Christine Cheepen – James Monaghan: Spoken English: A practical guide

Olga Müllerová

[Recenze]

(pdf)

Christine Cheepen – James Monaghan: Spoken English: A practical guide

Christine Cheepen – James Monaghan: Spoken English: A practical guide. Pinter Publishers, London and New York 1990. 215 s.

 

Autoři publikace vycházejí z názoru, že běžný dialog, neformální konverzace je základní formou mezilidské komunikace. Její základní rysy jsou vlastní i odlišnému typu komunikace, rozhovorům institucionálním, jejichž představitelem jsou v publikaci interview a rozhovory mezi učitelem a studentem. Oba typy dialogu jsou nejčastější formou jazykového styku mezi lidmi a zaslouží si proto pozornost lingvistů, ale i dalších specialistů, zejména psychologů. Poznatky získané jejich studiem a uváděné zpět do praxe mohou účastníci potenciálních dialogů s prospěchem využívat, aby tak zlepšovali vzájemné dorozumívání v nejrůznějších komunikačních situacích. Publikace je pojata jako příručka pro studenty angličtiny a také pro všechny, kteří se z nějakých i praktických důvodů zajímají o to, jak porozumět verbálnímu i neverbálnímu chování mluvčích v typech dialogu „tváří v tvář“ (face to face), a je vlastně také nepřímým návodem k tomu, jak si při těchto druzích komunikace počínat.

Vzhledem k zaměření příručky na širší okruh zájemců uvádějí autoři jen stručnou bibliografii literatury, která byla použita jako teoretické východisko pro odborné výklady o dialogu, v příloze jsou pak obsaženy poměrně rozsáhlé transkripty magnetofonových nahrávek jako příkladový materiál. Pasáže z odborné literatury se na četných místech parafrázují a jsou využity také pro práci se cvičeními, uvedenými na konci teoretické části, takže uživatelé publikace mají možnost (a jsou také k tomu vedeni), aby teoretické výklady sami prověřovali v textech. Práce s touto příručkou umožňuje také nepochybně efektivní způsob vysokoškolské výuky a řeší problém vztahu odborných vědeckých výkladů a praktické práce s texty.

Centrem pozornosti výkladů jsou spontánní rozhovory, neformální konverzace, která se srovnává s rozhovory institucionálními. Autoři pro jejich rozlišení volí adjektiva interakční a transakční (obdobný rozdíl je postižen odlišením rozhovorů řízených a neřízených nebo formálních a neformálních, spontánních). Vycházejí také z předpokladu, že rozhovor nelze považovat za nepravidelnou formu užívání jazyka, jak by se mohlo zdát na první pohled pod dojmem takových jevů, jako jsou „chyby“ v užívání jazykových prostředků a jejich opravy, neexplicitnost, redukce. Z hlediska interakce jako celku, která se v dialogu uskutečňuje, je i neformální rozhovor, volná konverzace mnohem pravidelnější, než se zdá, a právě vnější nepravidelnosti osvětlují speciální povahu „dění“ v dialogu (srov. už Enkvist, 1982).

Rozdíl mezi volnou konverzací a institucionálním rozhovorem vyplývá podle autorů z povahy cílů těchto dialogů a ze statusů jejich účastníků. Cíl spontánních, interakčních dialogů se charakterizuje jako interní, je spjat se sdílenými pocity účastníků. V tomto dialogu jde o volnou výměnu myšlenek, názorů. Cíl institucionálních, řízených, transakčních dialogů je externí; mají způsobit změnu ve vnějším světě, a to nejenom ve vyložených transakčních událostech, jako je např. zakoupení jízdenky, objednání jídla v restauraci atp., ale i v čistě řečových událostech, např. v diskusi, jejímž cílem je dospět k nějakému rozhodnutí, iniciovat nějakou akci atp. V transakčních, institucionálních rozhovorech je těžiště účastníků vně rozhovoru, v interakčních naopak uvnitř, pouze v rámci probíhajícího rozhovoru. S interním a externím cílem dialogu koresponduje externí a interní status jeho účastníků. Externím statusem se myslí sociální nebo sociálně-ekonomické postavení účastníka ve [76]vnějším světě, v institucionálních, transakčních rozhovorech je tento status dodržován a nemění se. Od něho se také odvíjí chování jeho nositele a i jeho partnerů v dialogu. Interní status nabývá (vytváří si) mluvčí ve spontánním, interakčním dialogu svým řečovým chováním, má platnost jen dočasnou, vázanou pouze na příslušný rozhovor (v opakovaných rozhovorech se stejnými účastníky a za stejné situace lze předpokládat v dialogu jejich stejné postavení, stejný interní status). Tak např. v rozhovoru profesora se studentem uplatňují oba partneři svůj externí status podle vzorce chování při styku nadřazeného účastníka dialogu s podřazeným. Jestliže se tento rozhovor má změnit na nezávaznou, volnou konverzaci, musí se účastníci vzdát svých externích statusů a chovat se podle vzorce chování při styku rovného s rovným.

Teoreticky práce navazuje na dvě tradice studia rozhovoru, na anglickou analýzu diskurzu, reprezentovanou jmény jako Halliday, Sinclair, Coulthard, Crystal, Davy, a na sociologicky a etnometodologicky zaměřenou konverzační analýzu, kterou iniciovali a rozpracovali američtí lingvisté Sacks, Schegloff a Jeffersonová. Od nich přejímají autoři publikace základní charakteristiky týkající se výstavby dialogu, ale jejich v podstatě vnější pohled na tento druh komunikace se snaží prohloubit o poznávání vnitřního dění dialogu, toho, co se děje zejména mezi účastníky interakčních, neřízených, neinstitucionálních rozhovorů. Jejich nejdůležitějším znakem je to, že účastníci jsou v kontaktu, že spolu mluví. Témata rozhovorů nejsou nejdůležitější a čistě tematický rozbor ani nemůže postihnout, co mezi nimi probíhá. Tímto děním lze tematické proměny a výběr témat dokonce osvětlit.

Hlavními rysy volné konverzace, interakčního spontánního rozhovoru jsou tedy jeho celkový interakční cíl, který může být i implicitní, proměnlivé téma hovoru a rovnocenný status účastníků. Z funkcí jazyka se pro tento typ komunikace vyzdvihuje zejména fatická (vychází se z klasifikace Malinowského, 1923), vedle toho se zde uplatňuje akční řeč (speech-in-action) a vypravování (free narration). Fatickou komunikaci v interakčních spontánních rozhovorech charakterizují autoři jako volný hovor, který probíhá při relaxování, nebo jako zábavu doprovázející nějaké manuální úkony. Interakčním cílem fatické komunikace je vytvoření interpersonálního spojení mezi mluvčími, podporuje a udržuje se jí rovnováha mezi jejími účastníky.

Ve třech kapitolách, které jsou jádrem publikace, se popisují základní rysy spontánních, interakčních rozhovorů a rozhovorů institucionálních, transakčních v podstatě v souladu s metodou sekvenční analýzy, která je běžná v pracích z oblasti analýzy rozhovoru. Dále, a v tom je tato práce originální, se snaží postihnout podstatu problémů, potíží v konverzaci, které si vyžadují od účastníků úsilí o obnovení porušené rovnováhy ve vzájemných vztazích. V tomto smyslu se hovoří o opravách či o opravném úsilí, opravné práci účastníků dialogu, nejde zde však o praktické opravy jednotlivých slov, tvarů, jejichž jednotlivé druhy a způsoby popsala Jeffersonová, 1975, a po ní např. Gülichová – Kotschi, 1987, srov. též Müllerová, 1987. Podle autorů publikace sledovali dosud badatelé jen vnější aspekt plynutí rozhovoru, jim zde však jde o potíže, k nimž dochází při rozhovoru na vyšší rovině, než je replika, totiž na rovině celého rozhovoru, a které se projevují méně nápadně. Jde o víceméně skryté, jazykově přímo nemanifestované problémy, typ potíží, které spolu s následným opravným úsilím účastníků považují [77]autoři za speciální druh interakční strategie. Uvádějí se tři typy těchto potíží, které způsobují porušení rovnováhy ve statusech partnerů rozhovoru, nesoulad mezi nimi a které musí být nějakým způsobem odstraněny, aby se znovu dosáhlo pohody jako základního klimatu volné nezávazné konverzace. Prvním druhem těchto potíží je depersonifikace, totiž způsob řeči, kdy se o přítomném účastníkovi hovoří ve 3. osobě, navíc se někdy označuje pouhým zájmenem 3. osoby. Tento způsob řeči o někom přítomném se pociťuje jako nevhodný, nezdvořilý, narušuje žádoucí celkově pozitivní ladění hovoru. Podobně může působit i imperativ, jehož výskyt v řeči jednoho z partnerů může budit dojem, že se tento mluvčí snaží dostat do pozice nadřazeného účastníka, což by opět vedlo k porušení interakční rovnováhy ve vztazích partnerů. Výjimkou jsou zde pochopitelně zdvořilostní obraty nabízející pohoštění či pobízející k jídlu, k odložení šatů atp. (vezměte si dort, poslužte si, odložte si), kde imperativ ve své výzvové, pobízecí platnosti žádné negativní pocity nevyvolává. Třetí typ potíží je na rozdíl od dvou předcházejících, které souvisejí s užitím určitého jazykového prostředku, komplikovanější. Jde o nesoulad, rozpor v hodnocení; vychází se z toho, že cílem partnerů volné konverzace je vytvářet, udržovat a posilovat vzájemný vztah, vzájemným hovorem se pokoušejí sladit své subjektivní verze pohledu na skutečnost. To se projevuje na volbě tématu, v jejich spolupráci při vypravování příběhu atp., při hodnocení předmětu hovoru, prostředí i situace rozhovoru. Vypravěč vyvíjí snahu, aby se s ním posluchač shodl v hodnocení všech složek komunikační situace, avšak často naopak shody a souladu dosaženo není a mezi partnery dochází k rozporu, ke konfliktu. Je to zcela přirozené, a jestliže účastníci rozhovoru chtějí zachovat jeho vztahovou rovnováhu, překonat nastalé konfliktní stadium, musí vyvinout intenzivní opravné konverzační úsilí. Jedním z prostředků, jak překlenout takováto společensky „slabá“ místa v konverzaci a jak najít znovu vzájemný soulad, je odvést řeč od ožehavého tématu a zavést hovor o něčem, častěji o někom, u něhož jsou předpoklady jeho shodného hodnocení u všech přítomných. Znamená to tedy změnu v tématu, soustředění se na jiný objekt a je zřejmě v povaze lidské interakce, že její účastníci se shodnou spíše na společném (negativním) hodnocení někoho nepřítomného. V tomto smyslu je výstižné obrazné pojmenování tohoto druhu opravy výrazem scapegoat (obětní beránek). Jiným prostředkem, jak dostat konverzaci z potíží, vzniklých neshodným hodnocením partnerů, je návrat k nějakému dřívějšímu, úspěšnému tématu (topic loop), o němž lze předpokládat, že bude zajímavé i pro další hovor a uvede partnery do vzájemného interakčního souladu. Často se takové téma zavádí po nastalém tichu a pociťuje se jako nový start pro další hovor.

Oba zmíněné interakční prostředky či postupy, jak řešit interakční potíže v rozhovoru, se nezřídka kombinují, autoři jejich kombinované užití považují dokonce za určitý vzorec či model, důležitý při vytváření neformální, uvolněné konverzace a zároveň za jeden z klíčů vysvětlování tematického pohybu v dialogu.

Volná spontánní konverzace i institucionální učební rozhovory a interview se charakterizují (podle zásad sekvenční analýzy dialogu) na jejich „okrajové“, hraniční fáze, totiž zahájení a ukončení rozhovoru, a na jejich fázi středovou. Odlišný cíl a odlišný vzájemný sociální vztah rovnosti a nerovnosti ve volné konverzaci (interakčním rozhovoru) a v institucionálním (transakčním) rozhovoru způsobují odlišnosti v zahajování i ukončování dialogu (týkají se časového rozvržení, ustálenosti [78]postupů, délky rozhovoru, rozvržení aktivní a pasivní role v organizaci rozhovoru). Institucionální rozhovory jsou v těchto fázích jednodušší, protože role jsou již předem rozděleny a jejich nositelé předem vědí, jak se budou chovat. V konverzačních rozhovorech se v hojné míře vyskytují zdvořilostní děkovací rituály, formulace přivítání, rozloučení atp. I když jde o komunikace vzájemně odlišné, vyskytují se v institucionálních rozhovorech prvky interakční, na začátku např. proto, aby se navodila příznivá atmosféra pro jednání, na konci zase třeba jako příprava pro jednání budoucí.

Relativně velký prostor je v publikaci věnován charakteristice středové fáze volného konverzačního rozhovoru. Komunikace v něm bývá obvykle charakterizována jako tematicky neurovnaná, plynoucí asociativně podle toho, co účastníkům zrovna přichází na mysl. Zde je volen ještě jiný úhel pohledu, pod nímž se dialog partnerů jeví jako řada vypravování (story), která se člení, stmelují a různě k sobě řadí prostřednictvím akční řeči (speech-in-action). Ta v konverzačním rozhovoru komentuje, zvnějšňuje to, co se děje mezi účastníky, jejich kontakt (výpověďmi, jako např. oh it is nice to see you), vyjadřuje společné reference účastníků k okolí, k někomu z nich nebo k jeho vlastnostem. Jednotlivá vypravování (story) mohou mít různé formy, např. vtip, monologické vypravování mluvčího určené posluchačům, ale i dialogické vypravování pomocí otázek posluchače a odpovědí vypravěče. I posluchač, který příběh nezná, se může podílet na jeho vypravování, ptá se na podrobnosti, dohaduje se, předvídá, hodnotí. Vypravování je pojato široce a zahrnuje nejen vypravování příběhů, zážitků, ale i třeba jakési referování o zcela běžných záležitostech.

Publikace je velice užitečnou, pro širší publikum teoreticky sice poměrně náročnou, ale zároveň způsobem výkladu přístupnou pomůckou pro hlubší poznání toho, co se děje v mluvené dialogické komunikaci, do níž se jako uživatelé jazyka denně dostáváme. Její užitečnost a také použitelnost je hlavně v tom, že odborné výklady (s odkazy na základní dostupnou a již osvědčenou literaturu) jsou těsně propojeny s příkladovým materiálem přílohy. Cvičení s přesně formulovanými úkoly dávají jistou programovou náplň pro teoretické a koneckonců i praktické zvládnutí volné i institucionální komunikace. Jde o publikaci, jaká pro výuku češtiny na našich filozofických a pedagogických fakultách dosud chybí.

 

LITERATURA

 

Enkvist, N. E.: Impromptu speech, structure, and process. In: N. E. Enkvist (ed.), Impromptu Speech. A symposium. Abo 1982, s. 11–31.

Gülich, E. – Kotschi, T.: Reformulierungshandlungen als Mittel der Textkonstitution. Untersuchungen zu französischen Texten aus mündlicher Kommunikation. In: W. Motsch (Hrsg.), Studia Grammatica, 25. Berlin 1987, s. 199–265.

Jefferson, G.: Error correction as an interactional resource. Language in Society, 1975, s. 181–201.

Malinowski, B.: The problem of meaning in primitive languages. In: C. K. Ogden – I. A. Richards (ed.), The Meaning of Meaning. Routledge – Kegan Paul 1923.

Müllerová, O.: Korektury, rektifikace, parafráze a modifikační explikace v odborném mluveném textu. In: Problémy stylistiky. SlavPrag, 26, 1987, s. 119–126.

Sacks, H. – Schegloff, E. A. – Jefferson, G.: A simplest systematics for the organization of turn-taking conversation. Language, 50, 1974, s. 361–382.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 1, s. 75-78

Předchozí Richard Pražák: Günter J. Stipa: Finnisch-ugrische Sprachforschung. Von der Renaissance bis zum Neupositivismus

Následující Josef Anderš: Zasedání gramatické komise Mezinárodního komitétu slavistů