Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Bernhard Sowinski: Stilistik. Stiltheorien und Stilanalysen

Petr Mareš

[Book reviews]

(pdf)

Bernhard Sowinski: Stilistik. Stiltheorien und Stilanalysen

Bernhard Sowinski: Stilistik. Stiltheorien und Stilanalysen. Metzler, Stuttgart 1991. XII + 247 s.

 

Publikace německého badatele (vyšla s vročením 1991, ale na knižní trh se dostala až v roce následujícím) podává velmi důkladnou informaci o vývoji, metodách a pojmovém aparátu jazykovědné i literárněvědné stylistiky, s důrazem na německou stylistiku posledních desetiletí. Přehledovým charakterem, pečlivým utříděním problematiky, úsilím o jasnost a instruktivnost výkladu a také rozsáhlým bibliografickým vybavením plně odpovídá programovému zaměření knižnice, do níž byla zařazena: V Sammlung Metzler („Metzlerově sbírce”) vycházejí příručky o nejrůznějších otázkách široce chápané filologie, především germánské, které jsou primárně určeny pro vysokoškolské studenty, ale zpravidla vzbuzují širší odbornou pozornost; knižnice má úctyhodnou tradici (recenzovaný svazek nese číslo 263) a je v německém kulturním okruhu velmi známá a ceněná.

Sowinski, profesor na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, už dříve uveřejnil obdobnou přehledovou práci o textové lingvistice (Sowinski, 1983a). Hlavním předmětem jeho zájmu je ovšem právě stylistika; náleží – vedle např. Barbary Sandigové nebo Bernda Spillnera – k nejproduktivnějším autorům mezi reprezentanty nové (západo)německé stylistiky (srov. mj. Sowinski, 1973, 1983b, 1984). Studie uveřejňované Sowinským v průběhu osmdesátých let tvoří jistý předstupeň recenzované knižní publikace, jež tyto dílčí výzkumy zahrnuje do syntetizujícího výkladu.

Asi nejnápadnějším vnějším rysem recenzované příručky je šíře pramenné báze, jež se v ní obráží. Autor věnuje pozornost velkému množství odborných prací a skupinových i individuálních badatelských přístupů. Přihlíží nejen k starší německé stylistice a k stylistice v SRN, ale prokazuje (jako už ve zmíněných studiích, zvl. 1983b) také suverénní znalost stylistického zkoumání v (bývalé) NDR – charakterizuje je jako ideologicky zatížené, ale zároveň mu v porovnání se situací v SRN přiznává větší soustředěnost a větší zakotvenost ve vysokoškolské výuce (s. 58–64); předmětem zájmu se v tomto kontextu stávají také práce moskevské germanistky Elise Rieselové, které orientaci stylistiky v NDR podstatně ovlivnily. Výzkumy konané mimo německou jazykovou sféru respektuje Sowinski výběrově; všímá si hlavně projektů, které získaly nadnárodní proslulost (Michael Riffaterre, Nils Erik Enkvist), ale zmiňuje se rovněž o řadě jmen a přístupů dalších. Česká stylistika se Sowinskému – patrně i kvůli jazykové [313]bariéře – v zásadě ztotožňuje s klasickými, v němčině či angličtině přístupnými pracemi Pražské školy o funkční diferenciaci jazyka a o specifičnosti básnického jazyka (jmenovitě je uveden Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský a – v daném kontextu spíše překvapivě – Felix Vodička; nejvíce místa v dané pasáži (s. 33) zaujímá osvětlení pojmů automatizace a aktualizace). Jinak nacházíme jen poznámku o Lubomíru Doleželovi jako zastánci statistických metod (s. 32–33); v seznamu literatury je pak zachyceno ještě několik novějších cizojazyčných článků (Karel Hausenblas, Karel Horálek).

Příručka přehledového typu vždy navozuje otázku, do jaké míry a v jakém směru se v textu uplatňuje subjektivní autorský náhled na problematiku. V knize se propojují pasáže, jež se omezují na registraci faktů a stanovisek jednotlivých odborníků, s pasážemi komentujícími a hodnotícími. Na řadě míst jsou patrné autorovy badatelské preference a zvláště jeho opatrnost vůči novým výzkumným proudům. Na druhé straně ovšem Sowinski nevystupuje nad daný materiál, nenabízí nová řešení probíraných problémů; vlastní práce, o nichž se zmiňuje, klade s odindividualizovaným odstupem do stejné řady jako práce cizí. Jeho cílem je, „aby byly předvedeny a srovnány přednosti a nedostatky různých teorií stylu a metod analýzy, aniž by došlo k definitivnímu rozhodnutí pro určitý směr” (s. IX).

Úvodní kapitola práce (s. 1–7) poukazuje na komplexnost pojmu styl a z toho plynoucí možnost jeho rozmanitého vymezování. Mnohost a vzájemná odlišnost definic ovšem není pro Sowinského důvodem ke zpochybňování užitečnosti daného pojmu (jak činí Gray, 1969), ale podněcuje ho k optimistickému tvrzení, že „v četných definicích stylu jsou vlastně obsaženy jen různé aspekty více nebo méně totožného předmětu a teprve shrnutí jednotlivých oprávněných perspektiv charakterizuje fenomén »jazykového stylu«” (s. 2).

V kap. 2 (s. 8–16) se autor snaží postihnout místo stylistiky ve vztahu k různým tradičním i novějším filologickým disciplínám (lingvistika a speciálně textová lingvistika, literární věda, jazyková didaktika, rétorika, stylová kritika) a s přihlédnutím k historickým aspektům konstatuje mnohotvárnost a proměnlivost relací (zahrnutí, styčné body, komplementarita, konkurence). Jako zvlášť problematický a neustálený se Sowinskému jeví poměr stylistiky a nově se rozvíjející textové lingvistiky (s. 9–10). Sowinski odmítá chápání textové lingvistiky jako exaktní náhrady „nepřesné” stylistiky a zdůrazňuje, že obě disciplíny akcentují rozdílné stránky textů (i když přitom své výsledky často vzájemně využívají): Zatímco textová lingvistika usiluje o stanovení pravidelností (pravidel) ve výstavbě textů, zabývá se stylistika meritorně i jednotlivostmi a nepravidelnostmi. Uvádí-li ale Sowinski, že textová lingvistika na rozdíl od stylistiky v zásadě ignoruje komunikativní působení textů, pak bere v úvahu pouze jeden ze směrů textové lingvistiky, resp. její počáteční fázi. (K problému srov. též – z opačného, tj. textovělingvistického hlediska – Hoffmannová, 1983, s. 15–20.)

Následuje (kap. 3, s. 17–51) výklad o vývoji pojmu styl a stylistika od antiky po současnost, rozčleněný do řady stručných podkapitolek. U koncepcí dosud aktuálních usiluje autor o odhalení jejich neuralgických bodů: Tak selekční stylistika, pojímající styl jako výsledek volby mezi synonymními jazykovými prostředky, jež je jinak v zásadě traktována se sympatiemi, trpí tím, že je obtížné dokázat fakt selekce a že místo svobody volby panuje ve sféře stylových jevů restrikce a determinace – navíc tu vystupuje obecný problém vymezení synonymie (s. 36–37); deviační stylistika není mj. schopna přesně definovat normu a odchylku, vyzdvihuje jednotlivé prvky na úkor celku textu a je aplikovatelná jen na některé typy textů (s. 40). Velmi rezervovaně se Sowinski staví k současné pragmatické stylistice, jak ji reprezentují zejména četné práce Barbary Sandigové (mj. 1986): Styl tu je vázán na pojem řečového jednání. Bere-li se pak v úvahu jazykové vyjádření, vzniká nebezpečí argumentace kruhem. Z jazykové formulace se usuzuje na druh jednání a na druhé straně se tato formulace používá jako důkaz daného druhu jednání. Východiskem může být jen obrácení k mimojazykovým situačním faktorům jako rozhodujícím determinantám, tím se ovšem zároveň styl odsuzuje do [314]pozice sekundární pomůcky při analýze jednání. Velké pochybnosti má Sowinski také o spolehlivé poznatelnosti intence mluvčího, s níž pragmatická teorie stylu v podstatné míře operuje (s. 48–49).

Zajímavý přístup přináší kap. 4 (s. 52–57), která stylistické koncepce charakterizuje typologicky. Autor rozlišuje teorie osvojování stylu (Stilerlernung), jež mají základ v rétorice a dnes se uplatňují hlavně jako základ pro školní a obecněji vzdělávací praxi, teorie vzniku stylu (různé psychologizující koncepce, ale v jádře také selekční a deviační stylistika), fenomenologické teorie stylu (ty pouze konstatují přítomnost určitých stylových jevů) a konečně (v současnosti nejvíce akcentované) komunikativní a pragmatické teorie, které do sféry pozornosti zahrnují relace mezi účastníky komunikace (intence autora, jeho komunikativní strategie, působení na příjemce).

Kap. 5 (s. 58–70) podává souhrnnou informaci o rozvoji stylistiky v obou německých státech a v některých dalších zemích; soustřeďuje se především na jména badatelů a na institucionální podložení výzkumů.

Systematickou část práce uvádí kap. 6, věnovaná předpokladům a elementům stylové analýzy (s. 71–140). Autor zde zastává široké pojetí stylu, tj. neomezuje jej na vlastní jazykovou rovinu textu, a ve spojitosti s tím zavádí základní rozlišení makrostylistiky a mikrostylistiky; hranice působnosti obou stylistik je ovšem určena dost mechanicky jako hranice věty.

Do sféry makrostylistiky se tak zařazují „textové kategorie (…), které ovlivňují strukturu textu (…) nad rovinou věty” (s. 75). Oprávněnost označit tyto kategorie za stylistické je podepřena jednak „selekčním” argumentem, tedy tím, že autor tu má možnost volby z několika podob utváření textu (musíme ale podotknout, že uvedené hledisko lze sotva aplikovat např. na dále zmiňovaný individuální styl nebo styl epochy), jednak obecným poukazem na to, že dané kategorie determinují text až do jeho mikrostruktur (s. 75).

Po tomto paušálním vymezení není příliš divu, že následující přehled makrostylistických jednotek, které se užívají v odborných pracích (s. 75–91), přináší soubor prvků dosti heterogenních. Vedle pojmů–termínů ve stylistice už etablovaných (jako funkční styly) stojí terminologické inovace pragmatické stylistiky (stylistické operace, stylové vzorce (Stilmuster)) a také výpůjčky z genologie či naratologie (druhy textů (Textsorten), vyprávěcí situace, vyprávěcí perspektiva apod.). Ze zcela jiné roviny jsou zase pojmy jako stylové principy, stylové rysy nebo stylové zabarvení (Stilfärbung). Výčet, získaný excerpcí z mnoha prací, jistě dobře obráží nevyjasněnost problematiky, pokus o klasifikaci a usouvztažnění prvků by tu ovšem byl velmi žádoucí.

Oddíl o mikrostylistice (s. 91–140) obsahuje soustavný, podrobný a příklady opatřený výklad o „klasické” stylistice jazykových prostředků. K němu se přimyká velmi stručná kap. 7 (s. 141–143), jež probírá stylistiku prostředků zvukových (fonostylistiku).

Závěrečná kapitola o stylové analýze a interpretaci (s. 144–181) zůstává obdobně jako výše pasáž o makrostylistice na úrovni pečlivé registrace daností: referativně informuje o různých projektech stylistického zkoumání textů od dvacátých let (Leo Spitzer) až do roku 1990. Popisy rozličných koncepcí analýzy a interpretace pak vyúsťují jen ve stručné shrnutí a několik příkladových rozborů (s. 171–179).

Publikaci uzavírá soupis odborné litaratury ke stylistice (s. 182–237).

Práce Bernharda Sowinského je nesporně užitečná jako velmi vydatný zdroj informací o nejrůznějších aspektech stylistiky; může dobře sloužit (také pro množství bibliografických odkazů) jako východisko soustavného studia stylistické problematiky, především ve vztahu k němčině a německé vědecké tradici. Jejím charakteristickým rysem je, že se – při přístupnosti podání – vyhýbá jakékoli simplifikaci; poukazuje na nevyjasněnost a spornost mnohých otázek a pečlivě dokumentuje rozdílná stanoviska. I když nenabízí nová řešení, vytváří k této odborné aktivitě důležité předpoklady.

 

[315]LITERATURA

 

Gray, B.: Style. The Problem and its Solution. Mouton, The Hague – Paris 1969.

Hoffmannová, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. ÚJČ ČSAV, Praha 1983.

Sandig, B.: Stilistik der deutschen Sprache. De Gruyter, Berlin – New York 1986.

Sowinski, B.: Deutsche Stilistik. Beobachtungen zur Sprachverwendung und Sprachgestaltung im Deutschen. Fischer, Frankfurt am Main 1973.

Sowinski, B.: Textlinguistik. Eine Einführung. Kohlhammer, Stuttgart (etc.) 1983a.

Sowinski, B.: Kategorien der Makrostilistik – Eine Übersichtsskizze (Elise Riesel zum 75. Geburtstag). In: B. Sandig (Hrsg.), Stilistik, Bd. 1. Probleme der Stilistik. Olms, Hildesheim (etc.) 1983b, s. 77–95.

Sowinski, B.: Makrostilistische und mikrostilistische Textanalyse. Thomas Manns „Luischen” als Beispiel. In: B. Spillner (Hrsg.), Methoden der Stilanalyse. Narr, Tübingen 1984, s. 21–47.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 4, pp. 312-315

Previous Ludmila Uhlířová: Eija Ventola (ed.): Functional and Systemic Linguistics. Approaches and Uses

Next Jana Slavíčková: Kees de Bot – Ralph B. Ginsberg – Claire Kramsch (ed.): Foreign Language Research in Cross–Cultural Perspective