Andrew Chesterman: On Definiteness. A Study with Special Reference to English and Finnish

František Štícha

[Book reviews]

(pdf)

Andrew Chesterman: On Definiteness. A Study with Special Reference to English and Finnish

Andrew Chesterman: On Definiteness. A Study with Special Reference to English and Finnish. Cambridge University Press, Cambridge et al. 1991. 221 s.

 

Publikace A. Chestermana se zabývá kategorií členu v angličtině a jí odpovídajících explicitních či implicitních struktur ve finštině, která člen nemá. O členu, zejména v angličtině a němčině, bylo v tomto století napsáno množství monografií (viz literatura).[1] Prostudujeme-li však tyto monografie, zjistíme, že v nich zdaleka nejde jen o opakování téhož jinými slovy či o různost abstraktních teoretických konstruktů málo se starajících o jazyková fakta. H.-J. Grimm (1989) např. podává ve své knížce Lexikon zum Artikelgebrauch 55 základních pravidel užívání členu v současné němčině a tato základní pravidla jsou dále členěna do mnoha specifikací. Z hlediska teoretického jde jistě o neúnosný extrém,[2] avšak jako „Nachschlagewerk“ má velkou cenu jak pro vyspělého praktického uživatele, tak pro empiricky orientovaného teoretika.

Monografie A. Chestermana nepatří ani k jednomu ze zmíněných extrémů. Není ani „čistou“ teorií (lingvistickou teorií se zejména v anglo-americké literatuře často rozumí pouze to, co nazývám „čistá“ teorie; jde o teorii jazyka, která je založena na logicko-matematických či pouze logických konstruktech, neopírá se o jazyková fakta a ani neodhaluje dosud neznámé vlastnosti jazyka, ani nevysvětluje principy jeho užívání v komunikaci – viz k tomu ostrou kritiku těchto teorií vyslovenou T. Givónem (1979)), ani empirickým popisem. Autor sám úvodem říká, že východiskem jeho studie není ani korpus dat, ani určité teoretické stanovisko, nýbrž problém či soubor problémů. Nerespektování širší jazykové reality na straně jedné a nepřítomnost snahy o konzistentnost teorie na straně druhé, které jsou v monografii vskutku patrné, nesnižují ovšem myslím v podstatě celkovou dobrou úroveň studie; ta se mi jeví spíše jako jistý mnohočetně provázaný soubor pojmových kategorií reflektujících jisté obecné komunikativní hodnoty jazykových prostředků, jimž říkáme členy. Velkou předností studie je obsažnost a určitost pojmů, formulovaných velmi jasným jazykem, jehož styl přesto nepůsobí chudě a stereotypně, nýbrž spíše naopak tvárně a dynamicky. Hodnotu studie však vidím spíše v nesčetných myšlenkových podnětech než v jejich řešení.

[67]Téměř vše z obecných teoretických závěrů, které ostatně nejsou o mnoho víc než poněkud opracované soudy převzaté odjinud, hlavně z Hawkinse (1978) (a autor se tím nikterak netají), je naznačeno, ne-li implikováno již v prvních dvou stránkách úvodní kapitoly; určenost (definiteness) je střechovým termínem zahrnujícím tři opozice: +/– lokatabilita (tj. zařaditelnost referentu do známé, nějakým způsobem pro partnery komunikace dané množiny), +/– inkluzivnost (tj. v podstatě protiklad všechny prvky „dané“ množiny – ne všechny prvky této množiny) a +/– extenzivita (tj. abstraktnost a obecnost pojmu). Zbývající pojmová centra, kolem nichž neustále rotují autorovy výklady, jsou vedle zmíněných opozic vztah určenosti a reference, o němž Chesterman neúnavně tvrdí, že určenost nelze omezovat pouze na záležitosti reference, a pojem generičnosti, který je podle autora graduální. Kromě členu určitého, neurčitého a nulového zařazuje mezi členy ještě nepřízvučné some a člen nulový rozděluje na dva: zero (u plurálů a jmen látkových) a null (u proprií a některých apelativních singulárů).

Ve druhé z celkem devíti kapitol knihy jsou nespecialisté stručně a přehledně seznámeni s badatelskou tradicí, která je po vstupním zařazení výzkumu kategorie členu v angličtině do širších lingvistických souvislostí (výzkum určenosti obecně, generativní gramatika, speciální výzkum členu) koncentrována do několika monografií, které autor kriticky komentuje. U Christophersena (1939) v podstatě zavrhuje jeho pojem známosti (familiarity) jako základ teorie, avšak Chestermanovy výhrady se mi nezdají být dost přesvědčivé. V pořadí druhá monografie (Yotsukura, 1970) je specificky empiricky orientována, a nekoliduje tudíž s Chestermanovými obecnými záměry teoretickými. Naopak studie Hawkinse (1978) je pro Chestermana velkou inspirací. Avšak i zde nachází některé zásadní nesrovnalosti, které mu jsou, jak se zdá, důvodem podání vlastní modifikace výkladu o funkcích členů v angličtině. Zatímco první dva konstitutivní prvky své teorie určenosti (lokatabilita a inkluzivnost) přebírá Chesterman z Hawkinse, třetí (extenzivita) má od Guillauma. Zajímavé poznatky o vyjadřování generičnosti v angličtině jsou citovány z Burtona-Robertse (1981, recenze Hawkinse (1978)).

V kapitole třetí o užívání členů v angličtině je nejprve vzhledem k užívání členu nulového či neurčitého problematizován status počitatelnosti a látkovosti substantiv, argumentuje se ve prospěch pětičlenného paradigmatu kategorie členu, představeného v úvodu, a řeší se vztah členu a demonstrativního this. Dále se probírají jednotlivé „typy užití“ členu (my bychom řekli asi spíše „funkce“), jako je jeho funkce anaforická, generická aj. Problémy jsou tu však opět spíše naznačeny než řešeny. Avšak přestože jde o jevy a funkce mnohokrát popisované a interpretované, Chesterman dovede zvláštním způsobem provokovat k pochybnostem.

Po mnoha preliminárních peripetiích se dostáváme ke kapitole čtvrté, nazvané A unified description of the English articles. Bohužel i v této kapitole budeme po nějaké nové „sjednocené“ konzistentní teorii určenosti a kategorie členu pátrat marně. Vidím zde opět pouhé komentáře především k pojmům lokatability, inkluzivity a generičnosti. Tyto pojmy jsou jednak příliš obecné, jednak spíše mlhavě naznačené než jasně definované, takže stěží mohou prezentovat nové racionální hodnoty spjaté s fungováním kategorie členu a s pojmem určenosti.

Zajímavé, ale pochybené, i když provokující, je tvrzení, že každé užití určitého členu může být nenáležité, neboť závisí na tom, ke komu mluvíme. Řekneme-li např. [68]the fact that … někomu, pro koho onen fakt není známým faktem, je užití určitého členu z hlediska příjemce nepřijatelné. Toto tvrzení je ovšem absurdní nejméně ze dvou důvodů. Především the fact znamená mj. (jak nás poučí anglický výkladový slovník) ‚a situation that exists‘; takový fakt, znamenající nějakou danost, je faktem nezávisle na tom, zda jsou lidé, kteří o tomto faktu nevědí. Neméně podstatné je to, že mluvčí užitím členu v jistých sitacích signalizuje adresátovi, zda z hlediska mluvčího, o něž v komunikaci jde, je referent určený, nebo neurčený, a adresát to takto přijímá. Pochopí tedy např. otázku Have you seen the hare? tak, že tázající se viděl (nějakého, určitého) zajíce, kdežto otázku Have you seen a hare? pochopí nejspíše tak, že mluvčí asi žádného zajíce neviděl a zajímá se o to, zda snad nějakého neviděl tázaný. Věci jsou tu ovšem samozřejmě složitější, než aby je bylo možno postihnout v jediné výpovědi.

Pokud jde o inkluzivitu, považuji za užitečný Chestermanův pojem ‘a pragmatic all‘. Konkrétní racionální jádro tohoto pojmu spočívá v tom, že určitý člen ve spojení s plurálem vyjadřuje vždy jistou pragmaticky chápanou totalitu, tedy např. the books jsou pro mluvčího vždy v nějakém smyslu „všechny“ knihy atd. Avšak i zde se myslím dopouští autor chyby, když Hawkinsův pojem inkluzivity absolutizuje. Je sice pravda, že např. věta I like the German expressionists (můj příklad i výklad) je interpretovatelná jako ‚mám rád všechny německé expresionisty, které znám a kteří jsou pro mne charakteristickými představiteli malby nazývané expresionistickou‘, avšak smysl takové výpovědi může být podle mne pravděpodobněji vyložen bez použití výrazu všechny jako ‚mám rád německý expresionismus‘ (nikoli ‚… a všechny jeho představitele, které …‘). Pojem ‘all‘ je v těchto případech vágní a nespecifický. Závažnější pro pochopení rozmanitosti vztahu formy a obsahu v dané oblasti jevů by podle mne bylo rozlišit „pragmatické all“ a „absolutní all“ v případech jako I like the symphonies by Beethoven (tj. buď všechny, anebo všechny charakteristické, např. kromě osmé) a There are the piano sonatas by Beethoven on the program (tj. všechny Beethovenovy klavírní sonáty bez výjimky). Bylo by ovšem třeba zkoumat, za jakých podmínek a do jaké míry se s určitým členem u plurálu noremně spojuje význam ‚všechny bez výjimky‘.

V kapitole páté se nám představuje bezčlenná finština. Tato kapitola bude nesporně zajímavá pro všechny, pro něž je finština neznámým jazykem. Hned úvodem se dozvídáme, že určenost je ve finštině dána většinou mnoha různými způsoby inference. Poté, co jsme učebnicově seznámeni se syntaxí a sémantikou finských pádů, jsou prezentovány výsledky porovnávání finsko-anglických a anglicko-finských překladů vzhledem k morfologickým, lexikálním a slovosledným prostředkům odpovídajícím ve finštině anglickým členům. Pokud jde o slovosled, dozvídáme se nepřekvapující fakt, že postverbální subjekty (v rematické pozici) jsou do angličtiny typicky překládány s neurčitým členem, preverbální (v tematické pozici) se členem určitým (srov. Hlavsa, 1975, s. 69n.). Přitom však podle autora silná tendence neurčitých referentů neobsazovat iniciální větnou pozici není bez výjimek. Příklad dokládající toto tvrzení uvedený v souvislosti se slovosledem v kapitole sedmé ukazuje na podobnost s češtinou: Zloději mi ukradli věci. Je ovšem třeba rozlišovat mezi neurčitostí reference a komunikační nezapojeností: referent může být určitý a komunikačně nezapojený; např. negenerický subjekt v počáteční větné pozici je v češtině většinou kontextově zapojeným (určeným) tématem, ale není [69]to závazné pravidlo; např. jestliže je něco pravidelným prvkem jisté situace, např. ranní noviny v bytě, lze tento prvek bez předchozího komunikačního zapojení představit ve výpovědi jako (kontextově nezapojené) téma, o němž se sděluje nová informace: Noviny jsou už ve schránce.

O tzv. funkčních slovech (jde o výrazy analogické českému ten, nějaký, jeden aj.) autor soudí, že existují tři způsoby jejich užití: k pouhému zdůraznění určenosti, k rozlišení určenosti od neurčenosti a noremní užití (srov. Hlavsa, 1975, s. 69) podmiňující gramatičnost věty. Protože jde o vztahy, zejména z hlediska kontrastivního, ale i pro poznání systémových signifikací a implikací kategorie určenosti, reference a denotace v rámci jednoho jazyka velmi důležité a podstatné, je třeba litovat, že autor zde tak jako jinde ilustruje své poznatky velmi chudě jedním či dvěma příklady. Status funkčních slov ve finštině je pak podrobněji popisován v kapitole sedmé. Velmi zajímavá je z hlediska češtiny stupnice přijatelnosti (gramatičnosti) anaforického se (ten) implikujícího „asociační“ určenost v případech jako: Je to dobrá kniha. *Ten autor je Dán./? Ten autor je vynikající stylista./Ten autor byl nicméně kritizován. Chesterman bohužel neobjasňuje, co je zde příčinou negramatičnosti první věty s anaforikem, spornosti věty druhé a plné přijatelnosti věty třetí. Zajímalo by nás to tím spíše, že v češtině bychom zde užití analogického anaforika ten nepochybně hodnotili jako nepřijatelné ve všech třech těchto větách.

Kapitola šestá, nazvaná Finnish species, je opět jen „variací na dané téma“ a přináší sotva co nového.

V kapitole sedmé, nazvané The status of definiteness in Finnish, se autor podrobněji věnuje, jak jsem již ukázal výše, některým vztahům načrtnutým již v kapitole páté, mj. vztahu kategorie určenosti a slovosledu, resp. aktuálního členění. Tvrdí zde např., že asociace nové informace s neznámým referentem je méně prediktabilní než asociace známé informace s určeným referentem. V závěru této kapitoly se již poněkolikáté v knize opakuje velmi závažná výzva (která by stála za obsáhlý empiricko-teoretický výzkum) k pečlivému rozlišování mezi prostředky „vyjadřování“ a způsoby „inference“. Výslovně je zde též řečeno, že určenost je záležitostí reference a kvantity.

Osmá kapitola je speciálně věnována srovnání angličitny s finštinou. Autor se zde nejdříve zajímavě vyjadřuje k pojmu tertium comparationis. Tvrdí, že v některých kontrastivních studiích lze toto „tertium“ stanovit předem, avšak v jiných to není možné, neboť není dáno, nýbrž musí být teprve hledáno v procesu analýzy. To zní sice nejen zajímavě, ale i přesvědčivě, avšak obávám se, že tu jde o nedorozumění. Kdykoli chci totiž něco srovnávat, vždy musím vědět, co. Jisté (více či méně obecně vymezené) „tertium“ musí být tedy vždy stanoveno předem. Na druhé straně je však pochopitelné, že nějaké „tertium“, vůči němuž je srovnáváno, se v procesu analýzy může ukázat jako příliš obecné nebo naopak příliš speciální či jinak neadekvátní, a je pak třeba je nahradit či korigovat.

Autor dochází k pěti teoreticky vymezeným shodným aspektům ve fungování kategorie určenosti v angličtině a finštině, v nichž však mezi těmito jazyky existují některé rozdíly. Pokud jde o rozdíl v komponentech kategorie určenosti – lokatabilita, inkluzivnost a extenzivita v angličtině, +/– identifikovatelný referent a +/– totální kvantita ve finštině –, mám za to, že jde o pouhou teoretickou spekulaci, která by mohla být snadno zaměněna za jinou. Údajně pro finštinu charakteristická [70]opozice „divisibility vs. non-divisibility“ je pouze rozdíl v terminologii a vzhledem k autorovým výkladům i příkladům plně odpovídá opozici formulované např. jako „počitatelnost vs. nepočitatelnost“. Empirické opodstatnění má však patrně autorův závěr, že hledisko kvantity je ve finštině centrálnějším aspektem kategorie určenosti než v angličtině. Validní je též autorovo stanovisko, že některé kategorie, jako generičnost, fungují v obou jazycích spíše graduálně (autor užívá výrazů scalar concept) než privativně.[3] Teoretickým závěrem autorových úvah o pojmu tertium comparationis v oblasti kategorie určenosti je stanovení souboru tří opozic: „+/– lokatabilní, +/– všechen a +/– jeden“.

Poslední kapitola, nazvaná Wider perspectives, je snůškou nových či opakovaných komentářů k pojmům určenosti a reference, ke vztahu jazyka a logiky, gramatiky a pragmatiky a k otázce neohraničenosti a neurčitosti hranic gramatiky.

Je pochopitelné, že knižní monografie věnovaná gramatickému prostředku, který stojí zejména posledních zhruba sto let v centru pozornosti lingvistiky, může sotva přinést zcela novou, ucelenou a smysluplnou teorii. Je proto třeba litovat, že autor nevyužil příležitosti a neodhodlal se k počítačové analýze rozsáhlejšího korpusu, která dosud, pokud vím, nebyla provedena. Chesterman se bohužel také vyhnul otázce užívání členu u abstrakt jako zkušenost, představivost, nepřítomnost, úmysl, změna aj., dosud v gramatikách a monografiích soustavněji nepopsanému a neobjasněnému,[4] kde např. v němčině užití neurčitého členu (např. gemäß einer Absicht des Sprechers) není nijak neobvyklé, přestože z gramatik lze vysoudit opak. Spíše nepříjemnou vlastností Chestermanovy studie je také cykličnost výkladu a nadměrné opakování již řečeného. Z literatury postrádáme novější práce psané německy (Vater, 1963; Oomen, 1977; Gladrow, 1979; Grimm, 1986, 1989).

Přes všechny zásadní výhrady považuji publikaci A. Chestermana za užitečnou; přestože mnohé opakuje a mnohé neřeší, je teoreticky osobitá a značně podnětná. Proto nelze očekávat, že na delší čas zablokuje nové pokusy o monografickou analýzu kategorie určenosti a členu v angličtině a jiných jazycích; spíše naopak pomůže tyto pokusy vyprovokovat.

 

LITERATURA

 

Blumenthal, P.: Sprachvergleich Deutsch-Französisch. Tübingen 1987.

Christophersen, P.: The Articles. A Study of their Theory and Use in English. Copenhagen 1939.

Givón, T.: On Understanding Grammar. Academic Press, New York et al. 1979.

Gladrow, W.: Die Determination des Substantivs im Russischen und Deutschen. Eine konfrontative Studie. Leipzig 1979.

Grimm, H.-J.: Untersuchungen zum Artikelgebrauch im Deutschen. VEB Verlag Enzyklopädie, Leipzig 1986.

Grimm, H.-J.: Lexikon zum Artikelgebrauch. VEB Verlag Enzyklopädie, Leipzig 1989.

[71]Hawkins, J. A.: Definiteness and Indefiteness. London 1978.

Hewson, J.: Article and Noun in English. Mouton, The Hague – Paris 1972.

Hlavsa, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Academia, Praha 1975.

Christophersen. Ch. P.: The Articles. A Study of their Theory and Use in English. Copenhagen 1939.

Kolde, G.: Der Artikel in deutschen Sachverhaltsnominalen. Max Niemeyer, Tübingen 1989.

Krámský, J.: The Article and the Concept of Definiteness in Language. Mouton, The Hague – Paris 1972.

Oomen, I.: Determination bei generischen, definiten und indefiniten Beschreibungen im Deutschen. Tübingen 1977.

Vater, H.: Das System der Artikelformen im gegenwärtigen Deutsch. Tübingen 1963.

Yotsukura, S.: The Articles in English. A Structural Analysis of Usage. Mouton, The Hague – Paris 1970.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 1, pp. 66-71

Previous František Čermák: Annette Muschner: ESSE-Verbalphraseme (am Material des Tschechischen)

Next Richard Pražák: Günter J. Stipa: Finnisch-ugrische Sprachforschung. Von der Renaissance bis zum Neupositivismus