Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Günter J. Stipa: Finnisch-ugrische Sprachforschung. Von der Renaissance bis zum Neupositivismus

Richard Pražák

[Recenze]

(pdf)

Günter J. Stipa: Finnisch-ugrische Sprachforschung. Von der Renaissance bis zum Neupositivismus

Günter J. Stipa: Finnisch-ugrische Sprachforschung. Von der Renaissance bis zum Neupositivismus. Mémoires de la Societé finno-ougrienne, 206. Suomalais-ugrilaisen seura, Helsinki 1990. 438 s.

 

Po dlouhých letech vyšla opět velká reprezentativní práce o dějinách ugrofinistiky. Je to syntéza profesora Güntera Johannese Stipy Finnisch-ugrische Sprachforschung. Von der Renaissance bis zum Neupositivismus. Vydala ji Ugrofinská společnost v edici Mémoires de la Societé finno-ougrienne. Právě v této edici vyšla v posledních letech řada cenných dílčích monografií k dějinám ugrofinistiky, z nichž uveďme alespoň edice V. Tervonena Pál Hunfalvy ja suomalaiset. Kirjeitä vuosilta 1853–1891 (Helsinki 1987) a József Budenzin ja Otto Donnerin kirjeitä vuosilta 1867–1886 (Helsinki 1989). Základními pracemi však dosud zůstávaly starší přehledy Otto Donnera Öfversik af den Finsk Ugriska spräkforskingens historia (Helsingfors 1872) a Miklóse Zsíraiho Finn-ugor rokonságunk (Budapest 1937) a tím naléhavěji vyvstala i potřeba nových přehledných dějin ugrofinského jazykového bádání.

Úkolu napsat syntézu dějin ugrofinistiky (s výjimkou nejnovějšího období po roce 1918) se nyní konečně ujal Günter Johannes Stipa a završil svou knihou své bohaté životní dílo, v němž věnoval dějinám ugrofinistiky vždy značnou pozornost.

Stipova kniha je rozdělena do čtyř velkých oddílů (1) Renaissance und Reformation, (2) Aufklärung, (3) Neuhumanismus und Romantik, (4) Positivismus. Bylo by možno při tomto rozdělení polemizovat o vhodnosti oddělení novohumanismu od osvícenství, pro něž je rovněž příznačný zájem o antiku, vždyť novohumanistické tendence nacházíme v evropské vědě dokonce již v raně osvícenském období 1. pol. 18. stol. (Ch. A. Heumann aj.). Je však faktem, že Stipova periodizace má svou logiku, zachycuje základní vědecké přístupy k ugrofinistické problematice v jednotlivých hlavních etapách jejího poznávání.

V první části své práce Renaissance und Reformation poukázal Stipa na úlohu evropských humanistů při objasňování původu Maďarů (Eneas Silvius Piccolomini, [72]Julius Pomponius Laetus, Maciej de Miechow) a přiblížil čtenářům úspěchy evropské kartografie při sledování starých ugrofinských sídel (Fra Mauro, Dmitrij Gerasimov). V závěru svého přehledu o badatelském úsilí 15. a 16. stol. právem Stipa vyzvedl nejvýše práci Sigismunda Herbersteina Rerum moscoviticarum commentarii (Vindobonae 1549), která byla východiskem poznání dějin i jazyků ugrofinských národů v ruské veleříši.

Po první části prvního oddílu Renaissance und Reformation, věnované převážně Rusku a Skandinávii, se v další části tohoto prvního oddílu zaměřuje Stipa na vlastní počátky ugrofinského jazykového bádání, přičemž ve shodě s novějšími tendencemi – podle mého soudu neprávem – pochybuje o Komenském jako objeviteli ugrofinské jazykové příbuznosti; tento názor zdomácněl ve vědeckých kruzích díky G. W. Leibnizovi. Stipa přijímá v té věci kategorické odmítnutí Komenského priority ze strany Eemila Nestora Setäläho z roku 1892, jež se snažili v 50. letech ve prospěch Komenského marně zpochybnit András O. Vértes a Vladimír Skalička, jejichž názory o této otázce Stipa zcela pomíjí a v duchu názorů Setäläho pokládá za objevitele ugrofinské jazykové příbuznosti Hamburčana Martina Fogela, jehož 300. výročí úmrtí v roce 1975 vedlo v tomto směru k opakovaným tvrzením o Fogelově prvenství před Komenským při objevu ugrofinské jazykové příbuznosti. K výkladům Stipovým o Komenského díle Panglottia (De rerum humanarum emendatione consultationis catholicae pars V. Panglottia, Prag 1966, s. 147–205) třeba poznamenat, že pro obecnou jazykovědu má zvláštní význam Komenského výklad v osmé kapitole jeho díla Panglottia, kde se hovoří o absenci mluvnického rodu v maďarštině jako o velké přednosti tohoto jazyka, jíž by mělo být využito i v soudobých snahách panglotických. K této myšlence Komenského se hlásí ještě v 2. pol. 19. stol. József Budenz v polemice s Oswaldovým spisem Das grammatische Geschlecht und seine sprachliche Bedeutung z roku 1866 a spatřuje v absenci rodu v maďarštině podobně jako Komenský moderní, vývojově nosný prvek (poukazuje tu např. na situaci v angličtině). Komenský sám tu byl veden snahou po „facilitas“, po odvržení těch prázdných jazykových forem, které nejsou pro osvojení jazyka nezbytně nutné.

Oddíl Aufklärung ukazuje, jak významný byl podíl tohoto období na rozvoji ugrofinistiky. Ve velmi vyváženém výkladu věnuje Stipa pozornost výzkumným cestám na Sibiř (Daniel G. Messerschmidt, Peter Simon Pallas aj.), skandinávským průkopníkům ugrofinistiky (Olavus Rudbeck ml., Johannes Ihre aj.), úloze univerzity v Göttingen v rámci ugrofinistických studií (Johann Christoph Gatterer, August Ludwig Schlözer) i maďarským průkopníkům ugrofinistiky Jánosi Sajnovicsovi a Sámuelu Gyarmathimu a dalším důležitým osobnostem. Lze plně souhlasit s autorem, když označuje L. E. Fischera za „prvního vědeckého jazykového badatele Ruska“ a vyzvedá význam jeho díla Vocabularium sibiricum (1756) nejen pro poznání ugrofinských jazyků, ale i pro rozvoj srovnávacího jazykového bádání. Chtěl bych tu zdůraznit i skutečnost, že v petrohradské rukopisné verzi nevydaného díla Fischerova je čeština spolu s dalšími slovanskými jazyky umístěna v sousedství gruzínštiny, což potvrzuje dobovou hypotézu o původu češtiny z jazyka kavkazských Zechů, od nichž odvozoval původ Čechů i český obrozenec Antonín Marek. V souvislosti se Schlözerovými názory na původ Maďarů třeba připomenout edici bratislavského profesora Juraje Palkoviče Abkunft der Magyaren. Dargethan von Schlözer in [73]seinen Nestor. Mit einer Einleitung und einigen Anmerkungen auf eigene Kosten herausgegeben von Georg Palkovich, Pressburg 1827.

Kritickou připomínku lze připojit k Stipově výkladu o Miklósi Révaim na str. 127, kde při zmínce o tom, že Miklós Révai uveřejnil a komentoval ve své jazykově komentované edici starých památek maďarské literatury Antiquitates literaturae hungaricae (1803) nejstarší maďarskou jazykovou památku Halotti Beszéd, opomenul Stipa upozornit, že objevitelem této památky byl již György Pray (1770) a že v témže roce ji ve svém díle Demonstratio idioma Ungarorum et Lapponum idem esse vydal také János Sajnovics.

Úvod k třetímu oddílu své knihy, nazvanému Neuhumanismus und Romantik, uzavírá Stipa slovy Wilhelma von Humboldta: „Der Mensch ist nur Mensch durch Sprache.“ V tomto oddílu se pokouší autor postihnout vliv jednotlivých obecných jazykovědných tendencí na bádání v ugrofinistice a poukazuje tu na stále hlubší propracování jednotlivých částí gramatiky z hlediska ugrofinistiky. Připomíná tu boj za vlastní literární jazyk u Maďarů, Finů i Estonců, nejvýznamnější badatelské cesty tohoto období (Antti Juhana Sjögren, Antal Reguly, Matias Aleksanteri Castrén) aj. Právem tu vyzvedl zásluhy Matiase Aleksanteriho Castréna o koncipování uraloaltaistiky a přisoudil mu jedno z ústředních míst v dějinách ugrofinské filologie. V tomto období dochází k propracování učení o estonských pádech i o pádech ve finštině (Renvall). Do tohoto období nesporně patří i jazyková obnova v maďarštině, třebaže základy tohoto učení byly položeny už v době osvícenské. Kromě zakladatelské osobnosti jazykové obnovy Ference Kazinczyho tu mohli být připomenuti také další představitelé tohoto hnutí i mnozí další jazykovědci, z nichž postrádám zejména Antona Gubernátha (1757–1814), který se svou dvousvazkovou prací Institutiones linguae et literaturae hungaricae (Pressburg 1802–1803) zařadil mezi čelné středoevropské průkopníky hungaristiky. Gubernáthova práce spojuje ústrojně zřetele jazykové i literární, přičemž literaturu chápe Gubernáth především jako pomocnou vědu jazykovědy a zkoumá ji ve spojitosti s výkladem jazyka. Zvláštní pozornost věnoval Gubernáth skladbě a stylistice, vycházeje při tom z předpokladu, že základní mluvnickou, ale i literární kategorií je syntax. Tento snad až nadměrný důraz syntaktický měl u Gubernátha oporu i v zdůraznění skladby jazyka a jeho celkové syntaktické struktury, jak je hlásal jeho učitel Josef Dobrovský, který své stanovisko shrnul v lapidárním tvrzení, že jedna věta je ze srovnávacího hlediska cennější než sto slov. V každém případě se Gubernáthova činnost zařazuje k modernějším, průkopnickým jazykovým tendencím, příznačným již pro další období novohumanismu a romantismu než pro 18. stol., v němž prožil Gubernáth téměř celý svůj život. Z drobnějších připomínek k oddílu Neuhumanismus und Romantik lze uvést, že v partii o Uhrách poněkud ruší časté chyby při psaní maďarských osobních jmen (Sz. D. Bartzafalvi místo D. Barczafalvi Szabó (str. 247), J. Aranyi místo J. Arany (str. 251) aj.).

Závěrečná, čtvrtá část Stipova díla, nazvaná Positivismus, je věnována již rozvoji moderní lingvistiky v 2. pol. 19. a na počátku 20. stol. V Uhrách řadí Stipa k průkopníkům moderního směru zpočátku zvláště Pála Hunfalvyho a Szende Riedla. Podle mého soudu lze ovšem u obou těchto lingvistů pozorovat ještě silný vliv romantiky, projevující se v jejich romantickém kultu lidové poezie. V souvislosti s pražským učitelským působením Riedlovým na Karlově univerzitě v druhé polo[74]vině 50. let 19. stol., kdy zde Riedl působil jako lektor maďarštiny a vyučoval tu i základy ugrofinské jazykovědy, možno poukázat i na jeho styky s českými a slovenskými jazykovědci, zajímajícími se rovněž o problematiku slovansko-ugrofinských vztahů, již začal ve střední Evropě studovat již na sklonku 18. stol. patriarcha vědecké slavistiky Josef Dobrovský. V této spojitosti možno jmenovat kromě Pála Hunfalvyho, slovenského jazykovědce Martina Hattaly i Riedlova žáka Čecha Jana Žahourka, autora zajímavého pojednání Über die Fremdwörter im Magyarischen (Prag 1856), jež vzbudilo kladnou odezvu Istvána Fabiána v časopise Magyar Nyelvészet (1857, s. 418–434). Z Žahourkovy studie vycházel i Franz Miklosich při psaní hláskoslovných partií své knihy Die slawische Elemente im Magyarischen (Wien 1871).

V oddíle Positivismus nastínil autor i „dobu rozkvětu ugrofinské jazykovědy“, objasnil význam zakladatele moderní ugrofinské jazykovědy Józsefa Budenze, vítěze tzv. „turecko-ugorské války“ (sporu o původ maďarštiny mezi ním a zastáncem tureckého původu maďarštiny Arminem Vámberym). V bádání o dějinách maďarštiny ocenil Stipa nejvýše přínos Zsigmonda Simonyiho, v dějinách ugrofinistiky vyzvedl význam práce vůdčího finského představitele mladogramatické školy Eemila Nestora Setäläho Beiträgen zur Geschichte der finnisch-ugrischen Sprachforschung (1892). Srovnání ugrofinských a indogermánských jazyků bylo v roce 1879 tématem disertace Estonce Nikolaie Andersona.

Problematické je zařazení národního komi-zyrjanského básníka I. A. Kuratova i dalších představitelů menších ugrofinských národů 2. pol. 19. stol. mezi pozitivisty. Tito autoři byli úzce spjati s romantickým kultem lidové poezie, sám Kuratov tkvěl v romantismu nejen svou vlastní tvorbou, nýbrž i literárními překlady (Burns, Schiller aj.). Cestu k realismu jim ukazovali ruští revoluční demokraté, ale většina autorů typu Kuratova zůstala na půl cestě mezi romantismem a realismem.

Svou práci uzavírá G. J. Stipa krátkým přehledem bádání v ugrofinistice po první světové válce a cenná je i část Bibliographie zur Geschichte der finnisch-ugrischen Sprachforschung v závěru knihy, kterou sestavil Klaas Ph. Ruppel. Celkově třeba hodnotit knihu Güntera Johannese Stipy jako významný přínos k dějinám ugrofinistiky, založený na vlastním autorově bádání i rozsáhlé literatuře, v níž chybí snad jen některé okrajové práce. Pozorujeme tu převahu finské vědecké literatury nad produkcí Společenství nezávislých států, celkově je však počet zpracované literatury neobyčejně bohatý a svědčí nejen o Stipově rozsáhlé vědecké akribii, ale rovněž také o neobyčejném rozvoji ugrofinistických studií ve světovém měřítku po druhé světové válce. Nedostatkem je, že se autor v textu své práce odvolává na některá díla, která pak v bibliografickém seznamu pramenů a literatury chybějí (např. de Miechow, 1555; Ruong, 1975; aj.). Předností knihy je ovšem přehledný výklad často velmi složitých otázek ugrofinistického bádání a plastický přehled jeho vývoje od pouhého lexikálně-etymologického srovnávání ve starším období k hlubší jazykovědné analýze v 19. a 20. stol. Kromě „velkých“ ugrofinských národů Maďarů, Finů a Estonců neopomíjí autor ani problematiku malých národů bývalého Sovětského svazu Komi-Zyrjanů, Komi-Permjaků, Udmurtů, Marijců i Erza a Mokša-Mordvinů. Stipova kniha Finnisch-ugrische Sprachforschung bude nepochybně patřit k základním dílům vědecké literatury v oblasti ugrofinistiky.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 1, s. 71-74

Předchozí František Štícha: Andrew Chesterman: On Definiteness. A Study with Special Reference to English and Finnish

Následující Olga Müllerová: Christine Cheepen – James Monaghan: Spoken English: A practical guide