Etika a pravda

Nina D. Arutjunova

[Články]

(pdf)

Ethics and truth

Východisko mých úvah se dotýká problematiky vztahu jazyka ke světu. Svět je současně normální i nenormální. Funguje s pravidelností i nepravidelností. Je uspořádaný i neuspořádaný. Působil by dojmem nudným a zcela nestimulujícím, kdyby nebyl pln překvapení. Očekáváme něco, ale všechno dopadne úplně jinak. Myslíme něco dobře, ale všechno se nakonec ve zlé obrátí. Svět je zdravý, ale svět je i bláznivý. Lpí sice na tvrdých a pevných zásadách, ale nepostrádá fantazii.

B. Russell jednou napsal, že náš život je plný očekávání, která však realizujeme jen tehdy, hrozí-li zmar. Představte si, že uzříte koně, který je polovinou svého těla skryt za rohem. Nijak zvlášť vás to nezaujme. Ukáže-li se však, že ona skrytá polovina těla patří krávě, ohromí vás to jako něco, co se vymyká zavedenému pořádku. Musíme připustit – uzavírá B. Russell –, že taková situace může logicky nastat.

Pokud by se vám něco takového stalo, jistě byste o tom informovali spoustu svých známých. Dokonce by vás to mohlo podnítit k napsání románu nebo epické básně. Schopnost mluvit o takových hybridních zvířatech však vyžaduje dát jim nejdřív jméno, srov. chiméry a kentaury.

A nyní nechť je z výše popsaného příběhu o krávě a koni vyvozeno nějaké lingvisticky relevantní morální ponaučení.

Světem vládne norma. Vytváří pozadí pro deviace, ale deviace nám zpětně dovolují normu odhalit. Cyklický běh světa se řídí předem stanovenými normami, zákony a nařízeními, cyklus lidského života však funguje zcela odlišně. Lidským cyklem je zde míněna posloupnost čtyř fází: PERCEPCE – ŘEČOVÁ AKTIVITA – NOMINACE – UMĚLECKÁ TVORBA. Člověk nevnímá normativní, obyčejné, obvyklé, každodenní věci, vlastnosti, události a situace. Spíše si všimne něčeho neobvyklého, nebezpečného, jedinečného, což je v souladu s principem celostní psychologie (Gestaltpsychologie): „figure-and-ground“.

Druhá fáze se týká komunikace. Lidé nemluví o každodenních věcech a událostech. Témata fatické komunikace a běžných zpráv se orientují směrem k tomu, co se dostává v toku života a v chování na scestí. Noviny nás informují o válkách a zemětřeseních, krádežích a korupcích, invencích a konvencích. K tomu zajisté potřebují odpovídající slovník. Jazyk neselhává při informační službě. Neselhává ani tehdy, když plní potřeby kriminální zprávy či trestního zákoníku. Proto i třetí část cyklu – nominace, je orientována ke všem druhům nestandardních situací. Přejděme k fázi čtvrté. Fikce je přímo založena na deviaci. Dokazují to její vlastní žánry: srov. pohádky a bajky, epické básně a chansony de geste, rytířské a pikareskní romány, dobrodružné povídky a gotické romány, detektivky a science fiction, všechny druhy thrillerů, satira, groteska a kdovíco ještě. Všechny zmíněné žánry jsou založeny na nestandardu. Vlastní fenomenon lidské imaginace není nic jiného než mentální schopnost vytvářet v mysli člověka výjimečné, fantaskní a neexistující zápletky, charaktery a situace.

Tímto způsobem hraje abnormalita v lidském cyklu, komponovaném z percepce, komunikace, vytváření slov a umělecké aktivity, vůdčí úlohu, a nesmí být proto podceňována.

[117]Tato teze nám dovoluje přejít k problematice struktury diskurzu, tj. k textu, jenž se týká lidského světa (Lebenswelt). Pouze tento druh diskurzu zde bude probírán. Je značně specifický a stejně tak je specifická i pravda takového textu. Připouští různý úhel pohledu. Vytváří syntézu pravdivosti a spravedlnosti. Ruština disponuje pro tento jev zvláštím slovem – PRAVDA, lidská pravda. Diskurz lidské pravdy nelze redukovat na fakta a ověřitelné obecné soudy. Nemůže být čistě deskriptivní. Člověk může popsat krajinu, ale ani antropolog nemůže setrvat v mezích pouhé deskripce, když mluví o lidském životě.

V diskurzu lidské pravdy se spojují modalita alétická a deontická. První z nich ustanovuje vztah výpovědi ke světu (pravdivostní hodnotu), druhá vztah světa k normě (normativní hodnotu) – a to etický, nebo praktický. Alétická modalita má tendenci ke gramatikalizaci, axiologická k lexikalizaci. Např. věta This man has committed a theft (Tento člověk se dopustil krádeže) konstatuje určitý fakt. To je její pravdivostní hodnota vyjádřená slovesnou formou indikativu. Současně však tato věta říká, že výše zmíněná činnost porušuje základní etické pravidlo společenského chování, a tak vyjadřuje prostřednictvím lexikálního významu slova hodnotu normativní. V našem případě je pravdivostní hodnota pozitivní a hodnota normativní negativní. Soudy o lidském chování tak vycházejí ze dvou relací: vztahu k realitě a vztahu k normě.

Jak vidno z výše uvedeného příkladu hodnota pravdivostní a hodnota deontická se mohou, ale nemusejí shodovat.

V případě, že se shodují, dostaneme následující řadu: AKCE: This man has not committed the theft (Tento člověk se nedopustil krádeže); PRAVDIVÝ SOUD: This man has not committed the theft (Tento člověk se nedopustil krádeže); NORMA: Thou shalt not steal (Nepokradeš). Za povšimnutí stojí, že všechny členy této řady jsou vyjádřeny negativně.

Řídit se etickými pravidly (božími přikázáními) znamená v běžném životě nedopustit se žádného činu vůbec. Z hlediska diskurzu je generování normy neproduktivní. Neakce se obvykle neposuzuje, ani se o ní nemluví. Většinou dokonce postrádá přímou nominaci. Nemá žádný způsob, účel, motiv, cíl. Nevyvolává otázky. Plyne-li běh života obvyklou cestou, neptáme se proč, jak, nač a v jakém stavu mysli kdo ukradl šperk. Některé otázky jsou dokonce negramatické. Zpráva o neakci stojí izolována, osamocena. Z hlediska diskurzu je sterilní. Norma je pro ni jen výchozí bod, nic víc. Postrádá detaily. Nepoddává se definicím. Čechov kdysi napsal v jednom ze svých dopisů: „Norma je pro mne hodnotou neznámou, tak jak je neznámá i komukoliv jinému. Všichni víme, co je to nečestné jednání, ale co je to čest, nevíme.“ Oddanost etice znamená pouze nedopouštět se činů, tj. uspokojovat systém etických pravidel shrnutých v božích přikázáních.

Běžná informace a soukromá rozmluva se týkají, jak už bylo řečeno dříve, povětšině jen nenormativních a nefrekventovaných témat. Mají svá přímá pojmenování. V takových případech se pravdivostní hodnota výpovědi obvykle nekryje s hodnotou normativní. Korelace AKCE – VÝPOVĚĎ – NORMA je následující: AKCE: The man has stolen the jewellery (Ten člověk ukradl šperk); VÝPOVĚĎ: The man has stolen the jewellery (Ten člověk ukradl šperk); NORMA: Thou shalt not steal (Nepokradeš).

[118]Výpovědi o anomáliích v normálním běhu života nebo o neobvyklých událostech mají formu kladnou. Takové výpovědi vyvolávají nesčetné otázky typu jak, proč, nač, s kým, kdy a kde byl ten který čin spáchán, kdo jej viděl, kdo byl jeho inspirátorem, co mu předcházelo a zda jeho výsledky korespondují s tím, co se jím zamýšlelo a sledovalo. Posledně uvedená otázka je nesmírně důležitá, protože, jak známo, se často stává, že počáteční úvaha se zdá správná, leč výsledek je žalostný. Někdy je důležité vědět, kdo z té akce profitoval, kdo byl naopak poškozen a zda vůbec se dá mluvit o úspěchu. Neakce selhat nemůže, akce často ano.

Daleko četnější jsou otázky vyvolané informacemi o takových událostech, jako jsou konflikty a hádky, války a nehody, únosy a milostné aféry, podvody a úskoky atd.

Rozhojňování informace o takových případech nemá žádné formální hranice. Díky těmto doplňujícím údajům se rozsáhlé třídy nenormativních akcí začnou dezintegrovat vytvářejíce subtřídy nebo druhy. Např. široká třída „stealing“ (krádeže) může být rozdělena na: pilfering (drobné krádeže), filching (krádeže s použitím nějakého triku), perloining (krádeže hodnotných předmětů, a to tak, že se umístí z dosahu vlastníka), lifting (krádeže neskrývané, ale jinými lidmi nezpozorované). Srov. též taková kvazisynonyma jako: to plunder (ukrást), to rob (oloupit), to loot (vyloupit), to rifle (vykrást), to burglarize (vloupat se), to expropriate (zbavit vlastnictví) atd.

Početné otázky týkající se detailů tak vedou k obohacení slovní zásoby, a to tím, že se vytvářejí skupiny synonym ukazujících většinou na nenormativní akce. Stojí za zmínku, že se těchto synonym prakticky neužívá v negativních formách. Negativní tvary nejsou deskriptivní. Pouze konstatují fakta. Výpověď o neakci nepotřebuje detaily. Spokojuje se se slovy obecného významu. Boží přikázání pouze zapovídá krást. Nevyčísluje druhy krádeží, kterých se má člověk vyvarovat. Norma je jedinečná, avšak anomálie jsou četné.

Absence záporu ve výpovědích o nestandardních situacích otevírá cestu k jejich taxonomii. To má ovšem závažný důsledek: předmět skutečnosti je tak konvertován na předmět klasifikace. Uplatňování anomálie se realizuje prostřednictvím taxonomie nenormativních aktů. Principy jejich klasifikace nejsou pevně fixovány, nejsou ani ustáleny, vždy ale korespondují s dodatečnou informací, odvozenou z odpovědí na otázky ohledně detailů akce.

Subtřídy nenormativních akcí jsou velmi různé, ale tuto různost lze měřit podle vzdálenosti, jež je dělí od normy. Dokonce je možno tvrdit, že nenormativní akce jsou nejen klasifikovány, ale také kvantifikovány. Jsou nejen popisovány, ale i hodnoceny. Etika konvertuje kvalitu v kvantitu. Tím nabývají akce souměřitelnosti a srovnatelnosti. Míra deviace determinuje míru odměny nebo trestu na tomto či onom světě. Pravdivostní hodnota vylučuje odstupňování. Soud může být pravdivý nebo nepravdivý. Tertium non datur.

Normativní hodnota odstupňování připouští. Je měřitelná. Často je odstupňována prostřednictvím klasifikace. Taxonomie je v tomto případě východiskem pro kvantifikaci. Slučuje dva principy: princip rozdělení a princip odstupňování.

Většina božích přikázání má zápornou formu a nepřipouští jakékoliv odstupňování. Přikázání jsou předem dána a nemohou být předmětem diskuse. Subtřídy [119]nenormativních akcí jsou stanoveny společenskou smlouvou. Jejich kvantitativní ekvivalent je také konvenční a může variovat.

Interakce dvou protichůdných principů (rozdělení a odstupňování) tvoří velmi důležitou charakteristiku diskurzu lidské pravdy: jeho vztah ke skutečnosti a k mravnosti. Tento diskurz kombinuje hodnotu pravdivostní s hodnotou normativní a je modelován podle právního paradigmatu, v němž argument o slovech není zbytečný, protože výběr termínu má za následek etickou kvantifikaci akce (její „hodnotu“). Námitky v rámci diskurzu lidské pravdy jsou často tvořeny ne formou popření, ale formou neklasifikace, tj. formou kontrastivní negace: It is not a murder, but an act of self-defence (To není vražda, nýbrž akt sebeobrany).

Následkem deskripce je kvalifikace, a ta zase plodí kvantifikaci. Fakta jako body v logickém prostoru jsou uspořádána v sekvenci na hodnotovém žebříčku.

Lidská pravda je základem tzv. morálního diskurzu. Jedním z jejích hlavních rysů je to, že je holistická. Nemůže být redukována na pravdivostní hodnoty částí. Pravdivost každé jednotlivé věty daného textu není zárukou pravdivosti celku.

Pravdivost celku bere v úvahu celkové množství informací, jejich selekci a organizaci. Kvantita informace má přímý vliv na kvalitu pravdy. Aby byl text pravdivý, musí obsahovat úplnou informaci týkající se dané události. Části pravdy tvoří pravdu jen částečnou, částečná pravda je pravda poloviční a poloviční pravda není žádná pravda vůbec.

Téma pravdy může být široké nebo úzké; srov. pravdu o železniční nehodě a pravdu o naší epoše. Druh pravdy zmíněný ve druhém příkladu může být označen jako „panoramatický“. Ať už je téma úzké, nebo široké, je nevyčerpatelné, pokud jde o informaci, jež z něj může být extrahována. Lidská pravda musí tvořit celek, ale nikdy nemůže být úplná. A tak se informace musí vybírat. Ten výběr není nahodilý. Sleduje určitý scénář. Znalost lidské pravdy je nezbytná spíše pro spravedlivé a nestranné hodnocení než pro logicky správnou dedukci nebo logicky správné zdůvodnění. Lidská pravda má cíl, pravdivost je bezcílná. Sama o sobě je ideálním cílem poznání.

Pravda jako celek je potřebná nejen pro adekvátní hodnocení nějakého výseku života, ale také pro jeho správné pochopení a odpovídající interpretaci. Předpokládá nejen selekci fakt, ale také jejich koherentní výklad. Zrnka pravdy nejsou rozptýlená. Jsou spojena nejen přirozenými svazky času a prostoru, ale také různými relacemi lidského světa, jako jsou cíl, motiv, ústupek, srovnání, důvod.

Fakta uvedená do textu lidské pravdy mohou byt holá, ale ne nesouvislá. Fakta jsou předmětem poznání, ale vztahy mezi nimi jsou spíše věcí interpretace. Nejsou hermeticky uzavřená. Mohou i překračovat hranice daného textu. Mají časovou perspektivu. Text lidské pravdy musí proto obsahovat všechna ta fakta, která, ač náhodná, mají své logické důsledky. Takzvaná historická pravda je proměnlivá. Tato proměnlivost nezávisí ani tak na objevu nových fakt, jako na nových horizontech časem odhalených. Čas má nesmírnou schopnost odkrývat pravdu. Pravda je vždy svázána s budoucností. Osud je pravda života lidského jedince a může být pochopen jedině tehdy, je-li od budoucnosti odtržen.

Diskurz lidské pravdy je tak strukturován třemi způsoby. Zaprvé musí obsahovat všechna fakta, jež jsou deviací od normálního běhu života, a s nimi i všechna fakta mající své důsledky. Zadruhé musí dodržovat správnou proporci mezi fakty [120]pozitivními a negativními. A zatřetí fakta musejí být organizována do koherentní představy. Jsou-li tyto podmínky splněny, je text lidské pravdy skutečně pravdivý. Pravda takových textů je závislá na pravdě informace, kterou obsahují, ale nemůže být na ni redukována. Částečná informace zůstává pravdivá, částečná pravda přestává být pravdivá. To je rozdíl mezi informací a pravdou.

 

Z angličtiny přeložila Božena Bednaříková

 

R É S U M É

Ethics and truth

The norm prevails it the world. It forms the background for deviations, but they permit to discover the norm. Man notices first of all something unusual, dangerous and unique. People don’t speak about everyday things and affairs. The very phenomenon of human imagination is the mental ability to create in man’s mind outstanding, supernatural, phantastique and non-existent plots, characters and situations. In the human cycle composed of perception, communication, word-creation and artistic activity the abnormal plays a leading part.

The text which deals with the human world is very specific and so is the truth of such a text. Man’s truth discourse cannot be reduced to facts and verifiable generic judgements, it cannot be purely descriptive. In it alethic and deontic modalities go together. The truth value and the deontic value may coincide or they may not coincide. Statements about aberration are made in the affirmative. They rise innumerous questions about how, why, what for, with whom, when and where the action was committed. Thus the questions lead to enriching the vocabulary by forming the groups of synonyms referring mostly to non-normative actions. Those synonyms are usually not used in the negative. Negative forms are not descriptive. Subclasses of non-normative actions may be measured according to the distance separating them from the norm. On the other hand the truth value excludes grading, a judgement can be either true or false.

The interaction of disjunction and scalarity form a very important characteristics of the human-truth discourse. Man’s truth is the base of so-called moral discourse. It takes into consideration the general amount of information, its selection and its organization. It must be whole but it can never be complete. It is three-ways structured. It must include all the facts deviant from the normal course of life, among them all the facts fraught with consequence. It must secondly keep the right proportion between positive and negative facts. And thirdly the facts must be organized into a coherent picture.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 2, s. 116-120

Předchozí Jaroslav Peregrin: O čem je sémantika?

Následující Alena Macurová: Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky)