Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nové ideje o struktuře jazyka z dílny matematika

Pavel Novák

[Rozhledy]

(pdf)

New ideas of the structure of language from a mathematician’s workshop

Kombinatorické vlastnosti větných struktur (AUC Philol., UK, Praha 1988, 197 s.) jsou druhou monografií L. Nebeského. Proti monografii první (Nebeský, 1969) je lingvistům podstatně bližší problematikou i podáním. Autor přichází s žánrovou inovací pro daný účel – práce je určena především lingvistům – velmi vhodnou: důkazy teorémů jsou nejen vyděleny do samostatné kapitoly (tak Revzin, 1962), ale jsou zapojeny do svébytného „normálního” matematického textu tvořeného sledem definic, tvrzení, důkazů a orientačních partií (3. kap. nazvaná Společnosti a digrafy pro protověty a věty).

V běžném lingvistickém úzu se popis slovosledu tak či onak zahrnuje do popisu věty (reálné sepětí slovosledu s „ostatní” syntaxí je od jazyka k jazyku různé). Naproti tomu u Nebeského se termínem syntaktická struktura od slovosledu abstrahuje, analogicky – a opačně – je tomu i s termínem struktura slovosledná. Klíčovými slovy jsou tu protověta jako entita slovosledně nefixovaná (významově však fixovaná) a věta jako jedna z jejích slovosledných realizací. (Touto abstrakcí není ovšem popřeno, že by se syntaktické struktury a slovosledné struktury mohly zčásti týkat týchž jevů, srov. tvz. falešné syntaktické dvojice.)

 

1. Hlavním výsledkem té části 1. kapitoly (tato kap. je nadepsána Kombinatorika protovět), v níž se právě uvedená abstrakce drží (s. 12–52), jsou tři nové, vnitřně spřízněné syntaktické koncepce: koncepce složkově závislostní (SlZ), zobecněná koncepce složkově závislostní (ZSlZ) a „dynamizovaná” zobecněná koncepce složkově závislostní (DZSlZ). Jak už lze vytušit z jejich názvů, nějakým způsobem se v nich kombinují obě syntaktické koncepce (v jistém smyslu) základní – závislostní (Z) a složková (Sl). Zároveň se v nich Z a Sl zobecňují čili jsou zvláštními případy všech tří koncepcí nových. Přesněji řečeno, Z i Sl jsou zvláštním případem SlZ, ta zvláštním případem ZSlZ a tato poslední zvláštním případem DZSlZ.

 

1.1. Konstituování zmíněných tří koncepcí obecnějších je uvedeno studiem koncepcí Z a Sl.

Ve srovnání se zobecněnou syntaktickou koncepcí Gladkého (1985, sistema sintaksičeskich grupp – SSG), která má aditivní, sumační ráz (některé složky (podle Sl) mohou být – navíc – spjaty vztahem závislosti), má první z řady Nebeského nových koncepcí, SlZ, ráz alternativní („v každém místě bodu syntaktického rozboru věty” nám umožňuje „volit mezi pohledem složkovým a pohledem závislostním”, s. 44), a vyžaduje proto jistou technickou přípravu k tomu, aby závislost i složkovost mohly být pojednávány z jednoho pohledu opravdu jako rovnocenné alternativy.

Výsledkem této přípravné partie je ztvárnění obou koncepcí základních jednak v aparátu digrafovém (orientovaných grafů), kde pro dané účely jako základní pojem slouží arborescence, jednak hypergrafovém, kde jako základní pojem vystupuje hierarchie. Na rozdíl od digrafové podoby obou koncepcí, jejichž paralelnost byla soustavně sledována už v Nebeského skriptech (1975), může hypergrafová podoba koncepce Z působit do jisté míry překvapivě.[1]

[122]Po uvedeném zdvojení popisu obou koncepcí může autor podle potřeby volně přecházet mezi oběma matematickými aparáty/„dialekty” (Nalimov, 1979, s. 171).

Každá z obou těchto „dialektových” unifikací i obě zároveň jsou závažné v několika ohledech:

– kterákoli z nich umožňuje porovnání a zobecnění obou koncepcí základních,

– jedna z nich, totiž hypergrafová, je potřebná k tomu, aby bylo možno porovnávat syntaktické struktury formulované v termínech každé z obou základních koncepcí se „strukturou slovoslednou”, která pro ráz slovosledu být závislostně formulována nemůže,

– obojí unifikace, k níž se dospělo od situace s jedním aparátem pro Z a jiným pro Sl (např. Čulík, 1963; Gladkij, 1985) přes situaci s jedním společným aparátem pro obě koncepce (aparátem digrafovým), pak vede k přesvědčivé ztrátě výlučnosti aparátů pro kteroukoli z uvažovaných koncepcí; nadále tedy nebude možné charakterizovat rozdíly obou koncepcí růzností používaných matematických aparátů.

A. odhlíží v uvedené partii nejen od slovosledu, nýbrž i

– (jak je obvyklé) od struktury slovních tvarů,

– od analytických tvarů slovesných,

– od „opakování” slovních tvarů (viz § 3.2.5.),

– do jisté míry i od významu (liší se ovšem různé protověty, jejichž slovoslednou realizací by mohla být víceznačná věta).

Po odečtení zmíněných i některých dalších aspektů tedy zbývají abstraktní (tj. nespecifikovaná), konceptuální schémata, prázdné formy (Leerformen, Weyl, 1926, s. 23), v tomto (nearistotelovském) smyslu formální schémata; v našem případě tedy to, co je znázorňováno diagramy arborescenčními nebo hierarchickými, v nichž jsou aspoň některé uzly v digrafovém podání a všechny uzly v podání hypergrafovém ohodnoceny slovními tvary.

Minimum rozlišení a zároveň zásadní rozdíl Z a Sl je právě v způsobu, jakým jsou uzly ohodnoceny slovními tvary (formulováno v digrafovém podání): buď jsou jimi ohodnoceny uzly všechny (v Z), nebo jen všechny uzly koncové (v Sl). (Kategoriemi slovních tvarů přiřazovanými v Sl uzlům nekoncovým, se a. nezabývá – nazývá je „anonymními uzly”.)

Po přechodu k hypergrafovému podání (k němuž se pro Z od podání digrafového dospívá uvažováním množiny všech uzlů dosažitelných z každého uzlu arborescence, tj. závislých nebo jakoby „zprostředkovaně” závislých) lze spíše docenit,

– že v Z je možno sledovat nejen dvojice uzlů[1a] dominující – závislý, nýbrž i dvojice tvořené uzlem dominujícím a množinou všech uzlů závislých na tomto uzlu (současné uvažování všech uzlů závislých na jednom uzlu je právě nejvýraznějším rysem valenčního přístupu ve srovnání s přístupem větněčlenským),

– že prominence jednoho uzlu, dominujícího, vůči všem uzlům na něm závislým poskytuje v Z možnost hierarchizace, kterou Sl na uvažovaném zde stupni abstrakce nemá (to je patrné zejm. v případě, kdy uvažujeme gramatiku větněčlenského typu, která připouští závislostní i složkové čtení; k druhému srov. Gebauer, 1894, s. 28).

Uvedený skelet je pro účely monografie zcela adekvátní. Poznamenejme však, že v srovnávání Z a Sl bychom mohli dále pokračovat tak, že bychom brali v úvahu nejen ohodnocení uzlů slovními tvary. Meritorně je ohodnocení uzlů vlastně trojího (nikoli dvojího) druhu: totiž nejen ohodnocení slovními tvary nebo jejich kategoriemi, ale v druhém případě ještě buď kategoriemi „základními”,[2] nebo „vyššími”, obecnějšími (srov. např. „základní” N a „vyšší” NP ve frázových gramatikách), a že vedle ohodnocení [123]uzlů připadá v úvahu také ohodnocení orientovaných hran (v autorově terminologii: šípů).

S touto diferenciací pak můžeme dojít k případům, kdy v Sl lze imitovat Z: např. pomocí nějaké konvence se v Sl zaznamenává endocentričnost konstrukce a tím její „hlava” (head) – analogie dominujícího termu v Z, nebo naopak kdy lze v Z imitovat Sl: k uvažování všech uzlů závislých na jednom uzlu je přibrána nějaká charakteristika takových závislých uzlů ať už dalším ohodnocením uzlů nebo ohodnocením šípů nebo nějakou formulací v okolním lingvistickém textu (např. prohlášením, že vztah objektu k predikátu je těsnější než vztah adverbiále k predikátu).

Vidíme tedy, že zřetel k možným druhům ohodnocení by vedl k zjištění různých kompenzací a imitací jedné ze základních koncepcí v druhé a že strukturační potence obou těchto koncepcí si vyžadují další zkoumání.

 

1.2. K definování nějaké zobecněné syntaktické koncepce by mohl být matematik přiveden už svým profesionálním naturelem a jejím přirozeným využitím by mohlo být srovnávací studium obou koncepcí základních (viz § 3.2.1.).

Avšak a. – stejně jako Gladkij (1985) – má k takovému studiu empirickou motivaci. Uvádí konstrukce jako subjekt–predikát, předložkové pády a koordinaci (Gladkij na s. 48 navíc složené tvary slovesné), při jejichž popisu činí Z jisté potíže, totiž vynucuje rozhodnutí (co závisí na čem?), která jsou nebo aspoň v jistém badatelském kontextu mohou působit násilně.

Budeme nyní obecně charakterizovat Nebeského koncepce SlZ, ZSlZ a DZSlZ ve srovnání s Gladkého SSG.

Ve všech z nich se nějakým způsobem kombinují Z a Sl.

 

 

Odhlédneme-li na tomto diagramu (uvedeném na s. 48) od zdvojených šipek, máme před sebou případ Sl (pro Z jsou obtížná právě koordinační spojení); zdvojené šipky naznačují, jak by bylo možno diagram upravit na případ ZSlZ: složkovost výrazu Jana a Eva (nebo Eva a Jana) by byla ponechána, výrazy potkaly malého chlapce (malého chlapce potkaly aj.) by byly zachyceny závislostně (uzel ohodnocený slovním tvarem chlapce a uzel ohodnocený slovním tvarem potkaly by byly podle návodu zrušeny a slovní tvary přeneseny na sousední uzly zatím anonymní) a nakonec by na výrazu potkaly závisel jednak výraz chlapce, jednak složka Jana a Eva (Eva a Jana).

V diagramech pro DZSlZ bychom se setkali navíc i s trojnásobnými (čtyřnásobnými, …) šipkami, jimiž se zaznamenává postupné přiklánění k závislostnímu pojetí.

Přibereme-li Gladkého[3] SSG, vidíme, že se jednotlivé koncepce mohou lišit

– celkovým rázem kombinování Z a Sl:

SlZ je alternativní (každý nekoncový uzel představuje buď řídící člen závislostního syntagmatu/závislostních syntagmat, nebo neelementární složku z hlediska Sl), ostatní [124]připouštějí konjunkci pojetí Z a Sl; alternativní nebo konjunkční kombinování ovšem ovlivňuje, s kterými konfiguracemi složkovosti a závislosti se v dané zobecněné koncepci počítá (ve všech případech je jistě vyloučeno, aby byl např. jednoslovný výraz složkou jiného jednoslovného výrazu, avšak to, aby složka závisela – aspoň za jistých okolností – na složce jiné, není přípustné v SlZ, kdežto v SSG ano);

– „rovnoprávností”/„nerovnoprávností” kombinace Z a Sl:

zatímco u alternativního kombinování (SlZ) jsou Z i Sl rovnoprávné, v ostatních případech bývá jedna z nich podkladová, výchozí, v případech námi uvažovaných je jí Sl;

– způsobem zadání:

zatímco v SlZ a SSG jsou všechny konfigurace přímo uváděny, obsahují ZSlZ a DZSlZ spíše návod, jak získat strukturu v pojetí nepodkladovém, u DZSlZ je v návodu dokonce odstíněna naléhavost přechodu od jednoho pojetí k druhému.

Můžeme se nyní ptát, které kombinace jiné než ty, s nimiž jsme se setkali, lze zkonstruovat (např. Z jako podklad kombinování sumačního?).

Jako vždy v podobných případech je snaha získat úplný přehled logicky možných případů užitečná bez ohledu na to, zda se všechny takové případy ukáží využity/doloženy, či nikoli. V posledním případě pak vyvstává známý problém indukce (které z nerealizovaných možností jsou realizovatelné). Právě poznání toho, které ze souboru představitelných zobecněných syntaktických koncepcí by mohly být vhodné pro popis (některých) jazyků, by bylo dobrou charakteristikou jazyků.

Uzavřeme tuto část konstatováním, že uvedená snaha po úplnosti je v našem případě dobře vymezena: na jedné straně tím, že jde o kombinace obou syntaktických koncepcí základních (Z a Sl), na druhé straně by se pro takové kombinace měla dát formulovat nějaká zobecněná podmínka projektivity a spojitosti (viz § 3.1.).

 

2. Zatímco se v 1. kap. a. mohl opřít o své mnohem starší práce (Nebeský, 1980), kap. 2. (nadepsaná Kombinatorika protovět) je z větší míry myšlenkově nová.

Podnikané studium slovosledu má nezvyklý ráz v dvojím směru, jednak se provádí (aspoň v jisté fázi) samostatně, nezávisle na studiu jiných syntaktických jevů, jednak má čistě formový, afunkční ráz. To, že se touto cestou dochází k hodnotným výsledkům, prokazuje, že takový programový afunkcionalismus je plodným doplňkem a užitečným korektivem převládajícího u nás hledání, čeho všeho je slovosled prostředkem.

Zkoumání je založeno na třech hlavních myšlenkách:

(1) uvažují se všechny možné slovosledné realizace jisté protověty (pamatujme, že se zde pro jednoduchost počítá výhradně s případy bez opakování slovních tvarů);

(2) pro některé jazyky (úzkostlivě přesně vzato, jen pro některé české věty) se předpokládá existence souvislých slovosledných bloků („stabilních množin”), z nichž každý se objevuje v každé slovosledné realizaci protověty a jehož vlastní slovosledné variace (všechny představitelné, jen některé z nich, jen jedna) se chovají vzhledem ke kontextu, tj. „zbytku” každé slovosledné realizace protověty, zcela autonomně (přesná definice stabilní množiny je formulována tak, že stabilní množinou je i každý slovní tvar, i každá slovosledná realizace protověty); o hierarchii, struktuře v „slovosledu” viz už Hjelmslev (1950);

(3) cílem je vystihnout – stručně, přehledně, „v kostce” – „postavení” každé slovosledné realizace protověty mezi ostatními slovoslednými realizacemi protověty (protože jde vždy o každou slovoslednou realizaci protověty zvlášť, budeme s a. také stručněji mluvit o větě a jejích slovosledných modifikacích), jinými slovy, vystihnout „slovoslednou strukturu” každé věty;

(4) uplatnit k tomuto cíli matematický aparát už vybudovaný při studiu syntaktické struktury (konkrétně Sl).

 

[125]

 

Vyjdeme opět z příkladu (diagram uvedený na s. 129). Přerušenými spojnicemi se zaznamenává, že se slovní tvary (stabilní množiny) sejdeme, zítra a doma mohou v rámci věty (stabilní množiny) vzájemně volně vyměňovat, spojnicí plnou pak to, že v rámci této věty je umístění slovního tvaru (stabilní množiny) se konstantní. V monografii se ovšem většinou pracuje s mnohem strukturovanějšími případy (některá omezení slovosledu se na diagramech vyznačují pomocí indexů). Takto se množina stabilních množin dané protověty uvádí do jasného vztahu k množině týmů vhodné hierarchie.

Nejprve však bylo třeba překonat dvě nesnáze:

– Pojem hierarchie neobsahuje nic, co by se týkalo sledu slovních tvarů v stabilních množinách; je proto definována „pořádající hierarchie”, kde již takový sled postižen je. Pořádající hierarchie vymezující větu spolu se všemi jejími slovoslednými modifikacemi se má k množině těchto vět obdobně jako (např.) generativní gramatika k množině gramaticky správných vět, které vymezuje. A podobně jako strukturní ukazatel dané gramaticky správné věty, která patří do jazyka vymezeného např. bezkontextovou generativní gramatikou, zachycuje „postavení” gramaticky správné věty mezi jinými gramaticky správnými větami, zachycuje „slovosledná struktura” věty (jedné ze slovosledných realizací protověty) „postavení” této věty mezi jejími slovoslednými modifikacemi; představuje totiž „v kostce” všechny její ostatní slovosledné modifikace.

– Obecně je množina všech stabilních množin dané protověty společností, což je obecnější pojem než hierarchie; a. dokázal, že lze přesto každou takovou množinu nějakou pořádající hierarchií postihnout, že však takových pořádajících hierarchií může být více. Dokázal dále, že se lze takové nežádoucí mnohosti a nutné arbitrárnosti při výběru jedné z více takových pořádajících hierarchií vyhnout tím, že se omezíme na jistou podmnožinu všech stabilních množin („sektory stability”), totiž na takovou, že pro každý prvek X podmnožiny platí, že pokud existuje jiný prvek Y podmnožiny a X s Y nejsou disjunktní, pak buď X je podmnožinou Y, nebo naopak Y podmnožinou X.

A. dokazuje, že i při zmíněném omezení je o každou jinou stabilní množinu, která není sektorem stability, jistým způsobem postaráno (nějaký sektor stability ji „kontroluje”) a zároveň, pokud takový případ nastane, je takto postaráno i o všechny ostatní stabilní množiny, které jsou podmnožinami onoho sektoru stability a samy sektory stability nejsou (onen sektor stability „má plnou kontrolu”), viz teorémy K (I), K (II) a jejich důsledek.

Vyslovuji domněnku, že příčinou druhé nesnáze jsou vlastně jen případy, kdy se stabilní množina vyskytuje (podle definice ve všech slovosledných realizacích protověty) pouze v jediném pořadí. Tuto nesnáz a. řeší „technicky”, bez přímé empirické (lingvistické) motivace. Řešení pak výslovně vypovídá o hranicích použitelnosti výsledného modelu („sektorového modelu slovosledné struktury protověty”): pro stabilní množiny s jediným pořadím je v rámci tohoto modelu k dispozici jen triviální jednotná slovosledná struktura, a tedy pro věty a jazyky s většinou takových stabilních množin je zcela neinformativní. Vlastní hodnotu tohoto modelu spatřuji v jeho dalším využití, viz. § 3.2.2.

 

[126]3. Zatím jsme sledovali vzájemně izolované traktování syntaktické struktury a slovosledné struktury. Majíce na paměti Havránkovu (1958, s. 285) „pracovní izolaci” (na rozdíl od „izolace reálné”), vracíme se k uvažování souvislosti nelineární a lineární kombinatoriky slovních tvarů v rámci věty (klauze).

V Nebeského monografii jsou oddíly věnované tomuto tématu obsaženy v prvních dvou kapitolách. V 1. a 2. kap. jde o kontakt syntaktické i slovosledné struktury zprostředkovaný projektivitou, spojitostí a projektoiditou, v 2. kap. jde o kontakt „přímý”.

 

3.1. A. zavedl pojem projektoidity (pro SlZ) jako zobecnění pojmů projektivita (pro Z) a spojitost (pro Sl). Nepřekvapuje, že je to téma bezprostředně následující po zavedení zobecněných syntaktických koncepcí, neboť se tak prokazuje, že SlZ je opravdu zobecněním Sl a Z.

Pojem projektivity se poprvé objevil v souvislosti se strojovým překladem, ale dnes už má své přirozené místo v mluvnicích češtiny (viz i Uhlířová, 1987). Dílčím způsobem se v bohemistice objevoval zejména při popisu a kodifikaci postavení přívlastku (zdůvodňování nevhodnosti typu vhodná četba pro mládež: nakreslíme-li si zcela po šmilauerovsku tento výraz, vidíme, že kolmice spuštěná od uzlu četba k dolnímu okraji stránky přetíná spojnici mezi uzlem vhodná a uzlem pro mládež, slovosled výrazu je vzhledem k běžnému chápání závislosti neprojektivní). Jinou podmínkou projektivity je neexistence přetínání spojnic mezi dvojicemi řídících a závislých výrazů, jako je tomu v Ovidiově verši Quaelibet extinctos iniuria suscitat ignes (Bezpráví roznítí znovu i zcela vyhaslý oheň; Ovidius, Umění milovati 3, 597), v němž by se protínaly spojnice mezi výrazy extinctos a ignes a spojnice mezi výrazy qaelibet a iniuria. Tím jsme si připomněli nejnázornější definici projektivity slovosledu vzhledem k Z (viz i s. 67). Není dost jasné, zda „princip členské sounáležitosti” měl zahrnovat jen podmínku první nebo snad i druhou. O typech neprojektivity v češtině pojednala Uhlířová (1972).

Podle autorova přesvědčivého pozorování je pro češtinu zcela zřejmá intuitivnost projektivity (formulováno jako teze o volbě syntaktické struktury na s. 92). Místo obecné formulace uvedeme ilustrativní příklad Gladkého (1985, s. 25 a 132). Puškinův verš (z Oněgina II, 6)

On iz Germanii tumannoj privez učenosti plody

je i mezi znalci interpretován tak, jako by tumannoj záviselo na Germanii, ačkoli podle dobových souvislostí je patrně lépe spojovat tumannoj s učenosti. Verš sám je dvojznačný, ale převládlo chápání, které odpovídá podmínce projektivity, nikoli chápání, které jí odporuje, srov. v Horově překladu: Ze zamlžené Germanie

Jako protějšek projektivity (vzhledem k Z) traktoval a. spojitost (vzhledem k Sl) už dříve (1975), nyní znovu. Zhruba řečeno, spojitý je slovosled věty chápané složkově, pokud se nám podaří opatřit všechny složky závorkami způsobem známým ze školské aritmetiky a algebry (závorky se nesmí „křížit”), což je možné tehdy, pokud věta neobsahuje nespojité složky.

Existuje řada vzájemně ekvivalentních definic projektivity. Podmínky v nich formulované se dají různým způsobem uvolňovat, např. Gladkého (1985, s. 20–21) slabá projektivita se dá názorně formulovat jako (při patřičné konvenci kreslení) neexistence křížení spojnic mezi řídícími a závislými slovními tvary. Představme si, že jsou různé formulace takových oslabených podmínek uspořádány podle stupně obecnosti (uspořádání by nemuselo být lineární). Gladkij uvádí případy, kde rozdílu mezi výrazem splňujícím silnější podmínku a výrazem splňujícím podmínku slabší (rozdílu v „teoretických” hodnotách) neodpovídá intuitivní rozdíl v hodnocení slovosledu jako pravidelnějšího a méně pravidelného (s. 25). Máme tedy před sebou otázku empirické (jazykové) relevance stupňů abstraktní škály různě silných podmínek.

Podobný rozdíl mezi formální a reálnou (pociťovanou) škálou by se dal předpokládat i v případě spojitosti a projektoidity. Zatím jsme se s problémem oslabo[127]vání podmínky spojitosti nesetkali, o různě slabých podmínkách slovosledu pro SSG pojednává Gladkij (s. 20, 25).

Formální i empirický výzkum projektoidity apod. se může ukázat závažný pro kontakt typologie Skaličkova typu (vycházející přece jen od stavby slova) a Greenbergovy typologie vycházející od slovosledu.

Jedna Nebeského idea si zaslouží zvláštní pozornosti: je to – v našem chápání – námět pro odvození projektoidity („odvození” ve smyslu přírodních věd, srov. příklady např. u Nováka – Těšitelové (1964, s. 131–132) a u Špeldy (1978, s. 106–107): odvození Taylorova vzorce pro kmitočet tónu struny).

Snažme se vystačit s náznakem. Podle Gladkého (s. 23) se dá obsah podmínky projektivnosti vystihnout přibližně takto: při splnění této podmínky jsou si slovní tvary „blízké” syntakticky – podotkněme, že sumárně – blízké (ne „zbytečně” vzdálené) i slovosledně.[4] Pro obecnější pojem projektoidity Nebeský dokázal (s. 71), že jistá kvantitativní charakteristika arborescence odvozená od součtu čísel přiřazených každé dvojici „sousedních” neanonymních uzlů (čísla jsou odvozena od vzdálenosti mezi členy každé z takových dvojic v arborescenci) je za podmínky projektoidity lineárního uspořádání neanonymních uzlů minimální. Při kontaktu s dobrou (psychologickou, fyziologickou) teorií řečové aktivity/řečového dění by se autorův teorém mohl stát součástí odvození ve výše naznačeném smyslu.

 

3.2. Hlavním tématem bude nyní empiricky motivovaná volba syntaktické koncepce.[5] Zatím jsme se s tímto typem problémové situace setkali při empirické motivaci pro formulaci zobecněných syntaktických koncepcí. Máme vlastně co dělat se starou ideou Mel’čukovu (1963): předpokládejme, že máme k dispozici univerzální popisný aparát, podle rázu stavby jazyka však můžeme – a může to být výhodné – zvolit jistou jeho speciální variantu. V našem případě bychom vlastně měli jako univerzální (nejobecnější) aparát uvažovat DZSlZ, budeme však uvažovat SlZ s Z a Sl jako speciálními případy.

3.2.1. Metodikou výběru je porovnávání detailního popisu syntaktického chování slovních tvarů (implikace jejich výskytů a ovlivňování slovních tvarů lexémů slovními tvary lexémů) a slovosledu. Cílem je zvolit z možných syntaktických koncepcí takovou, aby známe-li syntaktickou strukturu věty, bylo možno říci co nejvíce o jejím slovosledu, a naopak, zvolit z možných koncepcí slovosledu takovou, aby známe-li slovosled věty, bylo možno říci co nejvíce o její syntaktické struktuře.

3.2.2. „Přímá” souvislost mezi strukturou slovoslednou a syntaktickou. A. uvádí tento příklad (s. 140–141): Starší paní opatrně přechází širokou vozovku. Srovnává její strukturu slovoslednou, přesněji řečeno její sektorový model (slovosled „v kostce”), s možnou strukturou závislostní (resp. s její jistou, technicky motivovanou, modifikací – „normou”) a se strukturou složkovou. Srovnávají se hypergrafová podání, v nichž jsou jednotlivé struktury tvořeny množinami (týmy). Ukazuje se, že pro uvedenou větu je slovosledná struktura extenzionálně rovna normě struktury závislostní (což znamená, že o týchž množinách se zároveň tvrdí něco slovosledného i něco (neslovosledně) syntaktického), kdežto od struktury složkové se liší. Vychází tedy např., že (širokou, vozovku) je jednak sektor stability, jednak závislostní dvojice, jednak složka, kdežto (opatrně, přechází, širokou, vozovku) je pouze složkou a o jejím slovosledu se v slovosledné struktuře věty neříká nic.

A. poznamenává, že tato koincidence slovosledné struktury vět není pro češtinu okrajová, a posléze vyslovuje hypotézu naznačující, proč se bohemistika „kloní spíše [128]k závislostnímu pojetí syntaxe než k pojetí složkovému: Mohou to být právě slovosledné struktury, které tuto volbu pojetí syntaktických struktur [volbu jako výsledek kulturní praxe – pn] ovlivňují; závislostní pojetí syntaxe v sobě může skrývat ohled na opozici pevný/volný slovosled” (s. 141, srov. i Nebeský, 1987).

Vzhledem k tomu, že sektorová slovosledná struktura je pevně vázána na reálné slovosledné modifikace protověty, je pro volbu/výběr příležitost vlastně jen na straně (neslovosledně) syntaktické.

Dostáváme proto následující heuristické pravidlo (I): Vybírejme takovou koncepci, aby bylo možno syntaktické konfigurace v syntaktických strukturách podle této koncepce dobře slovosledně charakterizovat.

3.2.3. S podobnou situací se setkáváme u projektoidity. O tom pojednával a. už v r. 1980 (s. 26–27), ale své výklady do monografie bohužel nepojal.

Využijeme téhož příkladu jako výše. Vyjdeme-li z nepochybné závislostní struktury oné příkladové věty a uvážíme, které její „teoretické” slovosledné modifikace podmínka projektoidity (v tomto případě prostě projektivity) zahrnuje, vidíme, že množina těchto teoretických slovosledů zahrnuje všechny reálné slovosledné modifikace. Vyjdeme-li však ze struktury složkové, množina „teoretických” slovosledných modifikací získaná použitím podmínky projektoidity (zde prostě spojitosti) všechny reálné slovosledné modifikace dané věty nezahrne, např. složka přechází širokou silnici spolu s podmínkou spojitosti nepřipouští mezi teoretickými slovosledy pořadí pečlivě přechází stará paní širokou silnici.

Získáváme proto heuristické pravidlo (II): Vybírejme takovou syntaktickou koncepci, aby podmínky typu projektoidity použité na syntaktické konfigurace podle této koncepce nevylučovaly reálné slovosledné modifikace vět. Lepší je ta syntaktická koncepce, podle níž se takto zahrne více reálných slovosledných modifikací vět.

3.2.4. Poměr heuristických pravidel (I) a (II).

Soudím, že i kdyby se podle obou pravidel postupovalo zcela nezávisle, můžeme se nadít dobré shody výsledků. O tom, zda následné užití heuristiky druhé na výsledky heuristiky první může ovlivnit výsledky už první heuristikou dosažené, by se mělo dát říci něco předem.

3.2.5. Zdá se proto zřejmé, že empiricky nelze hodnotit syntaktické koncepce izolovaně, bez výzkumu slovosledu, a naopak. Je zajímavé, že k zdůraznění této souvztažnosti vede právě programově izolované studium slovosledu.

Tuto souvislost posiluje i ta část monografie, která se zabývá větami s opakováním (více výskyty) slovních tvarů (s. 142–146, viz i Nebeský, 1987). Jde přirozeně o to, zda se tímto přiblížením k reálném stavu věcí neznehodnocují výsledky zkoumání, v němž se s opakováním nepočítalo. A. prokazuje, že tomu tak není.

Přihlédneme-li nyní k zmíněné již větší empirické přístupnosti slovosledu (3.2.2.), nabízí se – jako další, obecnější heuristické pravidlo (III) – zásadní možnost získávat první orientaci po stavbě konkrétního jazyka zkoumáním sledu/pořádku (nejen) slovních tvarů.

 

4. Pro lingvistiku je Nebeského druhá monografie významné dílo jak svými výsledky, tak podněty, meritorně, metodologicky, a dokonce i žánrově.[6]

 

[129]LITERATURA

 

Čulík, K.: O popisech větné struktury. In: A. D. Andrejev, Studie z aplikované lingvistiky (skriptum). SPN, Praha 1963, s. 98–109.

Fitialov, S. Ja.: O modelirovanii sintaksisa v strukturnoj lingvistike. In: Problemy strukturnoj lingvistiki. Izd. AN SSSR, Moskva 1962, s. 100–114.

Gebauer, J.: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Skladba II. 2. vyd. Praha 1894.

Gladkij, A. V.: Sintaksičeskije struktury jestestvennogo jazyka v avtomatizirovannych sistemach obščenija. Nauka, Moskva 1985.

Havránek, B.: Závěrečný projev. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 281–289.

Hjelmslev, L.: Rôle structurale de l’ordre des mots. Journal de psychologie normale et pathologique, 43, 1950, s. 54–58.

Materna, P. – Pala, K. – Zlatuška, J.: Logická analýza přirozeného jazyka. Academia, Praha 1989.

Mathesius, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha 1947.

Mel’čuk, I. A.: O standartnoj forme i količestvennych charakteristikach nekotorych lingvističeskich opisanij. VJaz, 12, 1963, s. 113–123.

Nalimov, V. V.: Verojatnostnaja model’ jazyka. Nauka, Moskva 1979.

Nebeský, L.: Algebraic properties of trees. Postscript by P. Novák. AUC Philol. Monogr. XXV. Praha 1969.

Nebeský, L.: Užití teorie grafů v lingvistice (skriptum FF UK). SPN, Praha 1975.

Nebeský, L.: Grafověteoretické vlastnosti větných struktur. (Výzkumná zpráva. Filozofická fakulta UK Praha). Praha 1980.

Nebeský, L.: Matematické vlastnosti větných struktur. SaS, 42, 1981, s. 9–15.

Nebeský, L.: O dvou formálních zdrojích strukturace vět. SaS, 48, 1987, s. 190–198.

Novák, P. – Těšitelová, M.: Kvantitativní lingvistika. In: P. Sgall a kol., Cesty moderní jazykovědy. Orbis, Praha 1964, s. 103–133.

Quine, W. V. O.: Methods of Logic. Routledge and Kegan Paul, London 1962.

Revzin, I. I.: Modeli jazyka. Nauka, Moskva 1962.

Špelda, A.: Hudební akustika. SPN, Praha 1978.

Uhlířová, L.: On the non–projective constructions in Czech. PSML, 3, 1972, s. 171–181.

Uhlířová, L.: Knížka o slovosledu. Academia, Praha 1987.

Weyl, H.: Philosophie der Mathematik und Naturwissenschaft. Springer, München 1926.


[1] Pro její vybudování je však užito postupu podobného už staršímu (Quine, 1962, s. 241) a nyní běžnému (např. Materna – Pala – Zlatuška, 1989, s. 64) zavádění uspořádané n–tice jako jisté množiny.

[1a] V dalším textu budu užívat výrazu uzel i v případě, že by bylo přesnější mluvit o výsledku ohodnocení uzlu.

[2] Nemůžeme zde bohužel prostě říci: názvy distribučních tříd, protože ty jsou vázány na slovosled.

[3] Gladkého práce (1985) se dostala do Prahy, až když byla Nebeského monografie vytištěna. Mezi oběma je mnoho společného a konvergentního (matematický styl myšlení). Nebeského samostatnost (a priorita) je zaručena jeho výzk. zprávou (1980), Gladkého kniha – v rec. byla dotčena jen malá část její tematiky – byla dána do tisku v r. 1985. Viz ostatně Nebeský (1981).

[4] Vztah mezi touto Gladkého myšlenkou a Nebeského teorémem můžeme považovat za obdobný vztahu mezi představou o užitečnosti charakterizovat variabilitu hodnot kolem průměru a volbou určité statistiky, která má proti jiným různé výhody (zejm. zapojení do užitečných teorémů).

[5] Případ podobně motivovaného výběru (směru závislosti mezi subjektem a predikátem s ohledem na projektivitu) v rámci jedné koncepce je u Fitialova (1962, s. 107).

[6] V této recenzi jsem nechal stranou Nebeského filozofii užívání matematických metod ve vědě (např. a zejm. v lingvistice), jak je patrna zejména v předmluvě a závěru; na několika místech recenze jsem vyjádřil své představy a řešení (zatím) implicitně. Svému synu ing. Ivanu Novákovi děkuji za narýsování obrázků i jinou technickou pomoc.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 2, s. 121-129

Předchozí Miroslav Komárek: K rytmické stavbě Palivcova Pečetního prstenu

Následující Jarmila Panevová: Ještě pár slov k poválečným osudům české lingvistiky