 1991), jsme spojili metodu sémantického diferenciálu s Jakobsonovými poznatky o souvislosti percepčních charakteristik fonémů s izomorfií optického a zvukového vnímání. V prožitkovém prostoru českého fonému jsme v souladu s těmito poznatky vymezili dva parametry: moment aktivity (reprezentovaný protikladem světlost–temnost) a moment síly (repre[165]zentovaný protikladem kompaktnost–difúznost). Náš psychosémantický výzkum prožívání izolovaných českých fonémů byl vymezen těmito dvěma parametry prožitkového prostoru. V prvním parametru jsme považovali světlost za aktivizující (tenzívní) psychoregulační moment, temnost obdobně za moment tlumící (detenzívní). V druhém parametru, momentu síly, jsme kompaktnost považovali za psychoregulační tenzi (tenzívní), difúznost za redukci psychoregulační tenze (detenzívní). Výzkumná metoda, sémantický diferenciál, ukázala následující rozvržení fonémů ve vytvořené vztahové struktuře souboru 400 českých mluvčích.

 

Statist.	PARAMETR	(aktivita)	PARAMETR	(síla)
průkaznost	tenzívní	detenzívní	tenzívní	detenzívní
Tabulka 1 – fonologická expresivita českých samohlásek
P>0,01	í, i, é, á	u, ú	i, u	á, é, ó
P>0,05	e,	–	–	–
P<0,05	a	ó, o	í, ú, o	a, e

 

Statist.	PARAMETR	(aktivita)	PARAMETR	(síla)
průkaznost	tenzívní	detenzívní	tenzívní	detenzívní
Tabulka 2. – fonologická expresivita českých souhlásek
P>0,01	j, c, ť, č,	h, g, b, ch,	r, ř, d, z	ch, ň
	s, ň, ď	m, d	–	–
P>0,05	l, ř	t, k	s, k, b, c	h, š, f
P<0,05	z, š, ž	v, f, r, p, n	p, g, t, n, v, j	m, ž, ď, l, ť, č

 

Vytvořená vztahová stuktura (bližší popis metody viz u Jiráčka, 1991) se však ukazuje jako nedostatečná. Poznatky psychologie osobnosti o struktuře subjektivního prostoru ukazují (Smékal, 1989, s. 23–24), že psychologický prostor hlásky musí být stejně jako každý psychický obraz trojdimenzionální. Vedle momentu aktivity a síly musíme uvažovat ještě o momentu hodnocení, souladu objektu s potřebami jedince. O. Zich, k jehož myšlenkám se v našem příspěvku neustále vracíme, vystihl prožitkový prostor hlásky ve verši svým dělením hudebnosti verše na náladový ráz a libozvukost.

Třetí parametr konstruovaného prožitkového prostoru českého fonému, moment hodnocení, se pohybuje v dimenzi kladný–záporný (resp. libý–nelibý). Tento aspekt lze zkoumat psychosémantickou metodou sémantického výběru (Maršálová a kol., v tisku). Princip této metody spočívá v tom, že pokusná osoba vybere osm ze šestnácti obrázků, které považuje za nejvhodnější pro charakteristiku svého vnímání zkoumaného předmětu (jde o tyto schematické obrázky archetypických symbolů: slunce, měsíc, mříž, červ, hrob, loďka, pavučina, ústa, strom, dýka, oko, had, květ, ryba, dům, voda). Naše aplikace sémantického výběru předkládala pokusným osobám osm referenčních pojmů, které byly zřetelně polarizovány na kladný a záporný pól (radost–smutek, pohoda–napětí, láska–nenávist, aktivita–pasivita). Dalším pojmem byl pojem „já”, za nímž následovaly české hlásky. Pokusná osoba k pojmům i hláskám vybrala vždy osm vhodných obrázků. Programové vybavení (Krůta, Jiráček) pak automaticky porovnávalo vzdálenost těchto sémantických výběrů u jednotlivých českých hlásek od kladného a záporného pólu výběru. Tyto póly byly vytvořeny výběrem u kladných a záporných referenčních pojmů.

[166]Výzkum byl uskutečněn v devíti čtyřicetičlenných skupinách studentů filologických oborů filozofických a pedagogických fakult (FF Brno – 2 sk., Olomouc – 1 sk., PF Praha, Ostrava, České Budějovice, Plzeň, Hradec Králové, Ústí nad Labem – po jedné skupině). Výběr vhodných obrázků zřetelně odlišil zvolené kladné a záporné referenční pojmy. Sémantické výběry u jednotlivých českých hlásek seřadil náš vyhodnocovací program podle jejich blízkosti kladnému pólu (představenému výběry u kladných referenčních pojmů: radost, pohoda, láska, aktivita) a zápornému pólu (reprezentovanému výběry záporných pojmů: nenávist, napětí, smutek, pasivita). Výsledky jsou znovu shrnuty ze všech pokusných skupin, vzorek představuje 360 českých mluvčích. Třetí parametr prožitkového prostoru českých hlásek, moment hodnocení, vymezil svůj prostor mezi kladným a záporným následujícím způsobem:

 

PARAMETR (hodnocení)
Tabulka 3 – hodnocení českých samohlásek
		kladné	záporné
	ó	42,3	0,07
	á	33,97	0,12
	a	31,06	0,45
	o	28,55	1,17
	e	4,1	13,06
	i	3,13	18,8
	ú	1,28	18,59
	é	1,63	21,49
	u	0,26	20,92
	í	1,67	28,82

 

Tabulka 4 – hodnocení českých souhlásek
		kladné	záporné
	ň	42,45	0,00
	l	41,91	0,00
	m	39,36	0,1
	ď	38,22	0,1
	j	35,06	0,28
	č	32,9	0,22
	ť	27,84	0,44
	š	15,55	1,59
	p	11,82	2,27
	ž	9,39	1,92
	c	8,68	10,51
	b	4,36	7,28
	ch	3,53	7,32
	n	3,88	8,26
	v	2,99	8,47
	d	3,11	9,18
	k	1,07	14,96
	s	3,48	19,28
	g	0,99	18,33
	[167]ř	1,13	20,73
	t	1,61	22,02
	h	0,33	20,4
	f	1,26	28,21
	r	0,7	28,81
	z	0,08	33,24

 

Prožitkový prostor českých hlásek vymezený parametrem hodnocení odpovídá některým předpokladům jejich „fyzikálního” prostoru. B. Hála (1975, s. 378–381), který tuto problematiku podrobně rozpracoval, nachází libozvukost samohláskového typu A ve volné nadhrtanové dutině a v mírné nosovosti. Typ O a typ E jsou artikulačně zhruba ve stejné rovině, ve prospěch O mluví hluboké formanty, zaokrouhlení rtů vytvářející delší zvukovod. Typy U a I se silně zmenšeným ústním otvorem jsou výrazně negativní. Naše výzkumy částečně potvrdily Hálův předpoklad, že dlouhé samohlásky jsou v zásadě pozitivnější než krátké. Prožitkový prostor českých souhlásek odpovídá Hálovu předpokladu, že nejméně libé jsou spiranty (f, h, ch) a ostré sibilanty (s, z), nejlibější pak hlásky l, ň, j. V literatuře je často uváděna i negativnost r. Obecně se dá říci, že ocenění souhlásek závisí nejen na způsobu artikulace, ale i na formantovém spektru.

Jak jsme již zdůraznili, usiluje náš metodologický přístup o vytvoření vztahové struktury, která by byla aproximací ke světu našeho vnímání. Zde jsme zkoumali vnímání českých hlásek. Zajímavé by bylo jistě i srovnání našich výsledků s obdobným výzkumem slovenských hlásek (Jiráček, 1991), rozsah tohoto příspěvku to však nedovoluje.

Konstruovaný prožitkový prostor je tvořen třemi parametry: aktivitou, silou, hodnocením. Kladný a záporný pól hodnocení můžeme obdobně jako u ostatních parametrů zobecnit na psychoregulační tenzi (zápornost hodnocení) a redukci psychoregulační tenze, detenzi (kladnost hodnocení). Konstrukce prožitkového prostoru českých hlásek má pak následující strukturu (abstrahujeme zde od rozdílné velikosti expresivity hlásek, tabulka je snahou o zobecnění).

 

Tabulka 5 – prožitková struktura českých hlásek
PARAMETR	PARAMETR	PARAMETR
(síla)	(hodnocení)	(aktivita)
tenze	tenze	tenze: i, í; c, s, z, ř
tenze	tenze	detenze: u, ú; r, g, t, k, d, b, p
detenze	detenze	tenze: a, á; l, ň, j, ď, č, ť, š, ž
detenze	detenze	detenze: o, ó; m, n
detenze	tenze	tenze: e, é; –
detenze	tenze	detenze: –; f, v, h, ch
tenze	detenze	tenze: –; –
tenze	detenze	detenze: –; –

 

 

[168]IV. J. Levý (1962) upozornil, že se český verš svými rytmickými vlastnostmi blíží sylabickému verši. Přeceňování úlohy přízvuku v českém verši vyplynulo z tradice české metriky, která je založena na cizích prozódiích, především německé. Levý požaduje rehabilitaci sylabického principu, která by doplnila zvýznamnění úlohy činitelů větné fonologie a kvantity ve versologii dvacátých let.

Další dílčí model, který se pokusíme v této úvaze vytvořit, se bude týkat české slabiky. B. Hála (1956) zdůraznil její význam ve fylogenezi i ontogenezi řeči, přitom postavil psychofyziologický ráz slabiky proti sémantické funkci fonému (tamtéž, s. 89). Prožitkový prostor slabiky je bezpochyby z podstatné části tvořen povahou jejího hláskového materiálu. Naším záměrem je zjistit, jaké další kvality přináší do prožitku slabiky vzájemná pozice konsonantů a vokálů spolu se slabičnou délkou. Versologie obvykle spojuje se slabikou pouze přízvuk a délku, až J. Levý (1964, s. 25) významněji upozornil, že je nutné věnovat pozornost i otevřenosti a zavřenosti slabiky, vzájemnému poměru konsonantů a vokálů.

Při výzkumu prožívání rozdílů mezi těmito skutečnostmi slabiky jsme byli nuceni omezit v tomto případě rušivý vliv hláskového materiálu. Rozhodli jsme se zvolit jako výzkumné objekty šestkrát opakované logatomy, které by byly složeny z hlásek s nejmenší prokázanou expresivitou v jednotlivých parametrech. Ze souhlásek jsme zvolili n, ze samohlásek a. Vytvořili jsme 8 logatomů (na, an, nan, a, ná, án, nán, á) a sledovali, jak se v konkrétním prožívání liší otevřené, zavřené, dlouhé a krátké slabiky. Znovu jsme použili jako výzkumnou metodu sémantický diferenciál, konstrukce testu však vycházela z několika předpokladů.

Při použití této psychosémantické metody pokusné osoby posuzují pomocí série bipolárních adjektivních škál postupně řadu pojmů reprezentující nejrozmanitější objekty nebo události světa. V tomto případě jsme dali přednost neverbálním, grafickým škálám, kdy proti sobě stojí dva protikladné grafické symboly. Kontinuálnost zvukového proudu v otevřené slabice jsme vyjádřili grafickými symboly „šipka ven z uzavřeného prostoru”, „přímka”, „čtyřnásobná vlnovka”, protikladnou diskontinuálnost zavřené slabiky symboly „šipka dovnitř uzavřeného prostoru”, „úsečka”, „čtyři kolmice”. Naše řešení je zřetelně inspirováno výše zmíněným pokusem W. Köhlera (1947), který předložil informantům dva protikladné logatomy (maluma–takete) a dva grafické obrazce s předpokladem obdobné protikladnosti okrouhlého a ostrého.

V souvislosti s předchozími postupy, kdy jsme považovali světlost, zápornost, kompaktnost prožitkového prostoru hlásek za tenzívní psychoregulační moment a temnost, kladnost, difúznost za detenzívní psychoregulační moment, můžeme i kontinuálnost zvuku, otevřený grafický prostor považovat za redukci psychické tenze a diskontinuálnost, zavřenost prostoru za psychoregulační tenzi.

Výzkum byl uskutečňován bez požadavku na uvedení jména, bydliště, věku apod. ve třetích ročnících brněnských středních škol. Nepřesnosti metodologického přístupu plynoucí z nezbytného připuštění aproximativního řešení problému stanovení posuzovacích škál jsme se pokusili korigovat důkladným statistickým zpracováním a především vypracováním důkazu průkaznosti dosažených výsledků metodou trichotomického rozhodování na základě Studentova t (Fabian, 1963). Za průkazné jsme považovali výsledky, kde t (vypočítané podle vzorce  bylo větší než 1, 6849 (P>0,05). Další verifikací bylo opakování téhož testu v deseti čtyřicetičlenných skupinách a zjišťování shod v hodnoceních.

Výsledky, které jsou shrnutím souboru 400 českých mluvčích, zachycuje následující tabulka:

 

Statist.
průkaznost	tenzívní			detenzívní
[169]Tabulka 6 – prožitková struktura českých slabik
p>0,01	an, a, nan			á, ná
p>0,05	na			–
p<0,05	–			nán, án
	Legenda:	p>0,01	t>2,4258
		p>0,05	t>1,6849
		p<0,05	t<1,6849

 

Výzkum znovu ukázal na souvislost mezi sférou akustického a optického vnímání. V prožitkové struktuře české slabiky se projevuje jako detenzívní slabičná délka, svou roli hraje i protiklad otevřenosti–zavřenosti slabiky, který je zvláště výrazný u dlouhých slabik, kde zavřenost ruší jejich detenzívnost, kontinuálnost. U krátkých slabik se tento protiklad neprojevuje tak zřetelně, přesto i zde je naznačen.

 

V. V našem příspěvku jsme se pokusili (s použitím metod experimentální psychosémantiky) přiblížit k prožitkovému světu českých hlásek a částečně i slabik. Dílčí modely, které jsme vytvořili, jsou snahou o přiblížení ke světu našeho vnímání. Versologický metajazyk, který vyrůstá postupnou konstrukcí prožitkového prostoru verše z jeho dílčích struktur, chce překonat mlčení teorie verše o zvláštní atmosféře, kterou je prostoupena lyrická představa.

J. Levý ve svém versologickém díle upozornil na řadu nepřesností, které přežívají v tradiční teorii verše a odcizují její metodu komunikační praxi. Naše psychosémantické výzkumy chtějí být prvním „nadechnutím” k versologickým promluvám o prožitku zvuku v českém verši.

 

LITERATURA

 

Brémond, H.: Čistá poezie. Orbis, Praha 1935.

Bühler, K.: Sprachtheorie. Die Darstellungsfunktion der Sprache. G. Fischer, Jena 1934.

Condon, W. S.: Sound–film microanalysis: A means for correlating brain and behavior. In: F. H. Duffy, N. Geschwind (ed.), Dyslexia. Little, Brown and comp., Boston – Toronto 1985, s.123–156.

Červenka, M.: Mukařovského „fonická linie” a rozbor veršové intonace. Česká literatura, 3, 1991a, s. 242–266.

Červenka, M.: Rytmický impuls: poznámky a komentáře. Slovenská literatúra, 4, 1991b, s. 257–279.

Daneš, F.: Intonace a verš. SaS, 19, 1958, s. 103–122.

Durdík, J.: Kallilogie čili o výslovnosti. T. Mourek, Praha 1873.

Ertel, S.: Psychophonetik. Göttingen 1969.

Fabian, V.: Základní statistické metody. Academia, Praha 1963.

Foss, D. J. - Hakes, D. T.: Psycholinguistics. An Introduction to the Psychology of Language. Prentice–Hall, Inc., Englewood, New Jersey 1978.

Gabelentz, G.: Die Sprachwissenschaft, ihre Aufgaben, Methoden und bisherigen Ergebnisse. Leipzig 1901.

Hála, B.: Slabika, její podstata a vývoj. Nakl. ČSAV, Praha 1956.

Hála, B.: Fonetika v teorii a v praxi. SPN, Praha 1975.

Haman, A.: Subjekt ve filosofii a umění moderní doby. Estetika, 3, 1991, s. 129–137.

Herman, D. J.: Pragmatika, prag–matika, meta–pragmatika: kontexty pragmatických kontextů. Česká literatura, 39, 1991 s. 217–241.

Hörmann, H.: Psychologie der Sprache. Springer–Verlag, Berlin – Heidelberg – New York 1977.

Horálek, K.: Fonologie a znaková povaha jazyka. SaS, 43, 1982, s. 134–144.

Ingarden, R.: Umělecké dílo literární. Odeon, Praha 1989.

[170]Jakobson, R.: Deux aspects du langage et deux types d’aphasies. In: N. Ruwet (ed.), Essais de linguistique générale. Minuit, Paris 1963, s. 43–68.

Jakobson, R. – Waugh, L. R.: Die Lautgestalt der Sprache. Walter de Gruyter, Berlin 1986.

Jiráček, P.: Fonologická expresivita českého básnického jazyka. Česká literatura, 39, 1991, s. 289–312.

Jiráček, P.: Mukařovský a Jakobson: prožitková struktura slovenské hlásky. Slovenská literatúra, 5–6, 1991, s. 385–394.

Köhler, W.: Gestalt Psychology. New York 1947.

Klégr, A.: Nové poznatky z výzkumu řeči. Vesmír, 67, 1988, s. 271–274.

Levý, J.: Izochronie taktů a izosylabismus jako činitelé básnického rytmu. SaS, 23, 1962, s. 1–8, 83–94.

Levý, J.: Předběžné poznámky k informační analýze verše. Slovenská literatúra, 11, 1964, s. 15–37.

Maršálova, L. a kol.: Psychologická metodológia. SPN, Bratislava (v tisku).

Morpurgo-Tagliabue, G.: Současná estetika. Odeon, Praha 1985.

Mukařovský, J.: Příspěvek k estetice českého verše. FF UK, Praha 1923.

Mukařovský, J.: Máchův Máj. Estetická studie. Práce z věd. ústavů, sv. 20. Praha 1928.

Mukařovský, J.: O motorickém dění v poezii. Odeon, Praha 1976.

Mukařovský, J.: Souvislost fonické linie se slovosledem v českých verších. In: Studie z poetiky. Odeon, Praha 1982, s. 170–186.

Mukařovský, J.: Fonologie a poetika. In: Studie z poetiky, s. 161–169.

Mukařovský, J.: O jazyce básnickém. In: Studie z poetiky, s. 93–136.

Osgood, Ch. E.: Studies on the generality of affective meaning systems. American Psychologist, 17, 1962, s. 10–28.

Patočka, J.: Prostor a jeho problematika. Estetika, 28, 1991, s. 1–37.

Sapir, E.: A study in phonetic symbolism. Journal Experimental Psychology, 12, 1929, s. 225–239.

Sapir, E.: La réalité psychologique des phonèmes. In: Psychologie du langage. F. Alcan, Paris 1933, s. 246–265.

Sievers, E.: Rhytmisch–melodische Studien. Heidelberg 1912.

Smékal, V.: Psychologie osobnosti. SPN, Praha 1989.

Schmidová, H.: „Třífázový model” českého literárněvědného strukturalismu. Česká literatura, 39, 1991, s. 193–216.

Trost, P.: O „významu” hlásek. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 67–72.

Trubetzkoy, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, Prague 1939.

Vachek, J.: K fonologické signalizaci českých emotivních výrazů. SaS, 34, 1978, s. 224–226.

Voronin, S. V.: Osnovy fonosemantiki. Izdat. leningr. univ., Leningrad 1982.

Wellek, R. – Warren, A.: La théorie de la littérature. Seuil, Paris 1971.

Werner, H.: Grundlagen der Sprachphysiognomik. Leipzig 1932.

Zajac, P.: Tvorivosť literatúry. Slovenský spisovateľ, Bratislava 1990.

Zich, O.: O typech básnických. Praha 1937.

 

R É S U M É

 

L’impression du son et le vers tchèque

L’impression du son du vers comme la partie constituante de la méthode versologique se manifeste pour la première fois dans l’Ohrenphilologie qui relie les recherches experimentales à l’individualité de la voix humaine. La méthode structurale qui suit la doctrine saussurienne s’oriente vers une definition du vers en termes d’expérience sociale du système. La désindividualisation du sujet dans la versologie structurale pourrait être dépassée par la conception de l’espace psychologique (vécue) du son du vers. Ce travail est consacré à la recherche psycholinguistique du son, l’auteur veut créer les modèles de la structure de l’impression du son tchèque (partiellement aussi de la syllabe). Il applique les méthodes de la psychosémantique expérimentale, la recherche étendu (1160 sujets tchèques) s’efforce d’obtenir les résultats approximatifs à la perception humaine. Ce travail veut être le point de départ pour la formation de la nouvelle métalanguage versologique qui serait en même temps métalanguage de l’impression actuelle.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 3, s. 161-170

Předchozí Poznámka redakce

Následující Jana Hoffmannová: K charakteristice postmoderního textu