Jan Chloupek a kol.: Stylistika češtiny

Jana Bartůňková, Jiří Zeman

[Book reviews]

(pdf)

Jan Chloupek a kol.: Stylistika češtiny

Jan Chloupek a kol.: Stylistika češtiny. SPN, Praha 1991. 296 s.

 

Kompendium z české stylistiky je v české jazykovědě jev vzácný. Po r. 1945 se objevuje zhruba ve dvacetiletých intervalech. Je to nesporně udivující, protože to neodpovídá stavu českého stylistického bádání a bohatosti stylistické produkce v podobě dílčích studií, článků, skript apod. Po stylistice J. V. Bečky (1948) a kolektivní práci A. Jedličky, V. Formánkové a M. Rejmánkové (1970) máme nyní další kolektivní práci autorů J. Chloupka, M. Čechové, M. Krčmové a E. Minářové Stylistika češtiny.

Autoři se k sepsání stylistiky odhodlali v době, kdy to není práce záviděníhodná. Lingvistika od věty výše zažívá velký pohyb, vstřebává množství inspirativních pohledů lingvistiky samé i věd styčných, je nucena přehodnocovat a znovu vymezovat staré pojmy, osvojovat si nové, hledat nejefektivnější a nejadekvátnější metodologické přístupy a mnohdy nově formulovat i předmět svého bádání. To je i současná pozice stylistiky, pozice znesnadňující vypracování syntetického díla.

Autoři si byli těchto obtíží plně vědomi, proto si nekladli za cíl předložit vysokoškolským studentům, učitelům, příp. dalším zájemcům o tuto zastřešující lingvistickou disciplínu „všeobsahující kompendium, nýbrž ve výběru onu stylistickou problematiku, kterou pokládají za základní” (s. 9).

Text učebnice je rozvržen do deseti kapitol opatřených předmluvou, která vyjadřuje intenci autorského kolektivu, a prognosticky laděným závěrem. Porovnáme-li obsah jednotlivých kapitol s výše uvedenými stylistikami a s prací J. Mistríka (1985), je možné říci, že nám kolektiv předkládá kompendium, které v osvědčených postupech na tyto [151]práce navazuje a předkládá současný pohled na stylistiku. V dílčích částech se však autoři snaží o osobitý přístup k problematice. Pokusíme se alespoň ve stručnosti na některé z nich upozornit.

První kapitola (Pojmosloví stylistiky) vymezuje pojetí čtyř důležitých okruhů problémů, které prostupují celou publikací a určují její obsah. Jde o vztah stylistiky a teorie komunikace, o vymezení stylu, o vymezení místa stylistiky v systému lingvistiky a o vymezení funkčních stylů.

Celá kniha vhodně vychází ve vztahu stylistiky k teorii komunikace, přičemž využívá termínů, které byly vypracovány J. Kořenským a jeho spolupracovníky pro komplexní rozbor řečové činnosti (viz např. Kořenský – Hoffmannová – Müllerová, 1987). Tím se tato stylistika výrazně odlišuje od všech stylistik předcházejících. Domníváme se, že bylo možné více zdůraznit komunikační vztah mezi autorem a příjemcem při přenosu informace (v jeho rámci pro stylistiku, školu, ale i pro komunikační proces vůbec důležité souvztažné procesy stylizace a interpretace) a problematiku komunikačních bariér. Interpretační složku komunikace tato publikace poněkud opomíjí, text je však nutné zkoumat v jednotě procesu produkce a interpretace. Jak ukázala štiřínská konference v r. 1987, neplatí to zdaleka jen pro texty umělecké. Přes kód pak mohl být vysvětlen vztah k sémiotice. To mohlo být užitečné nejen ve vztahu k stylu uměleckému, ale i pro vyčlenění textu: Z úvodu se zdá, že pojmy text a komunikát jsou synonyma (s. 14), na počátku čtvrté kapitoly však autoři poukazují na složitost vztahu (mj. i na existenci textů ve smíšených komunikátech).

Styl jako základní pojem stylistiky je v souladu s tradicí Pražské školy pojímán procesuálně (vybírání, uspořádávání) i rezultativně (vybranost, uspořádanost).

Autoři dále vymezují místo stylistiky v rámci lingvistických disciplín a její vztah k vědám styčným. Tradičně je větší pozornost věnována vztahu k literární vědě, nově se zde objevuje vztah stylistiky k textové lingvistice.

Na závěr kapitoly je v přehledu uvedena teorie funkčních stylů. Naskýtá se otázka, zda zde nemohly být připojeny také informace o přínosu funkční stylistiky z desáté kapitoly.

Druhá kapitola je věnována diferenciaci a stratifikaci národního jazyka. Za pozornost stojí především proto, že se zde autoři pokusili o „moravský pohled” na problém spisovnosti a nespisovnosti, otázku interdialektů, fungování obecné češtiny na Moravě apod. Kapitola je doprovázena množstvím příkladů, což je ostatně charakteristické pro celou knihu.

Třetí kapitola předkládá – v duchu pražské tradice – obecně přijímané třídění určujících faktorů slohotvorného procesu. Oproti předcházejícím stylistikám je zde zdůrazněna úloha tématu a je naznačen i vývoj zařazení tohoto činitele do soustavy objektivních činitelů. Je to akt podstatný, protože představuje další krok ke komplexnímu pohledu na text. Důležité je to především u textů uměleckých. K. Hausenblas sice ještě v r. 1955 téma za slohotvorného činitele skutečně nepovažoval, ale později právě jeho důvody přispěly ke změně chápání funkce tématu, o čemž svědčí i stať Krátká úvaha na téma „téma” (Hausenblas, 1969), která v soupisu literatury právě za touto kapitolou citelně chybí.

Ve čtvrté kapitole (Stylistické aspekty výstavby textu) se autoři zabývají slohovými postupy, tedy tím, co bývá označováno jako makrokompozice nebo architektonika textu, dále pak mikrokompozicí (tektonikou) textu, která je v češtině tradičně pojmenována termíny horizontální a vertikální členění textu.[1] Příliš stručné se zdá pojednání o textové koheznosti, které mohlo být rozšířeno i o pojem koherence textu. Jak ukazují např. Beaugrande a Dressler (1981), alespoň pro určité typy textu je rozlišování obou termínů funkční.

[152]Pátá kapitola se zabývá slohovou charakteristikou výrazových prostředků. Autoři vycházejí z podnětů naší funkční stylistiky a upozorňují na existenci variantních prostředků stylově rozlišených a nerozlišených jako na záležitost synchronního hodnocení. Postupují podle jednotlivých rovin jazykového systému. Za účelné považujeme propojení prostředků morfologických se syntaktickými, stejně jako podání variant mluvnických kategorií v rámci slovních druhů, protože přispívá ke komplexnosti pohledu a kompaktnosti výkladu. Důsledně je uplatňován pohled systémový i funkční. Z lexikálních systémových vztahů věnují autoři hlavní pozornost synonymii (na úkor všech ostatních). Ta je v knize pojímána šíře, ve smyslu možnosti výběru, a z lexikálního jevu se stává základním faktorem stylu.

V kapitolách šest až devět jsou podrobně probírány jednotlivé funkční styly. Jejich základní charakteristika je dána konstitutivními faktory mluvenosti (funkční styl prostě sdělovací), pojmovosti (funkční styl odborný a administrativní), získávací a přesvědčovací funkcí (funkční styl publicistický) a funkcí estetickou (funkční styl umělecký). Další popis funkčních stylů pak probíhá od charakteristiky stylové oblasti přes vysvětlení stylových norem a vrstev výrazových prostředků až po slohové útvary. Zařazení slohových postupů do kapitoly o výstavbě textu a slohových útvarů do této „statičtější” kapitoly je smysluplným pokusem autorů řešit problém vztahu funkčních stylů, slohových postupů a slohových útvarů.

Pokud jsme se v úvodu zmínili o obtížné situaci stylistiky, která se nachází na křižovatce nejrůznějších vlivů, platí to tím více o zkoumání funkčního stylu uměleckého, jemuž je věnována devátá kapitola. V uplynulém období bylo snazší vést hranici mezi „sférami zájmu” stylistiky a literární vědy, protože někteří oficiální představitelé literární vědy opomíjeli exaktnější přístupy opřené o sémiotiku, teorii textu, teorii verbální komunikace, pragmatickou sémantiku apod. a uspokojovali se se sociologizujícím a ideologizujícím pohledem na umělecký text. Recenzovaná kniha se opírá spíše o normativní poetiku než o komplexní přístupy k uměleckému dílu, i když jména některých badatelů připomíná (např. N. Krausová, Z. Mathauser, M. Kubínová a skupina kolem V. Macury). Bylo by však prospěšné uvést i některé důležité práce Bachtinovy a Lotmanovy, které obohacují jak lingvistiku, tak literární vědu.

Poslední kapitola podává stručný přehled metod stylistického bádání. Ve srovnání s Mistríkovou prací je však podán pouze jejich popis – bez ukázky konkrétního využití. V některých částech pak kapitola přechází spíše v návod ke zpracování odborné práce (např. metoda prostudování odborné literatury). Domníváme se, že by bylo vhodnější – ve shodě s jinými stylistikami – umístit tuto část mezi první kapitoly knihy a obohatit ji o stručný historický nástin vývoje stylistiky.

Kniha obsahuje ve svém závěru výběrový rejstřík; je však na škodu věci ještě výběrovější, než jak je uvedeno. Domníváme se, že vypracování podrobnějšího rejstříku by knize prospělo. Při konečné redakci by pak neuniklo, že se někdy pracuje s pojmem dříve, než je vysvětlen (např. koheznost, index opakování), jindy se pak týž pojem zmiňuje vícekrát, navíc s různě obsáhlým vysvětlením (např. rozdíl mezi stylistikou a teorií textu, vztah textu a komunikátu). V některých případech se užívá nejednotného názvosloví (např. teorie textu na s. 17, ale textová syntax na s. 80). Rejstřík obsahuje termín vyprávění, avšak v textu se užívá synonymně i pojem vypravování. Bylo by vhodné upozornit na to, že tyto dva pojmy se někdy rozlišují (viz např. Horálek, 1971).

Závěrem bychom se chtěli zastavit ještě u bibliografie, která je výběrově dovedena až do r. 1990. Za cenné lze považovat to, že autoři čerpali podněty ze slovenské stylistiky. Na druhé straně se domníváme, že se zde uvádí množství nepodstatné literatury (např. těžko dostupná skripta) a jiné, důležitější práce byly opomenuty (např. informace o inzerátech by mohla být doplněna odkazem na článek J. Hoffmannové, 1985). To však není podstatné. Závažnější je skutečnost, že čtenáři knihy bude zřejmě činit potíž orientace v literatuře. S výjimkou vybraných prací, které jsou uvedeny na konci knihy, je bibliografie uváděna za jednotlivými kapitolami. V textu se na ni odkazuje příjmením autora a rokem vydání práce. Problém je v tom, že se mnohdy odkaz na knihu a biblio[153]grafický údaj nekryjí s kapitolou. Tak např. odkaz Daneš (1985) v desáté kapitole musí čtenář pracně vyhledat v přehledu literatury za čtvrtou kapitolou, odkaz Sgall (1986) na s. 280 pak není bibliograficky upřesněn nikde. Neobvyklá je rovněž nejednotnost bibliografických hesel a někdy i jejich nepřesnost. V desáté kapitole je na s. 273 práce M. Čechové citována v podobě „K slohové charakteristice některých jazykových prostředků, zvláště morfologických. SlavPrag, 21, AUC 1978”, zatímco na s. 281 je táž práce uvedena v podobě „K slohové charakteristice jazykových prostředků, zvláště morfologických. SlavPrag, 21, 1978, s. 147-151”. Je to jistě škoda, protože podobné nepřesnosti bylo možné odstranit pečlivější redakcí konečného textu.

Po stránce technické je kniha na dobré úrovni. Nedorozumění by mohlo vyvolat pouze spojení věčný text na s. 95 (má být zřejmě věcný text).

Vznik nové stylistiky je nutné přivítat, už proto, že se českému čtenáři dostává po letech potřebná učebnice. Pokud její obsah přijmeme v podobě, jak ji autoři prezentují, získáme vcelku dobrý a moderní pohled na současnou stylistiku i na její vývoj do budoucnosti. Pokud se jeví jako potřebné o některých částech diskutovat, nebude to na škodu věci. Jejich jiné řešení může dát podnět k vypracování nové stylistiky češtiny. Je jen otázka, zda na ni budeme čekat opět dalších dvacet let.

 

LITERATURA

 

Bečka, J. V.: Úvod do české stylistiky. Praha 1948.

Beaugrande, R.–A. de – Dressler, W. U.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1981.

Hausenblas, K.: K základním pojmům jazykové stylistiky. SaS, 16, 1955, s. 1–17.

Hausenblas, K.: Krátká úvaha na téma „téma”. Česká literatura, 17, 1969, s. 3–10. Přetištěno in: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1972, s. 55–63.

Hoffmannová, J.: Seznamovací inzeráty mladých lidí. NŘ, 68, 1985, s. 113–124:

Horálek, K.: Vyprávění, epika a próza. In: Miscellanea Linguistica. Ostrava 1971, s. 217–222.

Jedlička, A. – Formánková, V. – Rejmánková, M.: Základy české stylistiky. Praha 1970.

Kořenský, J. – Hoffmannová, J. – Müllerová, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 57–69.

Mistrík, J.: Štylistika. Bratislava 1985.

Stich, A.: První souhrnný nástin české funkční stylistiky. NŘ, 56, 1973, s. 81–86.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 150-153

Previous Jiří Kraus: Petr Sgall – Jiří Hronek – Alexandr Stich – Ján Horecký: Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics

Next Jiří Homoláč: Robert H. Robins – Eugenius M. Uhlenbeck (ed.): Endangered Languages