Stylistika ve Velké Británii (mezi lingvistikou a literární vědou)

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Stylistics in Great Britain

V současné britské stylistice zřejmě převažuje orientace na problematiku literárního textu; pokud stylistikové projevují zájem o jiné typy textů, interpretují je obvykle na pozadí textu literárního a jejich analýzy dokazují, co mají tyto textové typy společného s uměleckým textem, čím se od tohoto východiska odlišují apod. Práce z této oblasti proto nebývají řazeny pouze pod označení stylistika (též stylistika diskurzu, discourse stylistics), ale často i pod ustálená záhlaví language of literature, poetics + linguistics, discourse theory of literature či dokonce literary linguistic stylistics, objevuje se i spojení estetická lingvistika aj.

Současná situace v britské stylistice je hlavně výsledkem vývoje probíhajícího od 60. let, kdy se lingvistika a literární věda od sebe značně „odtáhly”, jejich vztahy byly chladné a napjaté. Pro toto období je charakteristický spor předních představitelů obou oborů, R. Fowlera (viz Fowler, 1971) a F. W. Batesona o to, zda lingvistika vůbec může přispět k analýze literárního textu a zda je vůbec oprávněný lingvistický přístup k literárnímu dílu.[1] Batesonovu skepsi, jeho přesvědčení, že přístup lingvistů k uměleckému textu je příliš deskriptivní a že adekvátní interpretaci a hodnocení může provést pouze literární věda, ovšem do jisté míry potvrdily i některé práce lingvistů z tohoto období; jako příklad bývá uváděna studie J. Sinclaira (1966) s příznačným názvem Taking a poem to pieces – minuciózní, ale do značné míry samoúčelný jazykový rozbor básnického textu. Naopak R. Fowler v této diskusi snesl mnoho argumentů dokazujících, že zde jazykověda může literární vědě výrazně přispět; a od té doby je v britské stylistice neustále patrna snaha sblížit přístupy obou disciplín a prokázat potřebnost jejich integrace v duchu opakovaně citovaného tvrzení R. Jakobsona (1960), že „lingvista hluchý k poetické funkci jazyka a literární vědec lhostejný k jazykovědným problémům a neobeznámený s lingvistickými metodami představují stejně křiklavé anachronismy”.

V 60. letech je britská literární věda a s ní i „literární stylistika” ovlivněna zejména ruským formalismem a pražským strukturalismem; s velkým ohlasem jsou vydávány práce R. Jakobsona, J. Mukařovského a dalších. Převládá imanentní pojetí uměleckého textu, důraz na jeho výlučnost, hledání gesta, které zaručuje jeho estetickou jednotu (viz např. práce mimořádně plodného literárního teoretika a i u nás úspěšného spisovatele–humoristy D. Lodgeho). V pojetí literární kompetence, spojované s představou ideálního čtenáře (viz Culler, 1975 aj.), se tu o něco později projevují i vlivy formalismů generativně–transformačních. A od tohoto období se britská stylistika takřka nepřetržitě, až do současnosti vyrovnává s otázkami (v našem kontextu dobře známými) typu: Má literární text výlučné postavení mezi ostatními typy textů? Na čem je založena „literárnost” (literariness)? Existuje specifický básnický jazyk, resp. umělecký styl? Je pro něj příznačná aktualizace, příznakové užití jazyka, odchylka (deviation) od jazykové normy, její nápadné porušení (foregrounding)? Představují projevy poetické funkce ve vztahu k základnímu sdělení s funkcí komunikativní něco přídatného, ornamentální ozdobu? Má být literární stylistika speciálními analytickými metodami ostře odlišena od stylistiky lingvistické? apod. (Příznačné je, že snaha [288]o řešení těchto problémů je nejčastěji opírána o interpretace lyrických básní, tedy nerozsáhlých textů, kde bývá na malé ploše koncentrováno nejvíc jazykové kreativity a výrazové aktualizace.) Čím blíže k současnosti, tím výrazněji dávají britští stylistikové na takto položené otázky zápornou odpověď (srov. např. Carter, 1987; Mills, 1989; aj.). Nejsou ostré hranice ani závažné typologické rozdíly mezi texty literárními a ostatními druhy textů a není vhodné provádět stylistické analýzy na exkluzivním kánonu literárních textů, soustřeďovat se na specifiku básnického jazyka, resp. stylu uměleckých děl. Není jasné, co už představuje „odchylku” a s kterými normami a konvencemi je třeba tyto „odchylky” konfrontovat; mimoto např. hra s výrazy a s významy, stylistické figury nebo rytmizované pasáže se vyskytují i v textech neliterárních. Je tedy třeba počítat v oblasti literatury spíše se stylovým pluralismem (publikace Cartera – Nashe, 1991, má podtitul A guide to styles of English writing) a umísťovat konkrétní texty na určité škále, resp. v kontinuu literárnosti: proto není na místě ani rozlišování literární a lingvistické stylistiky a jejich metodologická diferenciace. (Srov. o tom u nás např. Doležel, 1960, s. 146–149; Hausenblas, 1983; aj.)

V 70. letech se britská stylistika formuje především v paradigmatu funkční lingvistiky a sociolingvistiky; od tohoto období opět až do současnosti v ní můžeme sledovat dominantní vliv M. A. K. Hallidaye a jeho „systemic linguistics”. Hallidayovo pojetí textu jako sociosémiotického procesu vede k zaměření na vztah textových struktur a struktur sociálních, k analýze jazykových struktur v sociálním kontextu (sociální sémiotika se objevuje v názvu Hallidayovy práce z r. 1978 i v podtitulu pozdější společné publikace Hallidaye a jeho spolupracovnice R. Hasanové – viz Halliday – Hasan, 1985). V takto orientované funkční stylistice, resp. sociostylistice se prosadilo hlavně Hallidayovo rozlišení ideační, interpersonální a textové funkce jazyka; „transitivity”, „mood” a další kategorie Hallidayovy funkční gramatiky (Halliday, 1985) se staly běžnými nástroji stylistických analýz; a do stylistického inventáře vstoupil i pojmově terminologický aparát společné práce M. A. K. Hallidaye a R. Hasanové o kohezi (1976). Tuto proměnu dominantní orientace britské stylistiky mezi 60. a 70. lety jasně reflektují antologie D. C. Freemana, vydané vždy v závěru příslušné dekády (Freeman, 1970, 1981).

V 80. letech se britská stylistika dostává do sféry vlivu různých teorií vzniklých v okruhu lingvistické pragmatiky (symptomatický pro tuto dekádu je např. název sborníku The Pragmatics of Style – viz Hickey, 1989). Využívá se podnětů z teorie řečových aktů, mnoha aplikací se dostává Griceovu modelu kooperačního principu a konverzačních maxim. I pro stylistiku se stává literární text hlavně komunikátem – sám je složkou komunikace, navíc komunikaci zobrazuje: proto lze při jeho analýze uplatnit teorii zdvořilosti (formulovanou v pracích P. Brownové a S. Levinsona) nebo sociologicko–etnometodologické přístupy konverzační analýzy. Ke konci 80. let také D. Sperber a D. Wilsonová, autoři úspěšné a vlivné teorie relevance, ověřují (spolu se svými žáky) nosnost své teorie i ve vztahu k uměleckému textu (srov. Pilkington, 1990; Wilson – Sperber, 1992). Zájem o literární dialog, o různé dimenze dialogičnosti v literárním díle tu navíc lze spojit s dodnes mimořádně silným působením odkazu M. M. Bachtina. Všechny tyto přístupy zde tak či onak vplývají do proudu široce chápané discourse analysis, pro niž mají ve Velké Británii zakladatelský význam publikace M. Coultharda a J. Sinclaira (Sinclair – Coulthard, 1975; Coulthard, 1977; linii prací této birminghamské školy lze rovněž – zejména prostřednictvím řady sborníků – sledovat až do dnešních dnů).

V tomto proudu se formuje i tzv. stylistika diskurzu (discourse stylistics) reprezentovaná hlavně četnými pracemi R. Cartera a jeho spolupracovníků (W. Nash, P. Simpson, D. Burtonová a další) a M. Shorta. Tato postupně utvářená metodologie stylistické interpretace literárního textu k sobě přitáhla snad všechny výrazné představitele současné britské (a v řadě případů i zahraniční) stylistiky. Zaměřuje se na nadvětné textové struktury, pracuje s rozsáhlými úseky textu a důsledně si všímá propojení textu [289]s reálnými kontexty; literární text je zde chápán jako diskurz a diskurz bývá v těchto pracích definován jako „integrovaný celek textu a kontextu”, jako spojení „jazykové realizace interakce a jejího kontextového přesahu” apod. Tento směr umožňuje mnohostrannou analýzu uměleckého textu, interpretaci odehrávající se v několika „rovinách”; proto mohou autoři využít četných teoretických podnětů a aplikovat nejrůznější modely, tj. některé výše uvedené (Searle, Grice, Halliday, Sinclair – Coulthard, Brownová – Levinson, Sperber – Wilsonová), ale i mnohé další: např. z oblasti lingvistiky textu teorii makrostruktur T. A. van Dijka a koncept „discourse strategies” van Dijka a Kintsche; nebo modely narativních struktur počínaje V. J. Proppem, přes W. Labova a J. Waletzkého až po autory „story grammars”, zakládající své modely na kognitivně psychologických konceptech rámců, schémat, skriptů, scénářů …[2] Výsledkem vhodně zvolených analytických procedur by podle představitelů stylistiky diskurzu měla být explicitní, jasně formulovaná, zdůvodněná stylistická interpretace uměleckého textu, která by měla naznačit i případný interpretační invariant (možnou shodu jednotlivých subjektivních interpretací).

Takto široce založený přístup se už pochopitelně neomezuje na rozbory lyrické poezie, ale pouští se do analýz románů a dramat (motivován i svým zájmem o literární dialog). Tak např. další výrazný zástupce britské stylistiky (ale i jiných lingvistických disciplín) G. Leech po práci ze 60. let věnované poezii (Leech, 1969) vydává spolu s M. Shortem průvodce po jazyku umělecké prózy (Leech – Short, 1981), a nejnovější soubor jeho studií (Leech, 1993) obsahuje mj. i podrobnou analýzu Shawova dramatu opřenou o Leechovu teorii „pragmatických principů”. R. Fowler (1977) vydává už na konci 70. let práci o románu, próze se věnuje i W. Nash (1980). M. Short, odborník na „doleželovskou” problematiku kontextových postupů v próze (přímá, polopřímá, nevlastní přímá řeč), píše v současné době po řadě přípravných studií syntetickou práci o stylu dramatu. Dramatickým textům jsou věnovány i knižní práce D. Burtonové (1980), D. Birche (1991) a řada dalších stylistických analýz.

Temperamentní rozvoj stylistiky diskurzu samozřejmě pokračuje i v 90. letech; zdá se však, že tato dekáda bude do značné míry ve znamení ambiciózního směru, který se už v průběhu 80. let postupně od stylistiky diskurzu odděloval a který vystupuje pod označeními radikální stylistika, lingvistický kriticismus (kritická lingvistika) nebo kritická analýza diskurzu (critical discourse analysis). Pro tento přístup, reprezentovaný hlavně posledními pracemi R. Fowlera (1981, 1986, 1987, 1991) nebo publikacemi N. Fairclougha (1989a, 1992), je charakteristické chápání diskurzu jako akce, v těsném spojení se sociálním kontextem; a stejně těsně je spjat lingvistický popis diskurzu se sociologickým popisem sociálních struktur a vztahů. Model N. Fairclougha (1989b) je založen na vzájemné interakci textu, procesů produkce a recepce diskurzu a sociálního kontextu (chápaného jako „širší institucionální a sociální matrice”); v analytické části modelu se k těmto komponentům připojuje deskripce (k textu), interpretace (k „discourse processing”) a explanace (ke kontextu). Autoři těchto prací jsou ovlivněni některými teoriemi sociologickými a filozofickými (frankfurtská škola), výše zmíněnými pracemi M. A. K. Hallidaye,[3] dále idejemi M. Foucaulta, podle jehož práce L’Ordre du Discours (1971) je třeba analyzovat ve vztahu k sociálnímu kontextu celou konfiguraci typů diskurzu, jejich vzájemných relací, konvencí v určité instituci, skupině, společenství. Zřejmé je i spříznění „kritických lingvistů” s pracemi J. Meye, R. Wodakové a zejména s posledními publikacemi T. A. van Dijka (ten je ostatně šéfredaktorem v Anglii vydávaného časopisu Discourse & Society – před několika lety vzniklé tribuny tohoto směru analýzy diskurzu). Diskurz je konstituován v mnoha [290]rovinách sociální organizace, a sám v nich působí konstitutivně; reflektuje mocenské struktury, konflikty, předsudky a sám se podílí na diskriminaci, manipulaci, demagogii. Cílem autorů je vypracovat metodologii, která by umožnila čtenářům demystifikaci diskurzu, odhalení zakódované ideologie (ve srovnání s konotacemi v našem prostředí zde ovšem ideologie představuje neutrální koncept, založený na kategorizaci hodnot připisovaných jazykovým prostředkům). Autorům jde i o možný podíl diskurzu a jazyka na změně konvencí a sociálních poměrů (např. odstraněním některých stereotypů). Využívání různých registrů a nestandardních jazykových útvarů se může např. podílet na prosazování identity diskriminovaných menšin. Ostatně podstatou diskurzu je právě bachtinovská heteroglosie, střetávání různých „hlasů”, různých ideologií (odtud požadavek intertextové stylistiky).

Takto profilované stylistické analýzy jsou pochopitelně zaměřeny hlavně na texty určené veřejnosti (publicistika, propaganda, politické dokumenty) a často do nich vstupuje tematika rasismu, feminismu i další globální společenské problémy. Jako komplexní diskurz je rozebírán např. mccarthismus nebo „Thatcherian discourse” (Fairclough, 1989b), u něhož autor sleduje jazykovou kreaci tří typů hodnot: především zacházení se zájmeny se tu podílí a) na specifické prezentaci subjektu ženského politického leadera, b) na udržování autority, dominance, jakou obvykle disponuje mužský subjekt v politice, c) na simulaci solidarity s „obyčejnými lidmi”, tj. na projevech populistických tendencí. Častým tématem těchto interpretací je i reklama – diskurz, kde se mísí strategie konstrukce (jde o konstrukci individuálního image, atraktivnosti nabízeného produktu) a strategie simulace (osobních, přátelských vztahů mezi výrobcem, prodejcem, resp. autorem reklamy a zákazníkem). Obdobným způsobem jsou však interpretovány i texty literární.

Po charakteristice čtyř hlavních orientací, které se prostupují v britské stylistice 60.–90. let, ještě stručně naznačíme několik dalších tendencí a vlivů. Patří mezi ně

a) snahy o procesuální stylistiku, která interpretuje text jako dynamickou projekci procesů jeho produkce a recepce a sleduje zároveň oba směry „discourse processing” (shora dolů, tj. od hypotézy o textovém celku ke konkrétním realizačním prostředkům, i opačně, tj. zdola nahoru). Důležité je, jakou strategii autor volí pro navázání kontaktu se čtenářem, jakým způsobem mu text adresuje, jak využívá společných znalostí, které u sebe a čtenářů předpokládá. Podle tohoto pojetí, k němuž se zčásti hlásí i kritická stylistika, jsou hodnoty (i umělecké, estetické) spjaty spíše s „discourse processing” než se statickými strukturami („frozen”) textu jako produktu, rezultátu komunikace;

b) stylistika, kterou by bylo možno podle dominantního vlivu označit jako kognitivně psychologickou. Je většinou zaměřena silně empiricky a pomocí testů např. zkoumá, jak se uplatňují při interpretaci schémata a obdobné jednotky, které jsou součástí předpokladových struktur autora i čtenářů, nebo jaký vliv na vnímání uměleckého textu má jeho profilace na popředí a pozadí (foregrounding – backgrounding, ev. figure – ground). V této oblasti soustavně spolupracuje s britskými lingvisty nizozemský stylistik W. van Peer, mj. autor práce s příznačným názvem Stylistics and Psychology (1986);

c) vliv poststrukturalistického myšlení, zvláště dekonstrukce; z podnětů, které přináší např. Derridova Gramatologie, je vítána představa nekonečné sémióze, otevřenosti textu k neustálému čtení a tvorbě významů, i interpretační zájem o „místa s tajemstvím” v textu, o ironii, paradoxy, ambiguity, o neurčitost a nestabilitu textu. Tato inspirace je ovšem v rozporu s převládající snahou britských stylistiků respektovat sociální dimenzi jazyka a literatury, vztahovat text k sociálnímu kontextu a zařazovat ho do historických procesů;

d) zcela opačný směr, usilující naopak o eliminaci interpretační neurčitosti: tzv. corpora–based stylistics využívá velkých textových korpusů, jaké byly vybudovány mj. na univerzitách v Londýně a Lancasteru či v Birminghamu (Cobuild), [291]a často si ověřuje příznakové, nestandardní užití určitého jazykového prostředku v uměleckém textu (např. výskyt určité lexikální jednotky v neobvyklých spojeních) porovnáním s příslušným souborem konkordancí v korpusu.

 

Ve druhé části této stati se pokusíme ilustrovat naznačený profil současné britské stylistiky upozorněním na některé zajímavé nebo reprezentativní publikace vydané ve Velké Británii v posledních letech. (Kromě britských autorů se ovšem na některých dílech, zejména na titulech sborníkového charakteru, podíleli rovněž autoři američtí, australští, v několika případech i afričtí, Finové, Nizozemci ad.)

Editorem sborníku Literary Pragmatics, vydaného londýnským nakladatelstvím Routledge, je finský anglista R. D. Sell (viz Sell, 1991); už to ukazuje na mezinárodní – a také interdisciplinární – autorské obsazení publikace. Literární pragmatika (někdy též pragmatická stylistika) se pohybuje na styku lingvistiky, literární vědy, ale i historie, sociologie, antropologie; klade důraz na chápání literárního textu jako součásti interakce, jako sociokulturně a historicky podmíněného užití jazyka, které nelze izolovat od uživatelů. Pozornost se soustřeďuje na pragmatiku psaní i čtení literárního textu; velký význam pro jeho interpretaci má nejen komunikace mezi literárními postavami, ale i mezi implikovanými, v textu konstruovanými subjekty autora a čtenáře a mezi reálnými subjekty mimotextovými.[4] Tento přístup s sebou samozřejmě nese relativizaci „literárnosti” vzhledem ke kontextu; spojuje v sobě esencialismus (přesvědčení, že estetické hodnoty jsou inherentně obsaženy v textu, že jejich nositeli jsou jazykové znaky a textové struktury) a konvencionalismus (zde je vznik estetické hodnoty podmíněn okolnostmi produkce a recepce textu). Někteří autoři zdůrazňují zejména vliv způsobu publikace textu na jeho recepci.[5] Do popředí zájmu se dostávají procesy textualizace, retextualizace (např. začlenění citátů do textu), kontextualizace, dekontextualizace, rekontextualizace (tedy nejrůznějších pohybů textu v sociálních a kulturních kontextech).

Snad nejvíc se pragmatická stylistika zabývá působením autorských strategií na čtenářskou interpretaci. Autor obvykle omezuje naprostý pluralismus, vágnost interpretací tím, že anticipuje určité inference recipientů prostřednictvím různě silných kontextových implikatur; jde-li např. o recepci originální metafory, pohybuje se čtenář v širokém, neurčitém okruhu slabých implikatur, musí vynaložit na kontextové hledání velké úsilí, a tak vznikají v interpretaci estetické hodnoty a výrazné poetické efekty (jak ve sborníku vysvětluje představitel teorie relevance A. Pilkington). Editor R. Sell se zde (i v dalších pracích) zabývá podílem zdvořilosti na autorské strategii: pro sféru komunikace autora s potenciálními čtenáři počítá s různými zdvořilostními styly (např. autorská skromnost), rozlišuje zdvořilost selektivní a prezentační a analyzuje uplatnění deiktických a modálních výrazů, nepřímých řečových aktů atd. v těchto funkcích v literárních textech. Za zmínku stojí, že inspirátor pragmatické stylistiky, další finský anglista N. E. Enkvist vidí určitou analogii mezi interpretací textů literárních a projevů mluvených (i ty se vyznačují různými jazykovými anomáliemi, které někdy vyžadují zvýšené interpretační úsilí).

Do okruhu literární pragmatiky vlastně náleží i následující publikace: v tomto případě však jde o speciální monografii řešící problém využití teorie řečových aktů při interpretaci literárního textu. Publikace má název Speech Acts and Literary Theory (Petrey, 1990). I zde se na literárním textu a jeho jazyce vyzdvihuje hlavně stránka akční, interakční, performativní; text není autonomní entitou, jeho struktura je zapo[292]jena do kontextu a interpretace je podmíněna příslušnými konvencemi. Monografie navazuje na autory teorie řečových aktů i na další závažné práce věnované těmto problémům. J. L. Austin odmítal jakékoli spojování literatury a řečového aktu. Naproti tomu R. Ohmann (1971) chápal literaturu jako „quasi–speech act”. Autorka nejcitovanější publikace na toto téma M. L. Prattová (1977) polemizovala se svými předchůdci a odmítla specifiku užívání jazyka v literárních textech; i umělecký text je podle ní součástí komunikace mezi autorem a příjemcem. Hlavní spor v této oblasti se však zřejmě týká intencionality literárního textu, toho, zda lze ilokuční sílu uměleckého textu spojovat se záměrem autora. Se Searlovým silným předpokladem intencionality polemizoval v této souvislosti S. Fish (1973); polemizuje s ním i S. Petrey v přesvědčení, že ilokuční síla literárního textu nezávisí na záměru autora, ale spíše na jiných faktorech (interpretační konvence); a polemizují s ním posléze i teoretikové dekonstrukce J. Derrida a P. de Man. (Srov. Searle, 1977; Derrida, 1988.) Ze tří složek řečového aktu (lokuce, ilokuce, perlokuce) se dekonstruktivisté soustřeďují na lokuci; vyvázání textu z vnějšího kontextu znamená i jeho emancipaci od autorské ilokuce (srov. Barthesovu „smrt autora”). Vedle těchto převážně akademických sporů[6] však byla teorie řečových aktů mnohokrát úspěšně aplikována při rozborech konkrétních literárních textů a nesporně obohatila interpretační arzenál. Uplatňuje se při analýze literárních dialogů, ale sémanticko–pragmatické analýzy performativ přispívají i k lepšímu porozumění v případě poezie. D. Macková (Mack, 1975) opřela o teorii řečových aktů svůj výklad metafory; jako extrém lze uvést její tvrzení, že „metaphoring is itself a speech act very much like stating or commanding” (s. 247).

Tematickou příbuznost s oběma výše charakterizovanými publikacemi vykazuje i většina příspěvků ve sborníku s přitažlivým názvem The Taming of the Text (ed. W. van Peer, 1988), tedy „Jak zkrotit text” (aluze k Shakespearovu titulu The Taming of the Shrew). I zde se autoři zabývají hlavně fungováním literárního textu v komunikačních procesech produkce a recepce, interakcí textových a kontextových faktorů při interpretaci textu. Důrazně kladou požadavek, aby model literární komunikace nebyl zjednodušený, aby byl svou mnohovrstevností práv heteroglosii literárního textu, jeho dialogičnosti, střetávání „hlasů”, „jazyků”, sociolektů a idiolektů, registrů, stylů … Této bachtinovské problematice se ve sborníku věnuje K. Walesová. S Bachtinem ukazuje, že i pro literární text (jako pro běžnou řeč) platí, že je z velké části tvořen citacemi, aluzemi, narážkami (často ironickými), výpůjčkami z jiných textů; využívá při tom i konceptu intertextuality v chápání J. Kristevové a Derridovy představy „stop” v textu. Důležitým úkolem stylistiky je analyzovat tyto aspekty výstavby textu, zjistit stupeň jeho vnitřní dialogičnosti. I tato publikace je orientována na sblížení přístupů lingvistiky a literární vědy, na odstranění „železné opony” mezi nimi (má podtitul Explorations in language, literature and culture); pro tento záměr je opět příznačná studie M. L. Prattové, která komparativně interpretuje popis krajiny v románu a v cestopisu a dokazuje, že mezi textem literárním (fiktivním diskurzem) a neliterárním nelze vést ostrou hranici.

Duší tzv. stylistiky diskurzu, jež se stala dominantou britské stylistiky od počátku 80. let, je po celou dobu R. Carter, který kolem sebe seskupil široký okruh spolupracovníků. S nimi vydal především tři reprezentativní sborníky s podobnými názvy: Literary Text and Language Study (ed. Carter – Burton, 1982), Language and Literature: an introductory reader in stylistics (ed. Carter, 1982) a Language, Discourse and Literature: an introductory reader in discourse stylistics (ed. Carter – Simpson, 1989). Přestože poslední dva sborníky mají v podtitulu označení „reader”, nejde pouze o antologie literárních [293]textů, nýbrž o soubory textových interpretací z pera mnoha význačných britských stylistiků (a opět někdy i zahraničních anglistů). Ti jsou v naprosté většině vysokoškolskými pedagogy; jejich stati jsou proto určeny studentům (i studentům angličtiny jako cizího jazyka), jimž mají poskytnout jakési „vzorníky” možností stylistické analýzy textu. Studenti tak mají příležitost srovnávat různé typy uměleckých textů, seznámit se s rozdílně akcentovanými analytickými procedurami i s využíváním konkrétních jazykových prostředků. Tak např. při analýze „mnohohlasí” v textech současné literatury se řada autorů – každý po svém – vyrovnává s problémem splývání subjektů, zastírání jejich identity, zamlžování jejich vztahů (nejde přitom pouze o vztahy postav, ale i o jejich poměr k subjektům vypravěče, implikovaného/reálného autora, implikovaného/reálného čtenáře, o různé dílčí nebo zdánlivé identifikace těchto subjektů); prostřednictvím střídání zájmen a slovesných tvarů 1., 2. a 3. os., střídáním minulého a přítomného času, střídáním přímé, polopřímé, nevlastní přímé řeči atd. je pak příjemce textu nezřídka „manipulován” k určité interpretaci, nebo ho autor nechává napospas neurčitosti a otevřenosti textu. Sborníky obsahují živé, originální textové rozbory, které nezastírají, že představují obvykle jen dílčí interpretační pokus nebo výběr pouze jednoho z mnoha možných postupů. Při veškeré pestrosti individuálních přístupů zůstávají ovšem tyto stylistické analýzy na půdě lingvistiky a soustřeďují se hlavně na specifiku a funkce užitých jazykových prostředků. Jejich pedagogické zaměření se projevuje v jasné, srozumitelné dikci; navíc je každá stať uvedena komentářem ke zvolené metodologii, zdůvodněním modelu, z něhož vychází. Na závěr své interpretace připojil každý autor cvičení, zaměřená na bližší seznámení s analytickými postupy, na jejich osvojení a aplikaci při porovnávání různých textů. Publikace přinášejí vždy i slovníčky nejdůležitějších termínů (s definicemi) a bohatou bibliografii doporučené literatury.

Pedagogická orientace je příznačná i pro další práci, jejíž autoři jsou svými příspěvky hojně zastoupeni v právě uvedených sbornících. Kniha R. Cartera a W. Nashe Seeing Through Language: a guide to styles of English writing (1990) však není sborníkem: po monografické výkladové části, koncentrované hlavně k objasnění pojmů styl/styly, diskurz, psaní, „literárnost”, kompozice, předkládá v dobrém slova smyslu ilustrativní rozbory textů – a v tomto případě zdaleka ne pouze textů literárních. Autoři věnují pozornost i populární literatuře („popfiction”), různým publicistickým žánrům, odborným textům, politickým projevům, praktickým příručkám (cestovní průvodce, návod k opravě auta), textům administrativním (pojišťovací smlouvy), reklamním … Možná kritéria a stupně „literárnosti” textu např. demonstrují rozborem tematicky příbuzných textů (téma „Malajsie” je jinak zpracováno v encyklopedickém heslu, v cestovním průvodci, v novinové reportáži, v beletrizovaném cestopisu). „Seeing through language” přitom znamená a) že se autoři soustřeďují na úlohu jazyka při formování a přenosu textových významů a b) že svými interpretacemi chtějí naučit své čtenáře „prokouknout” autorskou strategii, případnou manipulaci, sugerování určitých postojů opřené o daný výběr jazykových prostředků. Kniha obsahuje jak analýzy textů, tak návody k jejich vytváření, a opět je doprovázena řadou cvičení (analytických, transformačních i kreativních).

Publikace Cartera a Nashe soustavně zdůrazňuje neostrost hranic mezi žánry, styly, a mj. i mezi uměleckou a populární literaturou. Projevem tohoto neexkluzívního, pluralistického chápání literatury je i sólová práce W. Nashe Language in Popular Fiction (1990), která se v Británii stala lingvistickým bestsellerem. W. Nash se v ní zabývá dvěma žánry, jež v poslední době zaplavily i naše knihkupectví a stánky s knihami: a) literaturou pro ženy a dívky, „červenou knihovnou”, zamilovanými romány a povídkami, b) četbou pro muže, hlavně detektivkami, akčními příběhy, thrillery. Rozborem použitých strategií a narativních technik, kompozice příběhů i lexika a syntaxe odhaluje mechanismy působení „popfiction” na příslušném sociálním pozadí. Jeho interpretace [294]textů R. Chandlera, J. Clavella, F. Forsytha, I. Fleminga, B. Cartlandové ad. jsou vtipné a čtenářsky atraktivní.[7]

K právě uvedeným pracím z okruhu stylistiky diskurzu se úzce přimyká i sborník se symptomatickým názvem Styles of Discourse (ed. N. Coupland, 1988). V příspěvcích tohoto sborníku se ovšem zvlášť výrazně prostupuje stylistika diskurzu s radikální, kritickou stylistikou: autoři se nejvíce zajímají o pragmatiku textu, o reflexi sociálních, interpersonálních relací, o vliv mocenských a institucionálních struktur, sociálních a ideologických konfliktů na výběr jazykových a stylistických prostředků. Jako pěknou ukázku je možno uvést analýzu řeči diskžokeje: autor M. Montgomery ukazuje, jak je tu exponována silná interpersonální dimenze textu, jak mluvčí formuje obraz publika pro ně samé, jak udržuje kontakt s publikem; jak své posluchače oslovuje, zdraví, obrací se na ně s otázkami a předchází jejich námitkám, jak se často zástupně obrací k určité osobě z publika; jak pomocí deiktických výrazů iluzivně ruší distanci mezi sebou a publikem a simuluje sounáležitost; jak publikum kritizuje i chválí, jak expresivně se přitom vyjadřuje …

Další sborník, Functions of Style (ed. Birch – O’Toole, 1987), obsahuje též řadu analýz textů literárních i neliterárních, jejichž společným podložím je Hallidayova systémová lingvistika. Upozorníme na něj pouze prostřednictvím jediného příspěvku. Jeho autor M. Toolan působí sice ve Spojených státech, dění v britské stylistice se však účastní tak živě a tolik v Británii publikuje, že by jeho jméno v tomto přehledu nemělo chybět. Jak ukazují tituly jeho knižních prací (Narrative: a critical linguistic introduction, 1988; The Stylistics of Fiction: a literary-linguistic approach, 1990; sborník Language, Text and Context. Essays in stylistics, 1992), je hlavním předmětem jeho zájmu právě stylistika uměleckého textu, především jazykové charakteristiky narativní prózy. Ve většině svých prací, a speciálně ve stati zařazené do souboru Functions of Style, se zabývá vztahem literárního dialogu a přirozeného mluveného dialogu. Autor podrobně ukazuje, jak je odlišnost literárního dialogu ovlivněna působením konvencí spjatých s výstavbou uměleckého textu a tím, že za dialogem postav je stále v pozadí monolog vypravěče: proto odpadají příznačné prostředky mluveného dialogu jako přesahy replik různých partnerů, jejich vzájemné přerušování, pauzy způsobené váháním mluvčího, „chybné starty”, opravy a reformulace, signály porozumění, resp. neporozumění, eliptická vyjádření, výslovnostní zjednodušení (např. kontrakce v angličtině), využití nestandardních jazykových útvarů (dialekty, idiolekty). Tyto prostředky se (obvykle v omezené míře) vyskytují pouze tam, kde slouží určitému uměleckému záměru a strategii: např. „skákání do řeči” může být projevem hektické atmosféry, hysterie, paniky … Hlavní funkční a strukturní principy (principy kooperace, zdvořilosti, jejich porušování vyvolávající konflikty a antagonismy atd.) jsou však reálnému a fiktivnímu dialogu společné; M. Toolan demonstruje, jak lze pro výzkum jejich fungování využít jak kategorií hallidayovské funkční gramatiky, tak – zejména pro popis lokálních relací mezi sousedními replikami – metodologie konverzační analýzy.[8]

Ve Velké Británii často publikuje i další americká lingvistka D. Tannenová; její publikace jsou tu nezřídka i přetiskovány a v poslední době se stávají bestsellery (viz o tom v SaS Macurová, 1991). Jde o práce v pravém slova smyslu empiricky orientované, které vždy představují detailní, důmyslně vybudovanou analýzu rozsáhlého dialogického materiálu (zajímavé je, že její monografie obsahující interpretaci několikahodinové konverzace s přáteli se stala inspirací hry jednoho dramatického autora). Tyto [295]rozbory dialogů nejsou založeny na metodologii ortodoxní verze konverzační analýzy reprezentované H. Sacksem, E. Schegloffem, G. Jeffersonovou ad.; popularita prací D. Tannenové tkví zřejmě v tom, že interpretuje své dialogy výlučně „zevnitř”, z pozice jejich účastníka, s velkým porozuměním pro chování partnerů (sama svůj přístup označuje jako „humanistickou lingvistiku”). Pouze jedna monografie autorky (Talking Voices: repetition, dialogue, and imagery in conversational discourse, 1989) je však zaměřena přímo na vztahy mezi reálnou konverzací a literárním dialogem, tedy na to, co sama nazývá „poetics of talk”. Tannenovou zajímají strategie mluvčího, které v přirozeném dialogu vedou k porozumění partnera, k jeho aktivitě, k probuzení jeho pozornosti, zaujetí (involvement). Tyto strategie se podle autorky přenášejí i do dialogů literárních; mezi jejich hlavní nositele v textu patří názornost (imagery), dosahovaná např. pomocí výčtů, hromadění detailů, a dále především opakování. Opakování je jedním z životních témat D. Tannenové a i v této práci mu věnuje velkou pozornost. Ukazuje – v duchu bachtinovské intertextuální konfese –, jak je v literárním textu vlastně vše opakováním, citováním (z téhož textu nebo z textů jiných); na druhé straně však podrobně dokumentuje, že jeden z typů „opakování” v mluveném dialogu, kdy pomocí přímé či nepřímé řeči „reprodukujeme” své i cizí repliky, dialogy realizované v minulosti („… a ona řekla, že …”), zdaleka není pouhým opakováním. Nikdy nejde o doslovnou reprodukci, ale obvykle o značná zkreslení, posuny, zobecnění, často i o „reprodukci” nevyslovených myšlenek apod. Tudy probíhá neostrá hranice mezi dialogem reálným a fiktivním.

Panoráma osobností a publikací, které v současné době utvářejí profil britské stylistiky, chceme uzavřít upozorněním na poslední knihu – práci D. Birche Language, Literature and Critical Practice (1989). Jde totiž o shrnující pohled na pohyb různých vědeckých směrů a individualit v prostoru mezi jazykem a literaturou (resp. mezi lingvistikou a literární vědou). Publikace má podtitul „Ways of analyzing text”; autor zde charakterizuje různé přístupy k interpretaci textu z nejrůznějších teoretických, metodologických, sociálněhistorických i politicko–ideologických pozic, přiřazuje k nim jednotlivé výrazné osobnosti (lingvisty, literární vědce, ale i filozofy aj.) a snaží se postihnout specifiku jejich uvažování. Řadí tedy jednotlivé představitele (jakkoli ošidné je takové zařazování) do kapitol věnovaných různým odvětvím strukturalismu, funkcionalismu, generativismu, textové lingvistice i analýze diskurzu, teorii relevance, dekonstrukci i intertextualitě, směrům kladoucím důraz na komunikaci, kontext, koherenci, „literárnost” aj.; a vedle jmen, která se už v našem přehledu v různých souvislostech vyskytla, se tu objevují i další jména proslulých filozofů (M. Heidegger, C. Lévi–Strauss, L. Althusser, J. Lacan), literárních vědců (I. A. Richards, W. Empson, L. Spitzer), stylistiků a teoretiků textu (M. Riffaterre, A. Greimas, T. Todorov, W. Ong) i lingvistů (M. Bierwisch, R. de Beaugrande).

Birchova práce – přes svá klasifikační úskalí velmi užitečná a informativní – nám tu umožňuje zdůraznit jeden z charakteristických rysů britské stylistiky. Pokud samu tuto produkci hodnotíme z pohledu pragmatiky a komunikace, tj. z hlediska uživatelů, je zřejmé, že naprostá většina autorů adresuje své práce studentům a ev. i širší veřejnosti. Nelze o tom pochybovat u knihy Birchovy, u sborníků vydávaných R. Carterem, u prací R. Cartera a W. Nashe, R. Fowlera; i četné další publikace pocházejí z pera vysokoškolských učitelů, mají pedagogický akcent, praktické zaměření a usilují o přístupnost; také knihy D. Tannenové jsou úspěšné proto, že nejde o výlučná vědecká sdělení pro omezený okruh adresátů. A britským učitelům a studentům je k dispozici i řada speciálně pro ně určených pomůcek, které jim zpřístupňují právě prostor definovaný koncepty jazyk – styl – literatura: viz např. Cummins – Simmons (1983), Brumfit – Carter (1986), Haynes (1989), Short (1989), Blake (1990), Durant – Fabb (1990), ale i starší práce A. Cluysenaarové (1976) či H. Widdowsona (1975), chystajícího nyní „praktickou stylistiku”. Britská stylistika má tedy co nabídnout velmi širokému okruhu zájemců; v tom se z jejích zkušeností můžeme bezesporu poučit.

[296]Vysoké náklady a neustálé reedice prací z tohoto okruhu jsou samozřejmě dány tím, že jde o práce napsané v angličtině, které nacházejí příjemce v mnoha zemích mimo Velkou Británii. Přesto můžeme publikační možnosti a institucionální zabezpečení britským stylistikům jen závidět. Jejich sdružení PALA (The Poetics and Linguistics Association) vyvíjí vysokou aktivitu: pořádá každoroční mezinárodní konference, vydává stylistické bibliografie, a po dřívějším periodiku Parlance začalo v r. 1992 vydávat v nakladatelství Longman nový časopis Language and Literature. Pro monografie a další knižní práce z této oblasti pak existují v několika prestižních nakladatelstvích celé speciální řady, z nichž upozorníme aspoň na dvě. Série Interface vydávaná londýnským nakladatelstvím Routledge je věnována přímo možnostem integrace zkoumání literatury a jazyka; cílem jejích editorů, mezi nimiž jsou tak reprezentativní osobnosti jako M. A. K. Halliday, R. Carter, R. Fowler, M. L. Prattová, je obohatit literárněvědné výzkumy detailními pohledy na jazyk literárních textů. Zde právě vyšly výše uvedené práce D. Birche (1989), W. Nashe (1990), M. Toolana (1988, 1992) aj. Naproti tomu záměrem jiného londýnského nakladatelství Macmillan je vydat v sérii The Language of Literature postupně řadu monografií s jednotně formulovaným názvem (The Language of…) o jazyce a stylu význačných anglických umělců: nedávno zde vyšla např. kniha K. Walesové o J. Joyceovi (1992), R. Fowler sem připravuje monografii o G. Orwellovi atd. Nezbývá tedy než doufat, že i v budoucnu budeme mít možnost aspoň občas se s nejnovějšími produkty z bohatého spektra britské stylistiky seznámit; a že nám bude dopřáno aspoň v některých užitečných záměrech své britské kolegy následovat.

 

LITERATURA

 

Birch, D.: Language, Literature and Critical Practice. Routledge, London 1989.

Birch, D.: The Language of Drama: critical theory and practice. Macmillan, London 1991.

Birch, D. – O’Toole, L. M. (ed.): The Functions of Style. F. Pinter, London 1987

Blake, N. F.: An Introduction to the Language of Literature. Macmillan, London 1990.

Brumfit, C. J. – Carter, R. A. (ed.): Literature and Language Teaching. Oxford Univ. Press, Oxford 1986.

Burton, D.: Dialogue and Discourse: a sociolinguistic approach to modern drama dialogue and naturally occurring conversation. Routledge – Kegan Paul, London 1980.

Carter, R.: Is there a literary language? In: R. Steele – T. Treadgold (ed.): Language Topics. Essays in honour of Michael Halliday. J. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1987, s. 431–450.

Carter, R. – Nash, W.: Seeing Through Language. A guide to styles of English writing. B. Blackwell, Oxford 1990.

Carter, R. (ed.): Language and Literature: an introductory reader in stylistics. Allen – Unwin, London 1982.

Carter, R. – Burton, D. (ed.): Literary Text and Language Study. E. Arnold, London 1982.

Carter, R. – Simpson, P. (ed.): Language, Discourse and Literature: an introductory reader in discourse stylistics. Unwin Hyman, London 1989.

Cluysenaar, A.: Introduction to Literary Stylistics. Batsford, London 1976.

Coulthard, M.: An Introduction to Discourse Analysis. Longman, London 1977.

Coupland, D. (ed.): Styles of Discourse. Croom Helm, London – New York – Sydney 1988.

Culler, J.: Structuralist Poetics: structuralism, linguistics and the study of literature. Routledge – Kegan Paul, London 1975.

Culler, J.: The Pursuit of Signs: semiotics, literature, deconstruction. Cornell Univ. Press, Ithaca 1981.

Cummins, M. – Simmons, R.: The Language of Literature. Pergamon Press, London 1983.

[297]Derrida, J.: Signature event context. In: J. Derrida, Limited Inc. North–Western Univ. Press, Evanston 1988, s. 1–23.

Doležel, L.: O stylu moderní české prózy. Nakl. ČSAV, Praha 1960.

Durant, A. – Fabb, N.: Literary Studies in Action. Routledge, London 1990.

Fabb, N. – Artridge, D. – Durant, A. – MacCabe, C. (ed.): The Linguistics of Writing: arguments between language and literature. Manchester Univ. Press, Manchester 1987.

Fairclough, N.: Language and Power. Longman, London 1989a.

Fairclough, N.: Critical discourse analysis. Parlance, 2, 1989b, s. 78–92.

Fairclough, N.: Discourse and Social Change. Polity Press, Cambridge 1992.

Fish, S.: How to do things with Austin and Searle: Speech act theory and literary criticism. In: S. Fish, Is There a Text in This Class? Harvard Univ. Press, Cambridge, Mass. 1973, s. 197–245.

Foucault, M.: L’Ordre du Discours. Gallimard, Paris 1971.

Fowler, R.: The Languages of Literature. Routledge – Kegan Paul, London 1971.

Fowler, R.: Linguistics and the Novel. Methuen, London 1977.

Fowler, R.: Literature as Social Discourse: the practice of linguistic criticism. Batsford, London 1981.

Fowler, R.: Linguistic Criticism. Oxford Univ. Press, Oxford 1986.

Fowler, R.: Notes on critical linguistics. In: R. Steele – T. Treadgold (ed.), Language Topics. Essays in honour of Michael Halliday. J. Benjamins, Amsterdam – Philadephia 1987, s. 481–492.

Fowler, R.: Language in the News: discourse and ideology in the press. Routledge, London 1991.

Fowler, R. – Hodge, R. – Kress, G. – Trew, T.: Language and Control. Routledge – Kegan Paul, London 1979.

Fowler, R. (ed.): Essays on Style and Language. Routledge – Kegan Paul, London 1966.

Freeman, D. C. (ed.): Linguistics and Literary Style. Holt, Rinehart – Winston 1970.

Freeman, D. C. (ed.): Essays in Modern Stylistics. Methuen, London 1981.

Halliday, M. A. K.: Language as Social Semiotic: the social interpretation of language and meaning. E. Arnold, London 1978.

Halliday, M. A. K.: Introduction to Functional Grammar. E. Arnold, London 1985.

Halliday, M. A. K. – Hasan, R.: Cohesion in English. Longman, London 1976.

Halliday, M. A. K. – Hasan, R.: Language, Context and Text. A social semiotic perspective. Deakin Univ. Press, Geelong (Victoria) 1985.

Hasan, R.: Linguistics, Language, and Verbal Art. Oxford Univ. Press, Oxford 1989.

Hausenblas, K.: Situace stylistiky, její koncepce a aktuální úkoly. AUC. Philol. 4–5. SlavPrag, 26. Praha 1983, s. 9–18.

Hausenblas, K.: Subjekty v promluvě. In: Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Slowiańskich. Ossolineum, Warszawa 1971, s. 217–223.

Hausenblas, K. – Macurová, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. In: Československá slavistika 1983. Literatura, folklór. Academia, Praha 1983, s. 151–160.

Haynes, J.: Introducing Stylistics. Unwin Hyman, London 1989.

Hickey, L. (ed.): The Pragmatics of Style. Routledge, London 1989.

Hodge, R. – Kress, G.: Social Semiotics. Polity Press, Cambridge 1988.

Jakobson, R.: Linguistics and poetics. In: T. Sebeok (ed.), Style in Language. MIT Press, Cambridge, Mass. 1960, s. 350–377.

Jedličková, A.: Kde čtenář je bohem sám. Estetika, 29, 1992, s. 36–48.

Leech, G.: A Linguistic Guide to English Poetry. Longman, London 1969.

Leech, G.: The Language of Literature. Longman, London 1993.

Leech, G. – Short, M.: Style in Fiction: a linguistic introduction to English fictional prose. Longman, London 1981.

Mack, D.: Metaphoring as speech act: some happiness conditions for implicit similes and simple metaphors. Poetics, 4, 1975, s. 227–256.

Macurová, A.: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. AUC. Philol. Monogr. 68, Praha 1983.

Macurová, A.: Deborah Tannen: You Just Don’t Understand. SaS, 53, 1992, s. 221–224.

Mills, S.: Poetics and linguistics: a critical relation? Parlance, 2, 1989, s. 25–35.

[298]Nash, W.: Designs in Prose. Longman, London 1980.

Nash, W.: The Language of Humour: style and technique in comic discourse. Longman, London 1985.

Nash, W.: Rhetoric: the wit of persuasion. B. Blackwell, Oxford 1989.

Nash, W.: Language in Popular Fiction. Routledge, London 1990.

Ohmann, R.: Speech acts and the definition of literature. Philosophy and Rhetoric, 4, 1971, s. 1–19.

Peer, W. van: Stylistics and Psychology: investigations of foregrounding. Croom Helm, London 1986.

Peer, W. van (ed.): The Taming of the Text. Routledge, London 1988.

Petrey, S.: Speech Acts and Literary Theory. Routledge, New York – London 1990.

Pilkington, A.: A relevance theoretic view of metaphor. Parlance, 2, 1990, s. 102–117.

Pratt, M. L.: Toward a Speech Act Theory of Literary Discourse. Indiana Univ. Press, Bloomington 1977.

Searle, J. R.: Reiterating the differences: A reply to Derrida. Glyph, 1, 1977, s. 198–208.

Sell, R. D. (ed.): Literary Pragmatics. Routledge, London – New York 1991.

Short, M. (ed.): Reading, Analysing and Teaching Literature. Longman, London 1989.

Short, M.: Literature and language. In: M. Coyle et al. (ed.), Encyclopedia of Literature and Criticism. Routledge, London 1990a, s. 1082–1097.

Short, M.: Discourse analysis in stylistics and literature instruction. Annual Review of Applied Linguistics, 11, 1990b, s. 181–195.

Sinclair, J.: Taking a poem to pieces. In: R. Fowler (ed.), 1966, s. 68–81.

Sinclair, J. – Coulthard, M.: Towards an Analysis of Discourse: the English used by teachers and pupils. Oxford Univ. Press, Oxford 1975.

Tannen, D.: Talking Voices: repetition, dialogue, and imagery in conversational discourse. Cambridge Univ. Press, Cambridge et al. 1989.

Toolan, M.: Narrative: a critical linguistic introduction. Routledge, London 1988.

Toolan, M.: The Stylistics of Fiction: A literary–linguistic approach. Routledge, London 1990.

Toolan, M. (ed.): Language, Text and Context. Essays in stylistics. Routledge, London 1992.

Wales, K.: The Language of James Joyce. Macmillan, London 1992.

Widdowson, H.: Stylistics and the Teaching of Literature. Longman, London 1975.

Wilson, D. – Sperber, D.: On verbal irony. Lingua, 87, 1992, s. 53–76.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 4, pp. 287-298

Previous Alena Macurová: Jazyk, styl, smysl, text – a stylistika

Next Zdeněk Salzmann: Pohled dnešní lingvistické antropologie na počátky jazyka