Wolfgang Heinemann – Dieter Viehweger: Textlinguistik: eine Einführung

Marek Nekula

[Book reviews]

(pdf)

Wolfgang Heinemann – Dieter Viehweger: Textlinguistik: eine Einführung

Wolfgang Heinemann – Dieter Viehweger: Textlinguistik: eine Einführung. Niemeyer, Tübingen 1991. 310 s.

 

V předmluvě Heinemannova a Viehwegerova Úvodu se praví, že sice bylo mnohokrát pojednáno o dílčích aspektech textové lingvistiky, že však doposud chybí komplexní obraz jejích ústředních problémů s ohledem na novější aspekty mezinárodního výzkumu, a to především pro potřeby výuky na vysoké škole. Záměrem autorů Úvodu je poskytnout první příspěvek k zacelení této mezery. Jeho ambicí však není oslovit pouze studenty, pro něž je tato publikace snad přece jen příliš přetížená, ale také učitele na vysokých školách a specialisty.

[77]Pro přesnost řekněme, že pokus o komplexní obraz textové lingvistiky byl podniknut již několikrát. V r. 1977 vyšly Textové modely Gülichové a Raibleho, ve kterých je představen podíl některých škol i jednotlivých lingvistů na formování lingvistiky textu, a tím nutně zachycen jak teoretický rámec, tak hlavní problémy a výhledy textové lingvistiky. Do širšího kontextu byla textová lingvistika zasazena mj. i v Helbigově vysokoškolské příručce (1988), autory Úvodu opakovaně citované, problémy, metody a vývojové tendence textové lingvistiky dosti obsáhle načrtl též sám Viehweger (1983). Je ovšem pravda, že většina ostatních souhrnných prací k textové lingvistice v německé jazykové oblasti – s výjimkou Steubeové (1986) – je z první poloviny 80. let; je to především příspěvek de Beaugrandův a Dresslerův (1981), opírající se o kognitivní lingvistiku a psychologii, Kahlverkämperův pokus (1981) o historicky komplexní obraz historie a filozofických kořenů textové lingvistiky a jejího zakotvení v rámci ostatních filologických i nefilologických disciplín, Sowinského vyčerpávající přehled (1983) autorů, publikací, pracovišť i pojmů, které souvisejí s textovou lingvistikou, i zajímavý příspěvek Coseriův (1980), který se s odvoláním na „integrální” stylistiku romanisty Leo.Spitzera – a tím nepřímo i na dílo u nás známějšího E. Auerbacha – pokouší propojit (svou) strukturalistickou teorii znaku a transfrastickou gramatiku s interpretací literárního díla. Tento příspěvek k textové lingvistice by byl blízký zvláště čtenářům Mukařovského, Jankoviče či Kožmína.

Nový Úvod bere však navíc v úvahu i příspěvky k analýze rozhovoru, textovým typům a zvláště kognitivní lingvistice z 2. poloviny 80. let. K jeho teoretickému pozadí patří mj. i práce autorů známých z publikací ÚJČ ČSAV v Praze (Linguistica) a ZIfS AdW v Berlíně (Linguistische Studien, Studia grammatica aj.), ať už jsou explicitně zmíněny nebo ne. Vedle plastické, třebaže zjednodušené charakteristiky hlavních pramenů textové lingvistiky (na jedné straně ve filozofii jazyka a teorii mluvních aktů, na druhé straně v teorii Leont’jevově), jejích vývojových fází, hlavních problémových okruhů, pokoušejí se autoři Úvodu představit též vlastní globální pojetí opírající se o kognitivní psychologii a lingvistiku. S odvoláním na ni zdůrazňují nutnost nalezení procedurálních modelů popisu textu, které berou ohled na psychické procesy při jeho vzniku a zpracování a které ukazují, jakým způsobem mluvčí (interpret) s pomocí určitého množství procedur a obsahů vědomí organizuje různé druhy činností, zvl. činnosti (jazykově) komunikační. Autoři ukazují mechanismy zapojování různých systémů vědomí (či doslova „vědomostí/vědění” čili „Kenntnissysteme/Wissenssysteme”; ty lze rozlišit na encyklopedické jazykové, interakční vědomosti a vědomosti o globálních textových vzorcích) do (popisu) textů, procedury[1] jejich aktualizace a zpracování v rámci motivací a strategií produkce a porozumění textu. Většinou jsme ovšem konfrontováni pouze s výsledky analytické práce autorů Úvodu a ostatních textových lingvistů. Naléhavě chybí výklad metod exaktního určení např. „skladby systémů vědomí” či „strategií tvorby a interpretace textů”. Tak pouze z nesystematicky rozesetých náznaků pochopíme, že systémy vědomí, ale i strategie tvorby a interpretace textů jsou rekonstruovány ze stop v jazyce jakýchsi instrumentálních můstků mezi určitým typem vědomí a povrchovou strukturou textu; např. vědomí o pravidlech sledu jednotlivých příspěvků v dialogu demonstrují tzv. „Fehlplazierungsmarkierungen” jako ostatně, à propos, teď mě napadá, jen tak na okraj aj., které prozrazují, že mluvčí se svým příspěvkem odchyluje od vzoru pro určitý sekvenční typ, že porušuje opční pravidla pro určitý sekvenční typ (srov. s. 206n.). Tyto verbální stopy ovšem nejsou obligatorní, systémy vědomí se aktualizují i tehdy, kdy tato aktualizace nemá výraznou stopu v povrchové struktuře.

V Úvodu se jednoznačně potvrzuje tendence textové lingvistiky k sblížení výzkumu produkce a interpretace textu. Interpretace textu není přirozeně zrcadlovým obrazem [78]procesu jeho produkce, přesto jak produkce, tak interpretace textu vykazují řadu styčných bodů. Tak se např. při produkci textu anticipují interpretační obtíže, text je v určitých uzlových bodech komentován (tato „autorská interpretace” se realizuje zvláště metakomunikačními výrazy), vybaven zvláštními prostředky členění apod. Naopak při vnímání textu očekává posluchač/čtenář s ohledem na situaci, konstelaci mluvčích a osobnost akutálního mluvčího určitou textovou strukturu, a tato očekávání se promítají do interpretace textu, v případě porušení těchto očekávání může dojít k poruchám v komunikaci, k výraznému zkreslení při interpretaci textu nebo příspěvku v dialogu apod.

Stejně tak Viehweger a Heinemann zdůraznili nutnost integrace textové lingvistiky a tzv. analýzy rozhovoru. Hlavním argumentem proti jejich izolovanosti jsou interakční vlastnosti jak mluvených, tak psaných textů, společný interakční rámec dialogu i textu, přičemž se ovšem nepopírá svéráz dialogu a textu či teoretických příspěvků, které je popisují. Jde tu především o poukaz na nutnost teoretického sblížení, jemuž sám předmět neklade odpor.

Při charakterizování mluvených i psaných textů zůstávají autoři Úvodu spíše na obecné rovině. Např. u psaných textů se sice rozlišuje mezi jejich strategiemi, strukturami a formulacemi, pozornost ovšem platí spíše psychickým mechanismům jejich produkce a interpretace. Strategiemi se totiž rozumí výsledek řetězce zpravidla vědomých operací, kterými se vybírají postupy a prostředky k prosazení komunikačních cílů (srov. s. 214), k jejich dosažení slouží elementární nebo komplexní vzorce. Příkladem elementárního strategického vzorce je prosba, k níž mluvčí užívá různých taktických postupů (např. jejího emocionálního posílení aj.). Tyto strategické vzorce jsou prvním rámcovým podnětem pro tvorbu konkrétního textu. S ohledem na komunikační cíl si pak podavatel vybírá optimální, dle okolností adaptovatelnou strukturu textu. A s ohledem na celek textu a jeho funkce probíhají i formulační procesy, při nichž elementární gramatické struktury se spolu s lexikálními jednotkami blokově aktivují ve vyšší textové jednotky. Formulační vzorce či konkrétní formulační varianty jednotlivých (komplexních) strategických vzorců však do popisu zahrnuty nejsou, jsou stranou pozornosti autorů Úvodu. Jejich konkrétními realizacemi, jakož i jejich možnými variantami se má s ohledem na celek textu zabývat stylistika. Podobně je tomu i v podkapitole věnované interpretaci psaného textu a v kapitole o dialogu.

Heinemannův a Viehwegerův Úvod je po všech stránkách přínosný, v řadě dílčích postřehů nový pohled na některé problémy lingvistiky textu, avšak obsahuje též četné nedůslednosti. V první kapitole se např. autoři chápou topoi novějších programových prací k textové lingvistice, když se vedle nároku textové lingvistiky na univerzální postavení v jazykovědě zříkají i reflektování jiných než čistě jazykových dat, aby je v dalších kapitolách překryli široce založeným pojetím jazykové činnosti (a textu) jako interakční, kooperační činnosti (orientující se v dobových společenských poměrech a v nich existujících mezilidských a sociálních vztazích) a snahou o postižení systémů vědomí, jakož i velmi obecných psychických mechanismů při tvorbě či interpretaci určitého sdělení, které podle všeho přesahují rámec čistě jazykových signálů, rozuměj verbálních a parajazykových výrazových prostředků textu, na něž se autoři na počátku programově omezili (srov. s. 16). Stejně tak se mi zdá, že tzv. nová integrující vícevrstevná typologie textů, která měla odstranit nehomogenní komponentové typologie 70. let, zůstala pouze přáním, což asi souvisí také s prostorovými limity každému úvodu.

 

LITERATURA

 

Auerbach, E.: Mimesis. Bern 1946 (též Praha 1969).

Beaugrande, R. de – Dressier, W. U.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1981.

Coseriu, E.: Textlinguistik. Eine Einführung. Tübingen 1980 (2. vyd. 1981).

[79]Gülich, E. – Raible, W.: Linguistische Textmodelle. Müchen 1977.

Helbig, G.: Entwicklung der Sprachwissenschaft seit 1970. Leipzig 1988 (znovu Opladen 1991).

Kalverkämper, H.: Orientierung zur Textlinguistik. Tübingen 1981.

Sowinski, B.: Textlinguistik. Eine Einführung. Stuttgart 1983.

Steube, A.: Einführung in die Textanalyse. Leipzig 1986.

Viehweger, D.: Textlinguistik. In: Deutsche Sprache. Leipzig 1983, s. 211–237.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 1, pp. 76-79

Previous Jan Chloupek: Pravidlá slovenského pravopisu

Next Ingrid Němečková: Vlastimil Vávra: Mluvíme beze slov